V dnešní době obíhá Mars kolem Slunce jen o něco dále, než planeta Země. Všichni proto předpokládali, že Mars také vznikl poblíž Země. S postupujícím výzkumem Marsu se ale ukazuje, že tu máme problém. Když by Mars vznikl poblíž Země, proč se tyto dvě planety tak nápadně liší svým složením?

Proč je Mars jiný než Země?

Mars je podle všeho tvořený jinými, lehčími silikáty, než je tomu v případě Země. Je tak svým složením podobný spíše meteoritům. Mezinárodní tým vědců si ve snaze vyřešit tuto záhadu spustil celou řadu simulací raného vývoje Sluneční soustavy, do nichž vědci zapracovali i složení planet.

TIP: Jak to začalo? Vznik Sluneční soustavy odstartovala menší supernova

Ve většině simulací vycházelo, že Mars vznikl tam, kde je dnes. Určitá část simulací ale ukázala, že rudá planeta mohla vzniknout mnohem dál od Slunce, přesněji 1,5× dále, než je Mars dnes. To by odpovídalo místu, kde je dnes Hlavní pás planetek. V takovém případě by se Mars dostal na dnešní oběžnou dráhu působením mocné gravitační síly planety Jupiter, která měla zřejmě zásadní vliv na uspořádání celé Sluneční soustavy. 

Pokud by se našly malované lebky například v rakouském Hallstattu, nebylo by to nic podivného. V malebném městečku jich totiž různí badatelé objevili už přes 1 200. U nás šlo ovšem o unikát. Také se hned rozšířily různé teorie o tom, kdo lebky zaživa nosil na krku. Podobné malování totiž sloužilo k odlišení lebek význačných lidí – pozůstalí se snažili i po smrti zdůraznit odlišnost dotyčného od ostatních mrtvých.

Spasení, nebo popravení?

Zajímavé je i samotné písmeno T na čelech lebek. Lze předpokládat, že jde o zjednodušenou formu kříže, ale symbolika mohla jít ještě výrazně dál. Ve starokananejské abecedě (užívané kmeny v dávném Kanaánu, viz Obsazená země zaslíbená) je posledním písmenem tau. Podle vidění starozákonního proroka Ezechiela budou ti, kteří ponesou na čele toto znamení, spaseni. Je tedy možné, že původci maleb znali tento příběh a podle něj chtěli zajistit mrtvým spásu.

Kdo však oni zesnulí byli? Pokud se budeme držet při zemi, můžeme předpokládat, že šlo o význačné příslušníky nějakého řeholního řádu, který písmeno T používal jako svůj symbol. Někteří experti se domnívají, že šlo o mučedníky z období husitských bouří. Existuje však i teorie, že by mohlo jít o dvanáct ze sedmadvaceti popravených pánů ze Staroměstského náměstí po prohrané bitvě na Bílé hoře. Těla totiž vítězové navrátili rodinám, početné hlavy však vyvěsili pro výstrahu těm, kteří by se opět chtěli bouřit, a osud části z nich zůstává nejasný. Díru do této odvážné teorie však dělá už antropologické zkoumání, podle kterého sedm křtinských lebek patří mužům, čtyři spíše mužům a jedna ženě.

Navštivte kostnici

Komu lebky patřily, tedy nevíme. Jde však o nejseverněji umístěný nález tohoto druhu a zároveň jediný na území Čech a Moravy. Také je pravděpodobné, že se jedná o nejstarší malované lebky vůbec. Pokud byste je chtěli vidět na vlastní oči, je možné se do Křtin u Brna zajet podívat a do kostnice sestoupit. Nemá však pevnou otevírací dobu, takže je dobré domluvit se na návštěvu dopředu s místním děkanem. V kryptě pod oltářem naleznete šest z dvanácti hlav – dalších šest je uloženo ke zkoumání v anatomickém ústavu v Brně.

Image

Čtěte také

Memento mori: České kostnice patří k největším v Evropě

Bez ohledu na rezistenci vůči antibiotikům bývá s bakteriemi problém v tom, že v řadě případů nejsou vidět pouhým okem. Zní to jako samozřejmost, ale například pro lékaře, kteří kontrolují pacienty s chronickými zraněními, to představuje problém.

