Pro úspěch první křížové výpravy bylo klíčové získání Antiochie. Obléhání dobře opevněného sídla na břehu řeky Orontes trvalo téměř osm měsíců. Znavení křižáci na místo dorazili koncem října 1097 po náročném přechodu horských průsmyků a několik týdnů jen sbírali síly. Nicméně ani nemalé vojsko nestačilo na obklíčení rozlehlého města, takže obležení představovalo spíš formální záležitost – zásoby a zprávy nerušeně proudily dovnitř i ven. Velitel sídla se nehodlal vzdát.

Image

Čtěte také

Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Pak nadešel prosinec, udeřila zima a s ní se vrátily hlad a nouze. Našlo se mnoho dezertérů a výpravu otevřeně opustilo i dost velitelů. Křesťané už spíš doufali v zázrak. Podařilo se jim však odolat několika útokům okolních emírů a díky vítězství získali zásoby i koně. Pak dostali posily, uzavřeli dokonce přísun potravin do města, ale nic nepomáhalo.

Až na jaře předstoupil před ostatní křižácké vůdce velitel normanského šiku Bohemund z Tarentu se zajímavou nabídkou: „Jestliže se vám to zdá dobré a čestné, dejme jednohlasně město do vlastnictví tomu z nás, kdo se jej jakýmkoliv způsobem, šikovností nebo útokem dokáže zmocnit – buď prostřednictvím svým, nebo jiných.“ 

Samozřejmě tím myslel sebe. Byl sebejistý, jelikož se mu předtím podařilo získat kontakt na arménského zbrojíře Firúze, jenž byl ochoten výměnou za pozdější výhody své pány zradit a vpustit křižáky do města. Velitelé však zatím Bohemunda odmítli, protože se prý mají všichni dělit rovným dílem. Muž se jen usmál a odešel. Tušil totiž, že mu čas hraje do karet: Křižáci neměli k dispozici žádné mohutné obléhací stroje a k městu se blížila početná armáda v čele s mosulským atabegem Kerbogou.

Spasil je zázrak

Frankové nakonec pochopili, že nemají na výběr, a přistoupili na předložený návrh. Bohemund v noci s několika muži přelezl přes věž Tří sester, kterou střežil Firúz. Pobili posádku na hradbách a ráno otevřeli brány svým druhům. Křižáci se tak vmžiku zmocnili nedobytného města.

Velitel emír Jaghisjan se raději nechal zabít, ale jeho syn se zbytkem posádky se zabarikádoval ve vnitřní pevnosti. Věděl, že Kerboga není daleko. A skutečně – z křesťanských obléhatelů se během několika dnů stali obléhaní, přičemž zásoby ve městě už byly po tolika měsících téměř vyčerpané.

Turecké vojsko Antiochii neprodyšně uzavřelo a situace se pro Franky zdála znovu beznadějná. Mnoho zbabělců se během pověstné „noci provazolezců“ spustilo na lanech přes hradby a uteklo. Pak ale přišel provensálský mnich Pierre Barthlémy, jemuž se údajně podařilo najít svaté kopí, které kdysi probodlo bok Ježíše Krista. Dodnes není jisté, zda se nejednalo jen o poslední zoufalý pokus, jak dodat křižákům alespoň nějakou naději – v každém případě nápad fungoval.

Kopí a zrada zachraňují

K fanatismu vybičovaní křižáci naplánovali výpad z hradeb, během nějž Turky buď porazí, nebo zemřou s Božím jménem na rtech. A zázrak skutečně přišel – ovšem v podobě zrady v tureckých řadách. 

Podle mnohých emírů, kteří se připojili k obléhání města, měl totiž Kerboga přílišnou moc, jež by navíc po porážce křižáků ještě vzrostla. Závistivci stáli v čele řady jednotek, které se sice atabegovi formálně podřizovaly, ale skutečnou autoritu v nich měli jejich vlastní velitelé. Emírové se proto při hrdinském křižáckém výpadu raději nenápadně vytratili a nechali Kerbogu na holičkách. Křižáci netušili, proč nepřátelé utíkají ještě před bojem – a není divu, že jim to připadalo jako zázrak. Protivníka pak rozdrtili. 

