Mezinárodní tým odborníků uskutečnil rozsáhlou a detailní studii údajných pozůstatků yettiho, které měl po sobě zanechat v Himálajích. Těchto pozůstatků je celá řada, obvykle jde o chlupy anebo kosti.

Charlotte Lindqvistová z Univerzity v Buffalu a její kolegové analyzovali vzorky chlupů, kostí, ale i zubů, kůže a trusu, které mají náležet Yettimu. Podařilo se jim izolovat dostatečné DNA a pak určit, že vzorky ve skutečnosti náležejí medvědovi tibetskému, medvědovi ušatému a v jednom případě také psovi.

Žádný yetti, jen medvědi a pes

Tým Charlotte Lindqvistové není první, který studoval pozůstatky po yettim pomocí analýzy DNA, podle dánské vědkyně ale předchozí projekty používaly velice jednoduché druhy genetické analýzy, jež nedokázaly odpovědět na ty nejdůležitější otázky. „Naše analýza představuje nejpodrobnější analýzu vzorků, které by měly pocházet z tohoto mýtického hominida,“ pochlubila se Lindquistová.

Vzorky, které měla k dispozici, byly velice různorodé – nacházela se mezi nimi například kůže z tlapy údajného yettiho, kterou přechovávají jako relikvie v klášteře, nebo zlomek kosti z těla nohy „yettiho“, jež byla nalezena v jeskyni v Tibetu. Ukázalo se, že vzorek kůže pocházel z medvěda ušatého, zatímco kosti původně patřily medvědu tibetskému.

TIP: Na stopě yettimu: Je sněžný muž výmysl, medvěd, nebo skutečně existuje?

Tento výzkum představuje další ránu teoriím o možné existenci Yettiho. Chlupatí lidoopi z velehor jsou zřejmě jen pouhým výplodem fantazie. Na druhou stranu, výzkum přinesl zajímavé informace o životě himálajských medvědů. Díky podrobné analýze mitochondriální DNA byli vědci schopní prozkoumat spletitou evoluční historii asijských medvědů. Ti jsou totiž v Tibetu buď ohrožení, anebo dokonce kriticky ohrožení.

Z informací vyplývá, že medvědi tibetští jsou blízkými příbuznými hnědých medvědů z Evropy a Severní Ameriky, medvědi plaví zase pocházejí z jedinečné evoluční linie, která se od ostatních medvědů oddělila už před 650 000 roky v době, kdy byla planeta rozdělená ledovci – ty zřejmě oddělily tuto populaci od ostatních medvědů a poslaly je na vlastní evoluční cestu.

Pro vykonání popravy, která měla často až rituální průběh, byla vybrána vhodná místa na vrších a holinách za městy, která měla takzvané hrdelní právo. Někdy se na takových místech vztyčila dřevěná lešení a podesty, které však nahlodal zub času a do dnešních dnů se nedochovaly. Popraviště na vrchu u Horního Slavkova však bylo kolem roku 1500 zbudováno z poctivého kamene a svou důmyslností a ponurou atmosférou poutá dodnes.

Po dobu popravy zamčeno

Kruhová základna objektu chránila kata před napadením. Co kdyby se někdo rozhodl odsouzence osvobodit, nebo se mstít na vykonavateli spravedlnosti? Od začátku popravy až do jejího skončení bylo popraviště uzavřeno na zámek, aby měl popravčí klid na svou práci. Pilíře, které dříve dosahovaly výšky šest metrů, spojovaly trámy, na něž se zavěsily oprátky. Na popravišti tak bylo možné popravit až tři zločince zaráz. Mrtvoly následně zůstávaly viset napospas ptákům a počasí a každý tak mohl z dálky vidět, jaký osud ho čeká, když zkříží cestu zákonu.

