Protože se vzduchem začala míhat letadla, Morton prohlásil průzkum za ukončený a Wahoo se vrátila na otevřené moře. Čekala ji ještě druhá část rozkazu – hlídka u Palauských ostrovů. Už druhý den ale ponorka narazila na konvoj čtyř lodí mířících ze Singapuru na Novou Guineu. Morton zamířil salvu na tři lodě současně a všechny aspoň jedním torpédem zasáhl.

Předchozí část: Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (1)

Masakr u Palauských ostrovů

Kapitán čtvrté lodě se ale rozhodl bojovat a zamířil přímo na ponorku ve zřejmé snaze do ní vrazit. Morton statečnému plavidlu vyslal vstříc dvě torpéda a pak se Wahoo ponořila. Když se po čase vrátila na periskopovou hloubku, jedna napadená loď už byla pod vodou, druhá stála, třetí se pomalu vlekla pryč a ze čtvrté byl vidět jen dým za obzorem. Na stojící cíl zamířila další dvě torpéda a podle Mortonova hlášení parník „vyletěl výš než dětský drak“.

Postižená loď převážela 1 126 vojáků z 26. polního skladu a 491 indických zajatců na hrubou práci. Stovky mužů svorně skákaly do moře a ti šťastnější ukořistili místo v některém z dvaceti záchranných člunů. Wahoo se mezitím pokusila pronásledovat zbývající dvě lodě, jenže pod hladinou byla moc pomalá a vlastně si jen vybila akumulátory. Proto se člun vynořil, a zatímco dva diesely dobíjely baterie, zbývající dva zvolna poháněly ponorku. Trosečníci se ještě nestihli vzdálit, a právě tehdy se z odvážného kapitána Mortona stal válečný zločinec.

Nařídil obsadit palubní dělo a zahájit palbu. Jako první šly ke dnu záchranné čluny, pak se sklopily hlavně automatických protiletadlových zbraní a rozsévaly smrt mezi plavci. Morton neměl slitování, trosečníky chtěl zabít všechny a vůbec neregistroval skutečnost, že mezi nepřáteli plavou i vousatí spojenečtí Indové (Japoncům plnovous neroste). Vraždění trvalo asi 30–45 minut, během nichž se dobily akumulátory a torpédisté naládovali torpédomety. Wahoo zahájila stíhací jízdu, zbylé dvě lodě dohnala a obdařila je svými posledními torpédy. 

Vřelé přivítání

Po návratu do Pearl Harboru vypukl poprask. Šéf ponorkové flotily admirál Charles Lockwood nešetřil chválou a zprávu o úspěšné misi ochotně pustil do tisku. Do té doby se totiž američtí ponorkáři moc nevyznamenali a likvidace kompletního konvoje představovala tu správnou novinářskou bombu. Po analýze údajů nadřízení Mortonovi uznali potopený torpédoborec, dvě nákladní lodě, loď pro přepravu vojska a tanker. Poválečné zkoumání však Mortonův úspěch zredukovalo na loď pro přepravu vojska Bujo Maru, z níž pocházeli vraždění trosečníci, a dále na nákladní lodě Fukuei Maru a Pacific Maru.

Dnes už neznámý tanker sice asi také utrpěl torpédový zásah, nicméně útok přežil – stejně jako u Wewaku torpédoborec Harusame. A jak to dopadlo s trosečníky? Ačkoli se Morton snažil zabít opravdu všechny, druhý den místem incidentu proplouvala nákladní loď Čókó Maru a z oceánu vylovila stovky mužů. Podle japonských pramenů Morton zabil „jen“ 86 japonských vojáků, 269 indických zajatců a jednoho člena posádky lodi.

