Inženýři Lockheed Martin vyvinuli dron Fury, který poskytuje rozmanitou podporu bojovým jednotkám. Jeho velikou předností je, že ke vzletu nepotřebuje letištní plochu. Fury totiž startuje pomocí katapultu a přistává do velké sítě. Start a přistání tohoto dronu může proběhnout na neupravené ploše o rozloze pouhých 18,6 metrů čtverečních.

Dron s rozpětím křídel 5 metrů unese 91 kg paliva a vybavení. Může létat do výšek kolem 4 500 metrů a pohání ho vrtule umístěná vzadu. Fury nedávno dostal nový motor typu 1803, díky němuž se teď dron udrží ve vzduchu až 15 hodin.

TIP: Program Tern: DARPA připravuje exotické drony s kolmým startem

Fury se tím pádem stal jedním z nejvíce „vytrvalých“ dronů ve své kategorii. To značně zvyšuje jeho atraktivnost pro využití ve zpravodajství, průzkumu, ostraze nebo pokročilém elektronickém boji.

Psal se 13. červen 1940 a portugalský konzul ve Francii Aristides de Sousa Mendes stál pravděpodobně před nejdůležitějším rozhodnutím svého života. Pokyny shora zněly jasně – neudílet vízum ani portugalský cestovní doklad Rusům, Židům, cikánům či držitelům mezinárodních uprchlických pasů. Ve stejné době se na diplomata obrátil s prosbou o portugalské vízum jeho známý, polský rabín Chaim Kruger. De Sousa Mendes si i díky němu trpce uvědomil, že ve skutečnosti nemá v rukou záchranu několika desítek životů, nýbrž tisícovek… 

Víza pro všechny

Francouzské Bordeaux, kde konzulární úřad sídlil, se tou dobou stalo poslední nadějí tisíců utečenců z Nizozemska, Lucemburska, Belgie a dalších zemí obsazených nacisty. Uprchlíci se chtěli za každou cenu dostat do portugalského Lisabonu, odkud mohli po moři vycestovat do celého světa. K tomu však potřebovali platná víza. 

Podle rodinných příslušníků konzul onoho červnového odpoledne onemocněl a zavřel se ve svém pokoji. Když pak 16. června 1940 z ložnice vyšel, prohlásil v souladu s hlasem svého svědomí: „Od této chvíle vydávám víza všem!“ A slovo dodržel. Jeho dům se krátce nato změnil k nepoznání. Jídelnu, ložnici i kanceláře zaplnily stovky utečenců: Spali na židlích, na podlaze i kobercích. Byly mezi nimi těhotné ženy, starci, děti i lidé, kteří ztratili rodinu ve válce. Nemyli se, nečesali ani nejedli z obavy, aby nepřišli o místo ve frontě. Ostatní se tlačili u vstupní brány a na schodech do budovy.

Za odvahu se platí

Mendes podepisoval víza jako na běžícím pásu, bez ohledu na to, zda šlo o antifašisty, intelektuály, Židy či jinak nepohodlné osoby – na nic se uprchlíků neptal. Jeho tajemník José Seabra opatřoval dokumenty razítkem a pomáhala i rodina. Za pouhých 72 hodin zvládli takto odbavit tisíce víz. O tři dny později, 19. června 1940, bombardovali Bordeaux Němci a Mendes společně s dalšími běženci město opustil. V Toulouse pak pověřil vicekonzula, aby nadále dával razítka do pasů a pokračoval ve vydávání dokumentů, jež mohly zachránit život. 

O den později zuřící portugalský diktátor António de Oliveira Salazar nařídil, aby konzula neprodleně eskortovali do vlasti. Než k tomu však došlo, udělil Mendes nespočet dalších víz – celkově asi třicet tisíc, přičemž zhruba dvanáct tisíc obdrželi Židé. Většina z těch, kdo pak v létě roku 1940 přešli Pyreneje a dorazili na portugalské hranice, vděčila za záchranu právě jemu. Po návratu domů ovšem konzul za své hrdinství tvrdě zaplatil. Okamžitě ho propustili a zbavili penze i možnosti pracovat. Zemřel v naprosté bídě roku 1954 ve františkánském špitále v Lisabonu.

