Kolorovaný snímek z 1. února 1944 zachycuje trojici amerických námořních pěšáků v boji na ostrůvku Namur atolu Kwajalein, ležícího v souostroví Marshallovy ostrovy. Kulometná skupina pálí z těžkého kulometu Browning M2HB ráže .50 (12,7 mm), který je zásobován střelivem pomocí nábojových pásů o 110 nábojích, jež se přenášely v kovových schránkách na střelivo.

Všimněte si, že mariňáci nemají žádné hodnostní označení či odznaky. Do boje je nenosili kvůli nepřátelským odstřelovačům – ti si totiž za cíl vybírali především důstojníky. Ze stejného důvodu si nebrali důstojníci do boje ani poboční pistoli, ale běžnou karabinu. Jediný rozlišovací znak představuje identifikační číslo jednotky (UNIS), které je patrné na kulometu i jeho trojnožce a také na blůze vojáka vlevo. Bohužel čísla nejsou příliš zřetelná, pravděpodobně jde ale o příslušníky 24. pluku 4. divize námořní pěchoty, pro který byla vyhrazena číselná řada 400. 

Na nás i na ostatní živočichy zabírají anestetika. Jsou to látky, které nás omámí, vyřadí vnímání bolesti a někdy i kompletní vědomí. Proto anestetika hojně využívají při rozmanitých příležitostech lékaři.

Vědci ale nedávno překvapeně zjistili, že anestetika fungují i u rostlin. Tedy u rostlin, u nichž je to zřetelné, protože jsou schopné určitých pohybů. Výzkum ukázal, že anestetika omezí pohyby listů po dotyku u citlivky nebo třeba pohyby masožravých rostlin při lovu kořisti.

TIP: Halucinogenní ketamin dokáže účinně léčit devastující migrény

Nejvíce zarážející pro vědce bylo, že na rostliny zabírají anestetika velice různého chemického složení. Ať už šlo o chemicky inertní plyn xenon, těkavé organické rozpouštědlo anebo ve vodě rozpustnou molekulu lidokainu, všechny tyto látky umrtvují rostliny velmi podobně jako živočichy.

Muži potýkající se s nachlazením, nebo například s chřipkou, jsou často terčem uštěpačných vtipů. Výraz „rýmička“ má například v češtině jednoznačně posměšný význam, ve Spojeném království a v Kanadě se zase používá posměšný termín „man flu“, tedy „mužská chřipka“. 

Testosteronová rýmička

Výzkum kanadských lékařů z Memorial University of Newfoundland ale ukazuje, že posměch není na místě. Vše totiž nasvědčuje tomu, že když muž onemocní infekcí dýchacích cest, tak v porovnání se ženou skutečně prožívá horší stavy.

Zdá se totiž, že muži mají obecně slabší reakci imunity na virové infekce dýchacích cest. Nejde přitom jen o „rýmičku“. Muži jsou zřejmě více ohroženi vážným průběhem onemocnění nebo i úmrtím. Lékaři již dříve zjistili, že imunita žen lépe reaguje na očkování proti chřipce a muži naopak s větší pravděpodobností kvůli chřipce končí v nemocnici.

Závěry potvrzují dokonce pokusy na myších. I myší samice mají odolnější imunitní systém než jejich samčí protějšky. Podle vědců to souvisí s pohlavními hormony, které mají přímý vliv na naši imunitu.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

K podobnému závěru dospěli i vědci Stanfordovy univerzity v roce 2013. Jejich studie ukázala, že protilátky u žen reagují na infekci rychleji než protilátky u mužů. Ještě hůře jsou na tom muži s vysokou hladinou testosteronu, který jak se zdá potlačuje přirozenou funkci imunity. Ženský estrogen naopak funguje jako imunitní katalyzátor.

Vyvýšeninu na západě Sýrie, shlížející na strategicky důležitou cestu mezi Tripolisem a Homsem, původně kontrolovala kurdská vojenská posádka sloužící zájmům emirátu prastarého města Aleppo. Prvotní název „Kurdský hrad“ však nevydržel dlouho.

