O vzniku života na Zemi a podmínkách, které jsou k tomu nezbytné, stále ještě mnohé nevíme. Můžeme ale vzít jed na to, že pro život našeho typu je nutná planeta s atmosférou.

V poslední době objevujeme řadu zajímavých a potenciálně obyvatelných planet u červených trpaslíků. Tyto planety ale obíhají velmi blízko trpaslíků a červení trpaslíci jsou známí tím, že to jsou dost bouřlivé hvězdy. Je tedy otázkou, jestli si planety v těsné blízkosti červených trpaslíků mohou udržet atmosféru.

Atmosféry planet trpaslíka TRAPPIST-1

Bart van der Holst z Michiganské univerzity v Ann Arbor a jeho spolupracovníci prozkoumali situaci v nedávno objeveném pozoruhodném systému nedalekého červeného trpaslíka TRAPPIST-1. Ten hostí přinejmenším sedm planet, z toho tři v obyvatelné zóně.

TIP: Důležitý objev: NASA hlásí sedm planet podobných Zemi u nedaleké hvězdy

Z jejich výsledků vyplynulo, že pokud měla na počátku atmosféru planeta TRAPPIST-1b, která je trpaslíkovi nejblíže, tak ji zřejmě ztratila během 100 milionů let. Naopak nejvzdálenější z objevených planet, TRAPPIST-1g a TRAPPIST-1h, si podle výpočtů podržely atmosféry po miliardy let. Planeta TRAPPIST-1g je zároveň v obyvatelné zóně trpaslíka, takže přinejmenším tam mohl mít život slušnou šanci.

V uplynulém roce jste si na našem webu mohli přečíst více než 3 200 článků z oblasti vědy, historie, cestování, ochrany přírody, vojenství a kosmonautiky. Seznamte se s desítkou těch, které vás zaujaly nejvíce:

10. Josef „Sepp“ Allerberger: Alpský ostrostřelec a odstřelovačský inovátor

Rakušan Allerberger nikdy nedostal vyšší hodnost než desátník a na frontu byl v roce 1943 poslán jen jako kulometčík. Přesto dosáhl 257 potvrzených zásahů a stal se druhým nejúspěšnějším německým odstřelovačem…

8. Příběh Mary Toftové: Ženy, která porodila králíka

Ačkoliv již bývá společnost 18. století spojována s osvícenstvím, ani pokrokové metody v bádání a přemýšlení ji nezbavily víry v absurdní mýty – a jedním z nejslavnějších se stal příběh o ženě, jež rodila králíky…

6. Poněkud drsný žertík: Praskající skleněný chodník v kilometrové výšce

Skleněné mosty a lávky rostou v posledních letech v čínských horách jako houby po dešti. Procházka po chodníku, vinoucím se desítky metrů nad zemí, je výzvou sama o sobě. Pro skutečné odvážlivce je pak připravený praskající skleněný chodník…

4. Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Na téma vyhynutí lidstva již bylo natočeno mnoho filmů a napsána řada knih. Některé z těchto hororů a sci-fi děl však překvapivě stojí na reálném dramatickém základě. Dávný výbuch sopky Toba měl totiž skutečně málem na svědomí zánik lidského pokolení…

2. Železné předměty doby bronzové nepocházejí z tohoto světa

Když vědci loni zjistili, že čepel dýky slavného faraona Tutanchamona vznikla z meteoritického železa, vzbudilo to značný rozruch. Francouzští odborníci teď nově tvrdí, že nešlo o žádnou výjimku. Všechny železné nástroje a zbraně doby bronzové jsou podle nich vyrobené z meteoritického železa…

Poslední dvě dekády 19. století se ve Francii nesly ve znamení celospolečenského rozkvětu. Země dosahovala nebývalých ekonomických úspěchů, střední třída bohatla a začala volný čas trávit po kavárnách a restauracích. Ne nadarmo tato éra získala poetické označení Belle Époque – Krásná doba. Přerod nastal i v oblasti zábavy. Vedle divadla si získávala oblibu cirkusová vystoupení, dostihy, o něco později i kina a své obdivovatele našly i právě zakládané kabarety.