Stavba zůstávala zamčená i po vykonání popravy, aby se zamezilo krádežím ostatků těl či provazů z šibenice. Ty platily za mocné talismany přinášející štěstí a nacházely využití v řadě alchymistických kejklí. Poté, co se těla nebožtíků prakticky rozpadla, byla zahrabána v prostoru popraviště či v blízkém okolí. Není divu, že se pozůstalí často snažily tělo získat zpět a slušným pohřbem dopřát duši mrtvého pokoje.

Samo katovské řemeslo obestírala řada pověr a tajemství. Zdaleka ne každé město přitom disponovalo vlastním popravčím. Jeden profesionál katovského řemesla byl k dispozici často několika sídlům v kraji a někdy za prací cestoval i slušnou dálku.

Poslední případ pro kata

K poslední popravě na slavkovském popravišti, vykonané 10. září 1751, byl povolán kat až z Jáchymova. Jeho úkolem bylo sprovodit ze světa Marii Alžbětu Früchtlovou z Radošova u Verušiček, viněnou z otrávení manžela a vraždy služky. Vražednici příliš nepomohlo ani to, že uprchla z vězení, načež byla opět chycena v Aši a navrácena do Slavkova k potrestání.

Den před popravou navštívil kat odsouzenou a ta odprosila za své skutky. K tomuto dávnému zvyku často patřilo i předání finanční hotovosti popravčímu, která měla zajistit, že poprava proběhne rychle a bez utrpení.

Dalšího dne se vypravil velký průvod na Šibeniční vrch, kde mělo být učiněno spravedlnosti zadost. Uprostřed davu lačného krvavé podívané kat odhalil odsouzené šíji a uťal jí hlavu a pravou ruku. Dle zvyklostí po vykonání svého díla zvolal: „Pane městský soudce, konal jsem spravedlivě?“ A soudce odvětil slavnostně: „Popravil jsi spravedlivě, jak si rozsudek a právo žádaly.“

Za stětí mečem dostal popravčí od města šest zlatých a k tomu sedm zlatých a dvanáct krejcarů na stravu za tři dny, které ve Slavkově strávil.

Sedmitisícový Staufen leží na převážně na anhydritovém podloží. Tento minerál je podobný sádrovci, na rozdíl od něj ale neobsahuje vodu.  Ve stavebnictví je využíván jako přísada do cementů a k výrobě anhydritového pojiva vhodného do vnitřních omítek. Nevýhodou je nutnost ochrany anhydritu před vlhkem, neboť ve spojení s vodou dochází k výrazné změně jeho objemu.

Pomalá zelená katastrofa

Přesně to se podle odborníků stalo v Staufenu. Voda z geotermálních vrtů se dostala k anhydritovému podloží, které začalo pracovat. Více než 270 budov popraskalo, přičemž dva domy musely být již zbourány. Další budovy zřejmě podobný osud čeká.

Zpomalit rozsah katastrofy mají pumpy, které odčerpávají vodu z vrtů. Z původního posunu o desítky centimetrů se podloží v současné době mění v řádu milimetrů. Ani tak ale není jasné, za jak dlouho a zda vůbec se podaří krizi zvládnout. Podle odhadů se náklady na opravy vyšplhají k 50 milionům eur. Trvalé řešení je přitom v nedohlednu. Podle starosty města Michaela Benitze je pravděpodobné, že pumpy budou muset vodu odčerpávat několik příštích let. Možná i několik desítek let.

Staufen přitom není jediným místem v Německu, které se potýká s dopady geotermálních vrtů – geologové upozorňují na podobné problémy v nedalekém Freiburgu, Böblingenu a Rudersbergu.

Geotermální energie je běžně využívána například na Islandu, kde se podílí až z 85 % na vyhřívání domů. Slouží zde také k vyhřívání skleníků, veřejných budov, bazénů a chodníků nebo jako levný zdroj energie pro pěstování banánů či jiného jižního ovoce. Další země, které geotermální energii ve větším využívají jsou USA, Velká Británie, Francie, Švýcarsko a Nový Zéland. V Česku využívá geotermální energii například Ústí nad Labem nebo Děčín.

