Ze zahraničí se na České království sypala jedna výhrůžka za druhou. A doma mezitím rostl chaos. V krajích řádily skupinky šlechtických odbojníků a venkovští kazatelé líčili stále častěji budoucnost jako hotovou apokalypsu. Katolická církev pro ně byla nevěstkou babylónskou z Apokalypsy, která má být prokleta a zničena.

Dva tábory

„Ve směsici všech mínění rozmanitých dělalo se záhy dvojí těžiště [...]. Jedno z nich byla Praha, druhé Ústí nad Lužnicí čili Sezimovo Ústí. V Praze první podnět k opravám a novotám vycházel z učených kolejí universitních; v Ústí rodil se takřka v lidu samém. V Praze počínal sobě mírně a konservativně, v Ústí netrpěv uzdy, choval se radikálně. Bohatý soukeník v Ústí jménem Pytel, a pekař Joha, oba kdysi horliví Husovi posluchači, propůjčovali již od roku 1415. v domech svých útočiště takovým učencům, kterých novotění bylo mrzkostí Čechům ostatním. Později strany ty, nabyvše určitějšího rázu, jmenovala se jedna kališnická neboli pražská, druhá táborská. Však ani celá Praha nebývala nikdy pouze kališnickou, ani Ústí pouze táborským.“

Pytel i Joha zajišťovali přístřeší a stravu nejméně osmi kněžím. Například Janu z Jičína, Věnekovi neboli Vaníčkovi, který patřil ke staré gardě místních kazatelů. Byl to on, kdo před časem začal křtít nemluvňata v potoce, jemu připadla role vůdce poutí na hory a byl taky u zakládání táborské pevnosti. Svou pověst tu kompromitoval i plzeňský novotář Václav Koranda a víru v lidech posiloval kněz a básník Jan Čapek.

Útočiště kacířů

To, co hlásali kazatelé, už ale nebylo tak nevinné jako básně Jana Čapka. Očistcem byli podle nich lidé šizeni o peníze, obrazy i sochy světců pro ně byly pouhými „loutkami,“ zkrácené české mše sloužili „bez plachet“ ve stodolách i na jiných neposvěcených místech, ustrašeným pražským bohoslovcům říkali tehdy „mistři-fistři“. 

Zatímco jedni Prahu opouštěli, druzí k nám zase přicestovali. Po kostnickém koncilu pozorovala celá Evropa se sílícím strachem, jak se Čechy stávají útočištěm kacířů. „Víme, že i z daleké ciziny veškerá nepravověrnost již začala obraceti zraky a kroky své k Čechám jakožto k vlasti tehdáž jediné, kde slovo Boží mělo svobodu. Tak již roku 1417. ve svém věku nejhorlivější viklefovec Petr Payne, mistr university oxfordské, utekl se do Prahy, kde byl přijat též za mistra. Potom roku 1418. ze zemí francouzských přišlo tamtéž až na čtyřicet mužů i s ženami a dítkami, byvše, jak pravili, od prelátů pro zákon Boží vyhnáni ze své vlasti.“

Bratrský příkaz

V prosinci roku 1418 začal Zikmund tlačit na svého bratra Václava, ať konečně vyčistí zemi od kacířství. „Jinak budu muset poslechnut přikázání církve a vydat kříž proti tobě.“ Václav se nakonec rozhodl a pražský arcibiskup Konrád odvolal nad městem interdikt. Ale něco za něco. Obětí se stal právník doktor Jan z Jesenice, jehož vyhoštění bylo podmínkou. Hotový převrat však král způsobil tím, že dal na Zikmundův nátlak příkaz k návratu katolických kněží do pražských kostelů. „Nařízení tato pražskými konšely vykonaná způsobila kvašení v myslích neslýchané. Lidé si zvykli již přední fary pražské považovati jako husitům náležité, že vynutit jejich vrácení zdálo se nejednomu býti bezprávím, ba loupeží, které by slušelo brániti se.“

A taky že došlo k obraně, k pobouření a k nepokojům. Protestovali purkmistři a rady všech tří pražských měst. Král Václav zase odvolal to, co pár dnů předtím přikázal, a strana podobojí dostala do své správy tři kostely: na Starém Městě pražském kostel svatého Benedikta a na Novém Městě klášterní kostel svatého Ambrože a Panny Marie Sněžné. „Poněvadž větší počet obyvatelstva pražského byl již podobojí, dotčené tři chrámy nepostačovaly skutečné jeho potřebě [...]. Tak se v den posvícení kostela svatého Michala na Starém Městě podobojí zmocnili násilím, tudíž ne bez krve prolití a všelikého poskvrnění chrámu Páně.“