Zakladatel se špatnou pověstí

Příznivě frivolního ovzduší se rozhodl využít i jistý Joseph Oller (1839–1922), muž nepříliš valné pověsti, ale mimořádných podnikatelských schopností. Rodák ze španělské Terrassy se do Francie dostal už jako malé dítě. Přestože v mládí opět na čas odcestoval kvůli studiím do rodného Španělska, záhy se do země galského kohouta vrátil a začal se zde živit jako bookmaker. Zlom v jeho životě přinesl rok 1867, kdy Oller vynalezl zvláštní způsob sázení, díky němuž zbohatl. Francouzské státní orgány však metodu považovaly za nezákonnou, a Oller proto o šest let později putoval na pár dní za mříže. Ani to však nedokázalo zlomit jeho podnikavého ducha. Jen co čtyřiatřicetiletý Katalánec opustil vězení, už začal spřádat nové plány a jeho zájem upoutal nově se rodící zábavní průmysl.

První taneční a divadelní sály, které založil, sice jistý úspěch sklidily, ale Oller toužil po něčem mnohem kolosálnějším. Čas nazrál na konci osmdesátých let, kdy Paříž roku 1889 hostila desátou Světovou výstavu a do metropole proudily davy návštěvníků z celého světa. Oller proto spojil síly s majitelem Cirkusu Hippodrome Charlesem Zidlerem (1831–1897) a na úpatí bohémské čtvrti Montmartre otevřel 6. října toho roku podnik, který měl zejména mužské části společnosti pobyt v hlavním městě co nejvíce zpříjemnit. Kabaret dostal podle červeného mlýna na střeše budovy jméno Moulin Rouge.   

Při vybavování podniku si Oller se Zidlerem dali obzvláště záležet. Najali si dokonce i renomovaného výtvarníka Adolpha Willetta (1857–1926), který svou práci odvedl dokonale. Pod stropy zavěsil desítky obřích blyštivých lustrů, na stěny připevnil zrcadla, uprostřed hlavní místnosti udělal prostor pro velký taneční sál a jeviště. Také přilehlá zahrada s restaurací musela být vskutku impozantní. Nejenže zde byly rozmístěny nejrůznější pouťové atrakce, ale k nebi se tu tyčila maketa slona, v jehož útrobách sídlil arabský klub. Zájemci vcházeli po točitém schodišti ukrytém v noze chobotnatce. Hlavním lákadlem podniku se však staly ženy.

Tanečnice Jane

Jednou z prvních velkých tanečnic, která okouzlovala diváky Moulin Rouge svými mimořádně lascivními pohyby, se stala Jane Avrilová (1868–1943), kterou ředitel Zidler přivedl na Montmartre z Cirkusu Hippodrome. Přestože bylo dívce tehdy pouhých jedenadvacet let, měla toho za sebou víc, než by si asi sama přála. Na svět přišla v roce 1868 na pařížském předměstí. Její matkou byla proslulá kurtizána, která ji zplodila s italským markýzem, jenž se však nechtěl k dítěti znát. Avrilino dětství proto za mnoho nestálo. Matka na ni neměla čas, a když už si ho udělala, zahrnovala dítě výčitkami a pohlavky. Později navíc přišla o rozum a Jane se tak jako dospívající dívka musela začít starat sama o sebe. Krátce před svými sedmnáctými narozeninami se dokonce rozhodla spáchat sebevraždu skokem do Seiny. Naštěstí si svůj nápad na zábradlí rozmyslela.

O několik týdnů později pak se svým novým přítelem, studentem medicíny, navštívila zábavní podnik jménem Bal Bullier a její život se radikálně změnil. Jane zde totiž propadla vášni jménem tanec. A protože byla dostatečně šikovná a cílevědomá, záhy si našla místo v Cirkusu Hippodrom a poté také v Moulin Rouge, kde způsobila nemalou senzaci. „Mladá Jane Avrilová tančila čtverylku způsobem, který byl maximálně provokativní a nepředstavitelný. Vypadala velmi dětsky a navíc ze sebe pokrytecky dělala pobožnůstkářku, ale tato cudnost byla falešná, jelikož s oblibou nosila hluboký výstřih na orientální způsob, který jí sahal až hluboko do pasu. Kolem tváře měla černé lokny a převáděla jakési morbidní a zkažené panenství,“ zanechal nám svědectví jeden z jejích obdivovatelů, symbolistický básník Arthur Symons (1865–1945).

