Prostřednictvím velmi nezvyklé reklamy se živí Brazilec Edson Aparecido Borim. Prodává totiž reklamní prostor na své kůži. Firem, které chtějí mít na hrudníku, rukou nebo zádech svérázného podnikatele vytetováno své logo nebo reklamní slogan, není málo. Edsonovu kůži zatím zdobí 49 nejrůznějších motivů. 

Všechno prý začalo před zhruba deseti lety sázkou v baru, ale dnes je příjem z reklam jeho hlavním způsobem obživy. „Teď hledám firmu, která by stála o reklamní místo na mém čele. Musím si to ale dobře rozvážit a chci, aby šlo o opravdu dobrou smlouvu.“

TIP: Mistr kérka: Za svá tetování utratil Australan již téměř 2 miliony korun

Jaké podmínky nabízí Brazilec svým smluvním partnerům? Za měsíc prezentování reklamy inkasuje mezi 50–400 brazilských realů, což dělá zhruba 430–3 500 Kč. Cena závisí na velikosti tetování a jeho umístění.

Aby byla reklama na očích potenciálních klientů, prochází se Edson každý den ve svém domovském městě Tabani do pasu nahý. Není vázán konkrétním časem, ale měl by se ukazovat pravidelně. V případě, že firma neplatí, nemůže ji nahradit jiným klientem, a tak logo aspoň „přeškrtne“. 

Hlava a hruď „trilobitového brouka“ jsou pokryty širokými chitinovými pláty, zadní část pak řadou článků se špičatými výběžky po stranách. Většinou černá barva těla má výrazné oranžové lemování. Nápadný živočich neušel očím výzkumníků, kteří jej již v 19. století správně označili jako hmyzí larvu. Dlouho ovšem nebyl zjištěn žádný dospělec a chované larvy se nikdy nevyvíjely dál.

TIP: Výkonná genetická laboratoř aneb Mšice a jejich spolupracovníci

Až v roce 1922 švédský biolog Eric Mjöberg záhadu rozluštil, když pozoroval páření larvy s drobným, modročerným broučím samečkem. Poznal, že jde o neotenickou larvu, to znamená, že samička nikdy nedokončí svou proměnu v dospělce a rozmnožuje se v larválním stádiu. Samečci však přeměnu dokončí. Brouk dostal vědecké jméno Duliticola a patří do čeledi dlouhoústcovitých (Lycidae).

Přestože je z jihoasijských pralesů známo mnoho druhů trilobitových larev, jen málo z nich bylo vědecky pojmenováno. Jen vzácně se totiž podaří přiřadit k samičce správného samečka. Stejně málo se ví o potravě a životním cyklu těchto tvorů. Larvy se zřejmě živí mízou, houbami a plísněmi. Po spojení se samečkem samička naklade kolem 200 vajíček a celý životní cyklus trvá pravděpodobně rok i více.

Byl to kamarád ve slavných dnech,
a já jsem už sám.

Když vám vyprávím ten příběh,
cítím, že v očích slzy mám.

Tak zní jedna ze slok písně Antoina-Josepha-Michela Romagnésiho, která se stala populární na samém konci napoleonských válek. Vypráví o smutku příslušníka staré gardy, jenž prošel se svým psem všemi Bonapartovými taženími – Egyptem počínaje a bitvou u Brienne v lednu 1814, kde jeho psa zabili, konče. Ačkoliv jde zřejmě o smyšleného zvířecího hrdinu, existoval jeden skutečný, který stál francouzské armádě věrně po boku.

Hrdina od Slavkova

Nejproslulejším ze psů napoleonských armád byl, lze-li mluvit o rase, barbet, kterému se také říká francouzský vodní pes. Je to prastaré plemeno, temperamentní, chytré i přívětivé a vzhledem připomíná velkého, nestříhaného pudla. Ten, o kterém budeme mluvit, se jmenoval Moustache, což by se dalo přeložit jako Fousek. Vzhledem prý připomínal jednoho z Napoleonových Grognards, oněch svérázných bručounů, ostřílených vojáků, neholených, nemytých, otrhaných a vyhublých, kteří sice kleli, ale pochodovali tam, kam byli posláni.