Padouch i hrdina

Sám Morton se k svým činům hrdě hlásil a pragmaticky tvrdil, že nemohl Japonce nechat v blízkostí nepřátelské pevniny a riskovat jejich zapojení do boje. Na tom samozřejmě něco je, jenže se to těžko vysvětlovalo těm, kteří v podobné situaci – například v bitvách kolem Guadalcanalu – do trosečníků nestříleli, třebaže bylo také jasné, že ke svým snadno doplavou. Proto se nadřízení k incidentu nijak nevyjadřovali, zato ponorkoví kapitáni měli jasno. Mortona považovali za chladnokrevného vraha, nicméně na veřejnou kritiku miláčka médií si netroufli.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Další osudy kapitána Mortona připomínají zrychlený film. Wahoo ještě osm měsíců ničila japonské lodě, a přestože jich potopila dost, do trosečníků už nestřílela. Morton se ve chvílích volna opájel publicitou, než Wahoo 11. října 1943 spatřili pobřežní dělostřelci na ostrově Hokkaidó. Po první ráně se člun ponořil a piloti z vyslaného letadla spatřili na hladině olejovou skvrnu, do níž shodili tři hlubinné nálože.

Vrak byl objeven až v roce 2006 a podle zjištění potápěčů se příčinou zkázy stal průstřel trupu u věže a prasklina vedoucí až ke kýlu. Admirál Lockwood ještě chtěl Mortona posmrtně vyznamenat nejvyšším americkým vyznamenáním – Kongresovou medailí cti, jenže nepochodil. V nepsaném kodexu slušných námořníků přece jenom porušil příliš mnoho paragrafů.

Vše podle Ametyst Realmové začalo před 12 lety, kdy se s partnerem přestěhovala do nového bytu. Ametyst tehdy začala pociťovat „přítomnost duchů“. „Zpočátku jsem to vnímala jen jako energii, později se přidaly i fyzické pocity. Cítila jsem jejich horký dech na krku a hlazení na stehnech,“ popisuje své duchařské zážitky sedmadvacetiletá Britka.

Přibližně tři roky prý „podváděla“ svého partnera s duchem. Vše se provalilo poté, co její snoubenec přišel dříve z práce a přistihl Ametyst přímo během jejího duchařského dostaveníčka. Od té doby měla Ametyst podle svých slov sex s nejméně dvaceti duchy.

Jasno má žena i v otázce možného těhotenství. „Věřím, že to možné je a ráda bych v budoucnu měla dítě. Pochopitelně s duchem, o muže nestojím a vracet se k nim už nehodlám,“ odhaluje své budoucí plány. Navzdory posměváčkům je mladá žena se svým životem nadmíru spokojená. Jediné, co ji trápí je, že se jí zatím nepodařilo najít toho pravého. Ráda by si prý našla duchařského společníka na celý život.

I když si většina lidí sny nepamatuje, všichni sníme každou noc. Mnohé studie prokázaly během spánku intenzivní mozkovou činnost. Sny se nám však nezdají po celou noc, ale především v REM (Rapid Eye Movement) fázi spánku, nazvané podle rychlého pohybu bulvy pod zavřenými víčky. Mimo REM existuje i druhá fáze neboli NREM (Non-Rapid Eye Movement), která však slouží spíše s relaxaci svalů a snů se v ní vyskytuje podstatně méně. Obě hlavní spánkové fáze se střídají a opakují několikrát za noc, přičemž celý cyklus složený z NREM a REM trvá asi 90–110 minut.

TIP: Co je příčinou nekontrolovatelných záškubů před spaním a jak se jich vyvarovat?

Obvykle se nám za noc zdá osm až deset snů a celkově sníme přibližně dvě hodiny. Sny si ovšem často nepamatujeme, což má na svědomí řada faktorů: stres, velké vyčerpání, nebo i konzumace alkoholu. Podle vědců mají mnozí lidé rovněž genetické předpoklady, aby své noční vize zapomínali. 

Sny hrají důležitou roli, pokud jde o fyzickou i psychickou stránku člověka – pomáhají tělu relaxovat a zbavují nás napětí, aniž bychom si to uvědomovali. Odrazem stresu či špatného aktuálního psychického stavu jsou pak noční můry, které si bohužel obvykle pamatujeme. Bývají totiž natolik strašidelné a živé, že nás často dokonce probudí. 

