Každý člověk touží být šťastný. Většina z nás si myslí, že nás ke štěstí přivede rodina nebo alespoň hmotné statky – ty přitom nemají na zmíněný pocit přílišný vliv, a někdy jej dokonce potlačují. Činnosti, které by nám v tomto směru mohly pomoct, jako například péče o druhé, máme naopak tendenci podceňovat. 

Nedávno spatřil světlo světa nový exaktní obor nazvaný „věda o štěstí“, a přestože je mladý, už nám poskytl řadu překvapivých závěrů. Mezi nejvýznamnější z nich patří, že za naše štěstí do velké míry odpovídají geny. Nemůžeme jej tedy ovlivnit, ať děláme, co děláme – alespoň podle závěrů amerických psychologů Sonji Lyubomirské, Kennona Sheldona a Davida Schkadeho. 

Zmínění badatelé se zaměřili na zkoumání pocitu štěstí u jednovaječných dvojčat, která mají shodnou DNA. Zjistili, že asi 50 % lidského štěstí je zapsáno v genech a dalších 10 % připadá na vnější okolnosti, jež nejsou v naší moci. Změnit tak podle nich můžeme pouze zbývajících 40 %. Možná se to zdá málo, ale na druhou stranu – i když jste úplně na dně, pořád se můžete stát o celých 40 % šťastnějšími. Stačí vědět, jak na to.

Blaženost v mozku 

Výzkum genů, které rozhodují o našem prožívání štěstí, se nachází teprve v plenkách. Dosud nejrozsáhlejší studii na dané téma zveřejnila loni skupina vědců v čele s Meike Bartelsovou a Philippem Koellingerem z amsterodamské Vrije Universiteit. Badatelé studovali DNA přibližně 300 tisíc lidí a našli tři úseky genetického kódu, jež se štěstím souvisejí. Jednotlivé geny však mají jen slabý vliv – pocit štěstí nejspíš řídí velké množství genů, které se navzájem složitě ovlivňují. 

Zatím nejslibnější kandidát na gen štěstí se označuje FAAH neboli fatty acid amide hydrolase. Lidé s některými jeho verzemi mají v mozku vyšší hladinu tzv. anandamidu, který mimochodem spoluobjevil český chemik Lumír Hanuš v 90. letech minulého století. Název látky se odvozuje ze staroindického výrazu „ánanda“, tedy „blaženost“. Anandamid zesiluje smyslové prožitky a tiší bolest. Není bez zajímavosti, že jeho působení napodobuje v mozku účinná látka marihuany – THC. Nejvíc lidí se „šťastnými verzemi“ genu FAAH žije v Dánsku a v dalších severských státech, jež se zároveň pravidelně umísťují v čele žebříčků národního štěstí.

Moře proti betonu 

Z praktického pohledu jsou zajímavé okolnosti, které naopak ovlivnit můžeme. Patří k nim i prostředí, v němž trávíme čas. Podle George MacKerrona a Susany Mourato z University College London vyvolává pocit štěstí třeba pohyb v otevřené krajině, zatímco pobyt v budovách jej potlačuje. Zmínění badatelé požádali tisícovku dobrovolníků, aby si do telefonu nainstalovali aplikaci Mappiness – její název vznikl složením anglických výrazů „map“, neboli „mapa“, a „happiness“, tedy „štěstí“. 

TIP: Nejšťastnější zemí světa je dlouhodobě Dánsko: Proč právě tato severská země?

Uživatelé pak zaznamenávali svoje pocity na displeji pomocí posuvníku. Ukázalo se, že čím víc času trávili venku, tím větší štěstí cítili. Záleželo ovšem i na konkrétním místě. „Nejvíc štěstí lidé ‚hlásili‘ z mořských a pobřežních oblastí,“ uvedl MacKerron. Hned poté nejlépe hodnotili hory, vřesoviště a lesy. Jakékoliv přírodní prostředí bylo lepší než asfalt a beton ve městě. Výzkum měl ovšem několik háčků.

Program Mappiness vytvořili vývojáři pro iPhone, jenž je dražší než běžné telefony. Výzkum proto možná neplatí pro chudé ani pro seniory, jelikož tyto skupiny používají chytré telefony méně. Hlavní problém však spočívá v odlišení příčiny a následku: Co když lidé naopak chodí ven proto, že jsou šťastní? A může být vůbec štěstí, kterého mnozí nikdy v životě nedosáhnou, vyvoláno něčím tak banálním jako procházkou po pláži? Odpovědi stále neznáme.  

Rozhoduje teploměr 

Možná tkví ovšem jádro problému úplně jinde. Joširo Cucui z univerzity v japonské Ósace například před časem zjistil, že naše štěstí závisí na teplotě. Sledoval 75 studentů po dobu 506 dní a získaná data porovnal s meteorologickými záznamy. Podle jeho výsledků jsou lidé nejšťastnější při venkovní teplotě 13,9 °C. Pokud rtuť na teploměru oproti zmíněné hodnotě stoupne či klesne, začne i námi prožívané štěstí uvadat.

