V blízké době můžeme očekávat starty komerčních suborbitálních lodí, které mohou nést náklad i lidskou posádku. Americká vesmírná agentura NASA proto hodlá vyslat na tyto lety své vlastní vědce.

Představitelé NASA prohlásili, že umožní vědcům, kteří jsou placeni z programu NASA „Flight Opportunities“, aby se mohli vypravit na let suborbitální lodí. Na tomto letu pak vědci budou moci uskutečnit své experimenty.

Výzkum na suborbitálních letech

Badatelé budou mít při suborbitálních letech velmi podobné podmínky pro výzkum, jaké panují na specializovaných letounech, vytvářejících parabolickým letem na krátké časové úseky prostředí mikrogravitace.

TIP: Společnost Blue Origin chce vzít první turisty do vesmíru již v dubnu 2019

NASA se již programem Flight Opportunities podílí na letech suborbitální lodi New Shepard soukromé společnosti Blue Origin. Zatím jde o lety s vědeckým nákladem, bez lidské posádky. V blízké budoucnosti by ale mělo dojít i na pilotované suborbitální lety s lodí New Shepard.

Po rozdělení Koreje na dvě části roku 1948 bylo jen otázkou času, než proběhne vzájemná konfrontace. Komunistický režim na severu v čele s Kim Ir-senem se v červnu 1950 pokusil obsadit proamerický jih poloostrova. Tuto agresi odsoudila Rada bezpečnosti OSN a pod vlajkou mezinárodní organizace odjely do Koreje mezinárodní vojenské jednotky z 16 zemí v čele s USA.

Jejich přesun na bojiště však pochopitelně nějakou dobu trval. Severokorejské jednotky mezitím během prvních pár týdnů obsadily téměř celý poloostrov s výjimkou předmostí u přístavu Pusan, které s vypětím všech sil Američané udrželi. Během svého postupu spáchali Severokorejci řadu krutostí, jež se bezpochyby dají nazvat válečnými zločiny.

Mladíčci bez zkušeností

V průběhu svého nečekaného úderu využili Severokorejci momentu překvapení a vlastní početní převahy nad Američany. Ti měli v oblasti především 24. pěší divizi, která však utrpěla vážné ztráty v bitvě u Osanu 5. července 1950. Také v následujících dnech se Američanům nedařilo, mimo jiné kvůli svému špatnému materiálnímu vybavení. Některá vozidla u divize by se totiž vzhledem ke svému stáří a opotřebení hodila spíš do muzea než na bojiště.

Řada vojáků navíc nikdy předtím nezažila bojové nasazení a jejich jedinou zkušenost představovala nepříliš náročná služba v okupovaném Japonsku. Severokorejci tak rychle tlačili pluky 24. divize k jihu a její velitel generálmajor William F. Dean mohl jen bezmocně přihlížet. Když Američané ustoupili za řeku Kumgang, vydal 12. července rozkaz ke zničení všech mostů, aby tím postup nepřítele aspoň trochu zpomalil. Jeho vojáci měli zaujmout obranné pozice u strategicky důležitého města Tedžon, které se nacházelo zhruba 160 km jižně od Soulu.

Nápor nepřítele měli v první linii zadržovat muži z 34. a 19. pěšího pluku, zatímco 21. pluk stál v záloze, protože během předchozích bojů už utrpěl značné ztráty. Dean doufal, že se mu zde podaří zadržet Severokorejce alespoň do té doby, než bude dokončen obranný perimetr u Pusanu. K tomu mu měly pomoci i spojenecké jihokorejské jednotky.

Nepřátelský úder

Nad ránem 16. července 1950 zahájili Severokorejci silnou palbu z děl, tanků a minometů na americké pozice a poté překonali na člunech řeku Kumgang. Po vylodění na západním břehu napadli úsek bráněný rotami B, C a E od 1. praporu 19. pluku a brzy bylo jasné, že i v tomto boji získává nepřítel převahu.

Američané se úporně bránili, ale Severokorejci pronikli do jejich týlu a umístili zátaras na silnici, kterou vojáci 19. pluku využívali k transportu munice do první linie a také tudy odváželi zraněné do zázemí. Ti byli naloženi do džípů a jejich řidiči se pokusili zátaras prorazit, ale odrazila je palba severokorejských kulometů. Proto velení rozhodlo, že se mají pokusit projít přes okolní kopce.

