Populace velryb žijící u Špicberků, v Ochotském moři a severním Pacifiku nevykazují téměř žádné známky zotavení. Velrybám v západní části severního Pacifiku a v severním Atlantiku stále hrozí vážné riziko vyhynutí. Jiné populace se však začínají vzpamatovávat díky záchranným projektům.

TIP: Gigantický fantom oceánu aneb Tajemný neznámý plejtvák myšok

Zdá se, že velryby žijící ve vodách u pobřeží Jižní Afriky, na východě Jižní Ameriky a u Austrálie již nepociťují dopad lidské činnosti tak palčivě. Podle některých odhadů dosahuje například populace plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus) ve východní části severního Pacifiku stejných čísel jako v dobách, kdy tyto velryby nebyly hromadně loveny. V severním Pacifiku se v současné době nachází také 21 000 keporkaků (Megaptera novaeangliae), což je patnáctkrát víc, než odhady v 50. letech minulého století.

Tato optimistická čísla vyplynula z nejrozsáhlejší velrybí mezinárodní studie nazvané SPLASH. Po dobu tří let na ní pracovalo více než 400 vědců, kteří velryby fotografovali, odebírali jim vzorky DNA, prováděli analýzy a porovnávali kresby na ocasních ploutvích jedinců. Populace keporkaků tedy roste přibližně o 8 % ročně, což pro vědce bojující za jejich záchranu znamená obrovský úspěch. Nezbývá než doufat, že se podobného osudu dočkají i ostatní druhy ohrožených živočichů.

Ve vesmíru teď hledáme světy, které by mohly být obyvatelné pro pozemský život. Některé exoplanety jsou ale jejich pravým opakem. Mezi takové zaručeně neobyvatelné světy patří i WASP-18b.

Exoplaneta WASP-18b ze souhvězdí Fénixe je od nás vzdálená asi 325 světelných let. Jde o horkého plynného obra, jehož hmota asi desetkrát přesahuje naši planetu Jupiter. Svou bílou hvězdu spektrální třídy F oběhne jednou za 23 hodin.

Exoplaneta s oxidem uhelnatým

Když Kyle Sheppard z Goddardova kosmického střediska NASA a jeho tým prozkoumali složení atmosféry planety WASP-18b, tak nevěřili vlastním očím. Ukázalo se, že je to první známá exoplaneta, jejíž svrchní vrstvy atmosféry tvoří oxid uhelnatý a vodní pára tam téměř chybí.

TIP: Exoplaneta WASP-19b: Pekelný svět s titanovou oblohou

Teď víme, že WASP-18b je velmi neobvyklá planeta. Kromě výjimečně dusivé atmosféry také obsahuje asi 300 krát více atomů těžších prvků, nežli ostatní plynní obři. Badatelé se domnívají, že exoplaneta vznikla ve větší vzdálenosti od hvězdy a až časem se dostala do její těsné blízkosti.

Lidské kmenové buňky mají ohromný potenciál pro regenerativní medicínu. Mohly by z nich růst nové tkáně i orgány. Jenomže kde jich vzít dostatečné množství? Odběr z kostní dřeně chce odvahu a schopnost vydržet bolest, odběr z nadbytečných embryí je eticky problematický a z pupečníkové krve jich nebývá mnoho.

Podle švédských odborníků by se cenným zdrojem kmenových buněk mohly stát císařské řezy. Vyvinuli metodu, s jejíž pomocí mohou během císařského řezu odebrat plodovou vodu. Z té je pak možné bezpečně získat velká množství kmenových buněk.

TIP: Transplantace lidských kmenových buněk vrátila zrak pokusným králíkům

S velkými zásobami kmenových buněk bude možné vyvíjet nové typy léčby pro pacienty s kardiovaskulárními chorobami, diabetem, nejrůznějšími nádory, hluchotou, slepotou nebo třeba Alzheimerem.

Na jaře roku 2019 zamíří do vesmíru dalekohled Jamese Webba, který se stane vlajkovou lodí astronomie příštího desetiletí. Než se ale podívá do vesmíru, je potřeba jej velmi pečlivě otestovat. 10. července se proto zavřely 40 tun těžké dveře vakuové komory a na Johnsonově středisku v Houstonu a pro Webbův teleskop tak začala několik týdnů dlouhá fáze kriticky důležitých zkoušek.

Více než týden trvalo, než se podařilo z celé komory odčerpat vzduch na úroveň vakua. Postupné ochlazování začalo o deset dnů později. Teplota klesla až téměř k minus 250 stupňům Celsia, přičemž chování konstrukce a vědeckých přístrojů kontrolovala celá řada senzorů.

