Řadu teorií, které vědci ještě relativně nedávno považovali za všeobecně platné, bylo nutné přehodnotit. Zdatným pomocníkem v odhalování omylů se přitom stávají nejmodernější technologie.

Skrytá bakterie

V průběhu 20. století se ordinace stále častěji plnily pacienty s žaludečními vředy, což lékaři spojovali především s narůstajícím stresem a nezdravým stylem života. Teprve v 80. letech zjistil Australan Barry Marshall, že za zmíněné onemocnění může bakterie Helicobacter pylori. V roce 2005 pak za svůj objev získal Nobelovu cenu.

Na velikosti nezáleží 

Představa, že se inteligence živočichů pojí s velikostí mozku a že největší IQ mají savci, vzala rovněž za své relativně nedávno. Mnohé studie provedené v posledních dvaceti letech totiž prokázaly, že i zvířata s malou mozkovnou mohou disponovat relativně vysokou inteligencí. Podle práce z roku 2005 se dokonce někteří ptáci, jako havrani či krkavci, pyšní inteligencí srovnatelnou s šimpanzem.

Na jedné lodi 

Velká studie z roku 2002 ukázala, že navzdory předpokladům panují mezi jednotlivými lidskými rasami minimální genetické odlišnosti: Větší rozdíly najdeme mezi dvěma Afričany než mezi Afričanem a Euroasijcem. Žádná rasa ve smyslu genetiky tudíž neexistuje – je pouze lidský druh.

Všichni jsme Afričané

Tzv. multiregionální teorie představovala jednu z hypotéz, podle níž nejstarší Homo sapiens nepochází pouze z Afriky, ale souběžně se vyvinul na více místech planety z druhu Homo erectus. Genetický výzkum posledních desetiletí však ukázal, že prapůvodní kroky lidstva skutečně vedou na černý kontinent – neboli že jsme všichni vzešli z jediné skupiny předků žijících v Africe.

Člověk versus mech

S rozvojem genetického výzkumu padla také teorie, že složitější organismy musejí mít zároveň víc genů. Kompletní lidský genom se podařilo popsat v roce 2003 a do té doby se odhadovalo, že jsme nositeli 100 tisíc genů. Ve skutečnosti jich máme pouze 19–20 tisíc a tato hodnota bledne i ve srovnání s mnoha jednoduchými druhy: Například mech Physcomitrella patens má 32 tisíc genů. 

Pravda jménem incest 

Ještě v roce 2000 se běžně učilo, že egyptský vládce Tutanchamon zemřel za dramatických okolností: Buď při nehodě svého vozu taženého koňmi, nebo v souboji. Genetika ovšem vědcům opět připravila překvapení. Ukázalo se totiž, že panovník coby plod incestu trpěl řadou vrozených chorob a měl velmi slabý imunitní systém. Krátce před smrtí si faraon zlomil nohu a rána se zanítila. Nedlouho předtím navíc prodělal malárii a jeho tělo tak intenzivní nápor nevydrželo.

Zatímco mezi bělochy je „cool“ vypadat opáleně, národy s tmavší pokožkou touží po co nejbělejší pleti. V Indii je tento trend tak výrazný, že sociologové bijí na poplach – bělejší Indové dostávají lepší práci s vyšší mzdou a mnohé televizní hvězdy si na své bělosti velmi zakládají. Firmy, nabízející přípravky pro „samobělení“ intimních partií, počítají tržby v milionech dolarů ročně. Nabídka zkrášlovacích přípravků a procedur doposud mířila takřka výhradně na ženy. Ani to již ale neplatí.

TIP: V Indii je v módě bělení kůže: Kvůli práci i sexu

Od loňského července nabízí thajská estetická klinika Lelux Hospital bělení i mužům. Za 650 $ (v přepočtu necelých 14 tisíc korun), nabízí laserovou proceduru, s jejíž pomocí lze vybělit penis. Zákrok, který má posvěcení thajského ministerstva zdravotnictví, spočívá v redukci melaninu. Zájem o zesvětlení intimních partií je v Thajsku skutečně velký, klinika provádí okolo stovky zákroků měsíčně. 