Česká republika není z tohoto pohledu nejlepším místem pro život: Loni u nás průměrná teplota činila pouhých 8 °C. Ideálu se nejvíc blíží Řecko s ročním průměrem 13,7 °C. Kromě toho má moře, které – jak už víme – pocit štěstí rovněž podněcuje.

Činky nebo altruismus 

Natrvalo přesídlit do kolébky antiky si může dovolit jen málokdo. Naštěstí existují levnější možnosti – a tou nejdostupnější je pohyb. Při cvičení se v těle uvolňují endorfiny, příhodně nazývané „hormony štěstí“. Skupina výzkumníků v čele s Feng Wangem z kanadské Public Health Agency zjistila, že peciválové popisují svůj život jako nešťastný přibližně dvakrát častěji než sportovci. Řeč přitom není o vrcholovém sportu, jenž může být stresující a nezdravý – stačí pravidelné procházky.

Pokud ovšem patříte ke skutečně neoblomným odpůrcům pohybu, můžete zkusit pomáhat jiným. Francesca Bergonovi z London School of Economics zjistila, že lidé, kteří se dobrovolnictví věnují alespoň jednou měsíčně, mají o 16 % vyšší šanci, že budou šťastní. Z ekonomického pohledu je to podle ní stejné jako začít brát ročně 75–100 tisíc dolarů místo 20 tisíc, tedy asi 1,7–2,2 milionu korun namísto 440 tisíc. 

Relativní význam peněz 

I výše platu má samozřejmě s osobní blažeností spojitost – ovšem nikoliv takovou, jakou bychom asi čekali. Štěstí sílí jen do určité hodnoty příjmu: Jakmile ji překročíme, příjemný pocit narůstá pomaleji, případně vůbec.

Zmíněnou hranici se pokusil změřit například David Clingingsmith z Case Western Reserve University v Clevelandu. Pocit štěstí podle něj rovnoměrně roste se zvyšujícím se platem do 20 tisíc dolarů za rok (asi 440 tisíc korun). Pak se nárůst zpomaluje a nad 200 tisíc dolarů ročně (4,4 milionu korun) přestává mít výše mzdy vliv. Důležitější než absolutní příjem je jeho porovnání s výplatou přátel a kolegů. „Pro pocit pohody je důležité srovnání mezi vámi a ostatními,“ vysvětluje Clingingsmith. 

Záhada jménem rodičovství 

K nejpodivnějším vědeckým závěrům ohledně štěstí patří zjištění, jak málo jej ovlivňuje rodičovství. Po dětech touží téměř každý a mnozí považují plození potomků za smysl života. K pocitu štěstí však děti téměř nepřispívají, nebo jej dokonce potlačují: „Děti jsou pro mě jediným opravdovým překvapením,“ uvedl nedávno pro časopis New Scientist Daniel Gilbert z Harvard University. 

Slabý vliv rodičovství na pocit štěstí už prokázalo i mnoho dalších vědců. Američtí sociologové Jennifer Glassová, Robin Simonová a Matthew Andersson se zaměřili na rodiče ve 22 zemích světa, včetně Česka. Dospěli k závěru, že ti, kdo mají děti, se většinou cítí méně šťastní než bezdětní jedinci. Pouze v šesti státech byli rodiče šťastnější.

Pomyslného maxima dosáhli otcové a matky v Portugalsku, kteří jsou o 8 % blaženější než bezdětní lidé. Například čeští rodiče však z výzkumu vyšli jako o 1 % nešťastnější než bezdětné páry. Nejhůř pak dopadly Spojené státy s 12% rozdílem. Proč si ovšem lidé potomky pořizují, když jim nepřinášejí štěstí? Uvedený paradox se někdy označuje jako „rodičovská propast“.

Štěstí, zdraví, nebo obojí?

Šťastní lidé žijí déle. Stačí však nalezení oné pověstné „mušky zlaté“ k prodloužení života? Podle skupiny vědců v čele s Bette Liu z University of New South Wales nikoliv. Výsledky jejich rozsáhlé studie zkoumající 700 tisíc žen naznačují, že jsou nezdraví lidé nešťastní a v porovnání se zdravými jedinci umírají dřív.

Výzkumníci se účastnic nejprve ptali, jak šťastné se cítí, a následně po celých deset let zaznamenávali jejich zdravotní stav. Na počátku dosahoval průměrný věk žen 59 let: 39 % z nich bylo šťastných „většinu času“, 44 % „obvykle“ a 17 % bylo „převážně nešťastných“. Nešťastné ženy přitom měly o 29 % vyšší pravděpodobnost, že během studie zemřou. Většinou to však také byly ty, které na začátku výzkumu nejvíc zlobilo zdraví. Když vědci vzali v úvahu jejich zdravotní stav, zjistili, že samotné štěstí k prodloužení života nestačí. „Nenašli jsme žádný přímý vliv štěstí nebo stresu na úmrtnost,“ shrnula Bette Liu: „Z nemoci jsme nešťastní, jen ze samotného smutku však neonemocníte.“ 

Ženy versus muži

Je škoda, že se studie zúčastnily pouze ženy. Výsledky mužů by se mohly lišit, protože silnější polovina lidstva zřejmě vnímá štěstí poněkud jinak. Klíč tkví zřejmě v tom, jak muži a ženy reagují na emocionální podněty. 

