To pro náš stát znamenalo právní dualismus, se kterým se nedokázal zcela vypořádat po celou dobu existence první republiky. V Čechách totiž platily zákony rakouské, naopak na Slovensku zákony uherské. Nejinak tomu bylo i v oblasti trestního práva.

Rozdvojený stát

Obyvatelé nové republiky se tedy museli řídit stávajícími zákony rakouskými i uherskými. V oblasti trestního práva hmotného to znamenalo, že zůstal v platnosti Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852, na Slovensku pak platil uherský trestní zákon z roku 1878 a zákon o přestupcích z roku 1879. Bylo jasné, že trestní právo je nutno unifikovat a modernizovat.

První pokus o komplexní reformu trestní práva započal v roce 1920. Komise ministerstva spravedlnosti vypracovala první návrh obecné části trestního zákona. Vycházela z dělení deliktů na zločiny a přečiny, stejně jako je tomu dnes. Zajímavé je, že návrh se inspiroval v tehdy populární teorií takzvaného účelového trestání a prosazoval myšlenku zavedení neurčitého odsouzení. Pachatelé mladší 30 let měli být umístěni do jakýchsi polepšoven (odlišných od klasických vězení) a to na dobu, která nebyla přesně určena. Stanovila by se pouze horní hranice trestu, avšak jeho faktická délka by závisela na chování odsouzeného během výkonu trestu. Tento návrh také zakazoval vykonávat trest smrti.

V roce 1924 pak byla dokončena zvláštní část tohoto zákona, kam měla být v části o „politických“ deliktech přejata úprava ze zákona na ochranu republiky z roku 1923. Kvůli politickým rozporům se však tento zákoník nepodařilo schválit. Druhá fáze snahy o kodifikaci trestního práva vyvrcholila v roce 1936, kdy ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo osnovu nového trestního zákona. K jeho schválení již ale nestihlo přistoupit. K reformě trestního práva tedy po celou dobu trvání první republiky nedošlo.

Dvousečné novinky

Modernizace trestního práva se tedy omezila pouze na vydávání některých dílčích předpisů. Přestože si právní řád zachoval až do roku 1938 demokratický právní ráz, je třeba říci, že některé nově přijaté zákony umožňovaly snadnější omezení ústavou zaručených osobních a politických práv, a také případné zneužití ustanovení trestního práva. V praxi k tomu příliš nedocházelo, ale pomnichovský režim toho využíval k rasové, politické nebo i čistě osobně motivované perzekuci.

Ze všech dílčích trestněprávních předpisů se stal nejznámějším zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Důvodem k jeho vydání byl atentát na ministra financí Aloise Rašína a jeho přijetí bylo odůvodněno tím, že recipované rakousko-uherské trestní právo dostatečně nechrání republikánskou formu státu a jeho představitele. Zákon zajišťoval bezpečnost státu proti rozmanitým formám útoků zvenčí i zevnitř (ozbrojené povstání, zrada státního tajemství a podobně), zároveň byl ale zaměřen proti projevům politického a sociálního radikalismu. Formulace jednotlivých ustanovení byla často vágní, takže je bylo možné podle uvážení příslušného orgánu vykládat velmi volně.

Dalším zajímavým trestním zákonem byl zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. Byla to reakce na rostoucí aktivitu extremistických sil v Československu, cílená především na poslanecké projevy v Poslanecké sněmovně, Senátu i na veřejnosti. Chráněni nebyli jen zákonodárci, ale také vláda jako celek, její předsednictvo, soudci a soudy, úřady veřejné správy, branná moc, četnictvo, zákonně uznané a politické organizace, periodické tiskopisy a zemřelé osoby. Zákon rozlišoval čtyři typy porušení ochrany cti, a to urážku, pomluvu, utrhání na cti a výčitku trestního stíhání (křivé obvinění).

Zákony, které už neznáme

Trest smrti se opět uplatňoval jinak v Českých zemích a jinak na Slovensku. Podle rakouského trestního zákona šlo uložit trest smrti za vraždu, loupežné zabití, zlomyslné poškození cizího majetku a žhářství, pokud tím byla způsobena smrt a pachatel mohl tuto skutečnost předvídat, a dále za vzbouření v době stanného práva. Uherský trestní zákoník  umožňoval trest smrti pouze za dokonanou vraždu. Výkon vlastního trestu se prováděl oběšením uvnitř vězeňské budovy.

