Hnědí trpaslíci jsou zvláštní vesmírná tělesa. Nejsou to ani hvězdy, ani planety. Jejich existence byla potvrzena v roce 1995 a od té doby jsme jich objevili velké množství. Přesto stále nevíme například to, jak vlastně hnědí trpaslíci vznikají.

Vznikají hnědí trpaslíci jako hvězdy, tedy zhroucením mračna kosmického plynu? Anebo jako planety, postupným slepováním materiálu v protoplanetárním disku? Někteří hnědí trpaslíci jsou ve společnosti hvězd, jiní se zase pohybují vesmírem osamoceně.

James Webb se zaměří i na hnědé trpaslíky

S výzkumem záhad hnědých trpaslíků teď vědcům velmi pomůže vesmírný teleskop Jamese Webba, který by se měl v dohledné době objevit ve vesmíru a spustit svá pozorování. Bude se na tom podílet hned několik vědeckých týmů.

TIP: Hnědí trpaslíci mají silná magnetická pole: Stejně jako pravé hvězdy

Étienne Artigau z kanadské univerzity Université de Montréal a jeho tým si brousí zuby na výzkum hnědého trpaslíka SIMP0136. Je to lehký, mladý a osamocený hnědý trpaslík, jeden z nejbližších našemu Slunci. Vědci už dříve zjistili, že má atmosféru s oblaky. Artigau a spol. by rádi pomocí Webbova teleskopu prozkoumali například to, z jakých chemických prvků a sloučenin se tato oblaka skládají.

Čínský festival ledových soch - Harbin International Ice and Snow Sculpture Festival, je jednou z největších přehlídek ledového sochařství na světě. Jeho kořeny sahají až do roku 1963, na dlouhá léta ale padl za oběť kulturní revoluci v Číně. Obnoven byl opět v roce 1985, aby se o 16 let později stal společně s festivalem v japonském Sapporu, norském Oslo a kanadském Québecu jednou ze čtyř největších akcí svého druhu.

Letošní v pořadí již 33. ročník soutěže oficiálně odstartoval v pátek 5. ledna a nabízí hned trojici ledových parků. Akce nemá pevně stanovené datum ukončení, obvykle trvá do konce února nebo začátku března.

Gunnery rostou v tropech a subtropech jižní polokoule – ve Střední a Jižní Americe, v Africe, na Madagaskaru, v Malajsii, na Filipínách, na Novém Zélandu a v Tasmánii. Botanici rod Gunnera dlouho řadili do příbuzenstva stolístků – ponořených vodních rostlin, které ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách rostou i u nás. Moderní metody však odhalily, že se jedná o mnohem starší skupinu, která se vyvíjela samostatně. Proto pro ni byla vyčleněna jak samostatná čeleď, tak i řád.

TIP: Světový unikát v betonové džungli - Brno je rájem konikleců velkokvětých

Gunnery jsou jediné dvouděložné rostliny, u kterých byla popsána symbióza se sinicemi (Nostoc punctiforme). Sinice pronikají dovnitř buněk meristémového pletiva a jejich přičiněním se vytváří speciální symbiotické orgány ve slizových kanálcích uvnitř stonku. Sinice dokážou fixovat vzdušný dusík a rostlině tak dodávají dusíkaté látky, kterých je v chudých bažinatých půdách nedostatek. Tento typ symbiózy byl popsán již v roce 1873.

Rod Gunnera není v našich zeměpisných šířkách neznámý. Dva obří druhy – gunneru čilskou a gunneru rukávovitou – můžete vidět v parcích a zahradách teplejších oblastí Evropy, vzácněji i u nás.

Společnost Nissan nedávno představila veřejnosti svou novou technologii mozek-auto (B2V, podle anglického brain-to-vehicle). Toto zařízení dovede odhadnout, co udělá řidič, a na základě tohoto odhadu vylepšit ovládání automobilu. Klíčovým prvkem zařízení je headset s elektrodami, které fungují jako EEG a měří mozkovou aktivitu.

