Zatímco menší sekundární zrcadlo budoucího dalekohledu ELT oslaví už zanedlouho své první narozeniny, první části jeho většího bratříčka spatřily světlo světa až nyní. Stejně jako v případě sekundárního zrcadla s průměrem 4,2 metru je i primární část optiky vyrobena ze sklokeramického materiálu Zerodur.

TIP: Sekundární zrcadlo pro evropský extrémně velký dalekohled úspěšně odlito

Primární zrcadlo evropského Extrémně velkého dalekohledu bude mít průměr 39 metrů a bude ho tvořit celkem 798 šestiúhelníkových segmentů. Po dokončení v roce 2024 by se dalekohled ELT měl stát největším optickým teleskopem na světě. Takto velké zrcadlo je však příliš velké na to, aby bylo možné ho vyrobit z jednoho kusu skla. Proto bude sestaveno ze 798 šestiúhelníkových segmentů o průměru 1,4 m a tloušťce 5 cm. Jednotlivé díly budou uloženy tak, aby mohly pracovat společně jako jedna optická plocha, která posbírá dvacetmilionkrát více světla než lidské oko. 

Jen jeden kousek denně

Přestože se jedná o velmi důležitý krok, cesta je ještě velmi dlouhá – celkem je totiž potřeba vyrobit více než 900 segmentů (798 pro samotné primární zrcadlo a dalších 133 záložních). Po optimalizaci procesu výroby však bude možné segmenty odlévat rychlostí jeden kus za den.

Po samotném odlití projdou segmenty procesem pomalého chladnutí a řadou tepelných úprav. Následně budou zrcadla vybroušena do správného tvaru a pokovena s přesností 15 nm na celé optické ploše. Zatímco o odlití se postarala německá firma SCHOTT ve své továrně v Mainzu, následné broušení a pokovení pak zajistí francouzská společnost Safran Reosc, která bude rovněž provádět jejich testování.

Jako by nestačilo, že nás umělé inteligence porážejí v rozmanitých karetních a stolních hrách i videohrách. Nově pronikají i na území, které jsme mnozí považovali za bezpečně lidské. Jde o testy porozumění čteného textu.

Umělá inteligence, kterou vyvinul tým světově významné čínské IT společnosti Alibaba Institute of Data Science of Technologies, nedávno poprvé porazila lidské soupeře v testu porozumění čtenému textu.

TIP: Umělá inteligence se naučila poker a porazila nejlepší hráče světa

Použité algoritmy, které zahrnují i zpracování přirozeně čteného textu, soupeřily s lidmi ve standardním testu SQuAD (Stanford Question Answering Dataset). Tento test je přitom založený na 500 článcích z Wikipedie a obsahuje přes 100 tisíc otázek. Vítězství to sice bylo dost těsné (skóre AI 82,44 a skóre lidí 82,305), ale společnost Alibaba si i tak neodpustila jedovatou poznámku, že by tyto algoritmy mohly nalézt uplatnění v automatizování dosavadní lidské práce.

„Gallia est omnis divisa in partes tres.“ Tak začínají Caesarovy latinsky psané Zápisky o válce galské. Přečíst je však takhle jednoduše můžeme až dnes, kdy je k dispozici jejich úplný rozšifrovaný text. Gaius Julius Caesar byl totiž jedním z prvních lidí, kteří si uvědomovali, že ne vždy je žádoucí, aby se text šířil do světa čitelně – vymyslel tedy Caesarovu šifru a právě v ní své zprávy z bojů psal. A nejenom z bojů, svojí šifrou kódoval i dopisy egyptské královně Kleopatře.

Pro dnešní milovníky kryptografie je Caesarova šifra jednou z nejjednodušších. Neodolá prolomení, rozkódovat ji můžete metodou pokus-omyl za pomoci běžné („otevřené“) abecedy. Caesar nahrazoval první písmeno abecedy čtvrtým: A bylo D, B bylo E a tak dále. Princip je stejný, jako byste napsali dvě stejné abecedy na dva proužky papíru, dali je pod sebe a poté dolní proužek posunuli o čtyři místa doprava. Písmena v dolní abecedě budou zastupovat ta v horní. Podobné substituční šifry dnes už slouží snad jen skautům při jejich hrách. Když však tehdy Caesar vzkazoval VENI, VIDI, VICI a zapsal to jako AHQL, ALGL, ALFL, rozuměl mu jen Cicero. A ten tajemství hbitě vyzradil nepříteli.

