Linnarz dal rozkaz ke klesání a z výšky asi 3 300 m padala k zemi první zápalná bomba. Nezasáhla však žádný vojenský cíl, ale obytný dům ve čtvrti Stoke Newington. Prorazila střechu a ložnice i další pokoj se ocitly v plamenech. Přes dramatickou situaci všichni obyvatelé vyvázli bez zranění. Nyní už Britové věděli, že nad městem je německý zepelín.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem (1)

Nepříliš přesné bombardování

LZ 38 neúspěšně pokračovala v útoku směrem na jih. Ve vteřinových intervalech se sypaly další bomby. Než se přiblížil k Toweru, změnil velitel Linnarz mírně kurs nad Shoreditch. Další bomby padaly přes Whitechapel až po Stepney a brzy se jejich zásoba vyčerpala. Posledních pět jich dopadlo na městskou část Leytonstone, poté mise skončila.

Celkem si letecký útok vyžádal sedm mrtvých a 35 zraněných. Londýnští hasiči odhadli škody na majetku na částku 18 596 liber. Zásah utrpěl kromě několika domů také sklad plný whisky, hudební sál a synagoga. K výsledkům bombardování stálo ve zprávě kapitána Linnarze: „Škody způsobené bombardováním musí být značné, protože na mnoha místech vypukly požáry, z nichž některé se rychle rozšířily.“

Půl hodiny po půlnoci se vzducholoď nacházela na východním okraji města a mířila domů. Britové vyslali k jejímu stíhání celkem pětačtyřicet letounů, z nichž pouze jeden zahlédl útočníka, ale než mohl zahájit útok, začal mu selhávat motor a musel jít na přistání. Jeden z pilotů pak při nočním přistání zahynul. 

Nejednoznačná bilance 

Osádka LZ 38 se na ústup vydala opět severní trasou, dosáhla Severního moře a směřovala k belgickým břehům. Díky velmi jasné a bezmračné noci brzy spatřila tamní majáky. Ve 3.33 hodin přeletěla vzducholoď ve výšce 3 350 m pobřeží a nabrala kurs přímo do domovského přístavu v Bruselu-Evere. Tam bezpečně přistála prvního června v 5.45.

Kapitán Erich Linnarz považoval útok na Londýn za velký úspěch, který ve své zprávě zhodnotil: „V největším nebezpečí nad nepřátelským územím osádka odhodlaná k sebeobětování splnila svou povinnost. Sestávala ze tří důstojníků a devíti mužů na palubě, žádný muž nebyl v záloze. Každý jednotlivec svými schopnostmi, obezřetností a zkušenostmi na svém místě přispěl ke zdaru náročného letu.“

Faktem zůstává, že z vybraných cílů nezasáhly bomby ani jediný. Z dnešního pohledu vypadá tato akce jako neúspěšná, neboť způsobila jen „nepřímé škody“, nebo dokonce jako teroristický útok, který nakonec postihl jen nevinné civilisty. Pro německé ozbrojené síly však bylo důležitější, že LZ 38 dokázala svrhnout bomby a vrátit se domů téměř nepoškozená. Zdálo se, že začíná nová éra letecké války – a že útoky zepelínů na Velkou Británii budou dál nerušeně pokračovat se stejnou intenzitou. 

Odveta královského letectva 

Britové ale nehodlali nechat tento bezprecedentní útok bez odpovědi. Před svítáním dne 7. června vzlétly z letiště u belgického města Veurne letouny Henri Farman F.22, jejichž piloti měli za úkol zničit obávanou LZ 38 nebo alespoň její hangár. Téže noci z 6. na 7. června podnikly německé zepelíny další pokus o útok na Londýn. Kvůli silnému větru se však už nad Severním mořem obrátily zpět a přistály, LZ 38 tak dva piloti farmanů zastihli na zemi a shodili na ni bomby.

