Astronomové poprvé v historii zkoumali planetku, která přilétla do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile a na dalších observatořích po celém světě ukázala, že tento unikátní objekt cestoval mezihvězdným prostorem po miliony let, než se náhodou přiblížil do nitra Sluneční soustavy. Zdá se, že se jedná o tmavě červený a silně protažený nejspíše kovový objekt, který se nepodobá žádnému tělesu známému ze Sluneční soustavy.

Extrasolární návštěvník

Přehlídkový dalekohled Pan-STARRS 1 objevil 19. října 2017 slabý objekt pohybující se oblohou. Na první pohled vypadal jako typická planetka, dokud se z většího množství pozic nepodařilo spočítat jeho dráhu. Ta mimo vší pochybnost ukázala, že tento objekt, na rozdíl od dosud známých planetek a komet, nepochází ze Sluneční soustavy, ale že přilétl z mezihvězdného prostoru.

Těleso bylo původně klasifikováno jako kometa, pozorování provedená řadou zařízení včetně přístrojů ESO však neodhalila žádné známky kometární aktivity, i když objekt prošel přísluním (nejbližším bodem dráhy ke Slunci) již před objevem v září 2017. Těleso bylo následně reklasifikováno na mezihvězdnou planetku (což je zcela nová, dosud nepoužívaná kategorie těles). Dostal označení 1I/2017 U1 a jméno `Oumuamua.

Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT se proto ihned pustili do práce a začali měřit pozice, jasnost i barvu tělesa s větší přesností, než umožnily menší přístroje. Rychlost reakce byla důležitá především proto, že mezihvězdná planetka `Oumuamua znatelně slábla díky vzdalování od Slunce i od Země. A pro vědce si připravila další překvapení.

Blikající kovový doutník

S pomocí záběrů pořízených přes čtveřici různých fotometrických filtrů přístrojem FORS na dalekohledu VLT a v kombinaci se snímky z jiných velkých dalekohledů se podařilo zjistit, že `Oumuamua během otáčení s periodou 7,3 hodiny mění jasnost v poměru 1:10.

Vedoucí vědeckého týmu Karen Meech vysvětluje význam těchto pozorování: „Takto neobvykle velká variace jasnosti znamená, že těleso musí být značně protáhlé: objekt je asi desetkrát delší než široký a musí tedy mít velice komplikovaný tvar. Rovněž jsme objevili, že má tmavě červenou barvu, která se trochu podobá vzdáleným objektům Sluneční soustavy. Podařilo se také potvrdit, že je naprosto neaktivní – v jeho okolí jsme nenašli sebemenší stopy prachu.“

Provedená měření naznačují, že `Oumuamua je nejspíš husté, pravděpodobně kamenné nebo dokonce kovové těleso, bez vodního nebo jiného ledu v blízkosti povrchu. Povrch je v současnosti velmi tmavý a zčervenalý v důsledku dlouhodobého vystavení účinkům kosmického záření v mezihvězdném prostoru. Vědci odhadují, že těleso je asi 400 metrů dlouhé.

Předběžné výpočty dráhy naznačují, že objekt přilétl přibližně ve směru od hvězdy Vega, která leží v severním souhvězdí Lyra. I přes ohromující cestovní rychlost asi 90 tisíc kilometrů za hodinu by však planetce cesta mezihvězdným prostorem – od místa, kde je dnes Vega, až do Sluneční soustavy – trvala asi 300 tisíc let. Před tak dlouhou dobou se však hvězda Vega nenacházela ani poblíž pozice, odkud planetka přilétla. `Oumuamua tak pravděpodobně cestovala Galaxií po stovky milionů let, aniž by byla spojena s jakýmkoliv hvězdným systémem, než se čistě náhodou dostala do nitra Sluneční soustavy.

Astronomové odhadují, že podobné mezihvězdné těleso prochází vnitřní částí Sluneční soustavy asi jednou za rok. Jedná se však o velmi slabé objekty, které se jen obtížně vyhledávají, proto dosud unikaly naší pozornosti. Teprve současné přehlídkové systémy, jako je například Pan-STARRS, jsou dostatečně výkonné, aby měly reálnou šanci taková tělesa objevit.

Svět kolem nás se mění tak rychle, že si to mnohdy ani nestačíme uvědomit. Změny se týkají našeho životního stylu, módy, technologií i předmětů denní potřeby. Originální projekt re-photos zachycuje proměny světových měst - podívejte se, jak se změnila Paříž, Brusel, Helsinky, Washington nebo třeba Praha v průběhu uplynulých desetiletí…

Svět se ponoří do chaosu, když se černoši vzbouří proti nadvládě bělochů. V krvavé válce, kterou mnoho lidí nepřežije, zvítězí černá rasa. Aspoň tak si písně Beatles z desky The White Album vykládal Charles Manson, hlava skupiny fanatiků, která hltala každé jeho slovo. Jenže slíbená apokalypsa stále nepřicházela a Manson cítil, že to může otřást jeho pozicí neomylného guru. 

Své ovečky proto přesvědčil, že je třeba ukázat černochům, jak rozpoutat rasovou válku. Události, které následovaly, se zapsaly do historie jako jedna z nejbrutálnějších sérií vražd. Na začátku se přitom Rodina, jak si skupina Mansonových následovníků dala říkat, podobala každé jiné skupině hippies, jichž během éry květinových dětí v šedesátých letech vznikl nespočet. Jenže místo aromatické vůně lehkých drog a poselství o míru za sebou tato skupina zanechávala pořádně krvavé stopy.

Matka ho prodala za pivo

Muž, který měl šílené řádění na svědomí, se narodil v roce 1934 jisté Kathleen Maddoxové. Ta původně vyrůstala v přísně náboženské rodině, ale brzy se vzbouřila a utekla v patnácti letech z domu. O rok později v roce 1934, již porodila své první dítě. Syn zprvu zapsaný jako Bezejmenný Maddox později dostal jméno Charles Milles Manson. Příjmení Manson získal po tehdejším partnerovi své matky a svého biologického otce nejspíš nikdy nepoznal. 

