Určitě jste již někdy slyšeli příběh o tom, že žárovka vložená do úst již nejde vyndat. Přestože se v obecné rovině jedná o městský mýtus, existuje zároveň i bezpočet dokladů, kdy vyjmutí žárovky skutečně musel asistovat lékař. Zejména v Číně v posledních týdnech koluje internetem poněkud divoká žárovková výzva.

Předmětem této výzvy je vložit a ideálně pak také vyjmout žárovku z úst. Naštěstí nejde o žárovku skleněnou, nýbrž o její napodobeninu vyrobenou z karamelizovaného cukru. Podle čínských médií si sladkou žárovku pořídilo již více než 2700 lidí. Zájem byl prý tak velký, že obchodníci nabízející tento sladký produkt nestíhali vyřizovat objednávky. 

Podle čínských lékařů je výzva zdraví nebezpečnou a v extrémních případech může skončit i udušením. Vzhledem ke svému složení je také nebezpečná pro lidi trpící poruchou metabolismu sacharidů. Objemný předmět může v ústech způsobovat nebezpečná zranění.

Nejde o první podobný apel čínských lékařů. V červenci 2016 varovali lékaři například před „kukuřičnou výzvou“, při které šlo o okusování kukuřice napíchnuté na rotující vrtačce.

Ačkoliv se na první pohled jednotliví živočichové zásadně liší, pod povrchem panuje jednota: Od narození až po okamžik skonu udeří jejich „pumpa“ průměrně 1 500 000 000×. Rozdíl v reálné délce života tak spočívá spíš v tom, jak rychle srdce bije. Například rejsek se dožívá zhruba jednoho roku, zatímco slon africký slaví někdy i devadesáté narozeniny.

TIP: Lidské tělo má nejspíš pevně daný věkový limit: 115 let

Příčinu fascinujícího jevu odhalili nedávno vědci ze Santa Fe Institute v Novém Mexiku: Zjistili, že příroda dává větším savcům neobyčejný bonus v podobě efektivnějších buněk, které pracují – například v porovnání s těmi u rejsků – o poznání pomaleji a vykonají víc práce.

Přestože se tedy srdce obou zmíněných druhů opotřebují shodným počtem 1,5 miliardy úderů, to sloní funguje výrazně pomaleji, včetně procesů uvnitř buněk. Popsaná matematická jednota platí samozřejmě i pro člověka; s pomocí moderní medicíny a technologií si však lidé dokážou život prodloužit uměle. 

„O tom, že jste, Wilde, středobodem rozsáhlého ničení mravů mladých lidí v jeho nejodpornější podobě, nelze pochybovat. Mohu uložit jen ten nejtěžší rozsudek, který je dle mého ještě příliš mírný pro takový případ,“ zaznělo jednacím sálem a na místech pro veřejnost propukl jásot, přičemž někteří lidé samou radostí dokonce tančili. Ironií osudu předstoupil slavný bonviván Oscar Wilde ve zmíněné kauze před tribunál zprvu jako žalobce. Odcházel však jako odsouzený na dva roky těžkého žaláře – navzdory tomu, že mu během procesu několikrát nabídli možnost z případu odstoupit a trestu se vyhnout. Vyšší kruhy totiž rozhodně neměly zájem, aby se veřejně rozmazával skutečný život smetánky, tak vzdálený upjaté morálce doby. 

Výstřednost v genech 

Autor mimořádného jazykového nadání se smyslem pro humor, legendární dandy a hédonista nerespektující dobové konvence se narodil v roce 1854 v Dublinu do rodiny intelektuálů. Jeho otec William byl nejuznávanějším očním a ušním lékařem v Irsku, a za zásluhy na tomto poli byl dokonce pasován na rytíře. Mimoto patřil ke štědrým filantropům a psal knihy o irské archeologii či folkloru. Za irskou věc bojovala i jeho manželka Jane, ačkoliv sama byla italského původu. Pod pseudonymem Speranza („naděje“) publikovala nacionalistické básně a texty otevřeně volající po ozbrojeném povstání proti britské nadvládě. Po matce zřejmě Oscar zdědil nejen jazykové nadání, ale také sklon k excentricitě.

V 17 letech se zapsal na dublinskou Trinity College ke studiu filologie, škola ho však zoufale nudila. Raději až do poledne vyspával, poté skládal básně a navrhoval si obleky extravagantních střihů. Svůj byt vyzdobil pavími pery, liliemi a slunečnicemi, sochami i porcelánem. Upachtěná průměrnost ho odpuzovala a rád dával na odiv svou výřečnost i vzdělanost – mezi ostatními studenty tak asi nepatřil k nejoblíbenějším. Jednou mu čtveřice mladíků dokonce chtěla srazit hřebínek pěstmi: Jenže netušili, že ačkoliv se Oscar sportování s oblibou vysmíval, sám občas boxoval. S přesilou se tedy nakonec úspěšně vypořádal. 

