Jak nejspíš ví každý rodič, vyjít s teenagerem je téměř nemožné. Jejich chování se mnohdy vzpěčuje logickému uvažování dospělých. Obvykle tuší, že závěrečné zkoušky ve škole jsou důležité, ale nic s tím nedělají.

Američtí vědci z Harvardu se domnívají, že to teenageři nedělají schválně. Prý za to mohou jejich mozky. Nejsou totiž ještě dostatečně vyvinuté a propojené, aby poznaly, jak vážná situace je. Teenageři proto nebývají schopni v klíčových chvílích správně reagovat.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Dospělí většinou poznají, že jde skutečně do tuhého, a že situace vyžaduje jejich maximální soustředění a úsilí. Pro teenagery to ale neplatí. Badatelé to zjistili při experimentech na magnetické rezonanci, při nichž sledovali mozky mladých lidí ve věku od 13 do 20 let. Magnetická rezonance v experimentech potvrdila, že schopnosti mozku se zlepšují s věkem. Teenageři prostě musejí dozrát, nic jiného se s nimi dělat nedá.

Pokud se vydáte na severovýchod od Drážďan, asi za hodinu dorazíte k Lužické jezerní krajině. Největší uměle vytvořená vodní oblast Evropy vznikla zatopením hnědouhelné pánve o rozloze zhruba 14 000 hektarů. Pomyslný měsíční terén tak prošel zásadní rekultivací, která mu vtiskla novou tvář – změnila jej v rekreační lokalitu.  

Zaplavení dolů dalo vzniknout 16 jezerům, kolem nichž vede 186 kilometrů propojených stezek vhodných pro cyklisty, pěší turisty či in-line bruslaře. Na své si pochopitelně přijdou i rybáři, jachtaři a milovníci vodních sportů. Ožilo také okolí jezer, kde vyrostly přístavy, pláže, přírodní amfiteátry a dětská hřiště. 

Přímo nad hladinou

Ideální výchozí bod k prozkoumání jezer představují města Hoyerswerda nebo Senftenberg, kde se lze levně ubytovat. Pokud však raději spíte blíž přírodě, můžete zvolit některý z kempů, jichž je v okolí vodních ploch hned několik. Pak už stačí jen nechat auto na parkovišti a nazout brusle nebo se vyšvihnout do cyklistického sedla. 

Stezky vedou skrz borovicové lesy, slunečnicová pole, rozkvetlé louky i přímo nad hladinou jezer. Nejlepší, 20kilometrový okruh nabízí nejvýchodněji položené Bärwalder See u Boxbergu. Nicméně neprohloupíte, ani když vyjedete od Geierswalder See a díky propojujícím mostům obkroužíte rovnou pět jezer naráz. Po náročném sportovním dni navíc můžete skočit do příjemně chladné vody a následně lenošit na vyhřáté písčité pláži. 

Nebo si půjčte kajak, šlapadlo či paddleboard a dejte si ještě do těla. V místě navíc nezřídka fouká dost silný vítr a dělá radost fanouškům windsurfingu a kitingu. Sledovat je můžete třeba z rozhledny Rostnagel, která vám po zdolání 162 schodů nabídne za odměnu výhled do širého okolí.  

Po zelené do nových časů

Tak jako ožívají turistickým ruchem tovární haly a doly na Ostravsku, můžete i v německé oblasti vyšplhat na těžební věže, které teď slouží jako rozhledny, poučit se o historii v muzeích hornictví a obdivovat nové pestré využití pro rekonstruované budovy. 

Velké lákadlo představuje například „ležící Eiffelovka“ v Lichterfeldu neboli mobilní odklizovací most na kolejích s označením F60. Víc než 70 m vysoká a 500 metrů široká ocelová konstrukce dřív sloužila k přepravě natěžené rudy a hlušiny. Díky nadšencům nakonec neskončila ve šrotu, ale proměnila se v jedinečné muzeum a vyhlídkovou plošinu. 

