Umělé inteligence zvládnou leccos. Jedna z těch nových, kterou vyvinuli vědci z amerického Stanfordu, dokáže neuvěřitelně přesně určit, co jsou lidé v USA zač. Stačí jí k tomu pár snímků z ulic, nasbíraných v Google Street View.

Vědci tuto umělou inteligenci vycvičili pomocí 50 milionů snímků Google Street View, které byly pořízeny ve více než 200 amerických městech. Inteligence se naučila rozeznávat a zhodnotit domy, krajinné prvky a také vozidla, která byla pro fungování inteligence obzvláště důležitá.

TIP: Anna Franková: Umělá inteligence se chystá vyřešit velkou záhadu historie

Právě vozidla totiž velmi významně reprezentují americkou kulturu a rysy svých majitelů. Zároveň nějaké vozidlo vlastní téměř každá americká domácnost. Umělá inteligence ze Stanfordu díky tomu mohla s vysokou úspěšností určit příjem jednotlivých lidí, jejich vzdělání, etnickou příslušnost, a dokonce také jejich politické přesvědčení.

Paní Luo to neměla v životě lehké. Po rozvodu zůstala se svými dvěma syny sama a bylo pro ni obtížné podporovat oba chlapce na studiích. V roce 1997 proto s oběma potomky uzavřela smlouvu, podle které jí měl každý ze synů odvádět 60 % svého výdělku, a to až do výše 1,7 milionu dolarů. Splácet měli oba synové až v okamžiku, kdy dostudují a otevřou si vlastní zubařskou praxi.

Stalo se tak o šest let později, kdy oba synové začali vydělávat. Jak už to tak v životě bývá, po nějaké době se oběma synům přestaly vysoké splátky líbit. Jeden proto požádal matku o úpravu podmínek, výše dluhu a splátek, druhý pro jistotu přestal platit úplně, s tím, že již matce odvedl dost. S prvním ze synů se matka dohodla na nových pravidlech, druhého zažalovala u soudu.

Synáčku zaplať!

Po dlouhých osmi letech spor doputoval až k nejvyššímu tchajwanskému soudu, který rozhodl ve prospěch matky. Nezdárnému synkovi uložil uradit zbylý dluh 754 000 dolarů a přihodil k tomu i tučné penále. Celkově tak má syn své matce uhradit 967 000 dolarů.

TIP: Nechtějí vám rodiče dávat kapesné nebo zaplatit školu? Žalujte je!

Na naše poměry neobvyklý spor rozvířil v asijské zemi vášnivou debatu. Na rozdíl od Evropy je na Tchaj-wanu (ale i například v Číně) uzákoněná povinnost dětí postarat se v dospělosti o své stárnoucí rodiče. V opačném případě jim hrozí vysoké pokuty. Známé jsou i případy, kdy soud dětem nařídil nejen finanční podporu, ale i pravidelné návštěvy rodičů. Jen ve zcela ojedinělých případech se ale podobné spory dostávají k soudu. Rodiče obvykle nechtějí „prát špinavé prádlo“ na veřejnosti a mladí na to často hřeší. Péče potomků o své rodiče je navíc v asijské kultuře považována za důležitou ctnost a otázku rodinné cti.

Sovětské velení muselo po počátečních těžkých ztrátách na námořní válku de facto rezignovat. Námořnictvo vyplouvalo jen sporadicky – obvykle v roli podpory pozemních operací. Výjimku představovaly akce podmořských člunů, jež v několika případech dosáhly i na čestný titul „gardová ponorka“. Jedním z nich byla ponorka S-56 kapitána Ščedrina.

Podle německého vzoru

Geneze vývoje plavidla začala kupodivu v meziválečném Německu, kde si sovětští odborníci v roce 1932 prohlédli člun E-1, stavěný pro Španělské námořnictvo. Výsledkem sovětského zájmu bylo navázání spolupráce – technici firmy Deschimag postavili v letech 1934–36 v Leningradu právě tři takové ponorky z dovezených dílů. V dané době patřily svou spolehlivostí, rychlostí, obratností a nesenou výzbrojí ke světové špičce.

Sovětské loděnice ve výrobě dalších člunů pokračovaly i po odjezdu Němců, ač na vše technicky samy nestačily. Problémy s produkcí přitom nebyly zanedbatelné a přinášely je především dieselmotory, akumulátory, periskopy a torpéda, které sovětský průmysl nedokázal vyrábět patřičně rychle a hlavně v požadované kvalitě. Přesto patřila nová ponorková třída S („srednaja“ – střední, též „Stalinec“) k tomu nejlepšímu, s čím šli Sověti do války. Bojů se nakonec zúčastnilo 29 kusů „Esek“. Obecně patřily k úspěšnějším podmořským plavidlům – byť 16 z nich bylo za války ztraceno. 