Miláček všech kruhů

Po dokončení univerzity přesídlil Wilde do Londýna a rychle se stal miláčkem tamní kulturní scény i smetánky. V roce 1881 vyšla jeho první básnická sbírka, načež autor vyrazil za oceán na šňůru čtení a přednášek. „Nemám nic k proclení kromě svého génia,“ prohlásil prý, když vystoupil z lodi v Novém světě. 

Americký tisk jej vesměs líčil jako dekadentního šaška bez talentu. Přesto bývala jeho vystoupení vyprodaná a turné se nakonec ze čtyř měsíců protáhlo bezmála na rok. I v zámořských salonech patřil Wilde k nejzářivějším hvězdám, zároveň však neváhal popíjet whisky s umouněnými coloradskými horníky a v Kalifornii prý pologramotným zlatokopům vysvětloval jemná specifika anglické renesance. 

Sveden mladíčkem 

V roce 1884 pojal za ženu o pět let mladší Constance Lloydovou, dceru zámožného právníka. Narodili se jim dva synové, v roce 1885 Cyril a o rok později Vyvyan, to už však svazek zcela vyhasl. Po druhém těhotenství prý totiž začala manželka připadat Wildeovi odporná a údajně si po každém polibku s ní musel umýt ústa. 

Hlavní důvod ovšem možná tkvěl úplně jinde – spisovatel totiž mezitím potkal pozdějšího žurnalistu, kritika a obchodníka s uměním Roberta Rosse. Tehdy sedmnáctiletý mladík byl v mnoha směrech předčasně vyspělý a svoji homosexualitu otevřeně projevoval, rodině i zákonům navzdory. Po četbě Wildeových básní si vzal do hlavy, že barda svede, a také to dokázal. Ačkoliv si jednatřicetiletý Wilde svou orientaci nepochybně uvědomoval již dlouho, právě Ross se stal zřejmě jeho prvním milencem.

Zlá múza

Osudným však pro spisovatele mělo být až setkání s jednadvacetiletým básníkem, lordem Alfredem Douglasem, k němuž došlo o pět let později. „Bosie“ byl sice slovy Wildea „mužem neobyčejné krásy“, ale zároveň i rozmazleným, egoistickým a pomstychtivým frackem. Navzdory tomu se do něj umělec doslova zbláznil. Ze svých vysokých honorářů mu financoval přepychový život, platil hráčské dluhy i zástupy mladých prostitutů, kteří se hrnuli na hotelový pokoj, když Bosie zrovna nehledal pánskou lásku v temných zákoutích města. 

Wilde svůj soukromý život nijak zvlášť netajil, Douglas se však na veřejnosti choval vyloženě provokativně. Bylo tak jen otázkou času, kdy oslavovaného autora Obrazu Doriana Graye, Salomé či Strašidla cantervillského smete vášeň k bezohlednému mladíkovi z piedestalu. 

Na vrcholu sil

S premiérou hry Jak je důležité míti Filipa stál Wilde v únoru 1895 na vrcholu tvůrčích sil i slávy, ze kterého měl však za necelé tři měsíce tvrdě dopadnout na kamennou podlahu žaláře. Záminkou se stala následující událost: Bosieho otec – markýz Queensberry – nechal svoji vizitku v klubu, kam Wilde docházel, a označil jej na ní za sodomitu. Mladík pak spisovatele dotlačil k tomu, aby na jeho otce podal žalobu za urážku na cti. 

Přátelé Wildea od kroku marně odrazovali: Podle zákona se totiž obžalovaný mohl z procesu vyvléct, pokud dokázal, že vznesl původní obvinění právem. Jenže literát trval na svém – a soukromí detektivové najatí Queensberrym nakonec našli řadu prostitutů, kteří ochotně dosvědčili, co všechno se zkaženým spisovatelem provozovali.

Osudný pád 

Ve vězení musel Wilde šest hodin denně rozplétat nařezané kusy lodních lan nebo chodit ve šlapacím kole. Ve viktoriánské Británii byly podobně nesmyslné a namáhavé tresty běžné. Vězni na sebe nesměli mluvit a nosili čepice zakrývající obličej, aby se navzájem nepoznali. Mohli číst jen Bibli a dobový román o napravení hříšníka skrz víru. Až později Wildeovi povolili také jinou literaturu a nakonec prý i papír a psací potřeby. 

