Nádherné stužky plynu a prachu obalují perleťový střed spirální galaxie s příčkou NGC 1398. Tato galaxie se nachází v souhvězdí Pece, asi 65 milionů světelných let daleko.

TIP: Jaký tvar galaxie je nejběžnější?

Ladná a elegantní spirální ramena galaxie NGC 1398 nezačínají přímo v samém středu galaxie, ale vycházejí z konců příčky. Příčka protíná centrální oblast galaxie a je tvořena hvězdami. Mnoho spirálních galaxií - asi tak dvě třetiny - mají tento útvar, ale ještě není úplně jasné, jestli příčky ovlivňují vývoj a fungování galaxií.

Pro opravdové znalce whisky není Peter Bignell z Tasmánie žádnou neznámou. Tento svérázný farmář vyrábí ve své palírně nedaleko Kemptonu žitnou whisky Belgrove, ceněnou pro její osobitou a ryzí chuť. Všechny ingredience pro své „tekuté zlato“ si Peter sám pěstuje, vyrábí, nebo je získává z místních zdrojů. Netají se tím, že je zapřisáhlý ekolog a příznivec udržitelného životního stylu. Jeho nejnovějším produktem je vinný destilát, jehož základ tvoří zbytky vyplivnuté someliéry během degustačního festivalu vín.

TIP: Pochoutka z Islandu: Pivo s příchutí varlat plejtváka

Když se Peter Bignell po skončení vinného festivalu, který se před rokem konal v Sydney, rozhlédl, jeho zrak spočinul na nádobách určených k vyplivnutí soutěžních vzorků degustátory. Jako příznivce udržitelného stylu života ho zarazil objem „odpadu“ - po dvoudenním soutěžním klání zůstalo v nádobách okolo 500 litrů odpadového vína. Jako správný muž činu si ovšem věděl rady – vinný odpad se rozhodl zpracovat na originální pálenku. Jeho novinka dostala dokonale příznačný název – Kissing a Stranger (tedy Líbání cizince).

Novinka, představená letos na podzim, si pochopitelně rychle získala pozornost. Objevily se i obavy o zdravotní nezávadnost pálenky. Podle Toma Rosse, mikrobiologa z University of Tasmánie, ale nejsou obavy na místě. Proces destilace všechny nebezpečné mikroorganismy spolehlivě zahubí. A ty, které proces přežijí, zase nejsou zdraví nebezpečné.

Čtyřiadvacetiletý mladík přísného vzezření a podivně toulavé mysli byl od smrti otce Maxmiliána císařem římským a dvojnásobným králem: v Českém a Uherském království. Moc úkolů na tak mladá bedra. Zdědil rozlehlou říši, a k ní horu problémů. Stačil prostý součet všech těch otevřených otázek a v duši nezkušeného Rudolfa, zvyklého zatím jenom na pohodlí, rostla deprimující úzkost.

Čas na přestavbu

Hospodářství, politika, náboženské problémy, poměry v rodině – z pavučiny navzájem propojených starostí se v jeho mysli stával balvan přímo sisyfovský. Zkusil s ním sice pohnout, ale časem tu námahu raději vzdal a přenechal řešení palčivých věcí jiným. Jeho energie se vyčerpala dřív než otcova. Rudolf si bohužel nedal práci ani s tím, aby výkon správy svěřil osobám kvalifikovaným a bezúhonným.

V dílčích záležitostech byl ale Rudolf aktivní. Za života císaře Maxmiliána nebudil Pražský hrad příliš vábný dojem a chátral, takže i čeští stavové uznávali, že by se musel pro trvalý pobyt krále dalekosáhle upravit. Rudolf  na rozdíl od otce projevil starost o úpravu obytných prostorů císařské rodiny téměř ihned po nástupu na trůn. Přikázal, aby se v obytné části Hradu upravily příslušné místnosti. Své rozhodnutí učinil asi jen ústně a mnoho se o něm nešířil, aby nebouřil rakouské stavy nebo obyvatele Vídně, ale rozsah nařízených prací byl úctyhodný.

Ze zchátralého hradního sídla se Pražský hrad začal měnit v docela příjemný zámek. Stavitelé použili už existující budovy, ale to, co vznikalo, se dosavadní zástavbě nepodobalo. Panovníkovi zajišťovala nová stavba takzvaného Rudolfova paláce v jeho soukromých prostorách víc místa a pohodlí.