Astronomům Australské národní univerzity se povedl husarský kousek. Podařilo se jim získat zatím nejdetailnější snímek blízké trpasličí galaxie Malého Magellanova mračna v rádiové oblasti.

K pořízení snímku použili nový výkonný radioteleskop australské výzkumné organizace CSIRO s pokročilými technologiemi, který nese název Australian Square Kilometre Array Pathfinder (ASKAP).

Nový snímek Malého Magellanova mračna

Malé Magellanovo mračno je malá nepravidelná galaxie, jejíž velikost a hmota představuje jen zlomek Mléčné dráhy. Galaxie je ale od nás vzdálená pouhých 200 tisíc světelných let a představuje tak jednoho z našich nejbližších galaktických sousedů. Na noční obloze je spolu s Velkým Magellanovým mračnem viditelná pouhým okem.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Nově pořízený rádiový snímek badatelům odhalil řadu nových poznatků, které prozrazují více o tom, jak Malé Magellanovo mračno vzniklo a jak se bude dále vyvíjet. Na snímku jsou patrné masy plynu na okraji galaxie, které naznačují, že Malé Magellanovo mračno má za sebou bouřlivou minulost. 

Není pochyb o tom, že dostupnost připojení je zásadní pro rozšiřování možností pro lidi a společnosti na celém světě. Díky připojení může rodina rozptýlená na různých kontinentech komunikovat tváří v tvář, jakákoliv firma může získat přístup k analytickým datům, která podpoří její rozvoj, a vláda může svým občanům poskytovat ještě lepší služby.

100% připojení kdekoliv

Díky dostupnosti mobilního připojení, video obsahu a dalších podobných služeb získají rozvojové země stejné výhody jako ty rozvinuté. Video, internet a zábava bude dostupná i v letadlech a na lodích. Očekává se, že do roku 2021 bude k internetu připojených více než dvanáct tisíc letadel a sedm tisíc lodí. V neposlední řadě bude posíleno zabezpečení digitálních sítí ve vojenské a civilní správě. Jaká technologie dokáže poskytnout několikanásobnou datovou kapacitu, globální pokrytí, maximální flexibilitu a stoprocentní připojení k internetu?

Nová generace vysoce výkonných satelitů

Globální, spolehlivé a snadno dostupné připojení nelze vždy zajistit prostřednictvím pozemních sítí. Společnost SES, přední světový poskytovatel satelitních řešení odstartuje novou éru připojení, která zásadním způsobem promění roli a schopnosti satelitu. Firma disponuje satelitní infrastrukturou, která přináší flexibilní a vysokorychlostní připojení po celém světě. SES jako jediná na světě provozuje satelity na střední oběžné dráze (MEO), které z vesmíru poskytují připojení s vysokou propustností a nízkou latencí (zpoždění signálu).

V současnosti SES úspěšně provozuje dvanáct satelitů MEO, které byly vypuštěné na střední oběžnou dráhu společností Arianespace v letech 2013 a 2014. Nachází se ve výšce téměř osm tisíc kilometrů nad zemí a tvoří první stavební kameny unikátní velkokapacitní a vysoce výkonné flotily.

Tyto satelity vyrobila společnost Thales Alenia Space. Při startu vážily přibližně sedm set kilogramů a každý z nich poskytuje kapacitu více než deset gigabitů za sekundu. Dalších osm satelitů MEO bude vypuštěno do vesmíru v letech 2018 a 2019. Rok 2021 se pak zapíše do historie jako rok globální konektivity. SES rozšíří svoji flotilu o sedm satelitů MEO nové generace s nadstandardním výkonem, které vyrobí společnost Boeing Satellite Systems. Tyto revoluční satelity na střední oběžné dráze se stanou srdcem systému zvaného O3b mPOWER.