Nově by práci lékařů mohlo usnadnit zařízení MolecuLight i:X. Jde o kapesní přístroj s jednoduchým ovládáním, který dovede odhalit bakteriální infekci i v případě, že není na pohled patrná. Funguje tak, že vyfotí ránu nejprve ve viditelném světle a poté ji ve tmě ozáří neškodným ultrafialovým světlem. Pacienta se MolecuLight i:X nedotkne a nejsou nutná ani žádná barviva či kontrastní látky.

TIP: Inteligentní náplast, která světélkuje, když se do rány dostane infekce

Při osvětlení UV zářením se zdravá lidská kůže zbarví zeleně, zatímco bakteriální infekce světélkuje v červené barvě. Zařízení MolecuLight i:X také umožňuje detailně sledovat tvar a velikost zranění a z toho odvodit postup hojení v čase. 

Britka jménem Joy Milne má zvláštní superschopnost. Dokáže čichem rozpoznat, zda člověk trpí Parkinsonovou chorobou. V současné době spolupracuje s vědci a lékaři na vývoji prvního diagnostického testu, který by tuto zákeřnou nemoc odhaloval.

Parkinsonovu chorobu vyvolává ztráta buněk v oblasti mozku, která je zodpovědná za produkci dopaminu, významného regulátoru nervové soustavy. Stále neexistuje žádná účinná léčba a problém je i s diagnostikou tohoto onemocnění. Lékaři Parkinsona zjišťují pouze pozorováním symptomů u pacientů, což je dost nespolehlivé.

TIP: Geneticky upravené opičky pomáhají s výzkumem Parkinsonovy choroby

Joy Milneová před pár lety u svého manžela zjistila, že dovede odhalit Parkinsonovu chorobu čichem. Když se to dozvěděli vědci Edinburské univerzity, uspořádali ověřovací experiment. Žena v něm dostala vzorky triček zdravých lidí a lidí s Parkinsonovou chorobou. Výsledky experimentu vědce ohromily. V jednom případě Joy dokonce odhalila pacienta s Parkinsonem dříve než odborníci. Její superschopnosti by teď měly pomoci vědcům vytvořit test, s nímž by bylo možné diagnostikovat Parkinsonovu chorobu v rané fázi onemocnění.

Plážové letovisko na východním pobřeží Austrálie se může pochlubit prvním sluncem poháněným vlakem. Tříkilometrovou trať zde na vlastní náklady znovu zprovoznila nezisková společnost Byron Bay Railroad Company. Cílem je nabídnout místním obyvatelům cenově dostupnou a ekologickou veřejnou dopravu.

Železniční trať v Byron Bay má bohatou historii sahající až do 19. století. Tehdy železniční linka spojovala Byron Bay s městem Casino, ležícím na trati ze Sydney do Brisbane. S postupem času a s rozvojem automobilové dopravy přestala být stará železniční trať rentabilní a v roce 2014 byla definitivně uzavřena. Znovu zprovozněný tříkilometrový úsek má spojovat Byron Bay s oblíbeným plážovým letoviskem Byron Bay Resort. 

Původní záměr provozovatelů počítal s kombinací dieselového a solárního vlaku, s rychlým rozvojem solárních panelů došlo k úpravě plánů a vlak je napájen výhradně ze solárních panelů. Dieselový agregát přesto ve vlaku nechybí – je však určený pouze pro případy poruchy. 

Solární energie je skladována v akumulátorech s kapacitou 77 kWh, umístěných přímo v soupravě. V případě potřeby je možné akumulátory dobíjet i z panelů umístěných na střeše nádražní budovy. Na jedno nabití vlak souprava zvládne 12 až 15 okruhů. Kromě solární energie vlak využívá i systém rekuperace brzdné energie.

Riga je hlavní město Lotyšska a zároveň opravdu krásné sídlo, kde stojí za to se ubytovat a během příjemných procházek detailně poznat jeho pamětihodnosti. Když si v Rize půjčíte auto, snadno se dostanete i do míst velkého přírodního významu, včetně Přírodní rezervace Nigula v nedalekém Estonsku.

Ráj masožravých rosnatek

Pobaltí je z přírodního hlediska typické rozsáhlými rašeliništi a zde rostoucími masožravými rostlinami. Nejrozšířenější masožravkou České republiky je rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia L.), která se u nás vyskytuje na menších lokalitách. Naproti tomu v Pobaltí tvoří rosnatky ohromné populace. Zdejší rašeliniště mají velkou rozlohu a nejsou v nich přítomny rostliny, které by jim konkurovaly a vytlačovaly je.