Velkolepě, ale tiše

Rudolfův palác stihli postavit za dva roky, byť jen v hrubé stavbě. Vzhledem k rozsahu stavebních prací to byla doba skoro neuvěřitelná. Přestavbě probíhala bez velké publicity. Čeští stavové ji nekomentovali záměrně. Vykládali si ji jako konkrétní důkaz, že se Rudolf II. zajímá o bydlení na Pražském hradě, a v žádném případě nechtěli císaře svou zvědavostí odradit.

Stavební cvrkot, ruch a rumrajch na Hradě musel vzbuzovat dojem, že císař chce Vídeň vyměnit za Prahu. Vypadalo to tak, ale ještě mohl cuknout. Proto šli na něj čeští stavové lišácky. Naznačovali, jaké výhody by vladaři pobyt v Praze přinesl, a nenápadně připomínali, že by v takovém případě ochotněji přispívali na vydání dvora. Co na to císař? Nic. Mlčel. Zato se proslechlo, že někteří Rudolfovi dvořané si pořídili v Praze vlastní domy, a pozornosti neuniklo ani to, že do města přesídlil císařský antikvář a dvorský sochař. Přesídlenců začalo přibývat a jejich přítomnost v Praze se stávala nápadnou. Ale rozhodnuto ještě nebylo celých sedm let po smrti panovníkova otce.

Intriky v rodině

Habsburská rodina se neustále něčeho dožadovala, kritizovala a intrikovala. Třenice mezi příbuzenstvem se stupňovaly, atmosféra houstla a Rudolfova nevole se pozvolna prohlubovala v zášť. A byl tu další problém. Dědictví po Maxmiliánovi. Žádný z Maxmiliánových šesti synů nezplodil legitimního potomka, jenž by se dožil dospělosti. Svou roli v tom jistě sehrálo degenerativní křížení krve mezi Habsburky. Jenomže sám Maxmilián II. se v temperamentním manželství s Marií Španělskou postaral o tak bujný růst vídeňské větvě rodu, že své děti neodkázal hmotně zabezpečit. Dcery se alespoň mohly stát královnami ve Španělsku či ve Francii, potíže však vyvstaly se šesti syny.

Doktrína o nedělitelnosti moci zajišťovala nástupnictví Rudolfovi, zatímco ostatní ctižádostiví bratři vycházeli naprázdno. Za jejich honosnými tituly arcivévodů nestálo ani bohatství, ani mocenská autorita. Co s takovou přemnoženou rodinou? Maxmilián ji nechal na holičkách. Po Arnoštově neúspěšné kandidatuře na polský trůn se i druhý nejstarší syn musel spokojit s roční apanáží. Každému z princů byla stanovena na 25 000 zlatých. Nic víc. Při vysokém životním standardu, na který si Habsburci navykli, to bylo spíš málo než dost. Navíc Rudolf nedokázal zařídit, aby bratři dostávali apanáže pravidelně a včas. 

Vzpurný Matyáš

Nenasytnost všech prohlubovala vzájemné odcizení a podněcovala intriky. Maxmilián si nepřál, aby se držení dědičných rakouských zemí dále tříštilo. Synové otcův záměr pochopili, a proto odmítli přijmout od stavů Dolních a Horních Rakous hold, přenechali vládu Rudolfovi a spokojili s apanáží. Všichni kromě Matyáše. Ten byl o čtyři roky mladší než Rudolf a v pořadí mužských sourozenců stál na třetím místě. Matyáš dohodu odmítl a odjezdem do Nizozemí, kam odjel na žádost tamějších stavů a proti vůli španělské větve rodu, postavil na hlavu všechny principy rodinné kázně a solidarity. Matyáš sice v Nizozemí ztroskotal a na nějaký čas se jako politik znemožnil, ale jeho hra na vlastní pěst posloužila pro ostatní Rudolfovy bratry jako příklad.

Rudolf byl naštěstí ještě natolik prozíravý, že pochopil, jak se vyhnout dalším konfliktům. Svým bratrům předal část vladařských pravomocí. Projevil souhlas s tím, aby se Arnošt ujal správy rakouských zemí. Pro Maxmiliána získal naštěstí vysoké duchovní úřady, takže měl o starost méně. Matyášovi později odevzdal správu Horních Rakous a Arnoštovi zůstaly Dolní Rakousy. Rudolf se však nesnažil předstírat, že tak učinil dobrovolně. Už teď se v jeho vědomí zakořeňoval vtíravý a nepříjemný pocit, že na každém kroku naráží na sobecké zájmy svých nejbližších příbuzných, což probouzelo jeho vrozené sklony ke stihomamu. 

