Charles "Lucky" Luciano se narodil v 1897 přímo v kolébce všech mafiánů, na Sicílii. Do země snů, do New Yorku, se jeho rodiče stěhují, když je klukovi deset let. Lucky navštěvuje místní školu, ale – jak jinak – vydrží v lavici jen do svých čtrnácti let. A pak vzhůru pracovat! Začíná jako expediční úředník za pět dolarů týdně.

Když však náhodou vyhraje v kostkách dvě stě čtyřicet čtyři dolarů pochopí, že poctivá práce není pro něj. Na takový chleba, jaký on chce a potřebuje, si poctivě nevydělá. Bude proto raději vydělávat na ulici. A místo toho, aby se přidal k nějakému zaběhlému gangu, zakládá si vlastní! A v čem spočívá jeho „práce“? Nabízí ochranu židovským mladíkům před italskými a irskými výrostky, samozřejmě placenou. Mezi nimi je prý i Meyer Lansky, jeho pozdější blízky spolupracovník.

Tak se dělá kariéra!

Luciano se neustále potýká se zákonem: hazardní hry, vydírání, loupeže. Ale to je zatím jen zahřívací kolo. K té pořádné kriminální činnosti si přičuchne až jako jeden z ozbrojenců Joea Masserie, mafiánského šéfa Brooklynu.

Pod jeho vedením se věnuje pašování alkoholu. Rozhodně však neplánuje zůstat pouhým pěšákem. Proto využívá známé Castellamarské války k tomu, aby povýšil. Jak? Castellamarská válka byla otevřeným konfliktem a velkým bojem o moc mezi dvěma newyorskými mafiánskými bossy: Masseriou a Salvatorem Maranzanou. A Luciano se rozhodne konat. Spolu s Mayerem Lanskym mají vražedný plán. Během oběda v jedné z restaurací nechají Masserie zavraždit.

Válku tedy oficiálně vyhrává Maranzano. A za odměnu udělá z Luciana svého muže číslo jedna! Ale to ambicióznímu gangsterovi nestačí! Po čase je jejich důvěra nalomená a plánuji si vzájemnou vraždu. A kdo že je rychlejší? Luciano! Do Maranzanové kanceláře posílá zabijáky převlečené za pracovníky berního úřadu. Ti vykonají čistou práci. V čele newyorské mafie tedy konečně stojí samotný ganster všech gangstrů: Luciano. A začíná se naplno věnovat svému vysněnému povolání, kuplířství!

Šéf frčí za mříže!

Ze své slávy se ale dlouho neraduje. Na scéně se totiž objevuje nový protivník. A není z řad mafie: Thomas E. Dewey, zvláštní prokurátor pro boj s organizovaným zločinem. Ten udělá velkou razii na dvěstě newyorských nevěstinců. Zatčených je spousta. Luciano však bere roha. Honem do Arkansasu! New York ale usiluje o jeho vydání. Dewey se nevzdává a Arkansas svého svěřence zradí. Velký mafiánský boss je poslán speciálním vlakem do New Yorku, do rukou spravedlnosti. V červenci 1936 je odsouzen ke třiceti až padesáti letům vězení za kuplířství. Zdá se, že se z vězení už nikdy nedostane...

Paradoxně mafiánského šéfa zachrání druhá světová válka. Plánuje se totiž vylodění na Sicílii. A kdo tam má kontakty? No přece Luciano! Přestěhují ho do trestnice pro nemocné v Comstocku. Na cele má rozhlasový přijímač a telefon. Nejenom, že spolupracuje s armádou a získává pro ně cenné informace, ale může dokonce dále řídit svět mafie. Válka po čase skončí a Luciano pořád sedí. „Kdo neupadne, nevstane!“, říká až do doby, kdy jeho advokát nepodá žádost o propuštění, ve které neopomene zdůraznit, že se mafián zasloužil o úspěšné vylodění na Sicílii.