Po půl roce vazby nicméně nemocný a podvyživený autor zkolaboval ve vězeňské kapli a po nárazu hlavou na tvrdou zem mu praskl ušní bubínek. Jedna z hypotéz o příčině jeho pozdější smrti tvrdí, že skonal na zápal mozkových blan, který byl právě následkem zmíněného zranění.

Zlomený muž 

Wildea propustili v květnu 1897, už jako vnitřně zlomeného muže. Ředitel věznice údajně při jeho odchodu prohlásil, že lidé neuvyklí fyzické práci po takovém trestu do dvou let zemřou. Příliš se nemýlil – Wilde měl před sebou poslední tři a půl roku života. Strávil je v chudobě a pod falešným jménem ve francouzském exilu. Svou rodinu už nikdy neviděl, stejně jako Bosieho, který se k němu nehlásil a později ho tím nejhorším způsobem veřejně pomlouval. 

Vedle dopisu bývalému milenci, v němž shrnul jejich romanci i celý svůj život, napsal Wilde již pouze baladu o 109 slokách líčící nelidské podmínky v britském vězeňství. Dny trávil bezcílným touláním po pařížských bulvárech nebo v tichu hotelového pokoje. Když ve věku 46 let zemřel, většina anglických novin jeho odchod ani nezmínila. 

V Evropě se stále více prosazuje větrná energie. Mezi nejambicióznější plány patří vybudování větrné farmy v Severním moři u východního pobřeží britského Yorkshiru, kterou připravuje společnost TenneT.

Klíčovou součástí farmy bude umělý ostrov o rozloze 5 až 6 kilometrů čtverečních, který vyroste na rozsáhlé písčině Dogger Bank v mělčině Severního moře, asi 125 kilometrů od britského pobřeží. V mělkém moři kolem ostrova se objeví tisíce větrných turbín.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Pokud se vše podaří podle plánu, vznikne zde větrná farma, která zabere plochu 6 tisíc kilometrů čtverečních. Bude poskytovat 30 gigawattů obnovitelné energie pro Nizozemí, Velkou Británii, Belgii, Německo a Dánsko. Měla by se stát největší příbřežní větrnou farmou na světě.

Když roku 1877 objevil italský astronom Giovanni Schiaparelli na Marsu údajnou síť zvláštních umělých kanálů a některé tehdejší vědecké kapacity jeho nález potvrdily, vyvolalo to senzaci. Badatelé se předháněli, kdo vytvoří detailnější mapu marsovských vodních děl a kdo vysvětlí jejich původ či využití. Zřejmě nejodvážnější myšlenku nabídl matematik a astronom Percival Lowell: Tvrdil, že jde o sofistikovaný zavlažovací systém, který vyvinul neznámý inteligentní druh. Část vědecké obce kontroverzní ideu zamítla, jiní ji však nadšeně přijali – v některých kruzích tak přežila až do 20. století. 

Kanály, řeky, oceán  

K pozdějšímu vyvrácení nálezu přispěly především pokročilejší pozorovací technologie. Přesnější teleskopy totiž odhalily, že údajné kanály jsou ve skutečnosti optickou iluzí, kterou vyvolaly proudy prachu zformované silnými větry. Definitivní tečku za sporným objevem udělal rok 1965, kdy nad Marsem prolétla sonda Mariner a pořídila první snímky jeho povrchu.

Přesto zbývalo ještě jedno překvapení. Na počátku milénia vyslali vědci k rudé planetě řadu automatických průzkumníků, a ti odhalili něco, co připomínalo brázdy po vodních tocích!

TIP: Proč Mars ztratil vzduch i vodu?

Badatelům to poněkud zamotalo hlavu, protože útvary se navíc zdály být relativně mladé. Nakonec však přišli s podstatně věrohodnějším vysvětlením, než že jde o dílo inteligentních obyvatel marsovského podzemí: Podle jedné z teorií se v minulosti voda na Marsu dočasně objevovala, když sopečná činnost rozpustila půdní led. Je ovšem možné, že dávný povrch planety protkávala síť řek, a dokonce jej pokrýval rozsáhlý oceán, jenž přetrval po delší časové období.

Karel nepocházel z panovnického rodu a narodil se za nejasných okolností. Dokonce se šuškalo, že je bastard! Jakmile se stal králem, pomluvy přestaly. Karel se totiž povahou velmi podobal své matce Bertradě, dokázal naslouchat lidem a hovořit s nimi. Zdědil po ní přesvědčovací talent, po otci Pipinovi Krátkém zas vlohy k válčení a schopnost prosadit autoritu. A po obou rodičích podědil vysokou postavu: měřil téměř dva metry! Miloval děti a k ženám se choval s úctou. Všichni, kdo u Karlova dvora pobývali nebo se s ním setkali, podléhali kouzlu jeho osobnosti. U každého dokázal navodit dojem, že je pro něj, alespoň na chvíli, tím nejdůležitějším člověkem v jeho životě.