Nissan předvede technologii B2V na veletrhu Consumer Electronics Show (CES) v Los Angeles, který proběhne ve dnech 8. až 11. ledna 2018. Podle prohlášení Nissanu je účelem nového zařízení nejen zvýšit reakční rychlost řidičů a tím i bezpečnost provozu, ale rovněž přispět k většímu požitku z jízdy.

TIP: Nový level pro operátory dronů: Ovládat myslí celá hejna

Podle představitelů Nissanu se dnes hodně mluví o autonomních automobilech. To je pro ně odlidštěná verze budoucnosti, ve které se lidé spoléhají na řízení strojů. Technologie B2V představuje opačný přístup. Získává signály z mozku řidiče a s jejich pomocí vylepšuje jízdu automobilu.

Ve věku 87 let zemřel americký astronaut John Young. Do vesmíru letěl celkem šestkrát – účastnil se programů Apollo a Gemini. Na misi Apollo 16 se jako devátý člověk prošel po povrchu Měsíce. V roce 1981 velel posádce vůbec prvního raketoplánu – Columbii. Jeho vesmírná kariéra trvala 42 let až do roku 2004, kdy odešel do důchodu. Stal se tak vůbec nejdéle sloužícím astronautem NASA. John Young zemřel 5. ledna 2018 na následky komplikací po zápalu plic.

Přehled vesmírných misí Johna Younga

• Gemini 3 (23. března 1965)
• Gemini 10 (18. července 1966 – 21. července 1966)
• Apollo 10 (18. května 1969 – 26. května 1969)
• Apollo 16 (16. dubna 1972 – 27. dubna 1972)
• STS-1 Columbia (12. dubna 1981 – 14. dubna 1981).
• STS-9 Columbia (30. listopadu 1983 – 8. prosince 1983)

Trendy moderní doby hovoří jasně: Míra neplodnosti napříč populacemi vyspělých zemí neustále roste. Jedním z nejčastěji skloňovaných důvodů je celková změna chování a životního stylu. Mladí lidé dávají před zakládáním rodiny přednost budování kariéry a tvorbu příští generace nepovažují za prioritu číslo jedna.

Biologické hodiny ale zastavit nelze. Jak ve své odborné publikaci Asistovaná reprodukce připomíná MUDr. Karel Řežábek, žena do 30 let může při pravidelném nechráněném pohlavním styku spoléhat na 25% pravděpodobnost otěhotnění, ve 35 letech už je ale šance na početí pouhých 15 %, po čtyřicítce se pak naděje na otěhotnění blíží nule. Stárnutí se podepisuje i na reprodukčních schopnostech mužů.

Nejde jen o kariéru

Stále vyhledávanějším řešením proto je nechat si své pohlavní buňky zmrazit, dokud jsou ještě v dobré kondici. Do center asistované reprodukce se ale zdaleka nevydávají jen ti, kteří rodičovství chtějí odložit kvůli maximálnímu soustředění na budování kariéry.

„Žen podstupujících odběr a následnou vitrifikaci vajíček za účelem odložení mateřství do pozdějšího věku opravdu přibývá. Nicméně pořád tvoří pouze malý zlomek z celkového počtu našich pacientek. Zhruba se jedná v našem zdravotnickém zařízení o 50 pacientek ročně,“ přibližuje MUDr. Jaroslav Hulvert, primář pražského centra asistované reprodukce ISCARE I. V. F. a. s.

Preventivní zmrazení vajíček či spermií, takzvaný social freezing, je nadějí také pro mladé lidi, kterým do života vstoupila závažná nemoc. Mají před sebou například plánovanou onkologickou léčbu nebo pracují v rizikovém prostředí plném škodlivých látek. Stejně tak si své pohlavní buňky nechávají mrazit i adrenalinoví sportovci.