Až do středověku bylo substituční šifrování tím nejpoužívanějším. Vylepšil ho italský architekt Alberti v 15. století. Ke kódování zprávy tehdy použil ne jednu otevřenou a jednu posunutou abecedu jako Caesar, ale jednu otevřenou a dvě posunuté šifrovací abecedy – to znamená, že pod druhý proužek papíru přidal ještě třetí a i ten posunul. První písmeno v zápisu kódoval podle první abecedy, druhé podle druhé, třetí podle první, čtvrté podle druhé a tak pořád dál. Alberti je vlastně otcem západní kryptografie, protože z jednoduché šifry udělal šifru o stupeň složitější.

V 16. století Albertiho následovníci šifru dále zdokonalili. Protože písmen v abecedě je šestadvacet, použili pro šifrování šestadvacet posunutých abeced a k té první se vrátili až v případě sedmadvacátého písmene.

Opravdu nerozluštitelné?

Šestadvacet písmen je hodně. Pokud bychom využili všech dvaceti šesti možností posunu, dostali bychom faktoriál šestadvaceti, tedy kvadriliardy možností, jak při luštění postupovat. K nalezení kódu pouhým zkoušením všech možností by tak člověk potřeboval několik desetiletí.

Jenomže jazyk má své pravidelnosti. Uhodnout kód nelze, je však možné ho logicky odvodit, zvlášť pokud je zpráva zašifrována tak, že dodržuje mezery mezi slovy a jejich délku. Víme, že nejčastěji používanými písmeny v běžných českých textech jsou E a O. Také víme, že jen některá písmena mohou stát samostatně, jsou to nejčastěji spojky A nebo I, také předložky.

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

Pokud ani to nepomůže, vezmeme si na pomoc matematiku – kryptografie je totiž svět, v němž jsou jazyk a matematika nerozlučně spjaty. Frekvenční analýza bude v tomto případě nejvhodnější. Stačí si jen sestavit frekvenci výskytu jednotlivých písmen v šifře a pak ji porovnat s tabulkou frekvence výskytů písmen v přirozeném jazyce. Diplomat 16. století Blaise de Vigenère si tuto Achillovu patu substitučních šifer uvědomoval. Proto se u své metody nespokojil jen s aplikací posunuté abecedy, ale použil i šifrovací klíč, za který mohlo sloužit jakékoli slovo (viz Vigenèrův čtverec).

Otec počítačů

Vigenèrova šifra byla na svoji dobu tak náročná, že ji dlouho nikdo nepoužíval, chytla se teprve v 18. století. Přesto i ona má své slabiny. Čím kratší je šifrovací klíč a čím častěji se opakují slova ve zprávě, tím jednodušší je její rozluštění. Navíc jako klíč se obvykle používají jednoduchá slova obsahující častá písmena, jako je už zmíněné E nebo O, naopak výjimečná písmena jako Q nebo W se v klíči obvykle nevyskytují. I to přispívá k větší pravděpodobnosti, že šifra bude prolomena. To ale zvládl až v 19. století matematik a „otec počítačů“ Charles Babbage. Díky shlukům stejných písmen dokázal odhadnout délku klíče a v tu chvíli už pro něj byla Vigenèrova šifra hračkou. 

Okolo roku 1600 tedy v Čechách a na Moravě žily vedle sebe dva různé světy, dvě odlišné kultury. Na jedné straně stála menšina radikálních katolíků, kteří měli podporu panovníka, jenž je od roku 1599 systematicky prosazoval do úřadů. Tito lidé dostali solidní vzdělání, procestovali jižní a západní Evropu, obdivovali se kultuře katolického středomořského světa a po návratu z kavalírských cest se cíleně usazovali v palácích v Praze, aby byli neustále u dvora císaře a mohli prosazovat své názory rychle do praxe. Využívali toho, že reformovaná náboženství nebyla v českých zemích oficiálně povolena a dařilo se jim tedy zejména Jednotu bratrskou a její příslušníky značně perzekuovat. 