Kathleen kromě promiskuitního života holdovala alkoholu. Jednou, když jí chyběly peníze na další rundu, navrhla bezdětné číšnici, že jí prodá svého syna za půllitr piva. Číšnice jí nalila další sklenici. Kathleen ji do sebe otočila a lokál opustila bez malého Charlieho. Pár dnů se o něj skutečně starala servírka, než chlapce našel jeho strýc a přivedl ho zpátky k matce.

Protože Kathleen strávila část Mansonova mládí ve vězení kvůli různým krádežím, často se o něj starali jeho další příbuzní. Manson se dostal do výchovy své extrémně pobožné babičky, občas ho hlídal i strýc. Ten však jednoho dne, zrovna když měl chlapce na starosti, spáchal sebevraždu. Ideální nebyla ani výchova dalšího ze strýců. Považoval synovce za příliš zženštilého, a tak ho na první školní den oblékl jako děvče.

Když se Kathleen vrátila z vězení, snažila se dát syna do pěstounské péče, protože Manson překážel jejímu tehdejšímu partnerovi. Charles se nakonec dostal do nápravného zařízení pro mladistvé, ze něhož později utekl k matce. 

Zloděj aut a pasák

Kvůli drobným krádežím na počátku puberty následoval kolotoč umísťování do polepšoven a útěků z těchto zařízení. V jednom z těchto ústavů byl prý Manson sexuálně zneužíván. V sedmnácti letech vyměnil polepšovnu kvůli překročení hranice v kradeném autě za vězení. Krátce poté, co ho propustili, se zamiloval a rychle oženil se servírkou Rosalie Willisovou. 

Rodinu živil příležitostnými výdělky a kradením aut. Půl roku po svatbě byli Manson s těhotnou manželkou chyceni při jízdě v kradeném autě a Charles tak mohl oslavovat narození svého syna pouze ve vězeňské cele. Matka i manželka pravidelně Mansona navštěvovaly, ale Rosalie začala žít s jiným mužem. Ve stejném roce, kdy Manson opustil vězení, dostal soudní rozhodnutí o rozvodu. 

Dál se živil jako pasák nebo padělal peníze. Opět ho přistihli při činu, ale srdceryvná výpověď Candy Stevensové, která tvrdila, že by si nemohla odsouzeného Mansona vzít za manžela, obměkčila srdce poroty a Charles byl podmínečně propuštěn, aby se mohl podruhé oženit. Později se zjistilo, že Stevensová byla prostitutka a její dojemný příběh měl jen Mansona uchránit před pobytem za mřížemi. Marně. Za činnost pasáka brzy opět skončil ve vězení. Když v roce 1967 ve  dvaatřiceti letech opouštěl celu, měl dost ponurou bilanci: polovinu života strávil buď v nápravných zařízeních, nebo ve vězení. 

Guru hippie komunity

Kromě mistrovsky zvládnuté techniky, jak manipulovat s lidmi, se ve vězení naučil hrát na kytaru a začal se zajímat o scientologii. V Kalifornii se Manson setkal s mladou Mary Brunnerovou, která působila jako knihovnice na univerzitě. Dovolila, aby se k ní nastěhoval. Přes počáteční nevoli nakonec svolila také k tomu, aby si do jejich domu vodil i další ženy. Nakonec zde žili spolu s dalšími osmnácti ženami. 

Časem se přestěhovali do San Francisca, centra kultury hippie, kde Manson kolem sebe shromáždil dvacet až třicet věrných oveček, kterého ho považovaly za proroka. Většina členů Rodiny byly ženy. Nejdřív se bavili jako ostatní květinové děti, zkoušeli drogy, tančili nazí kolem ohně a sem tam ukradli staré auto, aby ho mohli přestříkat pastelovými barvami a projet se v něm napříč Spojenými státy.

Charles Manson ale toužil po něčem větším, než být vůdcem skupiny poblouzněné juchající mládeže. Chtěl se stát rockovou hvězdou. Měl štěstí, protože když dvě členky Rodiny stopovaly u silnice do San Francisca, odvoz jim nabídl Dennis Wilson, bubeník skupiny Beach Boys. Ženy zůstaly ve Wilsonově domě přes noc. Bubeník ráno odjel do nahrávacího studia, a když se vrátil, našel ve své vile tucet nových tváří.

Umělci neplatí nájem

Při setkání s Mansonem se Wilson nechal přesvědčit k poskytnutí své rezidence jako příbytku pro členy Rodiny. Zakrátko se jejich počet ve Wilsonově domě zdvojnásobil. Oba muže sblížila společná láska k hudbě. Wilson představil Mansona jako nadějného zpěváka dalším lidem z hudební branže a nechal ho nahrát ve studiu několik písní. Kromě toho několik měsíců platil výdaje Rodiny, kam spadaly i účty za léčbu kapavky a zničení vypůjčeného Wilsonova auta. Ovšem stejně jako Manson mohl i bubeník Beach Boys využívat ženy z Rodiny jako ochotné služky, a tak platil dál.

Až bubeníkův manažer vyhnal příživnickou Rodinu z hudebníkova domu a skupina se usídlila na Spahnově ranči, který dříve sloužil jako kulisa pro westernové filmy. Budovu opravili a za občasný sex jedné dívky z Rodiny s osmdesátiletým slepým vlastníkem ranče zde mohli zůstat. Ranč se stal brzy známým místem divokých sexuálních orgií. Zde se také ke skupině přidal Charles „Tex“ Watson, který hrál později velkou roli při masakrech spáchaných na Mansonův příkaz. Alternativním úkrytem pro Rodinu se staly i dva málo využívané ranče poblíž kalifornského Údolí smrti. 