Velmi důležitou zkouškou bylo extrémně jemné ladění a posouvání 18 šestiúhelníkových segmentů, ze kterých je tvořeno primární zrcadlo teleskopu. Díky těmto korekcím se jednotlivé segmenty srovnají tak, že zrcadlo funguje, jako kdyby bylo vyrobené z jednoho kusu. Stejný manévr proběhne i ve vesmíru.

V kryokomoře použili inženýři laserové paprsky, které imitovaly světlo hvězd. Komora se začala opět pomalu ohřívat 27. září a po dosažení pokojové teploty mohl dovnitř přes jemné filtry začít proudit vzduch.

Testy v kryokomoře se týkaly jen optické soustavy s vědeckými přístroji. Druhá klíčová část, tedy sluneční štít, který bude chránit optickou část před teplem ze Slunce, je zatím v Kalifornii, kam v příštích měsících zamíří i optická část teleskopu.

V kalifornském Redondo Beach se oba hlavní díly spojí a začne několik měsíců dlouhá fáze testování všech systémů. Následně zamíří celý náklad do Jižní Ameriky na Guyanské kosmické centrum v Kourou. Právě odtud bude teleskop na jaře roku 2019 startovat. O jeho dopravu do vesmíru se postará nejsilnější evropská raketa Ariane 5.

Klíčovou událostí, jež ovlivnila vztahy evropského a arabského světa na dalších devět století, se stal koncil, který v roce 1095 svolal do francouzského Clermontu papež Urban II. Šlo o významné náboženské a politické setkání, ale jen těžko mohl někdo předvídat, jak radikálně promění mapu světa. Desetidenní zasedání mělo za cíl řešit – kromě náboženských otázek – i žádost byzantského císaře Alexia I. Kommena o vojenskou pomoc. 

A bylo jí třeba: Kdysi mocná Byzantská říše ustupovala náporu muslimů. Na počátku 7. století ztratila během pouhých třiceti let své nejbohatší provincie – Egypt a Sýrii – při útoku arabských kmenů sjednocených pod novým náboženstvím. O dalších pár dekád později se zhroutila obrana byzantské provincie Palestina a s ní i kontrola křesťanů na svatým Kristovým hrobem. Rána, kterou křesťanský svět po tři staletí vnímal jako nenapravitelnou křivdu, se opět otevřela: Seldžučtí Turkové ukusovali ze zmenšujícího se křesťanského impéria v Anatolii (dnešním Turecku) jedno území za druhým. 

Svěží závan příležitosti

Doby největšího muslimského tlaku dávno pominuly, ale Evropa nyní cítila, že může s upadající křesťanskou mocí na východě něco udělat. Na kontinentu po pěti staletích „temného věku“, který přišel s pádem Římské říše, nastala obroda kultury a populační exploze. Rozvíjel se obchod, farmáři klučili lesy a proměňovali je v polnosti, hluboké hvozdy křižoval nespočet obchodních stezek. Evropa, která za tehdejším muslimským světem plným lékařů, astrologů, stavitelů, objevitelů a obratných obchodníků civilizačně hluboce zaostávala, pocítila svěží závan příležitosti. A co víc: Papeži konečně vystoupili ze stínu římských císařů a začali razit vlastní zahraniční politiku. 

Urban II. vyzval k akci tři stovky vybraných šlechticů, kteří se koncilu účastnili. Snad doufal, že svou pomocí zahojí schizma, jež se událo o čtyřicet let dřív a rozštěpilo církev na západní katolickou a východní ortodoxní. Možná jej skutečně hnala touha osvobodit Boží hrob. Tak či onak, jeho řeč byla inspirativní, plamenná a promlouvala do duše. Svatý otec vyzval k cestě do byzantské Anatolie a jedním dechem zmínil Palestinu a Jeruzalém. Šlo o dobře připravená slova: Papež totiž celý podnik dopředu v soukromí probral s nejmocnějšími muži Francie a ti souhlasili. Nyní bylo třeba vzbudit všeobecné nadšení. 