Obávaná vzducholoď už týden po své slavné akci skončila v plamenech. O pár dní později dokázal jeden pilot zničit vzducholoď i ve vzduchu – vyletěl nad ni a svrhl devítikilové bomby. Mnohem horší ovšem bylo pro německé vzduchoplavce zavedení fosforového zápalného střeliva do kulometů stíhačů, které dokázalo při jediném zásahu „létající doutníky“ v mžiku zapálit.

Přesto se Němci snažili v náletech pokračovat, v gondolách byly instalovány obranné kulomety, vzducholodím byl poskytován stíhací doprovod… Obzvláště velení německého námořnictva trvalo na pokračování náletů na Anglii i přes narůstající ztráty vzducholodí. Na začátku roku 1916 ale přesto začal postupný konec „zázračné zbraně“ – který naznačil už nepřesvědčivý první útok na Londýn.

Je horko, ale ve stínu stromů je příjemně. Les po včerejším dešti voní, sluneční paprsky prodírající se skrz větvoví ještě víc vytahují vůni pryskyřice, tlejícího listí i hnědé půdy pod našima nohama. Zvolna kráčíme po naučné stezce za naší průvodkyní a hustý porost kapradin, ostružinových šlahounů, mladých stromků i vzrostlých listnáčů místy evokuje dojem pralesa i neznalému oku. Sem tam leží podél cestičky padlý kmen porostlý mechovým kobercem. Hra světla a stínů pod příkrovem hustých větví ještě umocňuje tajemnou atmosféru tohoto místa.

Pohled do minulosti

Bez zásahu člověka by většinu České republiky dodnes pokrývaly pralesy. Člověk tu však je a krajinu přetváří ke svému obrazu. Již ve 13. století začalo také osidlování Podještědí, kde postupně přibývalo vesnic. Lesy byly káceny a vypalovány a koncem 19. století je na velké ploše nahradily pastviny a malá políčka. Po 2. světové válce došlo k vysídlení obyvatelstva, některé vesnice úplně zanikly. Políčka a pastviny byly zalesněny rychle rostoucím smrkem.

Smrk ztepilý (Picea abies) byl odedávna s oblibou vysazován pro hospodářské účely, ale zavádění smrkových monokultur přineslo četná úskalí. Na horských hřebenech je tato dřevina náchylná na větrné polomy, pod přikrývkou mokrého sněhu se snadno láme, vadí jí námraza. Kmeny napadá hniloba a různé plísně, o kůrovcových kalamitách ani nemluvě. A co se týká biodiverzity, celý ekosystém smrkového lesa tvoří jen několik málo druhů mechů, hub, přinejlepším kapradin a drobného hmyzu. O divoké přírodě překypující životem nemůže být ani řeč.

Když přiletí Čmelák

Chmurný stav podještědské krajiny se rozhodla změnit Společnost přátel přírody Čmelák, která dala v roce 2004 vzniknout ve střední Evropě unikátnímu projektu Nového pralesa.

V rámci návratu pralesa do Podještědí vykupuje Čmelák bezcenné lesní pozemky, na nichž smrkovou monokulturu prořezává a namísto ní vysazuje sazenice přirozené dřevinné skladby, které si pěstuje ve vlastních školkách. Od počátku výsadby Nového pralesa tak bylo do přírody na Ještědském hřebenu „navráceno“ víc než 70 000 buků, jedlí, jilmů, klenů a dalších dřevin.

Dárek s opravdovou hodnotou

Mladé stromky sází nejen zaměstnanci Čmeláka, ale i dobrovolníci, veřejnost během exkurzí (stejně jako my jsme si zasadili „svou“ jedli) či odsouzení v rámci alternativních trestů. Projekt lze podpořit i netradičně – v rámci veřejné sbírky si můžete zakoupit „kus pralesa“, je vám vystaven certifikát se jménem a stáváte se tak patronem Nového pralesa. Je to velice nevšední, ale v každém případě smysluplný dárek.

