Rodina Zaringových z Hillsboro v americkém Missouri oslovila profesionální fotografku se žádostí o vytvoření rodinných snímků. Fotografka dorazila dle ujednání do parku v St. Louis a všechno šlo jako po másle. Tedy až do chvíle, kdy si rodinka prohlédla výsledek.

„Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nenasmála,“ popsala své bezprostřední pocity Pam Zaringová. „Děti si nejdříve myslely, že jde o vtip. Ptaly se, proč na fotkách vypadají, jako z Lega.“

Balík fotografií, které fotografka dodala po dlouhých osmi měsících, vypadá skutečně podivně. Obličeje zachycených lidí jsou rozmazané a celkově působí spíš jako postavičky z animovaného filmu. Fotografka, která má celé dílko na svědomí se prý vyjádřila v tom smyslu, že na zdrojových fotografiích byly „špatné stíny“ a ona se bohužel nevyzná v úpravách. Jako kompenzaci rodině nabídla, že s nimi nafotí novou sadu.

Pam nabídnu nového focení s díky odmítla a fotografku požádala o dodání zdrojových neupravovaných snímků. „Popravdě, ty fotky stojí za každý cent, který jsme za ně zaplatili. Přinesly do našeho domu spoustu veselí a udělaly z nás na pár dnů internetové celebrity,“ dodala s úsměvem Pam Zaringová. Za 250 dolarů to tedy nejspíš stálo…

Skutečnost nebo virální kampaň?

Kuriózní příběh pochopitelně vzbuzuje určité pochybnosti. Přestože se rodina Zaringových dušuje, že rozhodně nejde o vtip, představené fotografie jsou tak šílené, že by je snad žádný soudný fotograf do světa nepustil. Podle vloženého vodoznaku by oním hříšníkem měl být někdo s nickem Lesa Hall. Fotografka tohoto jména skutečně existuje, snímky z jejího portfolia ale vypadají vcelku normálně. Těžko tedy věřit, že by mohlo jít o jednu a tu samou osobu.

Ať už je tedy celá kauza zpackaných fotografií jen neškodným virálem, nebo jde o úsměvnou skutečnost, za 250 dolarů to nejspíš stálo. Pokud byste si sami rádi vyzkoušeli postprodukci „by Lesa Hall“, máme pro vás podrobný návod…

Na začátku druhé světové války měla naprostá většina armád jako standardní dlouhou výzbroj pěšáka opakovací pušku, která se pouze málo lišila od těch, jež se používaly v první světové válce. Jedinou výjimkou byla US Army, protože hlavní puškou amerického vojáka tehdy byla poloautomatická zbraň M1 Garand.

Poloautomatické (samonabíjecí, tedy jednotlivými ranami bez nutnosti ručního ovládání závěru střílející) pušky v menším měřítku užívala i další vojska, ale tyto zbraně nikdy nedosáhly významu opakovaček a po válce je relativně rychle vystřídaly plně automatické (dávkou střílející) pušky. Jako příklad jednoho z mála typů, které se opravdu široce uplatnily, lze zmínit sovětskou 7,62mm karabinu SKS.

Karabina pro nový typ náboje 

Sovětský svaz disponoval samonabíjecími puškami již před válkou, konkrétně šlo o zbraně od konstruktérů Simonova a Tokareva, označené AVS-36 a SVT-38. Příliš se neosvědčily, ačkoli z druhé z nich byla vyvinuta mnohem kvalitnější puška SVT-40, každopádně však nedokázaly nahradit ani staré opakovačky Mosin-Nagant, ani široké spektrum sovětských samopalů, takže nebylo jasné, co bude standardní dlouhou zbraní sovětského vojáka po skončení války.

V roce 1946 sice mladý konstruktér Kalašnikov předložil návrh své plně automatické zbraně, z něhož se posléze vyvinul legendární „automat“ AK-47, v té době však panovala vůči takto převratně pojaté zbrani jistá skepse, a proto bylo rozhodnuto pokračovat i s programem poloautomatické pušky. Při hledání jejích kořenů se však musíme vrátit až do roku 1943 a začít s nábojem, jenž v té době vznikl.

