Slovanský Karibik Věry Ferbasové

Roztomilá blondýnka. Diblík. Herečka, která má na kontě desítky filmů. Mnozí její herectví neuznávají. Prý se na plátně pouze pitvoří. Ať tak či tak, šarm a kouzlo se Věře Ferbasové upřít nedá. V době své největší slávy je ráda, když v létě vyšetří alespoň dva týdny na odpočinek. Je jasné, že barrandovské ateliéry ani v době horka a orosených čel nebudou zahálet. Lidé po filmech baží stále!

Kde tedy chytá bronz Švadlenka, Sextánka či Falešná kočička? Na ostrově Rab. Je to prý slovanský Karibik. Romantické starobylé uličky, kostely a zvonice... A nechybí ani umění. V uličkách a zákoutích je jedna galerie vedle druhé. Umění má ve třicátých letech zelenou. A je jedno, jestli jde o klasická zátiší s mísou pomerančů nebo kubistické portréty. Jihoslovanský ostrov má spousta zátok, které se za poslední desítiletí změnily jen málo. Ideální pro sportovce! A tím energická herečka rozhodně je. Je jisté, že mnozí „domorodci“ si ji pro její komediální talent dlouho pamatovali.

Baarová na Riviéře

Příběh jako z románu. Když Lída Baarová odjíždí do Německa točit první film, je už dlouho platonicky zamilovaná do největší tamější hvězdy Gustava Fröhlicha. A už během prvního společného filmu se láska stává skutečností. Její milenec je pozorný. Čerstvě rozvedený. Lída Baarová se s ním má jako v bavlnce. Nastěhuje si ji do svého domu na Schwanenwerderu. Ukazuje se s ní ve společnosti a mladá herečka se tak dostává mezi nejvlivnější osobnosti tehdejší doby. Ano, je mezi nimi i Joseph Goebbels!

Zpět ale k zamilovaným hrdličkám. Kam jet na dovolenou? V tom měli jasno. Itálie je pro zamilované jako stvořená. Italská Riviéra láká na krásná slunečná pobřeží, dobré jídlo a celou řadu dalších možných vlivných přátelství. Láska hvězdné dvojice vydržela jen několik let. Láska Lídy Baarové k Itálii mnohem déle. Právě tady totiž navázala na svou filmovou kariéru. Po tom všem. Po válce, obvinění z kolaborace, uvěznění i všech rodinných tragédiích.

Čapek na horách

Dramatik, spisovatel a milovník cestování. Když člověk sedí celý den za stolem a píše, rád se potom nadechne čerstvého vzduchu. A kde je vzduch nejčerstvější? Na horách. Jako mladík jezdíval Čapek do Tater, teď však nebude troškařit. Pojede se do Alp. V třicátých letech obdivuje vrcholky hor snad každý rok. Jednou je to ale jiné. Dovolenou naplánuje jeho dlouholetá známost Olga Scheinpflugová. Společně si zakoupí vůz. Škodu Rapid. Výletu nic nestojí v cestě. Olga už má také řidičský průkaz a bravurně se potýká i ze změnami řízení. Někde vpravo, někde vlevo.

Karel ukáže své milé všechna místa, která má v Alpách rád. A to není všechno. Po patnácti letech požádá svou nic netušící lásku o ruku! Manželství je to harmonické a výlety do Alp zůstanou jejich společnou vášní. A motorismus taky. Z prvního společného výletu vznikne i kniha. Za volantem s Karlem Čapkem. Romantické vypravování ale nečekejte. Je to cestopis plný poznatků, motoristických témat a popisu sedmi zemí, které během alpského výletu projeli.