Dnes se Nový prales díky neutuchajícímu úsilí Čmeláka rozkládá na šesti pozemcích a zabírá plochu o rozloze 35 hektarů. Cílem je tyto jednotlivé části propojit v jeden ekologicky plnohodnotný celek a vytvořit zde bezzásahové území. Část Nového pralesa byla také zařazena do soustavy Natura 2000 (více informací viz ZDE). Již teď vede skrze nejzajímavější místa Nového pralesa česko-německá naučná stezka, právě ta, po níž nás provádí naše průvodkyně.

Návrat velkých šelem

Prales, o jehož návrat do Podještědí společnost Čmelák usiluje, je bující život, spleť kvetoucích bylin, křovisek, ale i staletých stromů, které čekají, až padnou k zemi, zetlí a promění se v obohacující humus. Prales jsou také mnozí živočichové včetně šelem. Na našem území kdysi žil rys ostrovid, vlk, medvěd hnědý i kočka divoká. Všechny tyto šelmy člověk zdárně vyhubil a teprve koncem 20. století se začalo s jejich pomalou reintrodukcí.

TIP: Soutok řek Moravy a Dyje aneb Divočina na jihu Moravy

V současnosti žije v Čechách populace rysů na Šumavě a vlků v Beskydech, kam se také občas ze Slovenska zatoulá medvěd. Tyto šelmy mají v přírodě nezastupitelné místo. Jsou to vrcholoví predátoři, kteří v krajině plní funkci regulační i sanitární. Pokud tedy chceme, aby se naše příroda vracela do stavu, kdy je schopná fungovat sama, bez lidských zásahů, aby v našich lesích žila silná, zdravá a přirozeně se chovající zvěř, je návrat velkých šelem naprostou nezbytností.

Podle nejnovějších výzkumů je reintrodukce vlků a rysů i do naší malé, zemědělsko-kulturní republiky možná (viz www.selmy.cz). Jde jen o to, abychom se oprostili od předsudků. Vlčí smečka, která by do Nového pralesa mohla být někdy v budoucnu vysazena, by byla drahokamem v koruně české přírody. Zatím se zde však vysazují pouze stromy. Musíme trpělivě čekat, až vyrostou.

Pozdější život rakouského arcivévody Maxmiliána podstatně ovlivnily jeho přátelské kontakty s císařem Napoleonem III. a císařovnou Evženií. Francouzského monarchu totiž na rozdíl do svého konzervativního bratra hodnotil jako moderního panovníka. „Společensky“ si poněkud polepšil v roce 1857 sňatkem s belgickou princeznou Charlottou, prý mimořádně krásnou, bohatou, inteligentní a vzdělanou sedmnáctiletou dívkou. Maxmilián právě v této době „postoupil“ do funkce guvernéra lombardsko-benátského království sídlícího v Miláně. Lombardii však pro rakouskou monarchii nezachránil, ta byla po válce z roku 1859 ztracena.

Poněkud zdrcený Maxmilián se za to hluboce styděl a uchýlil se do nově postaveného habsburského zámku Miramare u Terstu. Snad si uvědomil, že selhal. Takřka z ničeho nic mu v roce 1861 v rukou „přistála“ nabídka Napoleona III. na mexickou císařskou korunu. To se pošramocené Maxmiliánově ješitnosti jevilo jako spása. Zdálo se mu, že nadešel čas pro uskutečnění jeho světovládných plánů. Navíc svého poněkud kolísavého a často nerozhodného manžela vehementně podporovala Charlotta, která se nedala odradit žádným z četných varování. 