Později byl přijat zákon č. 91/1934 Sb. o způsobu ukládání trestu smrti a doživotním trestu. Mimo jiné zavedl, že místo trestu smrti bylo možné uložit doživotí nebo žalář od 15 do 30 let. O problému absolutního trestu se diskutovalo mezi odborníky i laickou veřejností. Z anket, které byly pořádány, vyplynulo, že odborná veřejnost se stavěla proti trestu smrti, zatímco veřejné mínění mu bylo naopak nakloněno.

Trestnost homosexuality byla zakotvená v rakouském i uherském recipovaném trestním zákoně. Podle rakouské trestní úpravy se jednalo o zločin, který se vztahoval na muže i ženy, v uherském právu se postihovali výhradně muži. Rakouský zákoník ukládal trest žaláře od 1 do 5 let, uherský pak žalář do 1 roku. Ve východní části republiky, která byla mnohem více katolická a konzervativní, tedy poněkud překvapivě platila mírnější úprava než v západní části. Také trestnost homosexuality se stala pro prvorepublikovou právní vědu kontroverzní a často diskutovanou otázkou. Nikdy ale nepřevážil názor o zavedení její beztrestnosti a s její poměrně širokou trestností se počítalo také v návrhu neschváleného trestního zákona.

Od dob, kdy si lidé poprvé postavili čluny a vydali se na vodu, bojuje lidstvo dvě velké bitvy. Jednu z nich vede proti odporu vody při plavbě a druhou zase proti usazováním nečistot na trupech lodí. Čím snadněji lodi plují, tím je to lepší pro ně i pro životní prostředí.

Australští vědci našli zajímavé řešení těchto problémů s plavbou lodí na nečekaném místě. V nálevkách masožravých rostlin láčkovek. Láčkovky mají totiž na svých nálevkách speciální mikrostruktury, které brání hmyzu, aby vylezl ven z pasti a masožravce unikl.

TIP: Mazaní zlodějíčci: Larvy pestřenky kradou úlovky masožravkám

Vědci tyto struktury okopírovali pro trupy lodí a ještě je vylepšili tak, aby se na nich nemohly uchytit ani bakterie, které bývají zodpovědné za nárosty na trupech lodí. Překvapivé řešení by mělo zajistit, že lodi budou plout snadněji, ušetří peníze za energie i opravy a sníží zátěž životního prostředí.

Traduje se, že předchůdci moderního svobodného zednářství byli zedníci či kameníci, kteří díky své vyšší kvalifikaci nabyté ve své stavební huti neměli povinnost vstupovat do místního cechu a mohli pracovat i mimo svoji domovskou obec či město. Pracovníci hutí se navzájem navštěvovali, a tak se vyvinula první nadnárodní svobodná laická struktura středověké Evropy.

Stavitelské korporace se nazývaly v německé oblasti stavební hutě, v anglické gildy nebo corporations, tedy spíše bratrstva, ve Francii vznikla nezávisle na nich vývojová linie bratrstev tovaryšských zvaných compagnonages. V našich zemích se používalo rovněž názvu bratrstva – připomeňme si historicky doložené bratrstvo obruče a kladiva z doby Václava IV., které sídlilo v kapli Božího těla na Dobytčím trhu na Novém Městě; pražští zednáři se k němu v 18. století hlásili jako ke svému legitimnímu předchůdci.

Zednáři v Čechách

Počátky svobodného zednářství v Čechách jsou spojeny především s příchodem francouzských vojsk do Čech za války o rakouské dědictví. Jejich velitel maršál Charles Louis August Fouquey kníže Belle-Isle (1684–1761) patřil k zednářům a soudí se, že stál i u zrodu pražské lóže U tří korun. Ta byla pravděpodobně založena roku 1741. Později byla přejmenována na U tří hvězd a od roku 1763 lóže nesla název U tří korunovaných hvězd. Ovšem hovoříme-li o „českém zednářství“, myslíme tím zednářství v Českém království, Moravském markrabství a rakouském Slezsku ve druhé polovině 18. století. Řečí tehdy používanou v lóžích byla němčina, výjimečně snad francouzština.