Tatíčkova vesnička

Prázdninová láska Tomáše Garrigue Masaryka? Slovensko! V době, kdy už je prvním československých prezidentem i dávno před ní. S manželkou a ještě malými dětmi jezdívá nejdřív k rodičům do Hustopečí. Když ale jednou pozná slovenskou Bystřičku, zůstane jí na dlouhá léta věrný. Je uznávaným profesorem. Pro místní je to autorita, ale zároveň přítel z masa a kostí. Své děti učí zemědělským základům. Takže i o prázdninách se starají o prasata, pomáhají při žních nebo pasou husy. Sbírají rybíz, maliny, orají pole. Praha je v tu dobu velkým městem a pobyt na venkově je pro celou rodinu příjemným osvěžením.

A Slovenku zůstává věrný i ve svém prezidentském úřadu. Jeho věk vyžaduje větší klid a také prostředí, které bude více reprezentativní. Přece jen, povinnosti hlavy státu nepočkají ani o dovolené. Kam jet? Topolčianky. Malá slovenská vesnička. A malý, ale útulný zámeček. Masaryk zůstane tomuto místu věrný dvanáct let! Tráví tu téměř celé léto. Přijímá státní návštěvy i spisovatele Čapka. Právě tady vzniknou legendární Hovory s TGM.

Podle nového výzkumu amerických vědců hraje v uchování dobré duševní kondice významnou roli listová zelenina. Výsledky vědců ukazují, že pro zachování obstojné paměti a bystrého uvažování postačí jedna porce listové zeleniny denně. Taková strava dokáže zpomalit stárnutí mozku až o 11 let.

TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí

Výzkum vědců z Rush University Medical Center v Chicagu zahrnoval 960 účastníků s věkovým průměrem 81 let, které vědci sledovali po dobu 5 let. Respondenti po celou dobu zaznamenávali své stravovací návyky a absolvovali také paměťové testy.

Ukázalo se, že zhoršující se paměť se projevila u všech zkoumaných subjektů. Ovšem u lidí, kteří denně jedli alespoň jednu porci špenátu, kapusty a další listové zeleniny denně, bylo zhoršení nejmenší. Naopak lidé, jejichž jídelníček zelenou stravu neobsahoval, dopadli v testech nejhůře.

Výsledky se nijak nelišily ani po zohlednění dalších faktorů, které by mohly ovlivnit zdraví mozku, jako je kouření, vysoký krevní tlak, obezita, úroveň vzdělání a množství fyzických a kognitivních aktivit.

Inženýři Evropské jižní observatoře ESO mají před sebou důležitý úkol. Testují budoucí obří teleskop Extremely Large Telescope (ELT), který by měl pozorovat vesmír od roku 2024, ve větrném tunelu.

Proč ale testovat aerodynamické vlastnosti teleskopu? Odpověď je jednoduchá – je to kvůli jeho velikosti. Až bude teleskop ELT stát na vrcholku 3 kilometry vysoké hory Cerro Armazones v poušti Atacama, bude mít na výšku téměř 80 metrů. A v takové výšce bývá pořádně větrno.

Teleskop ve větrném tunelu

Podle představitelů ESO jsou takové podmínky náročné a pro konstruktéry představují výzvu. Proto jsou testy ve větrném tunelu na místě. Model teleskopu ELT je podstoupil ve větrném tunelu italské Polytechnické univerzity v Miláně. Senzory ověšený model během testů čelil podmínkám, jaké ho podle pozorování čekají na Cerro Armazones.

TIP: Největší kontrakt v dějinách pozemní astronomie: Dalekohled za 10,5 miliardy

Až bude teleskop Extremely Large Telescope hotový, bude vybavený kolosálním primárním zrcadlem o velikosti 39 metrů. Zrcadlo se bude skládat z celkem 798 šestiúhelníkových segmentů a teleskop s ním bude pozorovat vesmír, jako nikdy předtím. Může se zaměřit například na galaxie s extrémně velkým červeným posuvem, vznik hvězd, exoplanety a protoplanetární systémy.

