Technologie dronů jsou den ode dne lepší. Zlepšuje se i jejich výdrž pokud jde o čas, po který se udrží ve vzduchu. S novým rekordem se nedávno pochlubil výrobce dronů Quaternium.

Jejich hybridní multikoptéra HYBRiX.20 se udrží ve vzduchu 4 hodiny a 40 minut. Pro multikoptéry s vlastním pohonem je to momentálně světový rekord. Většina běžně dostupných multikoptér přitom vydrží létat tak asi 25 až 30 minut.

TIP: Autonomní dron žije ve stáji a samostatně sleduje plodiny během sezóny

Klíčem k úspěchu dronu HYBRiX.20 je nepochybně jeho hybridní pohon. Pohání ho jak elektřina, tak i benzín. Drony s tak velkou výdrží ve vzduchu by se mohly uplatnit v řadě různých aplikací, od nenápadných průzkumných misí, přes monitorování plantáží, až po inspekci nejrůznějších technických zařízení a infrastruktury.

První císař sjednocené Číny Čchin Š'-chuang-ti učinil mnoho velkých i ukrutných činů. Nově objevené historické dokumenty staré 2 200 let dokládají, že ve snaze o věčný život oficiálně nařídil, aby jeho poddaní pátrali po elixíru nesmrtelnosti.

Čínští archeologové prostudovali prastaré kaligrafické texty, které byly objeveny v roce 2002 na velkém množství bambusových a dřevěných proužků uvnitř zaniklé studny v čínské provincii Chu-nan. Na několika z nich objevili důkazy o tom, že císařovi poddaní skutečně pátrali po látkách či předmětech, které by císaři zajistily nesmrtelnost.

TIP: Potvrzení legendy: Velká potopa z čínských mýtů se doopravdy odehrála

Z historie víme, že se to císaři nepodařilo. Zemřel v roce 210 před naším letopočtem, ve věku 47 nebo 48 let. Ještě před svou smrtí se snažil zajistit si důstojnou existenci po smrti a nechal postavit legendární Terakotovou armádu, kterou tvoří 8 tisíc keramických vojáků a koní. 

Noční motýl Gonimbrasia belina (nebo též Imbrasia belina) obývá rozlehlé území na jihu černého kontinentu – vyskytuje se v Zimbabwe, Botswaně, Namibii i Jihoafrické republice. Hnědočerný hmyz s rozpětím křídel až 14 cm z čeledi martináčovitých v dospělosti nepřijímá potravu a žije pouhé tři dny. Má proto napilno, aby si našel partnera, spářil se a nakladl vajíčka. Larvy, které se z nich líhnou, jsou však proslulé po celé jižní Africe: Jedí se coby tzv. mopane worms neboli mopanoví červi. 

Své jméno dostaly housenky podle stromu zvaného mopan motýlový, který v některých oblastech porůstá rozsáhlé plochy. Jeho listy mají nezaměnitelný tvar rozevřených motýlích křídel, takže si jej nespletete, i když se podoba dřeviny může velmi různit – od menších keřů až po 12 metrů vysoké stromy. Také housenky rozeznáte poměrně snadno: V posledním stadiu před zakuklením doslova hrají barvami a jejich těla velká jako lidský prst pokrývají červené, zelené, bílé, černé a žluté vzory. 

Tři tuny červů

Samice klade vajíčka po 50–200 kusech na větvičky či listy stromů. Po 10 dnech se vylíhne housenka a následně prochází pěti stadii vývoje. Na konci každého z nich svléká svrchní část kůže neboli kutikulu, přičemž jednotlivé fáze mezi svlékáním se nazývají instary. V prvních třech etapách se housenky sdružují ve společenstvích až o 200 jedincích a větve mopanů jimi bývají doslova poseté. Ve čtvrtém instaru se ovšem mění v solitéry a v pátém slézají ze stromů a zahrabou se v zemi, kde se zakuklí. Po vylíhnutí dospělých motýlů pak celý cyklus začíná znova.  