Dokončení: Křížová výprava do Jeruzaléma: Království nebeské vykoupené krví (vychází v pondělí 11. prosince)

Mnozí chtěli okamžitě táhnout dál na Jeruzalém, ale Bohemund se prohlásil knížetem antiochijským a odmítl pokračovat. Dobytí Svatého města tak muselo ještě rok počkat, než křižáci naberou síly.

Použití střelné zbraně za účelem sebeobrany představuje vždy ošemetnou záležitost, zvláště ve chvíli, kdy se střetnou na první pohled fyzicky obdobně zdatní soupeři (typicky muži). K incidentům spojeným se střelbou často dochází beze svědků, kteří by mohli vnést do celé události jasno, navíc v případě obrany proti skupině násilníků se díky jejich výpovědím můžete u  soudu lehce ocitnout v pozici domnělého agresora. V České republice se běžní občané nemusejí „ohánět“ zbraněmi každý den, takže je zde většina takových konfliktů posuzována mimořádně pečlivě – byť s použitím různě přísného „metru“.

Zachovat chladnou hlavu

Snažili jste se agresora odradit křikem, pohrůžkou použití zbraně či holýma rukama, ale útok přesto pokračoval, takže jste v obavě o život museli vystřelit? Jistě jste prožili nemálo stresu, ale tomu byste měli dokázat alespoň částečně čelit – vlastníte přeci zbrojní průkaz a musíte tak udržet své emoce pod kontrolou. K tomu je ale dobré mít dopředu nachystán alespoň stručný krizový scénář, kterého se budete moci přidržet. Na co tedy klást největší důraz?

Rada číslo jedna zní: Jakmile to bude jen trochu možné, zavolejte 158, tedy přímo na policii, což je efektivnější než hovor s univerzální linkou 112, kde dochází k dalšímu vyhodnocování informací, a teprve poté ke kontaktování záchranných i policejních složek. Operátorovi pak sdělte co nejstručněji, k čemu došlo, kde jste a jak je na tom (zdravotně) postřelená protistrana. Nezapomeňte zdůraznit, že jste poskytli útočníkovi první pomoc, neboť všechny hovory na tísňových linkách bývají ukládány a později mohou být použity jako důkazní materiál u soudu – ať už proti vám, nebo ve váš prospěch.

Neznalost neomlouvá

Pokuste se přitom mírnit své rozhořčení vůči agresorovi, neboť vše bude u soudu pravděpodobně obráceno ve váš neprospěch. „Plusové body“ vám naopak získá fakt, že jste policii informovali jako první vy a v co nejkratší době od skončení celého dramatu – a nikoliv třeba náhodní svědci. Pokud jste stříleli ze samonabíjecí pistole, pak ji zajistěte a uschovejte do pouzdra, ale rozhodně nevybíjejte – to samé proveďte s revolverem. Pokud jste se totiž bránili skupině útočníků a alespoň část jich z místa konfliktu uprchla, hrozí jejich návrat ještě před příjezdem PČR.

„Zmátořit“ se ale může také postřelený agresor, neboť mu v  žilách jistě koluje velké množství adrenalinu. Držet zbraň v ruce ve chvíli příjezdu policie ale není právě nejšťastnější nápad, neboť vás její příslušníci, pracující rovněž pod značným stresem, mohou nechtíce zaměnit za pachatele. Zasahující PČR na svou pistoli proto okamžitě upozorněte, a oni si ji převezmou. S vystřílenými nábojnicemi nijak nemanipulujte a v případě, že agresor použil jakoukoliv zbraň, pak ji nechte rovněž ležet na místě (samozřejmě nikoliv v případě, že by ji mohl ještě dodatečně použít). Nezapomeňte, že budete muset projít testem na přítomnost alkoholu a drog, takže dopředu zapomeňte na cokoliv ostřejšího „pro uklidnění.“ 