Program vývoje dalekohledu ELT byl přijat v roce 2012 a stavba dostala „zelenou“ v roce 2014. Slavnostní položení základního kamene tohoto obřího dalekohledu se uskutečnilo za účasti Chilské prezidentky v květnu 2017. První světlo by dalekohledem mělo projít v roce 2024

V posledních letech jsme svědky nebývalého rozkvětu umělé inteligence. Chytré kybernetické systémy si již dnes poradí s mnoha komplikovanými věcmi mnohem lépe než lidé. V některých ohledech ale naopak selhávají.

Nejnovější zpráva o selhání umělé inteligence přišla z Londýna. Policie britské metropole se snaží využít umělou inteligenci ke chvályhodnému účelu. Pátrá s její pomocí po snímcích, které by je dovedly na stopu tvůrců dětské pornografie.

TIP: Systém VALCRI: Při vyšetřování zločinů budou pomáhat umělé inteligence

Problém je ovšem v tom, že policejní umělé inteligence sice zdatně rozeznávají zbraně, drogy, peníze a další věci související s trestnou činností, v rozpoznávání sexuálně laděných fotografií a videí jsou ale mnohem slabší. Ukázalo se, že umělá inteligence dost často jako pornografické označuje snímky pouštní krajiny, kvůli podobné barvě a některým tvarům. Zdá se tedy, že na programátory čeká v tomto směru ještě pořádná porce práce.

Čolci jsou krásní a elegantní „draci“ čistých mělčin. Jiní živočichové tohoto světa by zase mohli být předlohou pro hororová monstra Hollywoodských filmařů. Například po dně kráčející vodní obdoba kudlanky s trochu podivným jménem – splešťule blátivá. Hrůzu nahání taky dravé a nenasytné larvy vodních brouků s masivními kusadly. Bují tu masožravá rostlina bublinatka a na proplouvající tvorečky číhají žahavá ramena nezdolných nezmarů či dokonce medúza.

Život ve vodě úzce souvisí s blízkým okolím. Například vážky, jepice a komáři potřebují pro vývoj svých larev právě stojatou a mělkou vodu. Rej života přitahuje hladové predátory, a to nejen ptáky, savce či plazy. Přibližme si alespoň několik pozoruhodných tvorů tohoto fantaskního světa…

Průsvitná kráska z Asie

S étericky krásnými ale trochu nepříjemnými medúzami má většina lidí spojený pouze pobyt u moře. Přitom existuje i medúzka sladkovodní (Craspedacusta sowerbyi), která ovšem oproti až několikametrovým mořským příbuzným dorůstá jen 2–3 cm v průměru. Stejně jako ostatní druhy medúz patří k žahavcům a disponuje až 400 drobnými žahavými chapadélky. Pro člověka ale tento drobný dravec nepředstavuje žádné nebezpečí.

V našich podmínkách se medúzka může objevit ve stojatých vodách pískoven, lomů či přehradních nádrží. Její domov je sice v jihovýchodní Asii, ale kromě Evropy si už dokázala kolonizovat i Ameriku či africká jezera. Za svůj migrační úspěch vděčí nejen ptákům, kteří šíří její larvy, ale i člověku. Medúzka je nenáročný tvor, jehož tělíčko se z 97 % skládá z vody. Živí se zooplanktonem. Ten přijímá a jeho strávené zbytky vyvrhuje jediným otvorem, protože žaludkem je neprůchodná trávicí dutina nazývaná láčka.

Úplně poprvé byl u nás tento živočich údajně zaznamenán ve Vltavě v roce 1930. Výskyt medúzek na dané lokalitě často bývá velkým překvapením – jedno léto se zjeví jako přízrak a po několik dalších sezón nejsou ke spatření. Existuje pro to logické vysvětlení – medúza je totiž finálním stádiem tohoto tvora. Z vajíček se nejprve vylíhnou larvy, které volně plavou ve vodě a z nich vzniká několik milimetrů velký polyp. Ten vypadá podobně jako nezmar a žije posazen na dně či na jiném povrchu. V této vývojové fázi může organismus zůstat řadu let.