Vnucovaný sňatek

Někdy v průběhu roku 1579 se Rudolf II. přestěhoval. Na Pražském hradě ho čekal nový císařský byt. Do těchto místností asi nastěhoval část sbírek, které přivezl z Vídně, nebo shromáždil přímo v Praze. V té době se však pořád pokračovalo v započatých stavbách ve Vídni. Vypadalo to, jako by se tam měl císař vrátit, ale k tomu se zatím neměl.

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Zatím mu ovšem jeho stále nepříjemně vtíravá matka stihla domluvit sňatek. Měl si vzít vlastní sestřenici, španělskou infantku Isabelu Kláru. Ten nápad vznikl už při Rudolfově pobytu ve Španělsku, ale pak se na něj naštěstí pro Rudolfa zapomnělo. Císařovna vdova jej znovu oživila. Rudolf měl už sedmadvacet let a podle všech měřítek měl tudíž na ženění nejvyšší čas. Císařovně se už mezitím dozajista doneslo, že její syn hledá erotické potěšení v hříšném spojení s prostitutkami a že si v tomto směru nepočíná nikterak střídmě. A tak se největší překážkou námluv se stal sám Rudolf. Ženit se nechtěl a na všechny nabídky sňatku reagoval nedůtklivě. 

Císař měl rád ženy

Rudolf nebyl zdaleka jediným panovníkem, který střídal milenky, a je evidentní, že jich mohl mít, kolik chtěl. O císařově intimním životě však víme spíš klepy než fakta. Spekulace o jeho nezřízenosti jsou nejspíš zveličené a opírají se fakticky jenom o banální zjištění, že císař měl zkrátka rád ženy. Každopádně víme, že se svou celoživotní láskou Kateřinou Stradovou měl nejméně šest, možná až osm dětí. Přesto se nikdy neoženil, zůstal podivínem na trůně a ani po trvalém přesídlení do Prahy roku 1583 se jeho zájem o státnické věci nezlepšil. Spíše naopak. Navíc u něj už o tři roky dříve propukla psychická porucha, která se postupem času zhoršovala. 

Viry jsou jen kusy řetězců nukleových kyselin, byť obvykle důmyslně zabalené. Bývají ale zároveň obávanými zabijáky buněk v těle. Neméně obávané jsou buňky nádorů, které se vymkly kontrole a tělo si s nimi poradí je stěží. Co takhle tyto dva obávané zabijáky postavit proti sobě?

Přesně tohle udělali vědci z britské Univerzity v Leedsu, kteří dokázali použít virus k léčení doposud neodstranitelných mozkových nádorů. Jednalo se o savčí orthoreovirus typu 3. Tyto viry jsou u lidí běžné, ale obvykle nevyvolávají žádné, nebo jen sotva znatelné příznaky onemocnění.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Vědci přišli na to, že když takové viry „vypustí“ do pacienta s mozkovým nádorem, orthoreoviry zaútočí výhradně na buňky nádoru. A co je ještě lepší - na infikovaný nádor navedou imunitní systém pacienta. Imunita totiž obvykle nádor přehlíží, protože vyroste z vlastních buněk těla. Po nákaze uvedenými viry se to ale rychle mění.

Dnešní mládež je jako utržená ze řetězu! Mnozí si to myslí, ale pokud jde o sex, jsou takové představy poněkud nepřesné.  Nová generace středoškoláků se o sex zajímá méně, než jejich předchůdci.

Podle nové zprávy amerického Centra pro kontrolu nemocí a prevenci (CDC) během posledních let znatelně poklesl počet lidí, kteří měli sex již na střední škole. Zpráva vychází z dotazníků, které vyplňovaly desítky tisíc středoškoláků z celkem 29 států USA. V roce 1995 mělo sex 53 procent středoškoláků. V roce 2015 to bylo už jenom 41 procent

TIP: Byly to jen pomluvy: Lidé generace Y mají ve skutečnosti méně sexu

Pro odborníky to jsou pozitivní zprávy v tom smyslu, že mezi středoškoláky klesá počet rizikových sexuálních dobrodružství. Více užívají antikoncepci, méně spí s větším počtem partnerů. Vědci očekávají, že mezi středoškoláky tím pádem poklesne i počet pohlavně přenášených chorob a nechtěných těhotenství.

Pozitivní trend výzkumníci připisují vlivu internetu a především sociálních sítí, kde se šíří sexuální osvěta. Svůj nezanedbatelný vliv hraje i lepší vzdělání, a také větší porce federálních příspěvků.