Konec zlatých časů

Definitivní tečku nejen za zlatou érou Moulin Rouge, ale i za velmi krátkou, o to však intenzivnější etapou známou jako Belle Époque udělal Gavrilo Princip (1894–1918), když 28. června 1914 v Sarajevu zastřelil následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Kabaret však – i přes značné potíže – nakonec nezanikl. Přičinila se o to, jak jinak než krásná žena. Nechávala si říkat Mistinguett (1875–1956) a na rozdíl od svých předchůdkyň si davy fanoušků nezískala křepčením na parketu, ale především zpěvem. V meziválečném období údajně nebylo ve Francii lepší varietní zpěvačky. Po jejím boku se na začátku dvacátých let objevila i budoucí herecká hvězda první velikosti Jean Gabin (1904–1976).   

Revoluční změny

Kabaret se pořádně nestačil vzpamatovat z jedné války, a už tu byla druhá. Na jejím konci pak krátce po osvobození Paříže stanula na jevišti Moulin Rouge další zpěvačka s neopakovatelným hlasem – Edith Piaf (1915–1963). Ani ona nevystupovala sama, ale vzala si na pódium švarného kolegu, později neméně známého Yvese Montanda (1921–1991). Vzhledem k tomu, že lidé neměli po válce příliš důvodů k oslavám, potácel se podnik opět na hranici bankrotu. Nový lesk mu vdechl až ředitel Joseph Clerico, který v padesátých letech přikročil k razantním změnám ve fungování kabaretu, zejména zprofesionalizoval zdejší taneční soubor. Od jeho dob se členkami ansámblu mohly stát pouze dámy vyšší 175 centimetrů, štíhlé postavy a navíc s baletním vzděláním.   

Štěstí je nakažlivé. Je-li šťastný váš kamarád, který žije do vzdálenosti 1,6 km od vás, máte o 25 % vyšší šanci, že budete šťastní také. Spokojený přítel vašeho přítele žijící stejně daleko zvyšuje pravděpodobnost vašeho štěstí o 15 % a přítel přítele vašeho přítele už jen o 10 %. Pokud váš kamarád bydlí pouze 0,8 km od vás, stoupá šance „nakazit se“ jeho štěstím na 42 %. Šťastný soused z vedlejšího domu pak pravděpodobnost zvyšuje o 34 %.

TIP: Štěstí očima vědy: Být bohatý a zdravý nestačí, rozhodují geny

Zmíněné tvrzení nedávno předložili badatelé Nicholas Christakis a James Fowler. Nakažlivost štěstí přitom v rámci své studie popsali v podstatě mimochodem: Původně totiž zkoumali, jak se mezi lidmi šíří sklony k tloustnutí a závislost na tabáku.

Naše Galaxie neboli Mléčná dráha má tvar plochého disku s průměrem asi 120 tisíc světelných let a s tloušťkou zhruba dva tisíce světelných let. V předchozí části článku jste se například dozvěděli, že má neviditelné halo, že je zkroucená či že může obsahovat až 400 miliard hvězd.

6. Nelze ji zachytit shora 

Mléčnou dráhu pochopitelně nemůžeme fotografovat shora, protože se nacházíme uvnitř galaktického disku, asi 26 000 ly od jeho středu. Svoji galaxii tak pozorujeme pouze „z průřezu“, který známe jako pás Mléčné dráhy táhnoucí se noční oblohou. 

Veškeré nádherné obrazy našeho hvězdného ostrova vznikly buď v mysli umělce, nebo jde o fotografie jiných galaxií, jež považujeme za podobné té naší. Neznamená to však, že nemáme o struktuře Mléčné dráhy žádnou představu. Naopak – s využitím nejrůznějších metod dokážeme mapovat velkorozměrové struktury galaktického disku, především jeho spirální ramena. Astrometrická družice Gaia nám pak již brzy poskytne přesnou statistiku hvězd. 

7. Má ve středu černou díru

Jedná se dokonce o veledíru, s hmotností přesahující čtyři miliony sluncí a s odhadovaným rozměrem 22,5 milionu kilometrů, což odpovídá zhruba polovině vzdálenosti Slunce–Merkur. Obklopuje ji tzv. akreční plynný disk o rozměru asi 1 AU (astronomické jednotky), jehož látka na černou díru padá ve spirále. Astronomové oblast označují jako Sgr A*, tedy rádiový zdroj v souhvězdí Střelce. Rádiové záření představuje také důsledek probíhající akrece. Aktivita komplexu je v současné době poměrně nízká: černá veledíra v centru naší Galaxie zkonzumuje ročně pouhých 10⁻⁸ hmotností Slunce. Vědci však mají indicie, že v minulosti byla mnohem větší. 