Odběr buněk pod narkózou

Jestliže se žena či muž pro social freezing rozhodnou, začíná celý proces odebráním jejich pohlavních buněk. U mužů je to poměrně snadné – odevzdávají vzorek svého spermatu. Ejakulaci by přitom vždy měla předcházet alespoň několikadenní sexuální abstinence. 

Odebírání ženských pohlavních buněk, tedy vajíček (oocytů), je oproti tomu složitější. Jak informuje web socialfreezing.cz, celý proces probíhá zhruba měsíc. Po první konzultaci, gynekologickém vyšetření a odběru krve lékař určí dávkování podkožních injekcí, které si žena sama aplikuje obvykle po dobu jednoho týdne. Tyto injekce stimulují k vícečetnému dozrávání vajíček ve vaječnících. Samotný odběr pak žena podstupuje v celkové narkóze a zákrok obvykle netrvá déle než deset minut. 

Uložení k ledu

Tradiční metodou uchování buněk je takzvané pomalé mrazení, které je ovšem časově poměrně náročné a vyžaduje nákladné vybavení. Na mnoha klinikách ho proto nahradil nový způsob zamrazování, zvaný vitrifikace.

„Jde o moderní metodu mrazení, která využívá skokové zmrazení buněk na -196 °C. Buňky jsou chráněny dávkou kryoprotektiv. Při skokovém přesunu buněk z běžné teploty na teplotu tekutého dusíku v nich nevzniknou ledové krystaly, které by je poškozovaly. Proto má vitrifikace tak dobré výsledky přežívání,“ vysvětluje MUDr. Hulvert. „Všechny biochemické reakce se zastaví a po rozmrazení a odmytí kryoprotektiv se opět nastartují,“ dodává. Mezi tato kryoprotektiva se řadí třeba ethylenglykol nebo dimethylsulfoxid (DMSO), ale i sacharóza či trehalóza. 

Neomezená trvanlivost?

Vitrifikace je tedy velmi rychlou a nenákladnou metodou, jak své geny při teplotě tekutého dusíku zachovat. Odborníci je na závěr ukládají do bezpečí kryokontejnerů, kterým se říká Dewarovy nádoby. A jak dlouho v nich buňky vydrží? „Z technického hlediska není doba zamrazení vzorků limitována. Prakticky je doba uskladnění limitována smluvně, a to s možností prodlužování uskladnění embryí nebo zárodečných buněk obvykle po jednom roce,“ uvádí primář centra ISCARE.

Na této klinice se při zamrazování počítá se základní dobou uskladnění na 3 roky. Třeba brněnské centrum Repromeda na svých webových stránkách píše, že je možné u nich zmrazená vajíčka a spermie uchovávat i několik desítek let. Pražské centrum Gynem Fertility Clinic zmiňuje možnost skladování oocytů až po dobu 12 let a spermií dokonce 28 let. 

Nelehký úděl žen

Pro ženy je celý proces celkově komplikovanější. Podle doktora Jaroslava Hulverta se u nich mohou vyskytnout i některá zdravotní rizika, nejde však o nic alarmujícího. Mezi nejčastější rizika spojená s asistovanou reprodukcí patří krvácení po odběru vajíček a závažná forma hyperstimulačního syndromu. Obě komplikace se v současné době vyskytuji vzácně a jsou řešitelné.

„Poměrně často se mezi laiky, ale i odborníky probírá vliv stimulace vaječníků na výskyt rakoviny prsů a vaječníků. Naprostá většina retrospektivních vědeckých studií zabývajících se touto problematikou ale neprokázala statisticky významně vyšší výskyt těchto onkologických onemocnění,“ dodává primář Hulvert. 

Farmaceutická společnost Spark Therapeutics vyvinula léčbu na vzácnou dědičnou formu slepoty, takzvanou Leberovu kongenitální amaurózu. Když zveřejnila cenu této léčby, která činí 425 tisíc dolarů (zhruba 9 milionů Kč) za jedno oko, vzbudilo to pochopitelný rozruch.