Další expozice najdete v někdejší elektrárně a továrně na brikety v Knappenrode: Od interiéru monstrózní budovy z červených cihel byste zřejmě čekali mnohé, jenom ne zábavnou a poučnou prohlídku s výstavou – kterou tam ve skutečnosti zažijete. Biověže v Lauchhammeru zas připomínají hradby starobylých pevností: Komplex 24 válcovitých staveb sloužil od konce 50. let coby čistírna odpadních vod z koksovny, zatímco dnes vábí prosklenými terasami ve výšce 20 metrů.

Umělec, zahradník a cestopisec

Na náměstí v nedaleké Chotěbuzi (Cottbus) stojí farmaceutické muzeum, františkánský klášter ze 14. století a majestátní Oberkirche St. Nikolai. Kostel za druhé světové války vyhořel a uvnitř lehly popelem i umělecké předměty nedozírné hodnoty včetně varhan. Za návštěvu stojí také barokní zámek Branitz s expozicí věnovanou knížeti Hermannu von Pückler-Muskauovi: Proslul jako umělecký zahradník a světoběžník, procestoval tři světadíly a dámy z vyšší společnosti s oblibou uchvacoval zkazkami o prožitých nebezpečích. 

Na Branitzu strávil svá poslední léta a nechal vybudovat chloubu sídla – park o rozloze 600 hektarů s navršenou porostlou pyramidou, která dominuje hladině jezírka. Jeho vrcholným kouskem ovšem zůstává park v lázeňském městečku Bad Muskau: Šlechtic jej zvelebil natolik, že se místo nakonec zařadilo na seznam světového dědictví UNESCO. Na svém mistrovském díle si dal Pückler-Muskau opravdu záležet a jen terénní úpravy mu zabraly víc než tři desetiletí.

Okurky, kam oko dohlédne

Jakmile opustíte město, rázem se ocitnete v legendárním Sprévském lese (Spreewald). Přírodní rezervace o rozloze bezmála 49 000 hektarů se rozprostírá v bažinaté oblasti protkané říčkami, průplavy a hrázemi. Její objevování má tudíž velké kouzlo například z líně plující pramičky, která vám dovolí zahlédnout hejna vodních ptáků nebo se kochat rovinatou krajinou. 

Dalším bodem na vaší cestě by se mělo stát městečko Lübbenau, kde se nachází unikátní muzeum okurek. Zavítáte-li tam v červenci, stanete se dokonce svědky populárních okurkových slavností: Za vyhrávání dechovky chodí lidé od stánku ke stánku a na misky si nechávají servírovat vyhlášené spreewaldské okurky různých příchutí. Pokud s nimi takto třikrát obejdete náměstí, chuťové pohárky vás buď donutí dychtivě skočit šipku přímo do kádě s lákem, nebo naopak nebudete chtít nakládanou pochoutku pár týdnů ani vidět… 

V zemi hrdých Lužických Srbů

Na zpáteční cestě se nezapomeňte zastavit v historickém Budyšíně (Bautzen): Zaujme vás malebnou polohou na vysoké skále nad údolím Sprévy, hradem Ortenburg, kamenným mostem i faktem, že se jedná o neoficiální hlavní město Horní Lužice. Češi z „nějakého záhadného důvodu“ rádi projíždějí také vískou Geierswalde, v lužické srbštině zvanou Lejno… 

Vedle infantilního humoru vás však turistické informační kanceláře upozorní i na celou řadu zajímavých míst spojených s lužickosrbskou historií. Vybrat si můžete z bezpočtu muzeí, skanzenů, středověkých svatostánků či památníků. Zahrada cisterciáckého kláštera Marienstern se změnila v biofarmu, kde probíhají oblíbené kurzy a dílny pro děti. Ze zvlněné krajiny vystupuje pahorek Drohmberg, odkud podle pověsti vyjede v čase největšího ohrožení sedm králů zachránit svůj lid. Během Velikonoc se tam konají jízdy křižáků, liturgické poutě, jarmarky a slavnosti. 