V historii mnoho lidí věřilo, stále věří a nejspíš ještě dlouho věřit bude, že svět ovládají Židé. Semitské etnikum, které dnes představuje pouze 0,2 % světové populace, má v evropských i blízkovýchodních dějinách tak neobvyklé místo, že za tím přece musí něco být. Podle spikleneckých teorií narazíme na Židy všude: ovládají soukromé i státní banky, investiční fondy a zpovzdálí řídí dokonce ty nejmocnější vlády na Zemi. Podobnou ideu razil už Adolf Hitler – rozhodně však nepocházela z jeho hlavy. 

Představu o vychytralém, úskočném „židáčkovi“ s bezedným měšcem lze v evropské tradici vystopovat až do hlubokého středověku, kdy bylo finančnictví a půjčování na úrok jako „nečisté“ povolání vyhrazeno Židům, neboť pro křesťany představovalo morální problém. Ale i zde se nit nenávisti táhne dál staletími, až do egyptské Alexandrie, kterou v antických dobách zcela pohltil řecký vliv. Existovala tam velká židovská komunita, jež tvrdohlavě trvala na své „protekční“ smlouvě s jediným Bohem, což jí přineslo mnoho nepřátel – zvláště když okolo přímo bujela kultura mísící četná polyteistická náboženství. 

Nicméně v té době si jen sotva někdo pomyslel, že by Židé měli vládnout světu. Neuznávali sice jiné bohy a dodržovali své vysmívané svátky, to z nich však ještě nedělalo temné postavy v pozadí. Ve své blízkovýchodní domovině nebyli ani početní, ani bohatí. Šlo prostě o jeden z mnoha semitských kmenů (podobně jako Filištíni, jež známe z bible, nebo také Arabové), který vytvořil vlastní stát. Na otloukánky historie je pasovaly především dvě rebelie proti mocnému Římu, jenž Judeu obsadil. Obě povstání se však podařilo potlačit a Židé byli rozprášeni po celém území impéria, do Egypta, Libye i na Krétu. Židovská samospráva v provincii Judea zanikla a z Židů se přes noc stal národ bez domoviny. 

Finančníci Evropy

Židé dosáhli především v moderní historii obrovských úspěchů. Možná nejbohatší rodinou celého 19. století se stali němečtí Rothschildové, jejichž bankéřská říše obsáhla nejen Evropu, ale posléze i Nový svět. Vlastnili desítky paláců, obrovské pozemky a evropská nobilita si je často předcházela udělováním nejrůznějších titulů. Jejich ohromný úspěch pak přišel s uvolňováním poměrů na královských dvorech. 

Ve vrcholném středověku byli bohatí Židé vítáni v každém šlechtickém domě do chvíle, kdy měli co nabídnout. A jelikož se půjčování peněz věnovali s dlouhou tradicí, mohli si dovolit „založit“ i ty nejvýznamnější panovníky. Jejich pozice však byla velmi nejistá a dlužníci se mnohdy nerozpakovali své závazky ignorovat. Židovští věřitelé mohli být často rádi, pokud vládci nenechali v jejich ghettech na okrajích měst vyvolat pogrom, jak to udělal například míšeňský markrabě Fridrich II. ve městě Nordhausen. V Norimberku zase místní zadlužení patricijové podnítili roku 1349 pogrom s tím, že už dopředu vydali listiny, jež zbavovaly viny všechny budoucí vrahy. 

To vše se však změnilo s osvícenstvím, kdy Židé dostali šanci věnovat se řemeslům, studovat a vystěhovat se z ghett. Zasela se tak semínka vzdělanosti, která měla plně vyklíčit ve 20. století: celou jednu pětinu všech nositelů Nobelovy ceny představují Židé (40 % všech laureátů za ekonomiku, 29 % za medicínu a 26 % za fyziku). Může za to nějaký speciální gen? Nebo jde o spiknutí Židů z vědeckých komisí s těmi, kteří se o ceny ucházejí? 

Židovský génius

Izraelský vědec a politik Noah Efron tvrdí, že nic jako věčný „židovský génius“ neexistuje: „Když se velký židovský folklorista Joseph Jacobs pokusil v roce 1886 porovnat talent Židů s lidmi ze Západu, shledal jejich výkony velmi průměrnými na poli každé vědy kromě medicíny,“ píše Efron v deníku Haaretz. Tajemství obrovského zlomu ve vzdělanosti Židů podle něj leží v možnostech, kterých se jim náhle dostalo.