Ne všichni jsou ale novým trendem nadšeni. Část lékařů upozorňuje, na možná zdravotní rizika i dočasný efekt zesvětlovači procedury. Kůže na genitáliích je velmi citlivá a podle lékařů může zákrok způsobit podráždění, alergie a záněty.

Když se komety ve Sluneční soustavě blíží ke Slunci (nebo od Slunce), dochází na nich k více či méně nápadným změnám. Astronomové ale nedávno na jedné malé kometě pozorovali něco opravdu unikátního.

Dennis Bodewits z Marylandské univerzity a jeho spolupracovníci studovali kometu známou jako 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák. Tato kometa oběhne Slunce jednou za 5,4 roku, přičemž se pohybuje zhruba mezi oběžnou dráhou Jupiteru a oběžnou dráhou Země.

Dramatické zpomalení rotace komety

Snímky získané vesmírnou observatoří Swift, která teď pracuje pod jménem Neil Gehrels Swift Observatory, ukázaly, že se rotace komety 41/P zpomalila během 60 dní více než desetkrát.

TIP: Potvrzeno: Komety jsou skutečně pozůstatky rané Sluneční soustavy

Důvodem tak extrémního zpomalení rotace, které nemá u jiných známých komet obdoby, je zřejmě to, že kometa 41P je dost malá. Její průměr je zřejmě méně než 1,4 kilometru. Možná až polovinu jejího povrchu pokrývají výtrysky vody, které nejspíš působí podobně jako raketové motory, a zpomalují rotaci komety.

Na zimní období se obvykle těší víc děti než dospělí. Pro ty je zima často spojena především s krátkými dny, častým odhazováním sněhu, starostmi o topení nebo s problémy v silniční dopravě. V tuto dobu k nám ale rok co rok přilétají zimní hosté ze severu – havrani, kavky, jíkavci, brkoslavové a jiní. Houfují se do velkých hejn, táhnou krajinou od remízku k remízku, od lesa k lesu. V zasněženém stromoví nacházejí zapomenutá jablka, jeřabiny a jiné bobule. Objevují se i druhy, které v průběhu roku běžně nevidíme.

TIP: Boj o život aneb Zvířecí starosti o spižírnu

Ptáci se stahují se k lidským příbytkům. To je příležitost spatřit je u krmítek, na újedi, u rybníků. Na toto období se každoročně velice těším a hlavně kvůli němu mám na zahradě (a nejen na zahradě) poblíž krmítka postaven kryt. Když krmítko zbudujete s dostatečným předstihem, aby si na něho ptáci zvykli, a budete pravidelně přidávat pestrou nabídku (slunečnice, ptačí zob, různé bobule např. jeřabinu, kalinu, pecky třešní atd.), pak se vám přinejmenším některé ze zde představených ptačích druhů určitě podaří spatřit na vlastní oči.

Surfování v mořských vlnách bývá napínavé a surfaři musí počítat s rozmanitými riziky. Nejnovější výzkum britských vědců upozorňuje na to, že mezi taková rizika patří i bakterie rezistentní vůči antibiotikům, kterých v mořské vodě neustále přibývá.

Vědci porovnávali vzorky stolice 143 surfařů, kteří se své zálibě věnovali minimálně třikrát do měsíce, se vzorky 130 dobrovolníků, kteří se dostávají do styku s mořskou vodou jen vzácně. Soustředili se přitom na bakterie, které se vyskytují ve střevech a tím pádem i ve stolici.

TIP: Na americké prasečí farmě se objevily super rezistentní bakterie

Výsledky ukázaly, že surfaři mají oproti lidem bez kontaktu s mořem ve svých střevech třikrát častěji nebezpečné kmeny bakterie E. coli, které jsou rezistentní vůči běžným antibiotikům. Znečištěný oceán je dnes významným zdrojem rezistentních bakterií a surfaři jich při sjíždění vln nejspíš velké množství spolykají. Nemusejí hned onemocnět, ale mohou dál rezistentní bakterie a jejich geny dále šířit.

