Když vědci loni zjistili, že čepel dýky slavného faraona Tutanchamona vznikla z meteoritického železa, vzbudilo to značný rozruch. Francouzští odborníci teď nově tvrdí, že nešlo o žádnou výjimku.

Jejich výzkum naopak ukazuje, že prakticky všechny železné nástroje, které pocházejí z doby bronzové, vznikly z meteoritického železa. Doba bronzová, která začala na Předním Východě, asi 3 300 let před naším letopočtem, spoléhala na bronz, tedy slitinu mědi a cínu. Tehdejší lidé ale vzácně používali i železné ozdoby, nástroje a zbraně.

TIP: Mimozemská zbraň: Tutanchamonova dýka byla vyrobena z meteoritu

Francouzi prozkoumali chemické složení dávných železných dýk, seker a ozdob, které pocházejí z Egypta, Sýrie, Turecka a Číny doby bronzové. Úplně všechny zkoumané železné předměty obsahovaly takové množství niklu a kobaltu, že podle vědců musely být vykované z meteoritického železa.

Nově objevená supermasivní černá díra vznikla podle vědců jen 690 milionů let po Velkém třesku. Znamená to, že vznikla v časech, kdy existovalo je 5 % současného vesmíru. Současná rekordmanka je tak o 60 milionů let starší než její předchůdce – kvazar s označením ULAS J1120 + 0641, objevený v roce 2011.

TIP: Existuje nějaký rozdíl mezi kvazarem a černou dírou?

Supermasivní monstrum dostalo označení ULAS J1342 + 0928. Podle vědců je 800 000 000× hmotnější než Slunce a nachází se 13,1 miliardy světelných let od Země v souhvězdí Lva.

Eduardo Bañados, astrofyzik z Carnegie Institution for Science věří, že studium těchto vzdálených monster může přinést odpovědi na klíčové otázky astrofyziky. „Nově objevený kvazar (a jeho černá díra) jsou pro astrofyziku hotovým zlatým dolem. V příštích letech se na ně zaměříme pomocí nejvýkonnějších přístrojů, které jsou k dispozici. Možná se dočkáme i mnoha velkých překvapení,“ neskrývá Bañados nadšení z nového objevu.

Matěj Kozka z Rynárce trávil sklonek své pozemské pouti v neutěšených poměrech jako nemocný muž, v němž by sotva kdo poznal někdejšího výstředního bouřliváka. Když mezi léty 1566 a 1567 zemřel jako duchovní správce chudé farnosti v Suchdole nad Lužnicí, nevzbudilo to u kronikářů žádnou pozornost. Teprve s odstupem se zrodila se legenda o jihočeském Enšpíglovi.

Neslavný začátek

Původ Matěje Kozky z Rynárce je zahalen rouškou tajemství, a tak zůstává sporný i jeho zvažovaný šlechtický původ. Narodil se někdy na přelomu 15. a 16. století. Kolem roku 1520 zakotvil jako světský kněz v kanonii premonstrátek v Dolních Kounicích, v jejímž čele tehdy stál s titulem probošta dr. Martin Göschl. Krátce po Matějově příchodu přestoupil Göschl k luteránství, rozvrátil společenství zbožných panen, s jednou z nich se oženil a později se pravděpodobně připojil k sektě novokřtěnců. Po rozpadu dolnokounického konventu opustil své působiště také Kozka. Zdá se, že zkušenosti, které si odtud odnášel, negativně ovlivnily i jeho vlastní církevní dráhu.

V následujících dvou desetiletích vystřídal Matěj jako duchovní pastýř několik farností v Čechách a na Moravě. Během svých přesunů po nábožensky rozštěpených českých zemích se neváhal pružně přizpůsobovat lokálním poměrům, a tak opakovaně přestupoval od katolicismu k utrakvismu a zpět. Roku 1530 kázal proti kališníkům s takovým zápalem, že tím popudil i samotného krále Ferdinanda I. Habsburského, obávajícího se vypuknutí náboženských nepokojů, ovšem o deset let později poníženě prosil o opětovné přijetí za utrakvistického kněze. Sliboval, že dokud bude živ, „nechce od strany pod obojí způsobou odstoupiti“.

