Vědci v rámci projektu s výmluvným názvem Sónar Calling GJ273b (česky Sónar volá exoplanetu GJ273b), ve spolupráci s odborníky METI (Messaging Extraterrestrial Intelligence) a španělským institutem IEEC (Institute of Space Studies of Catalonia) odeslali zprávu k obyvatelné planetě GJ 273b ze souhvězdí Malého psa.

TIP: Měli bychom aktivně hledat mimozemské civilizace, nebo se jich bát?

Ve dnech 16. až 18. října letošního roku (2017) skupina Sónar poslala do vesmíru vzkaz tvořený souborem signálů. Vědci k tomu použili anténu zařízení EISCAT (European Incoherent SCATter Scientific Association) v norském Tromsø.

Vzkaz pro svět Luytenovy hvězdy

Tato zpráva míří k přesně určenému cíli, kterým je exoplaneta GJ 273b, superzemě o velikosti 2,9 násobku naší Země. Jde o nadějný svět, protože se nalézá v obyvatelné zóně, takže by tam, čistě teoreticky, mohl existovat život podobný našemu.

TIP: Obrácená optika: Jak by mimozemšťané poznali, že na Zemi existuje život?

Cílová planeta obíhá kolem červeného trpaslíka GJ 273, kterému se rovněž přezdívá Luytenova hvězda. Tento planetární systém se nachází v souhvězdí Malého psa a je od nás vzdálený asi 12,4 světelných let. Exoplaneta GJ 273b je nejbližší známý potenciálně obyvatelný svět, který je viditelný ze severní polokoule. Pokud se na cílové planetě skutečně nachází inteligentní život, odpověď by mohla dorazit zpátky na Zemi asi za 25 let.

Ne všichni jsou ovšem stejně optimističtí. Podle nedávné studie vědců z Cornellovy univerzity se odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami, nedozvíme dříve než za 1 500 let.

Žraloci bílí, známí též jako žraloci lidožraví, jsou jako stroje na zabíjení. Dorůstají se délek kolem 6 metrů, jsou vybaveni ostrými zuby, citlivými smysly a mohou plavat rychlostí až 56 km/h. Kdo by se někomu takovému mohl postavit?

Přesto letos vyplavuje moře na pláže Jihoafrické republiky další a další mrtvoly těchto žraloků. Všichni tito žraloci měřili přes 3 metry a nesli známky poranění. V jejich těle vždy zela velká díra, která se táhla od prsních ploutví směrem k ocasu.

TIP: Aligátoři mají na jídelníčku žraloky: A platí to i v opačném gardu

Viníkem v tomto případě nejsou lidé. Obávané a poslední dobou i dost ohrožené a zranitelné žraloky bílé v této oblasti loví dobře sehraná tlupa kosatek. Právě kosatky jsou známé tím, že se jako jediní predátoři kromě člověka dovedou postavit velkému žraloku a duelu na život a na smrt zvítězit. Pro kosatky je typické, že se v různých oblastech světa specializují na různý typ kořisti. A jak se zdá, v jihoafrických vodách si oblíbily adrenalinový lov žraloků bílých.

The King's Fall from Edwar Herreño on Vimeo.

V jižní části Utahu, nedaleko od osady Topic, se nachází kaňon neobyčejné krásy. Poměrně známý a hodně navštěvovaný Národní park Bryce Canyon vlastně z geomorfologického hlediska není pravým kaňonem, který vyhloubila řeka. Spíš jde o otevřenou širokou kotlinu. Voda, sníh a vítr tady do vrásněním odkrytých skal vymodelovaly plno zvláštních útvarů – nesčetné sloupy, zdi, minarety a jehly. Mezi věžičkami se objevují i okna a kamenné mosty.

Okolo Růžových útesů

Silně zerodovaný vápencový pískovec v Bryce Canyon je oproti jiným částem Utahu mnohem světlejší. Červená až rezavá barva přechází do jemných růžových tónů, objevují se žlutě zbarvené vrstvy. Místy vypadají skalní útvary jako posypané bílým cukrem. Ne náhodou se této vůbec nejmladší a nejsvrchnější vrstvě Koloradské plošiny říká Pink Cliffs, tedy Růžové útesy.

TIP: "Mrtvá" místa Severní Ameriky aneb Čtyři druhy pouště

Po okraji celé na východ orientované kotliny vede stezka, která spolu s několika vyhlídkovými body – Bryce, Inspiration, Sunset, Sunrise, Fairyland Point – nabízí nádherné pohledy na úchvatný skalní svět. Nejkrásnější útvary se soustřeďují v Bryce Amphitheater. Otevřený kotel je okolo pěti kilometrů široký a hluboký přibližně dvě stě padesát metrů. Okolní náhorní plošinu pokrývá hustý lesní porost. Oblast se nachází v nadmořské výšce dva tisíce šest set metrů, což je už hodně znát na zdejší vegetaci a klimatu.

Od Čínské zdi do Londýna

Vstáváme ještě za tmy a za šera míříme k okraji kaňonu. Zima nám leze za nehty a ještě chvíli trvá, než se slunce vyhoupne nad obzor a krajinu ozáří první teplé paprsky. Pak už se ale teplo rozlije do celého okolí.

Naše sestupy dolů do skalního labyrintu jsou jako cesty do růžové pohádky. Všude kolem obdivujeme zvláštní tvary, z nichž jsou některé i pojmenovány. Například je tu ke spatření Thorovo kladivo, Tiché město, Zeď plná oken, Katedrála, Aligátor nebo Čínská zeď. Skalní most nedaleko okružní stezky Fairyland nápadně připomíná londýnský Tower Bridge.

V jižní části národního parku se nachází další četné vyhlídky na pohádkovou krajinu. Dlouhé stezky napříč růžovými skalami a možnost nocování ve stanu uprostřed panenské přírody lákají do terénu. Je toho tolik, že se sem pořád můžeme vracet a být si jisti, že nám krajina připraví zase nejedno překvapení.

Ohňový útes

Jen pár kilometrů od města Cedar City se nachází menší park Cedar Breaks. Podobně jako v Bryce Canyon, i tady dominují krajině jehlovité skalní útvary. Jedná se o stejnou geologickou vrstvu vytvořenou z vápenatých schránek a ulit měkkýšů, písku a z nanesených říčních sedimentů. Oblast leží v nadmořské výšce okolo tří tisíc metrů. Sníh tady vydrží až dlouho do jara a v červenci jsou zdejší louky posety nejrůznějšími druhy pestrobarevných rostlin.

Vydáváme se na cestu podél šest set metrů hluboké kotliny. Skalní stěny jsou velmi strmé, a proto nevedou dolů do kaňonu žádné stezky. Zdá se nám, že barvy jsou v Cedar Breaks o něco sytější než v Bryce. Škoda jen, že je zamračeno. Na stezce jsme úplně sami. Vychutnáváme si samotu, kocháme se nekonečnými zvlněnými dálkami.

Rychle plující mraky stále tmavnou. Je pozdě odpoledne, poměrně chladno a větrno. Najednou se husté těžké mraky otevřou a zapadající slunce osvítí několik skalních špiček. Pak větší kus a nakonec celou na západ otevřenou skalní stěnu. Kaňon žhne jako oheň a my zůstáváme s úžasem stát – něco takového člověk nevidí každý den. Netrvá dlouho a červená je pryč. Cedar Breaks se velmi rychle noří do tmavnoucího šera. Ještě chvíli postáváme na okraji hluboké kotliny s četnými špičatými skalními útvary. Stále cítíme onen krátký okamžik nepopsatelné krásy, který v nás zůstane navždy.

Jedním z klíčových principů farmakologie je použití léku, když je ho třeba. V opačném případě lék nemusí správně účinkovat, případně na něj může vznikat tolerance. Podobný princip ale platí i pro kávu, respektive kofein a jeho povzbuzující účinky. Pití kávy v nesprávnou dobu, může podle neurovědce Stevena Millera vést ke vzniku tolerance a nižší účinnost kofeinu.

Ideální čas na kávu?

Úroveň naší bdělosti ovlivňuje řada věcí, přičemž zcela zásadní roli v ní hraje „stresový hormon“ kortizol. Hladina tohoto hormonu se v lidském během 24hodinového cyklu těle výrazně mění – svého maxima podle Millera dosahuje mezi 8. a 9. hodinou ranní, a poté jeho hladina opět klesá. Šálek kávy podávaný v době maximální úrovně hladiny kortizolu je tak méně efektivní než v době, kdy je jeho přirozená produkce nižší.

TIP: Neznámá rizika kávy: Jak oblíbený horký nápoj ovlivňuje náš organismus

Jaký je tedy ideální čas na kávu? Podle Stevena Millera je to mezi půl desátou a půl dvanáctou dopolední. Poté dochází k další vlně produkce kortizolu – od 12:00 až do 13:00 hodin a následně od 17:30 do 18:30 hodin. Zda jde o hodnoty zprůměrované, či zda a jak je produkce kortizolu závislá na spánkovém režimu, Miller ve své zprávě neuvádí. Nezbývá tak než si jeho teorii vyzkoušet na vlastní kůži. 

Podle nového výzkumu zasahuje znečištění plastovým odpadem i do těl živočichů, kteří obývají tak odlehlá místa, jako je dno Mariánského příkopu. Britští odborníci nalezli mikrovlákna a další částice lidmi vyrobeného plastu v tělech korýšů, kteří žijí v hloubce 10 970 metrů, v oblasti slavného Mariánského příkopu, uprostřed oceánu jižně od Japonska. Badatelé zkoumali šest významných hlubokomořských příkopů v Pacifiku a živočichy s plastem v těle objevili v každém z nich.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Podle vědců je zjištění vlastně očekávané. Do pobřežních oblastí oceánu se dostává ohromné množství plastu. Ten se buď vyplaví zpátky na pobřeží anebo postupně klesá do mořských hlubin. Doba rozkladu plastů je přitom mimořádně dlouhá - u PET lahví či plastových tašek jde o stovky let, v případě polystyrenu se doba rozkladu odhaduje až na tisíce let.

Aktuálně známe zhruba 3 700 exoplanet. Dalších přes 4 300 známých objektů navíc čeká na exoplanetární kandidátní listině. Jak tyto vzdálené světy vypadají? Může na nich existovat život? Jsou obyvatelné? Odpověď na tuto otázku nabízí „periodická“ tabulka exoplanet. Tabulka v přehledné formě zobrazuje objekty rozdělené do 18 kategorií – podle jejich hmotnosti a vzdálenosti od mateřské hvězdy.

Mimochodem, tou úplně první exoplanetou, která byla objevena, je HD 114762 b, vzdálená 132 světelných let od Země. Jde o plynného obra za souhvězdí Vlasů Bereniky, nejméně 10,98× hmotnějšího, než je náš Jupiter. Exoplanetu objevil v roce 1989 Američan David Latham. Naopak nemladším přírůstkem na seznamu potvrzených exoplanet je Neptunu podobná planeta nesoucí označení K2-105 b, vzdálený asi 717 světelných let od Země.

„Všechno se událo neobyčejně rychle. Jak dlouho trval ten pád z výše tří set metrů? Nikdo to nedovedl přesně říci. Dvě minuty, snad tři, jistě ne déle než pět. Před kormidelníkem náhle vyrostly ostré ledové kry. Pustil kolo a zoufale rozhodil rukama. Nobile se vrhl k opuštěnému kolu, domnívaje se, že bude moci něco zachránit. Nezbyl mu k tomu ani čas, ani možnost…“

Ne, to není ukázka z poutavé kapitoly dobrodružného románu. Těmito řádky popsal jednu z nejdramatičtějších událostí svého života – ztroskotání vzducholodi Italia nad severním pólem – český vědec, spisovatel a dobrodruh František Běhounek (1898–1973). Po osudovém zážitku, kdy se doslova podruhé narodil, se sice upnul spíše k vědecké sféře, jeho romány však naznačují, že nikdy nezapomněl. Dokazují to ostatně i názvy jeho knih – slova „robinsonové“ a „dobrodruzi“ se objevují v názvech hned šesti knižních titulů jeho bohaté bibliografie. 

Na studia ke Skłodowské 

Přitom zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se introvertní rodák z Prahy stane jedním z nejstatečnějších členů posádky ztroskotané vzducholodi, jež měla pokořit severní pól. V roce 1920 dokončil jakožto dvacetiletý matematicko-fyzikální studia na Karlově univerzitě a později získal dvouleté stipendium na Sorbonně. Náhoda tomu chtěla, že jej uchvátila oblast radioaktivity, a roky v Paříži tak mohl zasvětit studiu pod přímým vedením světoznámé fyzičky Marie Curie-Skłodowské. 

Mladý inženýr se poté vrátil zpět do Československa, aby mohl zkoumat radioaktivitu hornin v Jáchymově. Ale v rodné zemi dlouho nezůstal. Byl to především jeho vynález přístroje k měření kosmického záření, jenž mu v roce 1926 zajistil účast ve výpravě vzducholodi Norge k severnímu pólu. Expedici tehdy vedl slavný polárník Roald Amundsen spolu s italským generálem Umbertem Nobilem. V roce 1926 tak Běhounek poprvé stanul na Špicberkách. Podílel se tehdy (i když nepřímo, protože k pólu nakonec letěly jen jeho přístroje) na velké slávě – historicky prvním přeletu z Evropy do Ameriky přes severní pól.

Muž vznešené duše

Následující výpravu k severnímu pólu naplánoval Nobile již samostatně. A opět si přizval k ruce šikovného Čechoslováka, kterého ve vzpomínkách popsal jako „chladného, nesnadno přístupného badatele“. 

Loď se společně s šestnáctičlennou posádkou a Nobilovou fenkou Titianou vznesla ze základny na Špicberkách 23. května 1928. Přes zamrzlé Grónské moře dosáhla u Bridgmannova mysu Grónska, odkud již zamířila přímo k pólu. Jenže kvůli silnému vichru nemohla přistát – odsouzena nejprve k téměř dvouhodinovému kroužení nad severní točnou se nakonec vydala na zpáteční cestu. A právě tehdy došlo k osudné katastrofě – vzducholoď se zřítila. 

Následně se rozpoutala osudová hra o životy zbylé posádky, která měla prověřit morální charaktery jednotlivých aktérů. Devět trosečníků muselo jen s jediným stanem a zbytky potravin přežít dlouhých sedm týdnů v ledové pustině. Zatímco mnozí propadali panice nebo sebevražedným tendencím, Běhounek z této životní bitvy vyšel jako vítěz. Proměnu korektního vědce v drsného polárníka popisuje sám Nobile následujícími slovy: „V mysli se mi zjevuje za tímto přísným a akademicky odměřeným Běhounkem jiný, kterého miluji mnohem více: zablácený Běhounek v odřené beránčí kožešině… Běhounek z červeného stanu… Běhounek vznešené duše.“

Spása jménem Krasin 

Nakonec třem mužům z posádky povolily nervy a vydali se hledat pevninu na vlastní pěst. Nobile ve svých pamětech opět popisuje, jak se k situaci postavil Běhounek, který zůstal v bezvýchodné situaci do poslední chvíle s raněnými: „[…] Stejně pečlivě prohlížel elektromotory, jako chystal přípravu medvědího masa a chodil na obhlídky kolem stanu. […] Nikdy neodmlouval ani jediným slovem.“

Svět projevil při hledání pohřešované posádky nebývalou solidaritu. Při pátrání po trosečnících zahynul společně se svou výpravou například i Roald Amundsen. Navzdory množství překážek se nakonec Švédům a Sovětům postupně podařilo všechny muže zachránit. První otázka, kterou Běhounek položil veliteli záchranného ledoborce Krasin ihned po svém nalodění, zněla: „Budu moci na Krasinu pokračovat ve své práci?“ Jde o výmluvný důkaz, jak se odvážný Čech se svým druhým narozením vyrovnával.

Tituly a čestné funkce 

Po návratu do vlasti se Běhounek pustil do vědecké práce s houževnatostí sobě vlastní. Již v roce 1929 habilitoval na Karlově univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. V letech 1933–1945 vedl Státní radiologický ústav, od roku 1951 stanul v čele Onkologického ústavu a v roce 1954 získal na pražské univerzitě profesuru. Výčet dalších čestných titulů a postů se zdá být téměř nekonečný: z těch nejvýznamnějších například jmenujme, že od 50. let 20. století působil jako expert ministerstva zahraničních věcí pro výzkum atomového záření v UNESCO. 

Perem dobrodruha 

Běhounek však nebyl pouze vědcem a dobrodruhem. Celým jeho životem se táhla i neméně významná linie – dráha literární. Záběr tvorby jinak vytíženého vědce byl přitom co do šíře žánrů i do kvantity téměř neuvěřitelný: vydal více než šedesát žánrově značně odlišných děl, jež jsou z velké většiny určena pro mládež. 

Jeho populárně-naučné romány jako Od atomu k vesmíru (1939), O zářící hmotě (1954) nebo Newton by se divil (1975) dodnes přitahují svou srozumitelností i nezdolným nadšením, s nímž se snaží předávat své poznatky čtenářům napříč generacemi. 

Robinsonové a trosečníci 

Jádro Běhounkovy literatury však tkví v literatuře beletristické, v níž se doslova vyžíval. Jeho více než 34 románů nás zavádí jednak do vzdálené budoucnosti, jednak do dosud neprobádaných či smyšlených končin Země. Nejvýznamnějším a nejčtenějším dílem zůstává román Trosečníci polárního moře (původně Trosečníci na kře ledové, vydaný již v roce 1928). Právě v něm totiž Běhounek neobyčejně autenticky a poutavě zaznamenal ztroskotání vzducholodi Italia.

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

„Český Verne“ se k velkému literárnímu vzoru hrdě hlásil a tvorbu mu neznechutily ani dobové kritiky, které jeho románům vytýkaly příliš úpornou snahu o vzdělávání dětí. V posledních letech života se Běhounek nicméně více zaměřil na výzkum onkologický, spojený s léčbou nádorů pomocí ozařování. Vědecká houževnatost, respektive experimenty s radioaktivními materiály se mu však nakonec staly osudnými. Muž „vznešené duše“ zemřel na následky nemoci z ozáření v Karlových Varech v roce 1973. 

V předchozí části článku jste se dozvěděli, že se v první polovině šedesátých let nad budoucím Sojuzem stahovala mračna. Koroljov však přišel s plánem na oblet Měsíce, což Sojuz zachránilo. Počátkem roku 1965 se tak stroj 7K oficiálně změnil v Sojuz 7K-OK (Orbitalnyj Korabl). A v říjnu 1965 pak Sojuz nahradil v lunárním programu loď LK-1, protože Čelomej nedokázal dodržet termíny a předložit jakékoliv výsledky.

Původní a transportní

Řada lodí Sojuz 1 až 40 (1967–1981) se označuje jako „původní Sojuzy“. Není to však úplně přesné, protože jednotlivé exempláře se od sebe i dost výrazně lišily: některé měly vnitřní stykovací uzel, jiné externí. Některé disponovaly vybavením k výstupům do otevřeného prostoru, jiné zase k sólovým výzkumným letům. 

Druhou řadu představoval transportní Sojuz T, který vycházel z programu 7K-S, tedy lodi vyvíjené pro vojenskou kosmickou stanici. A přestože byla stanice v únoru 1970 zrušena, práce na Sojuzu pokračovaly. Mimochodem, šlo o první plavidlo s vnitřním přechodovým uzlem. „Původní Sojuzy“ vznikaly pro lunární program a pro lety na stanice se s nimi vůbec nepočítalo.

První tři nové lodě Sojuz T byly vyrobeny v květnu 1974 a čekala je závěrečná etapa integrace a start. Jenže ve stejné době procházela sovětská kosmonautika po krachu lunárního programu zásadní reorganizací a novým zaměřením na vesmírné stanice. Sojuz T se stal vhodným kandidátem, nicméně i on doznal radikálních změn. Tři již hotové exempláře – Kosmos 672, 772 a 869 – nakonec letěly a testovaly dílčí technologie, zatímco regulérní Sojuz T startoval až v roce 1978 jako Kosmos 1001.

Na lodi došlo k celé řadě změn a podle konstruktérů se jednalo o úplně nové plavidlo, pouze ve starém obalu: Orbitální modul mohl zůstat samostatně připojen ke kosmické stanici a rozšířit tak její skladovací prostory. Kryty oken návratového modulu se po průletu atmosférou odhazovaly. Kosmonauti dostali modernizované skafandry Sokol, v nichž mohli v nouzi přejít volným prostorem do záchranné lodi. Změny se dotkly také hlavního počítače a především distribuce dat, která umožňovala zobrazovat stejné informace na palubě i v řídícím středisku. Klasické analogové „budíky“ nahradily první katodové obrazovky. Sojuz T se obecně stal méně závislým na pozemním centru. 

Kámen na kameni nezůstal ani v servisním modulu, u nějž došlo ke sjednocení paliva pro orientační a brzdicí motory. Do té doby se pro ně používaly rozdílné látky, což například znamenalo, že každý systém musel mít vlastní rezervy a nemohl použít přebytky z toho druhého.

Cesta (nejen) na Mir

V únoru 1976 padlo rozhodnutí o vývoji nové generace orbitálních stanic (nakonec se realizoval jen Mir), což si vyžádalo další modernizaci Sojuzu. Nová verze dostala označení TM a největší změnu představoval navigační systém Kurs, který umožňoval přiblížení ke stanici z jakéhokoliv směru a připojení na jakýkoliv její stykovací uzel, aniž by se musela natáčet.

Orbitální modul disponoval novým oknem pro sledování příletu – dosud měl výhled jen velitel, a to prostřednictvím periskopu v návratovém modulu. Díky novému oknu se mohl do manévru zapojit i palubní inženýr a snížilo se tak riziko. Přepracovaná konstrukce padákového systému ušetřila 140 kg hmotnosti. Nádrže v servisním modulu získaly pevné membrány (kapaliny musejí zůstat ve stlačeném stavu, jinak by se v beztíži „roztrhaly“). Do té doby se používaly membrány organické, které ovšem měly kratší životnost a navíc se pomalu rozpouštěly, takže kvalita paliva postupně klesala. Nový komunikační systém pak dovoloval spojení přes družice Luč, zatímco předtím kosmonauti spoléhali jen na pozemní stanice nebo síť sledovacích lodí.

Američanům na míru

Po zahájení rusko-amerických pilotovaných letů na stanici Mir a později na ISS se zjistilo, že Sojuz je pro tyto účely nevhodný. Američané disponovali prostornějšími raketoplány, takže neměli tak přísné výškové limity pro své astronauty jako Rusové. Plných 60 % členů oddílu NASA se tudíž do Sojuzů vůbec nevešlo! Odpovědí se stal Sojuz TMA, v němž mohli létat kosmonauti o výšce 150–190 cm (dosud 164–182 cm) a hmotnosti až 95 kg (dosud 85 kg). Stejně tak se zmírnily požadavky na další parametry, například na výšku vsedě či obvod hrudníku.

Na Sojuz TMA měl navázat TMM, jehož vývoj začal v roce 1996, ale pro nedostatek financí o tři roky později skončil. Nepodařilo se realizovat ani částečně modernizovaný TMS, a tak začal létat až TMA-M, který se někdy označuje jako „digitální“. Mnoho zastaralých přístrojů vystřídaly modernější verze a část jejich úkolů se spojila: 36 starých zařízení tak nahradilo 19 nových, což ušetřilo 70 kg hmotnosti.

Další změny přišly se Sojuzem MS, který poprvé odstartoval v roce březnu 2016 a ještě v témže roce plně nahradil TMA-M. Dostal nové sluneční baterie, vylepšený systém řízení motorů, nový komunikační systém a palubní počítač CVM-101, jenž váží 8,3 kg ve srovnání s dosud používaným Argonem 16 o hmotnosti 70 kg. Jedná se o zatím poslední plánovanou modernizaci lodi, protože v budoucnu by ji mělo nahradit zcela nové plavidlo. Jeho vývoj se však neustále zdržuje a finanční prostředky nepřicházejí, takže starý dobrý Sojuz možná ještě neřekl své poslední slovo. 

Fatální okamžiky Sojuzu

Od listopadu 1966 do února 1967 se uskutečnily tři zkoušky nové lodi, ovšem s nevalným výsledkem. Jedné uniklo palivo z orientačního systému a jen s obtížemi se ji podařilo dostat na Zemi, s druhou explodovala raketa na rampě po zrušeném startu a u třetí se při průletu atmosférou propálil tepelný štít a poklesl vnitřní tlak – posádka na palubě by tedy zahynula. 