Bulharská tvrdošíjnost

Velcí hrdinové a zachránci z řad politiků patřili často mezi kontroverzní a ne zcela mravně neposkvrněné osobnosti. Svědčí o tom i činnost Dimitara Peševa, který byl za druhé světové války místopředsedou Národního shromáždění Bulharské republiky a předtím působil jako ministr spravedlnosti. Pešev neprotestoval, když měla země schválit protižidovský zákon na ochranu národa ani při pozdějším projednávání deportace bulharských Židů. Názor změnil až ve chvíli, kdy pochopil, že opatření směřující k vyhoštění 48 tisíc židovských spoluobčanů nejsou pouze prázdnými slovy. Přesvědčila jej o tom delegace bulharských Židů, kterou přijal 8. března 1943. 

Ještě téhož dne kontaktoval předsedu vlády Bogdana Filova, ten však setkání odmítl. Pešev se tedy obrátil na ministra vnitra Petara Gabrovského a přesvědčoval jej, že zmíněná opatření se musejí zrušit. Nakonec uspěl: zastavení deportací bulharských Židů bylo oficiálně nařízeno 9. března v 17.30. Proces vyhošťování nicméně pokračoval v tehdejší bulharské Makedonii a Thrákii – dvanáct tisíc tamních Židů skončilo v koncentračních táborech Treblinka, Salonika a Auschwitz, kde později téměř všichni zemřeli. 

Aby se Pešev ujistil, že podobný osud nepotká zbylé bulharské Židy, napsal 19. března 1943 premiéru Filovovi dopis, v němž ještě jednou naléhavě žádal o zastavení nucených přesunů. Listinu signovalo dalších 43 poslanců vládních stran, z nichž většina ani přes nátlak svůj podpis neodvolala. K deportacím tak nakonec nedošlo.

Nepolapitelný Bond v sutaně 

Jednoho květnového dne roku 1943 se Římem rozezněly výstřely samopalů, ale muž v kněžské sutaně, na kterého německá hlídka střežící italskou metropoli mířila, zmizel kdesi v uličkách. Němci tak znovu propásli šanci dostat Hugha O’Flahertyho, irského kněze a člena vatikánského diplomatického sboru. Odvážný duchovní unikl nastražené léčce již po několikáté, a to k nesmírné zlosti fanatického nacisty podplukovníka Herberta Kapplera, který tehdy v okupovaném Římě pořádal svá židovská jatka. 

O’Flahertymu patřilo na seznamu nepohodlných osob jedno z předních míst. Využíval totiž svého postavení kněze a dokázal pod vatikánskou záštitou vybudovat ve městě tajnou síť klášterů, podzemních prostor a bytů, kde ukrýval zhruba čtyři tisíce Židů a odbojářů. S nacisty, kteří jej později odhalili a usilovali mu o život, rozehrál nebezpečnou hru na kočku a myš. Mimo Vatikán se ve městě za účelem tajných schůzek objevoval v přestrojení za pouličního prodavače, metaře, jeptišku i uhlíře. Často se mu dařilo uniknout i díky dřívějším sportovním zkušenostem nadaného boxera a házenkáře. 

Po válce se situace obrátila – Kappler dostal doživotí a jedním z mála lidí, kteří ho ve věznici Gaeta navštěvovali, se stal právě O’Flaherty. Zřejmě pod vlivem společných rozhovorů se nechal nacistický pohlavár v roce 1959 za mřížemi pokřtít. 

Maďarský anděl spásy 

V lednu 1944 propuklo v ulicích Budapešti protižidovské běsnění pod taktovkou antisemitské nacistické strany Šípových křížů a došlo k masovým odsunům do tamního ghetta. Před začátkem onoho pekla žilo ve městě zhruba 700 tisíc Židů, o šest měsíců později už jen 230 tisíc. V této situaci přijel do maďarské metropole švédský diplomat Raoul Wallenberg, kterého vrchní rabín skandinávské země Marcus Ehrenpreis pověřil záchranou zbylých židovských bratrů a sester. 