Pocházel ze statku v Normandii, kolem roku 1799 patřil jakémusi hokynáři v Caen, rád se toulal a jednoho dne se mu nesmírně zalíbila pochodující kompanie elitních granátníků, které udával rytmus kroků rotní tambor. Pes se zařadil vedle tambora a s jednotkou došel až do kasáren 40. řadové půlbrigády, z nichž se mu už k pánovi do krámu nechtělo. Teprve tady dostal jméno Moustache a rychle si na ně zvykl. Moustache hlídal v kasárenské bráně, provázel vojáky na cvičiště a bavil je stopařskými kvalitami. Své oblíbence a poté i věci, na které byl cvičen, dokázal najít, i když ho předtím na hodinu někde zavřeli.

V březnu 1800 vyrazily všechny tři bataliony 40. lehkého na pochod přes Francii do Dijonu, kde se formovala takzvaná Záložní armáda, určená ke vpádu do severní Itálie. Byla začleněna do Watrinovy divize, přidělena k předvoji generála Lannese a Moustache s ní přešel v noci ze 14. na 15. května přes průsmyk Velkého svatého Bernarda, což byl i pro muže svrchovaně namáhavý výstup. Pes následoval vojáky při sestupu do údolí Aosty, byl s nimi v bitvě u Montebella a 13. června v předvečer bitvy u Marenga vyčenichal rakouského zvěda, který se vloudil do ležení.

Byl přitom lehce zraněn bodákem a jeho jméno se pak objevilo v armádním rozkaze. To samo o sobě představovalo cosi výjimečného, neboť citace v rozkaze znamenala odměnu těm nejstatečnějším! Rozkaz mu zajistil převazy, misku jídla navíc a česání po dobu jednoho týdne. Neužil si jich, neboť hned dalšího dne, ačkoliv kulhal, kráčel vedle oblíbeného vlajkonoše do bitvy. Podle pamětníků v ní podstoupil osobní souboj s dogou jakéhosi rakouského důstojníka, což jen dokládá oblibu psů u všech armád. Souboj barbeta s německou dogou by nejspíš skončil pro „Francouze“ špatně, kdyby jeden z vojáků „Rakušana“ nezastřelil. Kdosi odnaproti vypálil po Moustachovi, ten ale vyvázl jen s prostřeleným uchem a škrábnutím nad předním během.

Smrt na poli cti

Další Moustachovou bojovou akcí se stala bitva u Pozzola 25. prosince 1800, kterou přežil ve zdraví. Do nové války vyrazil roku 1805, kdy jeho půlbrigáda, přejmenovaná na 40. pluk řadové pěchoty, překročila Rýn a pochodovala do Německa. Pes s ní došel 2. prosince až na dohled od městečka Slavkov. V bojích stál na severním křídle vedle praporečníka a znovu se vyznamenal. Vlajkonoš, či přesněji orlonoš (podle císařského orla na žerdi praporu) se v jednu chvíli ocitl sám mezi Rusy a zoufale volal: „K praporu!“

Moustache se pustil do nepřátel, štěkal a kousal, bránil zástavu. Když zůstala pod orlonošovým tělem, snažil se ji vytáhnout. Nepohnul s ní, jen kus praporu utrhl a dal se s ním na útěk, v té chvíli ho ale zasáhla do tlapy kulka. Naštěstí klesl blízko Francouzů, kteří ho i s cárem praporu v tlamě našli. Sám maršál Lannes mu za pár dní navlékl kolem krku stříbrnou, jen pro něho vyrobenou medaili. Na líci stálo: „Moustache, francouzský pes. Ať se s ním nakládá jako s hrdinou.“ a na rubu: „V bitvě u Slavkova utrpěl zlomeninu nohy, když zachraňoval prapor svého pluku.“ Od té doby psa znala celá Velká armáda a on s plukem absolvoval i tažení do Pruska a Polska.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