Luciano je po devíti letech a šesti měsících propuštěn na svobodu! Má to však háček. Nesmí zůstat na území Spojených států! Koncem února se proto se svým domovem loučí. Pije whiskey, večeří špagety se svou novou milenkou, Igou Lissoneovou, a pročítá si Malého pastýře. Následně odplouvá směr janovský přístav. Cítí se ale stále být Američanem. A upřímně, ani v Itálii není vítaný. Po příjezdu však nezahálí, okamžitě začíná pracovat - pašuje heroin!

Zatracovaný vyděděnec

Ač na svobodě, pořád je Luciano nesvobodný, snaží se vrátit do milované Ameriky. V roce 1947 kubánský deník píše, že byl spatřen na Havaně. Úřady ihned konají. Musí odjet nejbližší lodí! Na žádost kanadských a amerických úřadů mu je odebrán pas, je pod policejním dohledem. Má zákaz vstupu do Říma. Nikde není vítán. Luciano to těžko snáší.

Slavný mafián umírá náhle na neapolském letišti. Jak? Má jednání, chce prodat práva na svůj životní příběh. Popíjí whiskey, směje se, ale při odchodu dostává infarkt. Náhoda? Nebo lze dát za pravdu dohadům o tom, že se na jeho smrti podílela mafie, která se bála zveřejnění důvěrných informací? To už se nejspíš nedozvíme.

Každopádně pohřeb mafiánského šéfa je ohromný. Vůz s rakví táhlo osm běloušů! A protože si Luciano za svého působení v USA nechal vybudovat mauzoleum v řeckém stylu poblíž vchodu na hřbitov svatého Jana v Queensu, alespoň po smrti se tak vrací do své milované země, do Ameriky.

Každého 11. dne 11. měsíce v roce, přesně v 11 hodin se ve Velké Británii na dvě minuty zastaví život. Již od roku 1919 je tímto způsobem v den podpisu příměří, jímž byly ukončeny krvavé boje první světové války, uctívána památka padlých. Avšak nejen zde – 11. listopad je jako Den veteránů nebo Den vzpomínek slaven i v ostatních demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě a od listopadu 2001 je tento významný den připomínán také v České republice. Lidé v těchto zemích si jako vzpomínku na padlé vojáky dávají do klopy papírový květ máku.

Oběťmi válek ale nebývají zdaleka jen lidé – ve všech světových konfliktech trpí také spousta zvířat. Právě na tento fakt se poněkud méně obvyklou formou rozhodla upozornit velšská cukrářka Emma Morrisová. Její dva a půl metru velký dort připomíná krutosti první světové války a trpkou úlohu, jakou v ní nedobrovolně sehráli koně.

TIP: Flákota z marcipánu: Sladké pokušení, které potěší i zapřisáhlé masožrouty

Na svůj realisticky vyhlížející dort spotřebovala Emma 50 kilogramů rýžových cereálií, 50 kilogramů želatiny, 70 kilogramů modelovací pasty, stejné množství cukru a další suroviny. Šikovná cukrářka svůj výtvor připravila pro mezinárodní cukrářskou výstavu, která se konala minulý týden v Birminghamu. 

Peter Wurz z Univerzity ve švýcarském Bernu a jeho spolupracovníci navrhují, že by impaktor, sonda podobná těm, které již byly použity k tomuto účelu v minulosti, narazil do povrchu ledového měsíce. Jako vhodný a zajímavý cíl se nabízí Jupiterova Europa, možných cílů je ale víc.

Zajímavé výsledky rychle a levně

Badatelé jsou přesvědčeni, že taková mise, která představuje extrémně nízké riziko, malé technologické úsilí a nevelkou složitost potřebných zařízení, by mohla přinést velmi kvalitní a ceněné vědecké poznatky.

TIP: NASA mění plány pro misi k Europě: Ve hře je přistání na povrchu měsíce

Tak jako v dřívějších misích, by malá sonda tvaru krychle, kterou Wurz a spol. prozatím nazvali Europa Descent Probe (EDP), byla součástí další mise, podle všeho sondy, která by mířila na oběžnou dráhu měsíce nebo někam hlouběji do vesmíru. Když by nastal správný čas, tak by tato sonda v ceně asi 116 milionů dolarů (asi 2,5 miliardy Kč) a hmotnosti nižší než 100 kg vyrazila na svou sebevražednou misi. Vší silou by narazila do ledu měsíce a zvědavé teleskopy by sledovaly, co se bude dít.