Umění, jak si získat pozornost médií i veřejnosti, by Elon Musk mohl vyučovat. Na Twitteru nyní zveřejnil dlouho očekávaný termín startu své supertěžké rakety Falcon Heavy. Do vesmíru se má tento nosič podívat již v lednu. Start je příznačně naplánován ze stejného místa, ze kterého startovalo i Apollo 11 – ze startovacího komplexu 39, které je součástí Kennedyho vesmírného střediska.

Oznámení termínu se později ukázalo jako tou méně výbušnou informací. Ústředním tématem se stal oznámený náklad – raketa Falcon Heavy má do vesmíru vynést Muskův starý Roadster Tesla. Elektromobil má prý posloužit jako užitečné zatížení. Tedy pokud prý nedojde při startu k explozi. Na cestu už vizionář Musk vybral i stylový hudební doprovod – píseň Space Oddity od Davida Bowieho.

Payload will be my midnight cherry Tesla Roadster playing Space Oddity. Destination is Mars orbit. Will be in deep space for a billion years or so if it doesn’t blow up on ascent.

— Elon Musk (@elonmusk) December 2, 2017

Další podrobnosti plánovaného startu jsou již méně jasné. Muskovo rudé auto by prý mohlo zamířit i na orbitu rudé planety. Přestože tento plán se zdá poměrně málo pravděpodobný a nejspíše se jedná o vtípek, na definitivní odpověď si budeme muset počkat. Jak známo, u Elona Muska nebývá o překvapení opravdu nouze. 

Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni hodlal v Ženevě zabít francouzského prince, aby se pomstil za krvavé potlačení dělnického povstání v Itálii. Mladíkovi vůbec nevadilo, že princ s ním neměl nic společného a králové ve Francii již dávno nepanovali. Prince ve švýcarském městě nezastihl, a protože neměl peníze na jízdenku do Itálie, rozhodl se zabít první celebritu, která se mu připlete do cesty. V sobotu 10. září 1898 Lucheni probodl nešťastnou a duševně labilní předposlední rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Blankytné Ženevské jezero se stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů všech dob.

Bavorské dispozice

Lucheni totiž zaútočil na nešťastnou, osudem zmítnou ženu, která ve snaze nalézt duševní klid korzovala Evropou sem a tam. Císařovnin sklon k trudomyslnosti ale vysvětlovalo mnoho současníků nejen životními tragédiemi, ale také dědičným zatížením ze strany bavorské rodiny. Především její silná duševní spřízněnost s bratrancem, podivínským bavorským králem Ludvíkem II. jim jakoby dávala za pravdu. Také Ludvíkův bratr a následník Oto zcela propadl duševní chorobě, takže ho museli držet v ústraní královských rezidencí.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Ludvík II., který panoval od osmnácti let, se místo vládě raději věnoval hudbě a umění. Adoroval skladatele Richarda Wagnera i jeho hudbu a zatěžoval státní pokladnu budováním pohádkových, fantaskních zámků, kde si hrál na postavy z Wagnerových oper.

S Alžbětou navázal přátelství v roce 1864 v Bad Kissingenu. Tehdy mu císařovna zcela učarovala, byl jí fascinován a nechtěl se od ní vzdálit. Miloval její krásnou duši. Alžbětě to bylo až nepříjemné a svému synovi o tom napsala: „Včera mě poctil král předlouhou návštěvou. Kdyby nebyla konečně přišla babička, byl by snad ještě tady (…). Tolik mi líbal ruku, že se mě tetička Žofie, která nakukovala dveřmi, potom ptala, jestli ji vůbec ještě mám.“

