Šestačtyřicetiletý Žen Šou-chua, který se v jeskyni narodil, říká: „V létě je v jeskyni příjemně chladno a v zimě zase teplo. A také je tam ticho a bezpečí“. I když se v mládí musel odstěhovat za prací do panelového domu ve městě, na stáří se chce do jeskyně zase vrátit. Na horním a středním toku Žluté řeky v severní Číně existuje nespočet těchto obydlí vyhloubených v žluté zemině zdejší náhorní plošiny. Dlouhé klenuté místnosti mají půlkruhový vchod zakrývaný rýžovým papírem či barevnými dekami, luxusnější příbytky pak vyčnívají ze skalní stěny a jsou zpevněny cihlami, někdy mají i více místností a výjimkou není ani zavedená elektřina a voda.

Mao Ce-tung i Si Ťin-pching

Jeskynní obydlí hrála důležitou roli i v čínské historii. Během proslulého Dlouhého pochodu Rudé armády Komunistické strany Číny v polovině 30. let 20. století v nich našel poblíž Jen-anu v provincii Šen-si úkryt vůdce Mao Ce-tung. Ve skalním obydlí strávil sedm let i současný čínský prezident Si Ťin-pching. Do exilu v provincii Šen-si byl poslán během kulturní revoluce, která propukla v druhé polovině 60. let. 

Ekologické bydlení

Jeskynní obydlí si v poslední době vysloužila hluboké uznání architektů jako efektivní forma ekologického bydlení. „Šetří energii. Rolníci navíc mohou získat další ornou půdu pro pěstování plodin, pokud si postaví své domy ve svahu. A stavba také nestojí tolik peněz a není k ní zapotřebí takových dovedností,“ říká Liou Ťia-pching z výzkumného střediska ekologické architektury v Si-anu a pravděpodobně jeden z největších expertů na jeskynní bydlení. Před několika lety se Liou sám podílel na návrhu a stavbě moderní varianty tradičních jeskynních příbytků, díky čemuž se dostal v roce 2006 do finále prestižní soutěže World Habitat Award.

Turistická atrakce

Turisté, kteří by chtěli tuto neobvyklou formu bydlení vyzkoušet, si mohou nějaké to čínské skalní obydlí pronajmout. Měsíční pronájem jednoduché jednopokojové jeskyně bez kanalizace vás vyjde na třicet dolarů, tedy v přepočtu asi 600 korun. Koupě luxusnější jeskyně se třemi pokoji a koupelnou stojí kolem 46 000 dolarů.

TIP: Poustevník 21. století: Jeskynní muž žije 40 let v argentinských horách

Za požitkem z bydlení v jeskyni však není nutné cestovat až do Číny. Podzemním sídlištěm se může pochlubit i například jihoaustralské městečko Coober Pedy. Pronajmout si jeskyni můžete i v Evropě. Například ve španělském městečku Purullena v provincii Granada se můžete ubytovat v jeskynním hotelu, podobnou atrakci nabízí i italská Matera. Jeskynní obydlí se nachází prakticky všude na světě, pouze v Číně v nich však dosud bydlí přes 30 milionů lidí. 

V jedné dobové písni se zpívalo: „Kde jsou Prajzi, tam je válka, tam se všude vyhrává, to si ale nepomyslí, že svůj národ okrádá. Tam u Hradce Králového velká bitva zuřila, padlo Čechů na tisíce, hodinka jim vodbila.“  Krutá válka roku 1866 ale nepřinesla jenom těžké ztráty na životech vojáků. Hluboce poznamenala i život civilistů. Venkované trpěli konfiskováním potravin a hospodářských zvířat Prusy, někdy dokonce pleněním. S okupací cizí armádou si užila svoje také česká metropole.