Opusťte zraněné!

Večer 16. července se skupina zhruba 100 amerických vojáků pohybovala na vršcích východně od města, přičemž s sebou měla 30 zraněných. Většinou se jednalo o těžce raněné muže neschopné chůze a jejich kamarádi je museli nést. Když dosáhli vrcholku jednoho z kopců, důstojníci rozhodli, že další pochod není možný. Vojáci nesoucí zraněné obtížným terénem už totiž byli zcela vyčerpáni.

Nakonec se všichni dohodli na následujícím: Se zraněnými zůstane lékař Linton J. Buttrey a vojenský kaplan Herman G. Felhoelter a počkají, zda se neobjeví nějaká další skupina amerických vojáků, která by byla schopná zraněné odnést. Buttrey byl jasně označen páskou s červeným křížem a také kaplana šlo (byť méně zřetelně) identifikovat podle křížů na límci uniformy. Zranění už navíc neměli zbraně, takže nepředstavovali nebezpečí. Ale nic z toho jim nebylo platné. 

Po japonském vzoru

Ke skupině zraněných brzy pronikli první vojáci od severokorejské 3. divize. Felhoelter v této situaci řekl Buttreymu, aby se pokusil utéct. Přestože byl lékař sám vážně zraněn, podařilo se mu na poslední chvíli zmizet a později poskytl svědectví o průběhu událostí. Kaplan pak padl na kolena a začal se modlit, když jej Severokorejci náhle střelili do hlavy a do zad. Poté začali pálit na zraněné vojáky a brzy celou skupinu povraždili.

Kati následně zmizeli v divočině stejně rychle, jako se objevili. Celou scénu pozorovalo dalekohledy několik důstojníků 19. pluku, kteří však nebyli schopni pro své muže nic udělat. Vzhledem ke všeobecnému chaosu mohli Američané odnést jenom tři těla zavražděných kamarádů a také se nepodařilo zajmout ani jednoho ze Severokorejců, kteří měli masakr na svědomí.

Vraždy na denním pořádku

Kaplanovu statečnost tak alespoň ocenili posmrtným udělením Kříže za vynikající službu (Distinguished Service Cross), což je druhé nejvyšší vyznamenání za statečnost udělované americkou armádou. Felhoelter se stal prvním vojenským kaplanem, který toto vyznamenání získal. Kromě něj pak ještě v korejské válce zahynulo dalších 11 vojenských duchovních. Vraždy zraněných či zajatých amerických vojáků ze strany Severokorejců nepředstavovaly ani v následujících měsících nic výjimečného.

Pokračování: Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (2)

Oběti byly obvykle také okradeny o všechny cennosti a vojenské boty. Pozdější vyšetřování ukázalo, že velení Kimovy armády takové činy zřejmě přímo nenařizovalo, ale ani jim nijak nebránilo. Souviselo to i se skutečností, že Koreu až do konce druhé světové války ovládalo Japonsko, jehož vojáci nepokládali mučení a vraždy zajatců za nic výjimečného. Stejně se pak chovali i Korejci.

Svatá země je stále plná zajímavých archeologických nálezů. Archeologové v těchto dnech ohlásili objev malé pečeti v Jeruzalémě, která podle nich patřila vládci Jeruzaléma před 2 700 lety. V té době stál v Jeruzalémě první, tedy Šalamounův chrám.

Bible se na dvou místech odkazuje na vládce města Jeruzalém z různých období Starého zákona. Objev pečeti potvrzuje, že takový úřad v biblickém Jeruzalémě skutečně fungoval.

Objevený artefakt není větší než malá mince. Je na něm zřetelný nápis tom, že patří vládci města. Taková pečeť podle archeologů hrála roli loga nebo také suvenýru, který dělal reklamu tehdejšímu úřadu vládce města.

Image

Čtěte také

Poklad z časů povstání: Archeologové objevili v Galileji 1 600 let staré mince

Třiapadesátiletý Daniel Biber provozuje v německém Hilzingenu obchod s cyklistickými potřebami. Mimo to je ale také vášnivým fotografem a jeho oblíbenou destinací je severovýchodní Španělsko. Letos se mu ve zdejším kraji podařil mimořádný úlovek. Zachytil zde obří hejno špačků, které se během složité choreografie zformovalo do podoby letícího ptáka.