Univerzální střelivo

A jde právě o náboj vzor 1943 neboli 7,62×39 mm, tedy stejný, jaký používá i AK-47, přestože původně vznikl pro poloautomatickou pušku. Šlo fakticky o jeden z prvních pokusů vytvořit tzv. náboj střední balistické výkonnosti, nacházející se někde mezi standardní dlouhou puškovou a krátkou pistolovou municí a optimalizovaný pro palbu na vzdálenosti, ve kterých se odehrává většina bojů, tedy mezi 100 a 300 metry.

Pro nový náboj poté konstruktér Sergej Gavrilovič Simonov (1894–1986) začal upravovat svou pušku AVS-36, avšak nakonec ji upravil tak, že vznikla zcela nová zbraň, mající s původním vzorem společného pouze velmi málo. Nová puška byla sice také poháněna prachovými plyny odebíranými z hlavně, ale na rozdíl od svisle se pohybujícího klínového závěru, jaký měla AVS-36, byl použit spolehlivější systém, v němž se závěr zamyká kývavým pohybem.

Jiným velkým rozdílem bylo zásobování zbraně, jelikož zatímco AVS-36 měla vyměnitelný zásobník, u nové pušky byla použita pevná nábojová schránka obsahující deset nábojů ráže 7,62×39 mm; ta se dá nabíjet jak jednotlivými náboji, tak pásky pro rychlé nabíjení na deset ran.

Premiéra proti Hitlerovi 

Zbraň, která je dnes známa pod názvem SKS (Samozarjadnyj karabin Simonova, samonabíjecí karabina od Simonova), však původně dostala oficiální označení SKS-45, které odkazovalo na rok jejího zařazení do výzbroje. Sovětská armáda sice formálně přijala pušku do výzbroje až v roce 1949, ovšem již roku 1945 byly dodány první zkušební kusy.

Ty se v omezeném měříku objevily v závěrečných bojích proti třetí říši, v nichž se jednoznačně projevily kvality nového náboje. Mj. i proto si jej pak Michail Kalašnikov vybral pro svou automatickou pušku, která byla zavedena do výzbroje v roce 1947, ale kvůli již zmíněné skepsi vojáků se zároveň vyráběla i samonabíjecí karabina SKS, kterou produkovaly zbrojovky v Tule a Iževsku.

Pro čestnou stráž

První série měly jehlový bodák, ale poté se přešlo na standardní nožové provedení. Výroba trvala až do roku 1955, kdy už bylo jasné, že SKS ve srovnání s AK-47 zastarala. Karabiny se tak u poválečné Sovětské armády dostaly do boje jen velmi málo (např. v roce 1956 v Maďarsku), ale samozřejmě nezamířily do šrotu.

Putovaly k jednotkám druhého sledu, nebojovým útvarům a řada z nich byla upravena do „ceremoniální“ verze, jež se vyznačuje nápadným chromováním a je dodnes užívána čestnými strážemi.

Civilní trh

Vedle základní armádní a „ceremoniální“ podoby byla vytvořena i civilní varianta OP-SKS pro lovce. Nejprve šlo o konverze exemplářů vyřazených z armády, ale pak zbrojovka Molot ve městě Vjatskije Poljany spustila produkci nových kusů, jež dosud pokračuje.

Kopie pušky SKS se vyráběly v řadě zemí východní Evropy, a sice v Polsku (místní označení KSS), východním Německu (Karabiner-S), Rumunsku (M56), Albánii („Puška 10. července“) a Jugoslávii (PAP M59 a M59/66; druhá zmíněná verze má na ústí hlavně nástavec pro střelbu 22mm granátů). Své vlastní verze vyráběly a pořád používají i Vietnam (puška Typ 1) a Severní Korea (Typ 63), ovšem nepochybně největší význam získala puška konstruktéra Simonova v Čínské lidové republice. 

Dlouhá kariéra karabiny v Číně

V době, kdy sovětská armáda stahovala zbraně SKS od bojových jednotek prvního sledu, projevila o ně velký zájem Čína, tehdy ještě blízký spojenec Sovětského svazu. Ačkoli měla v úmyslu koupit a licenčně vyrábět i plně automatické pušky systému Kalašnikov, rozhodla se pořídit si také samonabíjecí karabiny. Tento na první pohled podivný záměr vycházel z čínské doktríny „lidové války“, ve které měla hrát úlohu jak pravidelná armáda branců (ti měli dostat „automaty“), tak guerilla a vesnická domobrana, pro niž se více hodily samonabíjecí pušky.