Lidé v Africe sbírali mopanové červy odedávna, ale od 50. let minulého století je chovají i na specializovaných farmách. V Jihoafrické republice, Zimbabwe a Botswaně se přitom jedná o nezanedbatelnou složku hospodářství. Například podle botswanských dat má celková tamní produkce housenek hodnotu osmi milionů dolarů (176 milionů korun) a odvětví zaměstnává desítky tisíc osob. V JAR byl obchod s housenkami už v polovině 90. let vyčíslen na víc než 55 milionů dolarů (1,2 miliardy korun) a pro mnoho tamních rodin se jedná o hlavní zdroj příjmů. 

Některé domácnosti v jižní Africe vyprodukují až 350 kg sušených housenek za rok. Například v Botswaně jim výroba přinese výdělek i 4,5 tisíce botswanských pul, v přepočtu asi 10 tisíc korun. Není divu, že se housenka dostala také na tamní peníze, konkrétně na pětipulovou minci. Na jihovýchodě Zimbabwe zas dvě vesnice prosluly tím, že každoročně nasbírají 3 tuny mopanových červů – tedy neuvěřitelných 1,6 milionu zvířat.

Neobvyklé farmaření

Jak tedy zmíněné farmy fungují? V prvé řadě potřebujete stromy, na nichž se housenky mohou živit. Může se jednat o mopany, ale i o jiné dřeviny: například o druh Carissa grandiflora, známý jako „natalská švestka“, nebo o strom Sclerocarya birrea, zvaný též marula. Farmáři se pak o jednotlivá stadia larev i motýly vzorně starají. Nejprve nasbírají potřebné množství vajíček – přenášejí je i s větvičkami a přivazují je na stromy na statku. Koruny dřevin pak před predátory chrání sítě a speciální plašičky, například koule s barevnými fábory, jež ve větru vlají, případně siluety dravců zavěšené na větvích. 

Aby si farmáři zajistili „úrodu“ housenek i na další sezonu, nesklízejí larvy všechny – část nechají dojít až do pátého instaru. Poté je přemístí do ohrádky s kyprou hlínou, kterou rovněž chrání síť a kde se mohou larvy v klidu zakuklit. Pěstitelé pak kukly vyjmou a uskladní, přičemž se dohlíží také na správné líhnutí nových motýlů. 

Larvy určené ke spotřebě se na jihu Afriky sbírají mezi dubnem a květnem. Příhodné období trvá jen tři týdny, ale často se během něj podaří shromáždit i miliony kusů. Zkušený sběrač, respektive sběračka (jde převážně o ženy) dokáže totiž sklidit až 20 kg housenek za hodinu.

Uvařit nebo usušit 

Čerstvě sebrané housenky se hned nejedí, nejprve se musejí zbavit vnitřností – lidé je v rukavicích jednoduše vymačkávají do džberů jako pastu z tuby. Nutno dodat, že pohled na stříkající zelenožlutou tekutinu není právě vábný. Následně se nabízejí různé možnosti úpravy: Housenky se mohou uvařit a ihned servírovat, přičemž se většinou přidávají do jídla jako masitá složka. Případně se po uvaření vysuší a poté je možné je skladovat i půl roku. Suší se buď na slunci, nebo se praží ve žhavém popelu či na roštu nad uhlím. Před konzumací se pak musejí znovu povařit ve vodě.

TIP: Škodná na talíři: Krysí masíčko po kambodžsku

Housenky upravené jako chipsy (tedy sušené) nechutnají úplně špatně, ale nejde ani o neodolatelnou pochoutku. Musejí se také řádně rozkousat a rozmělnit slinami, jinak necítíte nic jiného než drť s nádechem popela. Po chvilce se však projeví nasládlá chuť. Vařené housenky lze dál upravovat, třeba smažit či přidávat do omáček. Oblíbená je zeleninová směs podobná leču, kde uzeninu nahrazují právě mopane.

Až si uděláte výlet do jižní Afriky, zkuste se na mopane worms zeptat. Možná je dostanete v tamním obchodě, možná v krámku se suvenýry. A když budete mít štěstí, tak vám je místní i uvaří. 

Každá chtěla být jako ona. Stačil nepatrný detail – stejný vzor nebo barva šatů, odstín rtěnky, matnost pudru, či imitace jejího šperku. Dámy doufaly, že i jim napodobování Alžbětina stylu přinese úspěch, bohatství a moc.

Skromná, nebo marnivá?