Pozdě večer dne 31. května 1915 nikdo v Londýně netušil o smrtelném nebezpečí, které se blížilo k městu a jeho obyvatelům. Hrozba přicházela od Severního moře, ovšem nešlo o klasickou německou válečnou loď směřující k britskému pobřeží, nýbrž o vzducholoď LZ 38. Na palubě zepelínu převládala napjatá nálada, protože o podobný útok se dosud nikdo nikdy nepokusil. Stačila jediná chyba a celý podnik by skončil krachem, ale pokud by šlo vše podle plánu, potvrdilo by se, že i milionové velkoměsto daleko za frontou je zranitelné. Na tento okamžik německé velení dlouho čekalo.

Ideální průzkumník a bombardér

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, mělo německé císařství jen málo vojenských vzducholodí. Němci však rychle poznali jejich přednosti, kterými předčily tehdejší letouny: vzducholodě byly jen o málo pomalejší, zato dokázaly létat v podstatně větších výškách, unesly větší užitečné zatížení, měly delší dolet a vydržely mnohem déle ve vzduchu. Proto byly ideálním prostředkem pro bombardování i průzkumné akce.

Nebylo nad čím váhat a nehledě na velmi vysoké finanční náklady se okamžitě rozběhla sériová výroba vzducholodí třídy P. Aby se snížila hmotnost, začal se při stavbě používat jako materiál konstrukce dural, což spolu se zavedením účinnějších vrtulí umožnilo vzducholodím dosáhnout rychlosti blížící se sto kilometrům za hodinu. Obal vyrobený z pogumované bavlněné tkaniny se plnil vysoce vznětlivým vodíkem.

Dne 19. ledna 1915 Němci zahájili vzdušné útoky na Velkou Británii, když dvě vzducholodě shodily bomby na města na východním pobřeží Anglie. Bylo jen otázkou času, kdy se zepelíny objeví také nad Londýnem a svrhnou na něj svůj vražedný náklad. Císař Vilém II. s tímto hrozným činem otálel, byl koneckonců příbuzným anglické královské rodiny, ale vrchní velení armády na nejvyššího velitele neustále naléhalo. Císař nakonec po velkém nátlaku souhlasil a schválil bombardování londýnských doků. V květnu 1915, po kontroverzním potopení britského parníku Lusitania, dal Vilém zelenou i bombardování ostatních částí města; pouze Buckinghamský palác měl být ušetřen.

Útok začíná

Dne 31. května se zdálo, že počasí bude příznivé. Hermann von der Lieth-Thomsen, kterého vrchní velení armády pověřilo řízením celé akce, svůj úkol jasně definoval: mají být bombardovány doky a vojenská zařízení. Už nebylo možné ztrácet čas. Ve 20.05 opustila vzducholoď LZ 38 svůj hangár na základně na předměstí Bruselu v Evere. Na palubu nastoupilo 12 mužů osádky (oproti stadnardnímu počtu 19 jich bylo méně, aby mohla nést větší zátěž a více paliva), jimž velel kapitán Erich Linnarz, a bylo naloženo 1 357 kg výbušných a zápalných bomb.

Útoku se měla zúčastnit ještě vzducholoď LZ 37, ta se ale kvůli poruše musela vrátit zpět na základnu. LZ 38 tak pokračovala v akci sama. Ve 21.19 minula Ostende a nabrala kurs nad Severní moře. Pomalu stoupala až do výšky 2 600 m. Dosud probíhalo vše podle plánu. Ale sotva se ve 22.15 na obzoru objevilo východní pobřeží Anglie, začala v gondolách narůstat nervozita. Byla jasná noc a nepřítel se měl určitě na pozoru.

A skutečně jen o deset minut později zaregistrovalo blížící se zepelín britské námořnictvo. Válečné lodě kotvící v Ramsgate okamžitě zahájily palbu. Jedna rána našla svůj cíl: zasáhla středovou komoru LZ 38 a poškodila ji. Ze vzducholodi rychle unikal plyn a ta začala ztrácet výšku. Bylo vůbec možné za těchto okolností pokračovat v misi? Poškození však nakonec nebylo fatální, neboť ostatních 15 komor zůstalo neporušeno a let mohl pokračovat. 

