Poloostrov Athos, nazývaný také Agion Oros, je pro něžnou polovinu lidstva nepřístupný už od roku 1045, kdy byzantský císař Konstantin IX. Monomachos vydal v tomto smyslu bulu Typikon. Dokument nejenže zapověděl přístup ženám, ale také vykázal z poloostrova samice domácích zvířat. Třeba při pohledu na stádo zdejších mul se můžete přesvědčit, že nařízení je stále respektováno.

Do jiného světa

Pozemní hranice mezi řeckým vnitrozemím a mnišskou republikou Agion Oros je neprůchodná. Cesta na Svatou horu, jak je Athos mezi pravoslavnými věřícími nazýván, tak začíná na palubě trajektu z přístavů Ouranopolis nebo Ierissos. Lodě vyplouvající z prvního z nich spojují s pevninským Řeckem kláštery na západním pobřeží, lodě z přístavu Ierissos zase obeplouvají pobřeží východní.

Už po několika minutách plavby začínají břehy působit přívětivějším dojmem. Necháváme za sebou typicky turistický sever a na cestě k jihu nás provázejí neodbytní mořští racci. Pozoruji pobřeží a později musím konstatovat, že tato část Athosu má mírnější převýšení než jižní oblast. Velká část poloostrova, který má rozlohu 335 km², je pokryta hustými lesy, v nichž dominují borovice, cypřiše a cesmínové duby. Nezřídka můžete pozorovat i divoce rostoucí olivy, pistácie, vavříny, planiky nebo vřes. Ve vyšších polohách se k nebi košatí duby, kaštany, lípy a borovice černé. Athoská flóra je bohatá a vděčí za to zejména dlouhému přirozenému vývoji. Vůbec se tady nepraktikuje ani pastva hospodářských zvířat a díky tomu je radost dívat se při chůzi kolem sebe. Louky zdobí nejen pampelišky, silenky nebo pryšce, ale můžete narazit taky na porosty švihlíku, kosatců, sasanek nebo pilátů z čeledi brutnákovitých.

Musím ale přiznat, že utěšeně nepůsobí jen pohled na původní porosty. Svůj půvab mají i úhledná políčka s nejrůznějšími plodinami – ať už jde o vzorně upravené vinice nebo sady citrusovníků či avokáda. Čerstvě utržené ze stromů chutnají všechny plody docela jinak než zboží, na něž jsme zvyklí z našich středoevropských obchodů.

Vysoko nad mořem

V minulosti se dalo po celém ostrově pohybovat jedině pěšky nebo za pomoci mul. Dnes je ale míst, na nichž lze i v tomto ohledu vychutnat původní atmosféru Athosu, čím dál méně. Nacházejí se vlastně jen tam, kde terén nedovoluje výstavbu ani nezpevněných cest, nebo tam, kde jsou ty původní neprůchodné kvůli sporům mezi jednotlivými komunitami. Tak je například mimo provoz spojnice mezi klášterem Esfigmenou, v němž sídlí zélóti („horliví“), s nedalekým komplexem Vatopediou.

Neshody mezi jednotlivými mnišskými skupinami jsme nechali dole na pobřeží a ze strmého srázu obdivujeme tyrkysové vody Egejského moře. Na severovýchodě vlny omývají pobřeží ostrova Thasos, ale mnohem krásnější jsou vnitrozemské scenérie této klidné a málo navštěvované části Athosu. Je slyšet jen šumění větru a vzdálený hukot moře. Na prosvětlené jarní obloze se prohánějí drobné stíny bělavých obláčků a člověk dokáže pochopit, proč staří křesťané vnímali tento kraj jako místo blízké Bohu.

Uprostřed země mnichů

Zatímco úsek mezi klášterem Vatopediou a městečkem Karies, centrem autonomie, je malým návratem do civilizace, pochod přes zalesněný hlavní hřeben do Simonos Petras je úplně jiný zážitek. Při překonávání bezmála sedmsetmetrového převýšení sice cítíme každé kilo nákladu na našich zádech, ale pestrost zdejší krajiny drobné nepohodlí bohatě vyváží. Táhlé stoupání rozlehlými lesy střídá strmá lesostep západního svahu, který je však vyprahlý jen na první pohled. V malých roklinkách se tady skrývají krátké chladné potoky a říčky, které místy vytvářejí přírodní bazény a malá jezírka, jinde hluboko klesající vodopády.