Strach a panika

Už dlouho před prázdninami v šestašedesátém roce byly v Praze uzavřeny školy včetně univerzity a polytechniky – učebny se proměnily na vojenské ubytovny. Potom do české metropole vstoupily na útěku před nepřítelem spojenecké saské jednotky i s králem Janem. A na sklonku června, po prvních krvavých šarvátkách na severu Čech, začaly do města přijíždět lazaretní vlaky s raněnými. V týchž dnech dostoupila vrcholu nervozita Pražanů, kteří si nemohli nepovšimnout příprav úřadů včetně místodržitelství a policejního ředitelství k evakuaci. 

Vzápětí došlo k rakouskému debaklu u Hradce Králové. Tím pádem měli vítězové cestu na Prahu volnou. První pruské jednotky vstoupily do města 8. července, pět dní po bitvě. Jako první vjela Špitálskou branou (Na Poříčí) asi stovka husarů, za nimi generalita a oddíly s děly na modrých lafetách. Nad Pražským hradem zavlál bíločerný prapor.

V obsazené Praze

V metropoli se usadilo asi 8 000 Prusů, což bylo značné množství. Vždyť v celé Praze tehdy žilo o něco víc než 150 000 lidí. Pruští důstojníci kvartýrovali v rodinách, mužstvo v kasárnách, některé oddíly po parcích nebo u řeky. Kontakt s domácím obyvatelstvem nebyl kupodivu chladný, a už vůbec ne nepřátelský. Panovaly sice vážné obavy z drancování, ale dlužno říct, že vítěz se (na rozdíl od venkova) choval v české metropoli vcelku korektně. Vojáci dostali příkaz vystupovat jako příkladní hosté. Co kdyby se Čechům zalíbilo přijmout pruskou ochranu natrvalo?

Prusové si zkrátka pohrávali s myšlenkou, že by mohli Čechy proti Rakousku potencionálně postavit. Vítězství však přišlo velmi rychle, takže se tato karta ukázala být zbytečnou. Česká odezva na vidinu pruské nadvlády navíc nebyla nijak příznivá, tedy s výjimkou pár osob z okruhu dobrodružného revolucionáře Josefa Václava Friče.

Žně pro prostitutky

Vojenská okupace Prahy, která se nakonec protáhla na dvaasedmdesát dní, byla snesitelnější, než zněly chmurné předpovědi. Česká metropole se proměnila v jeden veliký vojenský tábor, ale obyvatelstvo s „Prajzy“ vycházelo celkem dobře. Hostince, kavárny a divadla byly okupačními vojáky přeplněné. Zvláště zlaté časy nastaly prostitutkám. Zprávu nám o tom zanechal novinář Servác Heller: „Ze všech stran a konců sjely se sem ‚dámy polosvěta‘, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až po nejzchátralejších fryny a hetéry, a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy.“

Město ale neživilo pruskou armádu jen erotickým sortimentem. Bylo donuceno uvolnit zásoby, a to i pro 58 000 vojáků, jejichž útvary Prahou pouze projížděly. Mnohé obchody a továrny zůstaly pro jistotu zavřeny. Aby se čelilo nouzi z nezaměstnanosti, pražské zastupitelstvo (tedy jeho zbytky, které z Prahy neutekly) improvizovalo veřejné práce: údržbu silnic, úpravu sadů nebo bourací práce. Také se zřizovaly veřejné vývařovny. Po několika týdnech však vypukla epidemie cholery, kterou s sebou Prusové dovlekli. Koncem srpna na ni jen v Praze umíralo na třicet lidí denně.

Železný kancléř mírní generály

Poté, co Prusové obsadili Moravu a jižní Slovensko, se jim otevřela cesta na Vídeň. Patrně by nebyl problém dobýt ji, tím spíš, že rakouská jižní armáda, spěchající na pomoc z Itálie, byla pořád daleko. Už během nezadržitelného postupu vítězů po jejich triumfu u Hradce Králové probíhala diplomatická jednání, ve kterých si kancléř Bismarck mohl diktovat z pozice síly. Prozíravě však odolal tlaku Viléma I. a vysokých pruských důstojníků, kteří se domáhali obsazení Vídně a případného zisku části dobytého území.