Ačkoliv se termín „phubbing“ ještě všeobecně nerozšířil, chování, které označuje, zná z vlastní zkušenosti asi každý: „Phubber“ přehlíží jiné osoby včetně svého partnera, aby se mohl věnovat mobilnímu telefonu. Pojem vznikl kombinací anglických slov „phone“ neboli „telefon“ a „snubbing“, tj. „urážka nevšímavostí“, a zrodil se v roce 2012, kdy jej v kampani Stop Phubbing představila reklamní agentura McCANN Melbourne. Následně se kampaň rozšířila do mnoha zemí. 

Fakt, že dnes phubbing představuje palčivý problém, potvrdila i studie z roku 2015 provedená v USA. Podle jejích výsledků pozoruje 46,3 % dotazovaných toto chování u svého partnera a u 22,3 % z nich to vyvolává skutečné vztahové problémy. Zejména u lidí, kteří trvají na dodržování etikety, pak může phubbing vést i ke vzniku deprese. 

TIP: Jak často kontrolujeme mobil? V průměru každých 20 minut

Alarmující jsou rovněž výsledky loňského výzkumu, podle nějž průměrný Američan kontroluje svůj smartphone zhruba každých 6,5 minuty, mnohdy na úkor pozornosti, kterou by jinak věnoval svému protějšku. Nijak odlišně si v tomto směru nestojí ani Češi - přibližně polovina z nás sáhne po mobilním telefonu každých 19 minut aktivního dne. Jiná studie ukázala, že až u 70 % občanů USA narušil phubbing schopnost komunikovat s partnerem. 

Pavouci pelikáni nebo též pavouci asasíni (anglicky pelican spiders nebo assassin spiders) svá jména v anglickém jazyce rozhodně nezapřou. Svým neobvyklým vzhledem s protáhlým ústním ústrojím skutečně připomínají pelikány s jejich masivním zobákem.

A také se opravdu chovají jako zabijáčtí asasíni. Všichni jsou příslušníci tohoto druhu jsou specialisté na jediný typ kořisti. Zabíjejí jiné pavouky. Vědci nejprve pavouky pelikány objevili jako 165 milionů let staré fosilie v jantaru. Až poté je našli živé na Madagaskaru a poté i v jižní Africe a Austrálii.

TIP: Vědci objevili v Austrálii 5 nových druhů divukrásných „pavích“skákavek

Americké entomoložce Hannah Woodové, která se podílí na rozsáhlém průzkumu bezobratlých živočichů na Madagaskaru, se podařilo objevit a pro vědu popsat celkem 18 nových druhů pavouků pelikánů. Je si prý ale jistá, že jich na Madagaskaru bude ještě víc.

Vědci dnes považují za prokázané, že Mars kdysi býval světem s teplým prostředím a dostatkem tekoucí vody. Přibližně před 4,2 až 3,7 miliardami let planeta ztratila svou atmosféru a tekoucí voda z jejího povrchu zmizela. Velká část této vody ale zřejmě zůstává skryta ve formě ledu pod jejím povrchem. Týká se to především polárních oblastí rudé planety. Jak ale ukazuje nový výzkum, značné zásoby tohoto ledu se nachází i ve středních částech planety. Mohly by tak posloužit jako cenný zdroj vody pro případné budoucí marsovské osadníky.

TIP: Proč Mars ztratil vzduch i vodu?

Tvrdí to alespoň Colin M. Dundas z významné americké vědeckovýzkumné vládní agentury USGS (United States Geological Survey) a s ním i další renomovaní vědci. Dundas svou tezi opírá o data shromážděná planetární sondou MRO (Mars Reconnaissance Orbiter), která již 12. rokem působí na oběžné dráze Marsu. Snímky této sondy odhalily nejméně osm míst ve střední části Marsu, kde se nachází obrovské zásobárny podpovrchového vodního ledu. Podle doktora Dundase by mohlo jít až o 100 metrů velké ledové plotny, silné jeden až dva metry.

Důležité je také to, že led se podle vědců nachází jen několik metrů pod marsovským erodujícím povrchem. Byl by tak zřejmě snadno dostupným pro případné budoucí marsovské osadníky. Případná základna osadníků by tak mohla vzniknout i ve středních částech planety a nikoli výhradně v nehostinných polárních oblastech.