Nejspíše s ohledem na nedostatek utrakvistických duchovních mu nakonec bylo v červnu 1540 vyhověno. Nicméně Kozkův přestup nyní vzbudil značnou nelibost části kališnických kněží. Když proti němu protestoval boleslavský duchovní Řehoř, poukazoval nejen na Matějovu nestálost ve víře, ale také na jeho údajně hříšný a nevázaný pohlavní život. Utrakvistické konzistoři o Kozkovi referoval, „kterak jest již třikráte pod jednou a třikráte pod obojí a že jest neřádný, sodomář hanebný, mládenců mnoho zkazil a že jest v něm satan.“ Zůstává však otázkou, zda se obvinění z opakovaných homosexuálních styků zakládalo na pravdě, či zda v Řehořově podání nešlo o účelové zveličení Matějových poklesků ve snaze zvrátit stanovisko konzistoře.

Muž s vlivnými kontakty

Na příslib definitivního a neochvějného příklonu k utrakvismu Kozka brzy zapomněl. Ještě ve čtyřicátých letech se stal katolickým farářem v Polné, kde postupně dospěl k rozhodnutí vyměnit kariéru světského duchovního za vstup do premonstrátského řádu. Ani tam však dlouho nevydržel, neboť mezi léty 1553–1555 v rozporu s řeholním slibem přestoupil k benediktinům. Díky podpoře spřáteleného člena katolické konzistoře byl dokonce jmenován opatem sázavského kláštera. 

V této situaci se Kozka roku 1559 seznámil s předním českým velmožem Vilémem z Rožmberka. Ten svéráznému duchovnímu nabídl místo probošta augustiniánské kanonie v jihočeských Borovanech, jejímž byl patronem. Správu borovanského konventu, nedlouho předtím zdecimovaného morem, prozatímně vykonával kněz Jan, který se měl podle všeobecného očekávání stát novým proboštem. Rožmberský vladař však prosazoval Kozku, a to navzdory odporu vyšších instancí církevní správy. Zásadní problém řeholní příslušnosti nakonec Vilém obešel tak, že přiměl opata broumovských benediktinů, aby z Matěje sňal řeholní sliby a ten pak vstoupil do řádu augustiniánů kanovníků.

Nástroj pana Viléma

V důsledku vymření většiny zdejších řeholníků nebyla těžištěm činnosti nového probošta péče o duchovní život konventu, nýbrž právě dohled nad jeho ekonomikou. V tomto ohledu Matěj Kozka naprosto selhal. Na počátku jeho éry fungovalo hospodaření v Borovanech pouze díky mladému Jakubu Krčínovi z Jelčan, který mu stál v letech 1559–1561 po boku jako výkonný úředník. 

Žalostných poměrů ve správě majetku kanonie si byl samozřejmě dobře vědom i Vilém z Rožmberka, který nicméně Kozku nadále podporoval. Matěje zbavil funkce teprve pod stupňujícím se tlakem církevních představitelů roku 1564. Zároveň se sám „ujal“ upadajících augustiniánských statků, k nimž vedle městečka Borovan patřilo 11 vesnic se 111 osedlými, dva dvory, mlýn, rybníky, lesy, louky a dvě vinice na území Rakous. Nemovitosti Vilém bezprostředně začlenil do rožmberského dominia, v jehož rámci se staly dobře prosperující enklávou třeboňského panství. 

Bílá vrána

Po krátkém pobytu v Českém Krumlově byl Kozka na podzim 1564 jmenován farářem v Prachaticích. Na novém působišti se sice uvedl dobře, ale když za blíže neznámých okolností vyvolal rozepři v manželství jedné místní měšťky, předvolal si ho do Prahy arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Matěj se měl zpovídat i ze zanedbávání duchovenské služby a dalších prohřešků. I tentokrát našel zastání u Viléma z Rožmberka. Velmož arcibiskupa požádal, aby byl Kozkův trest co nejmírnější, „však věděti ráčíte, že vrána bílá nebude, by ji každý den myli“. Počátkem roku 1566 však stárnoucí kněz, kterého začaly sužovat nejrůznější neduhy, musel Prachatice opustit. Zakotvil na nevýnosné suchdolské faře, kde se jeho pestrý život po nedlouhé době uzavřel.