8. Je téměř stejně stará jako vesmír

Podle moderních odhadů, zpřesněných zejména díky kosmologické družici Planck, vznikl náš vesmír před 13,80 ± 0,04 miliardy let. Predikované stáří Mléčné dráhy pak činí 13,60 ± 0,80 miliardy let. K nejstarším hvězdám v Galaxii patří stálice shromážděné v kulových hvězdokupách, které se – jak již víme – nacházejí především v galaktickém halu. A právě podle doby zrodu těchto hvězd odhadujeme stáří Mléčné dráhy. 

Vývojové modely předpokládají, že velká část hmoty tvořící dnes Galaxii byla „na místě“ už záhy po vzniku vesmíru, nicméně disk a centrální výduť se zřejmě zformovaly až před 10–12 miliardami let. Mléčná dráha se pak dále obohacovala materiálem, který gravitačně vysála ze svých kolegyň v sousedství. 

9. Patří do nadkupy galaxií v Panně

Galaxie se vesmírem nepohybují osamoceně, ale shlukují se do větších gravitačně vázaných celků. Mléčná dráha tvoří součást tzv. Místní skupiny, jež čítá dalších 53 známých zástupců (nejspíš je jich však mnohem víc), kteří by se vešli do koule o poloměru 10 milionů světelných let. Náš hvězdný ostrov obklopuje 14 satelitních galaxií, přičemž k nejznámějším patří oba Magellanovy oblaky. V těsném sousedství nalezneme Galaxii v Andromedě (M31), rovněž s plejádou satelitů, a o něco dál i Galaxii v Trojúhelníku. 

Místní skupina však tvoří součást ještě většího celku – nadkupy galaxií v Panně –, jež sdružuje přinejmenším stovku podobných galaktických kup. V oblasti o průměru přes 110 milionů světelných let předpokládají astronomové zhruba sto tisíc jednotlivých galaxií s celkovou hmotností 10¹⁵ sluncí. Velké hvězdné ostrovy dostupné amatérským dalekohledům (například M51, M81, M66 nebo NGC 253) náležejí ve většině případů právě do nadkupy v Panně. 

10. Pohybuje se

Ve vesmíru nenajdeme nic, co by zůstávalo v absolutním klidu. I Mléčná dráha se tedy pohybuje. Volba vztažné souřadné soustavy je však v případě takto velkých vzdáleností obtížná. Každopádně vůči referenčnímu systému, který se pojí s mikrovlnným kosmickým pozadím (tj. se zbytkovým zářením po Velkém třesku), se Místní skupina galaxií pohybuje rychlostí asi 600 km/s. 

Mimochodem, nejpřesnějším možným proměřováním pohybů galaxií v rámci Místní skupiny dospěli vědci k nezvratnému závěru, že asi za čtyři miliardy let se Mléčná dráha srazí s Galaxií v Andromedě. Přestože přímé kolize hvězd lze prakticky vyloučit, událost rozhodně promění naše blízké okolí. Obě galaxie postupně splynou a černé veledíry v jejich centrech se nejspíš rovněž spojí v jednu velkou. Její aktivita – tedy rychlost pohlcování okolního materiálu – pak prudce vzroste a zrodí se aktivní galaktické jádro. 

Nepochybně se však přímo srazí některé gigantické molekulové oblaky, přičemž se očekává, že započne další význačná éra tvorby hvězd. Naše Slunce se i s planetami nejspíš odsune dál od centra, a s 12% pravděpodobností by mohlo být dokonce z rodící se obří galaxie vymrštěno. Vzniklý hvězdný ostrov (vědci mu již přezdívají Mléčnomeda) se stane novým gravitačním centrem Místní kupy a ve velmi vzdálené budoucnosti zřejmě postupně spořádá všechny její členy. 