Svoboda a následná masivní imigrace do USA, Ruska a Palestiny jim daly poprvé šanci zapojit se rovnoprávně do života většinové společnosti. Vrhli se tedy na vědu, která je univerzální, nedělá rozdíly a dává šanci každému, kdo něco dokáže. Současně Efron předpovídá, že tato vlna akademické výjimečnosti opadne prostě proto, že se Židé po obnovení Izraele zařadili mezi „normální“ národy světa.

Rozbití okovů ghett zaválo Židy na nejrůznější strany. Figurovali i v revolučních ruských hnutích (Lev Trockij byl Žid, stejně jako další bolševické špičky, například Zinovjev, Kameněv či Sokolnikov), což dalo nacistické propagandě do ruky mocný nástroj – vytvořila strašáka „židobolševismu“, a vysvětlovala tak ruskou revoluci jako židovské spiknutí. Pouze tím sice navázala na slavné Protokoly sionských mudrců, podvrh, kterým se carská policie snažila vyvolat vlnu antisemitismu (viz Tajemné Protokoly); šlo však o natolik přesvědčivou konstrukci, že jí uvěřila celá řada vlivných lidí. O průmyslníku Henrym Fordovi je například známo, že financoval a nechal distribuovat půl milionu překladů Protokolů a navrch přidal čtyři svazky knihy Mezinárodní Žid: Světový problém, jež sestávala z úvodníků amerických antisemitských novin The Dearborn Independent.

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Ovládají tedy Židé svět? V důsledku historického vývoje mají silné slovo ve finančnictví, přičemž zde platí nepřímá úměra k jejich početnímu zastoupení na planetě. Magnát a bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg je Žid, stejně jako finančník George Soros nebo desítky dalších šéfů velkých finančních institucí. Zakladateli slavných značek Max Factor, Calvin Klein či Levi Strauss jsou taktéž Židé. Že by se však ti nejmocnější z nich scházeli na tajných poradách a osnovali, kdy a kde například vyvolají válku? Těžko. Za jejich úspěchem totiž nestojí ani tak spiknutí, jako spíš dobré rodinné kontakty a touha po úspěchu. 

Inteligentní domácnost přemýšlí za vás: Sama si osvojuje vaše návyky, všechno hlídá a ochotně poslouchá na dálku – stačí jen sáhnout po chytrém telefonu. Ještě z kanceláře například jediným dotykem zajistíte, že bude doma po návratu příjemně zatopeno, zatáhnou se žaluzie a bude hrát vaše oblíbená hudba. V ideálním případě by mohlo být také navařeno, přičemž se zdá, že i podobný luxus bude časem možný. 

„Inteligentní domy jsou už dnes takovým autopilotem – podle svého přání si nastavíte režimy, například jak se má topit, jak má fungovat osvětlení, přístup do domu, zabezpečení. A poté již celý dům pracuje autonomně,“ vysvětluje Petr Homolka, majitel firmy Techdot. 

Tajemství zelené krabičky 

„Jádro systému, který využíváme pro řízení chytrých domů, tvoří nevelká zelená krabička. Vejde se do ruky a jde o jeden z nejpokročilejších systémů současnosti,“ vysvětluje Homolka. „Zázračná“ krabička řídí vytápění, ventilaci, klimatizaci, stínění, ohřev vody, zavlažování, zabezpečovací techniku, kamery, osvětlení, provoz spotřebičů či audio a video systémy, telefony, internet – a mnohem víc. Pro řízení domácnosti si ji zvolila i rodina Řežábových. 