Bez právníka ani ránu

Již od prvních chvil strávených ve společnosti policistů si vyžádejte právního zástupce. Byť to v našich končinách nebývá zvykem, je dobré mít uložen kontakt na svého advokáta přímo v mobilu, a tím pádem kdykoliv po ruce. Bez jeho přítomnosti by se neměl obejít žádný z  pozdějších výslechů – policistům tak na místě incidentu sdělte v holých větách to nejpodstatnější: Kdo útočil na koho a čím, jak jste vedli následnou obrannou palbu (a jak jste případně pachatele zadrželi) a jakým způsobem jste mu poskytli první pomoc.

Pokud o nich víte, doveďte policisty k důležitým důkazům – útočníkově zbrani, stopám krve či odhozeným předmětům. Do košatého vyprávění své verze celého konfliktu se určitě nepouštějte, a to ani v případě předběžného výslechu jako zadrženého. I když to nemusí znít lákavě, je lepší se nechat na celý den zadržet a strávit jej v cele čekáním na právníka, než se později na základě nešťastně vyřčených vět ocitnout ve vazbě. 

Velmi kontroverzně může také působit povinnost poskytnout první pomoc, neboť náš právní řád nutí každého schopného jedince provést alespoň pokus o záchranu člověka, a to i v případě, že se vás ještě před chvílí očividně pokoušel zabít. K aktu (ne)poskytnutí první pomoci však soudy přihlížejí skutečně přísně a vy jím nejste vázáni pouze ve chvíli, kdy zraněný útočník představuje stále hrozbu a může svůj útok obnovit. Je však zřejmé, že projevená snaha o  pomoc z  vás poměrně rychle sundá masku člověka, který rád bere spravedlnost do vlastních rukou či dokonce jedince libujícího si v násilí.

Stůj, nebo střelím!

Častou událost, při které však většinou neteče krev a jež končí pro napadeného i agresora méně fatálně, představuje zadržení útočníka za pomoci pohrůžky palnou zbraní. Náš trestní řád umožňuje každému občanovi omezit na osobní svobodě osoby, které byly přistiženy při trestném činu nebo bezprostředně po něm, pokud je toho třeba k zamezení útěku, zjištění totožnosti či zajištění důkazů. Takto zadržený jedinec ale musí být v co nejkratší době předán do rukou PČR, případně o tom musí být policie co nejrychleji srozuměna.

TIP: Nesmrtící novinka v osobní obraně: Pepřová pistole Salt

Z toho vyplývá i povinnost pro obránce, který by měl jednat co nejrychleji a také s ohledem na zachování důstojnosti protistrany. V praxi můžete agresora třeba spoutat, zalehnout, uzamknout v objektu či zadržet na místě za použití hrozby zbraní, avšak pokud na vás nijak neútočí, nesmíte mu rovněž „v odvetě“ ubližovat, ať se předtím dopouštěl čehokoliv. Výjimku představuje třeba situace, kdy svým tělem zatarasíte únikový prostor a agresor vás proto opět napadne. Tím započne nový útok proti vaší osobě a vy zase můžete zahájit akci v intencích nutné obrany, kterou lze vést dle platných zákonů s mnohem větší razancí, než s jakou přišel samotný útok.

Když vědci loni zjistili, že čepel dýky slavného faraona Tutanchamona vznikla z meteoritického železa, vzbudilo to značný rozruch. Francouzští odborníci teď nově tvrdí, že nešlo o žádnou výjimku.

Jejich výzkum naopak ukazuje, že prakticky všechny železné nástroje, které pocházejí z doby bronzové, vznikly z meteoritického železa. Doba bronzová, která začala na Předním Východě, asi 3 300 let před naším letopočtem, spoléhala na bronz, tedy slitinu mědi a cínu. Tehdejší lidé ale vzácně používali i železné ozdoby, nástroje a zbraně.