Pod širým nebem

Přívrženci kalicha na venkově si z králova nařízení nic nedělali a začali organizovat masové mše pod širým nebem. „Lid, kterému řádní jeho faráři kalichem přisluhovati se zdráhali, hledal sobě jinde kněží k tomu ochotných, Horlivější mezi kněžími husitskými, kteří byli vyhnáni posléze i z Ústí Sezimova, počali brzy po Velikonocích roku 1419. scházeti se v určité dny s posluchači sobě věrnými na široké a prostranné hoře, asi míli od Bechyně vzdálené, kde pod širým nebem kážíce lidu a rozdávajíce svátost oltářní pod obojí způsobou počali záhy nazývati místo shromáždění svého jménem biblickým Hora Tábor.“

Hora Tábor ale nebyla jediným útočištěm. Lidé se scházeli i na návrší Beránek v okolí Mladé Vožice nebo na vrchu Bradlo poblíž Kamenice nad Lipou a u kaple svaté Markéty nedaleko Horní Cerekve. Památnými se staly kopce Melechov u Ledče nad Sázavou a v Bzí u Blovic. A ještě dvě hory v Čechách obdržely nová, původem biblická jména: jedna, Oreb, se nachází u Třebechovic ve východních Čechách (Oréb je ve skutečnosti jiné označení hory Sinaj), druhá, Olivetská neboli Zelená hora pak u Nepomuku. Na všechny tyto hory, kopce, návrší a vyvýšeniny se začalo chodit a počet přítomných šel do tisíců.

Extrasolární planety dnes astronomové objevují zcela rutinně, a to převážně pomocí kosmických družic. Postupně se však mění zastoupení využitých metod, a tudíž i statistika vlastností zmíněných těles.

V počátcích této nové astronomické éry na konci 20. století převažovalo objevování planet metodou radiálních rychlostí, tedy z periodických cloumavých pohybů mateřské hvězdy. Největší pohyby tohoto typu vyvolávají hmotné planety na blízkých oběžných dráhách – tzv. horké jupitery. Uvedené exoplanety se tak dařilo objevovat nejčastěji, až do vypuštění přesných fotometrických družic, mezi nimiž dominuje zařízení nazvané Kepler.

TIP: Za hranice Sluneční soustavy: Periodická tabulka známých exoplanet

Tato observatoř odhaluje exoplanety na základě jejich přechodů před mateřskou stálicí, kdy již prakticky nezávisí na vzdálenosti, v jaké objekt kolem hvězdy obíhá. První místo mezi objevovanými exoplanetami tak zaujaly tzv. minineptuny, tedy tělesa s rozměry 2–6 ekvivalentů Země. Některá z nich pravděpodobně patří ke kamenným planetám zemského typu, mnohá pak zřejmě připomínají spíš ledové světy typu Neptunu, s kamenným jádrem a obalem zahrnujícím možná globální oceán a s atmosférou z vodíku a helia. Z několika tisíc známých exoplanet jich do uvedené kategorie spadá plná třetina.

Řeč statistik je nesmlouvavá. Osamělí lidé se dožívají nižšího věku a čelí vyššímu riziku vzniku kardiovaskulárních a infekčních chorob a duševních nemocí, zejména deprese. Ze statistik vyplývá, že osamělost zkracuje život podobně jako kouření a dokonce více než obezita a nízká fyzická aktivita.

Sám uprostřed velkoměsta

Jak ukazují nové výzkumy, nejdůležitější není skutečný počet známých a přátel, ale subjektivně vnímaná síla pocitu osamění. Strážce majáku se paradoxně může cítit méně osamělý než obyvatel rušného města.