Oba spojovalo vědomí vlastní výjimečnosti a též odpor k politice, vládnutí a reprezentaci. Nejraději byli sami a toulali se po Alpách, kde se oddávali snění a samotě. Také vyjížďky na koních pro ně znamenaly možnost uniknout od dvora a normálního života. Jak napsal historik Schäfer: „Oba se cítili jako pohádkové bytosti, které touží uniknout z tupé šedé skutečnosti, zahalit se do aury záhadnosti a neobyčejnosti, aby se k nim svět neodvažoval přiblížit – Sissi jako královna víl Titánie, Ludvík jako Lohengrin.“ Někdy ji nazýval Elsou, což byla bájná princezna začarovaná v labuť, kterou zachránil krásný rytíř Lohengrin ve stříbrné zbroji. 

Rány osudu

Alžbětu fascinovaly duševní choroby. Pravidelně navštěvovala psychiatrické kliniky, rozprávěla s pacienty a jejich lékaři. Svému předčitateli jednou sdělila: „Nevšiml jste si, že u Shakespeara jsou jedinými rozumnými lidmi šílenci? Ani v opravdovém životě člověk neví, kde se nalézá rozum a kde šílenství, stejně jako nevíme, zda je realita snem nebo sen skutečností. Jsem nakloněna předpokládat za rozumného každého člověka, kterého označili za šílence. Vlastní rozum je totiž považován za nebezpečné bláznovství.“ Nepochybně byla přesvědčena, že „žádný velký duch není bez trošky bláznovství“.

Ludvík II. byl v roce 1886 prohlášen za nesvéprávného a zbaven vlády. Za záhadných okolností zemřel ve Starnberském jezeře. Podle oficiální verze chtěl spáchat sebevraždu, v čemž se mu snažil zabránit doprovázející lékař. Oba bohužel utonuli. Císařovnu zpráva o bratrancově smrti neobyčejně zasáhla. Její okolí hovořilo o Alžbětiných „zmatených pohledech, trudomyslnosti a výrazu rozrušení“. Dlouhou dobu se utápěla v hlubokých depresích, jež se marně snažila zahnat četbou poezie nebo účastí na tehdy módních spiritistických seancích, při kterých hodlala navázat mimosmyslový kontakt se zemřelým přítelem.

Tři roky po smrti obdivovaného bratrance postihla císařovnu další tragická rána. Její jediný syn, třicetiletý korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu společně se svou milenkou na loveckém zámečku Mayerling. Zcela jistě by císařovna souhlasila s názorem: „Spousta lidí si myslí, že smrt je to nejhorší, co je může potkat, ale to je omyl. Ještě můžete zůstat naživu.“

Alžběta si dávala vinu za tragický konec svého milovaného dítěte a její melancholie a zádumčivost se dále stupňovaly. S Rudolfovým činem se nikdy nedokázala vyrovnat, již neodložila černé šaty a každý den myslela na smrt. Stala se z ní stárnoucí zlomená žena, která se zbavila všech „iluzí o naději, neboť zrazuje, o lásce, neboť unavuje, o životě, neboť přesycuje a neukojí, ba i o smrti, neboť přináší víc, než se chce, a míň, než se doufá“.

TIP: Šťastná princezna, nešťastná císařovna: Ani oddaný manžel nedokázal Sissi zadržet

Po synově smrti se Alžbětin život změnil v neustálý útěk a přesun z jednoho místa na druhé v marné snaze nalézt klid. Ani chvíli jí nepřišlo na mysl, že by měla stát po boku svého manžela a dětí, aby jim pomohla vyrovnat se s Rudolfovým odchodem i dalšími životními problémy. Nikde neměla stání, nikde se necítila v bezpečí, stal se z ní rozervaný štvanec. 