Nejstarší, soustavně pracující zednářská lóže v Čechách nesla rozlišovací jméno Sincerité a byla založena kolem roku 1742. Podle dnes neověřitelných pramenů vznikla tato lóže pravděpodobně v Litoměřicích, jako dceřiná lóže pražské lóže U tří hvězd. Působila také v Lokti, v Plzni a nejdéle v Klatovech. U zrodu obou lóží stál velitel saské armády Bedřich August hrabě Rutowsky (1702–1764), nemanželský syn kurfiřta saského a krále polského Augusta Silného. Po čtyři desetiletí byla její činnost spojena se jmény hrabat Kiniglů. Šebastiána Františka Josefa hraběte Kinigla, můžeme považovat za zakladatele českého zednářství. Také jeho syn Kašpar Heřman hrál ve svobodném zednářství v Čechách složitou, ale vždy neobyčejně záslužnou roli.

Velikáni lóží

Ačkoli byl se svobodným zednářstvím spojován velký mecenáš 18. století Antonín hrabě Špork, u zrodu zednářství v Rakousku stála postava Albrechta hraběte Hodice ze Slezských Rudoltic a hlavou zednářství za vlády císaře Josefa II. byl mikulovský kníže Jan Karel z Dietrichsteinu. Bezpochyby největší postavou zednářství byl v 18. století v našich zemích Ignác šlechtic Born. S jiným velkým mužem, stojícím u zrodu vědeckého života v Čechách, s Josefem Dobrovským považovaným za „zednáře bez zástěry“, ho pojila řada souvislostí a Dobrovský byl také autorem Bornova nekrologu v Abhandlungen, prvním pražském vědeckém časopise. 

Svého vrcholného rozkvětu u nás dosáhlo svobodné zednářství za vlády Josefa II. a Leopolda II., kdy v Praze pracovala pražská lóže Pravda a jednota u tří korunovaných sloupů. Ta vznikla v roce 1783 z iniciativy Ignáce Cornovy a některých členů lóže U tří korunovaných hvězd, jejichž řady doplnili bratří druhé nejvýznamnější pražské lóže U tří korunovaných sloupů. Stanovy nové lóže vypracoval bibliotékář univerzitní knihovny Rafael Ungar s posvěcením Ignáce Borna, stoličního mistra vídeňské lóže Zur wahren Eintracht. Právě nově vzniklá lóže byla jakousi její pražskou obdobou.

Pod dohledem

Josef II. se rozhodl svobodné zednářství, proti kterému neměl vcelku výhrady, pokud sloužilo jeho vlastním reformním snahám, podřídit státnímu dohledu. Především chtěl zpřehlednit poněkud nejasnou „zednářskou scénu“, k čemuž měl posloužit proslulý Josefův zednářský patent z roku 1785. Patent povoloval činnost lóží pouze v hlavních městech dědičných habsburských zemí a v každé z metropolí směly fungovat lóže nanejvýše tři.

Pokus o státní uspořádání svobodného zednářství byl v zednářských kruzích přijímán rozporuplně, jak o tom svědčí četné brožury, které na Josefův patent bezprostředně reagovali. Klíčovým slovem polemiky se stalo slovo „kejklířství", které císař o zednářství veřejně použil. Nebylo právě ze strany císaře příliš taktní prohlásit o lidech, kteří se například starali o zmíněný pražský ústav sv. Jana Křtitele, za kejklíře, tím méně označit tímto slovem muže, kteří kladli základy vědeckého života v zemi.

Navzdory obecně rozšířené představě o svobodných zednářích jako nositelích osvícenské ideologie však svobodné zednářství tvořilo ve druhé polovině 18. století přinejmenším dva protichůdné proudy, z nichž jeden byl reprezentován neorozekruciánstvím, které však nakonec podlehlo radikálnímu osvícenskému proudu spojenému s působením řádu iluminátů. Přitom ale oba tyto směry, z hlediska myšlení 18. století protikladné, spojovala jednotná zednářská symbolika, oba byly součástí vyšších zednářských struktur a jejich stoupenci se nemohli vyhnout i poměrně těsným osobním kontaktům. Zásady zednářské tolerance a solidarity je nutily žít pod jednou střechou.

