Speciální zrcadlo od tureckého průmyslového designéra Berka İlhana je vlastně geniálně jednoduché. Tvoří ho zařízení podobné tabletu, s vestavěnou kamerou a inteligentní zrcadlovou vrstvou. Ta je aktivována, jakmile příslušný software detekuje ve tváři úsměv. Zařízení je vyvinuté primárně pro pacienty trpící rakovinou, pro které je podle Berka İlhana každá dávka optimismu a radosti mimořádně důležitá. Mimika naší tváře má přitom na naše vlastní pocity zásadní vliv.

Radost bohužel nebudí cena zařízení – zaváděcí ceny se pohybují mezi dvěma a třemi tisíci dolary (v přepočtu 43 až 64 tisíce korun). Nicméně İlhan doufá, že by cenu mohla výrazně srazit kampaň na crowdfundingovém portálu Kickstarter.

Mléko sloužilo ve středověku jako sezónní potravina. Dostatek se v hospodářství vyskytoval především v pozdním jaru a přes léto, když měly krávy telata. Při správném uskladnění syrečků (slovem syreček se ve středověku nerozuměly olomoucké syrečky, ale mléčný produkt, který dnes nalezneme v obchodě pod názvem tvrdý tvaroh) si však lidé mohli dopřát mléčný výrobek i v období, kdy už čerstvé mléko nebylo dostupné.

Oblíbená přísada

Na území Čech se sýry ve středověku vyráběly mléčným kvašením. Sýření (srážení mléka syřidlem) nebylo ještě tolik rozšířené. Sýr se vyráběl podomácku, ale věnovali se mu rovněž tehdejší specialisté (syrníci), kteří ve městech prodávali i máslo. Sýr z Čech dokonce vyváželi a rozšířili ho pod označením český sýr.

Syrečky se uskladňovaly v dřevěných klecích na suchém místě, nejčastěji pod střechou nebo v komorách. Tvaroh či syrečky se také přidávaly do řady receptů, které se nám dochovaly do dnešních dnů. Naši předci si tak na Velikonoce připravovali koláč syrnej, vařili šišky syrné či  syrnou kaši, která byla oblíbeným svatebním jídlem. Sýry se také odváděly jako dávky v určitých dnech v roce církevním či světským majitelům vesnic a usedlostí. Byly také vcelku častým předmětem krádeží z již zmiňovaných komor, kde se skladovaly.

Napůl snězený syreček s cibulí, chlebem a kmínem se stal dokonce roku 1073 záminkou pro násilnost mezi nejvyššími duchovními. Pražský biskup Jaromír tehdy zbil olomouckého biskupa Jana, kterého osočil, že žije příliš lakomým způsobem života, jenž jeho církevní hodnosti nepřísluší. 

Image

Čtěte také

Tvarůžky: Zrající český unikát se u nás vyrábí už nejméně 400 let

Rudá planeta rozhodně není v současné době místem, které bychom označili jako prostředí vhodné pro život. V blízkosti rovníku zde sice během letních dnů stoupají teploty k příjemným 35 °C, průměrná teplota na povrchu planety je ale pouhých -63 °C. Během zimních měsíců pak v oblasti pólů padá až k -143 °C. Problémem je také nízký atmosférický tlak, odpovídající asi 1 % tlaku na Zemi, a také vysoká úroveň kosmického záření.

Až dosud panovalo mezi vědci všeobecné přesvědčení, že život mikroorganismů v takových podmínkách je jen obtížně představitelný. Jak ale ukázala nová studie vědců z Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova, skutečnost se od našich předpokladů může pořádně lišit.

Odolnější, než se čekalo

Vědci ve speciální klimatické komoře simulovali marsovské prostředí, do kterého umístili mikroorganismy. Ty pak vystavili různým hladinám gama záření. Výsledky ukázaly, že mikroorganismy disponují vysokou odolností vůči nízkým teplotám a tlaku.

Dávky gama záření měly sice na mikroorganismy výraznější dopad, nicméně ani vysoké dávky je nedokázaly zničit zcela. Počty bakterií se v porovnání s kontrolními vzorky snížily přibližně o dva řády, metabolicky aktivní buňky zhruba o trojnásobek. Organismy vystavené gama záření si navíc zachovaly relativně vysokou biologickou pestrost.