TIP: Zvířata na cestách: Tajemství stěhovavých živočichů

Výjimečnost svého úlovku Daniel odhalil až během prohlížení fotografií v počítači. Fotografii poté přihlásil do soutěže, kterou každoročně pořádá ptačí observatoř Vogelwarte Sempbach ve Švýcarsku. Letošního ročníku této soutěže se zúčastnilo 540 fotografů z 15 zemí a odborná porota vybírala vítěze z více než 6 800 příspěvků. Jako vítězný snímek porota vybrala právě úlovek Daniela Bibera.

Pokud jde o vesmírný program, letos nás čeká spousta vzrušujících akcí, od prvního letu těžké nosné rakety Falcon Heavy společnosti SpaceX až po start evropské meziplanetární sondy BepiColombo, která si to namíří k planetě Merkur.

Asi nejvíce vzrušující ale nejspíš bude čínská mise Chang’e 4, čtvrtý let Číny k Měsíci, po orbiterech v letech 2007 a 2010 a roveru v roce 2013. Číňané totiž plánují velkolepě přistát na odvrácené straně Měsíce.

Prvenství Číny na odvrácené straně

V minulosti už vzniklo mnoho plánů na takovou misi, zatím ji ale ještě nikdo neuskutečnil. Čína má tím pádem před sebou unikátní příležitost uzurpovat pro sebe skutečné kosmické prvenství.

TIP: Konec Nefritového králíka: Čínský lunární rover je po 31 měsících definitivně mrtvý

Nebude to nic jednoduchého. Mise bude mít dvě části. Nejprve, zřejmě letos v červnu, odstartuje komunikační satelit, který doletí na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Koncem roku by pak měla odstartovat čínská sonda, která dopraví k odvrácené straně Měsíce přistávací modul. Modul pak přistane s dalším čínským roverem, který by se měl pustit do průzkumu odvrácené strany Měsíce. Součástí přistávacího modulu bude i malý ekosystém, který vyzkouší možnosti pěstování rostlin a hmyzu na povrchu Měsíce. 

Rok 2017 se stal oficiálně posledním rokem pro slonovinu v Číně. K 31. 12. 2017 čínské úřady ukončily veškeré zbývající obchodování se slonovinou v Číně.

Dobré zprávy z Číny o tom, že jeden z největších legálních trhů se slonovinou přestal existovat, nepochybně oslavují organizace ochránců přírody, aktivisté a všichni milovníci slonů po celém světě.

TIP: Co by mohlo zachránit kriticky ohrožená zvířata? Změna chutí Číňanů

Pytláctví kvůli slonovině v dnešní době představuje zásadní ohrožení slonů afrických. Podle dostupných údajů podlehne v Africe pytlákům každoročně asi 30 tisíc slonů. Pytláci tak přispívají velkým dílem k úbytku slonů na černém kontinentu. Během posledního 100 let poklesl počet slonů v Africe z původních 3-5 milionů na dnešních 415 tisíc. 

Diskrétní referát zaslaný pruským vyslancem z Vídně do Berlína praví: „František Štěpán je spíše zavalitý, ale nikoli přespříliš. Jinak je dobře rostlý, i když držení těla je poněkud nedbalé. Jeho chování je naprosto nenucené, což ho odlišuje do císaře Karla VI. Je nepřítelem jakékoli etikety a z jeho osoby vůbec nevyzařuje vážnost úřadu, který zastává. Nestrpí, aby mu dámy líbaly ruku, nenávidí španělský způsob odívání a vyhýbá se mu, kde jen může. Jeho charakter je velice ušlechtilý a nikdy jsem neslyšel, že by byl kdy hrubý či rozzlobený. V drobných třenicích s Marií Terezií je vždy tím, kdo ustoupí.“

Vysněná svatba

Jak už víme, vévoda František Štěpán ustoupil i ve věci držení Lotrinska. Náplastí se měl nejprve stát post místodržícího v Rakouském Nizozemí, brzy nato však obdržel analogický úřad v Uhrách a nakrátko se tedy ocitl v blízkosti své vyvolené. Když roku 1737 vymřel rod Medicejských v Toskánsku, odebral se do Florencie, kterou pro sebe (a tím i pro Habsburky) získal v průběhu handlířských licitací jako více než kavalírské odškodné za utrpěné ztráty.