TIP: Kdo tahá za nitky světa? Opravdu nám vládnou svobodní zednáři?

Jak dlouho to jen bylo možné? Až do rozhodného úderu státní moci, která v roce 1795 zakázala jakékoli zednářství bez ohledu na jeho orientaci. Tím se zednářství 18. století vskutku stalo „společenskou laboratoří“, místem tříbení duchů, názorů a postojů, a tato vnitrozednářská diskuze vytvořila předobraz demokratické společnosti, jejíž vývoj byl v habsburských dědičných zemích zabrzděn, a to ze stejných příčin, z jakých došlo i k zákazu činnosti zednářských lóží.

Řada hodinek Forerunner byla od začátku určena především pro běžce a nově oznámený Forerunner 645 patří společně s Forerunner 935 k nejlepším běžeckým hodinkám současnosti. FR 645 v sobě spojuje malou velikosti, nízkou hmotnost a elegantní designu. Skvěle tak padnou i na menší zápěstí, díky čemuž se dají nosit po celý den v kombinaci s běžeckým i civilním oblečením.

Celý článek

Volání nejmenovaného 81letého penzisty z německého Brettenu znělo naléhavě – prý na své zahradě v záhonku se zeleninou objevil nevybuchlou pumu z druhé světové války. Na místo proto okamžitě vyrazil tým pyrotechniků, nakonec se však mohli s úlevou od srdce zasmát: V hlíně totiž neležela nebezpečná bomba, nýbrž téměř půlmetrová, lehce zdřevnatělá, tmavě zelená cuketa. Krizová situace tak měla happy end a sami policisté na obranu pomýleného důchodce uvedli, že zdálky zelenina skutečně připomínala válečnou munici. 

Skutečná podoba dinosaurů se dost možná značně lišila od představy, jakou vykreslil nejen režisér Steven Spielberg, ale především tisíce učebnic a odborných publikací. Většina dávných gigantů, včetně obávaného Tyrannosaura rexe, se dost možná pyšnila hustým a barevným – peřím!

S uvedeným zjištěním přišli paleontologové poté, co v roce 2014 objevili na Sibiři několik fosilií rodu Kulindadromeus zabaikalicus. Dvounozí běžci žili před 169–144 miliony lety, dorůstali délky kolem 1,5 m a chodili po zadních končetinách. Odborníci nalezli šest lebek a mnoho kostí, což jim poskytlo dostatečný prostor pro rekonstrukci pravé podoby zvířat. Z otisků kůže pak u nich odvodili existenci tří druhů šupin, ale i jakéhosi „prapeří“, jež jim rostlo na hlavě, hrudi a zádech.

TIP: Opeření dinosauři druhohor byli nelítostní, hladoví a plyšoví

Býložraví dinosauři z řádu ptakopánvých byli tedy prokazatelně opeření a podle autora studie Pascala Godefroita z Královského belgického institutu přírodních věd porůstalo pravděpodobně peří i těla jejich druhově mladších souputníků. Měli jej však všichni dinosauři? Nejspíš nikoliv: V roce 2011 byly v kanadské Albertě objeveny ostatky dokonale zachovaného dinosaura rodu Borealopelta, které se letos podařilo zrestaurovat a představit světu. Struktura jeho šupin je velmi dobře patrná a připomíná kůži „počítačových“ draků z fantasy filmů a seriálů.

Prvočíslo je přirozené číslo větší než jedna, které není beze zbytku dělitelné žádným jiným číslem než jedničkou a sebou samotným. Prvočísel je nekonečně mnoho. Matematici se baví tím, že hledají a dokazují extrémně velká prvočísla.

Zatímco svět během letošních Vánoc odpočíval, počítače projektu GIMPS (Great Internet Mersenne Prime Search) nelenily. Na 2. svátek vánoční, čili na Štěpána, po několika dnech intenzivního počítání, dospěly k novému rekordnímu prvočíslu.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Jde o vskutku úctyhodně ohromné číslo 2 na 77 232 971, to celé mínus 1. Aby někdo takto velké číslo celé zapsal, tak by k tomu potřeboval více než 23 milionů číslic. Zazipovaný textový soubor s tímto číslem má velikost 10 MB.