Čína tedy koupila licence na obě zbraně a začala je sama vyrábět, poněkud matoucí však je, že obě mají v čínském provedení název Typ 56. Jak název naznačuje, kopie SKS vstoupila do služby v roce 1956. Od sovětského vzoru se liší jen v detailech, např. pouzdro závěru je lisované, zatímco u sovětské pušky je produktem přesného obrábění. Pozoruhodné ale je, že u starších kusů „Made in China“ je bodák nožový, zatímco u pozdějších jehlový; jde tak vlastně o opačný vývoj než v SSSR.

Dlouhá kariéra karabiny v Číně

Všeobecně (a asi ne překvapivě) platí, že karabiny čínské výroby jsou méně kvalitní než sovětské originály. Číňané si jich však kupodivu cenili více než kopií „automatů“ principu Kalašnikov, možná také proto, že se v čínské vojenské doktríně sází více na přesnost než na rychlost palby (a jak známo, kalašnikov není právě z nejpřesnějších). Čína se pokusila oba typy pušek nahradit zbraní Typ 63, která ale naprosto zklamala, a tudíž se obě pušky jménem Typ 56 zase vrátily do výzbroje.

TIP: 7,62mm samopal PPŠ vzor 1941: Legendární balalajka

Až na počátku 80. let je nahradila nová zbraň Typ 81, ačkoli se kopie SKS dodnes občas objevují u některých jednotek milice. Karabiny SKS nejrůznějšího původu jsou dosud k vidění i u armád nebo povstaleckých a teroristických skupin ve státech třetího světa a naposledy byly zaznamenány v rukou proruských ozbrojenců na východě Ukrajiny. 

Caihong juji byl malý dinosaurus velikosti kuřete, který žil na území dnešní Číny ve druhohorách, před 160 miliony let, tedy v období jury. Pro naši dobu byl objeven jako téměř kompletní fosilie v roce 2014 a vědci jej detailně popsali až zcela nedávno.

TIP: Mongolský „labutí“ dinosaurus byl zřejmě pánem vodního světa

Fosilie caihonga se zachovala i s peřím, na němž dokonce bylo možné rozeznat, jakou barvu mělo. Dinosaurus byl na zádech, křídlech, nohou a mohutně opeřeném ocasu tmavý, zatímco hlavu a krk měl podle všeho zbarvenou pestře a nápadně. Na své pestré peří zřejmě lákal partnery k páření.

Světoběžník Hans Jonatan se narodil v roce 1784 na plantážích ostrova St Croix v Karibiku, který je dnes součástí Amerických Panenských ostrovů. V té době to byla zámořská kolonie Dánska. Otcem Jonatana byl Dán, jeho matkou černá otrokyně Emilia Regina.

Když bylo Jonatanovi 17, tak uprchl z ostrova a přidal se k dánskému námořnictvu, se kterým bojoval v napoleonských válkách. Poté se usadil na Islandu, kde se oženil s místní ženou a měl s ní tři děti. Zemřel tam v roce 1827 jako svobodný muž, místo, kde je pohřbený ale není známé.

TIP: Staletí stará DNA prozradila původ koster otroků v Karibiku

Dnes žije na Islandu nejméně 788 Jonatanových potomků. Genetici použili DNA 182 z nich a zrekonstruovali nemalou část DNA Jonatana i jeho matky Emilie. Pomohlo jim to, že DNA afrického původu je na Islandu velmi unikátní a je v genomu místních dobře patrná. Teď známe celkem 19 procent DNA Jonatana a 38 procent DNA Emilie, z které vědci dokázali mimo jiné vyčíst, že Jonatanova matka pravděpodobně pocházela z afrického Beninu.

Podle Agnara Helgasona, který stojí za celým projektem, by bylo teoreticky možné získat tímto způsobem DNA kterékoli postavy historie, narozené po roce 1500. Pochopitelně za předpokladu, že dosud žijí její potomci.