„Chtěli jsme vyzkoušet věc, která jde s dobou a zároveň nám usnadní život,“ vysvětluje Jan Řežáb, majitel firmy JRD. Jeho dům má prý vymožeností „tak akorát“ a myslí i na životní prostředí: „Jelikož je celá naše rodina velmi ekologicky zaměřená, snažíme se fungovat jen na obnovitelné zdroje. Máme solární systém, krb se používá pouze od listopadu do února, a to primárně k ohřevu vody. Na vytápění jde jen malá část.“ Ovládat chytrý systém se naučil jeho syn i babička: „Používáme buď přenosný ovladač, nebo programovatelná tlačítka vypínačů, speciální tablet či mobilní telefon.“ 

Robotická ochranka 

Další prvek jako ze sci-fi představují měnící se barvy na dveřích – díky nim například okamžitě víte, je-li záchod obsazený nebo zda se v místnosti nachází kromě vás ještě někdo. Nechybí ani inteligentní sauna či zahrada, kterou systém rozděluje na několik sekcí a podle potřeby je pravidelně zavlažuje. Když nejste doma, sleduje dům okolí: Kamery disponují systémem rozpoznávání obličejů a ihned detekují nezvyklý pohyb. 

Počet inteligentních pasivních domů – tedy takových, jež splňují přísná kritéria energetických úspor při provozu – ve světě i u nás stále roste. Vývojáři ovšem hledí dál: Budoucnost totiž tkví v tzv. aktivních domech. „V rezidenčním sektoru by se měl zvyšovat počet aktivních domů, které budou nejen soběstačné, ale vykážou i přebytky energie a budou je moct dodávat do sítě nebo jiným domům,“ vysvětluje Homolka. 

I na tomto poli však existují jistá úskalí. Opravdový boom u nás brzdí například naše mateřština: Inteligentní technologie totiž ovládají jeden jazyk, maximálně dva, ale čeština je pro ně údajně příliš komplikovaná. Na vyřešení problému se přesto intenzivně pracuje a již teď je jasné, že inteligentní domy budou tvořit běžnou součást života našich dětí. Záleží přitom jen na nás, kam až si necháme moderní technologie vstoupit. 

V dnešní době není čokoláda pro mnohé lidi jen pochoutkou. Pomáhá jim zvládat návaly úzkosti, které nebývají vzácností. Je to vlastně ironie, protože chuť čokolády vzrůstá se stresem, který působí na kakaovníky, z jejichž plodů se čokoláda vyrábí.

Je to pochopitelně jiný stres, než jakým trpí lidé. Odborníci zjistili, že kvalitu čokolády zvyšuje stres z nedostatku vody. Když jsou kakaovníky vystaveny suchu, tak jejich plody obsahují více antioxidantů a méně tuku.

TIP: Ruby: Nová čokoláda vypadá a chutná jako žádná jiná

Z takových plodů je pak možné vyrobit excelentní čokoládu. Pěstitelé kakaovníků se dnes obávají následků globálního oteplování, které zřejmě povede ke snížení produkce kakaových bobů. Teď jim může být útěchou, že sklidí sice méně kakaových bobů, ale jejich kvalita bude obdivuhodná.

V severské tajze hnízdí brkoslavové severní (Bombycilla garrulus) nejčastěji v koloniích. Hnízda si staví vysoko v korunách stromů – z větviček, lišejníků a travin – a hnízdní kotlinky spoře vystýlají peřím a srstí zvířat. Samička snáší 4–6 šedých vajec, řídce posetých tmavohnědými skvrnami.

Voskové křídlo z tajgy

Na hnízdě pak sedí pouze samice čtrnáct dní, mláďata však krmí oba rodiče. Brkoslavové jsou převážně hmyzožraví ptáci a na jejich jídelníčku převažují komáři; v zimě se však krmí zejména bobulemi a dužnatými plody.

TIP: Poslední žijící hrůzopták aneb Jihoamerická seriema rudozobá

Poprvé jsem tyhle atraktivní severní hosty s nápadnou chocholkou viděl kdysi dávno v Jeseníku. Čeští ptáčníci jim říkávali brkoslav čečka. V angličtině si vysloužili pojmenování waxwing (voskové křídlo) a v němčině Seidenachwanz (hedvábný ocas), za což vděčí žluté barvě na ocasech a křídlech, která je na některých perech zvýrazněna červenými rohovinovými štítky. Let brkoslavů se nápadně podobá letu špačků a během něj se ozývají tichým, zvonivým „sirrr“.