Léčivo zvané Voretigene neparvovec neboli Luxturna v prosinci 2017 schválil k používání v USA americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Tím se z něj stal nejdražší lék v historii, který se kdy nabízel na trhu ve Spojených státech.

Luxturna se aplikuje jako jednorázová injekce, která vpraví do slepého oka upravené viry. Tyto viry dopraví do buněk sítnice oka funkční kopie genu RPE65, jehož mutace je příčinou onemocnění Leberovy kongenitální amaurózy.

TIP: Nová éra medicíny: V USA dostala zelenou léčba změnou DNA pacienta

Ve Spojených státech toto onemocnění postihuje asi 2 až 3 tisíce lidí. Luxturna by jim všem mohla velmi zlepšit život, v klinických testech je velmi úspěšná. Je ale samozřejmě otázkou, kdo z nich si takovou léčbu bude moci dovolit. 

Když se v roce 1893 podíval chirurg z nemocnice ve francouzském Bisanconu na pacienta, kterého právě dostal na stůl, viděl před sebou pouze další beznadějný případ. Dvě kulky vypálené z těsné blízkosti roztříštily muži spánek, jedna z nich zůstala nevratně vězet v lebce. Již to, že byl pacient stále naživu, byl vlastně malý zázrak. Stačilo, aby se kterákoliv ze střel vychýlila pouze o pár centimetrů a všechno mohlo být jinak. Byl by mrtev a dalších jedenáct lidí mohlo žít dál.

To ale tehdy ještě nikdo nemohl vědět. Muž se brzy po zákroku začal zázračně zotavovat. Nikdo z osazenstva nemocnice nemohl tušit, že se zanedlouho stane postrachem celé Francie a zanechá na její tváři nesmazatelný krvavý šrám.

Samotářský podivín

Joseph Vacher je již od malička jiný, než ostatní z jeho vrstevníků. Vznětlivá povaha, panovačnost a záliba v trápení zvířat ho rychle vyčleňují z kruhu ostatních. Ani rodiče si s ním nevědí rady. Ostatně, mají na starosti ještě dalších patnáct potomků. Rozhodnou se proto Josepha poslat do katolické školy proslulé tvrdou disciplínou.

Pro samotářského kluka se tam však situace nevyvíjí ideálně. Spolužáky je již po pár týdnech nařčen ze sexuálního obtěžování a musí školu opustit. Chvíli se protlouká na vlastní pěst, poté se rozhodne zkusit štěstí v armádě. Ani v té se však neprosadí. Poté, co si na důkaz své nespokojenosti s pomalým tempem povyšování podřízne krk, musí odejít definitivně. Nadřízení ho už tehdy popisují jako „psychicky labilního”.

Zhrzený a výbušný

Incident z vojny se ve světle následujících událostí ukáže být pouhou předehrou nadcházející tragédie. Vacherovo šílení však nakonec odstartuje až jeho nešťastná aféra se služkou jménem Louisa Barrand. S pohlednou dívkou se Joseph seznámí v době své vojenské služby. Okouzlí ho natolik, že ji po svém propuštění z armády vyhledá a požádá o ruku. Louisu ale, jak se ukáže, podivný mladík neokouzlil ani trochu. Jeho návrhu se pouze vysměje.

Zhrzený nápadník takové odmítnutí nestráví. Vytáhne proto pistoli a vypálí z ní do své vyvolené několik kulek. Poté obrací zbraň proti sobě. Louisa i Joseph se z utržených zranění jakoby zázrakem zotaví. Louisa naštěstí, Joseph spíš bohužel. Jeho zločin z vášně se pro něj totiž stává počátkem pádu do propasti šílenství. Propasti, na jejímž dně čeká gilotina.