Proslulý nápis neměl původně s filmovým průmyslem vůbec nic společného. V roce 1923 vznikl jako reklamní poutač na příměstské sídliště. Že se dožije bez mála 100. narozenin, by nikoho z jeho tvůrců v té době nenapadlo – původně měl totiž na místě stát asi jen rok a půl. Jeho podobu navrhnul malíř Thomas Fisk Goff a původně byl slavný poutač o něco delší – Hollywoodland.

TIP: Proslulý nápis Hollywood se přes noc změnil na Hollyweed

Postavit toto megalomanské dílo nebylo rozhodně levné: celkové náklady se vyšplhaly na 21 tisíc dolarů, což byl v té době skutečně „balík“ peněz. Nápis tehdy osvětlovaly čtyři tisíce žárovek, a za jedním písmenem L stával dokonce domek údržbáře, který prasklé žárovky vyměňoval.

Původní projekt Hollywoodland později zkrachoval, takže v roce 1949 přešel nápis do majetku města. Tehdy z něj zmizelo „land“ a celý poutač prošel rekonstrukcí. Svou chvilku slávy si nápis užil v roce 1973, kdy byl prohlášen za historickou památku.

Zachránce z Playboye

Jedna z ikon Los Angeles ale měla dvakrát na kahánku. Naštěstí vždy zaúřadoval otec sexuální revoluce a zakladatel Playboye Hugh Hefner. Když byl nápis v 70. letech v katastrofálním stavu, uspořádal sbírku a každé z jeho písmen vydražil za 27 700 dolarů. Jedno z písmen například získal rockový zpěvák Alice Cooper a sám Hefner vydražil písmeno Y. Před několika roky zase hrozilo, že developeři na místě nápisu postaví domy. Hefner tedy daroval veřejné iniciativě na jeho záchranu 900 tisíc dolarů. „Nápis je Eiffelovou věží Hollywoodu a je mi potěšením napomoct záchraně tak důležité kulturní památky,“ okomentoval tehdy svůj čin Hefner.

Na výrobních linkách společnosti Ford jsou pracovní místa, kde musejí zaměstnanci neustále zvedat ruce nad hlavu. To má dramatický vliv na jejich zdraví a kondici. Ford se proto nedávno domluvil s kalifornskou společností  Ekso Bionics a společně testují lehký exoskelet pro horní část těla ExoVest. Je speciálně určený k tomu, aby podporoval zvedání rukou.

TIP: Pořádný dříč: Nový exoskelet společnosti Hyundai zastane kus práce

Exoskelet je mechanický a ke svému provozu nepotřebuje žádnou další energii. Mohou ho používat zaměstnanci o výšce 152 až 193 cm. ExoVest jim prakticky nepřekáží v pohybu. V současné době ho testují ve dvou amerických továrnách Fordu a výhledově chtějí exoskelet prověřit i v dalších oblastech světa, jako je Evropa nebo jižní Amerika.

Soud by nejspíš neuznal ovci jako svědka vraždy a nenechal ji identifikovat pachatele. Podle britských vědců ale ovce dokáží rozeznávat lidské tváře. K objevu ale došlo při seriózním neurologickém výzkumu, takže je důvěryhodný a mohl by být velmi užitečný. Badatelé spoléhají na to, že takový výzkum přispěje k našemu pochopení podstaty a mechanismů neurodegenerativních chorob.

TIP: Nečekaně bystré ryby: Stříkouni skvěle rozeznávají lidské tváře

Ukázalo se, že ovce, které jsou dlouhověkými a výrazně sociálními savci s velkými mozky, mají velmi obstojné schopnosti rozeznávat lidské tváře. Vyrovnají se v tom primátům včetně člověka. V experimentu ovce předváděly své dovednosti na fotkách vybraných celebrit, včetně Baracka Obamy a Emmy Watson.