Čekání na apokalypsu

Koncem roku uslyšel Charles Manson spolu s Watsonem poprvé Bílé album od Beatles. Podle Mansona jejich písně předpovídaly rasovou válku černých proti bílým, která přijde v roce 1969, a podporovaly utlačovanou černou menšinu, aby se zbavila svých okovů a zahájila revoluci proti bílé nadvládě. Krvavá válka dosáhne apokalyptických rozměrů, kdy přežije jenom hrstka vyvolených, hlásal Manson. Katastrofické vize podporoval také nedávný úspěšný atentát na vůdce černochů, Martina Luthera Kinga. 

Od té doby se Manson stal doslova posedlý vším okolo Beatles. Čtveřici z Liverpoolu pokládal za čtyři anděly z biblické Knihy zjevení, která se také nazývá Apokalypsa. Sebe považoval za pátého anděla, který má klíč od bezedné propasti. V Poslední soudný den pátý anděl vypustí z propasti kobylky a štíry. Manson ve svých proslovech k Rodině často citoval Bibli a Beatles. Členové Rodiny budovali podzemní úkryty v kalifornské poušti, kde měli celou zkázu přečkat. Rovněž kreslili podrobné mapy pouště a kradli auta, která předělávali na pouštní buginy, aby se lépe připravili.

Krvavé vzkazy

Jenže, jak už to bývá s každou předpovídanou apokalypsou, ona ne a ne přijít. Proto se Manson rozhodl, že musí černochům ukázat, jak se rozpoutává konec světa. Manson nejdřív podvedl černého drogového dealera Bernarda Crowea. Okradený Crowe pak vyhrožoval likvidací členů Rodiny, a tak ho Manson zastřelil. Tedy alespoň si to myslel.

Později ve zprávách viděl informaci o zabitém členovi Černých panterů, což byla skupina černošských extrémistů, a považoval to za důkaz začátku zkázy. Nešlo však o Crowea, jak se Manson domníval. Dealer byl jen postřelen a nakonec přežil. Policii nic nenahlásil.

Manson krátce poté sepsal seznam „prasat určených na porážku“, na jehož základě členové Rodiny zavraždili prvního člověka – bělocha Garyho Hinmana, jehož krví napsali na zeď sousloví „politické prasátko“ a vedle něj otiskli černou panteří pracku. Chtěli, aby to vypadalo jako vražda spáchaná Černými pantery. Ovšem apokalypsa byla stále v nedohlednu.

A tak Manson 8. srpna 1969 nařídil, aby tři členky Rodiny a Charles „Tex“ Watson šli do vily na losangelské Cielo Drive, kde předpokládal výskyt bohaté bělošské smetánky. Úkol měli jediný: zabít každého, koho potkají.

Než skupina vstoupila do domu, odstřihla telefonní dráty, aby oběti nemohly zavolat o pomoc. Uvnitř našla skupina fanatiků čtyři lidi a také těhotnou herečku Sharon Tateovou, tehdejší manželku režiséra Romana Polanského. Nesmilovali se nad nikým. Všichni zemřeli buď na následky střelných zranění nebo po mnohonásobných bodných ranách noži. Tateovou, která byla v osmém měsíci těhotenství, si nechali na konec. Prosila je o to, aby ji kvůli nenarozenému dítěti ušetřili. Navrhovala dokonce, aby jí pomohli dítě porodit a pak ať ji zabijí. Vrazi s ní ale neměli ani špetku slitování. Umlčelo ji šestnáct ran nožem. Její krví pak jedna z fanatiček napsala na vchodové dveře slovo „pig“, česky prase.

Jeden masakr nestačil

Hned další den po hrůzném činu byl podobným způsobem zavražděn manželský pár bílých podnikatelů LeBiancových. Zdi i dveře od ledničky pokryly krvavé nápisy jako válka, smrt prasatům nebo Helter Skelter. Poslední slovo znamenalo podle Mansona synonymum pro apokalypsu.

Manson při masakru dával pozor, aby se všichni účastnili zabíjení, ale sám na nikoho nevztáhl ruku. Potom určil trojici, která měla vykonat další masakr, zatímco zbylá trojice měla jet po vraždě stopem zpět na Spahnův ranč. Třetí masakr se ale nekonal, protože si určené trio spletlo byt, kde mělo zaútočit, a po zjištění svého omylu fanatici z místa činu utekli.

Los Angeles zachvátila panika, město ochromil strach. Stalo se něco neuvěřitelného – tentýž měsíc policisté zatkli členy Rodiny kvůli krádežím aut, ale pro nedostatek důkazů je museli propustit. Netušili, že mají co dočinění s brutálními vrahy, po kterých pátraly stovky kriminalistů. Znovu celou skupinu zatkli koncem podzimu kvůli dalším krádežím aut. Jedna z členek Rodiny pak v cele vyprávěla svým spoluvězeňkyním o spáchaných masakrech. Nebýt toho, policie by stále žádnou souvislost netušila.

Později jiná členka Rodiny souhlasila s výpovědí proti Mansonovi a jeho skupině výměnou za svou beztrestnost. Její verzi nakonec potvrdila i shoda nalezených otisků prstů na místě vraždy s členy Rodiny.

Místo popravy devět doživotních trestů

Charles Manson se konečně ocitl před soudem a zodpovídal se ze svých ohavných činů. Během probíhajícího soudního procesu si na čelo namaloval písmeno X. Jelikož soudci zamítli jeho žádost, aby se hájil sám, symbolicky se takto vyškrtnul ze světa, kde mu bylo odepřeno právo mluvit sám za sebe. Jeho příznivci, kteří okupovali prostranství před soudní budovou, následovali jeho příkladu.