Do posledního vývojového stádia – průsvitné, bělavé medúzy – se totiž dostává jedině tehdy, když teplota vody zůstane delší dobu nad dvaceti stupni Celsia. Je tedy celkem logické, že nejčastěji jsou pozorování medúzek hlášena koncem července nebo v srpnu.

Lovec na lopatkách a vodní štír

Ploštice (Heteroptera) jsou v českých vodách zastoupeny velmi výrazně. Tento zajímavý hmyz vyniká bodavě sacím ústrojím. Typický je pro ně i první pár křídel, který je přeměněn na polokrovky; druhý pár je blanitý, složený na zadečku. Nejen vodní druhy ploštic prochází takzvanou nedokonalou proměnou bez stadia kukly, kdy se mladí jedinci podobají svým rodičům. Mezi nejběžnější vodní druhy, které se u nás vyskytují, patří 1,5 cm velká znakoplavka obecná (Notonecta glauca). Plave pod vodou tmavým břichem nahoru, odtud pochází i její jméno. Čas od času se vynořuje k hladině, aby doplnila kyslíkové zásoby ve vzduchových komůrkách po stranách těla. Díky člunkovitému tvaru těla a silným veslovitě tvarovaným zadním nohám dokáže pod vodou velice obratně plavat a nemá problém uchvátit ani rybí potěr.

Splešťuli blátivou (Nepa cinerea) možná znáte jako „tetu ploštici“ z pohádek Ondřeje Sekory. Spolu s potemníkem, krtonožkou a chroustem se na pevnině několikrát marně snažila polapit brouka Pytlíka. Ta opravdová splešťule ale žije téměř výhradně ve vodě. Ačkoliv má plně vyvinutá křídla, létá jen velice zřídka, především když jí přestanou vyhovovat podmínky na dané lokalitě. Splešťule mají vynikající mimikry. Jejich tmavě hnědé krovky připomínají zetlelý list a dokonale splývají s blátivým dnem, kde se ukrývají. Dva centimetry dlouhé tělo zakončuje pár zahnutých končetin, jež tomuto poněkud pasivnímu dravci slouží k uchvácení kořisti, která se mu připlete do cesty. Možná i díky nim se v angličtině nazývá „vodním štírem“. Splešťule dýchá pomocí jakéhosi „šnorchlu“, trubice na zadečku, kterou v případě potřeby vystrčí nad hladinu. U mladých jedinců je tato trubice ještě nevyvinuta, a proto dýchají pomocí šesti párů břišních komor. Živí se drobným vodním hmyzem či potěrem.

S hladinou pod nohama

Největším druhem vodní ploštice žijící v Česku je až 8 cm velká jehlanka válcovitá (Ranatra linearis). Její dlouhé, válcovité tělo s párem zahnutých končetin připomíná barvou i tvarem suché stéblo trávy. Na zadečku má dýchací sifon, který podle potřeby vysunuje nad hladinu, podobně jako splešťule. I způsobem lovu „na číhané“ se ji podobá. Zdržuje se ale více ve volně plovoucí vodní vegetaci a nikoliv při dně jako splešťule. Vajíčka jehlanek, které samičky v květnu a červnu kladou na vodní rostliny, mají dvě dlouhá vlákna. Jehlanka dokáže velice dobře létat, ale není moc dobrým plavcem. Pod vodou se pohybuje kráčením po porostech vodní vegetace. Když ji chytíte nebo vyrušíte, ztuhne a předstírá, že je mrtvá. V případě, že její život není ukončen předčasně, dožívá se až dvou let. Dospělec (imago) dokáže přečkat i velmi tuhé zimy.