Všichni, kdo se do kláštera Simonos Petras, umístěného na strmém skalním útesu, nechávají dovézt pohodlnými mikrobusy, o hodně přicházejí. Uniká jim jedinečné panorama hory Athos a souběžných poloostrovů Chalkidiki, stejně tak nepoznají ani půvaby trochu krkolomné krátké cestičky mezi Simonos Petras a kláštery Osiou Grigoriou a Dionysiou. Stezka stoupá nahoru a hned zase padá dolů, traverzuje napříč strmými vápencovými útesy u pobřeží a dostává se i do blízkosti Gravanisti – jednoho z nejkrásnějších vodopádů na poloostrově.

Snažíme se chytit dech a zároveň pozorujeme, jak mniši z okolních klášterů připravují vavřínovou výzdobu na blížící se svátky. Známá místa na okraji lesů jim slouží jako zdroj větví porostlých čerstvým listovím, které pak důkladně čistí na nádvořích chrámových komplexů. Zelené lístky ovšem otrhávají jen do okamžiku, kdy jim začíná další z dlouhé řady předepsaných modliteb.

Cesta od skromnosti

Ačkoli na první pohled se athoský život skládá jen z askeze a zákazů, jeho směřování nabírá v poslední době úplně jiný a potenciálně nebezpečný kurz. Nepotřebná masivní výstavba včetně budování nezvykle širokých cest poškozuje tvář poloostrova stále víc. Milionové investice obírají místo o to nejcennější – neporušenou přírodu a rozjímavý klid. Proti aktuálnímu vývoji mnozí protestují a ve svých dílech proti němu vystupuje například jistý představený kláštera, který je známý pod pseudonymem „Igumen N“. „Bojíme se, že ze Svaté hory se časem stane lukrativní oblast, kam budou na víkendy jezdit boháči,“ popisuje své pocity jeden z bulharských mnichů.

Ačkoli mnozí obyvatelé mají pocit, že Athosu hrozí nebezpečí podmanivé „lehkosti moderního bytí“, ve skutečnosti mu mnozí již podlehli, a to včetně mnichů. Putování pěšky a na oslech vystřídaly pohodlné terénní vozy a rychlé motorové čluny. U některých klášterů je dokonce k vidění betonová plocha heliportu. Nad místem tisíciletých modliteb tak visí otázka jednoho z mladých mnichů: „Když už nás úplně opustí skromnost, kam budeme směřovat? Určitě ne blíž k Bohu …“

Problémů spojených s ústupem tradičního způsobu života je však na Athosu mnohem víc. Jedním z nejviditelnějších je způsob, jakým místní lidé hospodaří s odpadky. Rozpadlé stroje, automobily nebo ledničky by naivně-romantický poutník na takovém místě opravdu nečekal. Nakonec je vlastně docela jedno, zda jsou do očí bijící smetiště dílem dělníků nebo mnichů. Zdejší pracovníky ze zemí bývalého Sovětského svazu, zejména Armény a Gruzínce, zřejmě naučil takovému vztahu k přírodě socialismus. Mniši se zase pravděpodobně nechali inspirovat ležérním řeckým přístupem. Nad haldami odpadků, které se povalují v malebných roklinách, ani nad rozbitými míchačkami shozenými po práci rovnou ze skály do moře se ale nikdo z nich nepozastavuje.

Překvapení na vrcholu

Podnebí v oblasti Egejského moře je obecně považováno za mírné, ale na Athosu dokáže na sklonku jara nastavit úplně jinou tvář. Z krásného teplého dne zalitého sluncem se můžete během několika hodin dostat doprostřed zimy… Stoupáme vzhůru od kláštera svatého Pavla (Aghios Pavlos), na nějž je skutečně dramatický pohled. Přímo nad ním se vypíná strmá severozápadní stěna 2 033 metrů vysokého vrcholu Athos, jenž dal jméno celému poloostrovu. Naše cesta do hor má dvoukilometrové převýšení, nejprve povede táhlým traverzem a později jihozápadním svahem hory.