Rozparovač útočí

Psychiatrická léčebna ve městě Dole se pak stane na rok Josephovým domovem. Hospitalizován s paranoií a halucinacemi se několikrát neúspěšně pokouší o útěk. Na svobodu je nakonec propuštěn hlavní branou. Diagnóza: zcela vyléčen. Jak se něco takového mohlo stát? Tuto otázku si nejspíš kladl Vacherův ošetřující lékař do konce svého života.

Krátce poté se totiž „zcela vyléčený“ Joseph vydává na svou krvavou křížovou výpravu napříč Francií. Jako tulák s brašnou, akordeonem a bílou kožešinovou čepicí brázdí kraj a črtá za sebou krvavou stopu lemovanou mrtvými těly. Ve vražedném amoku přepadává, podřezává a znásilňuje chlapce, dívky, muže i ženy. Znetvořená těla nechává ležet, aby je nacházeli náhodní kolemjdoucí. Ačkoliv za ním zůstává nevídaná spoušť, trvá nakonec celé tři roky, než ho konečně dopadnou.

Chladnokrevný lhář

Proč jej nezarazili dřív? Je neustále v pohybu a útočí na odlehlých místech. Policii ztěžuje pátrání i způsobem, jakým od sebe dokáže po dlouhé měsíce odvracet podezření. Jako poté, co zavraždí a na kousky rozřeže pasáka ovcí nedaleko Lyonu. Vacher se tehdy legitimuje strážníkovi na bicyklu, pátrajícímu v okolí po pachateli hrůzostrašného činu. Chladnokrevný rozparovač si nejdřív získá jeho důvěru tím, že mu předloží svůj průkaz armádního důstojníka. Poté jej nasměruje na falešnou stopu. Když se ho totiž policista zeptá, zda-li nezpozoroval v okolí podezřelá individua, je Vacher úslužnost sama. „Viděl jsem podezřelého muže běžet přes pole směrem na sever, asi míli odsud.“

Zatímco se policista žene za imaginárním vrahem, ten skutečný mu s klidem odkráčí přímo před nosem. Štěstěna stojí Vacherovi po boku ještě poměrně dlouho. Opustí ho až v roce 1897 v departmentu Ardèche. Žena pracující na poli vypadá jako snadný cíl. Jenže ona se dokáže překvapivě úspěšně bránit až do chvíle, než jí na pomoc přispěchají manžel a syn. Ti nakonec útočníka přemůžou, zneškodní a odevzdají policii. Ve vězení se Vacher přizná k jedenácti vraždám.

Gilotina úřaduje

Po zatčení se kolem Vachera rozpoutá divoký mediální kolotoč. Francouzské i světové deníky o něm informují na titulních stranách, porovnávají ho s anglickým Jackem Rozparovačem. Všechny ale zajímá hlavně jedno. Proč vlastně „Francouzský rozparovač“ vraždil? „Jsem anarchista a jsem proti společnosti bez ohledu na to, jaká forma vlády v ní existuje,“ nechává se slyšet sám masový vrah. Později, v průběhu soudního projednávání, však otočí a odvolává se na nepříčetnost.

Na jeho odsouzení se pak velkou měrou podepíše posudek doktora Lacassagneho, proslulého francouzského soudního lékaře. Ten několik měsíců zkoumá dostupné důkazy a rekonstruuje průběh vražd. Podle jeho analýzy se útočník k oběti vždy připlížil zezadu, jedním tahem jí podřízl krk, análně ji znásilnil, rozpitval a někdy i rozřezal na kusy. Takto metodicky a chladnokrevně si nemůže počínat nikdo, kdo by nebyl při smyslech, zní Lacassagnův závěr. Na základě tohoto posudku Vachera prohlašují za příčetného. Následuje rozsudek smrti. Poprava je vykonána 31. prosince 1898 stětím gilotinou. Joseph Vacher má tehdy pouze 29 let a k popravišti musí být dovlečen násilím.