Vzhledem k celkově nižší informovanosti lidí v oblasti, kterou CITES řeší, bych se pro začátek velmi obecně zeptal: „Co vlastně je CITES?“

V té nejobecnější rovině se dá říct, že jde o mezinárodní úmluvu o obchodování s ohroženými druhy rostlin a živočichů. Jejím úkolem je regulovat obchod se zhruba 33 000 druhy, z nichž asi 5 000 druhů jsou živočichové, a zbylých 28 000 připadá na rostliny. Podle míry ohroženosti v přírodě jsou jednotlivé druhy řazeny do příloh I–III. V první jsou druhy přímo ohrožené vyhubením, ve druhé ty, které by mohly být ohroženy bez regulace mezinárodního obchodu a ve třetí druhy ohrožené mezinárodním obchodem pouze v určitých zemích. Evropské unie má pak přizpůsobené přílohy označené A–D.

Proč jsou v rámci EU čtyři „písmenné“ přílohy oproti třem číselným stanoveným celosvětově?

Evropská unie vlastně využila mechanismu CITESu, aby chránila i své vlastní druhy a zahrnula je do příloh nad rámec základní úmluvy. Přístup EU je navíc obecně přísnější, takže například některé druhy, které jsou celosvětově řazeny do přílohy II, má EU zařazené do přílohy A, tedy mezi ty nejohroženější.

Úmluvu podepsalo celkem 175 států. Jsou závazky v ní skutečně dodržovány, nebo u některých zemí zůstalo jen u podpisu?

V mnoha rozvojových zemích je nepochybně problém s uplatňováním dohody. Vysoká míra korupce, nedostatek prostředků a seřazení priorit jsou až příliš výrazné překážky a například sociální a ekonomické problémy jsou vládami vnímány jako mnohem důležitější oblasti. Těžko lze taky očekávat dodržování ochranářských zákonů třeba ve státech zasažených válečnými konflikty. V zásadě se ale dá říct, že míra dodržování je závislá na vůli jednotlivých států.

Už vzhledem k množství druhů zahrnutých do CITESu je jasné, že pomyslných požárů k hašení je v oblasti ochrany druhů na celém světě spousta. Je mezi nimi nějaký aktuálně nejpalčivější problém?

Určitě je to ochrana nosorožců a velmi aktuálně také krádeže nosorožčích rohů po celé Evropě. Momentálně bylo ve 14 státech ukradeno z muzeí, soukromých sbírek a podobně celkem 58 exemplářů. V souvislosti s tím je potřeba říct, že CITES se nevztahuje jen na živočichy a rostliny jako takové, ale i na jejich části a výrobky z nich odvozené. Krádeže v Evropě jsou ovšem jen odrazem toho závažnějšího, co se děje ve volné přírodě. Poptávka po nosorožčích rozích vede třeba k tomu, že teď na konci října byl ve Vietnamu upytlačen poslední jávský nosorožec a je zdokumentováno, že posledních zhruba 50 kusů už je pouze na Jávě. Na nosorožce je obrovský tlak a během posledních 30 let bylo zdecimováno více než 90 % veškeré populace.

Kde je hnací motor tohoto mechanismu?

Nosorožci mají smůlu, že jejich rohy jsou vysoce poptávanou přísadou tradičních čínských medicín. Finanční motivaci způsobené poptávkou po nich nemohou lovci trofejí odolat. Navíc čínská populace roste a bohatne a tradiční léky jsou pro ni vysoce žádanou komoditou.

Co může z hlediska celosvětového poškozování ohrožených druhů ovlivnit běžný Čech, ať už zůstává doma, nebo vyjíždí do zahraničí?

Úplně to nejjednodušší je nekupovat si na cestách výrobky z ohrožených rostlin a zvířat. Například v Africe jsou turistům nabízeny výrobky ze slonoviny, kůže z kočkovitých šelem a podobně. Hlavním problémem je poptávka, která vytváří prostor pro obchodování s tímto artiklem. Bez poptávky by veškerý obchod, lov a sběr zanikl. Naším příspěvkem i při relativně malé velikosti české populace by měla být snaha nevytvářet další poptávku.