Majordomus se zmocňuje koruny

Karlův otec Pipin zastával funkci majordoma královské dynastie Merovejců. Majordomus spravoval panovníkovu domácnost i statky a často se staral také o krále samotného. Prakticky vládnul za něj a dokonce pro něj dobýval další území. S požehnáním papeže se Pipin zmocnil vlády oficiálně. Poslední merovejský král, trpící degenerativním onemocněním, putoval do kláštera. A bývalý majordomus byl korunován podle biblického vzoru: pomazáním svatými oleji. Nastoupil tak první král z milosti křesťanského Boha. Papežův úmysl spočíval v zavedení teorie, že světský panovník je podřízen církvi.

Toho však nedosáhl. Pipin sice veřejně projevoval papeži obřadnou pokoru, ale nikdy nepřipustil, aby tancoval, jak papež píská. Byl to obchod. Papež potřeboval spojence proti východní křesťanské Byzanci a italským Langobardům, kteří ohrožovali Řím. Pipin se zase chtěl stát králem a souhlas hlavy církve byl důležitý. A oba se shodli v tom, že šíření křesťanských idejí je výhodné pro světského i církevního panovníka. Poddaní žijící ve strachu z božího hněvu jsou mnohem lépe ovladatelní, než jedinci čerpající sílu z přírody a poznání!

Karel Veliký „chrání“ Řím

Karel je spolu s mladším bratrem Karlomanem pomazán na krále už v sedmi letech. Nový papež Štěpán II. se kvůli tomu osobně plahočí přes Alpy do Franské říše. A hromovým hlasem vyhrožuje věčným zatracením, jestliže si Frankové někdy zvolí za vládce někoho jiného, než Pipinovy potomky. Následující léta tráví bratři válečným výcvikem, učením a přípravou na vládu. Ačkoliv Karel později prováděl reformy, vydával zákony a podporoval vzdělání, sám byl téměř negramotný. Trpěl patrně dyslexií i dysgrafií zároveň, neboť se i přes obrovské úsilí číst a psát naučit nedokázal. A velmi se za to styděl!

Po smrti otce řídí zemi oba bratři společně. Když Karloman o tři roky později za nevyjasněných okolností umírá, leží celá Franská říše na bedrech pouze Karlovi. Píše se rok 771. Ještě ani ne pětadvacetiletý král rychle manifestuje svou sílu. Definitivně ovládne langobardskou říši, ale papežskému státu ji nevrací. Zabírá ji pro sebe. Papež Lev III. má stejně jiné starosti. Hromadění majetku, prostitutky, hostiny, orgie… Karel válčí s bavorskými a saskými kmeny, krutě trestá vzpoury a odpor. Zajímá rodiny náčelníků, nutí je ke křtům, ponechává si rukojmí. Zakazuje pohanské praktiky, nařizuje dodržování půstu, křtu a desatera. Většinu z toho ovšem ani náhodou nedodržuje…

V roce 779 je v Římě napaden papež. Seřežou ho a uvězní. Karel nařídí vyšetřování a výsledky ho pobouří. Skutečná papežova morálka několikanásobně předčí zvěsti! Papeži se podaří utéci a upaluje o překot do Franské říše. Cestou velebí boží milost, která mu navrátila zrak, když mu předtím jeho trýznitelé údajně vypíchli oči… Smyšlené udravení má dokázat jeho nevinu. Poddaní uvěří, vodí k němu nemocné a krajem se šíří historiky o dalších zázracích.

Karel zuří. Proti své vůli rozhodne v papežův prospěch a na shromáždění kněží, Franků i Římanů prosadí zásadu, že papež nesmí být souzen. Nic jiného mu nezbývá, chce-li udržet poddané u křesťanství. Ale aby měl svatého otce pod kontrolou, prohlašuje se za „ochránce“ papežského státu. Ve skutečnosti mu má papež zcela podléhat. A Karel jde dál – zabere území severně od Říma a nazve je Italským královstvím. Mazaný Lev III. na odvetu naplánuje akt, který rychle vstoupí do dějin…

Z boží vůle král?