Svatá země čeká

Urban vylíčil zvěrstva, jichž se na poutnících do Svaté země dopouštějí muslimové, a útisk, kterému čelí tamní křesťané. Jeho přesná slova neznáme – zachovalo se pět různých verzí promluvy. Nejblíž pravdě však bude věta, jež se papeži připisuje: „Bůh to chce!“ 

Poselství o výpravě proti Turkům a následně do Svaté země se zásluhou poučených kazatelů bleskově rozšířilo po Francii i za její hranice. Kázání o čekajícím území, které je třeba vyrvat z rukou pohanů, vyvolávalo nadšení všude, kam dorazilo. K papežovu překvapení se příprav okamžitě ujaly chudé masy, ačkoliv poselství na koncilu směřovalo především k uším mocných šlechticů. Svatý otec sice výslovně zakázal, aby se výpravy účastnily ženy, nemocní nebo mniši, nicméně ve všeobecném výbuchu náboženské extáze se nařízení nikomu nepodařilo prosadit. 

K nejfanatičtějším kazatelům patřil Petr Poustevník, mnoho let nemytý, zato nesmírně charismatický muž, jehož slova uváděla posluchače do vytržení. V severní Francii se mu dokonce podařilo shromáždit až třicetitisícové vojsko chudých, které nakonec skutečně vyrazilo na cestu. 

Na počátku byly konflikty

V obrovské a neorganizované mase však od počátku propukaly konflikty, především kvůli nedostatku zásob. Tisíce hladových krků se vrhaly do plenění ještě v křesťanských oblastech a na území dnešního Maďarska a Balkánu došlo k mnoha krveprolitím, zejména k pogromům na židy. Problémy neskončily ani s příchodem do Konstantinopole. Císař Alexios proto raději dav urychleně vybavil zásobami a obratem ho nechal převést přes Bosporskou úžinu na seldžucké území. Jenže pustošící horda nepředstavovala pro zkušené turecké vojáky žádnou hrozbu: Během několika týdnů celou výpravu zmasakrovali. 

Vedle chudiny se na cestu vydali i šlechtici se svými družinami. Poháněla je vidina slávy a majetku – především mladé aristokraty, kteří přišli na svět jako druzí či třetí bratři v pořadí. Podle práva prvorozeného totiž velká panství tradičně dědili nejstarší synové, zatímco na ostatní sourozence zbývaly jen málo výnosné statky a často odcházeli z rodného domu zcela s prázdnou. Mladí muži tak najednou dostali šanci vydobýt si vlastní životní prostor v oblasti Levanty, jež zahrnovala dnešní Sýrii, Libanon, Izrael a Palestinu. 

Největší motivací se však bezesporu opět stala víra – konkrétně papežův slib, že cestou do Svaté země budou rytířům odpuštěny všechny hříchy předchozího života, jakkoliv by byly těžké. „Přímá jízdenka do nebe“ lákala každého. 

Střet profesionálů

Rytířské vojsko v počtu asi 35 tisíc mužů se chovalo značně disciplinovaněji – už proto, že se byzantský císař tentokrát dopředu postaral, aby mužům nic nechybělo. Jakmile bojovníci dorazili do hlavního města Byzance, nervózní Alexios je nechal opět urychleně převést k Turkům, protože nudící se vojáci znamenají větší problém než hladoví vesničané. Profesionálním válečníkům se v porovnání s lidovou výpravou dařilo proti nepříteli podstatně lépe. V několika bitvách odrazili první turecké pokusy je zastavit a tvrdě postupovali do hloubi seldžuckého území k Antiochii. 

V říjnu 1097 se od hlavního křižáckého voje oddělil Balduin z Boulogne, mladší bratr jednoho z předních vůdců výpravy Godefroye. Ukázal se jako mimořádně ctižádostivý chlapík, jemuž řadové velení v početné armádě nestačilo. Proto sebral oddíl svých věrných a vyrazil na východ, prý aby křižákům kryl bok. Ve skutečnosti měl od počátku v úmyslu získat pro sebe nějaké území, jemuž by mohl nerušeně vládnout.

První křižácký panovník

V Levantě tehdy vedle muslimů sídlila i početná populace arménských křesťanů: Neuznávali sice nadřazenost papeže, ale s křižáky leckdy ochotně spolupracovali. Jenže příchozí rytíři z Evropy na ně často pohlíželi jako na méněcenné. Jeden z arménských panovníků, Thoros, ovládal v té době Edessu (dnešní tureckou Şanlıurfu) a pochopitelně se cítil pod silným tlakem muslimských Turků. Coby již starší muž bez potomků vyhlašoval, že hledá schopného ochránce, kterého učiní i svým následníkem.