Kapacita, flexibilita, pokrytí

Systém připojení O3b mPOWER je nejvyspělejší, nejpropracovanější a nejflexibilnější systém, který přináší vysoce výkonnou komunikační síť schopnou propojit více lidí, komunit a společností kdekoliv na zemi. „Systém O3b mPOWER bude schopen celosvětově poskytovat vyšší datovou kapacitu. Jeho inteligence a schopnost vytvářet paprsky nabídnou maximální možnou flexibilitu při tvarování, směrování, vedení, posouvání a přepínání více než čtyř tisíc paprsků v reálném čase. Každý satelit s touto schopností bude moci přizpůsobovat šířku pásma pro doručování dat prakticky kamkoliv.“

„S více než třiceti tisíci vytvářenými paprsky, které nabízí systém O3b mPOWER, bude celá konstelace satelitů umístěná na střední oběžné dráze poskytovat bezkonkurenční pokrytí,“ říká Karim Michael Sabbagh, prezident a generální ředitel společnosti SES. 

Vypuštění nové soustavy terabitových satelitů s mimořádným výkonem a spuštění systému O3b mPOWER proběhne v roce 2021, kdy se počet satelitů O3b zvýší na dvacet sedm. Satelitní flotila na střední oběžné dráze společnosti SES bude plně integrována do velké soustavy satelitů na geostacionární oběžné dráze (GEO), kterou dnes tvoří více než padesát družic.

Internetové připojení bez omezení

Satelitní technologie odstraňují všechny problémy, které se pojí s nedostatečným pokrytím těžko dostupných oblastí. Ať už se jedná o vzdálený ostrov v Pacifiku, subsaharskou Afriku, loď v Atlantiku nebo letadlo nad USA, dokáže tato technologie poskytnout připojení přesahující omezení pozemních sítí.

Ráno 3. srpna 1943 se chystal granátnický pluk Grossdeutschland k útoku v prostoru Orla. Po nedávno skončené bitvě u Kurska Sověti v tomto prostoru vyvíjeli velký tlak, který německé velení potřebovalo oslabit místními protiúdery.

Rytířský kříž

Elitní formace se měla vrhnout dopředu s podporou středních tanků PzKpfw V Panther, střemhlavých bombardérů i samohybného dělostřelectva. V čele II. praporu stál kapitán Gerhard Konopka (1911–1997), který již měl za sebou velmi zajímavou kariéru u pionýrských jednotek GD. Nyní jeho muži vyrazili kupředu a začali čistit od nepřítele les, který ležel severně od obce Alisovo, jež představovala jeden z hlavních cílů operace.

Po tvrdém boji muže proti muži se Konopkovým mužům podařilo nepřítele vytlačit, což umožňovalo další úder na takzvaný „žlutý vrch“. Navzdory silné dělostřelecké palbě II. prapor v součinnosti s dalšími jednotkami dobyl i tuto pozici a jeho velitel se mohl těšit na Rytířský kříž Železného kříže.

Expert učitelem

Na nedostatek vyznamenání si Konopka vůbec nemohl stěžovat. V červnu 1943 jako první německý voják splnil kritéria pro udělení spony za boj zblízka ve zlatě, k čemuž se musel zúčastnit alespoň 50 pěchotních bojů bez podpory obrněné techniky. Mimo to získal také útočný pěchotní odznak ve stříbře nebo čtyři odznaky za samostatné zničení tanku.

Právě kvůli schopnosti likvidovat nepřátelské obrněnce byl na podzim 1943 po svém celkově osmém zranění převelen do pěchotní školy, kde měl předávat své zkušenosti dalším vojákům. Nespokojený Konopka vytrvale bombardoval nadřízené žádostmi o frontové zařazení, ale uspěl až v březnu 1945. Tehdy převzal velení pluku v pěší divizi „Friedrich Ludwig Jahn“. Se svou špatně vycvičenou a vybavenou jednotkou bojoval v okolí Berlína a poté ji dovedl do amerického zajetí. 