Přestože nejvíc vražd měl na svědomí Charles „Tex“ Watson, všem členům Rodiny, kteří se účastnili masakrů, byla přisouzena stejná zodpovědnost a vina. Jen tak mohl být ke smrti v plynové komoře odsouzen i Manson, jehož rukou ve skutečnosti nikdo nezemřel. Nejvyššímu trestu ale i tak unikl. Po zrušení poprav v Kalifornii byl trest změněn na devítinásobné doživotí. 

Jeho doživotní trest se naplnil v neděli 19. listopadu 2017, kdy ve věku 83 let zemřel v nemocnici přirozenou smrtí.

Když v polovině třicátých let minulého století švédské námořnictvo zadalo firmě AB Bofors vývoj lehkého kanónu určeného k protiletadlové obraně plavidel, nikdo netušil, že se začíná psát historie nejlepšího protiletadlového děla střední ráže následujících desetiletí. Zrod nového kanónu však nebyl jednoduchou záležitostí. Automatickou funkci u děl střední ráže dosud nikdo prakticky neověřil, ale konstruktéři švédské zbrojovky odvedli vynikající práci. Po řadě pokusů a zkoušek společnost Bofors předvedla v roce 1931 prototyp a další dva roky probíhal náročný program zkoušek. Řešilo se provedení lafety pro pozemní variantu děla a upravovaly se drobné nedostatky, které se projevily při střeleckých a jízdních zkouškách. 

V mnoha armádách

V roce 1933 byl proces testování a střeleb úspěšně ukončen zařazením zbraně do arzenálu švédského námořnictva pod názvem 40mm automatický kanón M 32. Pro zahraniční zákazníky byla zbraň nabízena pod označením Bofors 40 mm L/60. Protože se jednalo o bezkonkurenčně nejlepší protiletadlový kanón světa, výrobce ho v předtuše velkého exportního úspěchu velmi aktivně nabízel. První objednávka přišla od holandského námořnictva, které si v roce 1934 pořídilo pět dvouhlavňových stanovišť pro křižník De Ruyter.

V roce 1935 následovala objednávka belgické armády a ve stejném roce si automatické kanóny Bofors objednalo také Finsko a Norsko, kde se později rozeběhla i jejich licenční výroba. V tomto roce první zbraně v pozemní variantě zařadila do své výzbroje i domácí švédská armáda. Dalším zájemcem se stalo Polsko, které se snažilo kvůli vzrůstající hrozbě ze strany nacistického Německa i Sovětského svazu modernizovat a posílit své protiletadlové dělostřelectvo. Poláci proto rovnou zakoupili licenci na výrobu. 

Do Československa?

Právě polská armáda, která měla ve své výzbroji více než 300 kusů 40mm boforsů, použila tuto zbraň jako první i v boji. Především na vrub kanónů vz. 36, jak byla v Polsku děla označena, připadá nejvíce sestřelených německých a později i sovětských letadel. Není bez zajímavosti, že 40mm kanóny Bofors měly v roce 1938 posílit i výzbroj československé armády. Když se nezdařil vývoj automatické protiletadlové zbraně ve Škodovce, obrátilo se ministerstvo národní obrany na Polsko s žádostí o prodej kanónů z licenční výroby probíhající ve zbrojovce ve Starachovicích.

Poláci ale odmítli, a tak čs. vojenská správa začala jednat přímo se zbrojovkou Bofors. V létě 1938 Československo objednalo osm děl spolu s právy na licenční výrobu, která měla probíhat ve Škodovce. Po Mnichovu ale došlo ke stornování celého kontraktu, a proto se naši dělostřelci se 40mm kanóny setkali až v roce 1942. Bezesporu nejslavnější kapitolou v historii zbraně se stala její služba v řadách britské armády, letectva a námořnictva. V roce 1937 došlo k objednávce prvních kanónů stejného vzoru, jaký si objednalo Polsko, a zároveň byla podepsána dohoda o licenční produkci děl v Británii.

Britský upgrade

Na ostrovech se pak děla vyráběla pod označením QF 40 mm Mark I. Zbraně sloužily především k protiletadlové obraně pozemních vojsk, chránily však i letecké základny a důležité cíle v zázemí. V Británii došlo také k dalšímu vývoji a zdokonalení kanónu, přičemž výsledná verze dostala označení Mark III a stala se standardní armádní protiletadlovou zbraní. Produkce neprobíhala pouze na území Spojeného království, ale stovky děl vznikly i ve zbrojovkách v Kanadě a Austrálii, přičemž armády a námořnictva obou zemí kanóny Bofors také s úspěchy používaly.

O oblibě a účinnosti těchto zbraní nejlépe svědčí fakt, že Britové se s boforsy nejnovějších variant rozloučili až v osmdesátých letech. V řadách britské armády se s kanóny QF 40 poprvé setkali také naši dělostřelci. V květnu 1942 byl Československý pěší prapor 11 – Východní reorganizován na Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní.

Proti Luftwaffe

Tato jednotka se skládala ze tří praporů po čtyřech rotách a výzbroj tvořilo 36 kanónů Bofors, které se naši vojáci naučili ovládat v rekordním čase. Již po dvou měsících od zahájení výcviku pluk s velkým úspěchem absolvoval ostré střelby a byl přeřazen k bojovým jednotkám. Jeho prvním úkolem se stala obrana haifského a bejrútského přístavu. Naši dělostřelci si počínali velmi dobře, a proto jim byl následně svěřen odpovědný úkol na frontě. Od 1. ledna 1943 se pluk podílel na obraně přístavu Tobruk.

Dokončení: Nestárnoucí protiletadlový kanon Bofors: Strašák pilotů Luftwaffe (2)

Díky výborně připravenému plánu palebných přehrad se jim podařilo odrazit řadu německých náletů a dosáhli i několika sestřelů. V červnu po zhroucení sil Osy na africkém bojišti následovalo zrušení pluku a vojáci byli převezeni do Británie. Tam došlo k reorganizaci naší jednotky na obrněnou brigádu, v jejíž sestavě působila i protiletadlová baterie vyzbrojená kanóny QF 40. Děla, která si formace přivezla do osvobozené vlasti, pak sloužila až do počátku padesátých let. 