TIP: Mimozemská zbraň: Tutanchamonova dýka byla vyrobena z meteoritu

Francouzi prozkoumali chemické složení dávných železných dýk, seker a ozdob, které pocházejí z Egypta, Sýrie, Turecka a Číny doby bronzové. Úplně všechny zkoumané železné předměty obsahovaly takové množství niklu a kobaltu, že podle vědců musely být vykované z meteoritického železa.

Nově objevená supermasivní černá díra vznikla podle vědců jen 690 milionů let po Velkém třesku. Znamená to, že vznikla v časech, kdy existovalo je 5 % současného vesmíru. Současná rekordmanka je tak o 60 milionů let starší než její předchůdce – kvazar s označením ULAS J1120 + 0641, objevený v roce 2011.

TIP: Existuje nějaký rozdíl mezi kvazarem a černou dírou?

Supermasivní monstrum dostalo označení ULAS J1342 + 0928. Podle vědců je 800 000 000× hmotnější než Slunce a nachází se 13,1 miliardy světelných let od Země v souhvězdí Lva.

Eduardo Bañados, astrofyzik z Carnegie Institution for Science věří, že studium těchto vzdálených monster může přinést odpovědi na klíčové otázky astrofyziky. „Nově objevený kvazar (a jeho černá díra) jsou pro astrofyziku hotovým zlatým dolem. V příštích letech se na ně zaměříme pomocí nejvýkonnějších přístrojů, které jsou k dispozici. Možná se dočkáme i mnoha velkých překvapení,“ neskrývá Bañados nadšení z nového objevu.

Matěj Kozka z Rynárce trávil sklonek své pozemské pouti v neutěšených poměrech jako nemocný muž, v němž by sotva kdo poznal někdejšího výstředního bouřliváka. Když mezi léty 1566 a 1567 zemřel jako duchovní správce chudé farnosti v Suchdole nad Lužnicí, nevzbudilo to u kronikářů žádnou pozornost. Teprve s odstupem se zrodila se legenda o jihočeském Enšpíglovi.

Neslavný začátek

Původ Matěje Kozky z Rynárce je zahalen rouškou tajemství, a tak zůstává sporný i jeho zvažovaný šlechtický původ. Narodil se někdy na přelomu 15. a 16. století. Kolem roku 1520 zakotvil jako světský kněz v kanonii premonstrátek v Dolních Kounicích, v jejímž čele tehdy stál s titulem probošta dr. Martin Göschl. Krátce po Matějově příchodu přestoupil Göschl k luteránství, rozvrátil společenství zbožných panen, s jednou z nich se oženil a později se pravděpodobně připojil k sektě novokřtěnců. Po rozpadu dolnokounického konventu opustil své působiště také Kozka. Zdá se, že zkušenosti, které si odtud odnášel, negativně ovlivnily i jeho vlastní církevní dráhu.

V následujících dvou desetiletích vystřídal Matěj jako duchovní pastýř několik farností v Čechách a na Moravě. Během svých přesunů po nábožensky rozštěpených českých zemích se neváhal pružně přizpůsobovat lokálním poměrům, a tak opakovaně přestupoval od katolicismu k utrakvismu a zpět. Roku 1530 kázal proti kališníkům s takovým zápalem, že tím popudil i samotného krále Ferdinanda I. Habsburského, obávajícího se vypuknutí náboženských nepokojů, ovšem o deset let později poníženě prosil o opětovné přijetí za utrakvistického kněze. Sliboval, že dokud bude živ, „nechce od strany pod obojí způsobou odstoupiti“.

Nejspíše s ohledem na nedostatek utrakvistických duchovních mu nakonec bylo v červnu 1540 vyhověno. Nicméně Kozkův přestup nyní vzbudil značnou nelibost části kališnických kněží. Když proti němu protestoval boleslavský duchovní Řehoř, poukazoval nejen na Matějovu nestálost ve víře, ale také na jeho údajně hříšný a nevázaný pohlavní život. Utrakvistické konzistoři o Kozkovi referoval, „kterak jest již třikráte pod jednou a třikráte pod obojí a že jest neřádný, sodomář hanebný, mládenců mnoho zkazil a že jest v něm satan.“ Zůstává však otázkou, zda se obvinění z opakovaných homosexuálních styků zakládalo na pravdě, či zda v Řehořově podání nešlo o účelové zveličení Matějových poklesků ve snaze zvrátit stanovisko konzistoře.