Ke vzpomínkám na Kozkovu svéráznou církevní kariéru se koncem 16. a v první polovině 17. století přidružily fiktivní žertovné historky, v nichž se zemřelý kněz proměnil ve figurku nápadně podobnou legendárnímu lidovému šprýmaři Tillu Eulenspiegelovi neboli Enšpíglovi. Tento druhý Matějův život brzy našel i literární odezvu. Zachytíme ji už v Historii rožmberské z pera Václava Březana (1568–1618), ale především v Třeboňských pamětech schwarzenberského archiváře Vavřince Benedikta Mecera (1603–1683).

Z moderních autorů rozvinuli kozkovský mýtus zejména beletristé František Heřmánek a Vladimír Müller. V jejich dílech obraz moudrého šibala zcela převrstvil skutečnou historickou postavu kontroverzního duchovního, který spíše než cokoliv jiného ztělesňoval hluboký úpadek řádového kléru v předbělohorské době.

Každý z nás má nějaké fyzické nedostatky a většina z nás se s nimi naučila žít. Pro některé je řešením plastická chirurgie a pro jiné zase soutěže v ošklivosti. Tak jako pro Williama Masvinu z Epworthu v Zimbabwe, který je letošním šampionem soutěže Mr. Ugly 2017. 

Jde již o jeho čtvrtou korunu krále oškliváků. Na své letošní vítězství je tento třiačtyřicetiletý nezaměstnaný muž obzvláště pyšný – získal jej totiž zpět od předloňského vítěze Maisona Sereho. Soutěž o nejošklivějšího muže se v Zimbabwe koná každoročně od roku 2010 a těší se podobnému zájmu jako soutěže miss. Vítězové si odnáší prémii 500 dolarů (přibližně 10 tisíc korun) a věcné dary. Letošní vítěz získal kromě finanční odměny i krávu.

V roce 2015 soutěž doprovázely kontroverze, které ji vynesly až do titulků velkých světových médií. Část veřejnosti a někteří soutěžící pochybovali o oprávněnosti volby vítěze. Kromě chybějících zubů prý nebyl Maison Sere dostatečně ošklivý. Ročník 2016 byl proto zrušený a příležitost předvést své nedostatky tak dostali soutěžící až letos.

TIP: Keňský právník žaluje Izrael a Itálii pro vraždu Ježíše Krista

„Nikdo nemůže zpochybnit, že jsem nejošklivější osoba v Zimbabwe. Teď se chci poprat o krále oškliváků i za hranicemi,“ prohlašuje letošní vítěz.

Příležitost dost možná dostane již příští rok. Organizátor soutěže David Machowa totiž hodlá v příštím roce uspořádat světové klání Mr. Ugly World. Hostitelskou zemí se má stát Jihoafrická republika. „Pokud se soutěže zúčastním, věřím, že získám korunu krále oškliváků pro Zimbabwe,“ říká odhodlaně William Masvinu.

U křečíků džungarských (Phodopus sungorus) se při dočasném snížení metabolizmu a tělesné teploty prokazatelně zastavily či dokonce zvrátily přirozené pochody vedoucí ke stárnutí provázené rozpadem chromozomů. Malí savci, kteří se v zimě ukládají ke spánku, si tedy nejen pořádně odpočinou, ale současně si prodlouží i život.

TIP: Park medvídků k pomazlení aneb Ohrožení australští spáči

Christopher Turbill z Institutu ekologie divoké zvěře ve Vídni vytvořil umělé prostředí pro 25 dospělých samiček, které se ještě nikdy nepářily. Tyto samičky měly k dispozici pouze 8 hodin světla denně, aby u nich byl vyvolán stav hibernace podobně jako v zimním období. Po dobu 180 dní žila polovina křečíků při teplotě vzduchu 20 °C, druhá polovina musela snášet pouhých 9 °C. Obě skupiny měly neustálý přístup k vyvážené potravě a u všech jedinců byly zaznamenávány tělesné změny pomocí mikrozařízení zavedeného pod kůži.