V roce 1099 dorazili do oblasti křižáci a nutně potřebovali zásoby; jejich zásobovací jednotky ovšem napadla posádka pevnosti. Francouzští rytíři se dvakrát nerozpakovali a na hrad zaútočili. Neutrpěli přitom žádné ztráty, protože obránci před nimi utekli a nechali sídlo opuštěné. Křižáci tak bez boje zabrali místo, jehož opevnění sice nestálo za moc, ale které se nacházelo ve strategické lokalitě se spoustou relativně úrodné země. 

Hrad později dostali do správy špitálníci, u nás známí spíš jako johanité (podle sv. Jana Křtitele). Zmíněný řád vznikl v Jeruzalémě po úspěchu první křížové výpravy, původně coby zcela mírumilovné společenství, které se staralo o nemocné a umírající. Postupně se však militarizoval, až nakonec stanul po boku templářského řádu, jenž od počátku fungoval jako vojenský. Obě mnišská uskupení pak vytvořila ve Svaté zemi mocný tandem, který ovlivňoval politiku ve všech nově ustavených křesťanských královstvích. 

Horečná výstavba

Hrad dostali johanité do správy roku 1142 a během třiceti let nepřetržité výstavby z něj vytvořili nejsilnější křesťanskou pevnost, která se stala správním i vojenským centrem řádu. Spolu se sítí dalších pevností pak johanité ovládli rozsáhlé teritorium v okolí Tripolisu, čímž postavili výraznou překážku muslimským snahám o opětovné dobytí země. Naopak z johanitských území vyráželi křižáci drancovat půdu nepřítele. 

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Muslimové území řádu několikrát zpustošili, mocné hrady však většinou odolaly. Divoké ničení okolní země nicméně podlomilo ekonomickou sílu johanitů a jejich moc postupně upadala.

V roce 1271, během osmé křížové výpravy, obléhal hrad egyptský sultán. Zkušený válečník se rozhodl, že dlouhých 36 dní dobývaní zkrátí lstí: Poslal obráncům podvržený dopis, v němž velmistr řádu rytířům dovolil, aby se vzdali. Muži skutečně složili zbraně a hrad předali nepříteli, který je na oplátku bezpečně propustil. Sídlo se tak stalo majetkem sultána.

Již ve starých matrikách označovali někteří faráři svobodné matky slovem „kurva“ a občas s chutí dodali, že se otec dítěte „utopil v louži za kamny“. Negativní význam je ovšem ještě starší a neměnil se minimálně od 16. století.

Zrození poběhlice

Původ slova „kurva“, které značí lehkou ženu a používá se i pro vyjádření údivu, je nejistý: Snad pochází z německého „huore“, z nějž se pak stalo známé označení pro lehkou děvu „die Hure“. Možná však souvisí spíš s indoevropským „kur“, tedy „běhat“, latinsky „currere“. Koneckonců, synonymem pro výraz „kurva“ jsou i slova „běhna“ či „poběhlice“.

Například v Žatecké knize svědomí, která patří k nejstarším soudním pramenům v českých zemích, jde o vůbec nejčastější nadávku. Termín přímo cílil pouze na ženu, zatímco muže urážel třeba skrz jeho manželku, sexuální partnerku a nejčastěji matku. Obvyklé je proto označení „zkurvysyn“. Jen o málo lépe zní opisné „tvá matka se nechovala tak, jak jest se měla chovati pořádně“.

V 19. století pak coby synonymum fungovalo vyjádření, že daná dívka „byla u svatého Antoníčka“, protože sv. Antonína Paduánského tehdy považovali za patrona lásky. Barokní zásoba urážek nebyla příliš bohatá a kouzlo jí dodávala spíš autorská invence. V jistém soudním sporu tak například zaznělo: „Jsem lepší než ty, kurvo tlustá. Že jsou tobě bratra sťali a ujce také a matka se nechovala tak, jak jest se měla chovati pořádně,“ a rovněž „zvyjebená kurvo, šejdířko, ludařko, chásko zvyjebená zlodějská“.