V srpnu 1808 byly tři ze čtyř batalionů 40. řadového převeleny do Španělska a Moustache s nimi v prosinci dorazil před zuřivě bráněnou Zaragozu. Když město v únoru 1809 kapitulovalo, táhl pes s vojáky dál, prošel bitvou u Ocana a v lednu 1811 došel až před Badajoz. Podle kusých zpráv už stárnul, začínal se ztěžka pohybovat, proto jezdil za dlouhých přesunů na povozech granátníků či markytánek. Před Španěly hájeným Badajozem ho 11. března 1811 zasáhla dělová kule, která ukončila jeho život. Vojáci Moustache pohřbili jako starého druha se všemi vojenskými poctami na břehu Rio Guadiana a na krku mu nechali i obojek se slavkovskou medailí. Na hrob dali plochý kámen s vytesaným nápisem: „Tady leží Moustache, hrdina, který padl na poli cti.“

V roce 1814 byl kámen na příkaz inkvizice rozbit, psí ostatky vykopány a spáleny. Dne 11. března 2006, rovných 195 let po Moustachově smrti zasadili členové sdružení Amis du Patrimoine Napoléonien na psím hřbitově v Asinieres-sur-Seine pamětní desku s větou: „Psovi Moustachovi, hrdinovi Velké armády, zabitému ve Španělsku 11. 3. 1811.“

Poslední dobou se objevila celá řada podvodních dronů, které je možné vyslat do vody a přitom zůstat na břehu s dálkovým ovládáním. Dron Allec dánské společnosti Supportive Robotics je ale jiný.

Allec může být ovládán na dálku, prostřednictvím bóje vybavené WiFi, která je připojená k 30 metrů dlouhému kabelu. To ale není vše. Allec se může ponořit a zkoumat podvodní svět autonomně. Uživatel naprogramuje jeho trasu a Allec si už pak musí nějak poradit. Potopí se do hloubky 50 metrů a jeho baterie vydrží na 1,5 hodiny.

TIP: iBubble je podvodní dron, který následuje majitele při potápění

Umělá inteligence dronu dovede rozpoznat zajímavé objekty a pořídit jejich záznam na video, s uložením detailních souřadnic o poloze objektu. Pokud by se něco zvrtlo, může uživatel kdykoliv převzít manuální kontrolu nad dronem. Pokud vše půjde dobře, tak by dron Allec měl být na trhu příští podzim.

Vybudovat stálou základnu na Měsíci či dokonce na Marsu nebude nic jednoduchého. Když NASA realizovala koncem šedesátých let program Apollo, dokázala během několika let poslat celkem šest úspěšných misí, které přistály na povrchu Měsíce. Nejdelší pobyt ale trval jen několik dní a NASA tehdy ani neměla žádný hlubší cíl, proč na Měsíci přistávají lidé. Šlo jen o důsledek studené války mezi USA a SSSR. I proto bylo Apollo po čase zrušeno a o Měsíc ztratily obě mocnosti zájem.

Multiplanetární člověk

V posledních letech se ale karta obrací a Měsíc a do jisté míry i Mars se opět stávají středobodem zájmu vesmírných misí. Plány na vybudování mimozemské základny se netají NASA, evropská ESA, Rusko nebo nejnověji Čína. Vedle národních vesmírných agentur se o slovo hlásí také soukromé společnosti. Vše přitom nasvědčuje, že základem pro výstavbu základny (ať už na Měsíci, nebo na Marsu) budou hrát technologie 3D tisku.

TIP: Kolonie na Měsíci prý může být až o 90% levnější

Podle podnikatele, ekologa a technologického vizionáře Henka Rogerse si nemůžeme dovolit cestovat k Měsíci či Marsu bez toho, aniž bychom plánované technologie nevyzkoušeli v co největší míře na Zemi.

Na Mezinárodním měsíčním summitu, který se konal letos v říjnu na Havaji za účasti zástupců akademické obce, vládních agentur a soukromého sektoru, proto padlo rozhodnutí o výstavbě prototypu měsíční základny na Zemi. Místem, kde má základna vzniknout, má být Havaj. Plány na výstavbu by měly být hotové již na jaře příštího roku. 