Ukázalo se, že křečíci, kteří upadali díky nižší teplotě vzduchu do hlubšího stavu hibernace, si nejen uchovali důležité části chromozomů neporušené, ale dokázali je i opravit. Po probuzení měli více energie, a mohli proto zkonzumovat větší množství potravy než křečíci z teplejších ubikací.

„Toto zjištění lze pravděpodobně aplikovat na všechna zvířata, která používají nějakou formu hibernace,“ říká Turbill. „Výsledky studie se však bohužel nedají vztáhnout na člověka a jeho spánek. Ve spánku totiž nedochází ani ke zpomalení metabolizmu ani ke snížení tělesné teploty a věda zatím nedokázala vymyslet způsob, jakým u člověka stav hibernace navodit.“

Brandon Johnson z americké Brownovy univerzity na Rhode Islandu a jeho spolupracovníci získali nové doklady o tom, že v ledovém příkrovu Europy fungují podobné procesy, jakými procházejí tektonické desky na Zemi.

Ledová tektonika Europy

Vědci na počítačích simulovali pochody v ledovém obalu měsíce Europa a zjišťovali, zda tam může docházet k subdukci. V deskové tektonice je subdukce jevem, při němž se jedna z desek zasouvá pod jinou.

TIP: Jupiterův měsíc Europa je pravděpodobně tektonicky aktivní. Stejně jako Země

Johnsonův tým dospěl k závěru, že to možné je. Povrchový ledový příkrov Europy je podle nich tvořený dvěma vrstvami. Jednou z nich je vnější tenká vrstva velmi chladného ledu, pod kterou se nachází druhá vrstva, tvořená o něco teplejším ledem. Pokud jsou ve vnější vrstvě ledového příkrovu místa s různou slaností ledu, tak podle vědců na Europě pravděpodobně dochází k subdukci. Pokud tomu tak skutečně je, tak by tektonické pohyby mohly zajišťovat přísun živin pro případné organismy v podpovrchovém oceánu Europy.

Dinosauři období druhohor byli hodně pestrou čeládkou. Od gigantických titanosaurů jižní Ameriky, až po maličké mikroraptory v Číně, žili téměř ve všech možných prostředích. Jedinou výjimkou byla voda. Kromě proslulého spinosaura jsme doposud neznali žádného dalšího spolehlivě vodního dinosaura.

Až teď vědci přicházejí s novou fosilií, která by to mohla změnit. Dinosaurus Halszkaraptor escuilliei, přezdívaný Halszka, pochází z Mongolska, kde žil v období křídy, asi před 75 miliony let. Odborníky zaskočil tím, že jde o směsku znaků, která je u dinosaurů velmi neobvyklá. Vědci si nejprve mysleli, že jde o nepodařený podvrh padělatelů fosilií.

TIP: Přízrak z Gobi: Honba za devítitunovou hrbatou kachnou

Halszkaraptoři měli komické tělo s dlouhým labutím krkem, krátkými křídly a dlouhýma nohama. Jejich podivný vzhled by mohlo vysvětlit to, že žili ve vodním prostředí. Tito příbuzní slavných velociraptorů jsou velmi vzácným dokladem toho, že i dinosauři dokázali pronikat do vody.

Dne 7. prosince 1995 v 17:45:44 UT sonda prolétla ve vzdálenosti 892 km od povrchu měsíce Io. Šlo o kritický okamžik celé výpravy, protože gravitační manévr u tohoto měsíce byl nutný pro zbrzdění asi o pětinu potřebné změny rychlosti (175 m/s). Velmi záleželo na přesnosti průletu, protože při větší vzdálenosti by bylo zapotřebí příliš velké množství pohonných látek, které by při pozdější činnosti družicového modulu chybělo. Výsledek byl perfektní.