Podle psychiatra Alberta Pertusy „mají obě pohlaví stejnou schopnost projevit empatii nebo popsat a prožít emoce vlastní i těch druhých“. Na rozdíl od žen však muži snáz potlačují emocionální reakce. Má se za to, že to dřív poskytovalo evoluční výhodu, když naši paleolitičtí předkové potřebovali při lovu či v boji upozadit strach nebo jiný pocit. 

TIP: Na štěstí je třeba tvrdě pracovat: 11 jednoduchých kroků, jak být šťastný

Vede však potlačování emocí i ke snížení pocitu štěstí? Faktem zůstává, že ve většině zemí se ženy dožívají vyššího věku než muži, což by mohlo svádět k závěru, že jsou celkově šťastnější. Mnohé výzkumy na dané téma ovšem nepřinášejí jednoznačnou odpověď a jejich výsledky se naopak rozcházejí. 

Od poloviny 19. století se prostor bývalého Carnunta, ležícího na území Rakouska, ocitá v centru pozornosti archeologů. Ti ale dlouho netuší, jak velké město v dobách své největší slávy bylo. Odhalí lázně, ruiny Dianina chrámu, ale i základy dvou amfiteátrů, z nichž jeden měl tribuny pro 13 000 diváků. Početné obyvatelstvo města Carnuntum totiž zdaleka nežilo jen prací. Holdovalo té nejpopulárnější zábavě římského impéria: zápasům gladiátorů. O tom, jaký význam tomuto drsnému sportu přikládali, svědčí místní gladiátorské „tréninkové centrum“. To se velikostí vyrovnalo i slavné Ludus Magnus, kde cvičili gladiátoři pro zápasy v římském Koloseu. 

Wellness pro gladiátory

Od začátků římského císařství v roce 27 př. n. l. až do pádu Západořímské říše v roce 476 vznikla na území římského impéria asi stovka gladiátorských škol. Jejich budovy měly víceméně stejný základní stavební plán. Většina z nich však byla buď zničena, nebo později přestavěna pro jiné účely. Ruiny výcvikového střediska v Carnuntu ale nabízejí pohled do gladiátorské školy tak, jak na sklonku existence města fungovala.  Podlouhlé budovy obklopovaly rozlehlou obdélníkovou dvoranu, jež byla srdcem komplexu. V ní stála kruhová tréninková aréna s dřevěnými tribunami vystavěnými na kamenných základech. V aréně se nacházela další kruhová ohrada pro divoká zvířata.

Gladiátoři obývali jižní a západní křídlo. Žilo jich tu až kolem pětasedmdesáti. Většina cel byla tak malá, že v nich našel místo k spánku jen jeden muž a ani ten neměl místa nazbyt. Některé větší a luxusněji vybavené místnosti zřejmě sloužily majiteli školy, tzv. lanistovi, instruktorům a případně i gladiátorským celebritám. V obytné části našli archeologové i maličkou celu bez oken s tak nízkým stropem, že se tu dospělý muž nemohl ani postavit. Tak vypadala samotka pro vzpurné zápasníky.

Severní křídlo školy ve svých útrobách ukrývalo lázně s centrálním vytápěním.  Vzduch ohřívaný ohněm z dřevěných polen pálených v ústředním topeništi se rozváděl systémem kanálů v podlahách a stěnách a udržoval příjemnou teplotu lázní i v zimních měsících, kdy teploty klesaly hluboko pod nulu. Do vyhřívaných bazénů přitékala potrubím jak teplá, tak i studená voda. Gladiátoři tu měli podobně jako dnešní vrcholoví sportovci zajištěnou regeneraci po tréninku i po zápasech. Stejně jako lázně byla podlahou vytápěná i tělocvična, kde gladiátoři trénovali, když venku panovalo špatné počasí.

Chléb a hry

Můžeme si být jisti, že divákem gladiátorských zápasů v Carnuntu byl i císař Marcus Aurelius, který tu strávil nějaký čas během Markomanských válek. V jedenácti letech tady gladiátorské zápasy navštívil poprvé i jeho syn a nástupce trůnu Commodus, pro nějž se stala tato zábava životní láskou.