V kalifornském Hawthornu se nedávno odehrála dlouho očekávaná show. Technologický vizionář Elon Musk představil svůj nový elektrický náklaďák Tesla Semi.

Osmnáctikolový náklaďák Tesla Semi uvedl přítomné v úžas. Podle představených statistik by měl prázdný Semi zrychlit z nuly na 100 km/h za pouhých 5 sekund. To nejsou hodnoty pro náklaďáky, ale pro sportovní vozy. Ještě větší dojem udělalo to, že plně naložený Semi, který uveze přes 36 tun nákladu, zrychlí z nuly na 100 km/h za 20 sekund.

Náklaďák budoucnosti

Užaslí posluchači pak už jenom vstřebávali informace o tom, že plně naložený Semi ujede na jedno nabití téměř neuvěřitelných 805 kilometrů. Tradiční dieselové náklaďáky přitom v 80 procentech případů jezdí k cílům vzdáleným méně než 400 km, takže by to Semi zvládl na jedno nabití tam i zpět. A kdyby to nestačilo, tak rychlé dobití poskytně během 30 minut náklaďáku Semi dost energie na další cestu až 644 km dlouhou.

TIP: Tažení elektromobilů pokračuje: Společnost Tesla představila svůj Model 3

Třešničkou na dortu je pak to, že náklady na provoz elektrického náklaďáku Tesly jsou významně nižší, než náklady na provoz dieselových nákladních aut. Jejich éra se již asi blíží ke konci.

Stále častěji se setkáváme s programy, jež mají za cíl chránit rozmanité druhy živočichů a rostlin, popřípadě je navracet do vybraných lokalit, odkud už dávno vymizely. Lidé se mnohdy ptají, proč je takové počínání důležité, a od vědců se jim obvykle dostává poněkud neurčitých odpovědí odkazujících na potřebu „větší biodiverzity“, která je nezbytná pro správné fungování ekosystému. 

Jakým způsobem se však zmíněná rozmanitost podílí na stabilitě přírody? Jaký význam může mít záchrana či návrat jednoho druhu? Takové otázky jsou běžným námětem teoretických studií, nicméně příroda se vždycky nechová tak, jak to předpovídá sebekomplikovanější počítačový model – a nejlepší odpovědi nakonec poskytuje její pozorování.

Strádající bobři

Jeden z ukázkových příkladů, jak může poměrně malý zásah do ekosystému spustit lavinu dalších změn, se odehrál v posledních dvaceti letech v Yellowstonském národním parku v USA. Hlavním aktérem se stal vlk obecný, který se sice kdysi v rezervaci vyskytoval, potkal ho však podobný osud jako jeho soukmenovce na řadě dalších míst: V 20. letech minulého století z parku pod tlakem lovců zcela zmizel. Ačkoliv bylo území chráněné už od roku 1872, vládní program na kontrolu predátorů vlky vyhubil. Jenže právě zmíněný živočich zastával roli významného, i když nikoliv jediného predátora yellowstonských jelenů, kteří se tak bez přirozené regulace začali nerušeně množit. 

Zároveň se samozřejmě zvyšovalo množství potravy, kterou zkonzumovali – čímž trpěly zejména mladé rostlinky různých druhů topolů a vrb, rostoucí kolem tamních vodních toků. Následně proto dramaticky poklesly stavy těchto stromů, jež jsou přitom obzvlášť v zimě velmi důležitým zdrojem potravy pro místní populaci bobrů. Přemnožení jelenů tudíž pocítili i tito hlodavci a jejich společenství v oblasti se zmenšovala, až nakonec v roce 1995 zůstala v parku jediná aktivní kolonie.

Zázrak v Yellowstonu

V tomtéž roce se však díky biologům vlk do Yellowstonu vrátil: 12. ledna 1995 bylo do tamní přírody vypuštěno prvních osm jedinců odchycených v národním parku Jasper v kanadské Albertě. Do konce roku 1996 pak následovalo ještě dalších 23 šelem. Vlci se v rezervaci velmi rychle zabydleli a jeleni opět čelili dávnému nepříteli. Následující vývoj událostí ovšem překonal i ty nejdivočejší představy. 

Stavy jelenů se sice nesnižovaly nijak překotně, kvůli přítomnosti vlků se však sudokopytníci nezdržovali na území parku v tak velkých skupinách jako dřív. Výskyt predátora je navíc přinutil být stále v pohybu, přičemž neměli dost času zcela zdecimovat mladé stromky. Díky obnovené populaci vrb i topolů posléze vzrostl počet bobrů – a z jedné kolonie jich bylo za dvě desetiletí hned devět.

TIP: Jak mohly v krátké době zmizet dva druhy vlků? Mohou za to genetici

Hlodavci vytvořili nové hráze zadržující vodu, načež vznikly větší vodní plochy, potažmo nové biotopy vhodné pro další živočichy, například ryby. Vzrostlé stromy poskytly útočiště nejrůznějším ptákům. Z mršin jelenů pak těžili orli, krkavci či kojoti. Vypuštění několika desítek vlků mělo zkrátka na celý ekosystém neuvěřitelný dopad.

Je všechno jinak?

Popsaný vývoj se stal záhy námětem mnoha populárních textů, dokumentů, odborných studií i vědeckých diskusí. Ne všichni totiž souhlasili s tím, že se kýžený efekt dostavil pouze v důsledku návratu vlků. Podle kritiků byl proces komplikovanější, a pozdější výzkumy navíc ukázaly, že se stromy nezotavují tak rychle, jak se původně zdálo. 