Úzký chodníček stoupá kolem místa zvaného Nea Skiti k malé osadě Aghia Anna a dál strmou skalní propadlinou ve vápencovém masivu. Ze sedla ve výšce osm set metrů nad mořem vede dál poměrně příjemná pozvolna stoupající stezka. K horské ubytovně Panagía (1 500 m n. m.), která leží v nevelké proláklině na skalním hřebeni, se dostáváme ještě za dobré viditelnosti a v počasí bez srážek. Následujících třicet hodin ale připomíná nejtužší zimní měsíce na hřebeni Nízkých Tater. Sněží, fouká silný vítr a v okolní krajině začíná velice rychle převládat bílá. Změna k lepšímu se navíc zdá být v nedohlednu.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně aneb Požáry lesa a krajiny

Dvě noci jsem nucení strávit v kamenné budově, která je chatou a kostelem zároveň. Počasí se nemění a cesta na špici Athosu je broděním ve sněhu za minimální viditelnosti. V zásadě je asi jedno, kdo se dnes dostal až na vrchol a kdo se těsně pod ním obrátil na cestu zpět. Z hory jsme dnes všichni viděli jen mlhu a majestátní masiv se z mraků znovu vyloupne až zase za dva dny. Nejvyšší bod poloostrova je ale jen malou tečkou v mnohem širším prostoru, který má mnohem více rozměrů. Skutečné kouzlo Athosu vytvářejí lidé, kultura a zatím téměř neporušená příroda. To všechno je možné najít na Svaté hoře mezi mořem a nebem…

Nějakou formu úzkosti zažije občas většina z nás. Přibližně 10 % světové populace ale trpí patologickou a chronickou úzkostí. Jen necelá polovina (41,3%) z nich pak svůj stav vyhodnotí do té míry, že se rozhodne vyhledat odbornou pomoc. 

Nejde přitom výhradně o dospělé pacienty – nejrůznější fobie, sociální úzkosti a úzkost z odloučení se mohou projevit i u dětí ve věku od 5 do 10 let. V pozdějším věku se do popředí dostávají spíše post-traumatické stresové poruchy, úzkostné a panické poruchy.

Nebezpečné stigma

Nová studie, vedená Jordi Alonsem z barcelonské kliniky IMIM (Hospital del Mar Medical Research Institute) ukázala, že nějaké formy léčby úzkosti se dostane jen zhruba k 27,6 % pacientům. Vhodné léčby se pak dočká jen 9,8 % pacientů. 

Podle Alonsa je tento stav dán řadou faktorů - v mnoha případech sám pacient, často ale ani zdravotnický personál, jednoduše nepovažuje léčbu za nutnou. Důvodem mohou být vysoké náklady na léčbu, nebo prostá neznalost. Přiměřená forma léčby chronických úzkostných poruch trvá podle Alonsa zhruba 12 měsíců a kombinuje medikaci a psychoterapii. 

TIP: Velké změny: V USA se z extáze stává výborný lék na duševní poruchy

Problémem je podle Alonsa také skutečnost, že mnoho pacientů se za své psychické problémy stydí a nevyhledají proto péči odborníků. Obávají se, aby se nevystavili posměškům a odsouzení okolí. Pro úspěšnou léčbu úzkostí je podle expertů rozhodující včasná léčba.

Nová studie také ukazuje, že počet lidí trpících úzkostnými stavy se v jednotlivých zemích značně liší. Zatímco v afrických zemích postihují tyto poruchy jen 5,3 % populace, v Evropě je to téměř dvojnásobek (10,3 %). 

V očích pravověrného osvíceného ekonoma byli základem zdravého a správně fungujícího systému poddaní, kteří svou prací umožňovali růst celkového blahobytu a vytváření rezerv, z nichž stát mohl v případě potřeby prostřednictvím daní čerpat ke svému prospěchu. Pouze stát, který bezchybně zvládal řídit svou ekonomickou základnu, mohl mít naději konkurovat a vítězit v boji s ostatními mocnostmi. „Ekonomičtí poradci“ císařovny Marie Terezie nebyli jiného názoru. 