Zrod legendy

Vlastní výrobu S-56 zahajovala v listopadu 1936 leningradská továrna André Martí, samostatně vyprodukované části pak odvezly vlaky po dílech do Vladivostoku. O závěrečnou kompletaci se postaraly loděnice Dalzavod. Do služby byla tato střední ponorka zařazena 20. října 1941, a představovala na Dálném východě jedno z mála opravdu moderních plavidel. Její velení získal nadporučík Grigorij Ivanovič Ščedrin, který již ve 14 letech zahájil kariéru jako plavčík. V roce 1941 byl ve věku 28 let už zkušeným ponorkovým velitelem.

Na pacifickém pobřeží však S-56 nezůstala dlouho. Sovětský průmysl doposud nedokázal nahradit těžké ztráty ponorek z prvního válečného roku a tak v létě 1942 dostal velitel Tichooceánské flotily admirál Jumašev rozkaz, aby poslal své nejlepší ponorky na cestu přes Panamu. Cílem byla ponorková základna až v dalekém Poljarném u Murmanska. Nutno podotknout, že plavba dlouhá 17 000 námořních mil nepředstavovala odpočinkovou akci. Sousední ponorku L-16 omylem torpédovala poblíž Kalifornie japonská ponorka I-25 a do potíží se dostala i S-56. Po několika dnech plavby prasklo olejové potrubí pravého motoru.

Plavba do kamčatského Petropavlovsku – v bouřlivém počasí a na jeden motor – se stala opravdu riskantním dobrodružstvím. V Sargasovém moři ponorkáři poprvé ve svém životě přestáli pravý tropický hurikán, kdy podpalubí zalévaly tuny mořské vody. Do této nebezpečné situace je dostali především sovětští konstruktéři a jimi zvolené řešení jak nabíjet nekvalitní akumulátory pohonu. Během procesu se totiž uvolňoval třaskavý vodík, a aby ponorka okamžitě neexplodovala, museli ji bez ohledu na počasí větrat, a to dokonce všemi poklopy.

Proti Kriegsmarine

Již na první hlídce v březnu 1943 narazila S-56 u norského Tanafjordu na konvoj asi deseti německých lodí. Ščedrin se svými muži poprvé vypustil dvě torpéda, ale vzápětí i oni zažili premiérový protiútok hlubinnými náložemi. Po návratu na základnu hlásil velitel jednu potopenou a jednu poškozenou loď nepřítele. Ve skutečnosti ale obě torpéda svůj cíl minula. Stejně tomu bylo i o čtyři dny později, když Ščedrin zaútočil na další konvoj.

První dvě lodě S-56 ve skutečnosti potopila až na druhé misi o měsíc později; jejími oběťmi se staly malý tanker Eurostadt a parník Wartheland. Na třetí hlídce se Ščedrinovi v husté mlze podařil brilantní torpédový útok, realizovaný se zbrusu novým britským asdicem („Anti-Submarine Detection Investigation Committee“ – protiponorkový ultrazvukový detekční systém). Ke dnu šla tehdy minolovka M-346. Útok na další plavidlo stejného typu již nevyšel, když torpédo loď jen těsně minulo. Za tři dny nato S-56 potopila malou hlídkovou loď NKI09 a Ščedrin tím získal pověst vynikajícího velitele. 

Na mušce

Na další válečnou hlídku se S-56 vydala až po generální opravě v zimě 1944. Nejprve 20. ledna 1945 zaútočila na německý konvoj u Tanafjordu, ale nepodařilo se jí zasáhnout ani jedinou loď. O tři dny později objevila S-56 dva německé stíhače ponorek u mysu Nordkinn. Začal souboj na život a na smrt. Němci zasypávali útočící ponorku hlubinnými náložemi, Ščedrin se naopak třikrát pokusil dostat na periskopovou hloubku. Další a další vodní bomby ovšem zahnaly S-56 zpátky do hlubin.

Divoká honička trvala 26 hodin, přičemž je poměrně komické, že S-56 „unikala“ patrně ještě dlouho poté, co na ni už nikdo neútočil. Námořníci napočítali celkových 362 explozí hlubinných náloží – tolik se jich ale na relativně malé německé stíhače ponorek zkrátka nemohlo vejít. Zdá se, že S-56 se omylem připletla do bitvy o britský konvoj JW-57 plující do Murmansku. Zmateného sovětského člunu si naštěstí nikdo z bojujících nevšiml. Námořníci uvnitř ponorky se samozřejmě domnívali, že vzdálené exploze jsou určeny právě jim.