TIP: Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo

Ve 21:53 UT sonda prolétla perijovem dráhy ve vzdálenosti 214 570 km nad horní hranicí oblačnosti Jupiteru, 285 590 km od středu planety. Ve 22:06 UT sonda přijala první signály z atmosférického pouzdra. Signál, předaný dále, letěl k Zemi 52 min.

Bonnie Parkerová a Clyde Barrow si byli souzeni. Děti velké hospodářské krize, které prožily dětství v bídě a chudobě, spojily své životy, aby byly silnější. Jejich láska byla intenzivní, ale oba s ní naložili prachbídně. Jak se jedenadvacetiletý Clyde a o dva roky mladší Bonnie ve skutečnosti seznámili, nikdo neví. Psal se rok 1930 a Bonnie byla ještě stále vdaná. To ale nebyla největší překážka, kterou museli kvůli svému vztahu překonat. 

Zlost, která nutila vraždit

Clyde už měl za sebou polepšovnu, tresty za krádeže i loupežná přepadení. Při opakovaných pobytech za mřížemi prošel těžkou školou života. Svůj život přitom považoval za nešťastný, nenáviděl chudobu, ve které vyrostl a v níž musela žít celá jeho rodina. V nejtěžších chvílích se svými bratry i matkou musel dokonce přespávat pod mostem. Zlost, která se v něm hromadila, tu a tam vyplavala na povrch – to když Clyde někoho zabil. Pokaždé, když s Bonnie prchali, prostříleli si cestu ven. Clyde tvrdil, že jeho vraždy nejsou osobní, že za všechny problémy v Americe, může vláda. Ale nic naplat, z Bonnie a Clydea se stali psanci.

Na to, aby Bonnie a Clyde mohli přepadávat banky a čerpací stanice, byli sami příliš slabí. Dvojice se proto záhy rozrostla o několik dalších gangsterů. Mezi nimi byl i Ray Hamilton, o němž se tvrdí, že byl Clydeův sexuální partner po dobu jejich pobytu ve vězení. Do party pak přibrali i bratra Clydea Barrowa – Ivana, kterému všichni přezdívali Buck. Bonnie obvykle sloužila jako hlídač a tu a tam si připadala nevyužitá. Měla pocit, že o ni zbytek skupiny příliš nestojí, protože je žena. 

Přestože je lidé zpočátku líčili jako romantické hrdiny bojující s kapitalismem, svůj obrázek si zločinecká banda brzy pokazila. Postupem času jim bylo jedno, jestli zastřelí policistu, úředníka nebo chudého farmáře, který byl ve chvíli jejich útěku před zákonem zrovna na špatném místě. Kdo jim vstoupil do cesty, toho zabili, v lepším případě unesli.

Když noviny přehánějí

Pověst, která se s gangem Bonnie a Clydea nesla médii i mezi lidmi, předcházela činy skupiny. Ve skutečnosti gang, který působil na území šesti amerických států, přepadal jen malé banky a čerpací stanice a odnášel si jen pár stovek dolarů. Jejich největším úlovkem pak byl lup ve výši dvou a půl tisíce dolarů. 

Zásadním okamžikem bylo přepadení vězeňského transportu převážejícího Raye Hamiltona. Kromě něj banda unesla i několik dalších trestanců. Ti se následně stali členy gangsterské party. Způsobilo to ale první neshody ve skupině. Všichni členové gangu se neustále dohadovali o tom, kam příště vyrazí, a především, jak si rozdělí kořist. Ray Hamilton měl brzy rozepří dost a rozhodl se gang opustit. 

Bonnie a Clyde nedokázali zachovat chladnou hlavu a zpanikařili. Vždyť jeden z jejich hlavních spolupachatelů mohl komukoliv cokoliv vyzradit. Clyde udělal osudovou chybu – rozhodl se, že Hamiltona zabije. Domluvil si s ním schůzku na opuštěném místě, kde si povídali, popíjeli alkohol a chvílemi vystřelili na ptáky v okolí. Střelby si však brzy všimla kolemjedoucí hlídka dopravních policistů, kteří se rozhodli na místo zajet. Šlo jen o rutinní kontrolu, ale Clyde a Ray na nic nečekali a oba policisty zastřelili. 