Z nečekaného směru

LZ 38 ale nemířila přímo k zamýšlenému cíli. Musela by totiž letět přes jihovýchodní Anglii, kde byla soustředěna většina protiletadlové obrany (jak zjistily osádky vzducholodí, které zde už dříve prováděly průzkumné lety). Aby protivníka zmátl, rozhodl se Linnarz tuto oblast obletět a zaútočit na Londýn z jiného směru. Osvětlené a nic netušící město bylo viditelné už z dálky. Zatemnění bylo ještě neznámým slovem, neboť Londýňané dosud nezažili leteckou válku na vlastní kůži. Ale to se mělo brzy změnit.

TIP: Ztroskotání největší vzducholodě světa

Jen pár minut před půlnocí, téměř bezhlučně, se LZ 38 přiblížila k cílové oblasti. Zepelín měl nové zařízení pro svrhávání bomb, v němž teď byla připravena první z nich. Všichni na palubě dychtivě čekali na rozhodující okamžik. Většina obyvatel v tu chvíli pokojně spala ve svých postelích. Kapitán Erich Linnarz popsal situaci ve své zprávě nadřízeným takto: „Město Londýn bylo plně osvětlené a překvapení bylo dokonalé, protože předtím, než dopadla první bomba, nedošlo k obranné palbě ani rozsvícení světlometů.“

Pokračování v pátek 12. ledna

Odborníci NASA letos plánují výzkum málo známé oblasti pozemské atmosféry. Vypustí hned dva satelity, které budou sledovat, jak se ionosféra, tedy ionizovaná část atmosféry, která se rozprostírá od výšek asi 60-90 km do výšek 700-1000 km, navzájem ovlivňuje s vesmírným prostorem.

Jako první vyrazí satelit GOLD (Global-scale Observations of the Limb and Disk), který by měla 25. ledna vynést raketa Ariane 5 z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. V průběhu letošního roku pak odstartuje druhý satelit této mise jménem ICON (Ionospheric Connection Explorer).

Satelity by měly během své mise sledovat, jak sluneční vítr a další projevy „kosmického počasí“, ovlivňují horní vrstvy zemské atmosféry. 

Pozorování ionosféry Země

Podle Sarah Jonesové z Goddardova kosmického střediska NASA v Marylandu na pozorování satelitů naváže rozsáhlé počítačové modelování, které by mělo zlepšit naše znalosti o horních vrstvách atmosféry Země.

TIP: Vyřešeno: Záhadný xenon v atmosféře Země pochází z ledových komet

Satelit GOLD zaparkuje na geostacionární dráze, ve vzdálenosti 35 tisíc kilometrů od zemského povrchu. Satelit ICON bude atmosféru analyzovat z větší blízkosti, ve výšce 565 kilometrů nad Zemí. ICON bude opakovaně procházet zorným polem satelitu GOLD, takže se jejich data budou doplňovat.

Dvacátého dubna 2009 přišla chvíle, kterou lékaři předpovídali po čtyři dekády. Nejoslavovanější fyzik dneška Stephen Hawking, jenž bojoval se zákeřnou chorobou, stanul na prahu smrti. Cambridgeská univerzita publikovala neveselé prognózy. Famózní vědec, kterému už v 21 letech diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu (ALS), byl „velmi nemocný“ a „podstoupil testy“. Noviny chrlily články nebezpečně připomínající nekrology. Zdálo se, že pro člověka, jenž tak skvěle dokázal vysvětlit podstatu času, jej už mnoho nezbylo. Jenže Hawking – jak je jeho zvykem – přežil.

Slavný fyzik by rozhodně neměl zvládat věci, které zvládá – třeba psát eseje o existenci Boha. Neměl by být schopen přemítat nad nebezpečím umělé inteligence nebo si dělat starosti s lidskou tendencí k sebedestrukci. A rozhodně by neměl bez problémů absolvovat předávání britských filmových cen BAFTA – posazený v křesle, jako už desítky let – a chválit nový film o svém životním zápase. Přesto je pořád zde. 

Dvakrát dvacet

Choroba ALS může postihnout kohokoliv. Nejdříve nastoupí ochablost svalů, poté svalová hmota ubývá, přichází paralýza a nakonec člověk nedokáže mluvit, polykat ani dýchat. Podle asociace pacientů s ALS se průměrná délka života od diagnózy pohybuje mezi dvěma a pěti roky. Přes 50 % nemocných přežije tři roky, pětina zvládne pět let. Pak už ale čísla prudce padají: méně než 5 % pacientů zůstane naživu po dvě desetiletí.