Podle amerického psychologa Johna Cacioppa z University of Chicago, který se negativními dopady osamění na lidské zdraví soustavně zabývá, „samota vůbec není to, zač ji lidé považují, a je mnohem důležitější, než si většina z nás myslí.“

Podle zprávy britských odborníků jen ve Spojeném království trpí samotou asi 9 milionů lidí. Vědci přitom tvrdí, že samota na lidské tělo působí podobně, jako kouření 15 cigaret denně. Organismus člověka, který se cítí osamělý, prodělává celou řadu zásadních změn, které mají jeden společný rys – uvádějí tělo do stavu pohotovosti. Osamělí lidí mají například stažené stěny tepen. Takto vyvolané zúžení má za následek zvýšený krevní tlak. Srdce pak musí podávat vyšší výkon, což prohlubuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob. 

Chřipky a bolavé srdce 

Zásadní bylo zjištění, že samota výrazně zasahuje do funkcí imunitního systému – její nositelé mají totiž zvýšenou aktivitu některých genů podílejících se na zánětlivých reakcích. Zároveň zrádné osamění potlačuje aktivitu genů, jež chrání organismus před virovými chorobami. Samotáři tak častěji onemocní rýmou, chřipkou ale i tak závažným virovým onemocněním, jako je AIDS. 

Je ovšem nutno dodat, že tyto změny imunitního systému jsou typické pro chronicky osamělé jedince, kteří již pocitu vykořenení zcela propadli. 

Image

Čtěte také

Osamělí Američané středního věku umírají častěji než jejich vrstevníci v Evropě

Delta řeky Okavango je jedním z nejunikátnějších světových ekosystémů. Zatímco většina delt světových řek vylévá svůj drahocenný obsah do moří a oceánů, Okavango tyto přírodní zvyklosti nerespektuje. Svou vodu každoročně odvádí doprostřed vyprahlé savany a vytváří tak největší vnitrozemskou deltu světa. Rozkládá se na ploše 15 000 km² na severozápadě Botswany a v jinak vyschlé oblasti pouště Kalahari poskytuje stálou nebo občasnou obživu 400 druhům ptáků, zhruba 70 druhům ryb a asi 200 000 kusům velkých savců.

Koloběh vodních mas

Na prostoru zhruba 250 na 150 kilometrů probíhá pravidelný cyklus stoupání a klesání vodní hladiny, který byl plně objasněn až ve 20. století. Řeka Okavango je napájena srážkami, které v lednu a únoru spadnou v Angolské vysočině, zhruba 1 200 kilometrů daleko od delty. Sjednocené bystřiny a sezónní říčky protékají Angolou pod jménem Kubango, na hranicích s Namibií přebírají jméno Kavango a do Botswany konečně vtékají jako Okavango.

TIP: Hyeny a lidské předsudky aneb Královny matky a jejich klan

Vodním korytem putují srážky až do delty, kde během následujících čtyř měsíců (březen–červen) pomalu začínají plnit tuto oblast, v níž rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími body nepřesahuje dva metry.

Každý rok je do delty přinášeno asi 11 kubických kilometrů vody, z níž 60 % absorbují rostliny, 36 % se vypaří, 2 % prosáknou do podzemních zásobníků. Zbylá 2 % vtečou do jezera Ngami. Záplavy vrcholí mezi červnem a srpnem, kdy se delta rozleje do plochy trojnásobně přesahující její obvyklou velikost. Rostoucí zelení jsou pak přitahována početná stáda zvířat a proměňují oblast v jedno z míst s největší koncentrací divoké zvěře na světě.

Labyrint vodních cest

Satelitní snímky i letecké záběry ukazují, že delta je spletitou sítí kanálů, slepých ramen a přítoků. Tento labyrint nezpůsobuje zvěři žádné orientační problémy a také místní stopaři v něm dokážou najít cestu. Vzhledem k tomu, že bludiště se každým rokem s nastupujícími povodněmi mění, je to opravdu obdivuhodný výkon. Mapy v zásadě ztrácí smysl, protože změny probíhají příliš rychle. Pohyb uvnitř obrovské delty je tak nejen náročný, ale i nebezpečný.

Okavango je klenotem Afriky, o němž toho již bylo napsáno a natočenou spoustu. Fotograf Petr Slavík chtěl tento nádherný kout světa vidět trochu jinak, než bývá obvyklé. Vypravil se proto do delty v období dešťů a měl tak možnost pozorovat zrod nového života v čase bohatém na potravu pro všechny její obyvatele.