Jedním z typických atributů moderního světa je dostatek všeho – jídla, vody, tepla i bezpečí. Čeho se nám však nedostává chronicky, je čas. Pro generaci „mileniálů“, tedy narozenou mezi lety 1980 a 2000, která žije často ve velkých městech a živí se intelektuální prací, je čas vzácná věc. Najít si v nabitém dni plném schůzek nebo tlačících termínů alespoň půlhodinu klidu na slušný oběd je často nereálné. Právě na tyto vytížené lidi míří „sexy“ náhražky stravy, které umožňují dodat tělu potřebné živiny, aniž by muselo polevit v pracovním tempu. 

S nápadem na kompletní jídlo v prášku přišel softwarový inženýr Rob Rhinehart, který v roce 2013 pracoval pod velkým tlakem na dvou projektech současně. Jeho strava, kterou se pokoušel co nejrychleji odbýt, tak sestávala téměř výhradně z „corn dogů“, což je mražený polotovarový párek obalený kukuřičným těstem, který se připravuje usmažením ve fritovacím hrnci. Typicky americká představa rychlého jídla mu už ale lezla krkem, a rozhodl se tedy změnit životní styl – všechno potřebné sehnat v práškové formě a namíchat si ideální výživný koktejl. 

Miliony na cestě

Rhinehartova idea není nijak mylná a spočívá v tom, že naše požadavky na stravu nejsou v jádru zase tak náročné. Po desítkách let výzkumů mají dietologové poměrně jasnou představu o tom, bez čeho lidský organismus nemůže prospívat: potřebuje cukr a tuky jako palivo, potřebuje bílkoviny k opravám buněk, potřebuje minerály k růstu kostí, vitamíny k udržení zdravého hormonálního systému a nakonec vlákninu pro dobré trávení. Víme také, kolik kalorií musíme přijmout, abychom prospívali: průměrný muž v sedavém zaměstnání potřebuje podle Světové zdravotnické organizace asi 2 400 kalorií a průměrná žena zhruba 2 000. Pokud tyto veličiny naházíte do rovnice, můžete z práškových surovin poměrně úspěšně namíchat koktejl, který všechny tyto potřeby pokryje. 

Rhinehartův experimentální výrobek, kterým se pochlubil na internetu, zaznamenal na sociálních sítích obrovský ohlas. Programátor se tedy rozhodl začít ho vyrábět komerčně. Na komunitní platformě Kickstarter navrhl v roce 2013 produkt, na který od přispěvatelů získal během pouhých několika dnů tři miliony dolarů. Objednávek však bylo takové množství, že Rhinehart nestíhal výrobu, takže na rozjetí opravdu velkého byznysu získal už za další dva roky dodatečných dvacet milionů dolarů (asi 435 milionů Kč) od velkých investorů. Ukázalo se, že potenciální trh je obrovský a (doslova) hladový. Výrobky od konkurenčních týmů na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Příliš rychlý hlad

Myšlenkové hemžení okolo Soylentu a podobných výrobků se neustále vrací k představě čisté planety a propagátoři tekutého jídla se ohánějí vzletnými slovy o vizích budoucnosti bez znečišťujícího zemědělství. Okolo tohoto svérázného druhu výživy vyrostla komunita experimentátorů, kteří přímo na sobě testují vlastní směsi a postupy. Jen málo se však mluví o tom, že kromě nadšených amatérů se serióznímu studiu užívání tekutého jídla věnuje jen málo vědců. 

Vědecké studie prakticky neexistují a ty, které ano, jsou provedeny jen na relativně malém vzorku populace a obvykle na lidech vyššího věku, kteří trpí nadváhou. Cílem těchto studií pak není zkoumat, zda přípravky umožňují dlouhodobě udržet zdravý životní styl, ale spíše dokumentovat, kolik se kontrolní skupině podařilo shodit váhy. 