Příliš žhavá půda

Maxmilián i Charlotta, opojení nově získaným titulem, ale tvrdošíjně lpěli na svém snu. Hodlali se v Mexiku co nejvýrazněji prosadit. Příliš se to nedařilo, protože během dlouholeté občanské války mexické obyvatelstvo značně zlhostejnělo a málokdo vůbec pochytil, že v zemi se vyskytuje cizí císař, který by měl mít na srdci blaho této latinské země. Navíc se Maxmilián dostával do stále častějších sporů s mexickou církví. Odmítal totiž vrátit církevní majetky konfiskované bývalým prezidentem Juarezem, které se mezitím ocitly v rukou nových majitelů.

Když francouzský císař Napoleon III. změnil svoji politiku vůči Maxmiliánovu mexickému dobrodružství a začal stahovat ze země svá vojska, Habsburk se propadl do hluboké deprese. Snad pomýšlel i na návrat do Evropy. Podléhal ale své energické manželce Charlottě, která ho od těchto chmurných úvah zrazovala. Podle ní by abdikací odsoudil sám sebe: sám sobě by vystavil vysvědčení o své neschopnosti.

Ve velkém zoufalství odjela Charlotta v roce 1866 sama zpět do Evropy a prosila jak papeže, tak i Napoleona III. o pomoc. Francouz však měl svých panovnických starostí dost a milou císařovnu odmítl. Zoufalá žena se z toho lidově řečeno „pomátla“ a za svým mužem se už do Mexika nevrátila. Není pochyb o tom, že i Maxmilián pomýšlel na to, že by i on sám „vzal roha“. Nicméně - nutně si potřeboval zachovat svoji panovnickou tvář.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Když Napoleon III. skutečně začal z Mexika stahovat svá vojska, zůstaly na Maxmiliánově straně zbytky naverbovaných legionářů a hrstka jeho mexických stoupenců. V polovině května 1867 pochopil, že jeho situace je beznadějná.

Prominentní vězeň

Republikáni zahájili ofenzívu a dobyli město Querétaro, kde Maxmiilána zajali. Císař putoval do vězení, kde ho směl navštěvovat jen rakouský vyslanec dr. Lago, který také popsal poslední hodiny a dny jeho života. Mimo jiné napsal, že když vstoupil do císařovy cely, našel jej nemocného, duševně však zcela svěžího. Po schodech k chodbám vedoucích k jeho vězení, bylo prý rozloženo na sta vojáků.

Tak si mexický císař alespoň v posledních okamžicích svého života užíval mimořádné pozornosti. Podle ne zcela očitých zpráv dostal od svých lidí nabídku k útěku, tu ale odmítl. A tak jej postavili před válečný soud a odsoudili k trestu smrti. Ortel nad ním vykonali v Querétaru 19. června 1867. Bylo mu pouhých třicet pět let! Tělo na žádost belgického krále převezli zpátky do Evropy a pohřbili v kapucínské hrobce ve Vídni.

Dnešní multikoptéry bývají spíše menší a lehké. Jejich přednosti jsou obvykle v dlouhé výdrži a parametrech letu. Společnost Boeing ale v těchto dnech představila stroj, který se takovým dronům vymyká. Je to doslova těžká váha.

Boeing postavil multikoptéru, která je elektrická, s vertikálním startem i přistáním, a je určená k přepravě poměrně těžkých nákladů. Prototyp dronu, který označují jako CAV (z anglického Cargo air vehicle), unese náklad o váze čtvrt tuny.

TIP: Pořádný dříč: Těžká průmyslová oktokoptéra unese téměř čtvrt tuny

Multikoptéra obdélníkového tvaru je poháněná celkem osmi vrtulemi a její rozměry jsou úctyhodné. Měří 4,45 krát 5,46 metru, na výšku má 1,22 metru. Stroj je prozatím řízený na dálku, ale Boeing v budoucnu počítá s autonomními drony. Podle představitelů Boeingu jsou nákladní drony významnou součástí strategie společnosti v oblasti nových technologií.