Dne 25. prosince 800 se Karel v Římě účastní vánoční mše. Dokončí modlitbu, když k němu nečekaně přistoupí papež. Na hlavu mu nasadí zlatý diadém a vyzve přítomné, aby pozdravili nového císaře západoevropské říše. Pomaže jej olejem a políbí. Je to velmi chytrý tah! Papež ví, že Karel zamýšlí uzmout císařskou korunu. Tak ho prostě předejde a ještě vzbudí dojem, že mu tuto hodnost milostivě udělil on! Už v dalším století bude církev prohlašovat, že císař nabývá moci pouze z rukou papeže. A utvrzovat svět o nadřazenosti církevní moci nad světskou. Karel si to uvědomuje a soptí vzteky. 

Prestižní označení „císař, správce římské říše a z boží milosti král Franků a Langobardů“ samozřejmě používá. Avšak svatému otci tuto politickou legrácku nedaruje. A ostatním služebníkům božím taky ne. Celou dobu své vlády, tedy téměř pět desítek let, důsledně dohlíží na to, aby církev od služby Bohu neodváděly žádné světské záležitosti. Žádný majetek, žádné světské radovánky, žádný příjem. Pouze modlení, vzdělávání a pomoc bližnímu. Běda, jestli se nějaký arcibiskup odváží strkat nos do královských záležitostí!

Konec Franské říše

Po smrti Karla Velikého se začala Franská říše rozpadat. Vládu převzal jediný přeživší syn Ludvík, který vstoupil do historie jako Pobožný. Vrhl se papeži k nohám a pokorně se nechal korunovat. Hned na to zrušil ženský dům a všechny své sestry a milenky bez milosti poslal do klášterů. Rčení „z boží vůle král“ začalo psát své skutečné dějiny.

Pro charakteristický tvar prý byla Květnice dlouho považována za sopku. Tento blud kdysi na Tišnovsku šířili mezi žáčky sami učitelé, i když hora nemá se sopkou kromě charakteristického exteriéru nic společného. Vulkanologové si zde tedy na svoje nepřijdou, zato botanikové, entomologové, geologové a speleologové považují Květnici za malý ráj.

Ochrana zrozená z nadšení

Z dobových fotografií je zřejmé, že před více než sto lety byly dnes zalesněné vrcholy mnohem obnaženější. Ještě ve 30. letech 20. století se na svazích Květnice rozkládala rozsáhlá skalní step a lesostep. A právě tato dávná i nedávná minulost dala útvaru do vínku druhovou floristickou rozmanitost. Tu jako první skutečně docenil významný botanik Doc. RNDr. Jan Šmarda (1904–1968). V knize Květnice a příroda Tišnovska o něm Jan Lacina píše: „Byl to právě on, jehož hlas kdysi zazněl ve prospěch ochrany Květnice nejdůrazněji. Představujete si ho, jak zde leží ve vyhřáté stráni na břiše a s lupou těsně přitisknutou k oku zkoumá chloupky na listech mochen či polštářky mechů. Vidíte ho, jak náruživě noří nos do voňavé mateřídoušky a se zanícením sobě vlastním strhává k obdivu své žáky. A dodnes slyšíte znít nad nepatrnou stélkou lišejníku, kterého jste si vůbec nevšimli, jeho jásavé: ‚To je nádhera! To je dekorativní!‛“

Z podnětu Jana Šmardy byla Květnice v roce 1950 prohlášena přírodní rezervací. Později byla neprávem přeřazena do kategorie přírodních památek a dnes rozloha chráněné lokality činí 130 hektarů.

Hora pokladů

Ve skalním podloží Květnice se střídají především vápence, křemence a granity. Tyto geologické poměry, klima a členitý terén umožňují defilé lesostepních a lesních společenstev. K druhově naprosto nejbohatším patří lesostepní dřínové doubravy na jižních teplých svazích a dealpinské bučiny na stinných svazích severních. Hora tak poskytuje vhodné životní prostředí desítkám zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Ne náhodou se Květnici někdy říká Hora pokladů. I když odhlédnete od bohatství flóry a fauny, je tento název pochopitelný zejména na impozantní Velké skále (446 m n. m.). Jde o největší izolované skalisko tvořené devonskými kvarcity. Skalní bloky jsou rozeklány hlubokými puklinami, tvoří skalní okna a můstky a vytváří kulisu jako z pohádkového filmu.

Za slunečného dne a zvláště po dešti se země v okolí Velké skály doslova zatřpytí. Stačí se sehnout a obdivovat krystaly ametystů a záhněd. Vyskytuje se zde však i kalcit, limonit, baryt, galenit, čirý křišťál, azurit, malachit, kuprit, ryzí měď, citrín, morion (černý), baryt, lublinit, sádrovec, bruslit a další.