A pak je tady Hawking. Cílovou pásku s číslem 20 už protnul dvakrát – v letech 1983 a 2003. Jeho schopnost přežít je naprosto neuvěřitelná a někteří experti jsou přesvědčeni, že nemůže trpět chorobou ALS, jež své oběti obvykle zabíjí mnohem rychleji. Jiní tvrdí, že jen nikdy nic podobného neviděli.

„Je prostě výjimečný,“ vysvětlil Nigel Leigh, profesor klinické neurologie na londýnské King’s College, pro British Medical Journal v roce 2002. „Nevím o nikom jiném, kdo by s ALS žil tak dlouho. Neobvyklá přitom není pouze délka života, ale také fakt, že choroba nepostupuje. Hawking je relativně stabilní a to je extrémně vzácný jev.“ O dekádu později, v roce 2012, překročil proslulý fyzik sedmdesátku a podstoupil další vyšetření. Výsledky lékaře opět zmátly a ohromily současně.

Štěstí, nebo vůle?

Takže, co Hawkinga odlišuje od zbytku pacientů se stejnou diagnózou? Pouhé štěstí? Nebo snad transcendentní povaha jeho mysli nějakým způsobem zbrzdila nastupující konec? Nikdo neví. Dokonce sám Hawking, který jinak dokáže obšírně rozprávět o mechanismech, jež určují povahu celého vesmíru, zůstává velmi opatrný. „Je možné, že moje varianta ALS nějak souvisí se špatnou absorpcí vitaminů,“ zamýšlí se. Jeho bitva s nemocí však byla jiná už od počátku. Vědci přitom věří, že právě tyto rozdíly mohou vysvětlit jeho dlouhověkost.

Choroba se obvykle projeví až v pokročilejším věku – pacienti si diagnózu vyslechnou průměrně v 55 letech. U Hawkinga se ovšem první symptomy objevily už v mládí. Všechno přitom začalo obyčejným zakopnutím. „Během třetího roku na Oxfordu jsem si všiml, že jsem stále nemotornější. Jednou nebo dvakrát jsem zakopl a spadl bez zjevného důvodu,“ napsal slavný pacient. „Naplno se však nemoc projevila až v době, kdy jsem studoval na Cambridgi. Můj otec zaregistroval určité příznaky a poslal mě za rodinným lékařem. Ten mě okamžitě předal specialistům a krátce po jednadvacátých narozeninách už jsem mířil na testy do nemocnice. […] Když jsem zjistil, že mám motorickou nervovou poruchu, byl to pro mě obrovský šok.“

Ačkoliv brzká diagnóza odsoudila Stephena Hawkinga k životu ve strachu z choroby, dala mu také paradoxně šanci přežít déle. Jak dále vysvětluje Nigel Leigh z londýnské King’s College: „Přišli jsme na to, že pacienti s časnou diagnózou v mládí žijí mnohem déle – v některých případech i deset let. Situace je zcela odlišná, pokud nemoc propukne v raném věku, přestože nikdo neví proč.“

Z Hawkinga je ikona

Leo McCluskey z Pensylvánské univerzity v rozhovoru pro časopis Scientific American uvedl, že ALS zabíjí primárně dvěma způsoby – prvním je zablokování dýchacích svalů, druhým pak selhání svalů sloužících k polykání, jež může skončit dehydratací a podvýživou: „Pokud se vám tyto dvě věci vyhnou, můžete s ALS teoreticky žít dlouho.“

Jenže – tak dlouho jako Hawking? V roce 2011 prozradil slavný pacient pro deník New York Times: „Rozhodně pomohlo, že mám práci a že se o mě někdo tak dobře stará. Mám štěstí, že pracuju na poli teoretické fyziky, v jednom z mála odvětví, kde není hendikep na překážku.“ Hawkingova nemoc dala vzniknout i jednomu z nejsilnějších obrazů populární vědy: atrofovaná tělesná schránka na invalidním vozíku, strnulý výraz a shrbená ramena. A pak je tu jeho nedostižná mysl, která letí ke hvězdám.

Víte, že?

Co dostanete, když v obchodě s džínami položíte na pult 1 500 dolarů, tedy asi 32 000 Kč? Jedna odpověď zní: 44 párů kalhot značky Wrangler. Druhou možností jsou čtyři páry z hrubého raw denimu (viz Víte že?) pro skutečné znalce od firem jako Pure Blue Japan či Samurai. Nebo zatřetí – kalhoty, které vám dodají tolik požadovaný styl „bohatej rozmazlenej spratek“. Za svoje peníze tak získáte jedny levisky s asymetrickými kapsami a záložkami na nohavicích od pařížského designového studia Vetements. 