Pětatřicetiletý Němec Marc Wübbenhorst trpí velmi vzácným metabolickým onemocněním diabetes insipidus, kterému se v češtině říká úplavice močová, nebo také žíznivka. Toto onemocnění je způsobené nedostatečnou tvorbou antidiuretického hormonu ADH, případně necitlivostí receptorů na tento hormon v ledvinách. Příznakem tohoto onemocnění je takřka trvalý pocit žízně. Mark proto musí denně vypít okolo 20 litrů tekutin.

Se zákeřnou nemocí se Mark potýká po celý svůj život – pocit žízně u něj nemizí po vypití sklenice vody tak jak je to běžné u zdravých lidí. Jeho tělo v důsledku hormonální poruchy takřka okamžitě všechnu tekutinu vylučuje. Na toaletu tak musí i padesátkrát za den.

V noci může spát maximálně dvě hodiny na jeden zátah. Pak ho vždy čeká návštěva toalety a nutnost doplnit tělu tekutiny. Bez objemné lahve s vodou neudělá přes den ani krok. I pouhá hodina bez pití mu způsobuje vážné komplikace – popraskají mu rty, zažívá pocity dehydratace, dezorientace a závratí. Podle odhadů postihuje tato nemoc zhruba 1 čkověka z 25 000 

Fatální následky může mít pro pacienty trpící žíznivkou i běžná cesta z práce. Stačí neočekávané zdržení v důsledku poruchy, či nečekaná dopravní zácpa. Sám Mark zažil na vlastní kůži situaci, kdy málem zkolaboval žízní kvůli zpoždění vlaku.

Způsob léčby tohoto onemocnění závisí na jeho typu. V některých případech pomáhá podávání antidiuretického hormonu, diuretik, nebo úpravou pitného režimu spojenou dietou s nízkým obsahem soli.

Přestože již uplynulo více než století od doby, kdy Alois Alzheimer popsal symptomy onemocnění dementia praecox, jde stále o nemoc, kterou nikdo nedokáže vyléčit. Přesná čísla o počtech lidí trpících demencí v České republice sice k dispozici nejsou, kvalifikované odhady a statistické údaje ale naznačují, že počty pacientů s Alzheimerovou chorobou či jinými typy demence se u nás pohybují okolo 200 tisíc lidí.

Demence začíná zpravidla pozvolna. Nejdříve se u nemocného zhoršuje krátkodobá paměť a není schopen se postarat o některé věci v domácnosti. Později má nemocný čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je dezorientovaný. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stádiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat. Rychlost, kterou nemoc postupuje, se u každého postiženého liší.

Nečekaný manželský benefit

Jak ukazuje nová sdružená analýza údajů z 15 relevantních studií, riziko vzniku demence hrozí mnohem častěji lidem, kteří žijí celý život osaměle. Riziko vývoje demence je u samotářů o 42 % vyšší než u lidí žijících v manželství. U vdov a vdovců je zase pravděpodobnost vývoje demence o 20 % vyšší, než u vdaných žen a ženatých mužů.

Proč tomu tak je? Předchozí výzkum ukázal, že ženatí lidé mají zdravější životní styl. Dalším vysvětlením by podle vědců mohlo být, že manželé obvykle mají pestřejší sociální vztahy, což je chrání před rozvojem demence. Na podobný benefit ostatně nedávno poukázali i vědci z Harvardské univerzity. Jejich výzkumu zase ukázal, že sezdaní lidé trpící rakovinou mají větší šanci na přežití než svobodní.

Dřívější výzkumy zase naznačují, že s demencí souvisí i míra spánku. Podle profesorky neurologie Sudhy Seshadriové, ze střediska pro výzkum Alzheimerovy nemoci při Bostonské univerzitě, je u lidí, kteří pravidelně spí déle než devět hodin, až šestkrát vyšší pravděpodobnost, že se u nich během deseti let objeví demence než u lidí, kteří spí kratší dobu.

Kromě nadbytku spánku souvisí se vznikem demence ještě další faktory, například míra znečištění ovzduší a poměrně překvapivě i místo, kde dotyčný člověk žije.