Zápasy vzbuzovaly v Římě prudké vášně. Lidé se hrnuli do ochozů v očekávání krvavé podívané a v hledištích amfiteátrů se mezi návštěvníky pravidelně strhávaly rvačky o nejlepší místa na tribunách. Římané chodili na gladiátorské zápasy z velmi podobných pohnutek, z jakých my dnes sledujeme drsné akční filmy plné násilí, krve a mrtvol. V kině nebo doma u televize hledáme únik z denní reality a čerpáme tu pocit, že hodnoty, s nimiž stojí a padá naše civilizace, nakonec zvítězí. Římané zaháněli podívanou na bojující gladiátory frustraci z bídy, politické nestability, epidemií či útoků barbarských kmenů. Vedle dostatku potravin byla podívaná na zápasy základem spolehlivé formule „chléb a hry“, kterou vládci udržovali masy obyvatel v klidu a obrovskou říši v chodu.

Status gladiátorů se během doby významně měnil. Za římské republiky v letech 509 až 27 př. n. l. bojovali v arénách odsouzení zločinci, váleční zajatci nebo otroci zakoupení a vycvičení speciálně pro tyto účely. Tu a tam bojovali v arénách i svobodní muži, kteří si kariéru gladiátora vybrali dobrovolně. Za římského císařství v letech 27 př. n. l. až 476 gladiátoři stále patřili ke společenským vyděděncům, ale v jejich řadách byli nejen svobodní muži, ale také mužové, a dokonce i ženy z urozených rodin, kteří pohrdli svým výsadním společenským postavením, aby se mohli věnovat gladiátorským zápasům jako sportu.

Smrt v zápasnické aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí, jak to líčí třeba film Gladiátor. Pro lanistu každý gladiátor představoval značnou investici. Platili za jejich ubytování, stravu i výcvik a své peníze získávali zpět pronajímáním zápasníků. Pokud by zápasníkovi hrozila při každém střetu s protivníkem smrt, bylo by podnikání lanistů spojeno s neúnosně vysokým rizikem bankrotu.  Z dobových záznam vyplývá, že amatérští gladiátoři umírali v arénách běžně. Profesionálové se systematickým výcvikem ale přežívali v 90% vybojovaných zápasů.

Zákulisí zápasů

Výzkumy školy gladiátorů z Carnunta odhalily některé zajímavé okolnosti z výcviku. Podařilo se tu například najít místo, kde stával palus – dřevěný sloup, na kterém si gladiátoři po dlouhé hodiny cvičili výpady. Palus byl vždycky prezentován jako tlustá kláda. V carnuntské cvičné aréně to však byla tyč silná jen pár centimetrů. Gladiátoři na ni nevedli útoky plnou silou. To by palus dlouho nevydržel. Tento primitivní trenažér tedy sloužil k pilování techniky přesných zásahů protivníka.

Gladiátoři byli specialisté a každý trénoval určitý způsob boje. Murillo bojoval úzkým mečem, v ruce nesl podlouhlý štít a hlavu mu chránila helma s hřebenem. Tito zápasníci byli často nasazováni proti gladiátorům s malým štítem v jedné ruce a krátkým zakřiveným mečem zvaný sica ve druhé. Oblíbený byl boj gladiátorů, kteří se snažili hodit na soupeře síť a pak ho zasáhnout trojzubcem. Vykopávky v tradičním stylu provedené na místě carnuntské školy odhalily, že součástí výzbroje některých bojovníků byla čepel, s jejíž pomocí mohli síť rozříznout a vymanit se z ní.

TIP: Slavní borci z římských arén: Kteří gladiátoři se stali celebritami?

Jedno z největších překvapení přichystal archeologům zkoumajícím školu gladiátorů v Carnuntu nález obyčejných kuřecích kostí. Gladiátoři byli vegetariáni. Jasně to dokázaly analýzy kostí z gladiátorských hřbitovů. Základ jejich stravy tvořil ječmen jako zdroj uhlovodanů a luštěniny dodávající organismu potřebné bílkoviny. Běžné nápoje gladiátorů obsahovaly ocet a popel. Tato primitivní verze dnešních iontových nápojů měla gladiátorům zajistit potřebné minerály. Kde se tedy vzaly v aréně gladiátorské školy zbytky po hostině s masem? Archeologové jsou přesvědčeni, že si boháči z Carnunta objednávali ve škole soukromá představení a součástí této VIP podívané bylo luxusní občerstvení včetně pečené drůbeže!  

Jo Wiszniewskiová a její kolegové z Macquarie University v Austrálii sledovali populaci 70 samců a 64 samic delfínů skákavých žijících u přístavu Port Stephens. Odebrali vzorky DNA samcům a mláďatům a zjistili, že 14 různých samců zplodilo celkem 32 mláďat. Téměř polovina potomků měla za otce jednoho ze skupiny Beatles. Tři mláďata zplodil spolek jiných tří delfínů a pět mláďat bylo potomky samců z další spřátelené trojice. Zbývajících 11 mláďat bylo zplozeno dvojicí samců či samotářskými delfíny.