Zdálo by se, že vrcholu své kariéry dosáhl, když ho rakouský císař jmenoval vyslancem v Paříži. Byl to vysoký post, ale měly přijít ještě mnohem vyšší. Zatím věnoval Metternich ve francouzském hlavním městě svůj denní program politice, láskám a občasným úvahám, o kolik si má opět říci svému vladaři, neboť byl mužem velkého světa a utrácel velkoryse. Když se mu nechtělo půjčovat si od frankfurtských bankéřů, neváhal požádat o peníze Františka I., který byl k němu milostivý i štědrý. 

Na novém postu

Brzy bylo jisté, že se vyslanec vrátí do Vídně, aby zaujal post ministra zahraničí. Metternichovi tehdy bylo 36 let. Do své nové vídeňské pracovny se dostal koncem listopadu 1809 a vydržel tam skoro čtyřicet let. Do úřadu nastoupil v době, kdy Rakousko znovu válčilo s Francií. Sice vyhrálo v bitvě u Aspern a Esslingu, ale u Wagramu opět zvítězil Napoleon. Císař Francouzů se načas usídlil v Brně a vyjednával, nebo spíš vyhrožoval. Obnovil svou myšlenku, že by se rakouská monarchie měla rozčlenit na tři části, českou, rakouskou a uherskou, a v každé z nich by vládl samostatně princ z habsburského rodu. 

Na habsburském dvoře se rozhostil pesimismus. Metternich byl snad jediný, kdo mu nepropadl. Byla v tom ješitnost? Jistě, ale jen tou se neprosadil. Měl ojedinělý talent inteligentního, tvořivého a zároveň cynického, chladně kalkulujícího machiavellistického politika. Dovedl výborně lhát, skvěle předstírat, umně lichotit, zariskovat a v pravý okamžik projevit tvrdost. Ve svém narcismu se považoval za patrně jediného dostatečně zdatného Napoleonova protihráče na evropském kontinentě. 

Koaliční obraty

Dějiny nakonec daly Metternichovi poněkud paradoxně za pravdu, protože nad francouzským imperátorem vskutku zvítězil. Hlavním strůjcem rozuzlení však byl Napoleon, který svou nekonečnou chtivostí po moci zavinil vlastní pád. Metternichova zásluha tkvěla v tom, že osudovou nezadržitelnost Napoleonovy sebezáhuby postřehl dřív než jiní a vyvodil z toho novou strategii. Začal nejprve rakouskou, a v závěru napoleonské éry i celoevropskou politiku navigovat směrem, který přinesl Bonapartovu zkázu.

Po porážce Rakouska v roce 1809 rafinovaně převedl habsburskou říši od vojensky zničující účasti v protifrancouzských koalicích k dočasnému spojenectví s Napoleonem. Habsburská princezna Marie Louisa se stala Napoleonovou druhou manželkou, a s prvotní inspirací k tomuto manévru přišel jako první právě Metternich. Stejně tak to byl on, kdo dosáhl pouze symbolické účasti Rakouska na Napoleonově tažení do Ruska. Podle lišácky formulované spojenecké smlouvy postavilo Rakousko takzvaný pozorovací sbor, který do bojů na carském území fakticky nezasáhl. Díky Metternichovi se tak i české země vyhnuly velkým a zbytečným lidským ztrátám.

Další brilantní diplomatický manévr krásného Klemense znamenalo převedení rakouského mocnářství od předchozího spojenectví s Francií přes orlí můstek ozbrojené neutrality až k mírotvorné zprostředkovatelské roli říše a konečně k aktivní vojenské účasti Rakouska v závěrečných bojích na straně protifrancouzské koalice. Zásluhou Metternichova umu a uznání jeho vůdčí diplomatické role se evropský mírový kongres konal v letech 1814 až 1815 ve Vídni za jeho předsednictví. Také závěry kongresu představovaly triumf, protože Rakousko vyšlo z těžkého klání územně i politicky posíleno. Rozrostlo se o Halič, Lombardii a Benátsko, dostalo zpátky pobřežní Istrii a Dalmácii na Balkáně. 

Jak přetvořit Evropu

Mírotvorci zúčastnění na vídeňském kongresu nepřestali sebechvalně ujišťovat Evropu o tom, že pro ni s největší odpovědností pojistili zářné zítřky. Ruský car Alexandr I., rakouský císař František I., pruský král Fridrich Vilém III., kníže Metternich, britský ministr zahraničí Castlereagh a ostatní prominentní tvůrci nové Evropy sice předtím nechali ve vleklých válkách zahynout dva a půl milionu, ba možná tři miliony lidí, ale nyní se stali apoštoly věčné křesťanské lásky. 