Všichni a všechno

Katastr, nám známý pod jménem „tereziánský“, se začal připravovat už v době vlády otce Marie Terezie, císaře Karla VI. Stávající katastry se totiž ukázaly jako nedostačující a mezi léty 1715 a 1728 tak do terénu opět vyrazili pověření komisaři, tentokrát však doprovázení i měřiči, aby zjištěné výměry byly pokud možno co nejpřesnější. Došlo k vytvoření několika čtyřčlenných komisí, které „pročesávaly“ jednotlivé kraje Čech (Morava začala být přeměřována až v roce 1749) s tím rozdílem, že nyní je v duchu osvíceneckých idejí skutečně zajímalo „všechno a všichni“. Komisaři také psali svá dobrozdání, která měla sloužit ke spravedlivějšímu vyměření daně.

Po ukončení jejich práce (nazývané vizitací) následovalo „připomínkové řízení“, táhnoucí se dalších téměř dvacet let, v němž se vysvětlovalo, objasňovalo, měřilo a doplňovaly se další potřebné informace. Císařovna dala svůj souhlas v roce 1748 a 1. května 1749 tak konečně spatřil světlo světa katastr nový, který nahradil starou berní rulu a později (v roce 1760) i lánové rejstříky.

Už v době zavedení tohoto katastru, který později vešel do povědomí jako první rustikální katastr, se však ozvaly nejrůznější námitky proti uvedeným údajům. Mezi léty 1751 a 1753 tak kraji prošly komise nové, tentokrát dvoučlenné, které sice především zjišťovaly kvalitu půdy, jejich novým úkolem však bylo zaměřit se také na půdu vrchnostenskou.

V důsledku toho v sobě druhý katastr, zavedený v roce 1757, zahrnoval vedle polností všech poddaných zároveň i půdu patřící jejich vrchnostem. Šlechta a církev tak byly poprvé v novodobých dějinách donuceny nést tíhu přímého zdanění založeného na držbě půdy a ze svých pozemků odvádět pravidelné dávky do státní pokladny.

Sedláci a ti ostatní

Podkladem pro vlastní katastr byly fase, čili přiznání daného stavu. Duchovenská fase obsahovala údaje týkající se kostelů, škol, literátských a náboženských bratrstev, soupis desátku a roboty a také příjmy faráře a ostatního kostelního personálu. Fase vrchnostenská zas kromě půdy zahrnovala mlýny, pily, prachárny, koželužny, papírny a další podniky vlastněné přímo majitelem panství.

Poddaní byli v tereziánském katastru seřazení v pořadí obvykle zachovávajícím posloupnost z berní ruly či lánového rejstříku. Podle nich se uvádí i hospodář či hospodyně sedící na daném gruntě v tehdejší době a hned vedle nich můžeme najít majitele nového. Vedle úplného soupisu jejich polností (společně s názvy tratí, v nichž se tyto polnosti nacházejí) a bonity jimi obdělávané půdy můžeme v poddanské fasi najít i záznamy týkající se zahrad, chmelnic, vinic či lesů. Komisaře opravdu zajímalo všechno, a proto společně s řemesly provozovanými v daných obcích uváděli i stav dobytka a jeho kusy, úrodnost, možnost obdělávání, výdělkové poměry či možnosti odbytu.

Důležitou součástí poddanské fase je i úplný výčet robot. Ty se v této době prováděly s potahem koňským, volským či pěšky. Právě posledně jmenovaná povinnost znamenala, že její vykonavatel pracoval „na panském“ svýma vlastníma rukama jako obyčejný nádeník. Obyvatelé uvedení v katastru se pak podle velikosti svých polností dělili na sedláky, hospodáře, chalupníky, zahradníky, domkáře a bezzemky.

Jak byste si představili muže, který dokázal za jediný den zlikvidovat pětadvacet protivníků? Jistě ne jako poklidného farmáře-záložáka odkudsi z  finsko-sovětského příhraničního zapadákova. Právě to ale charakterizuje nejlepšího odstřelovače všech dob, kterým je Simo Häyhä. Budoucí postrach sovětských vetřelců s těžce vyslovitelným příjmením se narodil 17. prosince 1905 do skromných poměrů, měl sedm sourozenců a již od dětství předváděl fenomenální lovecký um s  ruskými opakovačkami Mosin-Nagant 1891 a jejich nejrůznějšími verzemi. 