Ale ještě předtím byla svatba. Konala se ve Vídni a psal se únor 1736. Devatenáctiletou princeznu Marii Terezii, ztepilou a ohnivou blondýnku, si František Lotrinský vzal v osmadvaceti letech. Za jejich svatbou stál cit, a ne rozum nebo dynastická vůle panovníka. Dvanáct roků poté, co se prvně spatřili, a potom, co na sebe po léta v odloučení trpělivě čekali, se spojili 12. února roku 1736 svatbou vskutku velkolepou. Pokud snad pro ženicha byla nevěsta na prvním místě jedinečně výhodnou partií, pak pro Marii Terezii se vévoda stal velkou a celoživotní láskou. Rézinka milovala svého prince od dětství a nepřestala v něm vidět hrdinu ani ve zralém věku, ba ani jako vdova, ačkoliv selhával jako voják, státník i politik, ba časem i jako věrný manžel.

Jen moderato, pane!

Když se dalšího roku uvolnilo vévodské křeslo v Toskánsku, mohl se novomanželský pár odebrat do svého nového léna. Z té doby se dochoval denní rozvrh Marie Terezie, který svědomitě dodržovala podle pokynů svého rádce, hraběte Sylvy-Tarouccy: „Ve všední dny vstát v půl šesté. Obléknout se, vyslechnout mši, dvě hodiny duchovní četby, od devíti do dvanácti audience ministrů, ve dvanáct hodin děti, ženy a ostatní, v jednu hodinu oběd, do tří hodin zábava nebo odpočinek, ve tři hodiny čtení modliteb za zemřelé, od čtyř do šesti hodin úřadování, psaní nebo audience, v šest hodin růženec, potom do devíti hodin psaní, konverzace, procházka, tiché zábavné čtení, v neděli od pěti do deseti večer audience.“  

I když... V onom denním pořádku se jaksi vytratilo soukromí. Jistě existovalo, ale nemluvilo se o něm. Důvodně se však dá předpokládat, že Marie Terezie a František Štěpán si manželského štěstí užívali dosyta. Přesně rok a půl po svatbě se jim narodila první dcera Marie Alžběta a další brzy následovaly. Zejména císařský dědeček vnímal úrodu dětí s pochopením, ovšem daleko víc přece jen toužil po vnukovi než po vnučkách. Habsburská kolébka potřebuje přece syna! Ti dva se snažili, seč jim mladé síly stačily. Když se císař dozvěděl, že s mladým párem spadla těžká barokní postel, napsal svému zeti s jemnou výčitkou: „Jen moderato, pane, nepřehánějte!“ Starý císař se však vyhlíženého mužského dědice trůnu nedočkal. Budoucí Josef II. se narodil až 13. března roku 1741, zatímco Karel VI. zemřel 20. října 1740.

Tento pozoruhodný nový snímek byl pořízen pomocí přístroje PIONIER. Odhaluje konvektivní buňky o průměru asi 120 milionů kilometrů tvořící povrchovou vrstvu mohutné hvězdy, která svou velikostí 350krát převyšuje Slunce. 

Hvězda s označením π1 Gruis je chladný rudý obr, který leží asi 530 světelných let od Slunce a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Jeřáb. Hmotnost této stálice je sice srovnatelná se Sluncem, ale její průměr je 350krát větší a její svítivost je vyšší dokonce tisíckrát. Podobným monstrem se naše Slunce stane asi tak za 5 miliard let.

Vědci objevili, že povrch tohoto rudého obra tvoří doslova pouze několik konvektivních buněk, které bývají též označovány jako granule. Každá z nich má průměr asi 120 milionů kilometrů, což zhruba odpovídá vzdálenosti dělící Slunce a planetu Venuši ve Sluneční soustavě. 