V časopise Nature vyšel v roce 2014 komentář, který tvrdí, že se na vztahy v přírodě nemůžeme dívat zjednodušeně tak, že si určíme nějaký pevný bod (například vlky), odkud vychází kontrola. Naopak, systém je hluboce provázaný a reguluje se navzájem a ve všech částech souběžně.

Prérijní inženýři

Klíčové druhy pro kontrolu ekosystému navíc není nutné hledat pouze mezi krvelačnými predátory – mnohdy totiž tuto rozhodující funkci plní i býložravci. K často citovaným příkladům patří severoameričtí psouni, kteří představují zásadní druh tamějších prérií, a to hned z několika důvodů. V první řadě vytvářejí velké populace a kvůli hojnému výskytu se stávají hlavní kořistí pro mnoho místních dravců, například pro jezevce, tchoře, lišky či dravé ptáky. V norách, jež si psouni budují, zas hnízdí rozmanitá zvířena – drobnější šelmy, nebo i někteří opeřenci. 

Zmínění hlodavci rovněž upravují porost, který roste v okolí jejich kolonií: Trávu udržují nízkou – snad proto, aby se v ní nemohl ukrýt případný predátor – a navíc dokážou ovlivňovat její druhové složení. Klíčící bylinky, jež nemají rádi, vykusují a uvolňují tak prostor vítanějším druhům. Lokality, kde se psouni vyskytují, jsou tudíž atraktivní pro další býložravce, například pro bizony či jiné sudokopytníky.

Kráčející vládci savan

Čím jsou psouni pro americký Yellowstone, tím jsou pro africké savany sloni. Rádi totiž pojídají malé stromky, například akácie, a jejich apetit zajišťuje v dané oblasti přežití typických trav a stromů, které by jinak „zarostly“. Travnaté lány navíc představují důležitý zdroj potravy pro pasoucí se zvěř – antilopy, zebry a mnoho dalších, jež jsou pro změnu vítanou kořistí lvů, gepardů či ostatních šelem. Specifické podmínky v savanách přitom vyhovují také četným drobnějším hlodavcům. 

TIP: Nepostradatelné cesty sloních architektů: V čem tkví důležitost afrických tlustokožců

Nedávno publikovaná vědecká studie dokonce odhalila, jak významnou roli hrají afričtí sloni v životním cyklu mnoha menších živočichů – ti totiž přežívají v „bazéncích“, které vznikají ve šlápotách chobotnatců zaplněných vodou. Majestátní tvorové rovněž produkují značná kvanta trusu, jímž jednak hnojí savanu, ale nadto roznášejí semena různých rostlin a poskytují potravu broukům, kteří se živí výkaly. 

Klemens Wenzel von Metternich pocházel ze staré porýnské šlechtické rodiny a po vzoru svého otce vstoupil do rakouských diplomatických služeb. Během napoleonských válek se vyšvihl na post ministra zahraničí a podstatnou měrou se podílel na uspořádání Evropy po roce 1815. Jako zastánce monarchismu a konzervativismu a nepřítel revoluce, nacionalismu i liberalismu se stal pro svobodomyslné lidi „strážcem Grálu reakce“ či „démonem Rakouska“. Před událostmi 1848 byl dokonce nucen složit úřad kancléře a uprchnout do Čech.

Návrat do rakouské metropole

Vídeňská vláda si po potlačení revoluce mohla dovolit vstřícné gesto vůči bývalému státníkovi, v listopadu 1850 zrušila zabavení jeho majetku a přiznala mu roční penzi ve výši 8 000 zlatých. Metternich ještě několik měsíců čekal, že ho císař František Josef I. vyzve k návratu domů. Když mu došlo, že pyšný monarcha nic takového neudělá, zaslal mu pokornou žádost, že by se chtěl jako soukromá osoba vrátit do vlasti.

V září 1851 se kancléř nastěhoval zpět do svého vídeňského „Zimního paláce“ na Rennwegu. Tuto rezidenci v historizujícím stylu si nechal postavit ještě před revolucí. Přestože byla během revolučních zmatků vypleněna, většina uměleckých skvostů zůstala zachována. Zimní období trávil kníže v hlavním městě, kde se jeho sídlo stalo oblíbeným společenským centrem. 

Ale po svém návratu už Metternich na politiku nikdy nezískal reálný vliv. Nikdo ho neposlouchal a nedbal jeho rad. O to více všechny kritizoval a nikoho nechválil. Svého nástupce Schwarzenberga například označil za nemravného a lehkomyslného diplomata a ministra Bacha za „mladého kluka, který píše úkoly a něco se naučil“.

Léta v Čechách

Na jaře a v létě odjížděl kníže na svá česká panství. Plaské panství, bývalý klášter, zakoupil Metternich v roce 1826. Významně podpořil hospodářský rozvoj regionu, neboť zde zřídil železárnu, která produkovala strojní, užitkovou, funerální a uměleckou litinu. Část komplexu nechal naopak přebudovat na obyvatelný zámek.

Metternich se v Plasích těšil velké vážnosti. Svědčí o tom i fakt, že když se po zrušení patrimoniální správy v roce 1850 konaly první volby do obecního zastupitelstva, zastupitelé zvolili za starostu právě knížete. Bývalý kancléř se cítil potěšen a volbu přijal, ale z praktických důvodů delegoval své pravomoci na prvního radního. Jakmile se o tom dozvědělo okresní hejtmanství, vypsalo na pokyn z Vídně nové volby, z nichž vzešel jako starosta zmíněný první radní.

Léto trávil Metternich nejraději na Kynžvartu, zámku nedaleko Mariánských Lázní. Panství patřilo jeho rodině již od 17. století. Přestavbu v klasicistní luxusní sídlo financoval z půjčky, kterou mu výhodně poskytl bankovní dům Rothschildů. Vyplatilo se to oběma stranám, jelikož si kníže pořídil moderní sídlo a bankéř získal rakouské občanství i titul. Na Kynžvartu se kníže cítil velmi šťastný. Po návratu z exilu zde psal svou autobiografii a sestavoval edici „dokumentů z pozůstalosti“. Pořádal hostiny a hony, ač sám nikdy nelovil.