Návrat hrdinů

Za vyčerpávající honičku se Ščedrin pomstil Němcům o týden později potopením obchodní lodi Heinrich Schulte. Návrat domů znamenal pro posádku S-56 triumf, neboť jejich plavidlo dostalo Řád rudého praporu a vojenský tisk vymyslel pro ponorkáře nový oslavný výraz – „Ščedrinci“. Dne 5. listopadu 1944 Ščedrina dekorovali řádem Hrdiny SSSR a 23. února 1945 byla celá S-56 oceněna čestným titulem Gardová ponorka. Za jeden a půl roku války si posádka S-56 nárokovala celkem deset potopených lodí a čtyři poškozené.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Pozdější bádání německých i ruských historiků však číslo revidovalo a prokázalo, že potopila „jen“ pět lodí, celkem o 10 900 tunách. Ve srovnání s ponorkovými esy jiných států nedosáhli Ščedrinci zrovna oslnivých úspěchů, reprezentovaných závratnými čísly potopených tun lodního prostoru. V sovětské flotile se ovšem nacházelo jen minimum úspěšnějších ponorkářů.

Našli se zde přitom i tací, kteří na základě vyloženě smyšlených hlášení dosáhli vysokých vyznamenání či admirálských hodností. Z tohoto úhlu pohledu si S-56 a její posádka svá ocenění bezesporu zaslouží. Ponorka připlula v roce 1954 severní cestou do Vladivostoku, čímž v podstatě zakončila svou válečnou odyseu kolem světa. Z aktivní služby u námořnictva byla vyřazena v roce 1955.

Mnozí si představují komety jako masivní balvany z kamení a ledu. Analýza dat získaných evropskou sondou Rosetta na kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko ale ukazuje odlišný obrázek. Komety jsou zřejmě dost křehké.

Podle výsledků týmu, který vedl Nicholas Attree z francouzské Aix-Marseille Université, drží kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko pohromadě síly, které jsou milionkrát slabší, než polystyren.

Jak pevná je kometa?

Vědci zkoumali povrch komety a soustředili se při tom na útesy a terénní nerovnosti, které tam objevila sonda Rosetta. Pak vzali v úvahu známou gravitační přitažlivost komety a vypočítali, jaké síly jsou minimálně nutné k tomu, aby útvary na povrchu komety udržely svůj tvar.

TIP: Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko je z nesmírně staré organické hmoty

Pokud by Zemi někdy v budoucnu ohrozila kometa a my se budeme snažit bránit, bude hrát velkou roli, jestli na nás poletí spíše balvan anebo slabě poslepovaná hromada suti. Zatím to vypadá, že bychom měli vymyslet obranu proti veliké sněhové kouli.

Globální oteplování přináší mnoho změn. Některé z nich jsou nečekané. Američtí vědci nedávno zjistili, že v Severním ledovém oceánu se mezi lety 2007 a 2015 zvýšila koncentrace radioaktivního izotopu radia-228.

Podle odborníků není v žádném případě důvod k obavám, protože jde stále o mnohem nižší hodnoty, než jaké by představovaly zdravotní riziko. Z jistého úhlu pohledu je to vlastně dobrá zpráva, protože radium-228 teď může pomáhat měřit některé ze závažných projevů globálního oteplování.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Přibývající radioaktivní radium v Severním ledovém oceánu podle všeho pochází z věčně zmrzlé půdy, permafrostu, a ze zamrzlých kontinentálních šelfů u pobřeží oceánu. Radium je relativně dobře rozpustné v mořské vodě, takže se do ní snadno vyplavuje.

V obavách před násilím a výtržnostmi zakázaly úřady v novozélandském okrese Coromandel během silvestra požívání alkoholu na veřejnosti. Kdo by se odvážil zákaz porušit, riskoval by pokutu 250 dolarů (zhruba 5 200 korun), nebo i zatčení. 

Smířit se s tím ovšem nehodlala skupinka místních, kteří si během odlivu vymodelovali v ústí řeky Tairua malý písečný ostrůvek. Na něj dopravili piknikový stůl, lavice a také zásobu alkoholu. Skupinka strávila na svém ostrůvku „v mezinárodních vodách“ oslavu silvestra bez omezení a užila si přípitek navzdory zákazu.