Královna Alžběta, ač velká milovnice okázalé módy, upřednostňovala v soukromí spíše jednoduchý a pohodlný oděv a nevadilo jí dva nebo tři dny chodit ve stejných šatech. Vše si vynahrazovala při oficiálních příležitostech, kdy se měnila v symbol země a tomu měl odpovídat i její zevnějšek. Nákladné, rozměrné šaty ušité z drahých látek a vyzdobené delikátní výšivkou z drahých nití, šperky ze zlata a stříbra s drahými kameny a samozřejmě make-up, to vše z obyčejné ženy dělalo královnu.

Oblečením se zkrátka prezentovalo společenské postavení. Každý se oblékal tak, aby bylo na první pohled zřejmé, ke které sociální vrstvě náleží. I ten, kdo královnu nikdy neviděl, si mohl být jistý, že ji ihned pozná. Královna svými šaty totiž natolik vybočovala ze standardu běžného odívání a v honosnosti oděvů stála tak vysoko nad svými dvořany, že bylo téměř nemožné si ji s někým splést. Panovnice byla v Anglii jen jedna a jedinečný byl i způsob její sebeprezentace.

Královské barvy

Barvy hrály v Alžbětině šatníku důležitou roli. Právě jimi se Alžběta odlišovala od svých služek a dvorních dam. Ženy a dívky, které ji obklopovaly, si vybírat nemohly, ať už se jim to líbilo, či ne. Mezi barvy povolené pro služebnictvo a královnin ženský personál patřily neutrální, spíše nevýrazné odstíny jako bílá nebo stříbrná.

Naopak královna nechávala bělosti své pleti a ohnivosti vlasů vyniknout v široké škále tónů. Nevyhýbala se žluté, rudé, zelené nebo modré, i když mezi její nejoblíbenější patřily černá a bílá. Jednobarevné šaty byly vyšity zlatem nebo pošity smaragdy a rubíny, takže ani v jednoduchém oděvu královna nevypadala jako některá z méně urozených šlechtičen.

Detail, který pozvedne celek

Marnivá královna si byla dobře vědoma toho, že kouzlo je schováno v detailu, a proto nikdy nepodcenila výběr doplňků. Hojně se zdobila vějíři, různými druhy šperků včetně náušnic, broží, náhrdelníků, prstenů, náramků. Na jejím dvoře se nosil i takzvaný pomander – duté ozdobné pouzdro, které se zavěšovalo buď přímo na náhrdelník, nebo se připínalo na ozdobný opasek. Pomander kromě estetické funkce, plnil hlavně tu praktickou – vkládaly se do něj totiž vonné esence, nebo textilie napuštěné vonnou látkou. Suploval parfém a ocenili ho převážně ti, kdo se v blízkosti jeho nositelky zdržovali. Přestože naše představa o hygieně v 16. století často naráží na předsudky, v některých případech ani častá tělesná hygiena nestačila. Hojně zdobené a rozměrné šaty bylo totiž náročné vůbec vyprat a v sychravém anglickém počasí se také špatně sušily. Proto byl pomander tak oblíbeným pomocníkem.

Žena mnoha tváří

Královna nebyla se svým zevnějškem nikdy zcela spokojena, nenanesla-li si na obličej i silnou vrstvu líčidla. Teprve s obličejem zabíleným směsí olovnaté běloby a octu a se rtěnkou a tvářenkou vyrobenými z červeného barviva a vaječných bílků považovala svůj make-up za dokončený. Alžběta se začala líčit až poté, co v roce 1562 zanechaly neštovice na její tváři nehezké jizvy. A líčila se hodně a často. Což vzhledem k ingrediencím, ze kterých se zkrášlovací přípravky vyráběly, nebylo vůbec zdravé. Královna si pomalu otravovala tělo olovem.

TIP: Od špiček k podpatkům: 10 000 let evoluce obuvi

Ale „pomáhat“ si musela mnohem víc. O nějakou dentální péči si mohlo 16. století jen zdát, a tak i Alžběta přišla o několik zubů. Mezery po nich si vycpávala kousky látky, aby neměla propadlé tváře. Protože tehdy bylo velmi módní nosit paruku, nasazovala si ji panenská královna již od mládí, přestože měla svých vlasů dost. Později s její pomocí zase zakrývala lysá místa na hlavě.