Pokračování: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Když se tato zvěst donesla k Balduinovi, okamžitě se rozjel do Edessy, kde ho pak Thoros s manželkou přijali za svého. Jak popsal kronikář Foulcher z Chartres: „Stařec jej nechá vklouznout zcela nahého pod lněný oděv, jejž má na sobě a kterému my říkáme košile, sevře jej v náruči a stvrdí onen závazek polibkem; jeho žena učiní po něm totéž.“ Když potom Thorose smetlo povstání ve městě, stal se z Balduina první křižácký panovník v Levantě.

Blízcí příbuzní dnešních ptáků v období jury byli opeření a podle nové rekonstrukce také pořádně načechraní. Známý malý dinosaurus Anchiornis huxleyi, který žil asi před 160 miliony let, zřejmě připomínal spíše měkkou plyšovou hračku než hladového dravce. Podle jeho opeření se zdá, že Anchiornis nebyl příliš elegantním letcem. Měkké a načechrané peří ho spíše chránilo před nepříznivými podmínkami v prostředí.

TIP: Zbarvení dinosaurů: Sinosauropteryx byl opeřeným dravcem s maskou lupiče

Tento výzkum, při němž vědci použili nové metody zobrazování, také ukazuje, že dinosauři v období jury měli stále velmi jednoduché typy peří. Peří se složitou strukturou, jaké mají dnešní ptáci, se v rámci evoluce objevilo až mnohem později.

Nově otevřená restaurace O'naturel je určena lidem, kteří si chtějí vychutnat lanýže, foie gras a další speciality tradiční francouzské kuchyně. Vedle jídla a pití ale restaurace nabízí i další specialitu – je totiž určena výhradně naháčům. Po vstupu do restaurace vás personál požádá abyste si své oblečení uložili v šatně a poté se v rouše Adamově či Evině můžete vydat ke stolům.

TIP: Nahý úklid: Potřebujeme vyžehlit a umýt okna a přijeďte prosím nahá!

Inspirací pro O'naturel se stala v loňském roce otevřená londýnská Bunyadi. Na rozdíl od vyhlášeného londýnského podniku ale strávníky v pařížské restauraci neoddělují zástěny. 

Provozovatelé slibují „bistronomický zážitek“, tedy kvalitní jídla připravená špičkovými kuchaři za přijatelné ceny. Základní menu v O'naturel pořídíte za přijatelných 39 euro (990 korun), večeře včetně desertu pak vyjde o 10 euro dráž. V nabídce pochopitelně nechybí ani jídla pro vegetariány a vegany.

Astronomové poprvé v historii detailně zmapovali 3D pohyb hvězd v jiné galaxii. Jde sice o blízkou trpasličí galaxii, i tak jde ale o ohromující úspěch, který by nám mohl prozradit mnoho zajímavého o formování galaxií ve vesmíru.

Tým nizozemských odborníků Kapteynova astronomického institutu a Leidenské observatoře použil k výzkumu data Hubbleova vesmírného teleskopu, a také evropské observatoře Gaia. S jejich pomocí změřili pohyb hvězd v trpasličí galaxii Sochař, vzdálené od nás 290 tisíc světelných let.

Pohyb hvězd ve 3D

Trpasličí galaxii v Sochaři tvoří stovky tisíc hvězd. Nizozemští astronomové zmapovali 3D pohyb desítky z nich. Dokázali to tak přesně, jako kdyby měřili pohyb člověka, který kráčí ve vzdálenosti jednoho světelného roku.

TIP: Miliarda hvězd ve 3D: Tým observatoře Gaia publikoval první katalog hvězd

Tato zajímavá galaxie je podobná primitivním galaxiím z počátku vesmíru. Vědci se domnívají, že obsahuje tolik temné hmoty, že jde o jeden z objektů s nejvyšším obsahem temné hmoty ve známém vesmíru. Je tedy velmi významná pro výzkum temné hmoty. I proto je zmapování pohybu hvězd této galaxie tak přínosné.

V březnu 1943 se německé jednotky blížily k Charkovu a Sověti se zoufalými protiútoky snažili jejich postup zastavit. Kapitán Peter Frantz (1917–2001), velitel praporu samohybných děl Grossdeutschland, dostal od leteckého průzkumu zprávu, že se k jeho jednotce blíží asi 100–120 nepřátelských tanků a dalších vozidel.

Předchozí části: 

• Nositelé Rytířského kříže (1): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland
• Nositelé Rytířského kříže (2): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland

Dokonalá léčka

Zkušený velitel se rozhodl nastražit past. Svou 2. baterii umístil do vhodné obranné pozice, 1. a 3. pak stáhl poněkud bokem a dozadu. Všem osádkám pak přísně zakázal střílet na protivníka dřív, než k tomu dostanou svolení. Osádky samohybných kanónů také urychleně nabraly velké množství munice, když některé stroje překročily standardní palebný průměr 48 nábojů až dvojnásobně.