Co ale mohou dělat lidé, kteří do zahraničí nejezdí? Je možné, že i oni nevědomky vytvářejí třeba svými spotřebními návyky tlak na světovou přírodu?

Velkým problémem, o kterém se moc nemluví, jsou ubývající populace tuňáků obecných ve světových mořích. Dokonce byla snaha zařadit je mezi druhy CITESu. Přestože dostupné údaje jednoznačně ukazují, že ohroženým druhem jsou, jejich zařazení mezi chráněné druhy nebylo z neznámých důvodů provedeno. Konzervy s tuňákem jsou přitom k dostání po celém světě a hojně je kupují i čeští spotřebitelé. Jako vnitrozemský národ tak nevědomky přispíváme k devastaci světových oceánů a je potřeba to vědět. Něco jiného je koupit si rybu například v některé zemi u Středozemního moře. Koupí konzerv ale jen přispíváme celosvětovému byznysu, který na přírodu naprosto nebere ohled.

Můžete uvést konkrétní čísla?

Možná nejvýmluvnější jsou celkové údaje, které zveřejnila Organizace pro výživu a zemědělství, specializovaná agentura OSN. Podle tohoto zdroje bylo v roce 2006 uloveno 92 milionů tun ryb. Nejsou sem zahrnuty ryby, které se chovají v umělých nádržích, ale skutečně jen ty pocházející z volně žijících populací. Z těch 92 milionů tun pocházelo 81,9 milionů ze světových moří a výkupová hodnota přímo od rybářů dělala úhrnem 91,2 miliardy dolarů. Na základě těchto a dalších údajů odborné odhady říkají, že 52 % druhů lovených mořských ryb je loveno v množství právě na hranici únosnosti, 19 % je loveno nad tuto hranici a 9 % je už zcela vyloveno nebo se k tomuto stavu blíží.

Pojďme do oblasti, která je pro Čechy dost charakteristická, a to chovatelství. V Česku se chová i mnoho přísně chráněných zvířat. Jak úmluva CITES pamatuje na ně?

Je pravda, že Česko je chovatelská velmoc. Je u nás přes 10 000 chovatelů, kteří drží nebo rozmnožují nejohroženější druhy patřící do přílohy A. O počtu chovatelů druhů z přílohy B takový přehled neexistuje, protože od roku 2010 se většina druhů z této přílohy nemusí registrovat. Každopádně se na živočichy narozené a odchované v zajetí pohlíží jinak než na zvířata odchycená z volné přírody a za určitých okolností je možné s nimi obchodovat. Od nás se z odchovů vyváží především papoušci, plazi a dravci. CITES má ale za úkol v prvé řadě chránit populace zvířat ve volné přírodě.

Je známo, do kterých zemí se nejvíce dostávají nelegálně odchycená zvířata?

Nejvíce jich přichází do Evropské unie, Ameriky a Japonska. Jde o vyspělé země, kde je po „exotice“ největší poptávka a ty méně vyspělé země, odkud zvířata pochází, si bohužel svoje přírodní zdroje nedokáží uchránit. Pro místní obyvatele jsou odchycená zvířata jen zdrojem obživy a síla peněz je tady bohužel nezdolná. I když třeba v místech působí ochránci přírody, mají zpravidla minimální vybavení a jsou rádi, že mají aspoň boty. Když si ale vezmete, že například malý nosorožčí roh stojí v naší měně milion a čtvrt, je jasné, že pytláci jsou vybavení nejmodernější technikou včetně zbraní.

Stává se, že i k nám se pašují ohrožená zvířata odchycená ve volné přírodě. Co se s nimi děje dál?

Takové případy jsou v kompetenci České inspekce životního prostředí (ČIŽP) ve spolupráci s celníky a policií. Exempláře, jejichž legální původ nemůže dotyčný doložit, jsou zadrženy, a pak se s takovým člověkem vede trestní nebo správní řízení. Zvířata jsou předána do záchranných center pro CITESové exempláře. Pokud jsou po ukončení řízení exempláře zabavené, stávají se majetkem státu.