Severokorejci vraždili ve velkém také Jihokorejce, a to jak civilisty, tak i zajaté či zraněné vojáky. Když například vstoupili 28. června 1950 do Soulu, našli tam v univerzitní nemocnici na 150 zraněných jihokorejských vojáků. Velící důstojník vydal příkaz k jejich likvidaci a všichni pak byli postříleni či ubodáni bajonety. Podobně se v září vedlo velké skupině Jihokorejců v Čchondžu, kde byly stovky lidí zastřeleny palbou ze samopalů, ubodány či pobity sekerami.

Předchozí část: Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (1)

Bez milosti

Na jiných místech jsou doloženy případy ubití klacky, upálení obětí politých benzinem a podobně. Nejinak se „činili“ i stoupenci jihokorejského prezidenta I Sung-mana. Navzdory optimistickým představám severokorejského velení se totiž Jihokorejcům a Američanům podařilo v létě 1950 udržet obranný perimetr u Pusanu, kam mezitím proudily posily z USA, Británie a dalších zemí.

Když se pak v polovině září 1950 vylodili Američané pod velením gen. Douglase MacArthura v týlu nepřítele u města Inčchon, karta se obrátila. Nyní to byli Severokorejci, kdo museli rychle ustupovat. Koncem září padl do rukou koalice Soul a postup pokračoval dál na sever, přičemž 19. října padla severokorejská metropole Pchjongjang. I Sung-manovi stoupenci rozpoutali na dobytém území svého protivníka teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí.

Prosincové masakry

Postup koaličních sil směrem k čínským hranicím přiměl Peking zasáhnout do války vlastními silami. Tím dostal konflikt nový rozměr a Američané se svými spojenci museli znovu začít ustupovat. Do rukou Číňanů padl Pchjongjang a reakcí se stala vlna násilností spáchaných nervózními Jihokorejci, která vyvrcholila v prosinci 1950. Tisíce lidí obviněných ze spolupráce s komunistickým režimem na Severu byly uvězněny a následovaly brutální výslechy, během nichž byli muži i ženy biti bambusovými holemi či pažbami pušek a mučeni různými jinými způsoby.

Aby z nich věznitelé vynutili přiznání, vráželi jim například bambusové třísky pod nehty. Popravy zastřelením obvykle probíhaly veřejně a pozorovatelé odhadovali, že jenom v průběhu druhého prosincového týdne v Soulu a okolí zahynulo asi 800 lidí, mezi nimi i děti. Mnozí z těchto nešťastníků přitom neměli s komunisty nic společného.

Spáchané násilnosti pozorovali a dokumentovali vojáci z jednotek OSN, ale I Sung-manovi lidé zatvrzele odmítali všechna obvinění a prohlašovali, že se nic takového neděje. Sám prezident byl však nakonec nucen nařídit konec těchto násilností a slíbil, že severokorejští váleční zajatci nebudou popravováni. Nejhorší výstřelky poté přestaly, ale válečné zločiny se v menším měřítku děly po celou dobu války až do uzavření příměří v červenci 1953. 

A co Američané?

Dodnes je hojně diskutována přímá účast amerických jednotek na válečných zločinech. Největší pozornost vyvolává masakr v No Gun Ri, který se odehrál ve třech dnech koncem července 1950. Tehdy došlo k zabití většího počtu jihokorejských civilistů (prchajících před válkou) při amerických leteckých útocích v prostoru železničního mostu u vesnice No Gun Ri 160 km jihovýchodně od Soulu. Část obětí měla být zabita i palbou ze země, která spadala na vrub vojáků 7. jízdního pluku.

Více se o této méně známé tragédii začalo hovořit roku 1999, kdy byl zveřejněn článek se vzpomínkami veteránů 7. pluku. O dva roky později zahájila americká armáda vyšetřování, které potvrdilo smrt většího počtu civilistů. Označila to však za „nešťastnou tragédii“ provedenou nezkušenými vojáky, a nikoliv úmyslný válečný zločin. Jihokorejští vyšetřovatelé s touto verzí nesouhlasili a prohlašovali, že vojáci 7. pluku dostali rozkaz ke střelbě na uprchlíky, pokud se přiblíží k jejich pozicím.