Přesvědčil je naopak, že dalším ponížením Habsburků by si Prusko pořídilo nevypočitatelného souseda, toužícího po revanši. Bismarckův realismus udržel konflikt v mezích a hlavně v rámci vnitřních německých záležitostí. Vždyť v případě řešení, požadovaného armádními kruhy, hrozilo, že konflikt nabude širší mezinárodní rozměr a že do původně lokální války vstoupí další evropské velmoci.

Zbývalo tedy uzavřít mír. První etapa proběhla od 22. do 26. července v dočasném sídle pruského hlavního stanu, na zámku v jihomoravském Mikulově. Tady byly stanoveny předběžné podmínky, které se staly podkladem k mírové smlouvě, jež byla podepsána o měsíc později v pražském hotelu U Modré hvězdy. Pražským mírem prusko-rakouská válka skončila. Prusové začali vzápětí opouštět okupované území. 

Poslední výzkumy na téma používání opačné ruky než dominantní skutečně přinesly velmi překvapivá zjištění. Pravidelné vykonávání běžných činností druhou horní končetinou již za dva týdny pozitivně ovlivní naše sebeovládání – snižuje například tendenci jednat impulzivně.

TIP: V indické škole se všichni studenti učí psát pravou i levou rukou současně

K uvedenému závěru dospěl Thomas Denson z University of New South Wales, který zároveň tvrdí: „Pokud opačnou ruku používáme k ovládání myši, míchání kávy nebo otevírání dveří, výrazně tak zdokonalujeme vlastní sebekontrolu, protože máme tendenci dělat všechny tyto věci automaticky dominantní končetinou.“ Podle něj tak pravidelný trénink může pomoct jedincům se sklonem ke vzteku či k impulzivnímu jednání. 

Další studie ukázaly, že pokud užíváme jen jednu ruku, aktivujeme pouze jednu mozkovou hemisféru – zatímco při používání nedominantní končetiny se aktivují obě části mozku. Při psaní „opačnou“ rukou tak například podle neuroložky Jill Taylorové z University School of Medicine můžeme zlepšit i svoji kreativitu, neboť dochází k jiné než běžné aktivaci nervových buněk. 

Astronomové mají tendenci třídit nebeské objekty podle jejich vzhledu, a ani galaxie zmíněnému procesu neunikly. V současnosti se používá několik typů třídění.

Nejčastější a zároveň nejstarší systém definoval na počátku 20. století Edwin Hubble. Podle jeho původní představy tvořily jednotlivé typy galaxií vývojovou posloupnost – počínaje eliptickými hvězdnými ostrovy, z nichž měly vznikat galaxie spirální, a to buď s příčkou, nebo bez ní. Mírně mimo tzv. Hubbleovu ladičku stály galaxie nepravidelné, tedy ty s nepravidelným tvarem.

TIP: Jaký typ exoplanet je nejčastější?

Současná astrofyzika ovšem popsaný vývojový scénář vylučuje, a v mnoha případech jej dokonce zcela vyvrací – obří eliptické galaxie nejspíš vznikají srážkami menších hvězdných ostrovů nejrůznějších typů. 

Podle kosmologických přehlídek jsou ve vesmíru nejběžnější galaxie spirální, reprezentující 60–75 % známých hvězdných ostrovů (dle konkrétní přehlídky). Do uvedené skupiny patří i Mléčná dráha nebo blízká galaxie v Andromedě.

Zedníčkům skalním (Tichodroma muraria) se kdysi v Česku říkalo i šoupálek růžokřídlý či šoupálek zední. Tito vzácní obyvatelé vápencových útesů a bradel jsou o málo větší než vrabec a jejich nejbližším příbuzným je běžný brhlík lesní (Sitta eropaea). Jedenkrát ročně hnízdí ve skalních škvírách, jejich potravou je hmyz a pavouci, za nimiž šplhají po skalách s polorozevřenými křídly. Létají třepotavým, motýlovitým letem.