Na bojiště v jižním Pacifiku se loď s novým kapitánem Wilderem Bakerem vrátila až na sklonku roku 1942. V té době se ovšem charakter války začal měnit. Američané přecházeli do ofenzivy, což pro posádku North Caroliny znamenalo, že kromě ochrany letadlových lodí vykonávala i neméně důležitou práci v podobě předinvazního ostřelování pobřežních cílů.

Podpora pěchoty

Během roku 1943 tak její těžká děla vyháněla japonské vojáky z bunkrů na Nové Georgii či Gilbertových ostrovech. V témže roce došlo také k výměně kapitána Bakera za Franka Thomase a spolu se sesterským Washingtonem se North Carolina neúspěšně pokusila vyprovokovat klasickou námořní bitvu výpadem před japonskou základnu na ostrově Kavieng. Také rok 1944 zastihl ocelovou jižanskou krásku v pilné práci. V únoru se zúčastnila mohutného leteckého přepadu kdysi mocné japonské základny na atolu Truk a v červnu – opět pod novým kapitánem, Frankem Fahrionem, podporovala vylodění na ostrově Saipan.

To už nejvyšší japonské velení chápalo, že zemi vycházejícího slunce začíná „téci do bot“, a k Saipanu vyplula většina zbylých akceschopných válečných lodí. V bitvě ve Filipínském moři však japonská flotila admirála Džisaburóa Ózawy utrpěla těžkou porážku a musela hledat spásu v útěku. North Carolina se k nepříteli na dostřel těžkých děl nedostala, ale na vítězství se podílela sestřelením nejméně dvou japonských letounů.

Pak následovala nutná údržba v loděnicích Puget Sound v Bremertonu a po návratu na bojiště na podzim roku 1944 obrněnec beze škod přečkal ničivý tajfun, který se stal osudným pro torpédoborce Hull, Monaghan a Spence. Při dobývání Filipín pak znovu bránil letadlové lodě a se stejnými úkoly vkročil také do posledního válečného roku. 

Šestkrát potopená loď 

Když došlo v dubnu 1945 na kruté boje o Okinawu, North Carolina opět bušila těžkými děly do japonských pozemních pozic a kromě toho jistě sestřelila šest letců kamikaze. Na sklonku války naposledy promluvila její hlavní děla, přičemž jejichž obětí se stal průmyslový komplex poblíž Tokia. Jednalo se přitom o pádnou odpověď na zprávy japonského rozhlasu, který North Carolinu celkem šestkrát prohlásil za potopenou.

Po válce se část námořníků vylodila v Japonsku coby součást okupačních sil, zbytek i s lodí odplul domů. Po generální opravě North Carolina krátce sloužila jako školní loď a v roce 1947 stále hrozivý, leč finančně náročný obrněnec námořnictvo vyřadilo ze služby. Čekal jej tak osud všech odepsaných plavidel – prodej a rozebrání na šrot. Jenže guvernér státu Severní Karolína Luther Hodges byl proti. Vyhlásil celonárodní sbírku, vyzval dokonce i školáky, aby na záchranu lodi věnovali část peněz na sladkosti, a nemožné se stalo skutkem.

Sbírka vynesla 300 000 dolarů, zbytek přidal stát, díky čemuž je dnes loď přístupná veřejnosti, neboť od roku 1962 kotví ve Wilmingtonu jako památník a muzeum. I tak ale North Carolina ještě v osmdesátých letech svému námořnictvu pomohla. V té době totiž stále ještě sloužily obrněnce třídy Iowa, které však nutně potřebovaly některé náhradní díly. Kupodivu se nemusely zakázkově vyrábět, protože se našly v podpalubí North Caroliny, pečlivě zabalené ještě ve starých originálních obalech z voskového papíru. 

Lidé často říkají, že jim svátky přinášejí spoustu práce a nepohodlí. Podle amerického antropologa Dimitrise Xygalatase a dalších vědců jsou svátky ve skutečnosti velmi přínosné pro naše duševní zdraví a kondici.

Blahodárné rituály

Každodenní život bývá stresující a plný nejistoty. Pokud existují chvíle, kdy přesně víme co a jak dělat, poskytuje nám to cenný pocit stability a kontroly nad situací. Při rituálech se můžeme zklidnit a utužit sociální vazby. Celá řada experimentů potvrzuje, že svátky a rituály dobře fungují proti všudypřítomné úzkosti ze světa.