Na českých panstvích se Metternich věnoval i svým potomkům. Největší radost měl ze syna Richarda, nadějného diplomata. Též si velmi oblíbil vnučku Paulinu hraběnku Sándorovou, která ho navštívila i v londýnském a bruselském exilu. Osud tomu chtěl a Paulina se zamilovala do svého o osm let staršího strýce Richarda. V roce 1856 se za něj provdala a z kancléřovy vnučky se tak stala i jeho snacha. Richard a Pauline šli ve stopách svého předka. Richard se stal velvyslancem v Paříži, jeho žena vlivnou přítelkyní francouzské císařovny Evženie a známou mecenáškou.

TIP: Láska mocného kancléře: Kněžna Zaháňská dala Metternichovi košem

Někdejší kancléř zemřel 11. června 1859 ve svém vídeňském sídle, aniž by své potomky obdařil posledními státnickými slovy. Jeho ostatky byly převezeny do Plas a uloženy do rodinné hrobky. Básník a dramatik Christian Friedrich Hebbel o jeho skonu poeticky napsal: „Náš starý kancléř již také odešel na onen svět. Připadá mi, jako by se hodiny Evropy rozbily.“ A měl pravdu. Starý svět se pomalu přibližoval ke katastrofě na frontách Velké války a pro Metternicha jako aristokrata v politice i životě v něm již nebylo místa. 

Superzemě 55 Cancri e je sice také terestrická, čili kamenná planeta, jinak se naší domovské planetě nepodobá. Je asi dvakrát větší než Země a svou hvězdu 55 Cancri A, která je podobná Slunci, obíhá ve velmi těsné vzdálenosti. Jeden oběh okolo ní zvládne za méně než 18 hodin.

Taková exoplaneta je samozřejmě extrémně rozžhavená a její povrch nepochybně plave na lávě. Na přilehlé straně planety ke hvězdě dosahují teploty neuvěřitelných 2 300 °C, na odvrácené straně je to jenom o něco lepší, s teplotami kolem 1 400 °C.

Lávový svět s téměř pozemskou atmosférou

Pekelný svět 55 Cancri e, který pozorujeme v souhvězdí Raka, ve vzdálenosti asi 40 světelných let, teď pořádně překvapil odborníky. Renyu Hu z Laboratoře tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové totiž zjistili, že navzdory extrémním podmínkám je atmosféra 55 Cancri e ve skutečnosti velmi podobná naší atmosféře na Zemi.

TIP: Extrémní superzemě 55 Cancri E je jako jedna velká sopka

Badatelé k tomu dospěli pozorováním záření, které se odráží od atmosféry exoplanety. Nejlepším vysvětlením pozorovaných změn jasnosti je podle nich atmosféra, která obsahuje dusík, vodní páru a kupodivu i kyslík. Je ovšem o poznání hustší, než atmosféra pozemská. Astrobiologové jsou z této zprávy jistě v šoku, protože na první pohled zcela neobyvatelná planeta má atmosféru prakticky stejnou, jako náš obydlený svět. O to těžší teď bude hledat případné planety se životem.

Jsou elektronické cigarety lepší nebo horší pro zdraví, nežli cigarety tradiční? O tom se v poslední době velmi intenzivně debatuje, často s rozporuplnými výsledky. Tábor příznivců e-cigaret teď postihla špatná zpráva.

Podle nového výzkumu amerických odborníků totiž může být kouření e-cigaret rizikové pro nastávající matky. Ukázalo se, že e-cigarety vyvolávají defekty u vyvíjejících se zárodků žab. Na žábách se takové věci testují kvůli tomu, že v některých ohledech jsou žabí embrya podobná těm lidským.

TIP: Výzkum kouření: Robot s plícemi na čipu si zapaluje jednu cigaretu za druhou

V obdobných případech ještě samozřejmě není jisté, že na lidské zárodky budou mít e-cigarety stejně problematické účinky. Prostředí při experimentu do detailu neodpovídalo situaci, když by e-cigaretu kouřila těhotná žena. Každopádně je ale na místě velká obezřetnost a další detailní výzkum.

Johana Peřková byla na první pohled prostá žena chudých rodičů Ludmily a Václava Peřkových. Narodila se v Suchdole nad Lužnicí v květnu roku 1703. Více než čtyři dekády, po které můžeme sledovat její příběh, však prozrazují, že její životní osudy nebyly nějak výrazně svázány dobovými konvencemi. Přesněji řečeno - její osud je do značné míry v rozporu s rozšířenými představami historiků o tom, jak vypadal život prostého člověka v první polovině 18. století.

Ukradené šaty

Johana strávila mládí v rodném Suchdole, kde našla živobytí u tamních sedláků jako děvečka. Psal se rok 1726 a jakoby mávnutím kouzelného proutku se život mladé ženy docela změnil. U sedláka, kde sloužila, totiž vzala nemalé množství šatstva a spěšně opustila obec. Po cestě se stalo něco neočekávaného. Místo toho, aby byla tato mladá žena s nápadným rancem chycena a odvedena k nebližšímu ramenu spravedlnosti, venkované od ní rádi koupili za velmi levný peníz šatstvo, které nesla. Ze strany Johany se přitom nejednalo o žádný podomní obchod. Záhy se ještě do rodné vsi vrátila pro další textil.

Tak se odehrál přerod prosté venkovské ženy ve zlodějku. Johanu však zakrátko přece jen chytili strážci zákona na třeboňském panství a odvedli ji do rodné vsi. Tato její první „kauza“ zůstala nepotrestána – také proto, že ukradené věci se vrátily k původním majitelům. Největší strach měla Johana z reakce své matky. Krátce po tomto extempore opustila mladá žena rodné třeboňské panství, aby se tam již nikdy nevrátila.