Ještě v roce 1961 šlo o čtvrté největší slané jezero světa a přezdívalo se mu „Aralské moře“ – pro jeho monumentální rozlohu okolo 66 500 km² a hloubku dosahující až 68 m. V jeho vodách se proháněly desítky druhů ryb, které představovaly zdroj obživy pro tisíce lidí z přilehlých vesnic. Pak ale do jeho existence zasáhla lidská ruka, a to opravdu silně: Ještě nedávno se tak zdálo, že někdejší vodní obr nepřežije. V posledních dvou letech to však vypadá, že se jednu z největších ekologických katastrof způsobených člověkem přece jen podaří zvrátit – do Aralského jezera se totiž vrací život. 

Poručíme řekám, vodě 

Aralské jezero, s původní rozlohou jen o něco menší než Česko, zasahovalo ještě počátkem minulého století na území dvou států: Kazachstánu na severu a Uzbekistánu na jihu. Jeho název pochází z turečtiny a lze jej přeložit jako „moře ostrovů“ – kdysi totiž z jeho vod čnělo víc než 1 100 ploch pevniny.

Dřív se do něj vlévaly dvě mohutné řeky, Amudarja a Syrdarja. Jenže Sověti přišli už v první třetině minulého století se smělou vizí: proměnit okolní nehostinnou poušť v úrodná pole, kde se bude dařit nejen rýži, ale i bavlně. Součástí plánu se stalo odklonění obou toků tak, aby mohly vyschlou půdu zavlažovat. Odvážná a z hlediska ekologů přinejmenším nepochopitelná myšlenka se bohužel ve 40. letech začala realizovat, což nakonec znamenalo úplný odklon obou řek od jezera.  

Nepodařená hra na bohy 

Zhruba od 60. let pak hladina rezervoáru povážlivě klesala a bylo jasné, že se hra na boha tak úplně nepovedla. Nejdřív šlo o roční úbytek asi 20 cm, postupně se však hodnota vyšplhala až na 90 cm za rok. Pozdější výzkumy ukázaly, že v letech 1966–2003 klesla úroveň vody v průměru o 22 m a břehy ustoupily o 80 km. V roce 1997 z jezera zbývalo jen 10 % jeho původní rozlohy.

Už kolem roku 1989 bylo zcela zjevné, že máme co do činění s jednou z největších ekologických katastrof novodobé historie. Plochu jezera tehdy tvořilo několik oddělených částí, přičemž dvě největší ležely na severu a na jihu (Severní, respektive Jižní Aralské jezero) a jedna menší se nacházela ve středu někdejšího „moře“.

Rychlý úbytek však nezadržitelně postupoval: Jihovýchodní torzo do roku 2009 úplně zmizelo a jihozápadní část se smrskla na pouhý úzký pás. Satelitní snímky NASA z roku 2014 ukázaly, že východní oblast Aralského jezera vyschla a proměnila se v pustinu, dnes označovanou jako poušť Aralkum. 

Jedovatá solná poušť 

Změny se tragicky promítly do ekosystému – život z jezera a okolí téměř vymizel. Hlavním důvodem byla nadměrná slanost vody: Do roku 2000 se zhruba z 80 % vodní plochy stala jedovatá solná poušť a zbytek obsahoval až dvojnásobek soli oproti oceánům. Například v Jižním Aralském jezeře vystoupala místy slanost z původních 10 g/l na desetinásobek. 

Na devastaci tamního života se ovšem podílely i další faktory. Ustupující jezero odkrylo rozlehlé oblasti zamořené chemikáliemi, jež se na místo dostaly při někdejším testování biologických zbraní, ale i z nadužívaných pesticidů a hnojiv. Toxický koktejl pak vítr pravidelně odnáší v písečných bouřích na velké vzdálenosti. 

Jedovatý prach nejvíc postihuje oblasti v okruhu 150–300 km, někdy však pronikne až 500 km daleko a všude proměňuje zem v nehostinnou poušť. Necitlivý zásah do přírody si ovšem nevybírá daň jen na fauně a flóře, ale i na lidech, kteří tak trpí řadou zdravotních potíží: od respiračních chorob přes nemoci očí až po rakovinu hrtanu a jícnu. 