Stranu protestantskou představovali především novoutrakvisté, kteří se blížili luteránům, a Jednota bratrská, v níž sílil vliv kalvinismu. Na počátku 17. století stáli přes svou početní většinu v jasné defenzivě. Byli vychováváni v tradici tolerantního soužití s ostatními, ovšem i oni poznávali na svých cestách po západní a střední Evropě, že přichází jiná, bojovnější doba. Jejich prvořadým politickým cílem se stala legalizace české konfese, ovšem to se jim moc nedařilo, protože byli vytlačováni z nejvyšších úřadů. 

Listina zaslíbená

Největší souboj katolíků a nekatolíků v českých zemích za vlády Rudolfa II. proběhl v roce 1609, kdy se nekatoličtí stavové v Čechách a ve Slezsku pokusili legalizovat českou (ve Slezsku augsburskou) konfesi. Využili sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem arciknížetem Matyášem, jenž v roce 1608 znatelně posílil svou pozici, když jej Rudolf musel uznat jako uherského krále a vládce nad Horními a Dolními Rakousy a ještě k tomu nad Moravou. Rudolf sice snoval pomstu, ale nebyl ochoten jít přes mrtvoly a investovat vše do vojska, protože měl raději umění a tajné vědy.

Když na něj tedy nekatoličtí stavové začali v roce 1609 na sněmu tlačit, aby uznal českou konfesi, do poslední chvíle vše zdržoval a protahoval. Nakonec však tváří v tvář odhodlaným českým a slezským nekatolíkům, kteří se vzbouřili, svolali vlastní sněm, vypsali daně a postavili vojsko, ustoupil a přestal poslouchat radikální katolíky. Bál se, že by se na scéně znovu mohl objevit jeho nenáviděný bratr. Z této situace neviděl jiné východisko, než vydat Čechům i Slezanům požadované majestáty, kterými povolil v Čechách českou (9. 7.) a ve Slezsku augsburskou konfesi (20. 8.).

V Čechách to znamenalo zrovnoprávnění vyznavačů české konfese s katolíky, a tudíž vlastně legalizaci novoutrakvistů (luteránů) a Jednoty bratrské (kalvinistů). Rozhodně se tedy nejednalo o úplnou náboženskou svobodu, protože ostatní nekatolíci z různých menších sekt (zejména početní novokřtěnci) stáli nadále mimo zákon.

Majestát se vztahoval na všechny obyvatele království (tedy i na poddané), takže se ve svém důsledku jednalo o nejtolerantnější náboženskou legislativu ve střední Evropě. Třeba v sousední říši si mohli vyznání svobodně vybrat pouze vladaři jednotlivých zemí. Díky Majestátu a následujícímu dokumentu, jejž nazýváme Porovnání, začali nekatolíci kontrolovat jako svůj hlavní církevní úřad takzvanou dolní konzistoř, dále Karlovu univerzitu a vznikla ještě funkce defenzorů, kterým byl svěřen vrchní dohled nad nekatolickými institucemi. Defenzoři měli poměrně široké pravomoci a dokonce mohli v případě potřeby sami svolat sjezd nekatolických stavů i bez souhlasu panovníka.

Nedokonalé vítězství

Mohlo by se zdát, že nekatolíci si konečně mohli klidně vydechnout a že získali vše, co chtěli. Není to ale pravda, protože Majestát představoval velmi nedokonalé vítězství. Byl vynucený násilím a králem vydán v situaci, kdy s jeho jednáním katolíci zásadně nesouhlasili a dávali to od počátku jasně najevo. Nejvyšší kancléř Lobkovic i sekretář kanceláře Filip Fabricius totiž odmítli dokument podepsat, ačkoliv to měli podle zvyklostí udělat.