TIP: Kníže Metternich na penzi: Jak vypadal důchod jednoho z nejznámějších státníků 19. století?

Za clonou slavností a radovánek se však spojenci tvrdě přeli a několikrát nebylo daleko k vážné roztržce. Není divu, neboť evropské poměry, které chtěli znovu uspořádat, se velice lišily od časů před francouzskou revolucí. Jaký klíč přitom zvolit? Prvním z nich se stala rovnováha sil, což byla doktrína platná už v 18. století a vehementně prosazovaná hlavně Británií. Žádná mocnost podle ní neměla být výrazně silnější než ostatní. Protože však každá z nich sledovala specifické zájmy, za proklamacemi o nezbytné rovnováze se odehrávala nelítostná bitva plná falše a předstírání. Vedle rovnováhy sil se stal dalším klíčem princip legitimity. Všude měla být uplatněna a obnovena mocenská práva dynastií, na něž revoluce a Napoleon vztáhli ruku.

Supermasivní černé díry jsou tak trochu jako kočky. Buď spí anebo se krmí. Na rozdíl od koček si ale černé díry také občas po jídle pořádně „říhnou“. Při takovém galaktickém „krkanci“ se uvolní spousta hmoty a energie.

Julia Comerford z Coloradské univerzity v Boulderu a její kolegové nedávno přistihli jednu supermasivní černou díru, která si v astronomicky krátké době „říhla“ hned dvakrát. Jde o černou díru v aktivním jádru galaxie SDSS J1354+1327, která je od nás vzdálená asi 900 milionů světelných let.

Dvě krknutí za 100 tisíc let

Dotyčná galaxie má galaktického společníka, větší galaxii SDSS J1354+1328. Obě galaxie na sebe navzájem působí, přičemž dochází k tomu, že materiál v galaxii SDSS J1354+1327 padá směrem k supermasivní černé díře. Tím se spustí aktivní fáze kvasaru, černá díra spořádá své jídlo a pak si „říhne“.

TIP: Kdy se naposledy krmila supermasivní černá díra v srdci Mléčné dráhy?

Comerfordová a její tým zjistili, že si supermasivní černá díra galaxie SDSS J1354+1327 „říhla“ během posledních 100 tisíc let hned dvakrát. Při svých pozorování využili vesmírný teleskop Hubble a vesmírnou rentgenovou observatoř Chandra, společně s pozemními observatořemi W.M. Keck Observatory na Havaji a Apache Point Observatory v Novém Mexiku.

V roce 1960 se ve světle spotřebovalo pětadvacet kilogramů papíru na hlavu, o třicet let později to bylo o dvacet kilogramů více. Na počátku druhého desetiletí 21. století překročil celosvětový průměr padesát kilogramů.

Češi se můžou „pyšnit“ ještě vyšší hodnotou. Na jednoho obyvatele připadá zhruba 131 kilogram spotřebovaného papíru za rok. Pokud bychom tohle číslo převedli na běžný kancelářský papír formátu A4, dala by se jím pokrýt plocha přibližně 1 700 metrů čtverečních, což je zhruba jedna třetina fotbalového hřiště. Na potřeby tří lidí v České republice padne ročně jeden statný smrk.

Doba papírová

Česi patří se svou spotřebou mezi relativně nenáročné Evropany - průměrná spotřeba papíru v rámci EU byla v roce 2016 158 kilogramů na osobu. Zdaleka nevyšší spotřebou se ale mohou „pochlubit“ obyvatelé severní Ameriky a Japonska, průměrně zde připadá na jednoho člověka přes 200 kilogramů papíru za rok. Nejnižší spotřebu má v tomto směru očekávaně Afrika s pouhými 8 kilogramy papíru na osobu za rok. Celosvětový průměr byl v roce 2016 57 kilogramů na osobu za rok.