Podle vědců to znamená, že životaschopné mikroorganismy mohou na Marsu přežít v mnohem vyšší míře, než jsme doposud doufali. V místech chráněných před dopadem záření by hypoteticky mohly přežívat velmi blízko povrchu až 1,3 milionu let. Dva metry pod povrchem by podle všeho byly mikroorganismy schopné přežít 3,3 milionů let a v pětimetrové hloubce dokonce 20 milionů let.

Podle ruských vědců lze výsledky aplikovat nejen pro rudou planetu, ale i další tělesa Sluneční soustavy, a dokonce i objekty nacházející se za její hranicí.

Cholera není minulost. Ve skutečnosti jde o velmi moderní onemocnění, které každoročně po celém světě zasáhne miliony lidí a téměř 100 tisíc nemocných zabije.

Vědci díky intenzivnímu výzkumu zjistili, že téměř všechny explozivně rychlé globální epidemie cholery, které svět prožil v posledním půlstoletí, pocházejí z jedné oblasti světa. Tou oblastí je Asie.

TIP: V Africe byl objeven nový kmen bakterií: Vyvolává onemocnění podobné anthraxu

Jde o překvapivý a dost možná i průlomový objev, který se ihned dostal do nejprestižnějších vědeckých časopisů. Badatelé přečetli DNA tisíců původců cholery, kterým je bakterie Vibrio cholerae, při epidemiích cholery, které zasáhly v jednom případě Ameriky a ve druhém Afriku. V obou případech se jednoznačně ukázalo, že epidemie vlastně přišla z Dálného východu. Tato informace bude podle vědců zcela zásadní pro další boj s touto nemocí.

Elegantní paraplíčka proti slunci, slaměné klobouky a šaty s třásněmi nepatří jen do maskéren filmových studií, která ve snímcích jako Velký Gatsby oživují retro atmosféru začátku 20. století. Staromódní garderobu totiž každý rok v únoru oblékají také obyvatelé města Napier, jež leží na východě novozélandského Severního ostrova. 

Architektonickou perlu ve stylu art deco udělala z Napieru paradoxně ničivá pohroma v roce 1931. Tehdy se město otřáslo v základech při zemětřesení o síle 7,8 Richterovy škály: V troskách zahynulo 258 lidí a mnoho budov zpustošily následné požáry. V době hospodářské krize však jako zázrakem povstal Napier během pouhých 22 měsíců z popela. Místní vybudovali nové stavby v tehdy moderním stylu, který v architektuře kombinuje prvky secese s kubismem, futurismem a funkcionalismem. Napier se tak stal městem s největší koncentrací art deco budov na světě.

Jazzový karneval

Úzké ulice, kde dřív na každém kroku překážely dráty elektrického vedení, se změnily v prostorné bulváry. Nové domy zářily světlými barvami a kabely se ukryly pod zem. Znovuzrození města si místní každý rok připomínají festivalem Art Deco Weekend, během nějž se Napier na pět dní opět ponoří do atmosféry bouřlivých 20. let minulého století.

Hravé jazzové melodie zní při pouličních vystoupeních tanečníků, na opulentních banketech i při večerním kabaretu. V parku poblíž pobřežní promenády se to hemží lidmi v dobových kostýmech promyšlených do posledního detailu, staromódními piknikovými košíky, historickými zahradními lehátky a stolky s jídlem. Piknik ve velkolepém stylu zlaté éry nejde odbýt obyčejným sendvičem a limonádou. Na odiv se tak stavějí prvotřídní porcelánové soupravy na čaj, patrové mísy plné důmyslných zákusků či chladicí nádoby s vínem a šampaňským. Zahlédnete však i starý gramofon, síťky na motýly či historický fotoaparát na vysoké dřevěné trojnožce.

Návštěvníci z budoucnosti

Starousedlíci festivalem doslova žijí a dokonalé šaty, klobouky či obleky si připravují skoro celý rok. Babičky z Napieru vybírají korálové náhrdelníky, péřová boa a dekorativní vějíře, aby se při slavnosti proměnily v okouzlující dámy. Pánové volí mezi stylem lázeňského šviháka se slamákem a uhlazeného gangstera ve smokingu. Na velkou parádu se podle dobové módy oblékají také děti a mladí. Ženy vypadají jako kamarádky Coco Chanel.