Od rybolovu k velbloudům 

S kolapsem ekosystémů se zhroutil i rybolov, který býval hlavním zdrojem obživy místních. Zaměstnával na 40 tisíc osob a představoval až šestinu sovětské produkce ryb. Lidé tak náhle zůstali bez práce a vesnice i města ležící dřív u vody se ocitly desítky kilometrů od pobřeží. Okolí pak začaly pokrývat hřbitovy lodí, jež „kotví“ na souši dodnes. 

Ještě začátkem 60. let zpracovávaly konzervárny v uzbeckém přístavu Mujnak tisíce tun ryb – dnes tam bárky rezivějí a občas mezi nimi projdou velbloudi. Jejich chov se stal jednou z posledních možností, jak se v bývalém království ryb uživit. Lidé se pokoušeli přeorientovat i na zemědělství, ale v půdě pokryté slanou bílou krustou se plodinám nedařilo. Zanikl rovněž kožedělný průmysl, který kdysi prosperoval v deltách Amudarji a Syrdarji a produkoval až půl milionu ondatřích kůží ročně. Mnohým obyvatelům nezbylo než oblast vysychajícího jezera opustit.  

Tragický koloběh 

Postupný zánik gigantické vodní plochy se nepříznivě odrazil také ve změně podnebí. S klesající hladinou se snižovala i tepelná kapacita jezera, takže se zahřívalo a ochlazovalo rychleji. A to byl problém: Slaná voda totiž sloužila jako významný regulátor klimatu, který v zimě tišil sibiřské větry a v létě ochlazoval okolí. V letech 1960–2000 se však průměrné letní teploty vzduchu v okolí „moře“ zvýšily o 2–6 ˚C a zimní naopak klesly. Kratší a teplejší léta i výrazně chladnější zimy pak vedly k celkovému poklesu srážek a k dalšímu vysychání: Déšť dřív pokrýval až pětinu zdrojů jezera. 

Scénář ekologické katastrofy tím bohužel nekončí. S rostoucí teplotou vzduchu se zvýšil i počet písečných bouří, solné nánosy pokryly okolní horské ledovce a vyvolaly jejich tání. Od dob, kdy Sověti začali poroučet přírodě, se zmíněný proces zrychlil dvanáctkrát a podle některých předpovědí zmizí časem tamní ledovce docela. I kdyby se Aralské jezero nakonec podařilo zachránit, jedno je jisté – původní klima už se v oblasti nikdy neobnoví. 

Moře se vrací? 

Tento rok ovšem přinesl v tragickém příběhu nečekaný zvrat: Do severního jezera se pomalu začíná vracet voda a s ní i ryby. Radostný okamžik však rozhodně není dílem náhody – jde o výsledek úporné a mnohaleté snahy Kazachstánu, na jehož území severní část vodní plochy leží.  

S finanční podporou Světové banky vybudoval stát v roce 2005 ohromnou hráz, která definitivně oddělila severní a jižní část Aralského moře. Navíc se podařilo obnovit přítok Syrdarji. Třináct kilometrů dlouhá přehrada Kok-Aral se navzdory opakovaným protržením osvědčila a hladina severního jezera začala opět stoupat. Už v roce 2006 se tam rovněž vrátilo několik druhů ryb, a rybolov tak mírně ožívá. Podle druhé fáze plánu kazašské vlády by se měl někdejší přístav Aralsk ocitnout znovu na pobřeží. V nejhorších dobách se totiž nacházel až 100 km od břehů a nyní jde asi o 25 km. Kazachstán počítá s tím, že cíl naplní do roku 2020. A paradoxně mu možná pomůže i globální oteplování, způsobující tání ledovců v sousedním Kyrgyzstánu. 

Ztracený jih

Záchrana jižního jezera závisí z velké míry na postoji Uzbekistánu, který se však k obnově neměl a nemá. Jeho pohnutky jsou prosté: Odkloněná Amudarja stále zavlažuje četná pole s bavlnou, kterou stát produkuje ve velkém a jíž se nehodlá vzdát. I kdyby se podařilo nasměrovat řeku v plné síle zpět do Jižního jezera, trvalo by minimálně 75 let, než by se znovu naplnilo. Většina odborníků tak nad jižní částí zlomila hůl – podle nich definitivně zmizí z atlasů do 20 let. Nezbývá než doufat, že se tragický příběh Aralského moře nakonec stane i příběhem šťastné záchrany alespoň jeho severní části. 