TIP: Masožravá rosnatka okrouhlolistá aneb Lepkavé slunce močálů známe i z Česka

Mají tak naprosto ideální podmínky – přímé slunce, rašeliník a stálé vlhko. Rosnatku okrouhlolistou poznáte podle kulatých listů, a pokud tato místa navštívíte v červenci, zastihnete ji kvést drobnými bílými květy.

Suchou nohou přes mokřady

Příhodným místem, kde můžete rosnatky a jejich prostředí obdivovat, je lotyšský Národní park Kemeri – původně lázeňská oblast, později strategická vojenská základna. Samotný Národní park Kemeri byl založen teprve v roce 1997. Leží asi 40 km západně od Rigy v Rižském zálivu, asi jen 6 km od Baltského moře. V případě letní návštěvy se tak můžete vykoupat třeba u nedaleké Jűrmaly.

TIP: Brazilský mokřad Pantanal aneb Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Základem parku se stalo léčivé bahno a sirné prameny. Zmínky o nich pocházejí už z roku 1561. To, co z parku dělá mimořádné místo, jsou ovšem mokřady, vrchoviště a slatiniště, která byla člověkem většinou jen velmi málo pozměněná. Najdete však i místa, kde se v minulosti těžila rašelina. Některá z nich znovu zarůstají a tvorba rašeliny se obnovuje. Nedaleko obce Tireli můžete zažít opravdové dobrodružství – procházku haťovými chodníky v mokřadech.

V Kemeri můžete vidět vstavačovité rostliny (orchideje) – například kruštík bahenní nebo prstnatec Fuchsův. Roste zde i pro nás zajímavá a nevídaná specialita s názvem Dactylorhiza baltica, vstavač příbuzný našemu vstavači májovému. Dominantní jsou zde samozřejmě rosnatky, a to nejen rosnatka okrouhlolistá.

Bohatství druhů i exemplářů

Další rosnatka, kterou v Pobaltí běžně potkáte, je rosnatka anglická (Drosera anglica Huds.). V Česku je její výskyt téměř extrémně vzácný, na Slovensku existuje jen pár lokalit, kde se s ní ještě můžete setkat. Od rosnatky okrouhlolisté jí poznáte podle toho, že její listy nejsou okrouhlé, ale podlouhlé.

Dalším zde rostoucím druhem je rosnatka prostřední (Drosera intermedia Hayne). Vypadá podobně jak rosnatka anglická, ale její listy jsou trochu kratší. Především však nevyrůstají ze středu růžice, nýbrž z boku. V Česku je tato rosnatka asi nejvzácnější. Velmi podobný rosnatce prostřední je kříženec rosnatky anglické a rosnatky okrouhlolisté (Drosera anglica x rotundifolia, Drosera x obovata Mert. et Knoch), ten rozeznáte jednoduše – jeho listy nejsou ani okrouhlé ani dlouhé, mají spíše vejčitý tvar. Všechny tyto rosnatky jsou v pobaltských lokalitách zastoupeny v hojné míře a ve formě mnoha nádherných exemplářů.

Na skok do Estonska

Prakticky všechny výše zmíněné druhy rostlin, a ještě leccos navíc, můžete vidět, když se z Rigy vydáte podél pobřeží Baltského moře severním směrem. Nedaleko lotyšsko-estonských hranic, jižně od města Häädemeeste, se rozkládá Přírodní rezervace Nigula o rozloze cca 63,9 km². Místo jako vyloupnuté z Pohádek z mechu a kapradí. Nedozírné pláně jsou pokryté mechem, močály, jezery a haťovými chodníky. Každý botanik, ale i běžný turista, tady zůstane v tichosti stát a musí obdivovat přírodní cennosti zdejší oblasti.