Celkový obraz trochu narušují pouze turisté v džínách a teniskách. V pestrobarevném reji kostýmů se však ztratí a nanejvýš působí jako návštěvníci z jiné planety či z budoucnosti. Pocit návratu starých časů dokresluje i přehlídka veteránů na čtyřech kolech: Z centra města zmizí vozy moderních značek a nahradí je vyleštěné vintage automobily z doby, kdy Model T Henryho Forda zažíval největší slávu.

Bronzové vzpomínky

I když vám festival art deco uteče, město přezdívané „Nice Pacifiku“ stále stojí za návštěvu kvůli jedinečné architektuře. Na hlavní třídě Emerson Street potkáte slečnu, která pamatuje slavnou zlatou éru. „Prochází“ se tam totiž jeden ze symbolů Napieru, socha Sheily Williamsové, dcery Ernesta Williamse, jenž značně přispěl k obnově města po pustošivém zemětřesení. U pobřežní kolonády pak do příboje hledí bronzová „Panie na útesu“. Odkazuje k maorské legendě, jež trochu připomíná Andersenovu pohádku o malé mořské víle.

Až se nabažíte uměleckých děl, můžete si zaskočit třeba do svérázného muzea Opossum World zasvěceného boji s possumy (viz Novozélandský teror), kteří ve velkém ničí místní přírodu. Milovníci zvířat tam možná zažijí několik horkých chvilek: Hned zpočátku se dočtou, že 70 milionů possumů na Novém Zélandu spořádá za jedinou noc 21 tisíc tun vegetace. Poté minou několik vycpaných vačic a nevinných informačních tabulí o jejich rozmnožování a potravě, až skončí u lehce morbidních scénářů ze života těchto vačnatců.

Nepřítel číslo jedna

Vycpaná vačice leze do klecové pasti. Vačice čichá u nastražené kyanidové návnady. Tělo přejeté vačice leží u krajnice a slétají se nad ním mouchy. Kdo by snad nepochopil, že se jedná o happy end příběhu boje se škodnou, toho nenechá na pochybách závěrečná atrakce: Za pár drobných si můžete na figurky nevelkých živočichů zastřílet ze vzduchovky jako na pouti. Coby suvenýr si pak z Opposum World odnesete rukavice či šálu vyrobenou z těchto lítých šelem – či nebohých zvířat. Záleží na úhlu pohledu.

Vačicím nic nedarují ani místní: Při krátké vycházce na kopec Bluff Hill, kde se vám otevře nádherný výhled na část města a přístav, spatříte další památník „války s chlupatými škůdci“. Na cedulích se totiž dočtete, že radnice od roku 2009 přistoupila k řízenému vybíjení přemnoženého druhu. Spolupracují i samotní obyvatelé, kteří na svých zahradách pravidelně plní návnady do pastí. Jelikož se vačice kromě rostlin živí také ptačími vejci, od začátku ofenzivy proti nepříteli se prý květinám a opeřencům daří lépe. 

Malotraktorem po pláži

Pokud se vám noblesní art deco i masové vraždění vačic přejí, možná vás zláká procházka podél členitého pobřeží k mysu Únosců (Cape Kidnappers). Cesta tam i zpět zabere pět až šest hodin, proto si výlet naplánujte podle přílivu a odlivu. Kdo nerad chodí pěšky, může se nechat svézt traktorem – jízda po pláži patří dokonce k vyhlášeným atrakcím oblasti Hawke’s Bay. Ušetříte si tak většinu z dvacetikilometrové trasy, ale k mysu se už přece jen budete muset vyškrábat sami. 

Těsně před cílem vás udeří do nosu zápach, protože od září do dubna sídlí v místě kolonie terejů australských. Vypadají jako větší racci se žlutou hlavou a na mysu Únosců se vyskytuje jejich největší pevninská kolonie na světě. 

Přitom práce na nástupnické lodi začaly už v roce 1958 pod vedením Michaila Tichonravova a Konstantina Feoktistova v konstrukční kanceláři OKB-1. Tedy v době, kdy za sebou Vostok neměl ještě ani jednu testovací misi – navíc nové víceúčelové plavidlo vycházelo právě z něj.