Prakticky všechny svátky jsou spojené se speciálními pokrmy. Jejich příprava a také snězení má rovněž významnou psychologickou a sociální funkci. Jde tradiční rituály, které jsou zakončené příjemným jídlem s blízkými lidmi.

TIP: Nejen láska: Hormon oxytocin posiluje vztahy i spiritualitu

Po celém světě je běžné si během alespoň některých svátků předávat dary. Čistě technicky vzato je zbytečné se navzájem podarovat a přitom plýtvat zdroji. Ritualizované předávání darů je ale často velice důležité kvůli utužování sociálních a rodinných vztahů. 

Proč Zemi pokrývají pohoří a oceány a proč se kontinenty od sebe postupně vzdalují? Proč je oceánská kůra stará „jen“ 350 milionů roků, zatímco ta kontinentální i víc než čtyři miliardy let? A jak je možné, že „složením“ kontinentů může vzniknout téměř dokonalá hypotetická koule? Vědci na zmíněné základní otázky geologie přinesli mnoho zajímavých odpovědí, ale uspokojivé a obecně platné vysvětlení nabídla až teorie deskové tektoniky, oficiálně uznaná v 70. letech 20. století. Do té doby se řada badatelů přikláněla k myšlence, že zvláštní chování povrchu naší planety má na svědomí něco jiného – že se totiž Země rozpíná. 

Jako umírající hvězda

K prvním propagátorům teorie o postupné expanzi Země patřil sám otec evoluce Charles Darwin. Kolem roku 1834 zkoumal vyzdvižení horstev v jihoamerické Patagonii. Došel přitom k závěru, že je tamní krajina „vyvýšena do své současné podoby následkem elevace, jež působila v celé oblasti téměř stejně silně“. Za zmíněnou elevací mělo stát „působení jedné spojité síly“, kterou byla údajně právě planetární expanze. 

Hypotézu o rozpínání později rozvinul ruský badatel Ivan Osipovič Jarkovský. Podle něj kdysi celou naši planetu pokrýval prakontinent Pangea, tehdy však ještě měla Země menší objem a postrádala oceánskou kůru. Jak se planeta zvětšovala, zmíněný světadíl se „roztrhl“ na jednotlivé kontinenty, které se pak navzájem vzdalovaly. Zformování a růst zemské kůry potom vedly k utváření nových pohoří. 

Ona tajemná síla nutící planetu k růstu vznikala podle Jarkovského srážením éteru v zemském jádru, přičemž má popsaný proces pokračovat donekonečna. Kolem roku 1938 navázal na zmíněné myšlenky i britský teoretický fyzik Paul Dirac a později německý kvantový fyzik Pascual Jirdan. Ten tvrdil, že se rozpínají všechny planety ve vesmíru, a dokazoval to pomocí Einsteinovy teorie relativity. Zastáncem zemského růstu byl i Nikola Tesla, který jej srovnával s expanzí umírající hvězdy. Potíž tkvěla v tom, že nikdo nebyl schopen myšlenku dokázat a údajné zvětšování Země změřit.

Plovoucí desky 

Badatelé nakonec zmíněnou ideu zavrhli (přestože ji jednoznačně nevyvrátili) a nahradili ji novou představou – totiž teorií deskové tektoniky. Podle ní tvoří svrchní slupku zemského pláště mohutné, až desítky kilometrů silné desky, které „plavou“ na plastické vrstvě zemského jádra. Pohybují se asi o 5–10 cm za rok a dnešní uspořádání kontinentů je výsledkem jejich opakovaných srážek, rozlamování a opětného spojování. K dalším důsledkům pak patří vznik pohoří, vulkanismus a zemětřesení. 

Ideu deskové tektoniky poprvé zmínil německý geolog Alfred Wegener v roce 1912, tehdejší odborná obec se mu však vysmála. Trvalo víc než půl století, než byla teorie v 70. letech přijata jako vědecký konsenzus. Přesto dodnes řada badatelů tvrdí, že také ona zahrnuje množství rozporů. Nelze tedy zcela vyloučit, že se – možná už značně pozměněná – hypotéza o expandující planetě ještě jednou dočká renesance. 

Těžko odhadovat, zda planetární astronomy překvapilo v uplynulých měsících něco víc než skutečné záběry geologických poměrů na trpasličí planetě Pluto. Oproti očekávání, že půjde o beztvarý ledový svět, odhalily snímky pořízené již z velké vzdálenosti překvapivě členitý povrch: Z hladkých planin vystupují do kilometrových výšek ledová pohoří.