Dvaatřicetiletý vystudovaný architekt pocházející z jedné z nejvlivnějších švédských rodin se v napjatých podmínkách brzy zorientoval – pochopil, že i v tvrdé nacistické byrokracii lze s využitím úplatků najít jisté skulinky. Mimo to nechal tisknout speciální švédské pasy, které opravňovaly maďarské Židy k pobytu v tzv. mezinárodních ghettech. Jednalo se celkem o 32 budov, které pronajal: nad jejich střechami se vlnily vlajky neutrálních zemí a jejich půda byla podobně nedotknutelná jako velvyslanectví. 

Nevyjasněné úmrtí

Osmého prosince 1944 oblehla Budapešť Rudá armáda. Bylo zřejmé, že se válka chýlí ke konci. Členové Šípových křížů tehdy porušili diplomatickou imunitu, vtrhli do „bezpečných domů“ a odvlekli další stovky Židů. V lednu 1945 se vedení ozbrojených složek SS rozhodlo povraždit všechny zbylé obyvatele budapešťského ghetta. Tehdy Raoul Wallenberg osobně navštívil generála SS Augusta Schmidhubera a pohrozil mu, že pokud zmíněný plán uskuteční, udá ho Sovětům a postará se, aby jej popravili. Nacista se hrozby zalekl a švédský diplomat – v Budapešti rovněž přezdívaný „Anděl spásy“ – tak zachránil dalších padesát tisíc Židů. 

Život jednoho z největších hrdinů války skončil za dosud nevyjasněných okolností. Podle posledních zpráv ze 17. ledna 1945 odjel na velvyslanectví v Debrecenu vyjednat sovětskou podporu pro své židovské chráněnce. Tam ho zřejmě zatkli a kvůli obvinění ze špionáže pro Američany jej odvezli do Sovětského svazu, kde skončil za mřížemi. Podle pozdějšího oficiálního prohlášení zemřel v roce 1947 v moskevské věznici Lubjanka na infarkt. Někteří propuštění trestanci ze sibiřských gulagů však tvrdili, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v 80. letech minulého století. 

Matka dětí z ghetta 

V červenci 1942 začala v Polsku likvidace židovského ghetta a jeho obyvatelé museli nastoupit do transportů směr vyhlazovací tábory. Na scéně se v té době objevila sociální pracovnice Irena Sendlerová, kterou všichni z ghetta znali jako obětavou sestru Jolantu. Věděla, že odsun do tábora skončí pro většinu Židů smrtí, a rozhodla se, že zachrání tolik dětí, kolik jen zvládne. Napojila se proto na Radu pro pomoc Židům s krycím názvem Žegota a stala se vedoucí jejího dětského oddělení. 

„Pašování“ dětí pak probíhalo různě. Ty starší opouštěly ghetto v rakvích či pytlích na mrtvoly, skrz kanály nebo zahrabané v odpadcích. Mladší z nich přehazovali tajní členové Žegoty přes zeď v krabicích či menších pytlích. Následně museli malí utečenci podstoupit převýchovu a poté našli nový domov v náhradních polských rodinách, klášterech nebo světských ústavech. 

Navzdory mučení 

Když Sendlerovou v říjnu 1943 zatkli příslušníci gestapa, netušili, o jak velký „úlovek“ se jedná. Sestra Jolanta znala jako jediná celou zašifrovanou kartotéku všech propašovaných dětí i jejich náhradních rodin, takže každé její slovo mohlo přivést stovky lidí na smrt. Navzdory brutálnímu mučení však nepromluvila a po třech měsících vyšetřování si vyslechla ortel: smrt zastřelením. Lidé z Žegoty ji ovšem v poslední chvíli zachránili – gestapo zkrátka podplatili. 

Sendlerová odmítla přijmout komunistickou ideologii a po válce se stala nežádoucí osobou. V následujících desetiletích pracovala v sirotčincích a sociálních domovech. Její příběh pak na přelomu tisíciletí paradoxně znovu objevily až jisté americké středoškolačky z Kansasu, které zpráva o odvážné a obětavé Polce zaujala. Když v roce 2008 Irena Sendlerová umírala, bylo 700 z 2 500 dětí, které zachránila, stále na živu. 