TIP: Modrý zázrak: Kde se vzaly džíny?

Pokud ale věříte, že si za svých patnáct papírků s Benjaminem Franklinem zasloužíte zcela osobní přístup a dokonalost podle vlastních představ, domluvte si schůzku na newyorském Manhattanu v obchodě 3×1. Tvrdí se, že tam nabízejí nejlepší šití z denimu na míru na světě. Ačkoliv se spojení „na míru“ neuvěřitelně nadužívá, v tomto případě je zcela oprávněné. „Šijeme obvykle pro lidi, jimž nesedí konfekce,“ vysvětluje Scott Morrison, který společnost 3×1 v roce 2011 založil. 

Pár slov o denimu

Pro psaní reportáže jsem se vybavil: U Morrisona na adrese Mercer Street jsem se objevil se vzorovým kusem, modrými džínami, které jsem koupil asi před milionem let ve slevě. Tehdy byly moje kalhoty tak neposkvrněné jako cvočky blyštící se na nových džínách rozvěšených po stěnách obchodu. Nyní jsou hluboce poznamenané vráskami na bocích a pod koleny, které jsem do nich za všechny ty roky vytlačil a jež tak trochu připomínají včelí plástev: Přesně tak se o tomto typu vrásnění látky vyjadřuje tvrdé jádro nadšenců, kteří na jeho vzniku pracují jednoduše tím, že kalhoty nikdy neperou. Jenže tenhle konkrétní model už to má nejspíš za sebou. 

„Jako první se vždycky ptám: Co přesně chcete?“ vysvětluje Morrison. Odpovídám mu, že chci tytéž džíny, jenže lepší. Měří si je krejčovským metrem a následně mě v nich fotí – malá předehra k vypracování digitálního střihu. Rozhodl jsem se, že je budu chtít lehce volnější v horní části a možná přidat zúžení pod koleny. Poté procházíme každý detail krok za krokem. Chci změnit přední kapsy? Jsem spokojený s těmi, které mám vzadu? 

„Teď se pobavme o denimu,“ nadhazuje. Podél stěny visí v rolích 70 druhů džínoviny, téměř všechny v úpravě „selvage“, tedy s netřepivými okraji. Kdyby vám to však nestačilo, dokáže firma 3×1 sehnat 800 dalších typů denimu. Preferujete-li euro styl nebo pokud Diesel přestane vyrábět bílé džíny ve vašem oblíbeném klubovém střihu, pak je Morrison váš člověk. 

Musíte si zvyknout

Při relativně jednoduché objednávce vás čeká podobně jednoduchá volba, co se týká odstínu, který budou kalhoty mít. „Jestliže chcete něco, co bude vypadat jako americké džíny z dvacátých až padesátých let, potřebujete červeně podbarvený denim.“ Pokud naopak toužíte po vzhledu více spojeném s japonským stylem, zvolte zeleně podbarvené látky. V obou případech bude odstín nabývat na síle s tím, jak budete džíny nosit.  

Dál je na řadě váha denimu: Těžší a hrubší látka dává pocit tloušťky, nicméně se také esteticky krčí, „vyřezává“ ostré vrásky a samozřejmě je mnohem nepříjemnější na začátku nošení, kdy se vám kalhoty teprve přizpůsobují. Morrison má na sobě skoro nové, velmi tvrdé nohavice z pětisetgramového raw denimu. „Přiznávám, první týden v nich byl naprosto příšerný. Časem to bude v pohodě, ale…“

Indigo je drahé

Po pěti minutách rozmýšlení se nakonec rozhoduju pro čtyřsetgramový denim Kaihara, červeně podbarvený selvage s hrubší strukturou. Látka je zabarvená přírodním indigem, což zvedá cenu o dalších 125 dolarů (asi 2 700 Kč). Morrison umí samozřejmě vyprávět o indigu v neuvěřitelně podrobných detailech, pro nás smrtelníky je však podstatné, že je přírodní indigo bohatší v tónech a samozřejmě vzácnější než syntetické barvy. 

Po výběru látky přicházejí na řadu nekonečné možnosti sešívání, a tedy způsob, jak viditelné budou nitě. „Můžeme samozřejmě vyrobit něco šíleného, ale to nedoporučuji.“ Na tom se shodneme. Jako tradicionalista jsem si chtěl vybrat něco klasického, jako žluté či oranžové nitě, běžné třeba na leviskách. Tady jsme se s Morrisonem dostali do poziční války, protože jeho srdce designéra nemohlo nechat celou věc jen tak plavat. Nakonec jsme uzavřeli příměří na dvojitém šití z tmavých nití, temně modré a šedé, což z džín udělá trochu elegantnější oblečení. 