Podle policejního velitele Johna Kellyho neměla policie o akci tušení a neměla tak důvod zasáhnout. „Je to rozhodně kreativní, kdybych o tom věděl, možná bych se k nim i přidal,“ okomentoval policista výkon osazenstva.

Nařízení úřadů o omezení užívání alkoholu na silvestra ale sklidilo i kritiku. Podle jednoho z obyvatel by se měla policie zabývat jinými věcmi než honit opilé teenagery. „Od toho jsou rodiče,“ poznamenal naštvaně.

Soudní pravomoc ve městě vykonával původně rychtář, tedy jakýsi správce dosazený panovníkem. Tomu posléze pomáhala ve větších městech městská rada, která měla zhruba 5 až 10 členů v závislosti na velikosti města.

Od 16. století se tato instituce ještě významně rozrostla. Radní neboli konšelé se postupně osvobodili od vlivu panovníka a do svého čela si volili purkmistra, v kterémžto úřadu se jednotliví měšťané střídali. Ten potom předsedal městskému soudu, zatímco z rychtáře se v průběhu času stával jakýsi šerif či strážník, který ohledával místa činů, shromažďoval důkazy, zodpovídal za věznění podezřelých a účastnil se výslechů i exekucí.

Městské právo u nás vycházelo z německých vzorů, konkrétně z práva norimberského a magdeburského, nicméně každé město soudilo zločince podle svých zvyklostí. V 16. století se objevily první snahy o sjednocení práva, čemuž se města zpočátku bránila. Až roku 1569 předložil staroměstský kancléř Kristián z Koldína text závazné kodifikace, do níž sjednotil zkušenosti z městského soudnictví nasbírané za poslední desetiletí. Za dalších deset let jeho soubor schválil zemský sněm pod souhrnnou hlavičkou Práva městská Království českého, a stal se z něj zákoník městského stavu platný pak až do roku 1812.

Na trápení vypověděl

V 16. století navíc začaly vznikat první opravdové smolné (nebo taky černé) knihy. Oproti dřívějším popravčím zápisům obsahují daleko podrobnější informace. Výslechy obviněných už jsou zaznamenány téměř doslova, takže jejich příběh získává mnohem plastičtější obraz. Navíc městský písař často poctivě zaznamenával, na jakém stupni mučení obviněný zrovna vypovídá. Nebo si pouze poznamenal formuli: „Na trápení dotyčný vypověděl…“

Tortura byla v té době bohužel nedílnou součástí výslechů, protože se tak nějak obecně předpokládalo, že o svých zločinech nebude nikdo mluvit dobrovolně a že bez mučení by výpověď nebyla úplná. Přestože mnozí moudří soudci brzy přišli na to, že výpověď při mučení často postrádá věrohodnost a mnozí lidé si vymyslí cokoliv, jen aby své trápení ukončili, tato metoda se udržela dlouho do 18. století.

TIP: Mizení čarodějnic z Evropy: Dozvuky krutých procesů v časech osvícenství

Ve smolných knihách se ovšem nezaznamenávaly výslechy svědků, pro ty se zakládaly zvláštní knihy svědomí. Pokud bylo obviněných více, vyslýchali je vyšetřující každého zvlášť a výpovědi porovnávali v takzvané vejvodu. Kromě podrobných výpovědí a popisů, co se zrovna s obžalovaným při výpovědi děje (například „je stržen ze žebříku“), obsahují knihy rozsudek i jeho zdůvodnění.

Milost, nebo ohavná smrt?

Trest smrti se uděloval v případech nejzávažnějších zločinů. Vedle už zmíněné lapkovské činnosti to mohly být opakované krádeže, žhářství, činy proti mravnosti, čarodějnictví, ale ze všeho nejčastěji vražda a mord. Kristián z Koldic mezi uvedenými pojmy rozlišoval. Za vraždu označoval neúmyslné zabití, případně zabití z hněvu, ve sporu a hádce či z pomsty. Naopak mord byl promyšlená akce. Obvykle někdo za účelem vlastního obohacení „na zemi, na lavici, na posteli ležícího, za stolem sedícího aneb spícího, v lázni se myjícího, krom půtky zabije (udáví, urdousí anebo jakkoli jinak o hrdlo připraví).“  Mord se pak pochopitelně posuzoval přísněji a usvědčení viníci umírali hroznou smrtí.

Ne všichni obvinění zapsaní ve smolných knihách však museli skončit na popravišti. K úplnému omilostnění docházelo velmi zřídka, ale i takové případy se stávaly, obzvláště když se proti vynesenému rozsudku odvolala nějaká mocná osoba, která znala odsouzeného. Jestliže konšelé shledali, že viník se neprovinil zase tak moc, mohli mu udělit za trest pranýř (potupné vystavení odsouzence na veřejném místě) či mrskání, nebo ho mohli vypovědět z města.