Peter Frantz později vzpomínal: „Na obzoru byla velká tanková bitva. Objevilo se prvních 10–12 T-34. V široké rojnici postupovaly přímo k našemu kopci. První baterie se ptala, jestli smí pálit, ale svolení bylo zamítnuto: ‚Řekněte osádkám, aby nestřílely na víc jak 500 metrů.‘ Nechtěli jsme dát nepříteli šanci uniknout. Tanky se k nám blížily vlna za vlnou. (…) Jakmile se dostaly na určenou vzdálenost, začala bitva. Prvních pět nebo šest T-34 vzplálo a další vlna zastavila, když ji také zasáhla čelní palba. První baterie znovu nervózně zjišťovala, jestli se smí zapojit. ‚Ještě ne.‘ zněla odpověď. Museli jsme prvně zjistit, jestli jsme chytili v léčce všechny hlášené tanky. Další T-34 postupovaly přímo k naší pozici.

Jakmile bylo jasné, že nás nepřítel z jihu neobchvátil, 3. a 1. baterie se připojily a zaútočily do boku, zatímco 2. baterie útočila čelně. Neviděli jsme ustoupit žádné T-34. Tohle byl jeden z těch vzácných případů, kdy se dají po úspěšné tankové bitvě spočítat všechny úspěchy. Získali jsme celé bojiště a zničili 43 nepřátelských tanků.“

Peter Frantz měl Rytířský kříž již od června minulého roku, ale mimořádně úspěšnou akcí k němu získal i Dubové ratolesti. Této pocty se mu dostalo jako celkově teprve 228. německému vojákovi.

Pro řadu šlechticů, kteří se významně zapsali do dějin, představoval odrazový můstek k jejich kariéře právě výhodný sňatek. Nalézt partnerku odpovídajícího původu, která by do manželství přinesla velké jmění, se ovšem nepoštěstilo každému. Zcela mimořádná poptávka byla na aristokratickém „sňatkovém trhu“ po nevěstách, s nimiž na jejich muže přecházely rozsáhlé majetky vymírajících slavných rodů. S nabytím takového dědictví se noví majitelé namnoze ujímali rovněž symbolického odkazu svých předchůdců. Někdy nástupnické rodiny vedle výnosných panství přejímaly i osiřelé atributy urozenosti, a to nejen erbovní znamení, ale také honosně znějící jména, která připojovaly ke svým původním.

1603: Majetek šarmantní vdovy

Manželství Polyxeny (1567–1642), dcery Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara, s českým nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic (1568–1628) vstoupilo do dějin jako příkladně harmonický a vroucí láskou naplněný vztah. O jeho hloubce vypovídá i  soukromá korespondence tohoto páru. Samotný sňatek uzavřený 23. listopadu 1603, jímž půvabná poloviční Španělka udělala tečku za svým jedenáctiletým vdovstvím, byl ovšem výsledkem pragmatické rozvahy, v níž hrála klíčovou roli nábožensko-politická a majetková hlediska. Spojení stoupenců římské církve, jejichž rody patřily k výkvětu společnosti, se odbylo na pozadí mobilizace menšinového katolického tábora v nábožensky rozštěpených Čechách.

Polyxena a Zdeněk Vojtěch představovali z hlediska svého původu, postavení a angažovanosti v zájmu katolické víry ideální partnery. Vdovinu hodnotu na „sňatkovém trhu“ ovšem zásadně zvyšoval její majetek. Jeho základem bylo panství Roudnice nad Labem, které si Polyxena odnesla z prvního manželství s Vilémem z Rožmberka (1535–1592). Vzkvétající statek sestával z 29 vesnic a města s honosným zámkem, jehož nákladnou renesanční přestavbu inicioval již vladař červené pětilisté růže. Ovdovělá dáma pak rezidenci velkoryse zařizovala luxusním vybavením včetně obrazů, které převzala z rožmberského majetku. Zároveň dokázala efektivně řídit roudnické hospodaření, takže panství nebývale prosperovalo.