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv FDA nedávno schválil první digitální pilulku na světě. Tento lék je součástí léčby řady psychických nemocí, zejména schizofrenie a bipolární poruchy, zároveň ale vzbuzuje značné kontroverze.

Lék se jmenuje Abilify MyCite a obsahuje senzor o velikosti zrnka písku. Tento senzor, vyrobený z bezpečného množství mědi, hořčíku a křemíku, se aktivuje v okamžiku, kdy se setká s kyselinou v žaludku. Od té chvíle komunikuje s nositelnou elektronikou, která pak dále přes aplikace chytrého telefonu posílá lékařům informace o tom, zda pacient skutečně spolkl nezbytné léky. Může také sdílet další informace, například o aktivitě pacienta, s vybranými osobami.

TIP: Biologicky rozložitelné senzory ohlídají mozek a pak se neškodně rozpustí

Abilify MyCite pomáhá lidem se schizofrenií, bipolární chorobou nebo těžkou depresí, tedy nemocí, u kterých je mimořádně důležité pravidelné užívání léků. Odesílání dat může podle některých odborníků ale představovat problém. Lidé trpící vážnými duševními nemocemi se mohou neustálým sledováním cítit ohroženi. Pilulka je živnou půdou pro vznik paranoidních stavů a může nemocné od léčby naopak odrazovat. Existují také obavy z možného zneužití citlivých údajů.

Zastánci naopak upozorňují, že kromě efektivity v léčbě nemocných přináší novinka i finanční výhody. Podle odhadů stojí nedodržování doporučených lékařských postupů americké daňové poplatníky okolo 100 miliard dolarů ročně. Nová pilulka tak má i nezanedbatelný finanční přínos.

FDA očekává, že Abilify MyCite je jen první vlaštovkou, která otevře dveře příští generaci chytrých léků. Na trhu by se měl tento nový lék objevit v průběhu příštího roku. 

Fotografií Billyho the Kida existuje jen minimum a jsou tak velmi ceněné. Před několika lety zaplatil miliardář William Koch za jiný snímek tohoto pistolníka 2,3 milionu dolarů (přibližně 50 milionů korun), před 2 lety byl vydražen další Kidův snímek za 5 milionů dolarů (asi 100 milionů korun). Nově objevená fotografie má podle odborníků ještě mnohem vyšší cenu. Kromě známého pistolníka je na ní totiž dost možná i jeho kat – šerif Lincoln County Pat Garrett.

Uteč, nebo tě zabiju

Podle Roberta Stahla, bývalého profesora z arizonské univerzity a uznávaného odborníka na Billyho the Kida, byli pozdější psanec a šerif Garrett v mládí přátelé. Zatímco Billy (občanským jménem Patrick Henry McCarty) si vybral dráhu zločince, Garrett se stal v roce 1880 šerifem v Lincoln County.

Traduje se, že šerif Garrett s ohledem na dávné přátelské pouto vyzval Billyho, aby opustil území Nového Mexika. „Pokud opustíš Nové Mexiko, nechám tě na pokoji. Pokud ale zůstaneš, půjdu po tobě bez ohledu na to kým jsi,“ řekl údajně Garrett pistolníkovi. Právě z této doby pravděpodobně pochází snímek Franka Abramse.

Jak známo, Billy ke své škodě nabídku šerifa nevyužil a stal se obávaným desperátem. Podle některých pramenů je mu připisováno až 21 vražd, skutečně doložených je ale „jen“ devět mrtvých. V dubnu 1881 utekl Kidd z vězení, kde čekal na popravu za vraždu lincolnského šerifa Bradyho a dalších dvou mužů. Během útěku zastřelil dvojici šerifových agentů.

Šerif Garrett vyrazil po jeho stopě do Fort Summer. Po příjezdu do města se pustili do výslechu zdejších obyvatel. Jedna z verzí tvrdí, že během výslechu Kidova přítele Pete Maxwella, se náhle otevřely dveře a do potemnělé místnosti vstoupil nicnetušící Kid. Jakmile zahlédl šerifovu tmavou siluetu, začal opatrně couvat a při tom se vyděšeně španělsky ptal „¿Quién es? ¿Quién es?“ (česky „Kdo je to?“).