Přesto termín neměl vždy jen negativní konotace – například na Čáslavsku, Kolínsku, Slánsku i jinde značil v 19. století malinké děvčátko. Častá tedy byla vyjádření typu: „Máme doma dva hošíčky a dvě kurvičky.“ 

Vzpomínka na Napoleona?

Z podobného soudku je i výraz „píča“ označující ženský genitál. Podle Českého etymologického slovníku pochází slovo z předpokládaného zvukomalebného základu „pi“, který se spojoval s močením a pohlavními orgány.

Také u našich sousedů přitom zaznamenáme podobné tvary – například ruské „pičodajka“ se vztahuje k ženě vždy svolné k sexu. Podle anekdotického příběhu se slůvko „píča“ dostalo na Moravu spolu s vojáky Napoleona, kteří lehké ženy opisovali eufemismem „le petit chat“, tedy „malá kočička“. Jde však skutečně pouze o zábavnou historku a jako vědecká teorie neobstojí.

Naopak s úplnou jistotou najdeme termín na Slovácku, konkrétněji v Boršicích, kde se o děvčatech s příliš velkými ústy říkalo, že „mají velkou píču“. Výraz se zabydlel i ve folkloru, jak dokládá třeba básnička z Přerovska citovaná sexuologem Radimem Uzlem: „U jedné studýnky kundy se kópaly, / na jednu haluzu piče pověšaly / i přišil čert staré, uviděl ty čáry, / zatřepal haluzó, piče popadaly.“ 

Roku 1503 se na budínském hradě sedmačtyřicetiletému uherskému a českému králi Vladislavovi Jagellonskému narodilo první dítě – holčička. Její matkou byla třiadvacetiletá uherská královna Anna, která kacířské Čechy neměla nikdy moc ráda a českou královnou se oficiálně nikdy nestala, neboť neprošla korunovací. Dcera dostala jméno právě po ní. Byla to zatím „pouhá“ holka a čekalo se na narození následníka trůnu. K tomu došlo 1. srpna 1506, kdy se královskému páru narodil syn, jenž při křtu dostal jméno Ludvík.  

Smutný starý král

K Ludvíkově kolébce se chystaly výpravy šlechtičen a představitelů stavovské obce, a nikdo z nich netušil, že vlastně jede na pohřeb nebohé královny-matky. „V životě Ludvíkově bylo mnoho předčasného,“ napsal později kronikář Jan Dubravius. „S předčasným příchodem na svět jest spjata i zpráva, že tělo nemluvňátka lékaři obkládali teplými vnitřnostmi z čerstvě zabitých vepřů, aby je zahřáli a prince tak udrželi při životě. Ludvík zůstal naživu, všechny novorozenecké svízele přežil, matka však skonala.“

Pro Vladislava bylo úmrtí milované manželky, jež pravděpodobně zemřela na následky infekce a horečky omladnic, krutou ranou. Benátští vyslanci pozorovali, jak král hlasitě štkal a oči měl neustále zality slzami. Odmítal vystupovat na veřejnosti, trpěl těžkou depresí a stáhl se do samoty na dunajský ostrov. Na svého vladaře se obrátil jeho sekretář Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic s útěšnou básní a zapřísahal jej, aby ustal v pláči nad smrtí své choti a myslel na své děti a poddané. 

Čtyři léta, prožitá po boku francouzské princezny musela jeho život hluboce poznamenat. Zbylých deset roků prožil tak trochu v permanentním smutku, případně dojetí. Rozplakal se, když mu sekretáři četli gratulace k narození syna Ludvíka; veřejně propadl dojetí při korunovaci dvouletého Ludvíka na uherského krále. Rozbrečel se i o šest let nato, když se v rozhovoru dostal do rozporu s českým kancléřem Ladislavem ze Šternberka. Dojetí se neubránil ani při návštěvě Prahy roku 1509, kdy nechal malého tříletého Ludvíčka korunovat za českého krále.