Je to představa z hororu. Velký, podivný netopýr, který prolézá skrz les a hledá, co by kde sežral. Takový tvor skutečně existoval. Žil na Novém Zélandu ve třetihorách, v období miocénu, před cca 19 až 16 miliony let. V té době bylo na Novém Zélandu o 6 až 7 °C tepleji, nežli dnes.

Vědci takového netopýra nedávno vykopali na Jižním ostrovu a pojmenovali ho Vulcanops jennyworthyae. Je příbuzný dnešním mystacinám, podivným netopýrům, kteří jsou podle odborníků nejméně „netopýrovití“ ze všech dnešních druhů těchto pozoruhodných savců.

TIP: Whollydooleya: Dravý vačnatec, co terorizoval Austrálii před 5 miliony let

Vulkanops vážil asi 40 gramů. To na první pohled není mnoho, ale netopýři jsou velice lehcí a s touto hmotností byl vulkanops asi třikrát větší než průměrný netopýr. Nově objevený netopýr nelétal a zřejmě prohledával lesy, v nichž hledal cokoliv jedlého. 

Na počátku roku 2013 se na Mary a Johna z Kalifornie skutečně usmálo štěstí. Během procházky objevila Mary ze země čouhající plechovku. Další průzkum ukázal, že plechovek je celkem osm. Největší překvapení ale skrýval jejich obsah – 1 427 zlatých mincí v celkové hodnotě okolo 10 milionů amerických dolarů. Poklad ze Saddle Ridge (podle místa, kde šťastný pár mince našel) se tak stal největším zlatým pokladem objeveným na území USA.

Po stopách zlatého pokladu

Při podobném nálezu je pochopitelně nejzajímavějším jeho příběh. Kdo zlaté mince zakopal? A proč? Na rozdíl od jiných pokladů obsahuje poklad ze Saddle Ridge mince z mnoha různých období. Většina mincí nesla hodnotu 20 $ a vyraženy byly po roce 1854 v San Franciscu. Jsou mezi nimi ale i mince starší, vyražené v Georgii, a také několik výrazně mladších kousků. Šlo tedy o něčí životní úspory?

Při pátrání po původu pokladu se zpočátku spekulovalo, že by mohlo jít o zlato pocházející z bankovní loupeže, která se odehrála v roce 1901 v San Franciscu. Walter Dimmick, který v bance pracoval, tehdy uloupil zhruba 30 000 $ ve zlatých mincích. Tuto teorii ovšem smetly americké úřady, jejichž zástupci v roce 2014 prohlásili, že nalezené mince neodpovídají těm, které byly v roce 1901 uloupeny. Objevily se také teorie, že by mohlo jít o kořist známého desperáta Jesse Jamese, případně o poklad Rytířů zlatého kruhu, kteří chtěli zlato použít k financování druhé občanské války. Ani jednu z těchto teorií se ale nepodařilo potvrdit.

Mohlo by tedy jít o poklad horníka z časů zlaté horečky? Ani tato možnost se nejeví jako příliš pravděpodobná. V době, kdy byly mince pohřbeny, již bylo kalifornské zlaté šílenství dávno minulostí. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví možnost, že zlaté mince na Saddle Ridge zakopal někdo, kdo prostě jen nedůvěřoval bankám. Úplnou pravdu se ale nejspíš nikdy nedozvíme. A možná je to tak vlastně dobře. Vždyť nejzajímavějším je na zlatých pokladech jejich příběh.

Vívoactive 3 jsou multisportovní hodinky, takže zde najdete vše od základních aktivit jako je chůze, běh a kolo, přes pokročilé jako lyže nebo plavání, až po specializované jako golf, SUP, veslování, jógu, posilovnu či chůzi po schodech. Sportovat ale můžete i uvnitř, bez GPS – a to jak chodit, běhat či jezdit na trenažéru. Seznam sportů se oproti Vívoactive HR rozrostl, a to VHR v tomto ohledu nejsou žádným chudým příbuzným. 