Kluk z vesnice

Kdyby nepřišel osudný 30. listopad 1939 a s ním sovětský vpád na území slabšího souseda, možná bychom na Simu dnes vzpomínali třeba v  souvislosti se střeleckými medailemi z olympijských her. Finsko ale potřebovalo na obranu před masou Rudoarmějců každého muže schopného nést zbraň, takže zmobilizovalo nejen klasickou armádu, ale i takzvanou Stráž (Suojeluskunnan), dobrovolné sdružení národní obrany.

Organizace s pevnou hierarchií připomínala svým posláním Národní gardu Spojených států amerických a její členové se považovali za pomocníky pravidelného vojska. Simo Häyhä prošel ve 20. letech jak Stráží, kam se přihlásil jako sedmnáctiletý mladík, tak klasickou povinnou vojenskou službou. Když k tomu připočteme dovednosti „kluka z vesnice“ i milovníka lovu v divočině, dostaneme kombinaci skvělých předpokladů pro službu na pozici samotářského zabijáka-odstřelovače. 

Obrana vlasti

V roce 1939 se Finové rozhodli rázně postavit Stalinově invazi a pomoci jim v tom měl i Simo Häyhä, tehdy zařazený ke 12. pěchotní divizi finské armády. Po celou dobu svého nasazení, tedy od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940, působil v  mrazivé Karélii, v oblasti Kollaa. Od počátku sloužil jako odstřelovač, tedy ve funkci, která se ve finské armádě těšila velké vážnosti. Skromná povaha mu pomohla rychle přejít na válečný životní styl a rychle vyvinout účinnou taktiku boje i vlastního přežití.

Jeho bojové hlídky probíhaly vesměs podle následujícího scénáře: vstával ještě za tmy a urychleně vyrážel do terénu, obvykle se zásobou 50 až 60 nábojů do odstřelovačské pušky, nožem, několika granáty a případně samopalem Suomi KP/-31. Vybranou pozici zaujímal před svítáním a opouštěl až po západu slunce, což sice zvyšovalo jeho šance na přežití, avšak také nesmírně vyčerpávalo organismus.

Boje totiž probíhaly na dalekém severu, navíc během jedné z nejkrutějších zim celého 20. století. Häyhä později vzpomínal, že během nejmrazivějšího dne bojů klesla rtuť až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Aby měl celý den dostatek energie, cucal kostkový cukr a přežvykoval kousky chleba. Podchlazení předcházel tak, že si oblékal několik vrstev zimního oblečení. V akci velmi dbal na maskování obličeje, a proto nosil improvizovanou bílou kuklu.

Zrádná optika

Slavný snajpr měřil jen něco přes 160 cm a nepotřeboval si proto budovat zvlášť hluboké úkryty. Volbu místa řešil vesměs prozaicky: usadil se ve vhodné prohlubni a pak už jen trpělivě vyhlížel příchod nepřítele, který mu občas napochodoval doslova před mířidla.

Aby nepřátelům ještě více komplikoval identifikaci svého postavení, před výstřelem čekal na průjezd sovětského vozidla, které svým motorem přehlušilo ránu. Sovětské vojáky, důstojníky i rudé komisaře doslova kosil svou loveckou puškou ruského systému Mosin-Nagant, případně její armádní verzí M28/30 Pystykorva.

Nejvíce asi ale překvapí fakt, že přitom nepoužívat žádné optické puškohledy, ale pouze mechanická mířidla samotné zbraně. Häyhä to zdůvodňoval tím, že čočky přídavného zaměřovače mohly házet odlesky, a tím demaskovat jeho pozici. Pro zacílení skrze klasická mířidla navíc nemusel příliš zvedat hlavu a zbytečně tak riskovat. Ostatně, sám nepatřil ke střelcům na extrémní vzdálenosti – dle vlastních slov vedl palbu na cíle vzdálené do 450 metrů.

Elitní záškodník

Svéráz zimní války i samotného finského snajpra podtrhovala i další zvláštnost – v případě nutnosti odložil opakovačku a bleskově přijal roli jakéhosi elitního diverzanta. Nepřátele pak likvidoval pomocí samopalu Suomi KP/-31 či dokonce lehkého kulometu Lahti-Saloranta M/26. Způsobil tím vrásky na čele nejen potupenému sovětskému velení, ale také vojenským historikům, kteří se dosud přou o Häyhäo odstřelovačské skóre – vítězství získaná pomocí automatických zbraní sem totiž nespadají.