Pokračování: Nositelé Rytířského kříže (2): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland (vychází v neděli 3. prosince)

Oceán je pod velkým tlakem lidské civilizace. Velmi mu proto pomáhají chráněná území, která v mořích vyhlašují jednotlivé země světa. K nim se teď připojilo i nové chráněné území zřízené Mexikem.

Mexická vláda svým krokem vytvořila největší mořské chráněné území v severní Americe. Chráněná oblast má rozlohu úctyhodných 150 tisíc kilometrů čtverečních. Obklopuje tichomořské vulkanické souostroví Revillagigedo, které je součástí území Mexika.

TIP: Obamův plán: Vznikne největší mořská rezervace světa?

Zdejší příroda, jak na souši, tak i v moři, představuje unikátní ekosytém, kterému se přezdívá „Galapágy severní Ameriky“. Ochranu si tedy nepochybně zaslouží. Mexický prezident Enrique Peña Nieto prohlásil, že nové chráněné území přispěje k uchování přírodních pokladů této oblasti pro Mexiko i celý svět.

Dne 7. listopadu 1867 přišla ve Varšavě na svět malá Marie, kterou v rodině kromě vzdělaných rodičů-učitelů vítali na svět další čtyři sourozenci. Byla nadaná, četla už od čtyř let a v patnácti letech již skvěle ovládala historii, matematiku, literaturu a čtyři cizí jazyky. Pod náporem povinností se ale v té době nervově zhroutila. 

Mariin otec Wladyslaw poslal nemocnou dceru na venkov, kde se během jednoho roku skvěle zotavila. Sám však jako vdovec se čtyřmi dětmi čelil existenčním starostem. Nejenže přišel o všechnu hotovost, kterou důvěřivě svěřil švagrovi spekulujícímu na finančním trhu, ale ztratil také místo zástupce inspektora na gymnáziu a s ním i služební byt a polovinu platu. 

Sklodowští se musejí uskromnit, ale vzájemná láska a podpora, životní elán a touha po vzdělání jsou silnými atributy této rodiny. Není divu, že v tomto intelektuálním prostředí zatoužila Broňa i Marie po nejvyšší metě – vysokoškolském titulu. Jediná univerzita, která přijímala ženy, však byla Sorbonna a studium na ní představovalo obrovskou finanční zátěž. 

Sestry proto uzavřely dohodu: starší Broňa odjede do Paříže, zatímco Marie začne pracovat a vydělané peníze bude posílat Broně na studia. Jakmile Broňa získá lékařský titul a bude se moci živit sama, podpoří zase ona svoji mladší sestru. Ve svých osmnácti letech tedy přijala Marie dobře placené místo vychovatelky v rodině Zorawských. 

Počátek velké jízdy

Po mnoha letech strádání se na rodinu Sklodowských konečně usmálo štěstí. Pan Sklodowský získal místo ředitele polepšovny a mohl začít podporovat Broňu na Sorbonně. Marie byla konečně volná a přijala pozvání od Broni, která se v Paříži mezitím provdala. A 3. listopadu roku 1891 překročila odhodlaná čtyřiadvacetiletá dívka z Polska poprvé práh Sorbonny. 

Její tvrdá práce, odříkání a strádání byly po dvou letech odměněny získáním prvního titulu – licenciátu fyzikálních věd. V té době se seznámila s Pierrem Curie, který učil na Škole průmyslové fyziky a chemie. O osm let starší Pierre zaujal Marii na první pohled a na rozdíl od jiných nápadníků dala tomuto pětatřicetiletému rozvážnému vědci s jasnýma očima a milým úsměvem ve svém srdci šanci. Mariina úcta k názorům, vlastnostem i vědomostem Pierra Curie se postupem času změnila v upřímnou lásku, takže přijala jeho nabídku k sňatku. 