Během druhé světové války prý skončilo v rukou německých vojáků asi 650 000 uměleckých předmětů. Kromě proslulé jantarové komnaty se jejich kořistí nakrátko stala i da Vinciho Dáma s hranostajem. Nacisté dokonce vytvořili organizaci EER (Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg), která měla shromáždit veškeré cenné předměty ze všech dobytých území. Kromě kulturních památek plnili nacističtí pohlaváři své kapsy zlatem a bankovkami. Kde všechno toto bohatství skončilo?

Skrýš plná cenností u vesnice Merkers 

Když se američtí vojáci v dubnu roku 1945 přiblíží k vesnici Merkers ležící v oblasti západního Durynska v Německu, ještě netuší, že stanou tváří v tvář pokladu, který jako by vypadl z pověstí o bájném zlatém městě Eldorádu.

Američané skrýš v bývalém solném dole objeví po čtyřech dnech usilovného hledání. Jejich píle se vyplatí. V temnotě se lesknou tisíce prutů zlata a stříbra. Pytle jsou napěchované říšskými markami i americkými dolary. Nechybějí ani vzácná umělecká díla či knihy významných spisovatelů. „Je tohle vůbec možné?” ptají se vojáci stále dokola. Jejich objev zůstává největším z nacistických pokladů, které se podařilo nalézt.

Umělecká díla v solné dole u Altaussee

„Vyhoďte to do povětří!“ nařídí nacistický pohlavár August Eigruber svým podřízeným. Jeho rozkaz se týká solného dolu u obce Altaussee v Rakousku. Zde nacisté shromažďují stovky uměleckých předmětů, mezi nimiž nechybí obrazy Rembrandta, Vermeera a cennosti z kostelů a klášterů, včetně českého vyšebrodského oltáře. To vše musí navždy zmizet, protože Německo prohrává válku. Nelze dopustit, aby se skvosty dostaly do rukou nepřátel!

V dole jsou již připraveny bomby, naštěstí se několik statečných horníků proplíží do podzemí a výbušniny odstraní. Svým činem zachrání poklad nedozírné hodnoty, který v květnu 1945 naleznou američtí vojáci. Postupně z podzemí vynesou na 6 500 uměleckých předmětů! Lze po tak ohromujícím nálezu očekávat ještě nějaké významné objevy nacistických skrýší?

Poklad v Toplitzsee

Bedny zlata, kilogramy briliantů, kolekce známek neblaze proslulého zakladatele gestapa Hermanna Göringa, sejfy plné zlatnických výrobků… to vše se prý má skrývat pod hladinou rakouského jezera Toplitzsee ležícího asi 60 kilometrů od Salzburgu. Legendy hovoří o tom, že nacisté na sklonku války narychlo házeli ukořistěný majetek do jezera. Nejeden potápěč se ponořil do studených vod, aby vytoužené poklady spatřil na vlastní oči. Jenže Toplitzsee dosud vydalo jen málo z toho, co slibovalo.

Koncem padesátých let 20. století z jezera tým německého časopisu Stern vylovil bedny plné bankovek, především britských liber. Bohužel se však ukázalo, že jsou falešné. Jsou padělané peníze jediným pokladem, který jezero ukrývalo?

Nález zlatých mincí u Lüneburgu

Německý obchodník Florian Bautsch se ve svém volném čase věnuje neobvyklému koníčku. Hledá poklady! Vypadá to jako trochu nedůstojná zábava pro dospělého muže, avšak roku 2014 se Bautschovi jeho záliba více než vyplatí.

Při průzkumu pohřební mohyly u města Lüneburg narazí na zlatou minci. Na místo zavolá archeology a ti společnými silami pod starou borovicí vykopou 217 zlaťáků z let 1831 až 1910. Pytle, v nichž byly uloženy, naznačují, že patřily říšské bance. Kdosi je zřejmě na konci války ukradl, schoval “na později” a potom patrně zemřel či se k nim už nedokázal dostat.