Vodní hladinu osídlily další dva druhy ploštic – bruslařka obecná (Gerris lacustris) a vodoměrka štíhlá (Hydrometra stagnorum). Bruslařky lidé přitom často nazývají nesprávně „vodoměrkami“. Vodoměrka má, na rozdíl od bruslařky, dopředu protaženou štíhlou hlavou. Oba druhy díky brvám na nožkách těkavě a svižně brázdí vodní hladinu, kde pátrají po drobném hmyzu, který bez milosti vysávají. Na hladině se udrží díky povrchovému napětí vody.

Dravci v zeleném

Titulek tohoto článku hovoří o džungli sladkých vod a stejně jako každá džungle, má i ta podvodní svou vegetaci. Mezi nejzajímavější sladkovodní zástupce flóry patří bublinatky (Utricularia). Jsou to velice přizpůsobivé masožravé rostliny z čeledi bublinatkovitých, které se ve více než 200 druzích vyskytují od tropů po Antarktidu. Představují nejúspěšnější, nejhojnější rod masožravek. V České republice žije v přírodě sedm druhů bublinatek, všechny vzplývají pod hladinou stojatých, neznečištěných, mělkých vod. Jinde ve světě, obzvlášť v tropech Jižní Ameriky, se bublinatkám daří i na vlhkých stanovištích mimo vodu. V naší přírodě jsou vzhledem ke znečištění nebo ztrátě vhodných biotopů kriticky ohrožené.

Drobné květy bublinatek jsou ozdobou mělkých vod. U nás jsou nejčastěji vidět žluté kvítky bublinatky jižní. Některé, u nás nežijící druhy jsou díky svým květům velmi oblíbené u akvaristů. Naše druhy však nejsou pro akvarijní účely vhodné.

TIP: Jak život sladkovodních ryb ovlivňuje ženská antikoncepce a kravská stáda

Listy jsou opatřeny až 4 mm velkými lapacími měchýřky s ochlupeným víčkem, které zároveň slouží jako plováky nadlehčující rostlinu ve vodě. Když se k měchýřku přiblíží potenciální potrava a dotkne se chloupků, nádobka se otevře. Vzhledem k tomu, že je v ní vytvořen podtlak, kořist je i s trochou vody ve zlomku vteřiny „vcucnuta“ dovnitř. Velmi často se obětí těchto zelených dravců stávají například drobní korýši buchanky. Odborníci se jen nemohou shodnout, zda si bublinatky tvoří své trávicí žlázy, či zda jim při trávení pomáhají cizí mikroorganismy.

Téměř každá stavba čínských skleněných mostů, lávek a chodníků v sobě skrývá nějaké „nej“. Výjimkou v tomto směru není ani nový most, který byl uveden do provozu během Štědrého dne v provincii Che-pej.

Novinka, vinoucí se 218 metrů nad překrásnou krajinou Pingshan County, je 488 metrů dlouhá a tvoří ji celkem 1 077 tabulí čtyřcentimetrového tvrzeného skla. Most je projektován na zátěž až 3 000 lidí, v běžném provozu jich ale na mostě bude maximálně 600. Podle provozovatelů jde o bezpečnostní opatření i o pohodlí návštěvníků.

TIP: Poněkud drsný žertík: Praskající skleněný chodník v kilometrové výšce

Nový most o 58 metrů překonává dva roky starou stavbu vinoucí se nad kaňonem Čang-ťia-ťie v provincii Chu-nan. 430 metrů dlouhý most musel být jen pár měsíců po svém uvedení do provozu na několik týdnů uzavřen. Provozovatelé nezvládali příval zájemců a vše musel vyřešit až speciální rezervační a monitorovací systém.

Přestat s kouřením není vůbec jednoduché. Když už se to ale někomu podaří, měl by se snažit dát si opět do pořádku plíce. V takovém případě by bývalý kuřák rozhodně neměl vynechat rajčata.

Tvrdí to alespoň američtí vědci, kteří zhodnotili stravu a stav plic 650 dospělých lidí z Německa, Norska a Velké Británie v letech 2002 a 2012. Výsledky jejich studie ukazují, že právě rajčata a další podobná zelenina či ovoce ve stravě zpomalují zhoršování funkce plic a přispívají k nápravě poškození plic v důsledku kouření.