Šijeme pro profíky

Vybírám si podšívku na kapsy. „Ne že mě budeš šetřit!“ říká Morrison a tlačí mě ke složitějším vzorům. Nakonec si vyberu modrou látku se vzorem ptačích očí. Ještě rozšiřujeme přední kapsu na mince, aby se z ní daly lehce vytáhnout klíče. Pro poklopec jsem zvolil obyčejné knoflíky, ale ne kovové, aby mě na letištích pořád neprovětrávali chlápci u detektorů. Scott slíbil objednat speciální vojenské kousky pro uniformy: Neměl je sice po ruce, ale aspoň mi jejich tvar ukázal na dřevěných modelech, které si objednal jiný klient (přál si, aby hezky ladily s palubní deskou jeho Porsche). 

Pro pas jsem si vybral tradiční zapínací cvoček, ačkoliv 3×1 nabízí spoustu smaltovaných s ruční malbou. „Naštěstí máme na výběr odznaky většiny týmů ligy amerického fotbalu,“ vysvětluje Morrison. Hráči z NFL tu totiž rádi nakupují (za to, že coby „mutanti“ musejí mít většinu oblečení šitou na míru, dostávají profesionální sportovci slušně zaplaceno). 

První kus se nevyplatí 

Obléct si „prototyp“ na první zkoušce byla naprosto matoucí zkušenost. Druhé zkoušení pak obvykle zabere tři až čtyři týdny, ale když „přitlačíte na dřevo“, můžete hotové kalhoty dostat už za dvě neděle. Džíny, jež jsem na druhé zkoušce oblékl, byly víceméně kopií těch, které jsem přinesl jako vzor a v nichž jsem strávil tisíce hodin. Hlavně volba nekřiklavých nití byla hodně chytrá. Přesto jsem se rozhodl nechat ještě půl centimetru ubrat z šířky nohavic na stehnech. Všechny úpravy byly hotové hned následujícího dne. Moje fantastické nové džíny!

TIP: Módní lahůdka: Za džíny jako z popelnice zaplatíte pořádný balík

Velmi rychle se staly nepostradatelnou součástí mého šatníku, esenciálním kusem, bez kterého si neumím život představit. Jak se ukazuje, přesně to tvoří jádro celého byznys plánu. „U džín šitých na míru na prvním páru nic nevyděláme,“ vysvětluje Morrison. Jeho zaměstnanci sedí nad vytvářením střihu a prototypu 6,5 hodiny (u mnoha zákazníků pak tráví další čas pozměňováním návrhů). Následně prototyp nahradí zcela novým a předělaným párem nohavic, a cena tak ještě dál roste. „Zatímco běžný krejčí může prototyp vyrobit z mušelínu nebo jiné levné látky, u nás to neplatí.“

Jakmile ovšem zákazník projde celým procesem, už nikdy se nedokáže vrátit k nákupu konfekce v běžném obchodě. „Neřekl bych, že naše obchodní strategie staví na prvotních ztrátách, spíš se hodně orientujeme na budoucnost,“ vysvětluje Scott. „A docela nám to vychází.“ Jak se ukazuje, skutečná hodnota džín za 1 500 dolarů netkví v penězích. Je to celoživotní návyk.

Když starověcí Egypťané mumifikovali své zemřelé, tak je před vložením do mohutného sarkofágu zabalili do ozdobných obalů, vytvořených z papyrů popsaných texty. Tyto texty nebylo doposud možné číst, aniž by badatelé otevřeli obal mumie.

Britští odborníci nedávno vyvinuli novou technologii zobrazování, s jejíž pomocí je možné číst papyry v obalech mumie bez toho, aby je otevírali. S novým zařízením se jim podařilo přečíst doposud neviditelný nápis na obalu mumie z muzea v Chiddingstone Castle. Jde o výraz „Irethorru“, což tehdy bylo běžné jméno. Výraz lze přeložit jako „oko boha Hora je proti mým nepřátelům“.

TIP: Díky 3D skenování a počítačové tomografii se můžeme podívat dovnitř mumie

Při balení mumií se používaly kusy papyru, které byly zrovna po ruce. Jsou to sice rozmanité útržky, dnes ale představují pozoruhodný a doposud jen velmi obtížně dostupný zdroj informací o životě ve starém Egyptě.