Další podstatnou vadou na kráse bylo, že se nekatolíkům nepodařilo prosadit změny v zemské vládě. Tam měli katolíci nadále jasnou převahu a byli to oni, kdo drželi v rukou velký díl moci. Zřízení úřadu defenzorů se zdá být jen jakýmsi nedokonalým kompromisem. A konečně císařovi příbuzní z rodu Habsburků dávali jasně vědět, že se jim toto Rudolfovo jednání moc nelíbí a že ho do budoucna nebudou tolerovat.

Ani Matyáš z něj nebyl příliš nadšený. On toho sice nekatolíkům ve svých zemích nasliboval také hodně, ale s výjimkou Uher nikde oficiální tolerance největších nekatolických náboženství uzákoněna nebyla. Moravané do konfliktu s Matyášem nakonec nešli a spokojili se s tolerancí v praxi. Podobná situace panovala v Dolních a Horních Rakousech, kde bylo v roce 1609 zastaveno pronásledování nekatolíků a přislíbena tolerance.

Víra je dar boží

Česká náboženská situace po vydání Majestátu tedy byla ve střední Evropě velmi nestandardní. Rudolf II. uzákonil zásady poměrně široké náboženské tolerance, jež tu v podstatě panovala již od konce 15. století, kdy se ukázalo, že náboženské spory mezi římskou církví a utrakvisty nikam nevedou. Byla to tolerance z nutnosti, na kterou si časem čeští stavové zvykli s tím, že víra je dar boží, takže lidé nemají nikoho nutit ke konverzi. Propagátory takové tolerance se stali i nekatoličtí stavové v době okolo roku 1600.

Petr Vok z Rožmberka například psal Vilému Slavatovi, který prováděl určité rekatolizační kroky v Jindřichově Hradci již na počátku 17. století, aby donucovacích metod zanechal, protože „...k tomu žádný smrtelný člověk, aby ... víru v srdce lidská vkládati a tak v moc boží se vtírati měl, nepřináleží...“

Tolerantní postoj se ovšem na počátku 17. století stal v Evropě do jisté míry přežitkem. Sílícímu modernímu byrokratickému státu daleko více vyhovovala zásada z augsburského míru, jež hlásala, že poddaní mají ve víře následovat svého panovníka a neprotivit se mu. 

Důvod, proč se humři a další korýši vaří zaživa, je prostý – v jejich tělech se nachází škodlivé bakterie, které se po jejich smrti rychle množí. Navíc mohou uvolňovat nebezpečné toxiny, které se nezničí ani vařením.

Vědci dlouho předpokládali, že humři necítí bolest, protože nemají skutečný mozek. Pozdější výzkum ale ukázal, že korýši na poškození tkáně reagují fyzicky i hormonálně, tudíž bolest pravděpodobně cítí. Do svého krevního řečiště navíc při vaření zaživa uvolňují hormon kortizol, tedy stejný hormon, který produkuje člověk, když ho něco bolí.

TIP: Humr a ústřice: Dříve podřadné jídlo, dnes gurmánská lahůdka

S krutou praxí vaření zaživa se nově rozhodly skoncovat úřady ve Švýcarsku. Od 1. března budou muset být humři před vařením omráčeni – buď elektrickým proudem, nebo fyzicky. Stejně tak úřady zpřísnily podmínky pro přepravu zvířat a skončí tak jejich přeprava v hromadách ledu. Nově se musí korýši přepravovat v co nejpřirozenějším prostředí.

Soukromá společnost Virgin Galactic vstoupila do Nového roku letovým testem svého raketoplánu pro vesmírnou turistiku SpaceShipTwo, který nese název VSS Unity.

Raketoplán Unity uskutečnil zkušební let 11. ledna nad kosmodromem Mojave Air and Space Port v Kalifornii. Šlo o v pořadí sedmý kluzákový let tohoto raketoplánu. Let proběhl úspěšně a piloti Mark Stucky a Michael Masucci po něm bez problémů přistáli. Po vypuštění z nosného letounu White Knight Two dosáhl raketoplán rychlosti Mach 0,9, což je nejvyšší možná rychlost tohoto stroje při letu bez pohonu.