TIP: Král rybářů aneb Bleskurychlý lovec ledňáček říční

Evropskou hnízdní populaci zedníčka skalního tvoří 38 000–100 000 párů. V největším počtu je tento druh zastoupen ve Francii (4 000–20 000 párů), Španělsku (9 000–12 000) a Itálii (2 000–6 000 párů). V Rusku jde o 15 000– 30 000 párů a v Turecku 5 000–25 000. V Česku nebylo hnízdění nikdy prokázáno a pro nás nejbližším hnízdištěm jsou nepřístupné skály na Slovensku, kde zejména v oblasti Malé Fatry vyvádí mladé asi třicet párů zedníčků skalních.

Anděl i motýlek

Pro Miroslava Sanigu, který pracuje ve slovenském Ústavu ekologie lesa SAV, se tito drobní opeřenci stali celoživotní zálibou. Slovenský vědec, jenž je považován za světového odborníka na zedníčky skalní, o nich napsal knihu Rozjímanie s murárikmi a nakreslil tisíce jejich portrétů. Rovněž rozluštil posunkovou řeč zedníčků, která je nutná v bouřlivém větrném prostředí vápencových a dolomitových skalních útesů, kde jejich hlas takřka zaniká. Láskyplně je nazývá „nebeskými andílky s karmínovými křídly“. Číňané říkají zedníčkům „skalní květ“ a na Slovensku se ujalo lidové označení „opeřený motýlek“.

Hon za pokladem

Zedníčci jsou vyznavači přísné teritoriality a mimo období hnízdění nesnesou na lokalitě delší dobu jedince téhož druhu. Jsou částečně tažní a právě díky tomu se s nimi můžete velmi vzácně setkat i v Česku. Nejpříhodnějším měsícem k výpravě za „skalními květy“ je přitom listopad. V minulosti byl zedníček pozorován na Tišnovsku (dokonce šmejdil po kostelní věži), na Náměšťsku, na severní Moravě, v Teplicko-Adršpašských skalách, v Moravském krase, v Novohradských horách… V současnosti jej v době podzimního a jarního tahu lze zastihnout především na Pálavě, kde také poměrně často zimuje (zejména v lokalitě Soutěska).

TIP: Ptačí kouzla s vejci aneb Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Pokud zedníčka uvidíte v prosinci, je to jasný znak toho, že jde o již zimujícího jedince. Mnohokrát jsem čekal, prochladlý při listopadové slotě, pod vápencovými skalními stěnami Pavlovských vrchů na přelud s karmínovými křídly marně. A několikrát jsem byl odměněn nezapomenutelnými zážitky. Objevit poklad není jen tak, a zvlášť ten okřídlený. Asi není třeba zvlášť zdůrazňovat, že tento létající klenot skalních srázů zasluhuje největší lidskou ohleduplnost.

Náplast, která stojí za to

Pokud se vám na Pálavě nepodaří zedníčka skalního spatřit, nevěšte hlavu a zamiřte při listopadové návštěvě dolů k Mušovské a Novomlýnské nádrži. Určitě zde zastihnete početná hejna protahujících a zimujících vodních ptáků. Impozantní hejna hus velkých (Anser anser), severských hus polních (Anser fabalis) a v posledních letech zejména zimujících hus běločelých (Anser albifrons) vás ohromí stejně jako množství druhů kachen – například střední nádrž je tradičně největším zimovištěm morčáka malého (Megus albellus) v České republice.

Problematické vodní dílo je i zimovištěm orlů mořských (Haliaeetus albicilla). Největší počet orlů byl na této lokalitě zaznamenán v roce 1997. Jednalo se o šedesát exemplářů! Pohled na velkého dravce plujícího povětřím před romantickými kulisami Pálavy vás určitě přesvědčí,  že jste čas s dalekohledem u očí nestrávili na Jižní Moravě marně.

V dnešní době, zvláště v některých zemích o Vánocích a Díkuvzdání, je krocan symbolem svátečních sezón a bohatých hostin. Podle nového výzkumu to tak ale vždycky u tohoto původně amerického ptáka nebylo.