Samotný trest smrti se dělil na nejběžnější oběšení, pro vážené muže stínání hlavy; za žhářství, sodomii či čarodějnictví skončil odsouzený upálený na hranici. Pro nejtěžší zločince pak přicházelo v úvahu vbíjení (vplétání) do kola, čtvrcení, narážení na kůl či zahrabávání za živa. 

Kolo je v Číně nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Problémy ale v poslední době způsobují především služby spojené s jejich sdílením. Množství bicyklů ale i elektrokol v ulicích mnoha čínských velkoměst roste doslova raketovým tempem.

Jízda čínského cyklodraka

Spolu s rostoucím počtem kol, roste i počet těch nepojízdných a poškozených. Velká část z nich pak končí v místě, kde právě dosloužily. Provozovatelé je pak ve spolupráci s policií a úřady svážejí na improvizované cyklohřbitovy, kde se jim dostává nezbytné údržby. Poptávka ale v tomto směru zcela překračuje kapacity servisních služeb.

Dokládají to snímky z cyklohřbitovů společnosti OFO ve východním Pekingu, Siang-jangu a dalších čínských měst. OFO patří mezi největší hráče na čínském trhu, své služby ale nabízí i ve Spojených státech, Británii, Singapuru, Rakousku, Austrálii, v Japonsku a dalších zemích světa. Od loňského roku firma působí také v Praze.

Opravám nepojízdných a poškozených strojů se na jednom z pekingských shromaždišť věnuje jen zhruba desítka lidí. Mezi nejčastější poškození patří píchlé duše, přetržené řetězy, následky havárií a také poškozené QR kódy, které slouží k odemykání kol a k úhradám pronájmu. Za pracovní den zvládne jeden opravář zprovoznit přibližně 25 až 28 kol. Pohled na nekonečné řady jízdních kol je tak na konci pracovní doby doslova skličující.

TIP: Projekt sdílených deštníků vydržel jen 3 měsíce: Téměř nikdo je nevracel

Podle odhadů, které zveřejnil v březnu 2017 deník China Daily, se v roce 2020 bude sdílená ekonomika podílet 10 % na celkovém HDP země. V roce 2025, který Čína spojuje s ambiciózním plánem modernizace průmyslu „Made In China 2025", tj. obdobou evropského „Průmysl 4.0“, má sdílená ekonomika představovat dokonce celou jednu pětinu domácího HDP. Meziročně má celý sektor růst až o 40 %.

Právě teď je doba různých nachlazení, kašlání, smrkání a dalších projevů, jimiž lidské tělo dává najevo, že není v nejlepší kondici. Náš mozek si ale obvykle správně vyhodnotí, jak to s kým vlastně je.

Švédští vědci ve svém výzkumu nedávno zjistili, že lidé naprosto bravurně rozpoznají člověka, který je doopravdy nemocný. Stačí jenom mžik, letmý pohled, a obvykle máme zcela jasno.

TIP: Chcete být zdraví a žít déle? Vědci radí: pijte hodně kávy!

I když tato schopnost působí skoro nadpřirozeným dojmem, ve skutečnosti jde o velice užitečný dar, kterým nás již dávno vybavila evoluce. Ten, kdo nerozpozná nemocné lidí, se obvykle nakazí nějakou ošklivou chorobou a může i zemřít. Přírodní výběr proto velmi silně podporuje ty, kteří dovedou nemocné ve svém okolí spolehlivě odhalit. 

Pokud jde o přírodní katastrofy, právě uplynulý rok 2017 si budeme pamatovat jako jeden z těch klidnějších. Podle mezinárodní databáze International Disaster Database se v loňském roce odehrálo podstatně méně přírodních katastrof a zahynulo při nich méně lidí.

Na celém světě poklesl počet přírodních katastrof o 30 procent a oproti předešlému roku při nich zahynulo mnohem méně lidí. Zároveň ale vzrostly škody, za které jsou tyto katastrofy zodpovědné. Účet za opravy po katastrofách v roce 2017 činí asi 140 miliard dolarů (asi 3 biliony Kč).

TIP: Nebezpečná planeta: Přírodní katastrofy hrozí miliardám lidí

Jedinou významnou výjimkou v celkově méně katastrofickém roku 2017 jsou Spojené státy. Ty podle odborníků schytaly více extrémních událostí, od hurikánů a lesních požárů až po sucha a záplavy, než je tam obvyklé.