Už je to více než 10 let, co vyšla sedmá a závěrečná kniha o nezletilém čaroději Harry Potterovi. Jak se ale zdá, příběhům brýlatého kouzelníka ještě není konec. Na dalších příbězích pracují nejen lidští spisovatelé, ale i umělé inteligence. Jedna taková píše pro skupinu Botnik, která sdružuje spisovatele, umělce a vývojáře, jejichž cílem je změnit jazyk pomocí nástrojů strojových inteligencí.

TIP: Anna Franková: Umělá inteligence se chystá vyřešit velkou záhadu historie

Inteligence Botniku si důkladně nastudovala všech sedm knih o Potterovi a pustila se do psaní. Prozatím vytvořila pouze první kapitolu knihy, kterou si pojmenovala „Harry Potter and the Portrait of What Looked Like a Large Pile of Ash“, v češtině „Harry Potter a portrét čehosi, co vypadalo jako velká hromada popela“. Už z názvu příběhu je znát, že inteligence píše o Potterovi poněkud ztřeštěně. Uvidíme, jak jí to půjde dál.

Původ slova „prdel“ najdeme u starých Slovanů. Dnešní nadávka zřejmě pochází již ze všeslovanského „prděti“, které se zas odvozuje od indoevropského „perd“.

V minulosti se však termín používal šířeji než dnes: Například „sedět z prdele“ znamenalo prostě sedět zády a na venkově se zmíněným výrazem označovala i spodní část snopu. Na Hané se pak ovarové polévce říkalo – a někde dodnes říká – prdelačka.

Od hýbání k pohrdání 

Výraz „mrdat“ se v 19. století používal ve významu „rychle se pohybovat“, který charakterizuje většinu podobných sexuálních sloves. U středověkého kazatele Tomáše Štítného však čteme „[člověk] nade vším [dobrodiním] mrda“, tj. že si jej neváží. Bohemista Jan Gebauer zas cituje větu z dětské pohádky „tedy král otázal se jeho, proč by na královnu mrdal“ a v tomto kontextu má na mysli kývání. 

I sloveso „jebat“ původně znamenalo „rychle se pohybovat“, případně „tlouct“, zatímco „šukat“ se vztahovalo zejména k pobíhání a najdeme ho i ve slavném díle Boženy Němcové: „Babička šukala po pokojíčku drobnými kroky jako koroptvička.“ Lokálně šlo přitom o výraz pro cvrnkání kuliček do důlku.

Sloupy nebo kadeře

Slovo „čurák“ pochází z dětského slovesa „čurati“, které má fonetický původ ve zvuku vylévané tekutiny. „Čur“ byl však u starých Slovanů také mezník z hrubě otesaného čtverhranného kamene. Pravděpodobně kvůli tomu se ještě v 19. století na Strakonicku říkalo „čurák“ sloupu v ohradě okolo chalupy a tamtéž se pak logicky ujalo rčení „stojí jako čurák“. V Praze se naopak pojmem „čuráčky“ označovaly umělé kadeře na vlásence, jde však o termín rozšířený spíš lokálně a jen u garderobiérů či kostymérů.

Velká rudá skvrna na Jupiteru představuje dlouhotrvající anticyklonu, tedy obří vír, který se zformoval kolem oblasti vysokého tlaku. Podobných bouří najdeme v nestálé atmosféře planety desítky. Velká rudá skvrna je však výjimečná svou „trvanlivostí“ – víme o ní totiž již více než 400 let. Podrobná pozorování ovšem ukazují, že se postupně zmenšuje. 

Zmenšující se gigant

Na konci 19. století se její příčný rozměr odhadoval na 41 000 km, při průletech Voyagerů v letech 1979 a 1980 už jen na 23 000 km a v roce 2014 již měřila v průměru méně než 16 500 km. Podle čerstvých zjištění sondy Juno měří velká rudá skvrna 16 000 kilometrů a její tvar se mění z výrazného oválu na kruh.

Zatímco velikost skvrny je relativně dobře zdokumentovaná, o její skutečné hloubce vědci doposud jen spekulovali. Měření pomocí Mikrovlnného radiometru (MWR), který má sonda Juno na své palubě, ukázala, že bouře zasahuje mnohem hlouběji, než se doposud předpokládalo. Ukazuje se, že tento mohutný vír sahá až 300 kilometrů do atmosféry planety. 