12. září roku 1897 se Curieům narodila holčička Irena. Mezi přebalováním, studiem příruček o vyvážené stravě pro dítě a šitím šatiček se však Marie nepřestala věnovat vědecké práci. Jako téma doktorské práce si zvolila objev fyzika Henriho Becquerela, který zjistil, že uranové soli vyzařují paprsky pronikající hmotou podobně jako Röentgenovy paprsky.

Radioaktivitě na stopě

Ve svých třiceti letech se Marie vydala po stopách radioaktivity, o jejíž existenci zatím svět neměl tušení. Shání vzorky uranu a s pomocí elektrometru, který vynalezl její manžel, měří elektrický náboj vznikající ve vzduchu působením paprsků uranu. U ostatních kovů kromě thoria Mariina metoda vyzařování nepotvrzuje.

Vědkyně dává novému jevu název radioaktivita a brzy jej objevuje také u uraninitu (smolince). Zprvu nechápe, jak je možné, že uraninit vykazuje tak silnou radioaktivitu, i když neobsahuje odpovídající množství uranu nebo thoria. Po celé řadě pokusů dochází k závěru, že minerál musí obsahovat látku, která je mnohem radioaktivnější než uran a thorium, a že se pravděpodobně jedná o dosud neobjevený prvek. Tuto hypotézu přednese v Akademii věd Mariiným jménem její bývalý profesor Gabriel Lippmann dne 12. dubna 1898. 

Pierre odkládal vlastní pokusy, aby Marii pomohl oddělovat jednotlivé složky smolince a měřit jejich radioaktivitu. Všechny údaje pečlivě zaznamenávají a 13. června Marie konstatuje, že jedna ze zkoumaných sraženin vykazuje 150× větší radioaktivitu než uran. Ještě toho dne společně měří radioaktivitu černého prášku usazeného ve zkumavce a ke svému úžasu zjišťují, že je 330× aktivnější než uran. Čím více se snaží izolovat neznámý prvek, tím radioaktivnější látku získávají. O pět dní později oznámili objev nového prvku nazvaného polonium na počest Mariiny rodné země. 

Levný smolinec z Čech

Neuplynulo ani půl roku a manželé Curieovi zaznamenali domněnku o existenci dalšího dosud neznámého prvku. Nazvali jej radium. Marie si stanovila nový cíl – získat radium v jeho čisté formě. Ve staré kůlně s prosklenou střechou rozpouští po dvacetikilových dávkách smolinec zakoupený levně z české továrny na výrobu uranu, filtruje jej a sráží, míchá železnou tyčí v kotlíku, dokud nemá čistý roztok. Takto zpracovala během dvou let osm tun smolince, než se jí podařilo získat čisté radium a zaznamenat jeho atomovou hmotnost. Ta se jí však nezdála správná, a tak je nucena celý postup s vypětím všech sil opakovat. 

Po čtyřech letech lopoty v parné kůlně měla Marie konečně čistou sůl radia. Její i Pierrovo zdraví už práce s radioaktivními prvky značně poznamenala, ale nebezpečí, které v sobě radium skrývá, mělo ještě dlouho zůstat utajeno. 

Curieovi získávají v Paříži věhlas a také dobrá pracovní místa. Pierre mohl konečně začít vyučovat fyziku, chemii a přírodopis na Sorbonně a Marii bylo nabídnuto místo učitelky fyziky na Vysoké škole pedagogické. Ve volném čase pak vlastnoručně vyrábí čím dál čistší radium. Spolu s Pierrem zjistili, že tento prvek vydává teplo, a vyslovili odvážnou domněnku, že zdroj této energie spočívá přímo v radioaktivních atomech. Na tuto jejich hypotézu navázal novozélandský fyzik Ernest Rutherford, kterému se podařilo dokázat dosud neslýchaný fenomén – spontánní rozpad radioaktivních prvků. Roku 1908 získal za svůj objev Nobelovu cenu.