Hlavní problém u nově vyvíjeného stroje představovalo zajištění přistání na sovětském území. Návrat z Měsíce totiž probíhá po jiných trajektoriích než třeba přistání z nízké oběžné dráhy, takže se kromě klasické „kapsle“ uvažovalo také o okřídlené lodi: měla mít lepší manévrovací schopnosti, ale Sověti ji záhy zamítli – kvůli vyšší hmotnosti křídel a komplikacím s tepelnou ochranou.

Druhou potíží se stala nosná raketa. Hlavním cílem nového programu měla být cesta kolem Měsíce (na přistání zatím nikdo nepomýšlel), takže všechny stávající i plánované verze R-7 se ukázaly jako příliš slabé. Silnější N-1 se zatím nacházela ve stadiu teoretické přípravy a nebylo jasné, kdy – a zda vůbec – bude k dispozici. Proto Sověti sáhli po nápadu, s nímž přišel už „otec kosmonautiky“ Konstantin Ciolkovskij. Ale nepředbíhejme.

Vesmírný vlak

Projekt pokročilé kosmické lodi dostal název Sever. Měla sestávat ze dvou částí: z modulu pro posádku, v němž by kosmonauti startovali a přistávali, a z modulu servisního. Šlo o základní koncepci pro lety na nízkou oběžnou dráhu, ale pro pilotovaný oblet Měsíce považovali konstruktéři prostory kabiny za příliš stísněné – z hlediska pohodlí posádky i umístění všech zásob a systémů.

Proto v roce 1960 vypracovali alternativní design označený jako 1L, který zahrnoval ještě třetí modul, obytný. Nacházel se však uprostřed lodi, kvůli záchrannému systému posádky: modul s kosmonauty měl být při startu až nahoře, aby se mohl v případě nouze katapultovat. Jenže zmíněné uspořádání se neukázalo jako příliš šťastné, protože vyžadovalo průlez v tepelném štítu, jímž by se kosmonauti přesouvali z návratového modulu do obytného. A to představovalo velkou výzvu z konstrukčního hlediska a zároveň komplikace, co se týče spolehlivosti i strukturální pevnosti nejnamáhanější části lodi. 

Proto nakonec padlo rozhodnutí přesunout obytný modul nahoru a návratový ponechat uprostřed sestavy, což ovšem rovněž znamenalo celou řadu technických problémů. Bylo nutné využít silnější záchranný systém, protože v případě mimořádné situace by se katapultoval jak obytný modul, tak návratový. Rovněž se muselo přepracovat řízení setkávání, jelikož setkávací manévry se nově ovládaly z prostředního modulu, který nedisponoval výhledem – a tehdy se zrodil pro Sojuzy typický periskop.

V lednu 1962 dostala koncepce finální podobu. Pro oblet Měsíce se počítalo se startem upravené lodi Vostok schopné manévrovat. Kosmonaut na její palubě by zajistil spojení trojice raketových stupňů o hmotnosti 4 800 kg, přičemž každý by se vynášel samostatně. Jakmile by byla sestava kompletní, připojila by se k ní z druhé strany loď Sever/1L. Vostok s kosmonautem-montérem by odletěl a několik raketových stupňů s pilotovanou lodí by se vydalo k Měsíci. V březnu téhož roku dostal celý komplex (tedy nikoliv pouze pilotované plavidlo) název Sojuz. A právě tuto myšlenku „kosmického vlaku“ poprvé zmínil Konstantin Ciolkovský, přičemž Sergej Koroljov pro ni měl i další využití: při absenci silnějších raket by se takto vynášely družice na geostacionární dráhy nebo sondy k planetám.

Sojuz přichází

Jenže ještě v roce 1962 došlo ke změně plánů, protože mnozí považovali Vostok za slabý článek systému: loď byla zastaralá a její úpravy příliš náročné. Vznikl proto nový koncept zahrnující jakousi „stavebnici“ z programů Sever a 1L: návratová kabina a servisní modul se převzaly z prvního jmenovaného, obytný modul pak z 1L a navíc se měl nacházet v přední část soustavy. Rodil se stroj, který už připomínal dnešní Sojuz. Nejviditelnější rozdíl představoval válcovitý obytný modul, jenž má dnes vejčitý tvar. Konstruktéři se také z úsporných důvodů rozhodli zmenšit průměr návratového modulu z 2,2 m na 2 m, a tak je dosud opravdu hodně stísněný. Jinak ovšem měla být cesta k Sojuzu ještě hodně dlouhá.