Několik zajímavých postřehů však přece jen přinášejí. Jedna z nich sledovala po dvanáct týdnů skupinu 155 lidí mezi 50 a 80 lety. Těm vědci tekutou stravou (jež měla svým složením garantovat potřebné živiny) nahradili snídani i oběd. Vědci sledovali, jak moc jsou konzumenti spokojení a za jak dlouho opět pocítí hlad. Ukázalo se, že po tekutém jídle se pocit hladu dostavil dříve než po požití tuhého jídla a produkce inzulinu (který odstraňuje cukr z krve a je zodpovědný za následnou indikaci hladu) zůstala po celou dobu trávení výrazně vyšší. Studie ukázala, že 80 % testovaných lidí cítilo po tekutém jídle hlad už za dvě hodiny, zatímco na kručení v břiše si stěžovalo pouze 5 % těch, kteří snědli pevné jídlo. 

Trávení: vyladěný systém

Důvodem pozdějšího nástup hladu po požití pevného jídla je fakt, že jeho rozklad v žaludku a následně ve střevech vyžaduje více času, který je potřeba na enzymatické štěpení. Jednotlivé složky (cukry, bílkoviny, tuky) se tak do krve dostávají postupně, jak se tělu daří je rozkládat a separovat. U tekuté stravy do ní však přecházejí výrazně rychleji, protože tělo nemusí zápasit s rozkladem materiálu. 

Práce střev je pro pocit sytosti a celkovou spokojenost těla velmi důležitá. Posouvání trávené potravy naším systémem (peristaltika) je s trávením nerozlučně spojeno. Zatímco řada z nás tělu v práci nepomáhá přílišnou konzumací masa (jehož rozklad je náročný a pochody ve střevech zpomaluje), úplně odbourání práce střev není rozhodně něco, za co by nás mohl vlastní organismus pochválit. Na pojídání pevné stravy jsme uzpůsobení, naše tělesné pochody jsou miliony let evoluce „vyladěné“ tak, abychom jídlem prospívali. Na trávení je navázaná řada pozitivních hormonálních procesů, včetně zlepšování nálady, o správném složení střevních bakterií nemluvě. 

Je v tomto ohledu tekutá strava méněcenná? Autoři výše zmíněné studie jsou přesvědčeni, že ano. Sami však přiznávají, že toto tvrzení lze daty podložit jen těžko. Studie, které by sledovaly přežívání pouze na tekutém jídle v řádu měsíců či let, bohužel neexistují. Jediné, co máme, jsou tedy zprávy individuálních uživatelů, ale ty se samozřejmě nedají zobecnit.  

Udělejte si čas

Tekuté doplňky stravy mají samozřejmě své místo, pokud slouží k tomu, čemu jsou skutečně určeny – k doplnění stravy. Někdy je skutečně nemožné zajít si na oběd nebo si dát svačinku a rychlé řešení v podobě nápoje může pomoci. Atleti a aktivně žijící lidé samozřejmě potřebují extra kalorie navíc a někdy je prostě problém do sebe „nasoukat“ potřebné množství jídla. Tady může Soylent nebo podobný produkt pomoci.

TIP: Mana z laboratoře: K snídani prášek, k obědu prášek a k večeři prášek

Nahradit však velkou část stravy (nebo ji nahradit úplně) tekutým doplňkem je nesmyslné. Za prvé: jídlo je sociální záležitost. Pokud s někým můžete zasednout k obědu, posílíte vazby, které by jinak trpěly na úbytě. Za druhé: jídlo je zdravé. Dobře vyvážená strava plná zeleniny, ovoce, ořechů, vlákniny a zdravě připraveného masa vám udrží tělo fit, což se obratem výrazně projeví na psychické pohodě. A za třetí: jídlo je radost. Proč byste proboha vyměnili něco, co hezky vypadá, krásně voní a úžasně chutná, za něco, co nelze rozeznat od běžného čokoládového mléka ze supermarketu?  

Po skončení druhé světové války se Polsko ocitlo spolu s ostatními východoevropskými zeměmi v zájmové sféře Sovětského svazu. Vlády v zemi se chopili polští komunisté, kteří nastolili rudou totalitu. Odpůrci režimu byli uvězněni nebo deportováni do pracovních táborů v SSSR. Možnost legální emigrace neexistovala, suchozemské hranice byly v podstatě uzavřeny, postupně se zdokonalila i ostraha na pobřeží Baltu.