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Hodnota mincí činí dnes asi 45 tisíc eur. Stal se z Bautsche boháč? Ale kdepak, poklad připadl spolkové zemi Dolní Sasko. Za svůj nález lovec pokladů obdržel odměnu 2 500 eur. Nadšenec však necítí zklamání. „Nepořídil jsem si detektor kovů, abych zbohatl. Nejdůležitější je pocit, že jsem našel něco tak významného,“ tvrdí. Ale ostatní hledači pokladů své nálezy možná tak poctivě nehlásí. Vypátrali už dávno další nacistické skrýše?

Paleontologové v Estonsku objevili výjimečnou fosilii z počátku prvohor. Schmidtiellus reetae byl primitivním trilobitem, který lezl po dně mělkého moře asi před 530 miliony let, tedy v období kambria.

Když tuto fosilii vědci studovali, že trilobit měl na hlavě primitivní oči, složené asi ze stovky malých oček. Byly vlastně dost podobné očím dnešních členovců, jen neměly čočky. Podle všeho jde o nález doposud nejstarších očí ve fosilním záznamu.

TIP: Nevelký, ale děsivý: Druhohorní korýš Dollocaris udivuje obrovskýma očima

Tito trilobiti v porovnání s dnešními členovci neviděli nijak zvlášť dobře. Ale i tak byl pro ně zrak jistě velmi užitečný. Mohli rozeznávat překážky, které jim ležely v cestě, a také zřejmě rozpoznávali dravce, kteří je mohli ohrozit.

Protože se vzduchem začala míhat letadla, Morton prohlásil průzkum za ukončený a Wahoo se vrátila na otevřené moře. Čekala ji ještě druhá část rozkazu – hlídka u Palauských ostrovů. Už druhý den ale ponorka narazila na konvoj čtyř lodí mířících ze Singapuru na Novou Guineu. Morton zamířil salvu na tři lodě současně a všechny aspoň jedním torpédem zasáhl.

Předchozí část: Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (1)

Masakr u Palauských ostrovů

Kapitán čtvrté lodě se ale rozhodl bojovat a zamířil přímo na ponorku ve zřejmé snaze do ní vrazit. Morton statečnému plavidlu vyslal vstříc dvě torpéda a pak se Wahoo ponořila. Když se po čase vrátila na periskopovou hloubku, jedna napadená loď už byla pod vodou, druhá stála, třetí se pomalu vlekla pryč a ze čtvrté byl vidět jen dým za obzorem. Na stojící cíl zamířila další dvě torpéda a podle Mortonova hlášení parník „vyletěl výš než dětský drak“.

Postižená loď převážela 1 126 vojáků z 26. polního skladu a 491 indických zajatců na hrubou práci. Stovky mužů svorně skákaly do moře a ti šťastnější ukořistili místo v některém z dvaceti záchranných člunů. Wahoo se mezitím pokusila pronásledovat zbývající dvě lodě, jenže pod hladinou byla moc pomalá a vlastně si jen vybila akumulátory. Proto se člun vynořil, a zatímco dva diesely dobíjely baterie, zbývající dva zvolna poháněly ponorku. Trosečníci se ještě nestihli vzdálit, a právě tehdy se z odvážného kapitána Mortona stal válečný zločinec.

Nařídil obsadit palubní dělo a zahájit palbu. Jako první šly ke dnu záchranné čluny, pak se sklopily hlavně automatických protiletadlových zbraní a rozsévaly smrt mezi plavci. Morton neměl slitování, trosečníky chtěl zabít všechny a vůbec neregistroval skutečnost, že mezi nepřáteli plavou i vousatí spojenečtí Indové (Japoncům plnovous neroste). Vraždění trvalo asi 30–45 minut, během nichž se dobily akumulátory a torpédisté naládovali torpédomety. Wahoo zahájila stíhací jízdu, zbylé dvě lodě dohnala a obdařila je svými posledními torpédy. 