V prosinci 1962 byl zpracován nový koncept cesty k Měsíci. Loď s označením 7K měl vynést urychlovací stupeň 9K, do nějž by „kosmický tanker“ 11K dopravil při 3–4 zásobovacích letech pohonné látky. Jednotlivé komponenty se v sovětské literatuře objevovaly v 80. letech také pod písmeny A, B a V. Autoři totiž nesměli publikovat původní označení, a tak si vypomohli začátkem azbuky.

Sojuz měl vážit 5 500–5 800 kg. Řešila se jen otázka, zda se nejprve naplní urychlovací blok 9K, načež k němu přiletí kosmonauti, nebo jestli se posádka připojí k prázdnému bloku, který pak přijme flotilu tankerů. Každopádně v prosinci 1963 schválila koncept Rada ministrů s tím, že první Sojuz bude dodán v srpnu 1964 a další dva o měsíc později. Vesmírnou premiéru si měla loď odbýt do roka. Netřeba zdůrazňovat, že šlo o šibeniční termín, navíc stále ještě neskončil program Vostok, který vázal nemalé lidské i materiální zdroje. Došlo k tomu až v únoru 1964, načež se čtyři vyrobené kabiny převedly do programu Voschod.

Nejprve odepsaný, nakonec vítěz

V září 1964 odstartovala zredukovaná verze Sojuzu ze základny Kapustin Jar: test měl poskytnout informace o chování aerodynamického krytu a prověřit návratový modul. Jenže kryt nevydržel dynamické namáhání a mezi 33. a 39. sekundou letu se rozpadl, načež raketa vybuchla. Stalo se tak jen měsíc poté, co politbyro rozhodlo, že lunární program uskuteční Čelomejova konstrukční kancelář OKB-52. Strašákem v případě Koroljovova návrhu bylo zřejmě několikanásobné setkání na oběžné dráze. Naproti tomu Vladimir Čelomej nabídl, že vše zvládne s jednou raketou UR-500 (Proton) a jednou lodí LK-1.

Nad Sojuzem se začala stahovat černá mračna, navzdory podpoře Rudé armády, které Koroljov nabídl upravené verze „bojové lodi“ jako protidružicové zbraně 7K-P a špionážní 7K-R. Zkušený konstruktér ovšem změnil taktiku: do té doby se v SSSR hovořilo pouze o obletu Měsíce (i několik roků běžící americký program Apollo se považoval za blafování), Koroljov však v prosinci 1964 přišel s plánem na lunární přistání pomocí raket N-1. A zachránil i „zbytečný“ Sojuz, neboť nabídl dvojici plavidel pro nacvičování setkávacích manévrů ve vesmíru. Zároveň slíbil kosmické vycházky a přechod z jedné lodi do druhé. 

Počátkem roku 1965 se tudíž stroj 7K oficiálně změnil v Sojuz 7K-OK (Orbitalnyj Korabl). V říjnu 1965 pak Sojuz nahradil v lunárním programu loď LK-1, protože Čelomej nedokázal dodržet termíny a předložit jakékoliv výsledky. Koroljov měl připraven „zralý“ Sojuz a navíc získal zkušenosti v programu Vostok. Nakonec vzniklo čtrnáct lodí 7K-L1 (Sojuz bez orbitálního modulu) pro oblet přirozeného satelitu Země. O pouhé dva měsíce dřív schválila realizaci projektu 7K-OK Vojenská průmyslová komise. Ještě nedávno odepisovaný Sojuz tak najednou nesl na bedrech celou sovětskou pilotovanou kosmonautiku.

Pokračování příště

Australský právník Chris Jeanes hodlal požádat svou přítelkyni Casey Kinchellaovou o ruku na Bali, kam letěli na dovolenou. Když však vinou technické závady letadlo kleslo o šest kilometrů a ze stropu se spustily dýchací masky, zavládla na palubě panika.

Letušky podle Chrise pobíhaly sem a tam a vykřikovaly něco o problémech, sedačky se divoce otřásaly a všudypřítomný chaos nasvědčoval, že se blíží zkáza.