V pořadí již osmý blízký průlet sondy Juno odhalil také novou, doposud neznámou radiační zónu. Ta se podle vědců nachází v blízkosti Jupiterova rovníku. Detektor energetických částic JEDI (Jovian Auroral Distributions Experient) zde odhalil proud neutrálních iontů vodíku, kyslíku a síry pohybujích se rychlostí blízkou rychlosti světla. Podle vědců jde o částice odvozené z energeticky neutrálních atomů (rychle se pohybujících iontů bez elektrického náboje) pocházejících z plynu Jupiterových měsíců Io a Europy. 

Úvodní měsíce první světové války přinesly také masivní nasazení letounů, nicméně zpočátku byl letecký boj spíše výjimkou. Jakmile si obě strany uvědomily, že nepřátelské stroje řídí dělostřeleckou palbu, objevily se první stíhačky a pokusy protivníka sestřelit. Zprvu aviatici používali pistole i opakovací pušky, což však nebylo příliš praktické.

První část: Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (1)

Někteří britští letci tento problém vyřešili použitím první samonabíjecí pušky – Farquhar-Hill. Tu poprvé testovali už v roce 1908, nicméně jejímu zavedení zabránily dětské nemoci, které se podařilo vyřešit až v závěru konfliktu. A snad také úspěšné použití v rukou aviatiků nakonec přimělo Londýn, aby objednal 100 000 kusů pro armádu, ale konec války vedl ke zrušení kontraktu. 

Puška pro aviatiky

Také císařští letci brzy nafasovali samonabíjecí pušku, konkrétně Mauser M1916 Flieger Karabiner. Zbraň, při jejíchž zkouškách oslepl slavný konstruktér Paul Mauser na jedno oko (nehoda při výbuchu prototypu), měla být původně určena pro pěchotu, nicméně její jemný mechanismus se pravidelně zasekával, jakmile se do něj dostaly nečistoty. Z toho důvodu všech 1 000 vyrobených kusů nafasovaly osádky zepelínů a vícemístných letounů, kde bylo nečistot o poznání méně. Přetrvávající problémy a nespolehlivost pušky však nakonec vedla velení ke stažení této nepříliš úspěšné zbraně.

Svoji obdobu samonabíjecí pušky představili také Francouzi. Zbraň vešla ve známost pod názvem RSC M1917 a výrobci jich dodali na 86 000, než přišlo v listopadu 1918 příměří. Fakt, že většina komponentů byla totožných s opakovací puškou Lebel M1886, výrobu značně zlevnil. Puška si však příliš oblibu mezi svými uživateli nezískala, kromě vysoké hmotnosti jim vadila také délka a příliš náročná údržba v polních podmínkách. 

Strategické bombardéry

Když dopadly v prosinci 1914 na zdánlivě nedotknutelná anglická města první německé pumy, nikdo netušil, že se pomalu začíná psát nová kapitola dějin válek. Osamocené průzkumné stroje záhy nahradily nálety zepelínů, které měly spíše než vojenský význam psychologický efekt na britské obyvatelstvo. V březnu 1917 se nad britskými ostrovy poprvé objevily německé bombardéry Gotha G.IV, které převzaly pomyslnou štafetu od vzducholodí, a do konce války podnikly na Anglii 27 náletů, při nichž shodily 112 tun bomb a zabily přes 800 osob – civilistů i vojáků.

Dodejme však, že ani Britové nezůstali příliš pozadu. Těžké čtyřmotorové bombardéry Handley Page V/1500 s doletem přes 2 000 km stály v listopadu 1918 připraveny na letišti v Norfolku, aby odpověděly na německé nálety na mateřské ostrovy stejnou mincí. Každý unesl téměř 3,5 tun bomb určených pro císařskou metropoli, již uchránil pouze fakt, že Německo podepsalo 11. listopadu 1918 příměří. A právě letouny typu Gotha a Handley Page ukázaly další směr vývoje bombardovacího letectva, které prošlo od počátku Velké války bouřlivým vývojem a o dvacet let později už dokázalo udeřit na strategické cíle hluboko v protivníkově zázemí.

Obrněné prase

Britská armáda plánovala v roce 1919 nasadit také první obrněný transportér v historii. Přestože pro brzký konec války se tento plán nikdy neuskutečnil, pro královské pěšáky bylo už na podzim 1918 připraveno 34 ocelových oblud s označením Mark IX, které vycházely z řady stejnojmenných britských tanků.