TIP: Anarchie pod mořskou hladinou aneb Nespoutaní delfíni kapverdští

I u jiných druhů živočichů se samci seskupují do jakýchsi aliancí, například lvi, šimpanzi či koně. „Zatím ale neexistovaly žádné důkazy, které by vysvětlovaly, proč je takový spolek výhodný,“ říká Wiszniewskiová. „Tato studie ukazuje, že samci delfínů potřebují vzájemnou spolupráci, aby dosáhly maximálního úspěchu při rozmnožování.“ Až 80 % delfínů je členem spřátelených skupinek, které pak společně hledají samice, s nimiž by se mohli v jarní a letní sezóně spářit. „Samci patřící do větších skupin mají nad samičkami lepší kontrolu – často je můžeme vidět, jak plavou kolem samice, z každé strany jeden a další vzadu, takže jim samička nemůže uniknout. V podstatě ji ženou pryč a snaží se ji udržet izolovanou od ostatních samců,“ vysvětluje Wiszniewskiová. „Takhle plavou několik hodin až několik týdnů.“

Jelikož mají samice delfínů jen jedno mládě za dva až pět let, je o samičky vhodné k páření každým rokem nouze. Již dřívější výzkum delfínů ze západní Austrálie ukázal, že samci tvoří spolky, ale tenkrát šlo o příbuzenské skupiny, které si tímto způsobem zajišťovaly předání rodinných genů dalším generacím.

Úkaz byl viditelný po celé jižní Kalifornii, pozorován i ve Phoenixu v sousední Arizoně. Falcon 9 vynesl na oběžnou dráhu kolem Země deset satelitů Iridium NEXT, kterých je tak nyní na orbitě 40. Společnost Iridium Communications v současné době buduje novou generaci své družicové sítě, která poskytuje satelitní datové i hlasové spojení kdekoli na planetě. Pro plný operační provoz nové sítě je třeba asi 70 družic, další lety proto budou v nadcházejícím roce pokračovat.

V dnešním světě jsou houbové infekce zodpovědné za miliony mrtvých netopýrů a spousty obojživelníků rozmanitých druhů. Jak se zdá, teď jsou na seznamu obětí nebezpečných hub jako další hadi.

Původcem infekce houbové nemoci hadů (SDF, anglicky Snake fungal disease) je houba Ophidiomyces ophiodiicola ze skupiny kazirohovitých. Postupně se šíří ve Spojených státech a také v Evropě. Nemoc doposud zaznamenali u 23 amerických a 3 evropských druhů hadů.

TIP: Krutá Matka příroda: Zákeřná houba dělá z brouků infekční zombie

Hadi se nakazí sporami z půdy. Rostoucí houba se pak rychle šíří po celém hadovi, na kterém se objevují rány a boláky. Nápadné jsou matné infikované oči hadů a také odbarvené šupiny po těle. Nemocného hada rychle nakazí sekundární infekce, které pak obvykle hada zabijí, může to být i během pár dnů. V některých populacích jsou vědci svědky stoprocentní úmrtnosti hadů.

Na Marsu nacházíme stopy dávné přítomnosti vody. A povrch rudé planety je přitom téměř kompletně suchý. Otázkou je, kam se ta všechna voda vlastně poděla.

Jedním z možných vysvětlení je, že o vodu Mars připravilo ionizující záření. Rudá planeta nemá magnetické pole, co by stálo za řeč, a tak záření může štěpit molekuly vody na atomy vodíku a kyslíku. Kyslík by v takovém případě reagoval s látkami na povrchu Marsu, zatímco lehký vodík by unikal do vesmíru.

Kde je voda Marsu?

Jon Wade z Oxfordu a jeho kolegové souhlasí s tím, že hodně vody z Marsu zmizelo touto cestou. Ale není to prý celý příběh. Podle nich zůstává část vody stále na Marsu, jenom není vidět.

TIP: Nová studie: Mars je mnohem vyprahlejší než nejsušší místa na Zemi

Tato voda se podle Wadeho nasákla do hornin během jednoduchých chemických reakcí v horninách. Wadeho tým odhaduje, že například láva na Marsu může obsahovat až o 25 procent více vody, než láva na Zemi.

Zatímco na nedaleké bělohorské pláni probíhaly 8. listopadu 1620 krátké, leč prudké boje mezi vojsky českých stavů a spojenými vojsky císařskými a vojsky katolické ligy, obědval český král Fridrich Falcký s manželkou a dětmi v královské jídelně na Pražském hradě. Této gurmánské idylky se účastnil také německý kníže, diplomat a válečník ve službách falckých kurfiřtů Kristián z Anhaltu. Ten krále vyzýval, aby urychleně odjel na bojiště povzbudit své vojáky k většímu udatenství.

Panovník se sice nebránil, ale protože měl zřejmě na stole nějakou dobrou „baštu“, rozhodl se, že tak učiní až po jídle. Nepochybně si Anhaltovy rady vážil, ale královský oběd prostě nelze uspěchat. Když po skončené hostině a jistě i posilněn dobrým truňkem vyrazil trochu loudavě v parádním brnění za Strahovskou bránu, potkával už jen prchající, dosti zdeptané tlupy a osamělé vojáky.