Smrt z nebe

Objasnění událostí komplikuje skutečnost, že se tragédie odehrála v chaotickém období ústupu před severokorejskými jednotkami, kdy Američané evakuovali obyvatelstvo několika vesnic v oblasti a po určitou vojáci civilisty také doprovázeli. V atmosféře všeobecné podezřívavosti vojáci uprchlíky prohledávali a zabavovali především nože. Přeživší svědkové uváděli, že se náhle objevila americká letadla a opakovaně nalétávala na uprchlíky, které kosila z palubních zbraní.

Američané pak v prostoru železniční trati stříleli po raněných z pušek a kulometů. Civilisté se snažili chránit barikádami z navršených těl mrtvých a jiní se pokoušeli holýma rukama vyhrabat nějaké mělké úkryty v zemi. Všeobecný chaos zvyšovala palba Severokorejců, kteří se nacházeli nedaleko a 29. července pronikli i do tunelu, kde našli některé přeživší. Celkový počet obětí není znám a zveřejněné údaje se pohybují ve výši 200–400. O případu se stále diskutuje a celá kauza ukazuje, že problematika válečných zločinů v Koreji je i po více než 60 letech citlivým tématem. 

Přístrojem ESPRESSO (SPectrograph for Rocky Exoplanet and Stable Spectroscopic Observations), který byl nedávno instalován na dalekohled ESO/VLT na observatoři Paranal v severním Chile, prošlo první světlo.

Tento nový echelletový spektrograf třetí generace je nástupcem úspěšného zařízení HARPS, které je stále v provozu na observatoři La Silla. Zatímco spektrograf HARPS je při měření rychlosti pomocí Dopplerova jevu schopen dosáhnout přesnosti kolem 1 m/s, ESPRESSO by mělo – díky technologickému vývoji a využití na dalekohledu s mnohem větším zrcadlem – provádět stejná měření s přesností v řádu několika centimetrů za sekundu.

Nový lovec malých planet

ESPRESSO umožňuje detekovat drobné změny ve spektrech hvězd, ke kterým dochází následkem oběhu planet. Tento postup, známý jako metoda radiálních rychlostí, je založen na gravitačním působení planety na hvězdu, která se z pohledu pozorovatele slabě pohupuje. Čím je planeta méně hmotná, tím je menší i pohyb hvězdy. K detekování kamenných exoplanet, které potenciálně mohou být nositelkami života, je tak potřeba velmi přesný přístroj. ESPRESSO bude touto metodou schopné objevit ty dosud nejlehčí planety.

Při testovacím pozorování byly sledovány hvězdy a známé planetární systémy. Srovnání se staršími daty získanými pomocí HARPS ukázalo, že ESPRESSO je schopné získat data stejné kvality s použitím nesrovnatelně kratších expozic. Zařízení bude schopné získávat záření ze všech čtyř hlavních dalekohledů systému VLT najednou a tímto způsobem sesbírá tolik světla, jako jeden teleskop se zrcadlem o průměru 16 m.

I když hlavním úkolem spektrografu ESPRESSO je posunout o další krok kupředu hledání méně hmotných extrasolárních planet a výzkum jejich atmosfér, je zde celá řada dalších aplikací. Zařízení bude například nejvýkonnějším přístrojem světa, který umožní zjistit, jestli se během vývoje vesmíru měnily hodnoty základních fyzikálních konstant. Jejich drobné změny některé fyzikální teorie předpovídají, ale dosud se je nepodařilo přesvědčivě prokázat.

Až bude dokončen dalekohled ESO/ELT (Extremely Large Telescope), jeho přístroj HIRES, který je v současnosti ve fázi studie, umožní metodou radiálních rychlostí detekovat a spektroskopicky zkoumat ještě menší extrasolární planety, až do velikostí srovnatelných se Zemí.