Muž s vlivnými kontakty

Na příslib definitivního a neochvějného příklonu k utrakvismu Kozka brzy zapomněl. Ještě ve čtyřicátých letech se stal katolickým farářem v Polné, kde postupně dospěl k rozhodnutí vyměnit kariéru světského duchovního za vstup do premonstrátského řádu. Ani tam však dlouho nevydržel, neboť mezi léty 1553–1555 v rozporu s řeholním slibem přestoupil k benediktinům. Díky podpoře spřáteleného člena katolické konzistoře byl dokonce jmenován opatem sázavského kláštera. 

V této situaci se Kozka roku 1559 seznámil s předním českým velmožem Vilémem z Rožmberka. Ten svéráznému duchovnímu nabídl místo probošta augustiniánské kanonie v jihočeských Borovanech, jejímž byl patronem. Správu borovanského konventu, nedlouho předtím zdecimovaného morem, prozatímně vykonával kněz Jan, který se měl podle všeobecného očekávání stát novým proboštem. Rožmberský vladař však prosazoval Kozku, a to navzdory odporu vyšších instancí církevní správy. Zásadní problém řeholní příslušnosti nakonec Vilém obešel tak, že přiměl opata broumovských benediktinů, aby z Matěje sňal řeholní sliby a ten pak vstoupil do řádu augustiniánů kanovníků.

Nástroj pana Viléma

V důsledku vymření většiny zdejších řeholníků nebyla těžištěm činnosti nového probošta péče o duchovní život konventu, nýbrž právě dohled nad jeho ekonomikou. V tomto ohledu Matěj Kozka naprosto selhal. Na počátku jeho éry fungovalo hospodaření v Borovanech pouze díky mladému Jakubu Krčínovi z Jelčan, který mu stál v letech 1559–1561 po boku jako výkonný úředník. 

Žalostných poměrů ve správě majetku kanonie si byl samozřejmě dobře vědom i Vilém z Rožmberka, který nicméně Kozku nadále podporoval. Matěje zbavil funkce teprve pod stupňujícím se tlakem církevních představitelů roku 1564. Zároveň se sám „ujal“ upadajících augustiniánských statků, k nimž vedle městečka Borovan patřilo 11 vesnic se 111 osedlými, dva dvory, mlýn, rybníky, lesy, louky a dvě vinice na území Rakous. Nemovitosti Vilém bezprostředně začlenil do rožmberského dominia, v jehož rámci se staly dobře prosperující enklávou třeboňského panství. 

Bílá vrána

Po krátkém pobytu v Českém Krumlově byl Kozka na podzim 1564 jmenován farářem v Prachaticích. Na novém působišti se sice uvedl dobře, ale když za blíže neznámých okolností vyvolal rozepři v manželství jedné místní měšťky, předvolal si ho do Prahy arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Matěj se měl zpovídat i ze zanedbávání duchovenské služby a dalších prohřešků. I tentokrát našel zastání u Viléma z Rožmberka. Velmož arcibiskupa požádal, aby byl Kozkův trest co nejmírnější, „však věděti ráčíte, že vrána bílá nebude, by ji každý den myli“. Počátkem roku 1566 však stárnoucí kněz, kterého začaly sužovat nejrůznější neduhy, musel Prachatice opustit. Zakotvil na nevýnosné suchdolské faře, kde se jeho pestrý život po nedlouhé době uzavřel.