Ve všudypřítomném mechu, po kterém se procházíte haťovými chodníky, objevíte nikoliv tisíce či desetitisíce, ale miliony masožravých rostlin. Jestliže přijedete na návštěvu parku v červenci, zastihnete rosnatky nádherně zabarvené do červena a kvetoucí. V pozdější době můžete nalézt takovou vzácnost, jako je miniaturní orchidej měkkyně bažinná. V době naší červencové návštěvy se nám podařilo zastihnout prstnatec Russowův, v ČR již vyhynulý druh orchideje. Chodníky, po nichž se po celou dobu pohybujete, připomínají jesenický Rejvíz. Jsou však položeny tak nízko, že je někdy částečně zaplaví voda. Okruh haťovým chodníkem vám zabere více než půl dne. Vystoupit můžete i na malou rozhlednu, z níž uvidíte, jak je rezervace rozsáhlá a jak daleká cesta vás čeká. Cesta do Pobaltí tak ve vás jistě i díky této přírodní rezervaci, založené v roce 1957, zanechá hluboké stopy.

Květiny a „chuť na maso“

Masožravé rostliny se většinou vyskytují na místech, která neoplývají množstvím živin. Samotný kořen tak většinou slouží pouze k přichycení rostliny k podkladu a také jako zásobárna vody. Aby si masožravá rostlina zpestřila jídelníček, chytá hmyz. Listy masožravek jsou pokryty výčnělky, jež vylučují kapičky lesklého slizu. Hmyz reaguje nejen na tento lesk, ale přitahuje jej i červená barva rostlin a lidským čichem nezachytitelný pach. Zvědavý hmyz usedne na list a ihned se přilepí, čímž je jeho osud zpečetěn. Samozřejmě se snaží pohybem vyprostit, ale tím donutí rostlinu k produkci ještě většího množství slizu, který jej udusí. Rosnatky umí lapený hmyz doslova svým listem omotat. Enzymy, které jsou v kapičkách slizu obsaženy, pak začnou rozkládat měkké orgány kořisti. Rostlina doslova vysaje použitelné živiny a z hmyzu zbude pouze nestravitelná tvrdá část. Jakmile list (nikoliv květ, jak si někdy lidé myslí) kořist vstřebá, opět se narovná.

S neobvyklým dědictvím se musela vypořádat rodina z německého Bremervörde. Součástí dědictví po zesnulém otci bylo i několik set pytlů napěchovaných jedno a dvoufenikovými mincemi. Celková hmotnost neobvyklého dědictví byla 2,5 tuny.

Feniky, které otec (za života řidič kamionu) nashromáždil sice již 15 let neplatí, německá banka ale stále umožňuje jejich výměnu za stávající eura. Vypořádat se s takovou nadílkou bylo ale pro pracovníky Bundesbank v Oldenburgu pořádnou výzvou. Běžně se pro počítání takto velkého množství mincí používají stroje. Mince uskladněné v pytlích byly ale slepené k sobě a některé i poškozené rzí. Ke slovu tak přišlo manuální přepočítávání. 

Nelehký úkol dostal na starost úředník Wolfgang Kemereit, který kromě své běžné agendy denně počítal nashromážděné mince. Po šesti měsících došel k výslednému číslu – v pytlích bylo uloženo 1,2 milionu mincí, jejichž dnešní hodnota činní 8 000 euro (v přepočtu zhruba 200 tisíc korun).

Ze studia vědců však vyplývá, že noha sama o sobě byla mnohem více odolná vůči běžnému prostředí, než bychom se pravděpodobně domnívali. Dokud se člověk pohyboval po přírodním povrchu, chodidlo se na něj velmi snadno adaptovalo a čelilo většímu opotřebení. Teprve s nástupem dlážděných cest a později v souvislosti s asfaltem a makadamem bylo potřeba nohu čím dál více chránit.

Kdy a proč vlastně člověk upřednostnil obutou nohu před nohou bosou? S možnou teorií vzniku obuvnictví přišel americký výzkumník Louis Erik Trinkaus. Původní tvar nohy pravěkého člověka se podobal noze opičí s velkým palcem postaveným proti ostatním prstům. Evoluce však palec stále zřetelněji zmenšovala a posunovala do jednotné řady s ostatními. První boty byly zhotovovány z vláknitých materiálů. Většinou se splétaly z trávy, ovšem v zemích kde rostl šáchor mohla být obuv vytvářena rovněž z papyru.

Ať žije kůže

Kůže se dostala do popředí teprve mnohem později. Tento materiál totiž obsahuje vysoké procento vody a tím pádem sám o sobě nechrání před nepříznivými podmínkami a nízkými teplotami. Vhodnou látkou se stává až po vyčinění, kdy se do kůže přidává izolace v podobě tuku. Tento proces je však dost složitý a lidé si jeho principy osvojili teprve mnohem později.