Naneštěstí pro Kida ale šerif, stále skrytý pod rouškou tmy, dokázal spolehlivě poznat, komu překvapený hlas patří. Garret tasil revolver a dvakrát vystřelil. První kulka zasáhla Kida těsně nad srdce a legenda Divokého západu padla v pouhých 21 letech k zemi.

TIP: Z prstenu za pár desetikorun se vyklubal milionový poklad

Jak už to v podobných případech bývá, po smrti Billyho the Kida se objevila spousta spekulací a konspiračních teorií, podle kterých mladík ve skutečnosti v Lincoln County nezemřel a podařilo se mu uprchnout. V pozdějších letech se za legendárního pistolníka pokoušela vydávat spousta lidí z různých koutů Divokého západu.

Procházka po cestě mezi poli je příjemná. Sluneční paprsky se opírají do země a těžká vůně hlíny prosycuje okolní vzduch. Podél cesty v trávě nebo přímo na poli hledají semínka plevelů strnadi obecní (Emberiza citrinella) a jejich dobře známé jemné trylky „ci ci ci ci cí cijů“ se i v parných letních dnech nesou krajinou. Člověk rovněž může zaslechnout koncertování skřivanů (Alauda arvensis) nebo vzrušené mlaskavé „ček ček ček“ ťuhýka obecného (Lanius collurio). Tito dříve běžní ptáci u nás ale ubývají, a to závratným tempem.

Dopad plošného zemědělství

Z krajiny se vytrácí nejen strnad, skřivan a ťuhýk, ale i pěnkava obecná, zvonek zelený, chocholouš obecný, čejka chocholatá, konipas bílý i luční nebo zcela běžný vrabec domácí. A tím výčet řídnoucích ptačích druhů zdaleka nekončí. Navíc bohužel nejde jen o problém České republiky, ale o celoevropský trend.

Příčinou úbytku ptačích populací je nevhodný způsob, jakým hospodaříme s krajinou. Zemědělství je plošné a intenzivní. Na rozlehlých polích se pěstují monokulturní plodiny. Stoupá používání hnojiv, herbicidů a pesticidů, které se například vlivem vydatných dešťů nezřídka dostanou do vodních toků. Pochopitelně většinou obsahují látky pro vodní organismy vysoce toxické. Životní prostředí je dále navíc znečišťováno výtoky z hnojišť a siláží z velkochovů.

Nepostradatelné keře

Když se ohlédneme do minulosti, uvědomíme si, že dříve bývala krajina rozčleněná do četných malých políček a travních ploch. Ty byly od sebe odděleny ladem ponechanými úhory a mezemi s keři a divoce rostoucími bylinami.

Sameček ťuhýka obecného. Tento pták ke svému životu nutně potřebuje trnité keře v krajině. (foto: Shutterstock)

Takovýto ráz krajiny vyhovuje kromě bažantů a koroptví i výše zmíněným ptákům typu strnada a ťuhýka, kteří ke svému životu roztroušenou zeleň v zemědělské krajině potřebují. Strnad své z trávy spletené hnízdo umisťuje na zem právě pod křoviska, ťuhýk si obydlí staví přímo v keřích. Oba loví na zemědělské půdě a pastvinách. Ťuhýk navíc využívá trnitých keřů jako jídelní stůl. Kromě hmyzu totiž loví i ještěrky či drobné hlodavce, které ovšem nedokáže roztrhat tak snadno jako velcí dravci. Trn mu tedy slouží jako „držák“ a ťuhýk si takto ulovenou potravu s jeho pomocí pohodlně naporcuje. Na trnech končí i veškerá přebytečná kořist či úlovky pro odrostlá mláďata, takže hlohy, plané trnky nebo šípkové keře vysazené kolem polí fungují i jako spižírna tohoto „dravce“ mezi pěvci.

Raději intenzivně než šetrně?