Šlo ještě prohru zvrátit?

I přes neradostné následky pro české země lze zcela nepateticky říci, že to, co se odehrálo na Bílé hoře, byla jen nepatrná bitka. Nedala se srovnávat s jinými velkými střetnutími, byť v ní šlo o budoucnost našich zemí. Je dost možné, že Fridrich to vnímal podobně. A byl zřejmě přesvědčen, že jeho velitelé jsou natolik schopní, že vítězství vybojují i bez něho, a jeho přítomnost na bojišti je víceméně zbytečná. Řekněme upřímně, že ani po vojenské porážce na bělohorské pláni nemuselo být ještě vše ztraceno, pokud by český král zachoval chladnou hlavu. A pokud by se cítil plně odpovědným za osudy národa, jehož se stal králem.

Když nafintěný panovník na vlastní oči viděl utíkající vojáky, nepochybně ztratil důvěru ve své velitelské a potažmo vůbec vojenské schopnosti. Vojenský doprovod tedy nechal obrátit koně a své podobně vyšňořené vojáky pobídl, ať se co nejdřív vrátí zpět na Hrad, neboť bitva je už ztracená. Rozhodl se, že na Staré město pražské svolá válečnou poradu. Jeho čeští rádci mu tvrdili, že by se na bitevní pole přece jen měl podívat. A také ho varovali před tím, aby se vzdal myšlenky na ukvapený útěk. Fridrichovi však jejich slova šla jedním uchem tam a druhým ven. Zmateně mluvil o tom, že stavovská armáda už není schopná čelit dalším útokům. A než by se možné posily dostaly do Prahy, trvalo by to nejen dlouho, ale jistě by to přilákalo císařskou a bavorskou stranu, takže následky podobně neuváženého postupu by pro České království byly nedozírné. Fridrichovy charakterové vlastnosti, o nichž se v českém prostředí s despektem mluvilo již v době jeho volby, události na bitevním poli zcela obnažily. Ukázal se jako panovník neschopný, nerozhodný a navíc naprosto sobecký, zbaběle rezignující na své vladařské povinnosti, k jejichž plnění byl svým volebním reversem zavázán! O dalším boji prostě nechtěl ani slyšet a hned 9. listopadu ráno v největším zmatku utekl z Prahy přes Náchod do Vratislavi. S ním prchli všichni jeho nejbližší osobní rádcové - jak Kristián Anhalt, tak i vrchní velitel stavovských vojsk na bělohorské pláni Jindřich Matyáš starší z Thurnu.

Nafintěný hejsek?

Pokud budeme hledat nějakou charakteristiku osobnosti třiadvacetiletého Fridricha Falckého, pak na prvém místě asi zdůrazníme jeho pýchu, fanfarónství a až nekritické zahledění se do sebe sama. Protestantský princ byl fešák – uhrančivý štíhlý mladík s černýma očima a černou bradkou. Pražany navíc překvapil i svým nenuceným chováním. Bylo ho vidět v červeném aksamitovém plášti s bílým kloboukem ozdobeným zlatým peřím a nádherným krejzlíkem. Rád prý podnikal vyjížďky po městě - hlavně v zimě na saních. Chtěl být „vidět“ - chodíval tancovat, povídal si s měšťany a tvrdí se, že v Královské oboře dokonce lezl po stromech a koupal se ve Vltavě mezi lidem.

Jeho urozená manželka Alžběta Stuartovna, dcera anglického krále Jakuba I. si, na rozdíl od svého poněkud ztřeštěného muže, od obyčejných lidí zachovávala aristokratický odstup. Jakýkoli kontakt s nimi považovala za nevhodný a pod její úroveň. Za svého pohledného manžela se provdala v sedmnácti letech a jejich nádherná a rozverná svatba odpovídala životními stylu, který hodlala vést. I ona podle dobového dobrozdání vynikala krásou a před svatbou měla údajně celou řadu ctitelů (a zlí jazykové tvrdí, že i po svatbě). V Praze se ale necítila dobře. Byla zvyklá se honosně oblékat a nosit hluboké dekolty, což zde však k jejímu nemilému překvapení vyvolávalo klepy a kritiku. Navíc neovládala zdejší podivný jazyk a neznala místní zvyky. Jedno z vyprávění tvrdí, že když o svatováclavském posvícení dostala od pražských měšťanek jako výraz úcty koláče, považovala to za urážku a rozdala pečivo sluhům. Ti netušili, k čemu jsou ony podivné předměty dobré, tak si jimi zdobili klobouky, což Pražany samozřejmě urazilo.