Papír je a bude jednou z nejdůležitějších surovin, s nimiž se setkáváme v každodenním životě. Jen těžko mohl na počátku druhého století čínský úředník Cchaj Lun, který je považován za tvůrce prvního papíru, tušit, že jeho vynález jednou doslova zaplaví celou planetu. A přitom jen hledal vhodný záznamový materiál, který by nahradil neskladné hliněné destičky. Jeho vynález postupem času poslal na smetiště nejen je, ale také papyrus nebo pergamen.

TIP: Pět geniálních vynálezů staré Číny

Zatímco v Číně, Japonsku či ve Střední Americe se papír vyráběl především z rostlinných vláken či dřeně, v Evropě se používaly staré hadry. Ty od druhé poloviny 18. století nahradil papír z dřevité kaše. Od konce následujícího století se rozšířila výroba ze dřeva pomocí chemického zpracování. Tento způsob se zachoval až dodnes a ročně se díky němu vyrábí zhruba 350 milionů tun papíru.

Přestože je rodná víska Jalandhara Nayaka vzdálená jen asi 10 kilometrů vzdušnou čarou od města, kde sídlí škola, cesta autobusem zabere kvůli složitému horskému terénu jeho synům okolo tří hodin. To je důvod proč Jalandhar vidí své tři potomky méně často, než by si přál. Namísto lkaní nad osudem se ale tento muž rozhodl konat.

Cestář s krumpáčem, páčidlem a sekerou

Dva roky buduje v náročném horském terénu cestu, která má propojit vesnici s městem. Za tuto dobu se mu jen s pomocí jednoduchých nástrojů podařilo vybudovat osmikilometrový úsek. 

TIP: Neobyčejný příběh Huang Dafa: Muže, který dokázal pohnout horami

Obdivuhodný výkon neušel místním novinářům, kteří Jalandharův příběh zveřejnili. Mediální zájem vyburcoval i místní úředníky, kteří slíbili, že na zbývající sedmikilometrovou část cesty vyčlení peníze a připraví potřebný projekt. O dosavadním snažení cílevědomého otce prý neměli nejmenší tušení - nikdy se na ně neobrátil s žádostí o finanční ani materiální pomoc.

Obdivuhodný výkon Jalandhara Nayaka zdá se dojde svého naplnění rychleji, než sám čekal. Jeho dosavadní práci navíc hodlají úředníci odměnit i finančně. Kvalita cesty je podle nich v některých úsecích na takové úrovni, že by po ní mohly v budoucnu jezdit i automobily. 

Slavkovský les vyplňuje na západě Čech pomyslný lázeňský trojúhelník Karlových Varů, Mariánských Lázní a Františkových Lázní. Ideálním nástupním místem do této oblasti jsou v zimě poměrně vysoko položené Mariánské Lázně, které na konci roku proměňují z lázeňského letoviska na lyžařské centrum. Přímo nad posledními lázeňskými domy funguje dokonce sjezdovka s kabinkovou lanovkou. U její horní stanice ve výšce 720 metrů nad mořem narazíte na prošlapanou lyžařskou stopu, která vás zhruba po jednom kilometru přivede podél silnice do areálu mariánskolázeňského golfového klubu, kde začínají skútrem vyfrézované běžecké okruhy různých délek.

Po čichu kolem Smraďochu

Chcete-li v okolí Mariánských Lázní poznat skutečně to nejhezčí a přitom si dát i trochu do těla a něco dobrého na zub, pak se vydejte pláněmi Slavkovského lesa na celodenní výlet směrem na Kladskou. U golfového klubu zvolte pravou nebo levou větev červeného okruhu a poblíž lokality Nimrod po zhruba 4–6 kilometrech (záleží na zvolené větvi) najeďte na pravou větev modrého okruhu. Ten vás brzy přivede k národní přírodní rezervaci Smraďoch, která byla v roce 1968 vyhlášena na ploše bezmála osmi hektarů.

V létě zde v bažinách probublává směs sirovodíku a oxidu uhličitého, což je doprovázeno intenzivním a charakteristickým zápachem. Oba plyny přitom mají zcela odlišný způsob vzniku. Oxid uhličitý proniká z hlubin země po síti puklin v podložních amfibolitech a má juvenilní neboli magmatický původ. Sirovodík se naproti tomu v rašeliništi tvoří biochemickými procesy těsně pod zemským povrchem. V zimě jsou sice bažiny pod sněhem a bublající tůňky nejsou vidět, ale závany charakteristického zápachu přesto můžete zřetelně cítit.