Archeologové totiž v Mexiku a Kostarice objevili nejranější doklady domestikace, tedy zdomácnění krocana. Ty ukazují, že krocani původně nebyli chováni kvůli masu, nýbrž z náboženských důvodů. Zdá se, že měli významnou roli v náboženských rituálech a obětech.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Vědcům to prozradily nálezy pozůstatků celkem 55 krocanů ze střední Ameriky, které pocházejí z oblasti od centrálního Mexika až po severní Kostariku, z doby od 300 let před naším letopočtem až zhruba po rok 1500 našeho letopočtu. Klíčové bylo, že pozůstatky krocanů vesměs nepocházejí z domácností, nýbrž výhradně z chrámů a náboženských center. Krocani tam podle všeho byli obětováni a pohřbíváni.

Podle Organizace spojených národů (OSN) si člověk bez potíží vystačí s 20 l vody denně. V Evropě jí však průměrně použijeme každý den víc než šestinásobek, a to pouze k přímé spotřebě určené k pití a mytí. Jenže – podle vědců z iniciativy Water Footprint Network vyžaduje výroba 1 kg chleba 1 608 l čisté vody a 1 kg hovězího 15 415 l. Zahrneme-li tedy i tekutinu využitou v průmyslu, připadá na každého Evropana 4 815 litrů denně. Pro srovnání: U Američanů se jedná bezmála o 8 000 litrů a u Indů asi o 3 000 litrů.

Modrá planeta šedne

Pitnou vodou plýtváme, zároveň se však její dostupnost velmi nespravedlivě dělí. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) k ní nemá dlouhodobě přístup 780 milionů lidí, a podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jde dokonce o víc než miliardu. Alespoň jeden měsíc v roce pociťují nedostatek cenné tekutiny na čtyři miliardy lidí, tedy víc než polovina lidstva. Podle prognóz uvedené číslo poroste, a počet těch, kterým se pitné vody skutečně nedostává, se do konce století zdvojnásobí – na 1,5 miliardy. Nutně to vyvolá ekologické, hospodářské a sociální katastrofy, jejichž důsledky se rozhodně nevyhnou ani střední Evropě. 

Zásoby pitné vody se povážlivě tenčí, ale její spotřeba roste takovým tempem, že jí v roce 2050 budeme potřebovat o polovinu víc. Už dnes životodárná tekutina dochází na Blízkém a Středním východě, v severní Africe, Austrálii i Střední Asii. Z někdejší rozlohy Aralského jezera zůstala po půlstoletí nedomyšlených experimentů se zavlažováním méně než desetina (ačkoliv se nyní blýská na lepší časy – viz článek Smrt a znovuzrození Aralského moře ve 100+1 č. 19/2017). V Kalmycké republice v evropské části Ruska se právě utváří první poušť, jejíž vznik přímo podnítil člověk – respektive zemědělství, které nebere ohled na místní ekologické souvislosti. V příštích desetiletích začnou mít vážné problémy se zajištěním pitné vody také země na jihu Afriky, Pákistán nebo Čína. 

Bezohledné zemědělství 

Sílící nedostatek cenné tekutiny má hned několik důvodů: V prvé řadě jde pochopitelně o nárůst populace. Do půlky století nás bude na Zemi o třetinu víc, a okolo roku 2100 dokonce o polovinu víc než dnes. Kromě toho se vodou neuvěřitelně plýtvá: I v suchých oblastech se napouští do bazénů, zavlažuje golfová hřiště a především zalévá „zimní“ zeleninu a ovoce – španělská rajčata, olivy na jihu Itálie nebo pomeranče v Egyptě. Zmíněné bezohledné zemědělství v kombinaci se znečištěním způsobuje, že mnohé země přicházejí o víc pitné vody, než kolik dokážou jejich ekosystémy nahradit.