Trpké procitnutí

Čeští stavové si od volby Fridricha Falckého trochu naivně slibovali, že zeť anglického krále bude mít ve věcech náboženských plnou tchánovu podporu. Nicméně mezi těmi dvěma žádná velká idylka nepanovala. Jakub I. se na Fridricha díval poněkud spatra, neboť svoji dceru dal za manželku tehdy „pouhému“ falckému kurfiřtovi. A pak zde fungovala ještě jedna skutečnost: Fridrich se stal vzdorokrálem proti oficiálně zvolenému byť sesazenému Ferdinandovi II. A tady zapracovala jakási monarchistická sounáležitost, neboť Jakub I. za oficiálního českého krále stále považoval Ferdinanda II. a Fridrich se tak v jeho očích stal vzbouřencem pro zavedeným rituálům. A tak mu dával patřičně najevo, že ho nijak výrazněji podporovat nehodlá. Fridrich snad věřil, že v Čechách najde k boji semknuté stavy a místo toho tady našel skupinu šlechticů, která byla nejen názorově nejednotná, ale k osobním obětem - zejména finančním - málo ochotná.

Postupně se zklamaly i stavové, kteří doufali, že nový král pro své protestantské vyznání i rodinné zázemí poskytne zemi finanční podporu, leč dočkali se jen vágních příslibů a neurčitého váhání. Přitom je pravdou, že sám Fridrich do jejich projektu vložil značnou část svých financí, údajně půl milionů zlatých! Nicméně to stále byla jen kapka v moři.

TIP: Fridrich Falcký v exilu: Pobělohorské osudy „Zimního krále“

Když „král seladon“ se svojí rodinou zmizel z Prahy, ztratil pochopitelně všechen majetek i tituly, a navíc jej papež uvrhl do klatby. Většinu majetku získal hlavní představitel Katolické ligy Maxmilián. Fridrich se mohl utěšovat jen tím, že česká emigrace ho nadále uznávala a označovala jako českého krále. Příliš vysokého věku se však nedožil - v roce 1632 podlehl v podstatě už jako štvanec v německém městě Mohuči tyfové nákaze. Není ovšem vyloučena ani varianta, že jej nechali zavraždit či otrávit. Svůj poslední odpočinek tak našel v Německu. Jeho noblesní manželka Alžběta ho přežila o dlouhých dvaatřicet let a na sklonku života se vrátila do rodné Anglie, odkud kdysi jako ambiciózní nevěsta s nadějemi odjížděla „dobýt svět“.

V britské Národní laboratoři fyziky vyrobili nejmenší vánoční přání světa. Je tak nepatrné, že jeho míry jsou v mikronech, tedy v miliontinách metru. Na obalu přání je zobrazený usměvavý sněhulák společně s nápisem „Season's Greetings“, který vyjadřuje přání veselých vánočních svátků. Uvnitř přání je ještě text „From NPL“, tedy česky „od NPL“. Lidské oko si ale přání přečte jedině pod mikroskopem.

Přání měří na výšku 20 mikronů a na šířku 15 mikronů. Lidský vlas má přitom průměr asi 50 až 80 mikronů. Na běžnou poštovní známku by se takových přání vešlo asi 200 milionů.

TIP: Nejmenší státní vlajka náleží Kanadě a měří 1,178 mikrometru

Badatelé použili k vytvoření tohoto přání membránu z nitridu křemíku, jejíž tloušťka byla asi 200 nanometrů, potaženou vrstvou platiny o tloušťce 10 nanometrů. Tuto membránu následně opracovali pomocí iontového paprsku technologie FIB (anglicky Focused ion beam). Nové přání má být podle autorů oslavou vánočních svátků a také pokročilých technologií, s nimiž je možné dělat podobné kousky.

1. Je zkroucená

Mléčná dráha sice připomíná disk, ovšem okolo jejího středu se nachází centrální výduť s průměrem asi 12 000 ly (světelných let, z anglického light-year) a jen o něco menší tloušťkou. Ani samotný disk není perfektně rovný, spíš naopak – je značně zvlněný. Astronomové se domnívají, že za to mohou dvě nepravidelné satelitní galaxie Malé a Velké Magellanovo mračno. Jejich gravitace se totiž s gravitací Mléčné dráhy přetahuje o skrytou látku i vodíkový plyn. A vzhledem k tomu, že naše Galaxie se otáčí a ani Magellanova mračna nezůstávají v naprostém klidu, vytváří společné působení jakési oscilace, které postupně vedly ke zkroucení galaktického disku. 

2. Má neviditelné halo

Vědci se domnívají, že až 90 % hmotnosti Galaxie nese skrytá látka, která se koncentruje především v kulovém halu obepínajícím disk. Ve prospěch přítomnosti takového materiálu na periferii Mléčné dráhy svědčí sledování oběžných rychlostí hvězd – stálice v okrajových částech Galaxie krouží kolem jejího centra mnohem rychleji, než by odpovídalo Keplerovým zákonům, a rotační křivka je dokonce do větších vzdáleností tzv. plochá. Pokud se ovšem na periferiích nachází dostatek nesvítící gravitačně působící látky, zmíněný rozpor by se tím mohl vysvětlit. 

Ve vnitřní části Mléčné dráhy naopak rotační křivky dobře odpovídají klasickým předpovědím. Astronomové to považují za důkaz, že se skrytá látka koncentruje v halu, kde se dále nachází i mnoho kulových hvězdokup – kompaktních útvarů tvořených nejstaršími známými hvězdami. 