První let po 5 měsících

Šlo o první let SpaceShipTwo po více než pěti měsících. Podle vyjádření společnosti Virgin Galactic během této doby probíhaly rozsáhlé analýzy dat, testování dílčích systémů a drobné úpravy, které by měly zajistit bezpečný průběh připravovaného letu raketoplánu s pohonem.

TIP: Virgin Galactic je zpět: Nový raketoplán SpaceShipTwo zvládl samostatný let

Zatím vše nasvědčuje tomu, že tento let byl posledním, který raketoplán SpaceShipTwo VSS Unity absolvoval jako kluzák. Teď by měly přijít na řadu lety, v nichž Unity použije svůj pohonný systém. 

Služba na letadlové lodi rozhodně nebyla za druhé světové války žádný med. Americká plavidla nesoucí letouny se stávala v Pacifiku častým terčem nepřátelského letectva včetně sebevražedných kamikadze. Když ale utichly zbraně a posádka měla chvíli volna, plovoucí kolos nabízel množství zábavy, jež by na menších lodích nebyla možná. Námořníci se mohli zchladit, využít služeb knihovny a hlavně nabírali energii na další střet s nepřítelem. Zajímavé kolorované záběry doplněné anglickým komentářem nabízejí pohled do zákulisí amerických letadlových lodí a samozřejmě nechybí ani snímky zachycující bojové nasazení pilotů i námořníků.

Čína čelí ohromnému znečištění svého životního prostředí. Čínské úřady to vnímají jako zásadní problém a už v roce 2014 vyhlásily „válku znečištění“. V rámci snah o zlepšení situace v zemi čínští představitelé ohlásili, že vysázejí dva ohromné lesy. Jejich celková rozloha bude 66 600 kilometrů čtverečních, což je jen o něco méně, než kolik činí rozloha Irska. Zároveň to odpovídá 84 procentům rozlohy České republiky.

TIP: Pro tygry a levharty: Čína postaví národní park, mnohem větší než Yellowstone

Pokud se tento plán uskuteční, zalesnění území Číny se zvýší z dnešních 21,7 procent na 23 procent. Čína přitom hodlá v roce 2035 dosáhnout 26 procent území pokrytého lesem. Pro srovnání, Česká republika je pokryta lesy na 34 procentech území.

Pro mnoho lidí jsou domácí mazlíčci jako další členové domácnosti a rodiny. Mají své emoce, potřeby i problémy. Nevýhoda je ovšem v tom, že mazlíčkům není příliš rozumět.

Con Slobodchikof z Univerzity severní Arizony patří k vědcům, kteří se s tím snaží něco udělat. S kolegy vyvíjejí algoritmy, které by dokázaly přeložit do lidské řeči zvuky a také pohyby zvířat.

TIP: Chápavá němá tvář: Psi rozumějí emocím ostatních psů i svých pánů

Slobodchikof v tomto směru získal bohaté zkušenosti při svém výzkumu psounů, sociálně žijících hlodavců, kteří navzájem komunikují složitým jazykem. Nakonec se mu povedlo vyvinout nástroj, který překládá štěkavé zvuky psounů do lidem srozumitelných výrazů. Podle odborníků bychom mohli mít k dispozici překladače komunikace našich mazlíčků tak do deseti let.

České země nikdy bezprostředně nehraničily s oblastmi, které dlouhodobě ovládali osmanští Turci. Přesto turecká expanze do jihovýchodní Evropy výrazně ovlivňovala životy našich předků. Vedle vytrvalého pocitu ohrožení ze strany obávané Osmanské říše se obyvatelé zemí Koruny české museli vyrovnávat i s ekonomickými a dalšími dopady bojů proti „největšímu nepříteli všeho křesťanstva“.

(Ne)přítel před branami

Vnímání Turků v očích obyvatelstva habsburské monarchie bylo formováno pocitem ohrožení ze strany Osmanské říše, výraznými náboženskými a kulturními odlišnostmi i dlouhodobým působením protiturecké propagandy. Sotva proto překvapí, že v nazírání Čechů, Moravanů, Slezanů a Lužičanů na muslimské dobyvatele jednoznačně převažovaly negativní stereotypy.