Znečištění vodních zdrojů představuje velký problém (nejen) v Indii a Číně. Kontaminace se týká 54 % objemu čínských řek a zasahuje pitné zdroje, jak přiznává i vláda lidové republiky. Na severu země nemá trvalý přístup k čisté vodě 200 milionů lidí. V rozvojovém světě se podle odhadů vypouští bez vyčištění na 90 % odpadní vody a téměř tři čtvrtiny průmyslově kontaminované tekutiny. Ovšem ani Středozemní moře není zrovna průzračným horským jezírkem: Ročně do něj spláchneme mimo jiné 800 000 tun dusičnanů a 60 000 tun pracího prášku.

Uprchlíci za vodou

Globální klimatické změny způsobují, že v oblastech s vysokou četností a intenzitou srážek prší víc a deště jsou ničivější, zatímco suché regiony se mění v ještě sušší. Rozloha lokalit považovaných za „velmi suché“ se podle vědců citovaných Mezivládním panelem pro změny klimatu od 70. let zdvojnásobila. Nad některými částmi jižní Afriky či Brazílie spadne ve střednědobém výhledu i o třetinu méně srážek. Rozpínající se Sahara pak ohrožuje bezmála miliardu lidí. OSN odhaduje, že jen z oblasti Sahelu na jihu africké pouště odejde do konce desetiletí až šest milionů lidí – a mnozí z nich zamíří do Evropy: Z globálního hlediska nabízí každá z nespočtu studií jiný odhad, pro polovinu století se každopádně jedná o 20–700 milionů uprchlíků.

V Somálsku právě teď téměř tři miliony lidí nevědí, co – nebo zda vůbec – budou zítra jíst. Po suchém roce 2016 letos prakticky nenastalo jarní období dešťů, úroda byla mizivá, dobytek pomřel. Vody se nedostává ani pro lidi, navíc je špinavá. Do poloviny roku se přes 50 tisíc tamních obyvatel nakazilo cholerou a 900 z nich zemřelo. Ve válkou zmítaném Jemenu si epidemie cholery dosud vyžádala na 1 400 obětí a počet nemocných údajně přesáhl čtvrt milionu. Za posledních 50 let ustoupila hladina spodní vody v jemenském hlavním městě z hloubky 30 m do 120 m. Celých 90 % vody se přitom před válkou využívalo k zavlažování polí, polovina ovšem směřovala na kátu, jejíž listy se žvýkají pro opojné účinky – a které se samozřejmě nikdo nenají. 

Doutnající konflikty 

Souvislost mezi nedostatkem životodárné tekutiny a migrací je zřejmá. K ozbrojené srážce dvou států o cennou surovinu naštěstí zatím nedošlo, přetahování o její zdroje však už probíhá leckde. Podle OSN žádná dohoda neřeší využívání zhruba dvou třetin vodních ploch a podzemních rezervoárů, které zasahují do území více států. Atmosféra houstne hlavně na Středním východě, kde musí 5 % lidstva vystačit s pouhým 1 % celosvětových zásob pitné vody. 

Na další velké potíže v regionu zadělává turecká soustava 22 přehrad na Eufratu a Tigridu, které budou již brzy vyrábět elektřinu – a také odkloní téměř třetinu objemu toků do zavlažovacích kanálů. Přestože to v obou státech níž po proudu vyvolává přinejmenším velké obavy, Irák ani Sýrie se zatím nedokážou bránit. V Ankaře si proto mohou mnout ruce. „Jiné země v regionu mají ropu, my máme vodu,“ říkával s oblibou bývalý turecký premiér a prezident Turgut Özal. Mamutími přehradami a zavlažovacími systémy se „pyšní“ i Čína, jež tak sousedům ubírá ze síly Mekongu a Brahmaputry. Spory se vedou rovněž o Jordán, Nil či Aralské jezero. 

Zachrání nás moře? 