Ke vzpomínkám na Kozkovu svéráznou církevní kariéru se koncem 16. a v první polovině 17. století přidružily fiktivní žertovné historky, v nichž se zemřelý kněz proměnil ve figurku nápadně podobnou legendárnímu lidovému šprýmaři Tillu Eulenspiegelovi neboli Enšpíglovi. Tento druhý Matějův život brzy našel i literární odezvu. Zachytíme ji už v Historii rožmberské z pera Václava Březana (1568–1618), ale především v Třeboňských pamětech schwarzenberského archiváře Vavřince Benedikta Mecera (1603–1683).

Z moderních autorů rozvinuli kozkovský mýtus zejména beletristé František Heřmánek a Vladimír Müller. V jejich dílech obraz moudrého šibala zcela převrstvil skutečnou historickou postavu kontroverzního duchovního, který spíše než cokoliv jiného ztělesňoval hluboký úpadek řádového kléru v předbělohorské době.

Každý z nás má nějaké fyzické nedostatky a většina z nás se s nimi naučila žít. Pro některé je řešením plastická chirurgie a pro jiné zase soutěže v ošklivosti. Tak jako pro Williama Masvinu z Epworthu v Zimbabwe, který je letošním šampionem soutěže Mr. Ugly 2017. 

Jde již o jeho čtvrtou korunu krále oškliváků. Na své letošní vítězství je tento třiačtyřicetiletý nezaměstnaný muž obzvláště pyšný – získal jej totiž zpět od předloňského vítěze Maisona Sereho. Soutěž o nejošklivějšího muže se v Zimbabwe koná každoročně od roku 2010 a těší se podobnému zájmu jako soutěže miss. Vítězové si odnáší prémii 500 dolarů (přibližně 10 tisíc korun) a věcné dary. Letošní vítěz získal kromě finanční odměny i krávu.

V roce 2015 soutěž doprovázely kontroverze, které ji vynesly až do titulků velkých světových médií. Část veřejnosti a někteří soutěžící pochybovali o oprávněnosti volby vítěze. Kromě chybějících zubů prý nebyl Maison Sere dostatečně ošklivý. Ročník 2016 byl proto zrušený a příležitost předvést své nedostatky tak dostali soutěžící až letos.

TIP: Keňský právník žaluje Izrael a Itálii pro vraždu Ježíše Krista

„Nikdo nemůže zpochybnit, že jsem nejošklivější osoba v Zimbabwe. Teď se chci poprat o krále oškliváků i za hranicemi,“ prohlašuje letošní vítěz.

Příležitost dost možná dostane již příští rok. Organizátor soutěže David Machowa totiž hodlá v příštím roce uspořádat světové klání Mr. Ugly World. Hostitelskou zemí se má stát Jihoafrická republika. „Pokud se soutěže zúčastním, věřím, že získám korunu krále oškliváků pro Zimbabwe,“ říká odhodlaně William Masvinu.

U křečíků džungarských (Phodopus sungorus) se při dočasném snížení metabolizmu a tělesné teploty prokazatelně zastavily či dokonce zvrátily přirozené pochody vedoucí ke stárnutí provázené rozpadem chromozomů. Malí savci, kteří se v zimě ukládají ke spánku, si tedy nejen pořádně odpočinou, ale současně si prodlouží i život.

TIP: Park medvídků k pomazlení aneb Ohrožení australští spáči

Christopher Turbill z Institutu ekologie divoké zvěře ve Vídni vytvořil umělé prostředí pro 25 dospělých samiček, které se ještě nikdy nepářily. Tyto samičky měly k dispozici pouze 8 hodin světla denně, aby u nich byl vyvolán stav hibernace podobně jako v zimním období. Po dobu 180 dní žila polovina křečíků při teplotě vzduchu 20 °C, druhá polovina musela snášet pouhých 9 °C. Obě skupiny měly neustálý přístup k vyvážené potravě a u všech jedinců byly zaznamenávány tělesné změny pomocí mikrozařízení zavedeného pod kůži.