Vzhledem k hodnotě mnoha ohrožených druhů asi bývá běžné, že v zemi původu jsou uplaceni potřební úředníci a zájemce v zásadě bez problémů obdrží vývozní povolení. Doufám, že to neznamená splnění všech podmínek pro dovoz …

Naštěstí je potřeba získat ještě dovozní povolení. Tento mechanismus zaručuje potřebnou kontrolu. Pokud se třeba nám zdá, že dovoz určitého druhu by mohl ohrozit populaci ve volné přírodě, kontaktujeme vědecký orgán dané země a konkrétně s nimi záležitost konzultujeme. Stává se, že jejich odpověď zní: „Vše je bez problému,“ ale někdy také: „Námi údajně vystavené povolení jsme nikdy nevydali.“

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami - Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Jaký postih v takovém případě hrozí dovozci?

Postih by měl být odrazující, ale v tomto případě to bohužel vůbec neplatí. Problémem je i fakt, že soudci se v této problematice neorientují. V důsledku – jestliže se pašování zvířat někdo věnuje, je pro něj pokuta nepříliš vysokým provozním nákladem.

Je alespoň teoreticky možné vrátit zabavená zvířata zpět do volné přírody?

Je to spíš teoretická možnost. V prvé řadě už taková zvířata mohou být nakažená, což by znamenalo zavléct onemocnění mezi ostatní jedince, kteří neopustili místo svého přirozeného výskytu. Jedinci musí být naprosto přesně determinováni, zjištěna lokalita výskytu atd. Je to složitý proces, který naráží na mnoho nejrůznějších překážek.

Společnost SpaceX již prokázala, že může poslat do vesmíru i cenný tajný náklad. V květnu 2017 jejich nosná raketa vynesla tajný špionážní satelit NROL-7, v září zase tajný bezpilotní raketoplán X-37B amerického letectva.

V noci na pondělí našeho času vynesla nosná raketa Falcon 9 z Mysu Canaveral na Floridě pro americkou vládu supertajný satelit s kódovým označením Zuma. První fáze letu proběhla úspěšně a první raketový stupeň rakety Falcon 9 přistál na přistávací ploše Landing Zone 1 na Mysu Canaveral.

Supertajný náklad

Satelit Zuma je tak tajný, že o něm téměř nikdo nic neví. Jeho výrobcem by měl být Northrop Grumman. Není ale jasné, která vládní agentura má satelit Zuma na povel, ani to, co by měl mít na palubě za vybavení. A není známá ani jeho přesná oběžná dráha.

TIP: Ve službách Pentagonu: Raketa SpaceX poprvé vynesla tajný armádní satelit

Start Zumy pronásledovala smůla. Původně měl proběhnout v polovině listopadu 2017. Byl odložen o téměř dva měsíce z technických důvodů. V lednu ho ještě o den zdržela bouře. Ještě horší je, že podle nejnovějších informací je satelit Zuma možná ztracen. Oficiální informace zatím nejsou k dispozici, nicméně řada komentátorů spekuluje o možnosti, že satelit mohl spadnout na Zemi společně s horním raketovým stupně nosné rakety.

V Austrálii se rozjíždí léto. A letos to stojí doopravdy za to. Ve světových médiích se již před pár dny objevily zprávy o tom, že v Austrálii kvůli rekordnímu vedru na řadě míst taje asfalt. Teploty tam dosahují až přes 47 °C ve stínu.

Obyvatelé Campbelltownu v australském Novém Jižním Walesu, přes který přecházejí vlny ničivého horka, teď zažívají doslova hororové scény. V okolí objevili stovky mrtvých kaloňů, větších a denních příbuzných netopýrů, kteří se doslova uvařili.

TIP: V Arizoně jsou tak velká vedra, že se na silnici usmaží i vajíčka

Ve většině případů jde o mláďata a mladé kaloně, kteří jsou ohroženi na životě již při teplotách přes 30 stupňů. Dobrovolníci se snaží kaloně zachraňovat a poskytují jim vodu i stín. Nic podobného prý nepamatují. Počty mrtvých kaloňů jen v okolí Campbelltownu prý mohou jít do tisíců. Na podobné scény si kvůli postupujícímu oteplování teď budeme muset zřejmě zvykat.