Třeba 21. prosince 1939 zastřelil 25 nepřátel a připsal si tak osobní rekord. Jindy dokázal během pouhých tří dnů poslat na onen svět celkem 51 rudoarmějců. Svými výkony i neokázalým chováním se postupně stal miláčkem finského tisku i celého národa, hltajícího i sebemenší optimistickou zprávu z bojiště. 

Nejlépe, jak jsem mohl

Přízeň válečné štěstěny je ale vrtkavá. Dne 6. března 1940 jeho stanoviště odhalil sovětský odstřelovač, a jelikož se tehdy na mezinárodní úmluvy a  konvence příliš nehledělo, vypálil na Häyhäu zakázaný tříštivý projektil. Zasáhl jej sice do obličeje a rozdrtil mu čelist, ale statečný Fin nezůstal pověsti tvrdého válečníka nic dlužen a svého přemožitele ještě vyřídil. Poté upadl do bezvědomí, ze kterého se probral až o sedm dní později.

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Následovala rekonvalescence a dlouhá série chirurgických zákroků. Simo Häyhä proti Sovětům bojoval od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940, tedy prakticky po celou dobu trvání zimní války, která nakonec skončila Stalinovým vítězstvím. Během této doby dokázal zlikvidovat více než 700 nepřátel. Svoje neuvěřitelné výkony na sklonku života komentoval lakonicky, slovy: „Dělal jsem, co mi přikazovali; nejlépe, jak jsem mohl.“ 

Jednalo se o společný projekt NASA a amerického ministerstva obrany. Vojáci chtěli otestovat snímací senzory a další nový hardware při dlouhodobém působení kosmických podmínek, vědci zase zkoumat Měsíc a blízkozemní planetku 1620 Geographos. 

Sonda odstartovala 25. ledna 1994 z kosmodromu Vandenberg na raketě Titan 2G; po dvou průletech kolem Země pak 21. února dosáhla polární oběžné dráhy okolo našeho souputníka, s nejnižším bodem asi 400 km nad jeho povrchem. Následující dva měsíce snímkovala lunární krajinu v různých vlnových délkách, především v ultrafialovém a infračerveném oboru spektra. K vědeckému výzkumu objektů na povrchu použila také laserový výškoměr a měřila i koncentraci částic kosmické radiace ve svém okolí. 

Po ukončení globálního snímkování Měsíce zapálila Clementine motory a vydala se vstříc planetce Geographos, měřící na délku zhruba 2 km. NASA chtěla její rozměry upřesnit a dozvědět se něco o rotaci a složení povrchu tělesa – ostatně výzkum blízkozemních objektů je z hlediska bezpečnosti důležitý sám o sobě. 

TIP: Znovu objevený Měsíc: Návrat družic po dlouhých 20 letech

Sedmého května 1994, během přeletu k cíli, však chyba v palubním počítači vedla k zážehu jedné manévrovací trysky, jež pak hořela až do vyprázdnění nádrže s palivem. Po skončení nešťastného manévru rotovala Clementine rychlostí přes jednu otáčku za sekundu a nebyla již dále schopná navigace ani řízení letu. Výzkum planetky Geographos se tedy nekonal. 

Divoce rotující sonda se nadále pohybovala po vzdálené oběžné dráze kolem Země. Až do posledního kontaktu s řídicím střediskem v červnu téhož roku se přitom zachycené signály vyhodnocovaly kvůli testování palubních komponent. 

Nový výzkum ukázal, že muži, kteří preferují méně sofistikované typy hudby, jako je rock nebo heavy metal, mají v průměru vyšší hladinu testosteronu, než milovníci klasické hudby či jazzu. Jde o první výzkum zaměřený na spojení biologie a hudebních preferencí.

Testosteron má rád rock

Vědci z Nagasacké univerzity studovali 37 mužů a 39 žen, kterým pouštěli celkem 25 ukázek z různých žánrů hudby. Nechali dobrovolníky, aby na 19bodové stupnici zhodnotili svůj vztah k jednotlivým ukázkám, a zároveň ze vzorků slin zjišťovali aktuální hladinu testosteronu.