TIP: Nekompromisní počty: Každých 50 cigaret vyvolá jednu mutaci v plicní buňce

Data z výzkumu ukazují, ke znatelně příznivému vlivu stravy na stav plic je nutné sníst v průměru více než dvě rajčata denně. Vědci podotýkají, že jde o působení čerstvých rajčat nebo dalších čerstvých plodů. Rajská omáčka nebo polévka takto bohužel nefungují.

Málokde na světě najdeme tolik křesťanských kostelů a klášterů z byzantské éry jako právě na Kypru. Díky blízkosti Svaté země proniklo zmíněné vyznání na ostrov jako do jedné z prvních oblastí. Již roku 45 tam vykonal pouť sv. Pavel spolu se sv. Barnabášem – židovským konvertitou původem z Kypru, kterého učedníci přijali místo Jidáše. Pavel na místě založil i zcela první křesťanský kostel. 

Desítka skvostů 

Chráněné svatostánky však pocházejí až z období 11.–16. století a na seznamu UNESCO jich aktuálně figuruje desítka. Prvních devět se na list zařadilo už v roce 1985 a najdeme mezi nimi například kostel sv. Mikuláše na střeše z konce 11. století u vesnice Kakopetria či kostel sv. Trojice z 12. století v Pelendri. V roce 2001 pak přibyl i desátý – kostel sv. Spasitele z počátku 16. století v Palaichori. 

TIP: Islandský Hallgrímskirkja: Největší kostel na ostrově

Sakrální stavby spočívají v malebné horské krajině, lemované cedrovými a borovými lesy. Navzdory mnohdy prostému zevnějšku skrývají skutečné umělecké poklady: Téměř celý interiér totiž obvykle zdobí zachovalé fresky a ikony. Nejvíc zřejmě zaujme kostelík Panagia Asinou nedaleko vesnice Nikitari. Nápisy uvnitř naznačují, že vznikl již v letech 1099–1105. Dochovaly se dvě třetiny původních fresek, které mimo jiné vysvětlují účel svatostánku: Dřív sloužil coby kaple byzantského magistra – nejvyššího státního úředníka – Nikefora, jenž zemřel roku 1115. 

Deník umění

Soubor zmíněných památek z Troodosu ovšem nevyniká jen unikátními uměleckými díly. Zahrnuje i mnoho nápisů s přesnými datacemi, což pro středověkou oblast východního Středomoří rozhodně není typické. Získáváme tak představu, jak se vyvíjelo byzantské a postbyzantské sakrální umění po víc než 500 let. Nástěnné malby některých chrámů kromě toho dokládají, že ve 12. století existovaly poměrně úzké vazby mezi západním křesťanským uměním a tím byzantským. 

Záhada stmívající Tabbyiny hvězdy zaměstnávala v posledních měsících odborníky i laickou veřejnost. Zmíněný žlutobílý trpaslík ze souhvězdí Labutě ale není jedinou hvězdou s podobným projevem.

Další záhadně se stmívající hvězdu představuje RZ Piscium ze souhvězdí Ryb, vzdálenou přibližně 550 světelných let od Země. I tato hvězda se nepravidelně stmívá a opět zjasňuje.

Podivné změny jasnosti

Vědci mají po ruce dvě hlavní hypotézy, proč se tahle hvězda tak zvláštně chová. Může jít o mladou hvězdu, která se zrodila před 30 až 50 miliony lety, obklopenou hustým diskem plným prachu, kamení a asteroidů. Tělesa v disku se občas srazí, vytvoří oblak kosmické suti a ta pak hvězdu zastíní. Druhou možností je, že RZ Piscium je vlastně mnohem starší než Slunce a stává se červeným obrem. Přitom likviduje planety a jejich suť stíní hvězdu.