 

 

Přestože by se starověká obuv mohla zdát nepohodlnou, její komfort a zejména účelnost je nezpochybnitelná. Díky nalezení zmrzlé mumie v Ötztálských Alpách mohli vědci zrekonstruovat pět tisíc let staré boty, které by v horských podmínkách překvapivě dostály kvalit dnešní nejdražší trekkingové obuvi. Podrážky byly zhotoveny z medvědí kůže a celá obuv byla propojena řemínkem z teletiny. Klenbu tvořila mřížka z lipového lýčí a vnitřek boty byl vycpán senem tak, aby na nohu v žádném místě nevznikal zvětšený tlak. Tím se zamezilo objevení puchýřů.

Kožené boty, respektive oblíbené sandály, se objevovaly zejména ve Středomoří. V klimaticky příhodném podnebí byly tyto otevřené boty vhodné, protože v případě dešťů odpuzovaly vodu, zatímco za horka příjemně větraly. Řekové a Římané velmi dbali o svůj vzhled a není proto divu, že začaly vznikat různé módní typy bot. Nejčastější obuví byly řemínkové sandály, přičemž jednotlivé pásky byly napevno připojeny k podrážce.

Středověk se špičkami

Středověk přinesl celou řadu nových typů obuvi, přestože většina společnosti chodila bosa. Oblíbené se staly barevné uzavřené boty, jejichž špička kopírovala tvar nohy. Později se začala protahovat až do neúměrných délek a často se také stáčela nahoru. Boty se špičkou prý byly příhodné zejména při nasedání na koně, kdy se noha dobře dostávala do třmenů. Pánská móda se časem velmi zjednodušila a vytvořila kalhoty přímo zakončené botami. Ve skutečnosti se jednalo o jakési návleky s podrážkami.

Zajímavostí zůstává, že ještě dlouhou dobu od vzniku bot nerozlišovali lidé pravou a levou. Obě byly připraveny stejně, ovšem z takového materiálu, aby se noze co možná nejlépe přizpůsobily.

Podpatky odznakem šlechty

V době novověku se obuv dále rozrůzňovala. Nejen podle šatů ale i podle bot se poznalo o jakého člověka jde. Ženy zkrášlovaly své toalety titěrnými střevíčky nebo naopak botami na vysokém podpatku. Ten sloužil především k ochraně lemu sukně před prachem ulice. Mužská obuv se postupně začala specializovat, v 16. století již existovaly značné rozdíly mezi botami řemeslníka a například lékaře.

V době vlády Ludvíka XIV. se obuvníci začali předhánět v počtu umístěných pentlí a ozdob na nártu boty. Dvorní mrav navíc velel nosit vysoké červené podpatky, jež byly z šatníku vyloučeny teprve za francouzské revoluce. Krátce po jejím odeznění se však do módy vrátily a ustálily se v ní až do současnosti.

Boty ovlivněné sportem

V průběhu 19. století se obuv zjednodušila. Dámy si nazuly kotníčkové boty, které se začaly hojně vyrábět i díky vynalezení šicího stroje. Práce ševců nyní ztratila svou zdlouhavost a produkce obuvi získala masivnější ráz. Navíc nové technologie při zpracování kůže vedly k poklesu cen kožených bot.

S tím, jak začala stoupat obliba sportu a kultu zdravého těla souvisely rovněž další typy vytvářené obuvi. Do běžného života člověka se totiž vloudily tkaničky. Ty sice existovaly v mnoha variantách již v daleké minulosti, ovšem způsob jejich upevnění a zejména zavazování je z hlediska dějin starý jen několik málo generací.

Do obuvnického odvětví velmi výrazně zasáhli i Češi. V roce 1894 založil Tomáš Baťa spolu se svými sourozenci Annou a Antonínem obuvnickou firmu. Přestože její počátky byly složité, Baťova práce si brzy našla své odbytiště a záhy se rozlétla po celém světě.

Vakorejsci štětkatí kdysi žili v rozsáhlých oblastech pustin vnitrozemí Austrálie. Pak je těžce zasáhl příchod celé řady invazních druhů, obvykle evropského původu. S králíky, kočkami a liškami si vakorejsci neporadili a v australském státě Novém Jižním Walesu potichu zmizeli ze scény, asi tak před stoletím.