Technický pokrok se u North Caroliny neprojevil jen v použití kvalitních materiálů. Konstruktéři bitevních lodí se vždy snažili najít prostor pro úsporu hmotnosti, aby ji mohli přetavit v silnější ochranu, lepší výzbroj či vyšší rychlost. U North Caroliny použili kouzlo tehdy nové metody svařování trupu. Tato technologie měla oproti klasickému nýtování řadu výhod jak v razantním snížení hmotnosti, tak v kompaktnosti spojovaných ploch.

Předchozí část: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (1)

Na druhou stranu kladla vysoké nároky na zručnost svářečů; ani dnes totiž není nic jednoduchého svářet ocel o síle několika desítek centimetrů. Američané dilema vyřešili kompromisem. Podíl sváření dosáhl asi 35 % a zbytek lodi spojovaly staré dobré nýty.

Smrtící výzbroj

Další úsporu hmotnosti v řádu desítek až stovek tun přineslo zmíněné stavebnicové uspořádání pohonného systému. Na rozdíl od dříve rozdělených kotelen a strojoven na North Carolině každou skládačku tvořily dva kotle s turbínami a převodovkami, přičemž každý modul poháněl jednu hřídel. Ušetřená hmotnost se projevila především na výzbroji.

North Carolina a Washington byly první americké bitevníky, které unesly třídělové věže. A ne ledajaké. Obrněnce dostaly devět zbrusu nových kanonů typu 6 dlouhých takřka 22 metrů – první model velkých děl, který američtí námořní experti sestrojili od konce první světové války. Testy ukázaly, že protipancéřový granát nového děla dokáže na deset kilometrů prorazit ocelové desky silné přes půl metru, a konstruktéři usoudili, že takové výkony stačí.

Vždyť soudobé moderní zahraniční obrněnce – s výjimkou tehdy ještě nedokončeného a supertajného Jamata – chránil pancíř zhruba poloviční až dvoutřetinový. Také pomocná výzbroj 127 mm děl typu 12 DP prožila na North Carolině svůj debut. Kanony umístěné v dvojdělových věžích mohly ostřelovat hladinové, pozemní i vzdušné cíle a nové protiletecké granáty s tajnou roznětkou neinicioval předem nastavený časovač, nýbrž elektromagnetické pole letícího cíle. Protiletadlovou obranu doplňovala více jak šedesátka menších rychlopalných kanónů bofors a oerlikon ráže 40 a 20 mm. O zaměřování se staral v té době unikátní a velmi propracovaný komplex radaru, tří optických dálkoměrů a sady analogových počítačů. 

Do akce!

Během útoku na Pearl Harbor North Carolina kotvila v New Yorku a posádka se pod vedením kapitána Oscara Badgera stále ještě seznamovala s lodí a zbraňovými systémy. Když na jaře 1942 Badger svou práci dokončil, předal loď Georgi Fortovi a obrněnec odplul do Tichého oceánu. North Carolina coby součást operačního svazu 61 kryla letadlové lodě Enterprise, Saratoga a Wasp při poměrně snadném vylodění na Guadalcanalu v srpnu 1942 a pořádným bojovým křtem prošla až za dva týdny.

V bitvě u východních Šalamounových ostrovů se svaz 61 stal terčem útoku šestatřiceti japonských bombardérů a to, co proniklo stíhací ochranou, se soustředilo na dva největší cíle – Enterprise a North Carolinu. Obě lodě v těsném sousedství kličkovaly, jak mohly, a North Carolina chrlila do nebe projektily takovým tempem, až dostala z Enterprise dotaz, zda nehoří. V průběhu osmiminutového náletu obrněnec sestřelil sedm letounů jistě a 14 pravděpodobně při ztrátě jednoho námořníka zasaženého kulometnou palbou některého z prolétajících Japonců.

Svaz pod palbou

Enterprise dopadla podstatně hůř, když inkasovala tři pumové zásahy a musela odplout k opravám. Za pouhých několik dní se svaz 61 dostal do hledáčku periskopu ponorky I-26 a její kapitán Minoru Jokota mířil poměrně přesně. Z pěti vypálených torpéd jedno zasáhlo Saratogu, což znamenalo cestu do doků i pro druhou letadlovou loď. Třetí japonský úder zničil nejen zbývající Wasp, ale na čas z bojů vyřadil i North Carolinu.