Oproti strnadovi a ťuhýkovi je zvučně cvrlikající skřivan decimován především chemizací, ale i zaoráváním strnišť. Ta mu brzy na jaře a na podzim poskytují dostatek potravy v podobě drobného hmyzu a zeleně širokolistých druhů plevelů. Skřivan navíc hnízdí přímo v polních kulturách, podobně jako tomu bývá například u jednoho z našich dravců – motáka lužního. Jejich hnízda a hnízda dalších polních ptáků jsou tak každoročně ohrožena výkonnou zemědělskou technikou a nezřídka končí rozježděná či rozsekaná, což je další významný negativní zásah do biodiverzity naší krajiny.

Intenzifkaci zemědělství včetně používání chemických přípravků bohužel podporuje současná podoba tzv. Společné zemědělské politiky EU. Je kladen důraz na co nejintenzivnější produkci, zatímco na programy k přírodě šetrného způsobu hospodaření jsou paradoxně vyčleněny relativně malé finanční prostředky.

Bezvýchodný útěk zajíců

Nevhodným způsobem hospodaření v agrární krajině však nejsou postiženi jen ptáci, kteří rychle reagují na změny životního prostředí. Roztroušená zeleň a pásy mezi poli jsou životně důležité například i pro zajíce polního (Lepus europaeus). Zaječka pro svá mláďata úkryt nepřipravuje a vrhá je do důlku na zemi. Zajíčci se rodí osrstění a vidí, přesto první dny života prosedí na místě. Tehdy jsou nejvíce zranitelní.

Zhruba po jednom týdnu začnou být malí zajíci pohybliví, ale ani pak nejsou ohroženi méně. Na širém prostranství dnešních od obzoru k obzoru táhnoucích se polí, kde chybějí keře skýtající úkryt, se totiž snadnou stanou kořistí dravců. Ti mají z výšky dokonalý přehled a mladý zajíček před nimi nemá šanci utéct. Než široširé pole přeběhne, aby se skryl v křoví, skončí v pařátech predátora. Zajíčci neutečou ani před rychle se pohybující těžkou zemědělskou technikou. Ročně tak přežije asi pouhá třetina narozených zajíců. Dříve docházelo nezřídka k jejich přemnožení, dnes se zaječí populace v mnoha evropských státech významně zmenšila.

A co dál?

Biodiverzita moderní agrární krajiny výrazně poklesla. Kdysi pestrá krajina s rozmanitou paletou živočichů a rostlin se nám takřka před očima mění ve sterilní poušť, která sice produkuje výnosné monokulturní plodiny, ale zvířata v ní žít nemohou. A to jsem problematiku necitlivého hospodaření v krajině jen poodkryli.

TIP: Putování s ptáky: Rozhovor s ornitologem Tomášem Grimem

Řešením rozhodně není jenom povzdechnout a nostalgicky vzpomínat na někdejší přírodní bohatství. Měli bychom se zaměřit na změnu celé koncepce hospodářství. Právě citlivá péče o krajinu zůstává nejúčinnější a většinou nejlevnější metodou, jak původní biodiverzitu zachovat. Snad začněme, dokud je ještě čas.

Kabourek se patrně stýkal s oběma zmíněnými sestrami současně a nelze vyloučit, že o tom věděly. S Marianou se chtěl oženit a farář neshledal na tomto záměru nic podezřelého. Až poté, co se stal sňatek skutkem, se provalilo Uršulino těhotenství. Skutek byl vnímán jako incest a sňatek byl prohlášen za neplatný. Kabourek se živil jako obecní pasák, neměl téměř žádný majetek a žil v obecní pastoušce. Přesto se nevzdal a se zrušením sňatku nesouhlasil. Jeho přístup k životu a postoj k osobám výše postaveným rozhodně nebyl poddajný.

Problémový poddaný

Kabourek nepředstavoval kladného hrdinu v moderním slova smyslu. Opakovaně kradl panské obilí a patrně se podílel na okradení jednoho rychtáře. Však také skončil několikrát ve vězení. Kromě toho měl neklidnou letoru a každé z jeho dětí se narodilo na statcích jiné vrchnosti. Když ho omrzel pobyt na panství Radenín, přesunul se na Bzí, posléze zatoužil po Hlubocku. S klidným svědomím zažádal o výhostní list, přičemž v žádosti nenacházíme ani stopu po nadměrné pokoře. Úředníci se ho nepochybně rádi zbavili a příslušný dokument mu bez potíží vydali. Někdy Kabourek ani na úřední papír nečekal a prostě odešel s rodinou jinam – pasák našel v té době živobytí bez problémů v každé vsi. 