Biologové z univerzity v kanadském Torontu zkoumali, jak živočichové reagují na přítomnost velké dávky stresu. Ten je mimo jiné důležitým faktorem ovlivňujícím vzájemné chování predátorů a jejich obětí. Shannon McCauley a Marie-Josée Rowe vytvořili v umělé nádrži ideální prostředí pro vývoj mladých larev vážky Leucorrhinia intacta. Mělo to ovšem jeden háček – v nádrži byly přítomny i ryby, které se těmito larvami živí. Ačkoli se rybí predátoři nemohli ke své kořisti dostat a pozřít ji, jejich pouhá přítomnost měla na vyvíjející se vážky citelný vliv.

TIP: Mravenčí ubytovny aneb Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Kanadští biologové s překvapením zjistili, že za trvalého „dohledu“ predátorů rapidně klesaly životní šance hmyzího dorostu. Pravděpodobnost přežití stresovaných larev byla 2,5 až 4,3krát nižší než v prostředí, kde nebyli predátoři přítomni.

Ve druhé části pokusu zemřelo v nádrži s rybami 11 % larev snažících se metamorfovat v dospělé vážky. Míra úmrtnosti v prostředí bez predátorů byla naproti tomu jen dvouprocentní. Vědci se domnívají, že jejich poznatky lze aplikovat na všechny organismy a mohly by posloužit v budoucích experimentech zkoumajících smrtící účinky stresu.

„Čím víc se dozvídáme o vlivu stresu na zvířata, ať už jde o vlivy vyvolané člověkem nebo jinými tvory, tím je jasnější, že tento faktor pro ně znamená větší nebezpečí smrti. Například při vystavení infekci, kterou by za jiných podmínek překonaly,“ uzavřela výsledky výzkumu Marie-Josée Rowe.

Ať už jako první postaví základnu na Marsu americká NASA nebo třeba vizionář Elon Musk, budoucí kolonizátoři se zřejmě neobejdou bez vlastních vypěstovaných plodin. Na Marsu přitom není zrovna útulná krajina, nýbrž vyprahlá a zmrzlá poušť.

Plodiny na Marsu nebudou potřebovat k růstu jen organickou hmotu. Jsou také závislé na půdních organismech, především na bakteriích a žížalách, které unikátním způsobem promíchávají a kypří půdu.

Žížaly v simulované půdě z Marsu

Jak by si tedy na Marsu vedly žížaly? Nizozemští odborníci s nimi provedli experiment, během něhož umístili žížaly do simulované půdy z povrchu Marsu. A žížaly to zvládají podle všeho dobře. Dokonce tak dobře, že se v simulované půdě Marsu množily.

TIP: Zemědělci trénují na Mars: Vypěstovali 10 plodin v simulované marťanské půdě

Vědci si v tomto případě vyrobili imitaci půdy rudé planety ze suti havajské sopky, kterou namíchali se substrátem z Mohavské pouště. Před zahájením experimentu půdu kompletně sterizilizovali, aby byla skutečně jako z pustiny Marsu.

Příroda nepřestává inspirovat umělce, vědce ani inženýry. Mezi nejnovější výtvory inspirované přírodou se zařadil nový typ cementu, jehož předobrazem jsou nanostruktury ostnů ježovek.

Jak dobře ví každý milovník moře, ostny mořských ježovek jsou nebezpečně tvrdé. Tvoří je přitom hlavně kalcit, tedy uhličitan vápenatý, který je obvykle dost křehký. Tvrdost a pevnost jim totiž zajišťuje nanostruktura, díky které mohou ostny ježovku skutečně chránit.

TIP: Beton odolný vůči zemětřesení zajistí, aby budova zůstala stát

Němečtí vědci detailně prozkoumali strukturu materiálu z ostnů ježovek a se získanými znalostmi vytvořili nový typ cementu, se kterým kze vyrobit beton, 40× až 100× pevnější, než jsou dnes používané směsi.