Nobelova cena

S náročnou metodou izolace radia začala Marii pomáhat velká chemická továrna. Práce tak pokračuje rychleji a dne 28. března 1902 může Marie s konečnou platností zapsat do svého sešitu hmotnost jednoho atomu radia: Ra = 225,93. 

Jelikož bylo zjištěno, že radium pomáhá léčit rakovinu, začaly vznikt nové lékařské postupy a Akademie věd poskytla manželům Curieovým 20 000 franků na izolaci tohoto vzácného prvku. Dnes je jasné, kolik manželé Curieovi mohli vydělat, kdyby si metodu získávání a čištění radia nechali patentovat. Rozhodli se však, podobně jako jiní velcí vědci, předat svůj objev světu nezištně.

Marie a Pierre se stávají světově známými osobnostmi. Jejich rodinný život však touto slávou nijak nezískal. Nejenže fyzicky strádají v důsledku neustálého styku s radiem, ale obrovské množství korespondence, jíž jsou zahrnuti a na kterou se snaží poctivě odpovídat, publicita a nevyžádané pocty, jim ubírají sil. V roce 1903 se však Marii dostalo pocty, jako žádné jiné ženě před ní: spolu se svým manželem a Henrim Becquerelem získává za výzkum radioaktivity Nobelovu cenu za fyziku. 

Rodinná tragédie

Rok nato se v rodině Curieových slavilo narození dcerky Evy. Všechno štěstí ale skončilo 19. dubna roku 1906 ve chvíli, kdy Pierre chvátal deštivou Paříží do práce. Na přeplněné, rušné ulici mu otevřený deštník zastínil výhled, takže si nevšiml pětimetrového povozu naloženého vojenským materiálem, který se na něj řítil. Kočí nestačil zastavit koně a Pierre byl během několika vteřin mrtvý. Zadní kolo povozu mu rozdrtilo lebku. 

Rodinní přátelé a kolegové nabídli Marii uspořádání veřejné sbírky na potřeby její rodiny. Marie rezolutně odmítá, ale rozhodne se přijmout místo vedoucí katedry fyziky, které patřilo Pierrovi, a s ním roční plat 10 000 franků, jenž by měl finančně zajistit ji i obě děti. 

Největší otřes svého života Marie nakonec překonala. Její první přednášku na Sorbonně odměnili posluchači bouřlivým potleskem. A Marie se znovu pustila do práce v laboratoři. Jejím cílem bylo získat nejen sůl čistého radia, jak se jí to podařilo v minulosti, ale kov samotný. Po čtyřech letech v nyní již dobře vybavené laboratoři a s pomocí vyškolených kolegů se jí to skutečně podařilo. Koncem roku 1911 získala druhou Nobelovu cenu, tentokrát za chemii.

Na válečné frontě 

Po začátku první světové války Marie iniciovala vznik flotily rentgenových vozů opatřených červeným křížem a spolu s osmnáctiletou Irenou se vydává na frontu pomáhat raněným vojákům. Podařilo se jí vybavit rentgenem dvacet vozů přezdívaných „curietky“ a založit 200 stálých rentgenových stanic, které během jediného roku války provedly víc než milion vyšetření. Ve funkci ředitelky armádní rentgenové služby si počínala velmi rozhodně a proškolila stovky dobrovolnic. Když válka skončila, bylo Marii 51 let. Práce pro druhé během vojenského konfliktu jí kupodivu prospěla a vrátila jí radost i chuť do života. V té době se cítí lépe i po zdravotní stránce. Plave, chodí na procházky a těší se z pokroků svých dcer. 

Finanční prostředky na vybavení radiologického ústavu ovšem chyběly a Marie stálo hodně úsilí, než se jí podařilo získat pro laboratoř nějaký materiál. V roce 1920 se však baron a lékař Henri de Rothschild rozhodl financovat rozvoj radioterapie a založil Nadaci Curieových. 