Ukázalo se, že křečíci, kteří upadali díky nižší teplotě vzduchu do hlubšího stavu hibernace, si nejen uchovali důležité části chromozomů neporušené, ale dokázali je i opravit. Po probuzení měli více energie, a mohli proto zkonzumovat větší množství potravy než křečíci z teplejších ubikací.

„Toto zjištění lze pravděpodobně aplikovat na všechna zvířata, která používají nějakou formu hibernace,“ říká Turbill. „Výsledky studie se však bohužel nedají vztáhnout na člověka a jeho spánek. Ve spánku totiž nedochází ani ke zpomalení metabolizmu ani ke snížení tělesné teploty a věda zatím nedokázala vymyslet způsob, jakým u člověka stav hibernace navodit.“

Brandon Johnson z americké Brownovy univerzity na Rhode Islandu a jeho spolupracovníci získali nové doklady o tom, že v ledovém příkrovu Europy fungují podobné procesy, jakými procházejí tektonické desky na Zemi.

Ledová tektonika Europy

Vědci na počítačích simulovali pochody v ledovém obalu měsíce Europa a zjišťovali, zda tam může docházet k subdukci. V deskové tektonice je subdukce jevem, při němž se jedna z desek zasouvá pod jinou.

TIP: Jupiterův měsíc Europa je pravděpodobně tektonicky aktivní. Stejně jako Země

Johnsonův tým dospěl k závěru, že to možné je. Povrchový ledový příkrov Europy je podle nich tvořený dvěma vrstvami. Jednou z nich je vnější tenká vrstva velmi chladného ledu, pod kterou se nachází druhá vrstva, tvořená o něco teplejším ledem. Pokud jsou ve vnější vrstvě ledového příkrovu místa s různou slaností ledu, tak podle vědců na Europě pravděpodobně dochází k subdukci. Pokud tomu tak skutečně je, tak by tektonické pohyby mohly zajišťovat přísun živin pro případné organismy v podpovrchovém oceánu Europy.

Dinosauři období druhohor byli hodně pestrou čeládkou. Od gigantických titanosaurů jižní Ameriky, až po maličké mikroraptory v Číně, žili téměř ve všech možných prostředích. Jedinou výjimkou byla voda. Kromě proslulého spinosaura jsme doposud neznali žádného dalšího spolehlivě vodního dinosaura.

Až teď vědci přicházejí s novou fosilií, která by to mohla změnit. Dinosaurus Halszkaraptor escuilliei, přezdívaný Halszka, pochází z Mongolska, kde žil v období křídy, asi před 75 miliony let. Odborníky zaskočil tím, že jde o směsku znaků, která je u dinosaurů velmi neobvyklá. Vědci si nejprve mysleli, že jde o nepodařený podvrh padělatelů fosilií.

TIP: Přízrak z Gobi: Honba za devítitunovou hrbatou kachnou

Halszkaraptoři měli komické tělo s dlouhým labutím krkem, krátkými křídly a dlouhýma nohama. Jejich podivný vzhled by mohlo vysvětlit to, že žili ve vodním prostředí. Tito příbuzní slavných velociraptorů jsou velmi vzácným dokladem toho, že i dinosauři dokázali pronikat do vody.

Dne 7. prosince 1995 v 17:45:44 UT sonda prolétla ve vzdálenosti 892 km od povrchu měsíce Io. Šlo o kritický okamžik celé výpravy, protože gravitační manévr u tohoto měsíce byl nutný pro zbrzdění asi o pětinu potřebné změny rychlosti (175 m/s). Velmi záleželo na přesnosti průletu, protože při větší vzdálenosti by bylo zapotřebí příliš velké množství pohonných látek, které by při pozdější činnosti družicového modulu chybělo. Výsledek byl perfektní.

TIP: Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo

Ve 21:53 UT sonda prolétla perijovem dráhy ve vzdálenosti 214 570 km nad horní hranicí oblačnosti Jupiteru, 285 590 km od středu planety. Ve 22:06 UT sonda přijala první signály z atmosférického pouzdra. Signál, předaný dále, letěl k Zemi 52 min.