Dne 15. září hlásil hydrofonista ponorky I-19 kapitánu Takakazu Kinašimu hukot mnoha lodních šroubů. Ponorka vystoupala z hlubin na periskopovou hloubku a Kinaši spatřil těžký křižník v doprovodu torpédoborců. I-19 zahájila přibližovací manévr, když vtom se z mlžného oparu vynořila letadlová loď Wasp. Ponorku v rychlém sledu opustilo šest torpéd a pak se stalo něco, co v námořních dějinách nemá obdoby.

Zásah Achilovy paty

Ačkoli Kinaši patrně mířil jen na Wasp – a ta se po třech zásazích potopila – jedno ze tří zbývajících torpéd zasáhlo a zmrzačilo torpédoborec O´Brien. Poslední torpédo pak mířilo do středu seskupení, a přestože z torpédoborce Lansdowne vyletěl na stožár varovný signál, North Carolina se už zásahu nemohla vyhnout.

Japonské torpédo udeřilo do levoboku na úrovni dělové věže č. 1 a vlastně si nemohlo „vybrat“ lépe. Právě tam totiž končila nepancéřovaná příď oddělená od zbytku lodi tlustou přepážkou. Exploze tak postihla nejméně pružnou část lodě, a přestože ani náhodou nemohla stačit na její potopení, v boku vznikl otvor o rozměrech 10×5,5 m. Do útrob North Caroliny se nahrnulo na tisíc tun vody, ložiskový věnec první dělové věže se i s druhou a třetí palubou vydul do výše a sváry na boku popraskaly až do středolodí. Bitevníku tak nezbylo než nabrat kurs na Pearl Harbor, kde v opravách strávil dva měsíce.

Dokončení: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (3) (vychází 31. prosince)

Kamzík bělák (Oreamnos americanus) je sudokopytník z čeledi turovitých (Bovidae), který obývá vysoká pohoří Severní Ameriky. Běláci žijí v nadmořských výškách dosahujících až 4 000 metrů a jsou největšími savci, kteří se v těchto místech vyskytují. Do nižších úrovní se vydávají především v zimním období, kdy putují k solným lizům.

TIP: Společenské vazby promykovitých aneb Jeden za všechny, nebo nepřežije nikdo

Pro pobyt v horách jsou všestranně vybaveni. Proti chladu je chrání dvojitá srst, která je složena z husté podsady a svrchní srsti s dutým vlasem. Mohou tak přestát teploty klesající až k -45 °C a zároveň čelit větrům dosahujícím rychlosti zhruba 150 km/h. V létě jim srst ve velkých chuchvalcích vypadává.

Pohyb ve skalnatém terénu běláci zvládají s bravurou, kterou by jim mohl závidět téměř každý horolezec. Jejich rozdělená kopyta vybavená poduškami umožňují velkou stabilitu i na svazích o sklonu 60° i příkřejších. Sklouznutí zabraňují i paspárky vyrůstající na zadní straně nohou těsně nad kopyty.

Život v místech, kam se nedostanou predátoři, běláky po většinu jejich života zbavuje nutnosti bránit se před svými přirozenými nepřáteli. V případě střetu vlky, pumami, rysy a medvědy ovšem kamzíci vůbec nejsou snadnou kořistí. Samci váží až 120 a více kilogramů, samičky jsou jen o 10–30 % lehčí. K tomu jsou obě pohlaví vybavena ostrými, zhruba dvě desítky centimetrů dlouhými rohy, které dokáží použít. Dokonce se traduje, že ve Skalistých horách byl kdysi nalezen medvědem usmrcený kamzík bělák, ale jen pár metrů dál leželo tělo rohy smrtelně zasaženého medvěda.

Habelia optata žila před 508 miliony let v období kambria, tedy na samotném počátku prvohor. Stvoření sice měřilo jenom pár centimetrů, ale kdybyste byli malým obyvatelem tehdejšího mořského dna, tak byste ho rozhodně nechtěli potkat.