Celý článek

Ozonová vrstva ve výšce 25 až 35 kilometrů chrání Zemi před ultrafialovým slunečním zářením, jehož zvýšená intenzita může poškodit zrak, vyvolat rakovinu kůže a snižovat imunitu. Na výrazném snižování množství ozonu ve stratosféře se podílejí mj. freony dříve hojně používané například v ledničkách a mrazácích.

Od poloviny minulého století ji měří celá síť spektrografů, která zhruba od 70. let odhalila její výrazné ztenčování. Molekuly kyslíku O3 mizely a ozonová díra nad Antarktidou se stále zvětšovala. Největší koncentrace látek poškozujících ozonovou vrstvu rostly do konce 90. let 20. století, svého maxima dosahovaly v letech 2000 a 2001. Nyní se zdá, že se katastrofické scénáře o razantním zvětšování ozonové díry zatím nenaplňují. 

Pozorování satelitu Aura

Ukazují to závěry odborníků NASA, které vycházejí z dat o množství ozonu v atmosféře. Data shromáždil v letech 2005 až 2016 satelit Aura se svým zařízením Microwave Limb Sounder (MLS).

TIP: Mezinárodní dohoda funguje: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšuje

Výsledky výzkumu potvrdily, že se stav ozonové vrstvy nadále nezhoršuje. V některých oblastech dochází dokonce ke statisticky významnému obnovování ozonové vrstvy. Měření také ukazují, že v atmosféře klesá množství freonů. Jejich používání zásadně omezily zákony v mnoha zemích světa a satelitní data teď naznačují, že toto rozhodnutí mělo smysl.

Poté, co Spojené státy téměř násilím donutily izolované Japonsko otevřít se v polovině 19. století světu, dokázali Japonci během dvou generací technologicky téměř dohnat západní země. Pozápadnění Japonska tak ovšem muselo být nutně jen dílčí. Středověk byl ve struktuře státu zasnouben s moderními technologiemi. Císař zůstával bohem a nejvyšším pánem Japonců, kteří se sami považovali za vyvolený národ – povolaný vládnout ostatním národům. Zpočátku alespoň těm nejbližším – po okupace Koreje a Mandžuska se obrátili do Číny.

Čínští ďáblové

Ačkoli japonská kultura vycházela v mnohém z té čínské, samotní Číňané byli pro Japonce už po staletí „kičiku“ (ďáblové – tj. nelidé). Vždyť víc Číňanů bylo zabito samurajskými meči než střelnými zbraněmi, což jasně vypovídá o „Jamato damašii“ (japonském duchu). Běloši spadali do téže kategorie, byť je drtivá většina Japonců nikdy na vlastní oči neviděla.

Od porážky Rusů v rusko-japonské válce v letech 1904–1905 se japonské sebevědomí a pohrdání zbabělým protivníkem ocitlo v závratné výši. Pravda, k poraženým Rusům se Japonci ještě chovali korektně, ale jak sami přiznali, bylo to jen proto, že chtěli udělat dojem na Západ. Příště už to nehodlali opakovat. Ženevskou konvenci sice v roce 1929 podepsali, ale nikdy neratifikovali. Pro ně to byl cár papíru vhodný leda tak pro „gaidžin“ (tj. „lidi z vnějšku“, tzn. také „nelidi“). 

Přísná výchova

Japonsko bylo však kruté nejen k nepřátelům, ale i k vlastním synům. Jestliže třeba v bolševickém Rusku byla občanská práva jen iluzí, v Japonsku, přes evropský šat a uniformy, prostě neexistovala. Japonský odvedenec měl cenu leda poštovného na povolávacím rozkaze a v armádě se z něj stal „šinmin“ – ten, kdo poslouchá. A to doslovně.