Štvanci vlastního žaludku

Do našich končin, ale také až do severní Afriky, přivádějí brkoslavovy spanilé lety za potravou. Pokud budete mít velké štěstí, můžete je vidět, jak se slétají na stromy a keře jako kobylky. U nás hodují převážně na jeřabinách (dávají přednost sladkoplodým), na šípcích, plodech hlohu a kaliny. Mají ovšem rádi i jablka, která zbyla na stromech, pochutnávají si na bobulích jmelí, ochmetu, ptačího zobu a v nouzi i na pámelníku.

Brkoslavové jsou velmi žraví a právě jejich nenasytnost je v zimě nutí ke stálému nomádskému hledání vhodných bobulovin. Jde ovšem o relativní nenasytnost, protože velké množství potravy jim proběhne žaludkem a střevy nestrávené. Například šípek prosviští zažívacím traktem brkoslavů za pouhých 20–40 minut a když vyjde ven, je natráven jen na povrchu.

Čekání na Godota

V některých zimách brkoslavové téměř unikají lidské pozornosti, jindy se s nimi naopak můžeme setkat v několikasethlavých či dokonce několikatisícihlavých hejnech. (Dosud nejvyšší počet brkoslavů byl zaznamenán v zimách 1963/64 a 1965/66.) Za starých časů si lidé nedokázali občasný invazní výskyt severských opeřenců logicky vysvětlit a jejich objevení považovali za špatná znamení. Hojní brkoslavové pro ně byli předzvěstí válek, morových nákaz a drahoty.

Poslední rána by sice mohla být stále aktuální i pro nás, ale ornitologové u brkoslavů severních už rozlišují trojí typ migrace. Jednak invazi, kdy ptáci hromadně opouštějí hnízdiště poměrně časně a jejich počty na dočasných stanovištích jsou nepřehlédnutelné. K ní dochází jen zřídka. Druhým typem je meziinvaze – častější jev, který probíhá nepravidelně a méně nápadně. Nejčastější je pak pravidelný každoroční tah, který probíhá postupně a často uniká lidské pozornosti. Napjaté čekání na přílet brkoslavů se mnohdy podobá „Čekání na Godota“: někdy se objeví již v listopadu, jindy v prosinci nebo v lednu. V některých letech je nespatříte vůbec…

Četba v bílé knize

Jestliže se vydáte do terénu vyhlížet vzácné zimní hosty, můžete si zkrátit čas četbou v „bílé knize“, tedy stopách zvěře na bílé sněhové pokrývce. Tento zápis, který pro nás nevědomky pořizují naši zvířecí sousedé, je neocenitelnou pomůckou terénních zoologů. Pomocí zjišťování stop a pobytových znaků (trusu, zbytků kořisti atd.) se například již po řadu let realizuje mapování velkých karpatských šelem v CHKO Beskydy.

I vám může zápis na sněhu přinést spoustu informací. Budete překvapeni, kolik zvířat žije v bezprostřední blízkosti lidských příbytků, kam se až odváží liška, kudy běhá kuna skalní a jakého ptáka ulovil na zahradě krahujec. Samozřejmě, že čtení stop není jednoduchou disciplínou a vyžaduje praxi a zkušenost. Začít můžete s pomocí mnoha populárně naučných knih. Například – Karel Dolejš: Stopařství, Miroslav Bouchner: Poznáme je podle stop, Stopy zvěře, Stopy nebo z knihy Karla Brandta, Hanse Behnkeho a Davida Andrease: Stopařství.

Fuerteventura je druhým největším ostrovem Kanárských ostrovů. Pochlubit se může dlouhým pobřežím, na kterém je více než 150 přírodních širokých pláží. V posledních letech se ostrov stal hitem sociálních sítí – může za to zvláštní zdejší atrakce – pláž, která vypadá, jako by byla celá pokrytá popcornem. Ve skutečnosti pochopitelně nejde o oblíbenou pochoutku z kukuřice. Bílý povrch tvoří schránky mořských korálů, obroušené působením mořské vody a písku na pobřeží. Zvláštní popcornovou pláž najdete v letovisku Corralejo, původní rybářské vesničce, která se během posledních let rozrostla v moderní a oblíbené turistické centrum.