Kabourek nechtěl žít se zátěží z minulosti v podobě sexuálního deliktu a toužil po legalizaci vztahu s ženou, s níž měl několik dětí. Chtěl získat za každou cenu dispenz, aby dosáhl legalizace sňatku. Ten ovšem mohl vydat pouze papež či jeho zástupce. Přestože měl Kabourek marginální společenské postavení, dokázal získat od knížete Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberka svolení, že může o dispenz žádat.

Jak to dokázal? Docela jednoduše. Neúnavně se obracel se na knížete s opakovanými přípisy. Nic nevadilo, že neuměl číst ani psát, takové služby mu poskytl za malý peníz například kantor.  Získat dispenz ovšem představovalo krajně nákladný podnik, který si jihočeský pasáček rozhodně nemohl dovolit. Pouhé napsání supliky, byť přišlo nanejvýš na několik zlatek, představovalo nezanedbatelnou položku v jeho minirozpočtu. Přesto nelitoval námahy ani peněz se a svoji vrchnost nenechával v klidu.

Šťastný konec kauzy

Nakonec se ukázalo, že vytoužený dispenz mu může udělit i papežský nuncius ve Vídni. Stačilo „pouhých“ šestnáct let a v roce 1694 dosáhl Kabourek svého cíle. Opravdu se mohl chlubit papežským dispenzem. Ovšem teprve v dubnu 1695 měl kníže v rukou zprávu o tom, že dokument, který s podílem pražského arcibiskupství zprostředkovala vídeňská nunciatura, byl odeslán do Prahy na arcibiskupství. V obsáhlém přípisu, kde bylo vše rekapitulováno, nelze přehlédnout okolnost, že Tomáš Kabourek byl stále na útěku – dosud se nevrátil na rodné panství. Nicméně dispenz se o pár dní později ocitl na třeboňském zámku a jen čekal na Kabourka, až si jej přijde vyzvednout. Případ „incestu“ z roku 1678 byl tedy konečně vyřešen dispenzem z roku 1695. 

Podle současné kosmologie se začaly galaxie rodit v gravitačně zkolabovaných strukturách temné hmoty. Do těchto center přitahovala gravitace i baryonickou („obyčejnou“) hmotu, načež se zformovaly zárodky dnešních hvězdných ostrovů. Postupně se pak spojovaly do větších celků v epizodách galaktického kanibalismu, až vznikly galaxie současných velikostí. 

Pokud jde o černé veledíry, předpokládá se, že se jejich zárodky utvářely brzy po zrodu galaxií. V centrech galaktických „embryí“ panovaly nejspíš vhodné podmínky pro vznik hmotných hvězd, které pak během několika stovek milionů let ukončily svůj jaderný vývoj, explodovaly jako supernovy a zanechaly po sobě hvězdné černé díry. Ty se poté vzájemně slučovaly v hustém prostředí galaktických center, a vznikly tak černé díry s hmotnostmi tisíců sluncí. I ty se dál spojovaly během srážek galaxií, při nichž docházelo rovněž k nasávání značného množství plynu a snad i stálic z center hvězdných ostrovů pod horizont událostí. Tímto způsobem se postupně zformovaly černé veledíry o hmotnostech milionů sluncí. 

Oba typy objektů jsou tedy nevyhnutelně „geneticky“ spojeny; z hlediska časové posloupnosti však podle současných představ galaxie „vedou“.

Severoameričtí Amišové jsou ve světě známí hlavně kvůli svému archaickému životnímu stylu a odmítání moderních technologií. Vyhýbají se globálnímu světu, zdržují se v uzavřených komunitách a velmi často volí lidové léčebné postupy namísto moderní medicíny.