Slovo „dril“ dostalo nevídané konotace. V Evropě pochází ze slova „trille“ – opracovat dřevo – a souvisí s nutností vycepovat negramotné brance k ovládání vojenských dovedností. V zemi vycházejícího slunce to bylo doslovné otroctví. Cestou týrání se dosahovalo bezduchého stavu absolutní poslušnosti i za cenu osobního sebezničení. Brutální šikana se stala vyžadovanou normou.

Japonští militaristé přepsali kodex Bušidó – cestu válečníka – a včlenili do něj věci, o kterých středověký samuraj neměl zdání. Při poválečných procesech s válečnými zločinci nebylo Japoncům jasné, z čeho je obviňují. Jestli se Němci hájili tím, že plnili rozkazy, u Japonců to platilo absolutně. Neuposlechnutí neexistovalo.

Podřadný nepřítel

Třebaže samurajové dostali v rusko-japonském konfliktu u řeky Chalchin v roce 1939 lekci, k srdci si ji nevzali a pustili se do tažení v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Anglosasové měli být změkčilí, zbabělí a před japonským duchem bezbranní. A nějakou dobu to z japonského pohledu tak i vypadalo.

Zajatci nebyli „gjókusai“ a nezasloužili si žít. Gjókusai znamená „zničený klenot“, což je ten, který zemřel, aby morálně zvítězil. Japonci skutečně nechápali princip zajetí. To vedlo ke strašlivým ztrátám nejen protivníků, ale i jejich. Než aby se nechali zajmout, podnikali sebevražedné protiútoky či páchali hromadné sebevraždy. V bezvýchodné situaci jich zemřelo např. na ostrově Attu 98 %, na Marshallových ostrovech 98,5 %, na atolu Tarawa 99,7 %.

Ještě na Saipanu vedlo heslo „Jednoho sta milionů gjókusai!“ k smrti tisíců civilistů, které Američané chtěli pochopitelně ušetřit. Propaganda civilisty příliš dlouho připravovala na hrozná muka, která jim Američané po případném vítězství uchystají. Nepomohlo ani vysílání do jejich řad z úst nemnohých zajatců, že to není pravda. Umírali zbytečně i se svými dětmi. Článek z amerických novin, který referoval o sebevraždách saipanských civilistů, byl hrdě přeložen v japonském tisku jako důkaz, že Japonci mají čest a nikdy se nepoddají. 

Recept na nouzi

Požití lidského masa v krajní nouzi není nic neznámého – viz třeba obležený Leningrad. Ani Japonci v Tichomoří nebyli schopní zabezpečit zásobování odříznutých jednotek, což vedlo k tomu, že si dobyvatelé pomáhali z „místních zdrojů“. Když ve vydrancované zemi nebylo co uloupit, zbývalo ještě civilní obyvatelstvo...

Po válce se mnozí Japonci k takovému jednání přiznali. Dokonce popsali chuťové vjemy. Velení v Tokiu vydalo bizarní oběžník o tom, že pojídání „vlastních“ je smrtelným zločinem. Vlastních. Nepřátelé se tak neberou. Byl to jasný vzkaz. Od roku 1943 bylo u japonských jednotek odříznutých na „zapomenutých“ tichomořských ostrovech umírání na podvýživu denním jevem.

Nemilosrdní kamarádi

Na Nové Guinei takto velení armády odepsalo na 150 000 mužů. Z jedné jednotky o sedmi tisících mužů přežilo drastický ústup džunglí 67 zbídačených vojáků, o které se nikdo nezajímal. Ranění a vysílení se hromadili kolem cest a zdravotnické oddíly je nezachraňovaly, ale dobíjely.

Japonský zdravotník byl šokován, když později viděl, jak se o „beznadějné“ případy starali Australané a Američané. Nechápal to. Ranění jsou přece jen přítěž! Tady, na Kokodské stezce, se Spojenci poprvé prokazatelně setkali s japonským kanibalismem. Mizely jejich předsunuté hlídky, aby pak byly nalezeny ve „spotřebovaném“ stavu.