Chris proto nemeškal a v takřka filmovém gestu požádal svou vyvolenou o ruku dřív, než mu havárie překazí plány. Casey řekla „ano“, stroj však nakonec naštěstí nespadl, a s nohama pevně na zemi tak již snoubenci pilně plánují svatbu.

Prvním rozsáhlým bojovým nasazením izraelských výsadkářů se stala operace „Kadeš“ během suezské krize roku 1956. Klíčovým strategickým bodem na Sinaji byl a je průsmyk Mitla, vzdálený asi 70 km od izraelského území a 50 km od Suezského průplavu.

Předchozí část: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku (1)

Zatímco na hranicích čekalo asi 90 000 příslušníků IOS s mobilními prostředky, 890. výsadkový prapor dostal za úkol seskočit u průsmyku a udržet jej až do příchodu hlavních sil. Dne 29. října 1956 v pět hodin odpoledne seskočilo celkem 394 výsadkářů nedaleko východního konce průsmyku.

První úspěchy

Vlivem navigační chyby minuli vybranou zónu seskoku asi o tři kilometry, ale rychle se zorientovali a vyrazili ke svým cílům. V celonočních bojích se jim podařilo strategicky významnou pozici obsadit a držet ji až do příjezdu zbytku parabrigády, která se k nim pod velením Ariela Šarona probíjela po zemi.Posily se sice nestřetly se silnějším nepřítelem, ale měly obrovské potíže s terénem a počet rozbitých a porouchaných obrněnců a nákladních aut hrozivě narůstal. První boje vypukly východně od průsmyku u Tamady, kde Izraelci rozhodným útokem podpořeným palbou několika tanků doprovázejících kolonu vytlačili Egypťany z oblasti a pokračovali na jihozápad k průsmyku. 

Za 28 hodin od začátku akce navázali kontakt s výsadkáři bránícími východní konec průsmyku a posílili jejich řady. Šaron tak sice dosáhl operačního cíle, ale parašutisté se nacházeli v poměrně složité situaci. Egypťané přisunuli do oblasti severně od jejich postavení významné posily ve formě dvou pěších a jedné obrněné brigády. Šaron se rozhodl nečekat na místě a zaútočil dříve, než jej Egypťané vyzbrojeni tanky T-34 a samohybnými děly SU-100 zničí.

Vyslal své slabé síly, skládající se z obrněnců AMX-13 a polopásových transportérů do nepřehledné oblasti Džebel Heitan, protkané údolími a jeskyněmi. V řadě střetů různě velkých jednotek sice nakonec Izraelci díky vysoké morálce a lepšímu velení zvítězili, ale zaplatili za to ztrátou 38 mrtvých a 120 raněných. Šaron se stal později za své rozhodnutí zaútočit terčem kritiky. Našlo se ale i dost obhájců energického velitele a spory o to, zda byl nařízený útok správný a těžké ztráty ospravedlnitelné, se táhly ještě léta po válce.

Zrod elity

Roku 1956 dosáhla prestiž výsadkářů vrcholu a mladí Izraelci se houfně hlásili do jejich řad. Velitelé si tak mezi zástupy adeptů mohli vybrat ty nejlepší. Elitu mezi parašutisty tvořili průzkumníci. Do akce vyráželi podle vzoru SAS na upravených džípech, později pak i na palubách vrtulníků, které stále ještě představovaly na bojišti poměrně nový prvek. Z veteránů brigády vznikla 55. a 80. záložní výsadková brigáda a v roce 1964 byl vytvořen 202. výsadkový prapor.

Velitelem parabrigády se roku 1964 stal plukovník Raful Eitan (1929–2004), veterán od Mitly a zkušený velitel, který velel brigádě při několika protiteroristických operacích v Jordánsku a v šestidenní válce ji navzdory zranění dovedl až k Suezskému průplavu. Ani po skončení války však výsadkáři neměli klid.

Od Suezu po Jom kipur 

V údolí řeky Jordán začali zvýšenou měrou útočit palestinští záškodníci, kteří měli základny v mnoha jeskyních a malých údolích na jordánské straně hranice. Proti taktice „udeř a uteč“ toho pravidelné síly IDF mnoho nezmohly, a proto plukovník Eitan sestavil jednotku rychlé reakce, která měla záškodníky zlikvidovat.