Nikoliv náhodou Zdeněk z Lobkovic po svatbě přesunul své hlavní venkovské sídlo právě do Roudnice. Vedle uznání jejích předností tak symbolicky vyjádřil své ambice převzít roli Viléma z Rožmberka, kterému náleželo vůdčí postavení v řadách české šlechty. Jaký význam byl roudnickému panství přisuzován a jakou závist jeho vlastnictví vyvolávalo, dokládá pomluva šířená roku 1625 Adamem Pavlem Slavatou z Chlumu a Košumberka, o níž Polyxena svého muže znechuceně informovala: „Povídal, že kdyby můj nebožtík manžel, dopřej mu Bůh věčnou slávu, věděl, že Roudnice připadne těm, komu připadla, určitě by mi ji nenechal. To ale lže.“

1609: Sňatek podle horoskopu

Ve společenském vzestupu Albrechta z Valdštejna (1583–1634) sehrály nezastupitelnou roli dvě svatby. Jeho druhé manželství, uzavřené v červnu 1623 s dcerou vlivného císařského rady Izabelou Kateřinou z Harrachu (1601–1655), směřovalo k upevnění zdárně se rozvíjejícího valdštejnsko-harrachovského spojenectví a bylo tedy motivováno především politicky. Když se však chorobně ambiciózní, leč zatím nemajetný pětadvacetiletý Valdštejn ženil v květnu 1609 poprvé, stály v popředí jeho zájmu ekonomické zřetele. Ostatně součástí horoskopu, který mu o rok dříve sestavil Johannes Kepler, byla předpověď sňatku s bohatou nevěstou.

Albrechtovou první chotí se stala zámožná vdova Lukrécie Nekšovna z Landeka, dědička vsetínského panství s výstavným zámkem a statky Lukov a Rymice. V březnu 1614 zemřela, aniž po sobě zanechala děti, a její rozsáhlé državy s více než osmi stovkami poddanských usedlostí přešly do Valdštejnových rukou. Díky tomuto úctyhodnému jmění, které dokázal ubránit před nároky Lukréciiných příbuzných, pronikl potomek zchudlé větve českého panského rodu mezi vlivné moravské šlechtice. Navzdory dosud nevelkým válečnickým zkušenostem pak získal důstojnou pozici ve velení zemského vojska, již za stavovského povstání zneužil k okázalé demonstraci věrnosti habsburské dynastii.

Počátek cesty, která Albrechta po Bílé hoře přivedla k pohádkovému bohatství a učinila z něj jednoho z nejmocnějších mužů Evropy, lze tedy hledat v jeho prvním, z hvězd vyčteném sňatku. Leč astrolog Valdštejnovi nepředpověděl jen lukrativní manželství, ale také kritické období, které mělo podle Keplerova druhého horoskopu nastat na počátku roku 1634...

1849–1857: Čtyři svatby a jedno losování

Když se vdávaly čtyři dcery Josefa Františka knížete z Ditrichštejna (1798–1858), představovaly mimořádně perspektivní partie. Nad existencí Ditrichštejnů, jejichž plné jméno Dietrichstein-Proskau-Leslie vyjadřovalo genealogickou a majetkovou návaznost na jiné, dříve vymřelé aristokratické rodiny, se tehdy stahovala mračna. Vyvstala tudíž otázka převzetí obrovských držav na Moravě, v Čechách, Rakousích i Uhrách s celkovou hodnotou přesahující sedm milionů zlatých. Poslední mužský příslušník rodu, Josefův strýc Mořic Jan Nepomuk (1775–1864), se v roce 1856 zřekl knížecí hodnosti v synovcův prospěch a po jeho smrti připravoval rozdělení ditrichštejnského fideikomisu (majetku zapsaného v zemských deskách) mezi nebožtíkovy dcery.

Ačkoliv se statky roku 1862 rozdělily tak, aby měl každý ze čtyř dílů stejnou tržní hodnotu, Mořic přišel s návrhem, aby o ně jeho praneteře losovaly. Vedle ekonomických parametrů bylo totiž ve hře také finančně těžko vyjádřitelné hledisko prestiže spojené s držbou konkrétních panství. Osud rozhodl tak, že tento symbolický kapitál mohla nejlépe zúročit rodina Josefovy druhorozené dcery Alexandriny (1824–1906), provdané za Alexandra hraběte Mensdorffa-Pouilly. Tato dědička si vylosovala jihomoravský Mikulov. Kontinuita vlastnictví tradičního pilíře ditrichštejnských držav sehrála významnou roli v tom, že byl Alexandrininu choti v březnu 1869 přiznán titul „kníže z Dietrichsteina na Nikolsburgu (Mikulově), hrabě Mensdorff-Pouilly“.