Domorodce Japonci označovali za „černá prasata“ a bělochy za „bílá“. A když nebyli v dosahu nepřátelé, tak japonští vojáci v krajní nouzi i přes zákaz velení losovali o tom, čí „vlastní“ svalovina zachrání druhy. V roce 1944 to mohla být spojenecká propaganda, kdyby o tom sami Japonci po válce nevydali svědectví.

Děsivé rituály

Ritualizovaný kanibalismus (tj. bez stavu nouze) dokládal obrat ve válečné situaci. Japonští vojáci si měli dodat sebevědomí a kanibalismus měl vést k budování „válečníků ducha“. K rituálnímu pojídání částí těl zavražděných zajatců předpis či rozkaz vydán nebyl, ale pod vlivem fanatických důstojníků se i jeho neexistence dokázala někdy převtělit do byrokraticky přesných pokynů.

Známým je příkaz k popravě zajatého poručíka Halla. Obsahoval tyto body: kdo nešťastníka setne (kpt. Jošio), kdo vyjme játra (kadet Sakabe), jak budou upravena (por. Kanamuri) a kdo je sní. Protože mj. „ jsou dobrá na žaludek“. Kromě Halla bylo popraveno několik dalších zajatých amerických letců, kteří byli poblíž ostrova sestřeleni.

Zamést stopy

S blížící se porážkou Japonci tušili, že něco v jejich způsobech vedení bojů není v pořádku a „to“ nebude tolerováno. Urychleně se zahlazovaly stopy. Všichni byli nevinní. Snad by jim to Američané i uvěřili, ale korejští dělníci z Čičidžimy (jeden z Boninských ostrovů), kde se „Hallův případ“ odehrál, promluvili. Šok vyšetřujících byl hrozný.

TIP: Isoroku Jamamoto: Nebezpečný japonský tradicionalista

Všichni na vyšetřování zainteresovaní Američané museli podepsat slib, že se o zjištěných skutečnostech nikde nezmíní. Nebylo divu. Jedny americké noviny přece jen přinesly náznak informací o japonském barbarství a dopad na příbuzné obětí byl drtivý. Jak už bylo výše naznačeno, retroaktivní soudy nad vojáky a poddůstojníky obviněnými z rituálního kanibalismu nebyly morální. Oni na rozdíl od velících důstojníků o zvěrstvech nerozhodovali a už vůbec nebyli s to je ovlivnit.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní a vojenské právo se kanibalismem konkrétně nezabývalo, byli lidojedi při soudech kromě vražd obviněni ze znesvěcení těl padlých. Generál Tačibana, plukovník Ito, major Matoba, kapitán Jošio a kapitán Nakdižma byli v roce 1946 odsouzeni americkým soudem na Guamu k trestu smrti a oběšeni. Admirál Mori a kapitán Sato skončili ve vězení.

Ženy mají tradičně pověst slabšího pohlaví. Když ale přijde řeč na délku života, tak to jsou ženy, kdo je z obou pohlaví silnější. V téměř všech dnešních společnostech ženy v průměru přežívají muže. V některých případech žijí déle o 5 až 6 let.

Podle údajů Světového ekonomického fóra žijí ženy déle navzdory tomu, že zažívají větší stres než muži, že je s větší pravděpodobností zasáhne chronické onemocnění, deprese a úzkost. Ženy také častěji bývají oběťmi násilí.

TIP: Prehistorické ženy měly paže silnější, než dnešní elitní sportovkyně

Podle nového výzkumu dánských badatelů žijí ženy déle dokonce i v dobách extrémních krizí. Ani hladomor, epidemie nebo třeba otroctví nezvrátí průměrně delší život žen. Muži jim mohou jenom závidět. Ve prospěch žen prý hraje nejen jejich v průměru zdravější a méně extrémní životní styl, ale zřejmě i biologické faktory, které ženy chrání více než muže.