Na těle habelie jsou patrné ostny, končetiny a hlavně spousta klepítek a kusadélek kolem úst. Podle nového výzkumu kanadských vědců šlo nepochybně o nelítostného dravce, který děsil všechny mořské tvory své velikosti.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Habelie byla podle všeho velmi pohyblivá a zdatná v lovu. Dlouho nebylo jasné, do kterého příbuzenstva habelie vlastně patří. Teď se ukazuje, že by mohlo jít o dávnou příbuznou klepítkatců, tedy skupiny štírů, pavouků a roztočů.

Parkerovu sluneční sondu, anglicky Parker Solar Probe, připravují v NASA na unikátní misi. Sonda se chystá letět do vnější korony Slunce a přiblíží se k povrchu naší hvězdy až na vzdálenost pouhých 8,5 poloměrů Slunce. Pokud se to podaří, tak se dostane ke Slunci nejblíže ze všech lidských výtvorů.

Laserové testy Parkerovy sondy

Parkerova sonda nedávno prošla důležitým testem v Goddardově kosmickém středisku NASA. Odborníci ozařovali solární panely sondy fialovými lasery. Tímto postupem ověřovali, zda jsou jednotlivé části solárních panelů správně elektricky propojené.

Laserové testy následovaly po akustických testech a vibracích, které simulovaly podmínky během startu sondy. Ten by se měl odehrát na kosmodromu floridského Mysu Canaveral, 31. července 2018.

TIP: Solar Probe Plus: Ke Slunci zamíří superrychlá sonda NASA

Unikátní sonda bude studovat materiál a záření vyvrhované ze Slunce při rozmarech „slunečního počasí“. Měla by pomoci vědcům s odhalováním tajemství naší hvězdy, například toho, proč má atmosféra Slunce vyšší teplotu, nežli povrch Slunce.

Jelikož v Británii v 18. století neexistovala policie ani pojištění domácnosti, zabezpečení domu leželo na bedrech majitele. Z potřeby bránit se zlodějům se například zrodila teze o nedotknutelnosti práva držet zbraň, kterou posléze přejalo americké zákonodárství. Snaze chránit obydlí se podřizoval i denní režim: Všichni obyvatelé se například v příbytku shromažďovali před setměním – odtud pochází tradice čaje o páté a zavírací hodina obchodů ve čtyři. 

Domov plný lidí

Tehdejší ideál domova, řadový dům, fungoval odlišně od dnešního bydlení: Především jej vedle rodiny majitele obývali také podnájemníci, kuchařka, služka, hospodyně a pánovi učni. Podnájemníci žili obvykle v podkroví a služebnictvo ve sklepě. Z hlediska práva přitom všichni patřili do vlastníkovy rodiny. 

TIP: Milovník mrtvých těl: V polovině 19. století sužovaly Francii útoky nekrofila!

Zákony dělaly z pána domu pomyslného monarchu, který řídil své království: Každý večer zamkl hlavní dveře „hradu“ a okna zevnitř zakryl okenicemi. Běžné byly kombinace zámků, petlic, závor a pastí. Nechyběl ani pes či sluha, který spával před dveřmi, aby okamžitě zareagoval na případného zloděje. Výjimkou nebyly mříže v komínech, kovové hroty na střechách, či dokonce pasti na pytláky nastražené po domě.

Standardní rituál představovalo také noční „uzavírání domu“ v deset hodin, kdy manželka majitele zamkla všechny obyvatele v jejich pokojích, aby se nikdo neplížil chodbami a aby byli případní  narušitelé okamžitě slyšet. Domácí tak sice nemohli krást, v případě požáru však mělo zmíněné opatření fatální následky.

Šibenice za nábytek

Georgiánská společnost se ve velkém pustila do zařizování domů, na kterých jí opravdu záleželo. Vykrádání obydlí se proto stalo nejhorším možným prohřeškem, a v Británii se tak i drobné loupení trestalo šibenicí. Zákoník znal dokonce zločin „domovní krádeže nevloupáním“, tedy kradení skrz otevřené okno.

Touha po kontrole obydlí se prolnula i se světem nadpřirozena. Právě v 18. století se šířily duchařské historky, za jejichž vznikem se skrývala úzkostná obava z nezvaných hostů. Stejně tak se jednalo o éru amuletů, které měly chránit proti nadpřirozeným návštěvám.