Cestu našel jezevec

Tišnovská dominanta ovšem nemá jen líbivou „slupku“, ale také pozoruhodnou „náplň“. V jejích útrobách se ukrývají jedinečné krasové útvary – jeskyně Pod křížem, Květnická propast (hluboká více než 70 m) a Králova jeskyně. Naleznete zde i umělé štoly – pozůstatky po někdejším hledání zlata a stříbra – které jsou spolu s jeskyněmi velmi významným zimovištěm vrápenců malých (Rhinolophus hipposideros), v ČR kriticky ohroženého netopýřího druhu. Sídlí zde i několik dalších druhů netopýrů, např. netopýr velký (Myotis myotis), netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii), netopýr brvitý (Myotis emarginatus), netopýr černý (Barbastella barbastellus) nebo netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus).

TIP: Přírodní rezervace Broumovské stěny aneb Kouzlo skalních měst a labyrintů

Pozoruhodným způsobem byla odhalena Králova jeskyně. Až 28. května 1972 ji objevili tišnovský myslivec Jaroslav Bárta a jeho foxteriér Luxík. Pronásledovali jezevce, který náhle i s foxteriérem zmizel v podzemí. Propadli se do jedné z propastí a jeskyně tak byla zcela náhodně objevena při záchraně loveckého psa. Ten pád se zraněním přežil, pro jezevce byla honička poslední. Jeskyně byla pojmenována po Aloisi Královi, objeviteli slavných Demänovských jeskyní na Slovensku. Významný moravský speleolog se totiž na důchod přestěhoval do Tišnova, kde ve věku nedožitých 95 let zemřel jen pár měsíců před objevem jeskyně na Květnici.

Pavoučí pás cudnosti

Když se sehnete nízko k zemi, možná uvidíte vzácného jedovatého pavouka stepníka moravského (Eresus moravicus). V Česku se běžně vyskytuje v jižnějších oblastech (např. v Pavlovských vrších nebo na Mohelenské stepi) a Květnice je nejsevernějším místem jeho výskytu. Přestože jsou neobyčejně nápadní, byli objeveni a popsáni až v roce 2008 arachnologem Dr. Milanem Řezáčem.

Samice stepníků moravských měří včetně nohou 35 mm, jsou černé a na hlavě mají oranžovou skvrnu. Nápadní samci měří 11 mm a mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům jako první potrava slouží jejich vlastní matka. V populaci přitom vždy početně převažují samci nad samicemi a tvrdě a nemilosrdně soupeří o právo a čest stát se otci. Proto svým vyvoleným po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby zabránili jejich „promiskuitě“.

Flóra a fauna Květnice

Ještě relativně nedávno byly fotografie z ptačí perspektivy vyhrazeny takřka výhradně leteckému snímkování. Nyní tuto štafetu přebraly stále populárnější drony. Není proto divu, že „dronní fotografové“ již mají své vlastní soutěže a ceny. Podívejte se na výběr nejzajímavějších snímků soutěže, kterou již pátým rokem pořádá server Dronestagram ve spolupráci s National Geographic.

Když bylo Temüdžinovi asi osm let, zemřel jeho otec Jesügej. Tato smrt byla víc než kuriózní. V přestrojení hodoval s nepřátelskými Tatary, ale byl odhalen a otráven.

Taková normální rodinka

Poměry v rodině se tím značně zkomplikovaly. Temüdžin byl totiž nejstarším synem Jesügejovy druhé manželky Höelun. Hlavou rodiny se však měl stát jeho asi o rok starší nevlastní bratr Bekter, který si navíc měl vzít Höelun za manželku. S tím však bylo třeba ještě počkat, a tak se o rodinu starala právě čerstvá vdova. Navíc kmen Jesügejovy příbuzné vyhnal, a tak byly dvě manželky se sedmi dětmi odkázány samy na sebe.

Höelun byla energická a stále relativně mladá žena (asi kolem 25 let), která se rozhodla, že rodinu uživí sběrem lesních plodů a lovem malých zvířat. Všichni chlapci jí při tom pomáhali, jak nejlépe uměli. Asi po dvou letech však bylo zřejmé, že se Bekter chystá převzít svoji roli hlavy rodiny a vzít si mladou vdovu za manželku. Ta kupodivu stála na jeho straně, protože se těšila na nového chotě, který jí mohl přinést klid a uspokojení.