Když se uprchlíkům z Polska přestalo dařit dosáhnout břehů skandinávských zemí po moři (což byla relativně nejsnazší cesta do emigrace), začalo být zřejmé, že jedinou realizovatelnou cestou ke svobodě je využití letadla. Ani v tomto případě se nejednalo o snadnou záležitost – jak letouny v aeroklubech, tak stroje provozující vnitrostátní leteckou dopravu měly v nádržích vždy jen tolik paliva, aby nestačilo k letu na Západ.  

Na ostrov Gotland

K jedněm z nemnoha cest k ilegálnímu opuštění Polska patřila dezerce na palubě vojenského letadla. Této možnosti úspěšně využilo relativně velké množství příslušníků polského vojenského letectva. Prvním příslušníkem polského letectva, který zběhl na Západ, byl Arkadiusz Korobczyński, narozený v roce 1921 v Rusku, který ve svých dvaadvaceti letech využil možnosti vstoupit jako etnický Polák do Sověty organizovaného polského „lidového“ vojenského letectva.

Po skončení války setrval v jeho řadách, přestože z pohledu Sovětů byl nadále státním příslušníkem SSSR. Později vstoupil do polského námořního letectva, jež v té době sestávalo ze samostatné eskadry, která se dělila na čtyři operační a jednu spojovací letku. Výzbroj bojových letek tvořily jednomotorové dvoumístné bitevní letouny Il-2m3 Šturmovik. Na sklonku čtyřicátých let působil Korobczyński v hodnosti podporučíka na letecké základně Wicko Morskie ležící na pobřeží Baltu.

Jednadvacátého března 1949 odstartoval na rutinní cvičný let z domovské základny. Na místě zadního střelce tehdy seděl mechanik Zbigniew Kaczorowski. Aniž jej Korobczyński předem informoval o svém záměru, ihned po vzletu nalétl nad moře a pokračoval ke švédskému ostrovu Gotland, kde bezpečně přistál a požádal o politický azyl.

Vděk za návrat

Naopak Kaczorowski projevil zájem vrátit se do Polska, kam odcestoval následující den. Doma na něho čekali příslušníci vojenské kontrarozvědky, kteří jej zatkli. Ke svému útvaru se již nikdy nevrátil. Kromě toho byl zatčen velitel eskadry Aleksander Majewski spolu s velitelem 1. letky poručíkem Laskowským. 

Brzy následovaly další čistky v řadách létajícího personálu útvaru. Letoun Il-2m3 ve Švédsku naložili na loď a do Polska dorazil za tři týdny. Korobczyński ze Švédska odeslal dopis adresovaný kolegům u útvaru, v němž vysvětloval svůj čin. Dezertoval proto, že jako občan SSSR neměl možnost získat plnohodnotné polské občanství. Následkem toho mu reálně hrozilo, že jeho kariéra v polských ozbrojených silách skončí a on bude nucen vrátit se do Sovětského svazu.

V takovém případě by bylo velmi nepravděpodobné, že by mohl dále působit jako vojenský pilot. Ve Švédsku se živil jako zámečník, oženil se a měl syna. V roce 1972 již jako švédský státní příslušník odcestoval na návštěvu Polska, kde byl zatčen a odsouzen na 15 let odnětí svobody. Jeho manželka se obrátila se žádostí o pomoc na švédského premiéra Olofa Palmeho, díky jehož intervenci u polských úřadů byl zhruba po dvou letech propuštěn na svobodu.

Cílem je Bornholm

Dánský ostrov Bornholm leží asi sto kilometrů severně od Polska. S příchodem proudových letounů MiG-15 do výzbroje polského letectva bylo dosažení Bornholmu otázkou několika minut letu. Není proto divu, že se stal cílem dezerce hned tří polských vojenských pilotů.

Franciszek Jarecki se od dětství toužil stát letcem. Aby mohl absolvovat pilotní výcvik v aeroklubu, vstoupil po válce do komunistické mládežnické organizace ZMP. V patnácti letech se stal frekventantem plachtařského kursu – aby byl přijat, zalhal o svém věku a uvedl, že je mu 16 let. V roce 1950 nastoupil na akademii vojenského letectva v Deblinu. Od roku 1952 byl členem komunistické strany a jako vynikajícího pilota ho vybrali k výcviku na letounech MiG-15.