Jak je tedy možné, že se Amišové často dožívají vysokého věku? Důvodů je jistě víc, vědci ale zjistili, že ve prospěch Amišů hraje jedna genetická zvláštnost. Často mají ve svém genomu nefunkční kopii genu SERPINE1. Amišové, u nichž toto platí, mají nápadný sklon žít mnohem déle. Jejich průměrná délka života se blíží 85 letům.

TIP: Lidské tělo má nejspíš pevně daný věkový limit: 115 let

O produktu tohoto genu je známo, že se může podílet na řadě nepříjemných onemocnění. Pokud má Amiš jednu z kopií tohoto genu nefunkční, tak je to pro jeho zdraví blahodárné. Lidé se dvěma nefunkčními kopiemi genu mají ale problém. Při poranění jim hrozí silné krvácení. Lékaři a vědci teď mají každopádně nad čím přemýšlet. 

Výrobci robotů Boston Dynamics jsou dceřinou společností japonské telekomunikační firmy SoftBank. Firma v těchto dnech představila video, které zachycuje nejnovější variantu jejich robota z řady SpotMini.

Na novém robotovi jsou patrné znaky předešlého SpotMini, s výjimkou manipulačního ramene, které u nového SpotMini chybí. Nápadný je elegantní štíhlý design, jinak ale u SpotMini zřejmě nedošlo k radikálním změnám.

TIP: SpotMini: Pořiďte si nového robotického pomocníka do domácnosti

Nový robot SpotMini měří přes 80 cm a váží kolem 30 kg. Má k dispozici vylepšenou mechaniku a algoritmy, autonomní zdroj energie v podobě baterie, 3D vidění a 17 kloubů, s jejichž pomocí se pohybuje.

Pero je mocný nástroj a tradiční společnosti si moc asociovaly spíš s muži než s takzvaným „něžným pohlavím“, u něhož bývala vyžadována podřízenost. O to více pozornosti však na sebe poutají autorky, které se i přes ztížené podmínky doby dokázaly na tomto poli prosadit.

Žádné proto-feministky

Není možné spatřovat v těchto ženách jakési proto-feministky a přemýšlet o nich v intencích emancipačních snah, protože by to znamenalo podsouvat jim politické cíle, které jejich myslím a srdcím nebyly vlastní. Neusilovaly o systémovou změnu společenského řádu či o nastolení rovnosti pohlaví v dnešním slova smyslu, přesto však jejich díla tvoří pomyslné kamínky na dlouhé cestě k uznání intelektuální autonomie jedné poloviny lidského rodu.

Již z období pozdního středověku jsou z českých zemí (byť zprostředkovaně) známy ojedinělé příklady žen, které byly literárně činné. Nemůžeme se sice ani zdaleka pyšnit tak výraznými talenty, jakým byla například ve Francii přelomu 14. a 15. století Christine de Pisan, a dokonce většinou neznáme ani jejich jména, přesto by neměly zůstat bez povšimnutí.

Anglická básnířka v Čechách

Nesmělý zlom v Čechách představuje až období konce 16. a počátku 17. století, kdy zde působila pozoruhodná básnířka Alžběta Johanna Westonia. Talentovaná autorka anglického původu, k němuž se po celý život hrdě hlásila, publikovala své verše latinsky, nicméně svým životem je s českými zeměmi pevně spjata. Do Prahy přicestovala jako nevlastní dcera magistra Kelleyho, známého alchymisty Rudolfa II. Tato příbuzenská vazba pro ni byla výhrou, ale i prokletím. V okamžiku, kdy Kelley upadl do císařské nemilosti, se tato automaticky vztáhla i na jeho blízké.

Vzdělaná Johanna proto svůj literární um často využívala v boji za znovuzískání rodinné prestiže i majetku ve vztahu k císaři a jiným vlivným šlechticům té doby. Vedle této trpké zkušenosti ji po celý život pronásledovaly taky bolestné ztráty jejích nejbližších. Překladatel a editor jejího díla Eduard Petrů soudí, že právě autorčin tragický osud v kombinaci s nesporným nadáním a faktem, že byla ženou, je hlavním důvodem, proč Westoniino dílo nebylo na rozdíl od mnoha jejích současníků zapomenuto.