Naopak v mořích je vody stále dost. V současnosti na světě funguje přes 15 tisíc odsolovacích továren s denním výkonem 20 000 m³ a víc. Zařízení tohoto druhu pomalu začínají budovat Čína a Indie, zatímco v Austrálii už mají za sebou první roky zkušeností. Singapur pokrývá odsolováním zhruba desetinu spotřeby pitné vody pro svých 5,6 milionu obyvatel, a to s únosnými náklady v přepočtu 11 Kč na litr. Nejvíc odsolují Saúdové ve svých 30 provozech a celosvětově jde na jejich konto pětina takto vzniklé pitné vody. Z pobřeží ji do Rijádu a jiných měst rozvádí potrubí táhnoucí se pouští v délce 4 000 km.

Odsolování sice nabízí jisté řešení, v první řadě však musíme s nejdůležitější surovinou nakládat rozumněji. Evropské a americké domácnosti zdánlivě spotřebují jen zanedbatelné množství pitné vody – zhruba 5 % světových zásob. Jenže tři čtvrtě veškeré cenné tekutiny znehodnotí zemědělství, zejména kvůli naší potřebě masa a exotických plodů. Místo spoléhání na technologie zítřka bychom tak měli už nyní přehodnotit principy průmyslového zemědělství a především své spotřebitelské chování. Mnoha budoucím katastrofám bychom jistě dokázali předejít, nebo bychom alespoň zvládli omezit jejich dopad. Zatím však chybí vůle. 

U dobrovolníků, kteří začali užívat propranolol proti bolesti na hrudníku a nízké srdeční frekvenci, se prokázalo nižší skóre v psychologických testech zaměřených na skryté rasistické tendence. Tito lidé měli v podvědomé rovině menší rasistické předsudky než skupina dobrovolníků léčená pouze placebem. 

TIP: Ani bílá ani černá: Historie boje za jednobarevnou krev

Experimentu, který proběhl v roce 2012, se účastnilo 36 respondentů, přičemž polovina dostala propranolol a druhá polovina placebo. Respondenti měli odstupňovaně vyjadřovat své sympatie a nesympatie k lidem s různou barvou kůže, ale i k homosexuálům, muslimům, křesťanům a narkomanům.

Vědci nečekaný efekt léku přičítají faktu, že rasismus je založen na strachu. A protože propranolol ovlivňuje mimo jiné část mozku, která je zodpovědná za pocity strachu, účinkuje i proti rasismu. Zajímavé je, že na vědomé úrovni se míra rasistických, náboženských a genderových předsudků u zkoumaných lidí nezmenšila. 

Zcela nedávno prořízl noční oblohu nad Michiganem jasný meteor. Z vesmíru přiletěl balvan, který nad Spojenými státy narazil do husté vrstvy zemské atmosféry a skončil svou existenci v jasné explozi.

Exploze rozsvítila celou noční oblohu. Spolu s následným zvukem výbuchu některým pozorovatelům připomněla meteorologický jev. Místní odborníci na počasí National Weather Service v Detroitu ale informovali veřejnost, že velmi pravděpodobně nešlo o bouři či blesky ale meteor.

Zemětřesení nebo exploze balvanu z kosmu?

Jejich závěry záhy potvrdila i geologická služba USGS (United States Geological Survey). Podle nich exploze tohoto meteoroidu vyvolala silné rázové vlny, které dokonce ovlivnily pozemské seismografy. Exploze meteoroidu se pro ně stala zemětřesením 2. stupně.

TIP: Hádanka rozluštěna: Proč meteoroidy před dopadem na Zemi explodují?

Země se při tomto „zemětřesení“ nijak znatelně nepohnula, takže přísně vzato šlo o takzvané „pseudozemětřesení“. I tak nám ale tento meteoroid připomněl, že okolní vesmír není tak prázdný, jak se někdy zdá.

Stolové hory nabízejí mnoho geologických zajímavostí, nádherné výhledy a hlavně rozlehlý kus divočiny. Jsou jedinými tabulovými horami v Polsku a mohou se pyšnit nejvyšším pískovcovým vrcholem celé střední Evropy – Velkou Hejšovinou (919 metrů nad mořem). Pro unikátnost celé oblasti a byly hory v roce 1993 vyhlášeny Národním parkem.