Vznikla tzv. „údolní brigáda“ z veteránů pěchotních a výsadkových jednotek, která po zjištění záškodníků okamžitě vyrazila v terénních autech a vrtulnících do dané oblasti a pronásledovala arabské teroristy i přes státní hranici. Největší bojovou akcí se stal útok na město Karame 21. března 1968, sloužící jako základna pro záškodníky podporované jordánskou armádou.

Tady už nestačily jednotky přepravované vzduchem, a proto do boje vyjely i tanky, které překročily Jordán po narychlo postaveném mostě, zatímco pěší jednotky přepravily vrtulníky. V celodenní bitvě, do níž se zapojilo i taktické letectvo, padlo 28 izraelských vojáků, zatímco Palestinci měli asi 150 mrtvých a dalších 128 bojovníků padlo do zajetí.

Proti teroru

Hlavní údernou sílu parabrigády tvořily tři výsadkové prapory – 101., 202. a 890. Podporu zajišťovaly lehký předzvědný, průzkumný a ženijní prapor a dále spojovací a protitankový oddíl. Brigádní velitelství také mělo k dispozici vlastní logistické, zdravotní a podpůrné jednotky, takže mohlo působit jako autonomní jednotka na bojišti, popř. v týlu nepřítele. Brigáda dále disponovala vlastními školami a výcvikovými prostory pro pokročilý výcvik všech podřízených jednotek.

Mezi povedenými akcemi v následujících letech vyniká přepad námořní základy teroristů z hnutí Fatáh v Tripolisu, kde smíšené komando námořníků a výsadkářů připlulo po moři na nafukovacích člunech, vylodilo se na opuštěném pobřeží a rychlým pochodem dosáhlo základny. V divokém nočním boji Izraelci za cenu pouhých osmi zraněných zabili asi 30 teroristů a zničili zařízení základny.

Malí, ale nebezpeční

Od konce šestidenní války výsadkáři sloužili spíše jako protiteroristické jednotky, a i když byli nadále cvičeni k seskokům padákem, ve skutečném boji byli přepravováni většinou po zemi nebo jako aeromobilní pěchota. V této roli se osvědčili i v jomkipurské válce a v pozdějších konfliktech. Výsadková brigáda IOS existuje dodnes a těší se pověsti elitní jednotky, do níž se stále hlásí mnohem více uchazečů, než je možno přijmout. Každý ze tří praporů má ve znaku hada symbolizujícího motto výsadkářů IOS: „Jsme možná malí, ale smrtelně nebezpeční.“ 

Volání po omezení všeobecného vzdělávání ve prospěch více technicky zaměřené výuky zaznívalo v předlitavské (rakouské) části Rakouska-Uherska již od 80. let 19. století. Navzdory mínění obcí začal stát redukovat „obecné nepotřebné předměty“, jako byly cizí jazyky, zeměpis a tělocvik. Považovaly se za zbytečné, a občas dokonce škodlivé, a záhy se proto odsouvaly do nepovinné sféry. 

Pouhé zbytečnosti

Od roku 1883 se tak postupně omezovala všeobecná výuka. Opatření se zdůvodňovalo snahou nepřetěžovat studenty věcmi, které nejsou pro průmysl potřebné, a osvobodit je od „zbytečných nauk a znalostí“. Většina městských škol však na restrikce nedbala, neboť si pravidla vykládala jako platná pro národní školy, nikoliv pro jejich rozšířenější městskou verzi, tzv. měšťanky. 

TIP: Je 5× 3 vždy 15? Matematická úloha rozděluje svět sociálních sítí

V roce 1889 byl předložen návrh školského zákona, který vycházel vstříc tlakům podnikatelů a sliboval jim právo zasahovat do podoby výuky – nakonec byl ovšem předpis po velkých protestech učitelů stažen. Gymnázia a měšťanky žily od té doby vlastním životem podle starých pravidel, zatímco změny ve středním školství platily pro ostatní typy ústavů. Stát se však nevzdával a pokoušel se redukovat počet gymnázií či jejich tříd s oficiálním zdůvodněním snížit „nežádoucí přírůstek vzdělaných vrstev“, pro které údajně chybělo uplatnění.