Jednoho dne zastřelil Temüdžin skřivana, ale starší bratr mu jej zabavil. Chtěl tím zřejmě uplatnit své právo hlavy rodu. Ošizený lovec si běžel stěžovat matce, ale ta mu řekla, že se má raději starat o skutečné nepřátele a nehádat se. Totéž se opakovalo nedlouho potom s rybkou, kterou Temüdžin ulovil společně se svým vlastním mladším bratrem Chasarem. Když jim ji Bekter vyrval, opět si běželi stěžovat, ale ničeho nedosáhli.

Krvavá pomsta

Tehdy dozrálo v desetiletém Temüdžinovi rozhodnutí, že se musí nevlastního bratra zbavit. Nešlo jen o malichernou pomstu za dvě zabavená zvířátka. Mladý bojovník jasně poznal, kam se ubírají vztahy v jeho rodině. Měl se bezpodmínečně podřídit cizí vůli, a to odmítl přijmout. Domluvil se s bratrem Chasarem a počkali si na chvíli, kdy Bekter seděl sám stranou na malém pahorku. Opatrně se k němu plížili, každý z jedné strany. Temüdžin věděl, že Chasar je lepší střelec než on, proto ho nechal střílet zepředu, zatímco on sám měl Bekterovi poslat šíp do zad.

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Bekter je sice odhalil dřív, než mohli vystřelit, ale neutekl. Nebylo by správné projevit před mladšími bratry strach. Podle kroniky jen řekl: „Proč se mnou jednáte jako s brvou v oku, jako s třískou v ústech? Vždyť kromě vlastního stínu nemáte druha…“  Pak dal Temüdžin pokyn ke střelbě a oba bratři vyslali smrtící šípy. Tělo oběti nechali na místě, aby se neušpinili jeho krví, kterou Mongolové považovali za nečistou.

Za tuto vraždu se pak Temüdžin dostal do otroctví svého bývalého kmene, kde strávil několik let. Klesl tak na nejhlubší dno své společnosti. Podařilo se mu však utéct, převzít odpovědnost za svou rodinu, najít si manželku, stát se vládcem Mongolů a s nimi pak dobýt asi polovinu tehdy známého světa. To už je však jiný příběh.

Přímořské stráně Korsiky pokrývají takzvané macchie – společenství převážně trnitých křovisek s příměsí mnoha druhů bylin. V době květu hrají celou škálou barev a vydávají nenapodobitelnou vůni, pro Korsiku typickou. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Korsiku poznám se zavřenýma očima podle její vůně“. Půvab ostrova se zrcadlí i ve starobylém pojmenování Kallisté, tedy Nejkrásnější, jak místo nazývali staří Řekové.

Ve středu hor

Na Korsiku jsme se vypravili v druhé polovině září, takže jsme se vyhnuli davům turistů a mohli jsme v klidu vychutnávat vše, co ostrov nabízí. Z přístavu Bastia jsme rovnou zamířili na jihozápad do vnitrozemí. Naším cílem byl kaňon řeky Restonica, odkud jsme podnikli výstup k horským ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello. Poměrně nenáročný výšlap nám zpestřovala setkání s polodivokými osly a dobytkem oždibujícím větvičky zakrslých olší.

U jezera Lac de Melo nám dělala společnost kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus) a mezi skalami rezonovalo krákání krkavců. Jezero Lac de Capitello na nás však zapůsobilo mnohem víc. Při jasném počasí se odsud otevírá pohled na masiv Rotondo. Musíte však počítat s tím, že jste dost vysoko v horách, takže počasí je nevyzpytatelné. Nás naštěstí mraky zastihly až při sestupu dolů.

Přes prasata ke kamennému srdci

Od Restonicy cesta pokračovala po klikaté horské silničce dále na západ přes les Forêt d´Aitone, proslulý zdivočelými domácími prasaty. Ta dokážou neopatrné turisty v mžiku připravit o svačinu. I u nás se chrochtající příživníci pokoušeli o štěstí, ale k jejich smůle se nám podařilo jídlo uhájit.  
Naše další kroky vedly do zátoky de Ficajola, nad níž se tyčí erozí rozčleněné načervenalé útesy Les Calanche.

Dramatická scenérie žulových skalisek je zapsána do Světového dědictví UNESCO a patří k turisticky nejzajímavějším částem Korsiky. Snad nejznámějším útvarem této bizarní kamenné hříčky je skála nazvaná Srdce milenců, již lze vidět ze silnice. Úzká silnice se vine napříč Les Calanche zhruba dva kilometry, ale k dispozici je i malé parkoviště, odkud se můžete vydat pěšinou na masivní útes spadající přímo do moře. Pokud vás láká procházka světem fantaskních skal a věžiček, využijte takzvanou Honáckou stezku, která vás zavede vysoko nad silnici a po necelé hodině chůze zpět k výchozímu bodu – kiosku Chalet.