Sochařská práce z třetihor

Pohoří zaujímá asi 190 km², táhne se v délce 45 kilometrů a viditelně se liší od ostatních hor  v oblasti. Má charakter stupňovitých pískovcových tabulových plošin a hřbetů. Nižší partie dosahují výšky zhruba 750 metrů nad mořem a jsou z velké části zalesněné. Horní část se skládá z několika samostatných celků, které se zvedají ještě dalších sto až stopadesát metrů nad okolní terén. Právě nejvyšší partie (Hejšovina, Bor) tvoří nejatraktivnější místa Stolových hor.

Pískovec je převládající horninou „Stolovek“. Původ hornin je spjat s intenzivním usazováním písku na dně mělkého křídového moře před 140–67 miliony lety. Vrcholové partie vděčí za svůj současný vzhled třetihorám, kdy podléhaly intenzivním přírodním procesům. Zejména vodní, větrná eroze a teplotní změny utvářely to, co máme dnes možnost  obdivovat.

Bonsaje a minerální vody

Podobná unikátní geologická stavba horských masivů s bohatstvím skalních forem a tvarů není na Zemi častá. Mimo střední Evropu se objevuje ještě například v Kanadě a v Africe. Borovice rostoucí na skalách někdy připomínají přírodní bonsaje, navzdory malé výšce  jejich stáří mnohdy přesahuje 200 let.

Stolové hory jsou také významným zdrojem minerálních pramenů. Uhličité, vápenito-magnezité, sodné a železité minerální vody vyvěrají v oblasti města Dušníky, kyselky alkalicko-železité v Lázních Polanica a v Chudobě také minerální vody s obsahem arsenu. Ještě do nedávných dob se i v nedaleké Bělovsi u Náchoda stáčela známá kyselka Ida a fungovaly zde lázně. Dnes již tomu tak bohužel není.

Hluboko uchovaný sníh

Územím probíhá státní hranice a některé okrajové výběžky pohoří zasahují do České republiky. Na severozápadě jsou to Broumovské stěny, na západě pak masiv Boru, přecházející v Čechách do Polické pánve. Na Policku můžete nalézt stolovou horu Ostaš. I tyto lokality nabízejí pískovcová dobrodružství.

Ve Stolových horách panuje klima typické pro nižší partie horského lesa. Nejteplejším měsícem je červenec, na druhém pólu stupnice je leden. Sněhová pokrývka se v nejvyšších polohách udrží více než 130 dní v roce. V některých hlubokých soutěskách na Hejšovině vydrží až do července (např. v Piekielku).

Africká savana v Polsku

Park Stolových hor pokrývají lesy o rozloze 56 km², což představuje 89 % z celkové rozlohy  (území parku není totožné s celou oblastí pohoří). Jsou převážně tvořeny uměle založenými smrkovými porosty, původní smíšené lesy s jedlemi, buky a javory kleny se zachovaly jen na některých místech (Rogowa kopa, Wrota Pósny).

TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky aneb Kazatelny v chrámu přírody

V parku stojí mimo jiné za pozornost rašeliniště s výskytem borovice blatky a cenná luční společenstva zejména v lokalitě Lezyckie Skalki, které se přezdívá „Africká savana“. Celkově se zde vyskytuje celá řada chráněných druhů rostlin.

Typickými zástupci větších savců, které zde můžete zahlédnout, je například jelení zvěř, srnčí a divoká prasata. Můžete narazit i na méně častého jezevce. Ze zástupců ptačí říše se možná setkáte s čápem černým, ostřížem, krahujcem a na skalních plošinách hnízdícím výrem, poštolkou, krkavcem atd. Ve skalních štěrbinách nalézají útočiště unikátní druhy pavouků a chvostoskoků. Na Machovsku pod Borem se vyskytuje velmi výrazná populace muflonů.