TIP: Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě znovu bliká: Vědci netuší proč

Kristina Punzi z newyorského Rochester Institute of Technology (RIT) se svými kolegy tvrdí, že nejblíže pravdě bude kombinace obou těchto teorií - RZ Piscium je podle ní zřejmě doopravdy mladá hvězda, pozorujeme ji ale v době, kdy likviduje a požírá planety, které se dostaly do její blízkosti. Jejich suť pak z našeho pohledu hvězdu stmívá.

Zběsilé námořní zbrojení z počátku 20. století se po první světové válce stalo pro námořní velmoci ekonomicky neúnosným, a tak se jejich představitelé v roce 1922 na konferenci ve Washingtonu dohodli na omezení počtu kapitálních lodí i jejich tonáže a výzbroje. Ve Spojených státech se tak produkce bitevních lodí zastavila a nejmodernější jednotkou dlouhá léta zůstávala West Virginia zařazená do služby v roce 1923.

Jenže počátkem 20. let jen málokdo počítal s větším rozmachem námořního letectva a za pouhých deset let už americké námořnictvo pocítilo potřebu ochrany letadlových lodí velkými děly bitevních obrněnců. Starší jednotky se ovšem pro nové úkoly nehodily. Díky nevalné rychlosti zdržovaly celé svazy, jejich protiletecká obrana příliš neodpovídala požadavkům doby, a i když kanónovou výzbrojí stále budily patřičný respekt, v moderním pojetí boje v podstatě jen překážely.

Nové lodě pro nové úkoly

V roce 1933 začali konstruktéři s přípravou různých projekčních návrhů, které zohledňovaly rozdílná kritéria. Některé počítaly s prodloužením washingtonských limitů (měly vypršet v roce 1936), jiné braly v potaz pouze rozměry Panamského průplavu. Během dvou let vzniklo na padesát studií s různými variantami velikosti, výtlaku, ráže hlavní baterie, rychlosti a systému pancéřové ochrany. Výsledný kompromis měl blíž k těm velkorysejším návrhům a 27. dubna 1936 Kongres tento projekt schválil.

Když o dva měsíce později prošel také rozpočet, budoucí obrněnce dostaly jména North Carolina a Washington. Jakkoli se přípravy stavby zdají být poměrně zdlouhavé a možná i přehnaně pečlivé, nakonec se bohatě vyplatily. Na dvou jednotkách s pořadovými čísly 55 a 56 totiž inženýři umístili tolik unifikovaných dílů, že pozdější výroba válečných lodí a výcvik jejich posádek mohly snadno dostat charakter takřka pásové výroby.

Třídělové hlavní věže byly prakticky totožné s pozdějšími jednotkami tříd South Dakota a Iowa, dvouúčelové 127mm kanony pomocné výzbroje skvěle posloužily na torpédoborcích a letadlových lodích a také standardizované sady parních turbín a kotlů tvořily stejné konstrukční bloky, jaké se později daly najít na lodích jiných kategorií, přičemž výkon ovlivňovala jen jejich velikost. S trochou nadsázky se dá říci, že strojník vycvičený na North Carolině či Washingtonu mohl bez problémů sloužit nejen na jiných bitevních lodích, ale i na křižnících, letadlových lodích a torpédoborcích, přičemž jeho přeškolení trvalo jen do té doby, než mu kolegové ukázali kavalec a jídelnu.

Ocelové stavebnice

Stavebnicový způsob konstrukce našel uplatnění také u pomocných agregátů, systému řízení palby a dalších důležitých komponent. Zahájení stavby dosud nevídaně velkých obrněnců ještě o několik měsíců zbrzdilo nutné zvětšení stavebních skluzů v brooklynských loděnicích. Kýl North Caroliny byl položen 27. října 1937 a hotový trup se dočkal spuštění na vodu teprve v červnu 1940. Obligátní láhev šampaňského o příď rozbila slečna Isabel Hoeyová, dcera guvernéra jižanského státu Severní Karolína. Protože se v Evropě v té době už válčilo, závěrečné dovybavení nového bitevníku dostalo pro všechny případy maximální prioritu.