Vedl si dobře, velitelé jej dávali ostatním za příklad. V úspěšné kariéře pokračoval u 28. stíhacího pluku na základně Slupsk ležící na baltském pobřeží. Velitelé jej považovali za spolehlivého, byl dokonce pověřen informovat příslušníky kontrarozvědky o úmyslech ostatních pilotů dezertovat. Shodou okolností právě v den Stalinovy smrti, tedy 5. března 1953, se Jarecki rozhodl uskutečnit svůj dlouho připravovaný úlet.

Mediální hvězda

Byl určen vedoucím čtyřčlenné formace letounů, které měly nacvičovat vzdušný boj. Stroje obdržely povolení ke vzletu krátce po deváté hodině ranní. Nad městem Kołobrzeg odhodil Jarecki přídavné nádrže, otočil nad moře a zahájil strmé stoupání. Ostatní piloti manévr zaregistrovali a vytušili kolegův úmysl. Když dezertér na frekvenci uslyšel příkaz velitelského stanoviště k jeho sestřelení, prudce klesl, aby se dostal mimo dosah radaru, a pokračoval maximální rychlostí v letu na sever.

Po dosažení Bornholmu ostrov obletěl a vyhledal letiště. Byl překvapen, že není vybaveno betonovou přistávací dráhou, nicméně bezpečně dosedl, aniž zničil podvozek. Bezprostředně po přistání požádal o politický azyl. Po několika týdnech se jeho letoun vrátil v částečně rozebraném stavu lodí do Polska, zatímco Jarecki odcestoval do USA.

Zastavil se v Londýně, kde jej přijal generál Władysław Anders (někdejší velitel polských ozbrojených sil v exilu), který ho dekoroval Záslužným křížem s meči. V USA absolvoval několik tiskových konferencí a návštěv leteckých základen. Stal se majitelem strojírenského podniku, oženil se a vychoval pět dětí. Zemřel v říjnu 2010.

Jareckého následovníci

Dalším pilotem, který se rozhodl dezertovat s letounem MiG-15 na ostrov Bornholm, byl podporučík Zdzisław Jaźwiński. Podle některých pramenů sloužil – stejně jako Jarecki – u 28. stíhacího leteckého pluku na základně Slupsk, jiné zdroje uvádějí, že byl příslušníkem 41. stíhacího leteckého pluku v Malborku. Jisté je jen to, že přelet k nepříteli uskutečnil 20. května 1953, kdy přistál na vojenském cvičišti poblíž kasáren Almegard u města Rønne.

Pak po nějakou dobu k žádné dezerci nedošlo, neboť byla zavedena přísná opatření. Bylo sníženo povolené množství paliva v nádržích a všechny stroje létaly vyzbrojeny ostrým střelivem, aby mohly okamžitě zakročit. Blízkost Bornholmu však stále lákala…

Uchránit kamaráda

Zygmund Gościniak byl přijat na leteckou akademii v Deblinu v roce 1952. Ještě během výcviku vstoupil do strany a po absolvování učiliště v roce 1956 byl odvelen k leteckému pluku na základně Zegrze Pomorskie, který byl vyzbrojen letouny MiG-15. Při plánování dezerce musel Gościniak vyřešit několik problémů. Bylo třeba promyslet, jak nepozorovaně opustit formaci i jak uniknout dvojici sovětských stíhacích letounů, které nepřetržitě hlídkovaly podél polského pobřeží.

Dne 25. září 1956 měly vzlétnout čtyři dvojice letounů, aby nacvičovaly vzdušný boj. Pluk tehdy disponoval převážně stroji typu MiG-15, pouze velitel útvaru a jeho sovětský poradce létali pravidelně s modernějšími a mírně výkonnějšími MiG-15bis. Toho dne byl velitel pluku nemocen a jeho stroj přidělili právě Gościniakovi.