Jagellonci v Praze

Dne 17. února 1509 dorazil český král po řadě let do hlavního města jednoho ze svých dvou království. „Páni konšelé a starší přivítali krále takto: ,Nejjasnější králi a pane, pane náš nejmilostivější! Purkmistři a starší vítají Vaši Královskou Milost a radují se z toho, že Bůh ráčil Vaši Milost přivést do tohoto města v dobrém zdraví. Prosím Vaši Milost, aby ráčila potrestat bezpráví, kterých se na nás dopustili naši nepřátelé. Neboť král nese meč v ruce proto, aby chránil dobré a trestal zlé.‘“ Slavnostní projev zdůraznil patřičnou radost nad příchodem panovníka i nad jeho zdravím, o němž se stále pochybovalo, zároveň však jejich hlas zazněl sebevědomým tónem. Měšťanstvo nejenže prosilo o pomoc, ale zdůrazňovalo i královu povinnost vůči všem vrstvám poddaných.

Do Prahy se sjela řada významných hostí, především vratislavský a olomoucký biskup, hlavním bodem pražského pobytu byla přece Ludvíkova korunovace. Dorazil i markrabě braniborský a saská knížata, která s sebou přivezla míšeňského biskupa, ale nejvíc pozornosti vzbudily kroje uherských magnátů. Mezi hosty bylo vidět i dva vnuky Jiřího z Poděbrad. Po dlouhé době se Praha probudila z provinciální ospalosti a stala se opět jevištěm událostí sledovaných i v zahraničí.  

Kdo bude první?

Uhři a Češi se předháněli, kdo korunuje Ludvíčka dřív. Čeští stavové sice přislíbili souhlas s korunovací dřív, jenomže Uhři získali časový náskok a korunovační obřad uskutečnili před konkurenty. Když ne dřív, tak alespoň lépe! Korunovační obřad se stal pro Prahu otázkou prestiže. „Toho roku v neděli před svatým Řehořem [11. března] byl král Ludvík, korunovaný král uherský, korunován a přijat za českého krále na Pražském hradě v chrámu svatého Víta. Korunovali ho tři biskupové: olomoucký, vratislavský a míšeňský. Bylo mu teprve dva a půl roku, a když mu biskupové kladli na hlavu korunu, plakal – sotva si asi něco z toho uvědomoval,“ reportoval nám onu událost starý letopisec český.

Tentýž kronikář si však všiml ještě něčeho: „Ta korunovace byla nějaká divná, nesvobodná: na Hrad ani do kostela nikoho nevpouštěli, jen příbuzné […]. A také nebyla taková hojnost všeho, jaká bývala dříve za jiných králů při takové slavnosti, kdy bývalo v paláci při hostině mnoho stolů […]. Dříve stávalo na nádvoří mnoho sudů vína a piva a každý dostal, kolik chtěl: a teď ani peníze nesypali.“

Prostě nebyly finance. Panstvo se obávalo, že by se snad Pražané mohli v době královských oslav Hradu zmocnit, a tak po přísné kontrole vpustili jen některé z nich. Král s knížaty a pány hodoval uvnitř paláce a o hody pro diváky se nikdo nestaral. Z pivnic měli komorníci vyvalit sudy vína a piva a nabídnout je zdarma, jak tomu bylo za korunovace králů Vladislava, Jiřího či Ladislava Pohrobka, ale ze sklepů se nic nekutálelo. Chyběly i davy čumilů. Královská pokladna neměla na pohoštění zástupů dost prostředků, a tak ani královští komorníci nerozhazovali do skupinek diváků drobné peníze.