1. Využíváme jen 10 % mozku

Je sice pravda, že rozhodně nevíme o všech částech mozku, k čemu přesně slouží, stejně jako to, že nevyužíváme celý mozek najednou. Avšak to nic nemění na tom, že rozhodně neposíláme 20 % kyslíku a energie do něčeho, co jen tak leží ladem.

2. Existuje temná strana Měsíce

Ze Země vidíme jen polovinu (přesně 59 %) Měsíce, zbytek tedy musí být ve věčné tmě a zimě. Nebo ne? Určitě ne! Kteroukoli chvíli (pokud tedy nepočítáme výjimečná zatmění) je osvícena přesně polovina Měsíce – i ta část, kterou ze Země nevidíme.

3. Úplněk ovlivňuje chování

Na moc úplňku se vymlouvají mnozí, existují nejrůznější statistiky, naznačující větší míru výskytu zločinů. Přesto však vliv úplňku na lidské chování prokázán nebyl – například korelace se zločinností se obvykle vysvětlili zahrnutím víkendů či svátků do statistiky.

4. Cukr způsobuje u dětí hyperaktivitu

Bujaré chování dětí na narozeninových oslavách, spojených s konzumací zmrzliny, zákusků a dalších na cukr bohatých potravin vedlo některé lidi k myšlence, že cukr (a energie v něm obsažená) u dětí vzbuzuje hyperaktivní chování. Vysvětlení však bude spíše v něčem jiném, než v cukru. Každopádně však dnes jíme několinásobně více cukru, než spořádali naši předkové – průměrný Američan spořádá okolo 70 kg cukru za rok, zatímco před 200 lety to bylo jen okolo dvou a půl kilogramu.

5. Blesk nikdy neuhodí dvakrát do stejného místa

Toto přísloví s realitou bohužel nemá nic společného. Například Empire State Building, převyšující výrazně své okolí, je cílem blesku zhruba stokrát do roka. A navíc: studie NASA zkoumající necelé čtyři stovky blesků jedné bouře ukázala, že třetina blesků se rozvětvila a dokonce najednou zasáhla dvě místa.

6. I mince může zabít

Když pustíte minci byť z obří výšky, rozhodně tím nikomu neublížíte. Příliš lehký (a hlavně placatý) předmět dosáhne rychlosti sotva 100 km/h. Ale třeba svazek klíčů už by pořádnou škodu udělat mohl.

7. Vlasy a nehty rostou i po smrti

Aby cokoli rostlo, musely by v těle probíhat procesy přeměny energie a buněčné procesy, což se vylučuje s definicí smrti. Avšak nehty mohou vypadat, že rostou: na rozdíl od kůže se totiž nesvrašťují, takže po určitém čase vypadají relativně větší a delší, než v čase úmrtí.

8. Prokřupávání kloubů způsobuje artritidu

I když to vypadá logicky, žádná z vědeckých studií to nepotvrdila. A za jednu kuriózní na toto téma dostal dokonce Donald Unger Ig-Nobelovu cenu (jakousi parodii na skutečnou „nobelovku“ za zbytečný výzkum). Šedesát let si protahoval klouby jen na levé ruce, ale žádný rozdíl v jejich zdravotním stavu nenastal.

9. Strávit žvýkačku trvá sedm let

Ve skutečnosti žvýkačka neobsahuje prakticky žádné využitelné látky, a tak ji tělo nestráví nikdy. Po čase ji v podstatě vcelku vyloučí. Polykat žvýkačku však není dobrý nápad – v trávícím ústrojí se na ni mohou nabalit další nestravitelné kusy a společně způsobit mnohé problémy.

10. Antibiotika zabíjí viry

I když mnozí lékaři na chřipku „pro jistotu“ předepisují antibiotika, jak již z názvu vyplývá, na viry jsou tyto léky krátké. Naopak předepisování antibiotik na virová onemocnění snižuje jejich účinnost. Odhaduje se, že jen v USA je ročně takto zbytečně napsáno na deset milionu předpisů.