TIP: New Horizons má možná svůj největší objev: Dvě kryovulkanické sopky

Nejvyšším tamní vrcholkem je zřejmě Piccard Mons, jenž vyčnívá asi 5,3 km nad okolní terén a má základnu širokou přes 200 km. Ve srovnání s Mount Everestem (8,8 km nad hladinou moře, ale pouze 4,6 km nad severním okolním terénem a 3,6 km nad jižním), či dokonce s Olympus Mons na Marsu (25 km na okolním terénem) zmíněná hora nijak zvlášť nevyniká. Na rozdíl od uvedených gigantů ji však téměř jistě tvoří vodní led – nejspíš se jedná o bývalý kryovulkán. Pouze nízké teploty na povrchu Pluta přitom umožňují fázi vodního ledu, která je dost pevná, aby se vrchol nezhroutil vlastní váhou.

Jako druhá žena v historii získala doktorát z filozofie na nejstarší univerzitě v Bologni. Zanedlouho pak začala na této škole i učit. A co víc! Pak se dokonce vdala a měla děti. Dnes možná nic až tak pozoruhodného, ale nacházíme se v Bologni 18. století!

Hýčkaný jedináček

Laura Maria Catarina Bassi vlastně z rodného města skoro nevytáhla paty. Narodila se v bohaté rodině renomovaného právníka. Všichni její sourozenci zemřeli jako malé děti, rodiče se tedy soustředili na ni a umožnili jí kvalitní soukromé vzdělání. Jiné jako dívka vlastně neměla nárok získat.

Kromě italštiny brzy ovládala i latinu a francouzštinu, ale nejvíce si oblíbila přírodní vědy. Pro ně ji nadchl její domácí učitel, jinak také rodinný lékař a profesor na univerzitě Gaetano Tacconi. Vzdělával ji v oblasti matematiky, metafyziky, logiky a filozofie.

První veřejné vystoupení

Když se o jejím talentu doslechl vlivný kardinál Prospero Lambertini, přesvědčil ji, aby se zúčastnila veřejnosti otevřené diskuse na boloňské univerzitě. Tam všechny tak ohromila, že jí brzy univerzita udělila doktorát, čemuž přihlíželi nejen studenti a členové akademického senátu univerzity, ale i špičky tehdejší společnosti. Na onom slavném ceremoniálu v Palazzo Publico také zazněla její první veřejná přednáška.

Bylo jí pouhých jednadvacet let, když jí nabídli, aby se stala univerzitní profesorkou - vlastně první na evropském kontinentě! Ačkoli si jí vážili, přece jen kvůli společenských předsudkům nedostala často šanci přednášet. Jaksi se příliš nehodilo, aby stála jako žena před sálem plným… mužů.

Manželka, matka, vědkyně

Nebyla to jen „suchá“ vědkyně. Měla i bohatý soukromý život. Ve svých sedmadvaceti letech se provdala za lékaře Giuseppa Verattiho. Vědu neopustila ani poté, co se jí narodily děti. Z osmi se jich dospělosti dožilo pět. Maminkou na plný úvazek ale určitě nebyla!

Díky svým vlivným příznivcům získala možnost vyučovat doma a dostávala velmi slušný plat. Ten jí umožnil, aby si ve svém domě zřídila laboratoř, kde společně s manželem, který se stal jejím oficiálním asistentem, prováděli pokusy s elektřinou. S velkým úspěchem se pak setkaly jejich kurzy experimentální fyziky, které Laura vedla 28 let. Obdivovala Benjamina Franklina, ale především vycházela z díla Isaaca Newtona, podle jehož knihy Matematické základy přírodní filosofie jako jedna z prvních v Itálii vyučovala. Napsala také několik knih, většinou z oblasti fyziky a hydrauliky, i když v nich s žádnými novými objevy sama nepřišla.

TIP: Triumf vůle a rozumu: Před 150 lety se narodila Marie Curie-Sklodowská

Velkého uznání se jí dostalo na sklonku života. Tehdy získala prestižní pozici profesora experimentální fyziky boloňské univerzity, což jí jako ženě zajistilo nebývalé postavení v tehdejší italské společnosti…