Zátoka s diamanty

Korsika má jistě spoustu pozoruhodných míst. Mezi nimi nás lákala zejména přírodní rezervace Roccapina, ležící na jihu ostrova. Jsou tady krásné písčité pláže s ojedinělou skalní zoo, kde můžete najít třeba kamenného delfína. Hlavní dominantou je skála Rocher du Lion, skutečně utvářená do podoby lva s korunkou na hlavě. Roccapina je ideálním místem pro romantické procházky. Zvlášť navečer, kdy se skály zbarví temně oranžově září zapadajícího slunce.

Obvykle je oblast zaplavena turisty, tentokrát jsme v Roccapině byli prakticky sami. O to víc jsme si vychutnali posezónní procházku po kamenité stezce skrz porosty macchií ke staré strážní věži, odkud je na rudnoucí slunce nad mořem skutečně nezapomenutelná podívaná. Na cestě nás doprovázelo pouze tvrdé cvrlikání pěnic a z hor se ozývalo občasné zamečení koz. Někteří z naší výpravy se za nimi vydali s fotoaparátem v ruce, ostatní se spokojili s pohledem z věže na zátoku. Tady podle místní legendy ztroskotala koncem 19. století indická loď s diamanty. Těžko říct, zda jde o skutečný příběh, protože o nalezení plavidla se již mnoho lidí neúspěšně pokoušelo.

Bílé útesy a žulové jehly

My jsme si na indické diamanty zálusk nedělali a ani jsme nezkoušeli je najít. Úplně samy od sebe se nám ale zjevily jiné „diamanty“, a to v podobě lišky (Vulpes vulpes) a divokých prasat (Sus scrofa). V Roccapině jsme se s nimi spřátelili natolik, že nás zvířata v rámci svých možností tolerovala a dovolila nám pořídit několik snímků.

Fotografové si přišli na své i ve vísce Vignola, kde je zřízen želví útulek čítající na 2 000 chovaných exemplářů z pěti kontinentů světa. S ostražitými liškami a divočáky se tyhle fotolovy nedají vůbec srovnávat, ale útulek určitě stojí za návštěvu. Naše korsické putování se poté stočilo na jižní cíp ostrova do městečka Bonifacio. To je postaveno zčásti na bílých útesech a je považováno za nejkrásnější město Korsiky. Přesto jsme po zběžné prohlídce raději zamířili na severovýchod do žulových hor Aiguilles de Bavella.

Po probuzení v kempu jsme ráno vyrazili do průsmyku Col de Bavella, jemuž vévodí socha Panny Marie. Z průsmyku vede několik různě náročných turistických cest a na své si přijdou i vyznavači skalního lezení. Jeden z pěších okruhů jsme při zatažené obloze absolvovali i my a vrátili jsme se sice zchvácení, ale plní dojmů z překrásných pohledů na žulové jehly a panorama masivu. Pokud člověk podnikne vícedenní túru, může na hřebeni zahlédnout i orlosupy bradaté (Gypaetus barbatus). My jsme ovšem byli rádi i za setkání s gekony druhů Hemidactylus turcicus a Tarentola mauritanica, i když na ně jsme narazili až v přímořském kempu, kam jsme se z Col de Bavella přesunuli.

Laguna plná zpěvu

Poslední večer jsme strávili návštěvou přírodní rezervace Étang de Biguglia. Tato největší laguna na Korsice je vyhlášena jako ornitologicky zajímavá oblast a byla zahrnuta do projektu Natura 2000. Zčásti je zátoka obrostlá čtyřmetrovým rákosem a procházka touto „džunglí“ je skutečně úchvatná. Kolem je zřízeno několik pozorovacích stanovišť vhodných i pro fotografy, ovšem teleobjektiv je nezbytnost. Na laguně je ptáky neustále doslova přecpáno. Ročně se tady vystřídá víc než 120 ptačích druhů, z nichž mnohé odpočívají při svých migračních cestách. Nám se poštěstilo pozorovat volavky bílé (Egretta alba), které v zapadajícím slunci lovily drobné rybky a nad nimi občas jako blesk prolétl ledňáček.

Po celou dobu, co jsme stáli a obdivovali důstojnou krásu volavek, nás provokovaly výbušné „záchvaty“ zpěvu cetie jižní (Cettia cetti). Maličký ptáček mezi jednotlivými slokami přelétával, takže byl před námi vždycky o krok napřed. Nakonec se nám opeřence mistrně se skrývajícího v hustém křoví podařilo zahlédnout, což byla alespoň malá náplast na naši nechuť Korsiku opustit.