Transportér vážící 27 tun si vysloužil přezdívku „prase“ a měl přepravit tři desítky mužů skrze zemi nikoho přímo do protivníkových zákopů. Kromě kulometných věží směřujících dopředu měli přepravovaní vojáci k dispozici také boční střílny, jimiž mohli odpovídat na nepřátelskou palbu. Na závěr dodejme, že při rychlosti 6,5 km/h by tato ocelová monstra jistě tvořila lákavý terč pro císařské polní dělostřelectvo.

Praotec Stuky

Budoucnost letectví načrtli v závěru války Němci. Už v jejím průběhu experimentovali s celokovovými letouny a první byl zařazen do služby v polovině roku 1917. Junkers J.I měl pancéřovanou celou přední část trupu a vynikal extrémní odolností vůči nepřátelské palbě. Podle některých zdrojů nedokázali dohodoví letci sestřelit jediný exemplář, přestože se někteří císařští aviatici vraceli i s několika stovkami zásahů a párkrát museli i nouzově přistát.

TIP: Bojový letoun AEG G.IVk: První protitankové letadlo v dějinách

Letoun využívalo vilémovské letectvo pro průzkum v nízkých výškách, ale také pro spolupráci s pěchotou, takže bývá někdy označován za první bitevník v historii. Podle pramenů bylo dokonce několik strojů vybaveno místo klasického kulometu 20mm kanonem Becker určeným k ostřelování tanků. Do konce války stihli němečtí aviatici převzít zhruba 190 Junkersů J.I.

Ještě před několika lety byl Simon Bramhall v Británii považovaný za pana Dokonalého. Zdání ale klame. Ve středu se tento respektovaný chirurg před soudem přiznal k tomu, že ve dvou případech vypálil své iniciály do jater pacientů. Stalo se tak během transplantací v roce 2013.

Jména hloupých na všech sloupích

Oba zákroky dopadly dobře,  jiný chirurg si však při následné korekční operaci u jednoho pacienta všiml, že má na játrech vypálená dvě písmena, která odpovídají Bramhallovým iniciálám. Později vyšlo najevo, že se do jater podepsal pomocí argonového laseru, který se při operacích používá k zastavení krvácení a k resekci. Vypálený podpis neměl žádný vliv na funkci jater a po několika týdnech se sám zahojil.

Simon Bramhall byl krátce po odhalení dočasně suspendován, aby poté, co zahájila vyšetřování lékařská komora, sám rezignoval. Případ se však dostal před soud, který Bramhalla shledal vinným. Výši trestu se odsouzený chirurg vyslechne 12. ledna.

Podle státní zástupkyně šlo o záměrné a vědomé jednání. Chirurg podle ní zneužil důvěry pacientů. Sám Bramhall se za své chování několikrát omluvil a označil je za chybu.

Jednoho dne se v Liticích objevil neznámý poutník. Byl oblečen v šedém rouchu řeholníka, s růžencem kolem pasu a otrhanou mošnou na rameni. Usadil se na okraji lesa, kde si postavil jednoduchou chatrč. Lidem se představil podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit, a poutník se za něj velice omlouval, čeština prý nebyla jeho mateřštinou. Jeho noví sousedé si tedy podivné jméno upravili podle svého a začali mu říkat Karažihovej.

Z jeho dlouhých vyprávění se od něj dozvěděli, že uprchl z turecké říše, kde mohamedáni trýzní křesťany, nadávají jim do psů a uřezávají jim uši a nosy. Lidé s hrůzou poslouchali, jakými útrapami musel poutník projít, než se dostal až do Litic, a samozřejmě se jim ho zželelo. Sami mu do poustevny začali nosit jídlo, i když jim samotným se ho nedostávalo. Navíc jim poustevník sliboval, že se za každého z nich bude u Boha modlit a že jejich dobré skutky budou jistojistě po zásluze odměněny. Lidé mu věřili každé slovo, a tak poustevníkovi nastaly zlaté časy.

Kočka nebo umrlec?