Farská kyselka a hledání Kladské

Ke krátké zastávce vybízí dřevěný altán, který stojí asi kilometr za Smraďochem nad pramenem Farské kyselky. Lze tady posedět i doplnit energii. Tato minerálka výborné chuti dostala jméno podle toho, že okolní les kdysi patřil faře v nedaleké vsi Pístov. Pramen vyvěrá v mělké studni zakryté dřevěným altánem, v níž jsou patrné úniky oxidu uhličitého. Kyselka pak odtéká do jezírka, kde se sráží mocné rezavé nánosy železitých okrů. Díky hadcovému podloží je Farská kyselka významně obohacena o hořčík a železo.

Další zastávku spojenou třeba i s obědem je vhodné naplánovat v lokalitě Kladská na břehu Kladského rybníka. Tohle oblíbené výletní místo sice již leží stranou oficiálních mariánskolázeňských lyžařských okruhů, i tady však bývá stopa projeta skútrem. Na žádných mapách ji však nenajdete a její přesný průběh vám prozradí pouze místní znalci.

Myslivecké občerstvení

Do Kladské vede stopa od hájenky Králův Kámen (modrý zimní okruh) a je součástí velkého, zhruba 14 kilometrů dlouhého, neznačeného okruhu nejvyššími partiemi Slavkovského lesa. Okruh začíná na tzv. Bašusově cestě a zhruba sleduje letní značení modré, žluté a zelené trasy, které obcházejí kolem dokola masív vrchu Lysina (982 m). Zimní spojka mezi Bašusovou cestou a Kladskou nevede po silnici, ale lesem – trasu vytyčují směrovky s piktogramem zeleného lyžaře.

V Kladské se rozhodně musíte zastavit. Je to jediné místo, kde lze při běžkování v okolí Mariánských Lázní posedět v teple a odpočinout si. Stojí tu malý lovecký zámeček v alpském stylu, v němž je luxusní hotel, a dvě útulné restaurace. Známější Tetřev se zaměřuje spíše na movitější klientelu, opodál a trochu stranou stojící Myslivecká hospůdka nabízí služby prostému lidu. Lidově a skvěle se tady také vaří – žádné minutky, ale poctivá hotová jídla ze zvěřiny, většinou s knedlíkem. Plíčka na smetaně neboli zvěřinový pajšl či mufloní pečeni se zelím hned tak někde neochutnáte!

Návrat a vytrvalecká výzva

Neodmyslitelnou přírodní kulisu Kladské vytváří tmavá hladina Kladského rybníka, jehož břehy zvolna přecházejí do močálů a rašelinišť. V zimě je pochopitelně vše pod sněhem a z rybníku je velká bílá pláň, která připomíná Šumavu. Kladský rybník byl vybudován ve středověku zároveň s umělým, 26 kilometrů dlouhým kanálem Dlouhá stoka, který z něj vytéká. Dlouhá stoka odváděla vodu až k dolům v okolí Horního Slavkova, kde se využívala k pohonu těžebních strojů. Z přírodovědného hlediska jsou nejzajímavější botanické zvláštnosti. Vyskytuje se tu například masožravá rosnatka okrouhlolistá, hojné zastoupení mají mechy a lišejníky. Na některých břízách lze spatřit až třicet centimetrů dlouhé lišejníky – provazovku a vousatec.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata aneb Jak fungují záchranné stanice

Po příjemném odpočinku v Kladské je čas vydat se zpět do Mariánských Lázní přes hájenku Králův Kámen. Pokud jste z knedlíků a zvěřiny načerpali dostatek energie, je ideální projet si již zmíněný okruh po letní zelené, žluté a modré značce kolem vrchu Lysina. V nouzi můžete k návratu použít i autobusovou linku z obce Prameny, která zastavuje na Kladské (nikoli však v neděli). Pro milovníky dálkových přejezdů je za dobrých sněhových podmínek výzvou trasa do obce Rovná, odkud lze sjet autobusem do Sokolova na opačnou stranu hor. Tato túra po letních zelených značkách však vede po prohrnutých, i když alespoň neposypaných lesních cestách.