TIP: Překvapení: Hormony z rostlin v jídle mohou ovlivňovat lidské zdraví

Rozdíly mezi ženami byly v tomto ohledu zanedbatelné a hladina hormonu u nich nijak nápadně nesouvisela s preferovanou hudbou. U mužů to ale bylo něco zcela jiného. Výsledky japonských vědců ukazují, že muži s vyšší hladinou testosteronu mají raději neklidnou hudbu. Podle vědců to souvisí s faktem, že testosteron mimo jiné ovlivňuje oblasti mozku, které zpracovávají emoce.

Singapurská technika Nanyang Technological University před několika lety spustila zkušební provoz autonomního autobusu pro transport pasažérů po kampusu univerzity. Teď přišla řada na další revoluční vozidlo.

NTU-Blue Solutions Flash Shuttle je autobus s 22 sedadly na elektrický pohon. Má sice k dispozici dobíjecí baterii, která zajistí dostatek energie pro jízdu na 30 kilometrů, to je ale vlastně jenom záloha.

TIP: Bez řidiče: Singapur se stává prvním městem světa s autonomními taxíky

Hlavním zdrojem energie pro Flash Shuttle je superkondenzátor, který se dobije bleskovou rychlostí. Stačí mu k tomu 20 sekund. Než na zastávce vystoupí a nastoupí pasažéři, je prakticky nabito. Dobíjení zajišťuje teleskopický konektor a na jedno dobití superkondenzátor může elektrobus ujet dva kilometry, což je pro jízdu po areálu kampusu více než dostačující.

Nepříjemným zraněním skončila snaha 34letého Brita o zadržení kýchnutí. Prudký nárazový výdech mu protrhl hrtan. Že je něco v nepořádku si uvědomil během okamžiku – změnil se mu hlas a při polknutí cítil bolest v krku. Když se objevil otok krku a začal cítit podivné praskání při pohybu hlavou, vyrazil nešťastník do nemocnice v Leicesteru. Rentgenové vyšetření následně ukázalo poškození hrtanu. Léčení si vyžádalo týdenní hospitalizaci, léčbu antibiotiky a výživu pomocí enterální sondy.

Podle lékařů se podobné poškození neobjevuje příliš často, riziko zadržování kýchnutí nebo kašle je ale poměrně dobře zdokumentované. Kromě poškození hrtanu může dojít i k otoku kolem očí známého jako orbitální emfyzém, prasknutí bubínku nebo drobných cévek v oblasti hlavy.

Zadržovat kašel nebo kýchnutí zkrátka není dobrý nápad – rychlost rázového výdechu se pohybuje od 60 do 160 kilometrů v hodině. Při jednom kýchnutí člověk vyprodukuje až 40 tisíc aerosolových kapiček, které mohou letět až do vzdálenosti 6 až 8 metrů. Lékaři proto radí – pokud nutně nemusíte, kýchání raději nezadržujte.

Observatoř ESO La Silla v severní Chile získala tři nové teleskopy. Připojily se k lovu na cizí světy. Budou teď pozorovat záři hvězd a sledovat, zda nepohasla kvůli průchodu planety.

Teleskopy francouzského projektu ExTrA (Exoplanets in Transits and their Atmospheres), z nichž každý má průměr 0,6 metru, mohou pozorovat změny v jasnosti hvězd v mnoha různých vlnových délkách záření. Zaměří se na červené trpaslíky, protože se u nich dobře hledají planety a odborníci u nich očekávají hodně planet podobných Zemi.

Pozorování teleskopy ExTrA

Tato metoda pozorování je poněkud odlišná od již existujících tranzitních a fotometrických metod a zahrnuje pozorování v různých barvách, při němž teleskopy provádějí korekci obrazu kvůli průchodu záření zemskou atmosférou.

TIP: Nový teleskop má pátrat po životě na planetě Proxima b

Teleskopy projektu ExTrA pozorují hvězdné systémy s takovou přesností, že to umožní zachytit i planety velikosti naší Země. Projekt se přitom nesoustředí jenom na hledání exoplanet, ale také na výzkum jejich atmosfér.