Zrození rudého obra

Když v dávné minulosti hvězda π1 Gruis spotřebovala dostupné vodíkové palivo ve svém nitru, dokončila tak první část svého programu jaderné fúze. Vzniklým nedostatkem v produkci energie se hvězda smrštila, čímž došlo k ohřátí její hmoty až na 100 milionů stupňů. Tyto extrémně vysoké teploty zažehly další vývojovou fázi, ve které hvězda začala spalovat hélium na těžší prvky, jako je uhlík a kyslík. Mimořádně horké jádro hvězdy následně vypudilo vnější plynové obálky, které se tak nafoukly do stonásobně větších rozměrů, než měly původně. Hvězda, jakou pozorujeme dnes, je proměnným rudým obrem a až dosud se vědcům nepodařilo takto detailně zobrazit povrch hvězdy tohoto typu.

Pro srovnání, fotosféra Slunce obsahuje asi dva miliony konvektivních buněk s typickým průměrem asi 2 000 kilometrů. Propastný rozdíl ve velikosti granulí těchto dvou hvězd je možné částečně vysvětlit rozdílnou přitažlivostí na povrchu. Hvězda π1 Gruis je jen 1,5krát hmotnější než Slunce, ale je mnohem větší. Výsledkem je velmi nízká přitažlivost v místě fotosféry, a tedy existence pouze několika extrémně velkých konvektivních buněk.

Zatímco hvězdy asi 8krát hmotnější než Slunce zakončují svůj život dramatickou explozí supernovy, méně hmotné stálice, jako je tato, postupně odvrhují své vnější vrstvy a dávají vzniknout nádherným planetárním mlhovinám. 

Dřívější výzkumy hvězdy π1 Gruis objevily slupku materiálu, která se nachází asi 0,9 světelného roku od centrální hvězdy, a musela tak být odvržena asi před 20 tisíci lety. Ve srovnání s celým životním cyklem těchto hvězd trvajícím několik miliard let představuje tato několik desítek tisíc let dlouhá epizoda doslova okamžik – a provedená pozorování mimo jiné nabízejí nový způsob, jak prokázat, že se stálice skutečně nachází v pomíjivé životní fázi rudého obra.

V průběhu ledna máme šanci spatřit celou řadu pohledných nebeských setkání. Vystoupí v nich Měsíc, jasné hvězdy i planety viditelné očima. Večer jsou k vidění Neptun ve Vodnáři a Uran ve východní části Ryb. Před svítáním se k sobě nad jihovýchodem přiblíží naoranžovělý Mars a žlutobílý Jupiter. Ve středu 7. ledna navíc dojde k jejich velmi těsné konjunkci. Obě planety od sebe budou jen 12 úhlových minut. Za pokročilého svítání lze pozorovat také Merkur. Venuše se v lednu nachází v těsné blízkosti Slunce, takže pro běžná pozorování bude neviditelná a neviditelný bude i Saturn.

Měsíc bude v úplňku v úterý 2. 1. ve 3:24 SEČ. Vzhledem k tomu, že jen několik hodin před tím, 1. ledna ve 22:56 SEČ projde Měsíc bodem k Zemi nejbližším, můžeme úterní úplněk označit jako tzv. superúplněk. 

Maximum meteorického roje Kvadrantid

Kvadrantidy patří spolu s rojem Perseid, Geminid a Leonid k „velké čtyřce“ meteorických rojů. Jejich letošní maximum nastane v noci z 3. na 4. ledna. Radiant Kvadrantid se nachází v severní části souhvězdí Pastevce, poblíž hranice tohoto souhvězdí se souhvězdími Herkula a Draka. V očekávaném maximu by mohlo být k vidění až 100 meteorů za hodinu. Výhled bude ale rušit Měsíc ve fázi krátce po úplňku.

Východy a západy Slunce

V lednu se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna ve 4:09 SEČ vstupuje do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – na počátku ledna viditelný nízko nad jihovýchodem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný na ranní obloze nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný na ranní obloze nad jihovýchodem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2018

• 3. ledna – Země nejblíž ke Slunci v roce 2018 (147,1 milionu kilometrů)
• 3. ledna – maximum meteorického roje Kvadrantid
• 5. ledna – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem
• 7. ledna – těsné setkání Jupitera a Marsu na ranním nebi nad jihem, tělesa bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°
• 9. až 12. ledna – setkání ubývajícího Měsíce, Jupitera, Marsu a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nad jihem
• 15. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Merkuru krátce před východem Slunce nízko nad jihovýchodem
• 26. a 27. ledna – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno