Vincent van Gogh je od malička zvláštní a uzavřený. A zůstane takový až do své dobrovolné smrti. Narodil se 30. března 1853 v severním Holandsku do rodiny evangelického faráře. Až jako sedmadvacetiletý se definitivně rozhodne pro malířství. Zásadní místo v jeho osamělém a běsy zmítaném světě zastávají, kromě nešťastných lásek, dva muži. Milovaný i nenáviděný mladší bratr Theo, který kupuje jeho obrazy a finančně ho drží nad vodou. A blízký přítel, pravděpodobný svědek či příčina jeho strmého pádu, malíř Paul Gauguin.

Sami mezi slunečnicemi

V březnu 1886 se Vincent objeví v Paříži, v galerii svého úspěšného bratra Thea. A nastane zlom v jeho životě i kariéře. Seznámí ho se skupinou impresionistů. Konečně nalézá malířský výraz svých pocitů a vnitřních napětí. Uchýlí se z hlučné Paříže do jihofrancouzského Arles. Maluje a plánuje své utopické vize o založení umělecké komunity s obdivovanými kolegy, zejména s Gauguinem, jehož obrazy cení nad své vlastní a kterého k sobě opakovaně zve.

Vincent zažívá ve své osamělosti tvůrčí muka i štěstí. Ale chce se o ně s někým podělit. Nechce být sám. Prosí Gauguina, aby ho navštívil. Dočká se v říjnu 1888. Vincent se na přítele neskonale těší, ubytuje jej ve „žlutém domě“. Do ložnice mu věší dvě svá zátiší se slunečnicemi. Představuje si jejich společné soužití. Bude se učit od mistra a přítele. Idyla? Ne nadlouho.

Dvě temperamentem odlišné, silné a svébytné osobnosti se střetnou na poli lidském i uměleckém. Oleje do ohně přileje i pravidelná a nezřízená konzumace absinthu, kterému se oba rádi oddávají. Vincent se dostane až na pokraj vyčerpání. Probouzí se v něm úzkosti, vztahovačnost a paranoia. Hází na Gauguina lahve a pak ho honí s břitvou v ruce. Dominantní malíř to nechce snášet. Krátce před Vánocemi dochází k prudké hádce, po které Gauguin mizí z Arles. Výsledkem tohoto střetu zůstává záhadami opředené uříznuté ucho.

Ostrý řez

Nabízí se několik hypotéz, co se mezi malíři vlastně odehrálo. Podle jedné verze si van Gogh v záchvatu šílenství boltec při malování sám uřízne břitvou. Mučí ho nesnesitelné bolesti hlavy? Podle jiné teorie mu kus ucha usekne šavlí Gauguin při hádce před nevěstincem. Bere Vincent vinu na sebe, aby Gauguin unikl stíhání?

Další teorie tvrdí, že malíř sáhne k drastickému kroku poté, co se dozví o sňatku bratra Thea. Bojí se, že teď ztratí jeho přízeň? Jediným jasným výsledkem je to, že Vincent přichází o ucho a z otřesu se nikdy pořádně nevzpamatuje. Stejně jako jeho oblíbená prostitutka Rachel, které je doručí. A Gauguin? Odjíždí na Tahiti, kde vytvoří svá nejlepší díla.

Pijáci absinthu

Se svým divokým životním stylem by van Gogh pravděpodobně nežil příliš dlouho ani  v případě, že by si nesáhl na život sám. Silná závislost na kávě a tabáku a vášeň pro absinth ho ničí. Pravděpodobně se nakazil také pohlavními chorobami. A hlavně: celý svůj život podřídil malování. Když tvoří, zapomíná na jídlo, často se celé dny cíleně postí. Poté zase nemůže jíst, i kdyby chtěl. Podvyživený a vyčerpaný si stěžuje na horečky, halucinace, noční můry a nespavost.

Do barev se v tehdejší době přidávalo olovo, těžký jed způsobující nejenom fyzickou zhoubu, ale také šílenství. Vincent mačká barvu na plátno přímo z tuby, k malbě používá prsty a správnou směs barev testuje ochutnáváním. Ruce má neustále potřísněné barvami - čerstvou olízne, suchou prostě okousává. Otrava olovem na sebe nenechá dlouho čekat. 

TIP: Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

Vincentovy problémy se stupňují. Několikrát se pokusí otrávit terpentýnem používaným k ředění barev. Sužovaný záchvaty a nočními můrami nastupuje na několik měsíců do ústavu pro duševně choré. Po propuštění namaluje v domě svého ošetřujícího lékaře za pouhých pár týdnů osmdesát obrazů. Extatická tvorba ale nepomáhá. Mám pomatený mozek a k životu už se nehodím, tvrdí. V hluboké depresi se malíř na procházce sám střelí do hrudníku. Trápí se celé dva dny. Jeho život vyhasne 29. července 1890 ve věku třiceti sedmi let... 

Vzhledem k tomu, že se podstatná část válečných operací odehrála na českém území, dochovalo se do dnešních dnů velké množství materiálů, které nám dokladují, jak prožilo válku obyvatelstvo i vojsko. Přestože se lze stále setkat s „obrozeneckým“ diskursem, který ve svých extrémních polohách nahlíží na český život pod rakouskou nadvládou jako na úpění pod cizáckým jhem, jež zabraňuje českému národu v rozkvětu, realita byla jiná. Češi stáli roku 1866 pevně za svým císařem. Český Sokol dokonce nabízel, že sám bude organizovat dobrovolnické jednotky, a k císařskému dvoru docházely neustále veřejné dopisy oznamující podporu ve válečném tažení proti Prusům.

Běžný život na bojišti

Přestože vojáci byli oproti dnešním měřítkům schopni a ochotni podstoupit mnohem větší útrapy než dnešní populace, situace v armádě byla tristní. Poměry v rakouských ozbrojených silách se totiž nevykazovaly silnou a fungující organizací, a naopak odhalovaly veliké problémy zejména v administrativě. O té se koneckonců ve své době hovořilo a psalo jako o instituci prolezlé korupcí snad stejně jako ruská armáda. Vojákům chybělo téměř vše – stěžovali si na nedostatek jídla, výzbroje i výstroje.

TIP: Rakouské Waterloo: Bitva u Hradce Králové

Vše v roce 1866 vznikalo velmi narychlo a improvizace se kromě velitelských štábů dotkla i vojáků. Ti mnohdy absolvovali zbytečné přesuny o délce klidně i 20 km denně s plnou polní na zádech. Muži nedostávali vodu, protože se věřilo, že by jim v době pochodu mohla ublížit. Když někdo omdléval, mohl se svézt maximálně na káře, ale často si mohl ulevit jen odložením torny. Zbraň a náboje nesměl voják odložit nikdy. Pokud se pěšákovi roztrhla bota, nebyl to důvod ke zpomalení, prostě pokračoval dál naboso.

Věčný hlad

I když se vojáci přepravovali po železnici, zažívali martyrium. Jeden z řadových vojáků vzpomínal ve svých denících: „Naložili nás do těch vozů, v nichž se obyčejně vozí koně nebo krávy. Do každého vozu nás přišlo sedmdesát pět mužů. Byli jsme stlačeni jako herinci. Měli jsme tam jen takové nízké lavičky.“ K utrpení mužstva se často přidával i hlad. Docházelo k paradoxním situacím, kdy se míjeli vyhladovělí vojáci s kolonami jídla směřujícími opačným směrem za jinou hladovějící jednotkou, která však již byla v čase příjezdu jídla odvelena jinam. Často se stalo, že jídlo zůstalo ve skladech na nádražích a spotřebovali je až Prusové, když město dobyli.

Řadoví vojáci tak byli zhusta odkázáni na nakupování či zabavování zásob od civilního obyvatelstva. Sedláci trpěli jak řáděním pruských vojsk, tak i rakouských jednotek, které je měly chránit. Za války také docházelo k některým nečekaným setkáním. Josef Volf vzpomíná: „Pojednou vykřikne z řady vojín: ‚Strejčku!‘ Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň (…) Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově ve Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky.“ 

Všudypřítomná kanonáda

„To, že hned po ránu začala kanonáda,“ vzpomínal v denících další voják rakouské armády, „bylo pro nás něco tak běžného, že jsme tomu ani nevěnovali pozornost. Ve spěchu nám byl vydán soudek etapní pálenky (Etappenbrantwein – téměř čistý líh, pozn. red.), kterou mužstvo dostalo poprvé. Každý si plnil polní láhev a napil se, co hrdlo ráčilo. Mezitím kanonáda houstla a přešla do trvalého dunění. Uchopili jsme pušky a vyšli za zvuků plukovní hudby. Vpravo i vlevo, kam oko dohlédlo, bylo vidět valící se nekonečné masy vojska, že se srdce smálo, a byli jsme přesvědčeni, že s takovou spoustou lidí dobudeme svět.“

Takové vzpomínky na začátek války nebyly ojedinělé. Velmi rychle vojáci na tyto idealistické a optimistické nálady zapomněli a začali vnímat spíše krutost bojů. V průběhu války veteráni posilovali svou náladu alkoholem, zpěvem vojenských odrhovaček či nadávkami, zatímco nově naverbovaní zelenáči naříkali nebo dostali strachem z hrozící řeže (podpořeným duněním děl) třesavku. Málokdo se dokázal tiše soustředit či modlit.

Do boje s optimismem 

Český kadet-dobrovolník z 62. řadového pěšího pluku si později zaznamenal svou náladu před bitvou takto: „Pohled na bitvu, daleko více však naslouchání stále prudší palbě, jako u Hradce Králové, je úchvatné a velkolepé. Tu myslí člověk na Boha, vzpomíná na své příbuzné, své přátele a říká si potichu mnohokrát „Sbohem“. V božích rukou leží osud; on rozhoduje, kdo bude žít a kdo musí zemřít.“

Při začátku útoku kadet později vzpomínal na bojový zápal, který pocítil: „Začal jsem blouznit. Začala se mně krev vařit bojechtivostí. A jsem čekal s dychtivostí na dané znamení – dopředu!“ Tato lačnost po boji byla však rychle vystřídána hrůzou: „Ze všech stran slyším válečný řev. Napravo byl les, z něhož jsme utekli. Nalevo louka, tam jsme viděli černo Prušáků. Za námi křik a strašná střelba. Proti nám kopec; tam jsme při svitu slunce viděli, že se země zvrub obrací, naši dělostřelci tam dávali největší oheň (...) Dívám se na oběti války. Tolika mladých lidí. Někteří tam bez vlády volají o pomoc. Nemohl jsem snést ten pohled.“ To ještě nevěděl, že někteří ranění musí často čekat až několik dní, než se k nim dostane záchrana. 

V žáru bitvy 

Když se bitevní vřava rozpoutala naplno, byl v tom každý voják sám za sebe. Jeden pěšák později popisoval své odloučení od jednotky: „Moje stanoviště bylo pro mne kritické. Snad každodenně na ně vzpomínám. Za mocným kmenem dobře ukryt vyhlížím, kdy se objeví některý Prušák. Vtom proti sobě na konci paseky za hustým podrostem zahlédnu jezdce. Vezmu ho na mušku a vypálím. Kůň se vzepjal a za podrostem se točil. Domníval jsem se, že kůň byl trefen. Rychle jsem nabil. Kůň z podrostu vyskočil a vtom naň střelím. Kůň s jezdcem se svalil. Vzpružilo mne to. Po pádu jezdce zanedlouho vyrazila četa pruská na paseku a postupovala ve čtyřech řadách směrem proti mně.

Vypálím opět. Zdálo se mi, že některý klesl. Jak se blížili, opustila mne odvaha a nabíjení se mně před obličejem mátlo. Přišli proti mně na cestu, ani ne 10 kroků ode mne, čtyři řady. Já proti nim střelím bez měření, protože byli tak blízko. Sám jsem se viděl na onom světě. Ukryl jsem se těsněji za strom a vtom do něho střely lupaly. Jedna zasáhla moji kolbu (pažbu – pozn. autora). Nevím, zda vystřelili všichni. Mně to však v tom okamžiku bylo jedno. Bez uvažování opustil jsem náhle strom a prudce kvapil z lesa. Co se za mnou dělo, nevím, neohlédl jsem se.“

Když prší granáty 

Jeden z vojáků vzpomínal na příchod svého pěšího pluku k Hradci Králové, kde se odehrála rozhodující bitva války takto: „Ke tři čtvrti na deset se ozvalo ‚Do zbraně!‘ a vyrazili jsme vpravo příč k Sadové, vlevo jsme nechali malou říčku Bystřici a ves Benátky. Před Sadovou nejméně čtvrthodinová přestávka a pak povel: Torny odložit! Plechovky s náboji do chlebníku, přilbu sejmout! Várnice k plášti připnout! Následoval namáhavý běh obilním polem a brzy jsme opět stáli na silnici Sadová–Hradec Králové. Ale tady najednou začaly pršet místo vody granáty, a sotva jsme se vzpamatovali, byla již Sadová pod silnou palbou.

Jak jsme postupovali po rozměklé půdě vlevo od silnice, míjel nás důstojník a volal na našeho: ‚Držte se, od našeho praporu už jich tam hodně zůstalo!‘ On sám měl ránu v pravé noze. Za ním se vlekl vojín, jemuž granát zohavil celý obličej. To vše na nás tísnivě zapůsobilo, ale pochodovali jsme dále, až k Bystřici. Za lesem se prapor, později pluk, brigáda a divize (rakouské vojsko roku 1866 divize nepoužívalo – pozn. aut.) znovu formovaly a brzy jsme se opět ocitli v našem útvaru. Jen jsme se tak dali do pořádku, dopadla na nás nesnesitelná sprška granátů a znovu zavládla stísněná nálada.“  

Pouhých 11 světelných let od Země objevili vědci planetu o velikosti Země s příznivými teplotními podmínkami. Objev si připsal spektrograf HARPS, který bývá označován jako lovec exoplanet. Nově nalezené těleso dostalo označení Ross 128 b. V současnosti se jedná o druhou nejbližší známou extrasolární planetu s příhodnými teplotními podmínkami a vůbec první, která obíhá kolem málo aktivního červeného trpaslíka. To významně zvyšuje pravděpodobnost, že by těleso mohlo mít na povrchu vhodné podmínky pro udržení života.

„Náš objev je založen na více než desetiletém monitorování hvězdy pomocí spektrografu HARPS a unikátních metodách redukce i analýzy dat,“ vysvětluje Nicola Astudillo-Defru, spoluautorka článku prezentujícího výsledky.

Extrasolární soused

Červení trpaslíci jsou jedny z nejchladnějších, nejslabších, ale zároveň nejběžnějších hvězd ve vesmíru. Díky tomu jsou také vhodným cílem pro hledání extrasolárních planet, proto je vědci zkoumají stále častěji. Mnozí červení trpaslíci, včetně Proximy Centauri, jsou aktivními hvězdami s mohutnými eruptivními projevy, které vystavují jejich planety smrtícímu ultrafialovému a rentgenovému záření. Jak se však zdá, hvězda Ross 128 je mnohem klidnější, a tak by její planety mohly být nejbližším známým bezpečným útočištěm života.

Ačkoliv se hvězda Ross 128 v současnosti nachází ve vzdálenosti 11 světelných let od Země, pohybuje se směrem k nám a podle současných znalostí se za nějakých 79 tisíc let (což je z kosmického hlediska doslova okamžik) stane naším nejbližším hvězdným sousedem. Planeta Ross 128 b tak od Proximy b převezme pomyslnou korunu „Zemi nejbližší extrasolární planety“.

Na základě dat získaných pomocí HARPS členové týmu zjistili, že planeta Ross 128 b obíhá kolem své hvězdy 20× blíže než Země kolem Slunce. Přes tuto malou vzdálenost dostává planeta jen asi 1,38× více energie než Země. Díky chladné a slabé mateřské hvězdě, jejíž povrchová teplota je ve srovnání se Sluncem sotva poloviční, se odhadovaná rovnovážná teplota planety Ross 128 b pohybuje v rozmezí od -60 °C do +20 °C.

I když vědci, kteří se na objevu podíleli, pokládají planetu Ross 128 b za těleso „s vhodnými teplotními podmínkami“, zůstává otázkou, zda planeta leží uvnitř, vně, nebo na okraji takzvané obyvatelné zóny – oblasti kolem hvězdy, kde by na povrchu planety mohla existovat kapalná voda.

Tramvaj na stlačený vzduch, tedy pneumatická tramvaj, jezdila v běžném provozu. V 70. letech 19. století ji vynalezl francouzský inženýr polského původu Louis Mékarski, přičemž její provoz byl zahájen roku 1876 a v mnoha francouzských městech přetrval až do 30. let 20. století. Princip jejího pohonu vycházel z parního motoru: místo horké páry však používal stlačený vzduch, který se dohříval koksovým topením, aby se vyrovnalo průběžné zchlazování způsobené provozem. 

Stejný princip se využíval i u některých důlních vozíků, jelikož se tím snižovalo riziko výbuchu. V posledních letech se oprašují návrhy pneumatického motoru v souvislosti s hledáním alternativního pohonu pro auta. Některé automobilky (například korejská firma PHEV nebo francouzská MDI) již v minulosti představily modely na principu stlačeného vzduchu na světových výstavách.

Na některých místech Marsu jsou patrné pozoruhodné tmavé pruhy. Tyto pruhy se v roce 2015 dostaly do světových médií, když je odborníci prohlásili za přesvědčivé stopy působení tekoucí vody na Marsu. Colin Dundas z centra Astrogeology Science Center v arizonském Flagstaffu a jeho spolupracovníci ale v těchto dnech publikovali výzkum, podle něhož tmavé pruhy na Marsu vlastně žádnými stopami tekoucí vody nejsou.

Nikoliv tekoucí voda, ale vyprahlý svět

Podle nich nejde o důkaz vody na rudé planetě, ale naopak o potvrzení toho, že jde o vyprahlý a suchý svět. Na vzniku těchto pruhů se totiž nejspíš podílejí především pohyby zrn písku a prachu na povrchu planety.

TIP: Zvláštní zvlněnou krajinu Marsu možná vytvářel levitující písek

Vědce dovedly k tomuto závěru analýzy snímků sondy NASA Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), která z oběžné dráhy snímkuje povrch Marsu. Ukázalo se, že tmavé pruhy existují jen na svazích s extrémním sklonem, kde se písek a prach může dát snadno do pohybu.

Čínské město Yangshuo má zcela unikátní polohu. Leží u řek Li Jiang a Yulong, které už samy o sobě tvoří neobyčejné okolí. Ze všech stran je navíc obklopeno krasovými homolemi, jejichž krása se odkrývá právě při pohledu z obou říčních roků. 

Okolní krajina bývá Číňany označována za nejkrásnější na světě a každý, kdo sem zavítá, určitě potvrdí, že skutečně mezi nejkrásnější scenérie patří. Místní obyvatelé dávali kopcům od pradávna názvy odrážející jejich podobu. Tak zde nalezneme například kopec Sloního chobotu, kopec Starého muže nebo kopec Poskládaného brokátu. 

TIP: Blankytná jezera žlutého draka - Sečuánské údolí Chuang-lung

Yangshuo se nachází asi 75 km jižně od Guilinu (Kuej-lin), hlavního města jihočínské provincie Guangxi (Kuang-si). Provincie leží při hranici s Vietnamem a je obydlena kromě Číňanů příslušníky národnostní menšiny Zhuang (Čuang), čítající asi 15 milionů obyvatel, a dále menšinami Yao (Jao) a Miao.

Sloanova digitální přehlídka oblohy (SDSS, podle anglického Sloan Digital Sky Survey) je jedním z nejvíce úspěšných a také nejvlivnějších projektů mapování oblohy. Výsledkem jednotlivých generací zpracování SDSS jsou vždy ve své době nejvíce detailní trojrozměrné mapy vesmíru.

Mapa vytvořená zatím nejmladší Sloanovou digitální přehlídkou oblohy zahrnuje snímky asi jedné třetiny oblohy ve více barvách, a také spektra pro více než tři miliony astronomických objektů.

Nová generace mapování vesmíru

Nyní se chystá nová generace tohoto mapování, která nese označení SDSS-V. Projekt povede Juna Kollmeier z Carnegie Institution for Science. Mapování oblohy tentokrát podpořil grant v hodnotě 16 milionů dolarů (téměř 350 milionů Kč), který projektu poskytla nadace Alfred P. Sloan Foundation.

TIP: Astronomové poprvé zmapovali vesmír podle polohy kvasarů ve 3D

Horkou novinkou páté generace je, že Sloanova digitální přehlídka oblohy tentokrát zahrne snímky a spektra objektů z celé noční oblohy. Všichni očekávají, že mapování, které by mělo začít kolem roku 2020, odstartuje novou vlnu objevů ve výzkumu vesmíru.

Těžké poranění míchy je v dnešní době stále ještě častou příčinou paraplegie, ochrnutí končetin a další závažných příznaků. Odborníci v poslední době vkládají velké naděje do léčby pomocí kmenových buněk.

Izraelští vědci nedávno provedli experiment, při němž odebrali kmenové buňky z ústní tkáně lidských dobrovolníků. Tyto kmenové buňky přinutili, aby se proměnily na buňky, které vylučují látky podporující růst a fungování nervů.

TIP: Jak spravit poškozenou lebku? Napěstováním kmenových buněk!

Pak vytvořili umělou tkáň z lidských proteinů a „osázeli“ ji napěstovanými lidskými buňkami. Umělou tkáň nakonec implantovali paraplegickým laboratorním potkanům, kteří měli zcela přerušenou páteř. Výsledky jsou velmi slibné. Mícha většiny potkanů se po této léčbě začala hojit a 42 procent z nich začalo částečně chodit. Lidští paraplegici tak mají novou naději. 

Díky náhodě, se podařilo berlínské policii zajistit přibližně stovku memorabilií Johna Lennona. Věci byly podle policie ukradené v roce 2006 z newyorského bytu vdovy po Lenonovi -  Yoko Ono. Do rukou policie se ukradené věci dostaly po krachu aukční síně Auctionata, která má sídlo právě v Berlíně.

Podle mluvčího policie se kromě zadrženého osmapadesátiletého Němce na krádeži podílel ještě nejméně jeden další člověk. S velkou pravděpodobností se jedná o řidiče Yoko Ono, který ovšem v současné době pobývá v Turecku a není tak příliš pravděpodobné, že na něj německé úřady dosáhnou.

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Uloupené předměty mají podle všeho velkou sběratelskou cenu – kromě brýlí, cigaretového pouzdra a živé nahrávky z koncertu Beatles, jsou mezi nimi například i tři ručně psané Lennonovy deníky z let 1975, 1979 a 1980. Poslední zápis podle policie pochází z 8. prosince 1980 a byl tedy napsán jen několik hodin před smrtí slavného zpěváka.

Populace lidí v Británii a Irsku prožily před tisíci lety sérii vzestupů a pádů. Vědci je doposud připisovali populačním cyklům, závislým na dostupnosti přírodních zdrojů. Podle nového výzkumu britských odborníků to ale bylo nejspíš jinak. Opakované hroucení populací v dávné zemědělské krajině mají podle všeho na svědomí výrazné změny klimatu v oblasti severního Atlantiku.

TIP: Pralesní zemědělství? Lidé možná farmařili v pralese už před 45 tisíci let

Detailní srovnání osídlení různých oblastí v průběhu historie ukázalo, že se populace tehdejších lidí hroutily v obdobích, kdy bylo v severním Atlantiku hodně bouří. Farmáři tehdy opouštěli pěstování pšenice a uchylovali se k ječmeni, který má sice nižší výnosy, ale vydrží drsnější podnebí.