Tehdy se veřejnost otočila k Bonnie a Clydeovi zády. Mýtus o romantickém příběhu dvou rebelů z chudých rodin byl ten tam. Lidé konečně spatřili zločinecký gang tak, jak měli – jako chladnokrevné vrahy nevinných lidí. Na jejich hlavy byla vypsána odměna a do jejich hledání se pustila speciální jednotka v čele s tehdejším texaským rangerem Frankem Hamerem.

Smyčka se stahuje

Speciální jednotka měla dostatek času i prostředků, aby si s gangem Bonnie a Clydea poradila. V dubnu roku 1934 se dostal ranger Hamer na stopu Raye Hamiltona, jehož nakonec sám dopadl. Ray byl záhy poté odsouzen k 362 letům vězení. Přestože mohl za mřížemi bez problémů dožít, pokusil se o útěk, za který si nakonec vysloužil elektrické křeslo. 

V červnu roku 1934 si policisté posvítili na Cyldeova bratra Bucka a smrtelně ho postřelili. Jeho ženu Blanche, která po celou dobu nesouhlasila s tím, čím se její muž živí, při potyčce oslepili a zajali. Dalších deset let strávila Blanche v ženském vězení pro ženy. Zbytek rozpadajícího se gangu odjel na farmu k městu Arcadia, kde je objevila pátrací jednotka. Mnoho dnů se kriminalisté schovávali na dohled. V prachu i vlhku trávili dny a noci, aby trefili ten správný moment, kdy zločineckou bandu dopadnou. Tím se nakonec stal 23. květen roku 1934.

TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince

Bonnie a Clyde nastoupili do ukradeného Forda a chtěli odjet. V tu chvíli na ně zamířilo celé komando policistů, kteří vůz rozstříleli na cucky. Podle oficiálních záznamů provrtalo vůz během chvíle přes dvě stě kulek, mnoho desítek z nich skončilo v tělech „nepolapitelné“ dvojice Bonnie a Clydea. Policejní zákrok, který nedovolil, aby se pár vzdal, později kritizovala média i veřejnost. A to zejména proto, že se Bonnie Parkerová údajně nepodílela ani na jedné z dvanácti vražd, jež gang spáchal. 

Bonnie a Clyde sice věděli, že zemřou, ale necelé dva roky, které věnovali svým zločinům, vždy označovali za ty nejkrásnější v životě. V texaském Dallasu mají na hrobce i báseň, kterou krátce před svou smrtí napsala Bonnie.

„Jednoho dne zemřou společně a budou si přát být bok po boku. Jen málo bude slzí v oku. I policie řekne si: Konečně! Avšak Bonnie a Clyde se mrtví budou držet za ruku…“

V dnešní době se objevuje spousta aplikací nositelné elektroniky. Pro nositelná zařízení jsou v tomto ohledu slibná elektronická tetování i technologie chytrých inkoustů. Tým MIT si pro vývoj nositelného materiálu zvolil bakteriální buňky

Bioinženýři Massachusettského technologického institutu nejprve geneticky upravili bakterie, a pak z nich pomocí nového postupu při 3D tisku vytvořili „živé tetování“.

TIP: Umělé srdce vyrobené pomocí 3D tiskárny bije, jako kdyby bylo živé

Právě bakterie jsou natolik odolné, že vydrží působení sil při tisku tryskou 3D tiskárny. Stejně tak se potvrdilo, že se bakterie cítí jako doma v hydrogelech, které jsou nezbytné pro přesný 3D tisk.

3D tetování vytvořené v MIT má podobu stromu, přičemž každá „větev“ stromu dokáže jiným způsobem reagovat na vnější podněty - chemické nebo molekulární sloučeniny. Techniku lze podle inženýrů MIT využít například k výrobě aktivních materiálů pro nositelná čidla a interaktivní displeje.