V roce 1984 došlo v močálech nedaleko britského Manchesteru k pozoruhodnému objevu: V rašeliništi se našlo tělo nahého Kelta, který zjevně skonal násilnou smrtí. Jeho lebku někdo třikrát prorazil ostrým nástrojem, neznámý však zemřel uškrcením provazem, následně mu ještě prořízli krk a jeho ostatky skončily v bažině. Nález mumie tzv. lindowského muže archeology utvrdil v přesvědčení, že Keltové svým božstvům obětovali kromě zvířat také příslušníky vlastního národa. 

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

Podle jedné z teorií patří tělo druidskému princi Loverniovi z Irska, který naposledy vydechl kolem roku 60. Je možné, že dobrovolně nabídl svůj život jako oběť bohům za porážku Římanů, kteří v té době obsazovali Anglii. 

Římané se nemýlili

Jedno z nejstarších svědectví o keltských obětních rituálech podal Gaius Caesar: Popsal Kelty jako krvelačné válečníky, kteří se nerozpakovali své zajatce krutě mučit. Ve slavných Zápiscích o válce galské rovněž líčil, že navzdory císařskému zákazu vykonávali lidské oběti. 

Z jednostranného zaměření textu s důrazem na negativní vlastnosti zmíněného etnika dřív historikové usuzovali, že se možná jednalo spíš o římskou propagandu s cílem Kelty pošpinit. Pozdější archeologické nálezy však Caesarova slova potvrdily – bažiny vydaly ostatky řady obětí, které byly usmrceny několika způsoby současně. Není tak pochyb, že Keltové tento náboženský obřad skutečně praktikovali. 

Zemřít čtyřikrát jinak 

Keltové přikládali mimořádný význam hlavě, kterou považovali za sídlo životní energie a moudrosti. Bojovníci běžně zdobili svá obydlí useknutými hlavami nepřátel a zmíněný kult se nakonec promítl i do rituálu obětování. 

Lidská oběť vzešla obvykle z řad zločinců nebo válečných zajatců. Zemřít přitom mohla čtyřmi způsoby: upálením, utopením, oběšením či pohřbením zaživa – jednalo se tedy o smrt ohněm, vodou, vzduchem nebo zemí. Obřad téměř vždy zahrnoval ještě useknutí hlavy a krev vytékající z proříznuté krkavice vzápětí zavlažila pole. Na závěr kněží rozdělili tělo na několik částí a ty zakopali na různých místech, aby tak zajistili větší úrodu. 

Jedna oběť pak mohla padnout na oltář hned několika bohům, přičemž pro každého zemřela jinak. Lindowský muž byl s ohledem na způsob smrti patrně obětován nejvyšší božské trojici keltského panteonu: bohu války a „otci kmene“ Toutatisovi, pánovi nebe a hromů Taranisovi a vládci stromoví Esusovi.

Vědci americké Národní akademie věd nedávno uskutečnili poměrně kuriózní experiment - šestadvacetiletému muži z Japonska, který trpí úpornou epilepsií, zavedli do mozku elektrody se 188 kovovými kontakty, které poté stimulovali elektrickým proudem. Muž poté začal úplně všude kolem sebe vidět strašidelné a přízračné obličeje.

TIP: Slyšíte je? Hlasy v hlavě zažije asi každý desátý z nás

O stimulované oblasti mozku zvané gyrus fusiformis se již dříve vědělo, že souvisí s poruchami vnímání tváří nebo naopak s halucinacemi. Reakce pacienta na experiment byla ale podle vědců překvapivě bouřlivá. Strašidelné tváře se mu zjevovaly úplně všude, dokonce i ve skutečných tvářích druhých lidí. Tváře, které pacient viděl prý připomínaly postavy z kreslených filmů. Pacient také popisoval duhové barvy a vícebarevné přechody.

Experiment podle vědců ukázal, že část mozku označovaná jako FFA (fusiform face area) je skutečně přímo zodpovědná za naše vnímání tváří a do jisté míry také s vnímáním barev. Popisovaná část mozku se nachází na spodní části týlních a spánkových laloků.