Při prvním vzletu toho dne byl jeho partnerem jeden z jeho nejlepších přátel, který však o jeho úmyslu dezertovat nic nevěděl. Aby uchránil kamaráda nepříjemností s kontrarozvědkou, odložil Gościniak svůj plán na další vzlet. Půl hodiny po přistání startoval znovu, tentokrát ve dvojici se všeobecně neoblíbeným sovětským poradcem.

Sovětům pod nosem

Ještě před vzletem se setkal se svým mechanikem a bez ohledu na nebezpečí prozrazení mu věnoval své letecké hodinky se slovy, aby si je nechal na památku. Dvojice migů startovala v deset hodin, výcvik probíhal tak, že v první fázi představoval nepřítele Gościniak, pak došlo k výměně rolí. Na začátku druhého cvičného souboje zaujal Gościniak polohu za a pod letounem poradce tak, aby byl mimo jeho dohled, a přitom jej sám viděl.

Když Rus začal točit doleva, Gościniak ho nenásledoval, ale provedl zatáčku na opačnou stranu spojenou se strmým klesáním na maximální rychlosti. Tímto manévrem se blížil k pobřeží, aniž sovětský poradce znal jeho polohu, navíc let v přízemní výšce představoval účinnou obranu proti zachycení radarem.

Na poradcův dotaz, jaká je jeho poloha, odpověděl, že se ztratil a letí k bodu B. Jako bod B se zpravidla označovalo město Białogard, které leží západně od základny a nad nímž se obvykle setkávaly stroje po ztrátě orientace. Pro Gościniaka měl však bod B zjevně jiný význam – Bornholm. Asi po dvou minutách letu nad mořem se na letounu projevila závada kompasu, takže Gościniak byl nucen vystoupat nad (naštěstí pro něj nesouvislou) vrstvu mraků, odkud, jak doufal, zahlédne svůj cíl.

Vytoužená svoboda

Po více než šesti minutách letu skutečně uviděl Bornholm a jeho letiště Rønne. Už s vysunutým podvozkem zjistil, že na přistávací dráze se pohybují nějací lidé – byli to dělníci, kteří plochu právě upravovali. Vystoupal nad letiště a vystřelil všechny čtyři světlice, které měl k dispozici (žlutou, zelenou, modrou a červenou) v naději, že osoby na letišti pochopí jeho záměr přistát.

Když dělníci nereagovali, zasunul podvozek a přistál na břicho vedle dráhy. Při přistání si zranil hlavu o střelecký zaměřovač, nejednalo se však o nic vážného, letoun dokázal bez cizí pomoci opustit. Následná žádost Varšavy o vydání pilota byla dánskými úřady pochopitelně ignorována. 

Za děvčetem do Švédska 

Poručík Bogdan Kożuchowski měl k dezerci na Západ poněkud neobvyklý, nicméně vcelku pochopitelný důvod. Jednou se na dovolené kdesi v Polsku seznámil se švédskou dívkou, která byla na návštěvě jeho země. Kromě toho, že v sobě našli zalíbení, byl zřejmě konfrontován se západním životním stylem, který se dost výrazně lišil od toho, co dosud poznal.

TIP: MiG-15: Sovětská hvězda korejské války, která létá dodnes

Kożuchowski sloužil u 31. stíhacího leteckého pluku na základně Łask. K dezerci se rozhodl 7. listopadu 1957. Během přípravy na cvičný let si nenápadně zjistil, která z letadel jsou naplněna leteckým palivem „po špunty“, a jedno z nich si vybral. Vzlétl se strojem Lim-2 (tj. MiG-15bis licenčně vyrobený v Polsku) nesoucím na přídi červené taktické číslo 1919 a v přízemním letu se maximální rychlostí blížil k poměrně značně vzdálenému pobřeží Baltského moře.

Buď pro závadu kompasu, nebo v důsledku navigační chyby minul ostrov Bornholm a pokračoval dále na sever, až dosáhl jižního pobřeží Švédska, kde s téměř prázdnými palivovými nádržemi vyhledal vhodný terén a přistál na břicho. O dalším osudu Kożuchowského není nic známo. Vojenský soud jej odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti a říkalo se, že rozsudek provedli polští tajní agenti v zahraničí.