3. Obsahuje až 400 miliard hvězd

Mléčnou dráhu bychom mezi ostatními kolegyněmi zařadili do kategorie střední váhy. Největší známá galaxie IC 1101 má přes 100 bilionů hvězd, jiné běžně obsahují bilion stálic. Naproti tomu trpasličí galaxie, jako například již zmíněné Velké Magellanovo mračno, zahrnují pouhých 10 miliard hvězd a v Mléčné dráze se jich podle odborníků nachází 100–400 miliard. Při běžném pohledu na temnou oblohu bychom jich však napočítali maximálně tři tisíce.

Nicméně, odhad celkového množství hvězd v Mléčné dráze je značně nepřesný a navíc se jejich početní stavy neustále mění. Stálice se totiž vyvíjejí: některé zanikají ve výbuchu supernovy, jiné se naopak dosud rodí v oblastech chladných molekulových oblaků. 

4. Je plná prachu a plynu

Ačkoliv to tak nemusí na první pohled vypadat, Mléčná dráha je prostoupená prachem a plynem: 10–15 % baryonické („normální“) látky je uloženo v plynu (99 % z uvedené části) a prachu, zbytek připadá na hvězdy. Přestože tedy naše Galaxie měří napříč více než 100 000 ly, kvůli „znečištění“ nedohlédneme ve viditelné části spektra dál než asi 6 000 ly. 

V dlouhovlnné oblasti spektra, například v jeho infračervené části, však můžeme provádět pozorování na větší vzdálenost, protože IR záření proniká prachovými oblaky snáze. I proto představují při mapování Mléčné dráhy neocenitelné pomocníky infračervené dalekohledy jako například Spitzerův kosmický teleskop. 

5. Vznikla z jiných galaxií

Mléčná dráha nebyla vždy taková, jak ji známe dnes. Na hmotnosti nabývala postupně, s tím jak v rámci galaktického kanibalismu požírala své méně hmotné kolegyně. Navíc tak činí dodnes: například si právě dává k obědu trpasličí galaxii v Malém psovi, jež představuje naši nejbližší galaktickou sousedku. Trpasličí galaxie ve Střelci pro změnu sestává už jen z pouhých čtyř kulových hvězdokup (k nimž patří i objekt M54 pozorovatelný amatérskými dalekohledy) a je téměř jisté, že se v minulosti srazila s Mléčnou dráhou, která ji poté obrala prakticky o veškerý materiál. 

Dokončení: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze (2)

Klanění tří králů je jednou z nejvíce zobrazovaných scén celé křesťanské tradice. Kořeny legendy hluboce zapustily především v lidových představách a ve střední Evropě vytvořily zcela jedinečnou tradici dřevěných Betlémů a koledování malých „králů“. Nápis K+M+B už patři po staletí k výzdobě každého domu, kde by se mělo usídlit štěstí. 

Klanění králů

Scéna je zmíněná v Evangeliu podle Matouše, které pochází z prvního století: „Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“

Král Herodes ovšem zprávu neslyšel rád, strachoval se, že jej nový Mesiáš připraví o trůn. Obelhal tedy mudrce slovy: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Ti jej, vedení hvězdou, nakonec skutečně nalezli a obdarovali jej dary. Bůh je však ve snu varoval, aby se ke králi už nevraceli, a totéž udělal s rodiči Ježíše. Vyslal je do Egypta, kde měli přečkat vraždění všech malých dětí, které v okolí Betléma Herodes rozpoutal. 

Krásný příběh, který se ale pravděpodobně nikdy nestal. Matouš si jej pravděpodobně vypůjčil z neznámého zdroje. Existuje však „neoficiální“ nekanonický komentář Matoušova evangelia Opus imperfectum in Matthaeum, který zřejmě čerpá z téhož zdroje. V něm se mluví o dvanácti mudrcích, kteří žijí blízko Hory vítězství. Každý rok vystupují na její vrcholek, kde se v jeskyni po tři dny modlí a čekají na hvězdu, která má ohlásit příchod Krále. To byl slib, který kdysi dal Adam svému synu Sethovi a toto tajemství se dědí v jeho pokrevní linii. Jednoho dne nakonec mágové našli, co očekávali, v jeskyni zářila hvězda jasnější než slunce a z ní se měl narodit spasitel všech lidí. V Matoušově podání se z Dítěte světla stává Ježíš.  

Verze na tomto obrázku je společným dílem tří velikánů tzv. prerafaelitského stylu, který vzkvétal v Británii v 19. století. Gobelín, utkaný z vlny a hedvábí o velikosti 258 × 384 centimetrů, navrhl malíř Edward Burne-Jones. Na detailech pak pracovali legendární textilní a sklářští designéři William Morris a John Henry Dearle. Gobelín dnes visí v Metropolitním muzeu v Manchesteru.