Po řadě skvělých úspěchů je tu jedna špatná zpráva od SpaceX. V sobotu 4. listopadu probíhal v testovacím zařízení v McGregoru v Texasu pozemní test raketového motoru z rodiny Merlin, které vyvíjí SpaceX pro budoucí generace nosných raket. Motor během testu explodoval.

Podle prohlášení společnosti SpaceX proběhl tento incident podle platných bezpečnostních protokolů a nikdo při něm nebyl zraněn. Odborníci teď intenzivně vyšetřují, k čemu vlastně došlo.

Exploze nového typu motoru Merlin

Explodoval motor Merlin, označený jako „Block 5“, který by měl být používán v budoucí generaci nosných raket typu Falcon 9. Dnešní rakety Falcon 9 přitom používají motory Merlin typu „Block 4“, takže tento incident nevyžaduje, aby SpaceX zastavili naplánované starty svých raket.

TIP: Závada nebo snad sabotáž? Kolem exploze rakety SpaceX se množí spekulace

K explozi došlo ve chvíli, kdy motor procházel testem zvaným „LOX drop“. Při tomto testu je motor naplněný kapalným kyslíkem a operátoři zjišťují, zda v motoru nedochází k únikům paliva. Podle SpaceX explozi motoru nepředcházel požár a zatím není jasné, proč k výbuchu došlo. Opravy testovacího zařízení zaberou asi 2 až 4 týdny.

„Ptáci se Bohu povedli …“, říká v jednom ze svých veršů slovenský básník Milan Rufus a asi by se nenašlo moc lidí, kteří by s ním nesouhlasili. Ptáci oživují krajinu a ti, kteří přijali za svůj biotop i městské prostředí, jsou pro obyvatele betonových džunglí často jedinými posly divočiny. Na ty, kteří neodlétají do teplých krajin a zůstávají celoživotně věrni svému domovskému území, doléhá nevlídné zimní období plnou silou.

Když jsem mnohokrát při zimním táboření pozoroval za úsvitu šmejdivé poletování zpěvných ptáčků v zasněžených křovinách, přemýšlel jsem nad jejich nezdolnou vitalitou. Vždyť čím je ptačí tělíčko menší, tím rychleji ztrácí teplo, a proto potřebuje více energie, aby si stálou teplotu udrželo. Pro přežití je tedy nezbytně nutné vytvoření tukových zásob a stálý přísun potravy. Právě v tomto ohledu může člověk malým opeřencům významně pomoci.

Krmítka – tradice stará 200 let

Odborníci se nemohou shodnout na tom, zda je vhodné ptáky v zimě přikrmovat. Někteří tvrdí, že si opeření tuláci i za nejtvrdších zimních podmínek potravu naleznou. Je ale jisté, že při takovém hledání dojde k významným ztrátám na ptačích životech. V této souvislosti jiní zdůrazňují, že rostlinná skladba naší kulturní krajiny se změnila natolik, že přikrmování stálých ptáků je nanejvýš vhodné. Osobně se kloním ke druhému názoru.

Historicky největší zásluhu má na tradici zimního přikrmování ptáků Velká Británie. Tamní ochránci přírody začali tuto bohulibou činnost provozovat již před dvěma stoletími. V případě, že se i vy rozhodnete ptáky přikrmovat (a ti vám za to budou zimu zpestřovat svojí půvabnou přítomností), měli byste začít v listopadu a vytrvat až do konce března.

Ptačí ráj

Přírodovědec Miroslav Saniga, který pracuje v Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd, vybudoval na zahradě svého rodinného domu v Liptovských Revúcach úžasný Ptačí ráj. Svěřil se mi, že ve stovkách krmítek a ptačích budek tady ročně zkrmí mimo jiné zhruba šest metráků slunečnicových semen a já si se svým necelým metráčkem připadal jako žabař.

Miro Saniga mne také upozornil na fakt, že vyvěšené budky neslouží pouze jako vhodná útočiště při jarním a letním hnízdění doupných ptáků. V zimě jsou lákavými úkryty před noční zimní slotou. „Například sýkorky jsou za silných zimních větrů a při mrazivém nečasu namačkány v budkách jako sardinky,“ tvrdí nadšený ornitolog, který je světovou kapacitou na zedníčky skalní a tetřevy hlušce. „Organismus sýkorky v noci snižuje teplotu těla i o několik stupňů, utlumuje všechny důležité fyziologické funkce a upadá do stavu jakési letargie – torporu“.