Příliš rychlý vývoj

Široké spektrum odborných škol – od průmyslovek přes řemeslnické školy až po obchodní akademie – vznikalo už od 70. let 19. století. Obvykle si takový ústav zřídily místní městské rady či obchodní komory a poté se jej pokoušely převést pod státní financování. Prestiž zmíněných vzdělávacích institucí však nebyla valná. Stát je přitom podporoval různými výhodami, například nárokem na zkrácenou jednoletou vojenskou službu či odpouštěním školného.

Ani při velkém průmyslovém boomu nebylo uplatnění studentů vycházejících z průmyslovek dobré. Rychlý vývoj na daném poli znamenal, že získané vědomosti za života absolventa zastaraly, a často také celé odvětví zaniklo. Právě tato skutečnost pak vedla po vzniku ČSR v roce 1918 k výrazné státní podpoře všeobecného vzdělávání, kdy se mnohé odborné školy měnily na reálná gymnázia či lycea.

Chilská republika se táhne podél jihozápadního pobřeží Jižní Ameriky a její tvar je jedinečný. Vždyť z nejsevernějšího na nejjižnější bod tohoto státu je to čtyři tisíce tři sta kilometrů daleko. Na nejširším místě má Chile čtyři sta čtyřicet a na nejužším pouhých devadesát kilometrů. Do celkové rozlohy 756 102 km² by se Česká republika vešla téměř desetkrát.

Na konec horského pásma

Tvar země ovšem zdaleka není jediným geografickým rysem, který stojí za zmínku. Na východní straně státu se po celé délce vypínají Andy. Je zde mnoho vrcholů, které přesahují 6 000 metrů a nejvyšší z nich je Ojos de Salado, jenž se vypíná do 6 891 metrů. Po Aconcagui jde o druhou nejvyšší horu Ameriky a zároveň nejvyšší sopku světa.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Směrem na jih se Andy postupně snižují a jižně máme namířeno i my. Z přístavu Puerto Montt se plavíme lodí tři dny a tři noci do Puerto Natales. Hlavně proto, abychom se podívali, jak vypadají Andy na svém jižním konci. Odtud už není daleko k Ohňové zemi, kterou její původní obyvatelé nazývají Koncem světa.

Idyla modrého jezera

Národní park Torres del Paine má rozlohu 2 400 km² a jeho symbolem je stejnojmenný žulový masiv. Torres del Paine (tedy Modré věže) jsou tři výrazné žulové vrcholy. Rohy s černými břidlicovými čepičkami se jmenují Cuernos del Paine. Návštěvníkům parku se nabízí spousty možností. Můžete se věnovat jednodenní turistice, několikadenním výšlapům, jízdě na koni nebo pozorování zvěře.

TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

V Puerto Natales a Punta Arenas probíhá stávka a v parku díky tomu není téměř nikdo. Nám se v noci podařilo barikádu na silnici „prorazit“, a tak si na stezkách užíváme nezvyklého klidu a samoty. Hodiny trávíme u ledovcového jezera Lago Gray. Čím je led modřejší, tím je hutnější a starší. Čím víc obsahuje vzduchových bublin, tím je naopak bělejší a mladší. Barva zdejšího ledu je přitom až neuvěřitelně modrá.

Ráj vichrům navzdory

Chvíli poprchává, o pár minut později svítí slunce a pak zase poprchává – pořád dokola. Po celé dny fouká velmi silný vítr. U laguny Mellizas zažíváme takové prudké poryvy, že mě to sráží k zemi. Miloš se snaží tu hrůzu zachytit – větrem zmítané kapky, písek a bahno. Vzniká pár rozmazaných snímků, a pak se musí i on křečovitě chytit svodidla.

Večer, ještě než usneme, kolem nás proběhne skunk. Jeho krátká návštěva, čpavý zápach, je ve vzduchu cítit ještě notnou chvíli. Usínáme na jednom plácku s pohledem přímo na Torres. Ráno se mraky na chvíli roztrhnou a tři žulové špičky se nám ukážou v celé své kráse.

Cestou k vodopádům Cascada Paine a pak k laguně Azul potkáváme ohromná stáda divokých lam huanaco. U laguny Azul není kromě nás vůbec nikdo. Na rozlehlé louce se volně pasou koně, kolem nás nevšímavě prochází lama, v laguně plavou kačeny a brodí se tři růžoví plameňáci. Kdesi v kopci právě mizí liška, na druhé stráni kvetou hrozny růžových a fialových lupinů. Připadáme si dočista jako v ráji.