Vřelé přivítání

Po návratu do Pearl Harboru vypukl poprask. Šéf ponorkové flotily admirál Charles Lockwood nešetřil chválou a zprávu o úspěšné misi ochotně pustil do tisku. Do té doby se totiž američtí ponorkáři moc nevyznamenali a likvidace kompletního konvoje představovala tu správnou novinářskou bombu. Po analýze údajů nadřízení Mortonovi uznali potopený torpédoborec, dvě nákladní lodě, loď pro přepravu vojska a tanker. Poválečné zkoumání však Mortonův úspěch zredukovalo na loď pro přepravu vojska Bujo Maru, z níž pocházeli vraždění trosečníci, a dále na nákladní lodě Fukuei Maru a Pacific Maru.

Dnes už neznámý tanker sice asi také utrpěl torpédový zásah, nicméně útok přežil – stejně jako u Wewaku torpédoborec Harusame. A jak to dopadlo s trosečníky? Ačkoli se Morton snažil zabít opravdu všechny, druhý den místem incidentu proplouvala nákladní loď Čókó Maru a z oceánu vylovila stovky mužů. Podle japonských pramenů Morton zabil „jen“ 86 japonských vojáků, 269 indických zajatců a jednoho člena posádky lodi.

Padouch i hrdina

Sám Morton se k svým činům hrdě hlásil a pragmaticky tvrdil, že nemohl Japonce nechat v blízkostí nepřátelské pevniny a riskovat jejich zapojení do boje. Na tom samozřejmě něco je, jenže se to těžko vysvětlovalo těm, kteří v podobné situaci – například v bitvách kolem Guadalcanalu – do trosečníků nestříleli, třebaže bylo také jasné, že ke svým snadno doplavou. Proto se nadřízení k incidentu nijak nevyjadřovali, zato ponorkoví kapitáni měli jasno. Mortona považovali za chladnokrevného vraha, nicméně na veřejnou kritiku miláčka médií si netroufli.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Další osudy kapitána Mortona připomínají zrychlený film. Wahoo ještě osm měsíců ničila japonské lodě, a přestože jich potopila dost, do trosečníků už nestřílela. Morton se ve chvílích volna opájel publicitou, než Wahoo 11. října 1943 spatřili pobřežní dělostřelci na ostrově Hokkaidó. Po první ráně se člun ponořil a piloti z vyslaného letadla spatřili na hladině olejovou skvrnu, do níž shodili tři hlubinné nálože.

Vrak byl objeven až v roce 2006 a podle zjištění potápěčů se příčinou zkázy stal průstřel trupu u věže a prasklina vedoucí až ke kýlu. Admirál Lockwood ještě chtěl Mortona posmrtně vyznamenat nejvyšším americkým vyznamenáním – Kongresovou medailí cti, jenže nepochodil. V nepsaném kodexu slušných námořníků přece jenom porušil příliš mnoho paragrafů.

Vše podle Ametyst Realmové začalo před 12 lety, kdy se s partnerem přestěhovala do nového bytu. Ametyst tehdy začala pociťovat „přítomnost duchů“. „Zpočátku jsem to vnímala jen jako energii, později se přidaly i fyzické pocity. Cítila jsem jejich horký dech na krku a hlazení na stehnech,“ popisuje své duchařské zážitky sedmadvacetiletá Britka.

Přibližně tři roky prý „podváděla“ svého partnera s duchem. Vše se provalilo poté, co její snoubenec přišel dříve z práce a přistihl Ametyst přímo během jejího duchařského dostaveníčka. Od té doby měla Ametyst podle svých slov sex s nejméně dvaceti duchy.

Jasno má žena i v otázce možného těhotenství. „Věřím, že to možné je a ráda bych v budoucnu měla dítě. Pochopitelně s duchem, o muže nestojím a vracet se k nim už nehodlám,“ odhaluje své budoucí plány. Navzdory posměváčkům je mladá žena se svým životem nadmíru spokojená. Jediné, co ji trápí je, že se jí zatím nepodařilo najít toho pravého. Ráda by si prý našla duchařského společníka na celý život.