„Tehdy je méně vnímavý na vnější podněty. Sýkorka se schoulí do klubíčka a zahalí se do načepýřeného peří, takže vypadá jako barevný tenisový míček. Člověku, který nezná přírodu a nechápe pozoruhodné jevy odehrávající se v jejích zákoutích, se zdá, že ptáček je mrtvý. Jen pulzování „míčku“ nasvědčuje, že jde o živého tvora. Se sýkorkou ve stavu částečné hibernace je možné jemně manipulovat (vážit, měřit) bez toho, abychom ptáčka probudili. Je to nepopsatelný pocit – usínat v domě, okolo kterého dřímá v budkách ve stavu hibernace 123 sýkorek…“

Miro Saniga zdůrazňuje, že v dobách až šestnáctihodinových mrazivých nocí, kdy panuje mráz okolo -20 °C, může sýkorka zhubnout za noc až o 2–3 gramy, což je asi 15 % její večerní váhy! Spotřebovanou energii promění na teplo. A ráno ji musí rychle doplnit energeticky vhodnou potravou.

Co do krmítka?

Pokud se ptákům rozhodnete v zimě se sháněním jídla pomoci, nemůžete jim do krmítka přihodit cokoliv. Například kuchyňský odpad by jim mohl ublížit, vhodná jsou naopak semena. Z nich jdou opeřeným strávníkům nejvíc k duhu semena slunečnic, proso, konopí, mák, lněné semínko, semínka bodláků, řepka a drcená jádra vlašských a lískových ořechů. Ze sušených plodů a bobulovin jsou vhodné jeřabiny, plody bezu černého, hlohu, rakytníku, břečťanu a svídy. Ideálním krmivem je rovněž tzv. zadina, tedy odpad od mlátiček a čističek obilí, který obsahuje i semena plevelů.

Přidávat můžete rovněž ovesné vločky (nejlépe drcené), strouhanou housku (ne slanou!) a pokud nemrzne, i nadrobno nakrájené kousky masa a strouhanou mrkev – obojí k rychlému zkrmení. V případě, že nemrzne, jsou vhodná i půlená jablka. Dobrá je také krupice a hrubá mouka zapražená na tuku.

Velmi vítaným zdrojem potravy jsou tzv. tuková krmítka – do převráceného květináče nebo poloviny rozříznutého kokosového ořechu nalijete rozehřátý tuk se slunečnicovými semeny a drcenými ořechy, který po ztuhnutí zavěsíte na strom či keř. Pro zrnožravé ptáky můžete zhotovit zemní stříškový zásyp.

Častí i vzácní hosté

Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadry a sýkory modřinky, zvonci zelení, vrabci domácí a polní (i když jich v posledních letech významně ubývá), pěnkavy obecné a pochopitelně kosi černí. V okolí často paběrkují sojky obecné.

Vzácněji k vám mohou na oběd zaskočit čížci lesní, stehlíci obecní, sýkora uhelníček, sýkora babka a sýkora parukářka (na krmítkách u lesa), mlynaříci dlouhoocasí, brhlíci lesní, hýlové obecní, dlaskové tlustozobí, strakapoudi, šoupálci, střízlíci obecní, červenky obecné, pěnkava jíkavec a drozd cvrčala a kvíčala (poslední tři druhy jsou zimními hosty ze severu).

TIP: Záludnost plných krmítek: Více jídla znamená méně mláďat

Kam je nejlépe krmítko umístit? Na vhodná místa do zahrad a parků. Tak, aby ptáci měli dobrý přehled po okolí a včas zpozorovali třeba lovící kočku. Zavěšujte je na stromy a keře, na okraje remízků a lesa, ale můžete je umisťovat i na balkony. Ptáci zdroje potravy brzy objeví, a pokud je krmení pravidelně doplňováno, horlivě je navštěvují.

Kde nejlépe krmit?