Radium z rukou prezidenta

Marie dostala finanční injekci i ze Spojených států. Její nová přítelkyně, americká novinářka Marie Mattinglyová přezdívaná Missy, uspořádá pro nadaci Curieových v USA národní sbírku. Chtěla totiž splnit největší sen Marie Curie – získat do svého vlastnictví jeden gram radia.

Plachá vědkyně musela podstoupit šestitýdenní cestu plnou recepcí, přednášek a tiskových konferencí napříč Spojenými státy, než jí prezident Warren Harding slavnostně předal v Bílém domě klíček od schránky obložené padesáti kilogramy olova. Kromě tohoto pokladu v ceně 100 000 dolarů si Marie odvezla do Francie hotovost na podporu činnosti svého institutu, vzácné rudy v hodnotě dvaceti tisíc dolarů, drahé laboratorní vybavení a zálohu 50 000 dolarů jako autorský honorář na plánovanou autobiografii. Historie se opakovala ještě v roce 1928, kdy si Marie přijela do USA pro druhý gram radia, který poté věnovala Polsku. 

4. července roku 1934 Marie umírá  v sanatoriu Sancellemoz na leukémii vyvolanou prací s radioaktivním materiálem. V té chvíli neměla tušení, že její dcera Irena půjde stejnou cestou a že i ona bude ověnčena Nobelovou cenou. A že za své úspěchy zaplatí stejně vysokou cenu...

Filmový plakát z roku 1931 zobrazuje Belu Lugosiho a jeho pověstný děsivý pohled. Většina těchto plakátů jsou reprodukce, ale dva originály ve výborném stavu se zachovaly. Jeden nyní vydražil neznámý zájemce v aukčním domě Heritage za 525 900 dolarů (okolo 11,5 milionů korun). Dracula se tak stal  nejdražším vydraženým plakátem na světě.

TIP: Prohledejte sklepy a půdy: Filmové plakáty mohou ukrývat bohatství

Předchozí rekord držel filmový plakát Casablanca, za který letos v červenci zaplatil neznámý sběratel 478 000 dolarů. Stejnou částku zaplatil i sběratel, který v listopadu 2014 vydražil plakát k filmovému hororu Příšerné stíny (London After Midnight), natočeného v roce 1927. 

Ačkoliv jde v případě Draculy o největší částku, jakou kdy za plakát zaplatil zájemce v klasické aukci, ve skutečnosti nejde o úplně nejdražší plakát. Tím je plakát k německému dystopickému sci-fi snímku Metropolis (1927) režiséra Fritze Langa. V roce 2012 za něj zaplatil Andrew Cohen z londýnské Reel Poster Gallery 1,2 milionu dolarů u konkurzního soudu v Los Angeles. Vzhledem ke skutečnosti, že nešlo o klasickou aukci a plakát byl prodán společně s osmi dalšími memorabiliemi, není tento prodej považovaný za oficiální aukční rekord.

Archeologové v Peru dlouhá desetiletí pátrali po velikém geoglyfu kosatky. Ten byl známý pouze z fotografie, která byla pořízena před více než půlstoletím. Přesná poloha geoglyfu ale nebyla známá, a tak tento cenný artefakt zůstával pro moderní vědu ztracený.

Badatelé ho znovu objevili až počátkem roku 2015, po náročném pátrání, které ztěžovaly nepřesné informace. Obrazec se nachází na svahu kopce v poušti asi 400 kilometrů jižně od peruánské metropole Limy. Nevěděli o něm nejen archeologové, ale ani místní lidé. Sedmdesát metrů dlouhý geoglyf představuje stylizovanou kosatku, která hrála v mytologii dávných obyvatel Peru roli mocné, napůl mýtické bytosti.

TIP: Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Geoglyf vznikl zřejmě před více než 2 tisíci let. Pokud se jeho stáří podaří potvrdit, znamenalo by to, že je nejen jeden z nejstarších geoglyfů v oblasti Palpa na jihu Peru, ale že je také starší, než slavné geoglyfy na blízké planině Nazca.