Dokončovací práce nabraly slušné tempo a hotovou loď zařadilo námořnictvo do služby už 9. dubna 1941. V North Carolině získaly Spojené státy nejen jeden z nejničivějších zbraňových systémů své doby, ale také mimořádně pohledné plavidlo. Konstruktéři totiž zcela zavrhli tradiční americký majestátní, leč poněkud „špalkovitý“ tvar. Silueta dlouhé zvýšené přídě přecházející v mírné klesání uprostřed trupu nabíhala ve zvýšenou záď a dodávala i takto bytelné a těžké lodi překvapivě odlehčený a hbitý vzhled. 

USS North Carolina

• STANDARTNÍ VÝTLAK: 34 005 t
• DÉLKA: 222,1 m
• ŠÍŘKA: 33 m
• PONOR: 10,1 m
• POHON: 4 sady po dvou kotlích, jedné turbíně a jedné lodní vrtuli
• VÝKON: 90 000 kW
• MAX. RYCHLOST: 28 uzlů (52 km/h)
• OPERAČNÍ DOSAH: 32 320 km při rychlosti 15 uzlů (27 km/h)
• VÝZBROJ: 9× 406mm a 20× 127mm dělo, 16× 40mm a 48× 20mm kanón
• POSÁDKA: 144 důstojníků a 2 195 mužů 

Dobře promyšlená ochrana 

Tvar ovšem nebyl elegantní z estetických důvodů – inženýři jej použili primárně kvůli zlepšení plavebních vlastnosti. Dlouhá příď a s ní spojená větší plocha boků ovšem na druhou stranu ztížila obligátní konstruktérské dilema – totiž rovnici mezi hmotností, silou pancíře a rychlostí plavidla. Jinak řečeno, aby si North Carolina zachovala rychlost nutnou pro doprovod letadlových lodí, pancéřová ochrana musela být na některých místech „ošizena“.

Inženýři nakonec sáhli po řešení „všechno, nebo nic“. Citadela o délce 136 metrů chránící nejdůležitější části lodě (pohonné ústrojí, kormidelní systém, muniční sklady) byla jednolitá a mimořádně silná – na bocích se nacházely pancéřové plechy silné 305 mm se sklonem 15°, strop dosahoval síly až 140 mm a horní paluba silná 37 mm měla za úkol dopadající granáty a bomby přivést k výbuchu, díky čemuž ze změnily v relativně méně nebezpečné střepiny.

Lepší než Bismarck

Pancíř navíc tvořila drahá, leč kvalitní ocel STS s vysokým obsahem niklu, která měla lepší vlastnosti než například německá Wotan weich tvořící většinu pancéřové ochrany lodí třídy Bismarck. 

TIP: Chlouba Hitlerova námořnictva - bitevní loď Bismarck

Také ochrana proti minám a torpédům vypadala velmi bytelně. Tvořilo ji trojité dno z „gumové“ NS oceli a speciální obšívka ze stejného materiálu, za níž se nacházel několikanásobný systém podélných hrází. Od North Caroliny se tedy neměla torpéda neškodně odrážet jako například od japonského Jamata (což v realitě zůstalo jen v rovině snů), americký systém ochrany vyznával ideu rozptýlení exploze a tím pádem i co nejmenších škod.

Nejsilnější plechy na americkém obrněnci se nacházely na dělových věžích a velitelském stanovišti, které chránil pancíř o síle až 406 mm. Příď naopak nechránilo vůbec nic a až k dělové věži č. 1 ji tvořila jen běžná konstrukční ocel. Záď na tom byla o něco lépe, protože ve spodní části ji chránily aspoň jakési pancéřové tunely pro kormidelní systém a hřídele lodních vrtulí.

Pokračování v pátek 29. prosince