Budoucnost patří 3D tisku. Platí to i pro kosmické technologie. V dnešní době stále více společností používá 3D tisk pro výrobu součástek satelitů i nosných raket. Tento postup je totiž snadnější a také lacinější, nežli tradiční výrobní postupy.

Startup Relativity Space z Los Angeles to teď ale dotahuje do extrému. Plánují tisknout nikoliv jen součástky, ale hned celé nosné rakety. I v tomto případě je motivací úspornost a nižší finanční náklady celého procesu. 3D tisk raket bude rychlejší, bude vyžadovat méně lidské práce, a rovněž umožní snadněji měnit design vyráběných raket.

Nosné rakety ze 3D tiskárny

Něco takového vyžaduje pokročilé technologie 3D tisku. A Relativity Space na tom intenzivně pracují. Nedávno vyvinuli 3D tiskárnu Stargate velikosti budovy, která je prý největší 3D tiskárnou světa, co používá kovy.

TIP: 3D tištěné komponenty k nezastavení: NASA testuje turbočerpadlo

Souběžně s vývojem 3D tisku vyvíjejí Relativity Space i raketové motory, které bude možné vytisknout. Svůj 3D tištěný motor Aeon 1, poháněný směsí metanu a kapalného kyslíku, už prověřili v testovacím zařízení NASA Stennis Space Center v Mississippi. Jestli vše půjde podle plánů, tak by Relativity Space měli tisknout celou nosnou raketu za dobu 60 dní. 

Drobní píseční krabi rodů Scopimera a Dotilla z čeledi Dotillidae žijí na tropických plážích Pacifiku a Indického oceánu. Jejich krunýř měří napříč jen zhruba jeden centimetr, takže si jich při letmém pohledu téměř nevšimnete. S velkou pravděpodobností ale zaznamenáte výsledky jejich práce v době odlivu.

Tito živočichové se totiž živí mikroskopickým biologickým materiálem, jemuž se říká detritus. Mohou se k němu však dostat jen v době, kdy hladina moře klesá a písek je dostatečně vlhký.

TIP: Druhová variabilita rejnoků manta je menší než se zdálo

V tom okamžiku vylezou krabi ze svých podzemních doupat a začnou shánět potravu. V neuvěřitelné rychlosti si strkají do úst zrníčka písku, z nichž odfiltrovávají poživatelné kousky detritu. Písek formují do malých kuliček, které se pomalu vrší kolem jejich hnízda a vytvářejí pozoruhodné vzory. Když přijde příliv, najezení krabi opět zalezou a jejich filigránskou práci spláchne voda.

V New Yorku se dražil 709karátový drahý kámen zvaný Peace Diamond, tedy diamant míru. Má vejcovitý tvar a žlutozlatavou barvu. Je vysoký 6,5 centimentru a 2,5 centimetru široký. Jde o 14. největší diamant na světě a zároveň třetí největší nalezený v Sieře Leone. Peníze za jeho prodej se podle prezidenta západoafrické země vrátí vládě a obyvatelům. Prezident Ernest Bai Koroma tak plní svůj slib, který dal pastorovi Emmanuelu Momohovi letos na jaře.

TIP: Zázrak v Sierra Leone: Za nález obřího diamantu se pastorovi dostalo poděkování

Diamant je neopracovaný. Jeho cena tak může stoupnout klidně i na trojnásobek, záleží totiž na majiteli, jak ho nechá vybrousit. Podle specialisty na drahé kameny Martina Cinoltera to ale nebude jednoduché. Kámen má totiž hned několik vad.

Drahokam našel letos v březnu pastor Emmanuel Momoh v oblasti Kono na východě Sierry Leone. Poctivý duchovní ho odevzdal vládě, aby ho prodala. Podařilo se jí to až napodruhé, protože při první dražbě v květnu ve Freetownu zástupci Sierra Leone odmítli nejvyšší nabídku 7,8 milionu dolarů. Paradoxně se v opakované dražbě nakonec spokojili s nižší částkou.