Vypadalo to, že tyto roztomilé dravé vačnatce, kteří sice vypadají jako myšky nebo tarbíci, ale ve skutečnosti jsou mnohem blíže příbuzní tasmánskému čertovi, už nikdo v Novém Jižním Walesu neuvidí.

TIP: V Austrálii zřídili školu přežití pro ohrožené kunovce severní

Pak ale v Novém Jižním Walesu vzniklo útočiště pro původní druhy australské fauny, Sturt National Park. V této oblasti vybíjejí kočky, lišky i králíky a zamýšlejí sem vysazovat původní druhy živočichů. Vakorejsci štětkatí ale nehodlali čekat a v národním parku se zčistajasna objevili sami od sebe.

Zásadním mezníkem – možno říci druhou technologickou revolucí v bombardování – se stala válka ve Vietnamu. Jednalo se o zásadní nástup elektroniky, především výpočetní techniky, a nových druhů podvěšené letecké výzbroje. Probíhalo úspěšné testování přesné letecké munice určené k ničení bodových cílů. V té době již letectvo dokázalo, především s použitím zbraní hromadného ničení, zásadně ovlivnit výsledek války. Vietnamský konflikt zahájil přechod letectev k víceúčelovým typům, které spojovaly konstrukci a úkoly stíhacích a stíhacích-bombardovacích typů.

Předchozí část: Stále aktuální hrozba: Proměny bombardérů ve 20. století (1)

Konec studené války

Třetí technologická revoluce nastala na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy odstartoval přechod k paralelní a zároveň systémové informační válce. Objevily se nové systémy navigace, detekce a zaměření cílů, možnosti navedení/zaměřování letecké podvěšené munice a rovněž kategorie útočných bezpilotních prostředků. Změny taktiky a koncepce použití letectva vedly k širšímu využití víceúčelových bojových letounů, a dokonce vrtulníků jako prostředků bombardování.

Zároveň došlo k omezení počtu strategických bombardovacích letounů a praktickému odchodu taktických bombardérů do historie. V tomto období vyvíjely a vyráběly bombardéry již jen USA a SSSR. V průběhu uvedeného období odešla do výslužby většina stíhacích bombardérů (byly nahrazeny víceúčelovými bojovými letouny) a všechny taktické bombardéry. Letecké útoky posledních let jsou systémovou záležitostí, jež se opírá o tři základní faktory: průzkum, nosiče a výzbroj.

U nosičů jsou důležité navigační a zaměřovací systémy. To vše je doplněno systémem transferu informací v různých hladinách. Taktika nasazení se však za posledních dvacet let příliš nezměnila. Prohloubilo se především překrývání forem bojové činnosti bombardovacích, víceúčelových bojových a bitevních letounů.

Bombardování v symetrické válce

Z hlediska hodnocení efektivity činnosti letectva v konfliktech období třetí technologické revoluce vyvstává zásadní problém, a to asymetričnost bojové činnosti. Letectva útočníků, většinou USA a států NATO, měla značnou, ne-li absolutní technologickou i početní převahu. Z toho vyplývala jejich nadvláda ve vzduchu, takže až na výjimky bojovala pouze s pozemní protileteckou obranou různé intenzity.

Od války v Koreji byly v období druhé technologické revoluce bombardovacího letectva vedeny pouze tři symetrické války, a sice šestidenní válka (1967), jomkipurská válka (1973) a válka mezi Irákem a Íránem (1980–1988). V klasické (symetrické válce), tedy střetu přibližně početně i technologicky vyrovnaných protivníků, se vycházelo do značné míry z taktiky a strategie uplatňované za druhé světové války.

Tato globálně-bezpečnostní možnost byla (možná dočasně) ukončena rozpadem Varšavské smlouvy. Symetrická válka by mohla opět vypuknout pouze v případě střetu mezi NATO a Ruskem, popř. NATO a Čínou. Ovšem v takovém případě je podíl letectva, zvláště bombardovacího, na výsledku konfliktu diskutabilní, protože hlavním bojovým prostředkem by se pravděpodobně staly řízené střely na taktické i strategické úrovni. Vzhledem ke značné převaze NATO v počtech letounů a vrtulníků je to logické.

Pokračování v pátek 22. prosince