V dříve chudé poustevně si zařídil pohodlné lůžko, nechal si postavit kamna a ve své malé a útulné světničce odpočíval, zlenivěl a břicho se mu zakulatilo. Zbytky jídla a odpadky házel do kamen a skořápky z vajec za kamna, kde se hromadily a začaly vábit malé návštěvníky. Myši totiž začaly na podzim vyhledávat teplejší úkryty, kde by mohly nerušeně přečkat krutou zimu. Jednou se poustevník k překvapení všech ostatních vzdálil z poustevny a nechal pootevřené dveře. Tak se stalo, že se do vyhřáté místnůstky vloudila toulavá kočka a usadila se v teple za kamny, kde usnula. Probudil ji až hluk.

To se poustevník vracel za šera domů. Údajně si svůj poustevnický život zpestřoval pitím lahodného moku v místní hospodě. Možná proto se vrátil zcela vyčerpán a těšil se, až se natáhne na své pohodlné posteli. Spokojeně tedy ulehl a už už se dostavoval sladký spánek, když vtom najednou něco zarachotilo. Vyděšený poustevník pozorně naslouchal, ale slyšel jen tlukot vlastního srdce. Spokojeně se otočil na druhý bok, když v tom to v poustevně znovu zarachotilo. Obklopen noční tmou si představoval, že po jeho příbytku chodí neviditelný umrlec a chřestí svými hnáty. Karažihovej se vyděsil, vyskočil z postele a pádil do vesnice. S vytřeštěnýma očima vpadl do první chalupy a sotva popadaje dech, volal: „Spaste, lidé, duši, v mé poustevně straší!“

Dobří sousedé ho uklidnili, uložili ho do postele a popřáli mu dobrou noc. Druhý den zrána se šli podívat, co poustevníka v noci tak vyděsilo. Když uviděli toulavou kočku, kterak šramotí za kamny na skořápkách vajec, zasmáli se s chutí nejen oni, ale vyprávění o „statečném“ poustevníkovi kolovalo od vesnice k vesnici a Karažihovej měl o nechtěnou pověst postaráno. I když mu lidé vysvětlovali, že se ničeho nemusí bát, poustevník se už do svého příbytku nikdy nevrátil. Snad ho tížilo černé svědomí, snad tu noc opravdu viděl umrlce.

Chamtivý podnájemník

Nový příbytek v přízemí litického hradu nabízel poustevníkovi daleko více pohodlí než jeho staré obydlí, a tak se mu po jeho chatrči ani jednou nezastesklo. Jelikož byl hrad v tu dobu již opuštěný, všechen nábytek i staré obrazy či koberce si z vyšších pater poustevník odnesl do svého nového doupěte. Opět ztloustl a věnoval se zahálčivému životu jako dříve, pouze s tím rozdílem, že už téměř nevycházel mezi lidi. Do svého příbytku si nosil nové a nové věci z hradu a vše vyvrcholilo tím, že sloupal zlato z prastarého nápisu na hradní bráně. Stálo na něm: „Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále a markrabí moravského, 1468.“

Zlatý nápis již předtím mnohokrát lákal poustevníkův zrak, ale teď měl zlatá zrníčka na dosah. Vylezl k němu po žebříku, sloupal všechno zlato a svoje počínání překryl červenou barvou. Lidé si všimli, že zlatavý nápis, který byl vzpomínkou na zašlou slávu hradu, je červeně pomazaný a začali se na poustevníka dívat s nedůvěrou. To on přece bydlel na hradě a beze slůvka dovolení odnesl téměř všechno hradní zařízení. Poustevník poznal, že v tomto kraji už mu pšenka nepokvete. A tak jednoho dne zmizel, stejně tak tajuplně, jako se kdysi objevil. Nutno říci, že po něm nikdo z místních nepátral. Rozzlobení obyvatelé Litic jen doufali, že poustevník, který zneužil jejich pohostinství a důvěry, neunikne spravedlivému trestu. A dočkali se.

Na hradě se začal objevovat přízrak kvílejícího muže, který při pohybu vydával podivné zvuky. Skoro jako by někdo rozšlapával skořápky. Nejednou vyděsil místní děti, jejichž matky pak přízrak Karažihoveje využívaly ke strašení svých nezbedných ratolestí. „Nechoď do hradu, straší tam Karažihovej,“ ozývalo se prý z úst litických žen. Děti pak litický hrad obcházely s hrůzou v očích a nikdy už své maminky nezlobily. Vždyť kdo by chtěl potkat řinčícího poustevníka, který po smrti pyká za svoji chamtivost a přetvářku.