Přesto padlo rozhodnutí realizovat ambiciózní misi dvou lodí, protože čas nemilosrdně tlačil. Ve vesmíru se měly setkat Sojuz 1 a 2, přičemž dva členové druhé posádky by ve skafandrech přestoupili otevřeným prostorem do prvního stroje. Jenže všechno nakonec dopadlo jinak: Sojuz 1 po vzletu neposlouchal, druhý start byl zrušen a kosmonaut Vladimir Komarov dostal příkaz k předčasnému návratu. Při nepovedeném přistání však zahynul.

Sojuzy si přesto dodnes připsaly na vrub jediné dvě fatální nehody. Ke druhé z nich došlo v červnu 1971: tehdy z lodi unikl vzduch a při návratovém manévru zahynula trojice kosmonautů Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. 

Těžko, nebo přinejmenším dlouho byste hledali v panovnických análech evropských monarchů podobnou postavu, jakou byl právě Ludvík II. Když se coby nejstarší syn krále Maxmiliána Bavorského v roce 1845 narodil, vůbec to nevypadalo, že z něj vyroste tak prapodivná osobnost. Jisté fatální předurčení měl zřejmě v rodových kořenech. Jeho dědeček Ludvík I., po němž dostal jméno, se zapletl do skandální aférky s tanečnicí Lolou Montezovou a na trůně prostě „skončil“. Na trůn korunní princ nečekal dlouho, v devatenácti letech mu zemřel otec a on tak dosáhl mety nejvyšší.

Král udivoval svým zvláštním chováním a namístovladaření se „realizoval“ hlavně v umění, které jediné ho zajímalo. Navštívil Francii, kde ho uchvátila nádhera zámku a zahrad ve Versailles. Zřejmě tehdy v něm uzrálo rozhodnutí vybudovat ve svém království stavby, jejichž nádhera by se francouzskému originálu přinejmenším vyrovnala. A tak od konce šedesátých let 19. století postupně vznikly tři zámky „z říše snů a fantazie“. Prvním byl Neuschwanstein.

Labutí zámek

Jako byl Ludvík II. Bavorský podivínský člověk, poněkud podivínské jsou i zámky, které nechal postavit. Za „nejoriginálnější“ v tomto směru lze považovat právě Neuschwanstein, tyčící se nad obcí Hohenschwangau. Původně tudy procházela důležitá obchodní stezka z Augsburgu přes Tyroly do Itálie a při ní bylo postaveno vícero hradů, které měly cestu střežit. Z ruiny jednoho z nich – Schwansteinu – vystavěl král Maxmilián II. dnešní zámek Hohenschwangau, dominantně vzhlížející z vysokého kopce na obec. Ludvík a jeho bratr tam strávili celé dětství.

Svůj „nový labutí zámek“ proto nechal vladař zbudovat jen nedaleko od něj. Základní kámen položili v září 1869 a stavělo se po dobu sedmnácti let až do královy smrti. Když pak přišel o život, byly všechny další práce zastaveny, takže prakticky celé druhé patro zůstalo dodnes v podobě hrubé stavby. Realizaci unikla i původně plánovaná devadesátimetrová věž, stejně jako gotický kostel v přízemí.

Podobu zámku snad nejvíce poznamenalo královo přátelství se skladatelem Richardem Wagnerem. Podle některých dokladů napsal Ludvík Wagnerovi v květnu 1868 tato slova: „Mám v úmyslu starou zříceninu klenoucí se nad roklí řeky Pöllat znovu obnovit ve stylu někdejších starých německých rytířských hradů. Toto místo je jedním z nejhezčích, která lze najít, důstojný chrám pro božského přítele, jímž jedině blaho a skutečné požehnání tohoto světa rozkvétá. Místo tam najdou reminiscence z Tanhäussera a Lohengrina. V každém ohledu bude tento hrad krásnější a obyvatelnější než spodní Hohenschwangau“.

Nešlo to tak jednoduše, jak si Ludvík přál. Vršek skály měřící celých 1 008 metrů bylo nutné vyrovnat a odstřelit tak spoustu kamene. Plán byl pro stavební obtíže upravován, nicméně nakonec vznikla romantická stavba o pěti podlažích, která se v Ludvíkových očích nejvíce blížila jeho představě legendy o Lohengrinovi, bájném rytíři Svatého grálu. Ovšem Ludvík sám zde strávil pouhé sto dva dny života.

Image

Čtěte také

Výlety do pohádky: 10 nejkrásnějších německých hradů a zámků