Období klidu

Další dekáda jejího života plynula v běžném rytmu každodennosti. Do Johanina života ovšem vstoupili muži. Ač jich bylo několik, na počátku třicátých let porodila své jediné dítě, syna Matěje. S ostatními souložníky (tak zněla dobová docela přiléhavá terminologie pro Johaniny více méně dočasné partnery) žila tu kratší, tu delší dobu ve volném vztahu. S malým Matějem pak putovala po Táborsku ode vsi ke vsi, Johana tu nacházela příležitostnou práci nejrůznějšího druhu, zatímco synek zůstával zpravidla u nějakých známých. Mladá žena nebyla vrácena na Třeboňsko, ani pro ni z tohoto panství nevyslali eskortu.

Každodennost na venkově první poloviny 18. století se vyznačovala řadou nepsaných principů a zvyků. Ne všechny jsou pro dnešního racionálního člověka pochopitelné. Johana se tu projevila jako bystrá inteligentní žena, která většinu svých dočasných partnerů přehrávala. Tehdy se také zrodila legenda o tom, že je vlastně docela bohatá dědička podílu na jednom jihočeském mlýně. Aby zmátla potencionální pronásledovatele, změnila si své jméno a začala si říkat Kateřina. Tak uplynulo celé desetiletí od jejích prvních kriminálních deliktů.

Vzali si, co potřebovali

Psal se rok 1736, když se Johana seznámila s o deset let mladším Matějem Čeňkem a tato dvojice se začala při svých putováních jižními Čechami živit krádežemi všeho druhu. Když dostali chuť na vepřové, neváhali ukrást odrostlejší sele a odnést ho dvě desítky kilometrů kamsi do lesů, kde si jej upekli. Prošli přitom desítkami vesnic, urazili stovky kilometrů, a přesto je nikdo nezastavil, ač se nejednou obohatili o ranec šatstva či jiné ukradené věci, například jablka. Vozili je na jakémsi dvojkoláku. Tato anabáze nakonec přece jen skončila dopadením. Dvojice byla chycena krátce po jednom z jejích kriminálních kousků. Čeněk byl nuceně odveden do armády a Johana odsouzena na půlroku nucených prací – odkud však po několika dnech uprchla.

A opět nastala jakási „temnota“ v Johanině životě, kdy se ztrácí z našeho pohledu. Ovšem ještě po létech si dokázala docela vybavit, ve kterých vesnicích a městečkách žila, u koho a čím se živila a kde se v tu dobu nacházel její malý syn. O něho se v rámci svých možností dobře starala, ač většinou pobýval u cizích lidí.

Do docela všedního běhu dnů prosté ženy poté vstoupil Josef Kaňka, její osudový partner. Stalo se to v roce 1742. Johana měla tehdy bezmála čtyřicet let a nový „souložník“ byl opět o dekádu mladší. Kaňka, který se projevoval jako poněkud prostší muž, se do Johany zamiloval a po létech dokonce tvrdil, že ho Peřková očarovala a dala mu napít nápoj lásky. Ve skutečnosti se patrně jednalo o kombinaci jeho představ a fyzické závislosti na Johaně.

Vykradené kostely

Dvojice, budící pozornost takřka na první pohled, působila opět zejména na Táborsku. Zde také došlo k zásadní změně vztahu Johany k drobným kriminálním deliktům. Protože s Kaňkou potřebovali stále prostředky pro vlastní živobytí a také pro Johanina syna, obrátili svou pozornost k venkovským svatyním, které se staly cílem několika jejich nájezdů. V tomto bodě však končila pomyslná hranice drobných krádeží.

Dvojice se ocitla na půdě těžkých zločinů, za které jí hrozil už trest smrti. Snad si to i Johana tak trochu uvědomovala, neboť docela záměrně nekradli cennější věci, aby na sebe příliš neupozornili. Ale také proto, že Johana nevěděla, jak by s těmito předměty naložila a kde by našla kupce.

A tak kradli zejména chrámová roucha a jiné textilie, které při svých návštěvách kostelů v nočních hodinách nalezli. Pro tyto specifické kusy textilu odbyt našli. A kupujícím nevadilo, že jsou našpiněné, pokapané od vosku a podobně. Ale nejen to - z jednoho mešního roucha dokonce ušila Peřková Kaňkovi jakousi košili. A on ji běžně nosil, aniž se obával, že někdo pozná, že jde o ukradený kus výrazně barevné látky, kterou si museli pamatovat návštěvníci příslušného kostela.

Milost od císařovny

Tyto aktivity trvaly bezmála rok, než byli opět při jedné krádeži dopadeni. A tehdy nastala poněkud zvláštní situace. Městské ani panské (vrchnostenské) soudy na jihu Čech nechtěly dvojici soudit a přehazovaly si ji doslova jako horký brambor. Dokonce ani vrchnostenská kancelář třeboňského panství, kde byla Johana pořád evidována jako místní poddaná, neprojevila žádnou aktivitu k tomu, aby si vyžádala Johanu k potrestání.

Nakonec dvojice skončila v městské šatlavě v Soběslavi a čekala docela dlouho na soud. Ten vynesl přísný rozsudek. Oběma navrhoval trest smrti s tím, že mohou požádat panovnici Marii Terezii (vládla 1740–1780) o milost. I stalo se.

Opět s docela dlouhým časovým odstupem milost přišla. Johaně Peřkové byl změněn hrdelní trest na dvouletý trest nucených prací v pražské káznici. Její partner, který nebyl pro své zdravotní handicapy schopen vojenské služby, dostal trest nižší. Z jara roku 1745 byla Johana odvezena do hlavního města, a její stopy zde končí. Kdoví, jaké prožila tato žena další osudy. Utekla z káznice? Polepšila se? To už nezjistíme.