V úvahách některých představitelů nekatolického tábora však Osmanská říše naopak představovala mocenský faktor, s nímž spojovali naděje na prosazení vlastních nábožensko-politických cílů. Tyto tendence vypluly napovrch v době českého stavovského povstání, kdy stavovští politikové (včetně Václava Budovce) navázali užší diplomatické styky s Cařihradem. Myšlenky na zapojení Turků do boje proti Habsburkům přežívaly ještě po Bílé hoře u české a moravské nekatolické emigrace. Koketoval s nimi také „učitel národů“ Jan Amos Komenský. Na převažujícím odporu vůči „nevěřícím“ však nic nezměnily.

Exponované markrabství

Ve srovnání s ostatními zeměmi České koruny byla na Moravě v 16. a 17. století turecká hrozba vnímána intenzivněji. Vyplývalo to z geografické polohy markrabství, jehož obyvatelé měli s vpády Osmanů a jejich spojenců bezprostřední zkušenosti. Zvlášť temnou stopu zanechaly v moravských dějinách nájezdy oddílů Štěpána Bočkaje a turecké tažení z let 1663–1664, kdy bylo mnoho lidí odvlečeno do zajetí. Strach Moravanů z islámského půlměsíce navíc jitřila domácí i cizí křesťanská vojska, která často využívala markrabství jako nástupiště před přesunem do Uher. 

Zabezpečením obrany markrabství se vytrvale zabývaly moravské zemské sněmy. Před tureckými vpády měla zemi hájit postupně zdokonalovaná soustava fortifikací, lemujících jihovýchodní hranice země. V případě akutního nebezpečí byla doplňována o další obranná opatření, k nimž patřily záseky v karpatských průsmycích, tarasení přívozů, brodů a mostů či zvyšování hladiny řeky Moravy, oddělující markrabství od Uher. Posádky pevností měly po zpozorování nepřátelských manévrů v blízkosti hranic neprodleně zahájit štafetové předávání varovných signálů. Mimo to si Moravané platili zvědy, kteří monitorovali situaci v Uhrách.

Nelehké financování

Válčení v Uhrách pohlcovalo závratné sumy peněz. Financování obrany proti osmanské expanzi se proto stalo hlavním tématem v jednáních mezi habsburským dvorem a stavovskými obcemi jednotlivých zemí monarchie. Klíčovou úlohu v zajišťování potřebných prostředků hrály od počátku daně, v dobové češtině označované též jako berně. Právě v 16. století se prosadila pravidelnost jejich výběru a neustále se hledaly nové a nové způsoby zdanění.

Navzdory sílící úloze státu zůstalo povolování berní až na výjimky v pravomoci zemských sněmů, před nimiž museli panovníci svoje finanční požadavky obhajovat – ať už osobně či v zastoupení. O ekonomickém významu zemí České koruny svědčí skutečnost, že jejich celkové daňové odvody byly výrazně vyšší než úhrnné platby všech rakouských zemí. Přímo extrémní nárůst berního břemene provázel válku na přelomu 16. a 17. století, kdy se platily daně jak z nemovitého majetku, tak ze široké škály spotřebního zboží. Absence účinných kontrolních mechanismů se odrážela v četných případech nelegálních machinací s berními přiznáními. Od daňových podvodů neodradily ani sankce, které za to hrozily.

TIP: Co si slibovala česká šlechta od pohanských Turků?

Navíc se panovníci pokoušeli získávat peníze řadou dalších způsobů. Zdroj vysokých půjček s problematickou návratností nacházeli v pokladnách zeměpanských měst. Ta se pod tlakem ujímala také nevděčné úlohy ručitelů za panovnické dluhy u jiných věřitelů. Moravská města se kvůli tomu na počátku 17. století dostala do prekérní situace, neboť na nich páni z Tiefenbachu nevybíravým způsobem vymáhali uhrazení vlastních nedobytných pohledávek u Rudolfa II.