Pod názvem Switchblade se ukrývá létající automobil americké společnosti Samson Motors, která jej označuje za první létající sportovní vůz na světě. Na trhu by se měl objevit již v příštím roce. Tříkolový automobil poháněný čtyřválcovým motorem o objemu 1,6 litru nabídne výkon 141 kW. Maximální rychlost, kterou vývojáři uvádějí pro jízdu na silnici, je 160 kilometrů v hodině. Po vysunutí křídel má být maximální rychlost dosažitelná ve vzduchu dvojnásobná. Díky nádrži s objemem 113 litrů doletí stroj na jedno natankování přibližně 724 kilometrů, s maximální výškou bez mála 4 000 metrů.

Cena má začínat na 90 000 librách (v přepočtu zhruba 2,6 milionu korun). K dispozici mají být i další tři varianty. Snowbird pro chladnější klima, Trek s robustnější konstrukcí a nástavbami pro přídavný náklad a verze Aurora kombinující varianty Trek a Snowbird. 

Kinetóza není nemocí moderní společnosti – známe ji už od dob, kdy lidem jako dopravní prostředek nejčastěji sloužily vlastní nohy. Tehdy se jí říkalo „mořská nemoc“ a přisuzovala se houpání lodní paluby na vlnách. Příčinou problémů však pochopitelně není moře, nýbrž nesoulad mezi informacemi, které mozek dostává od smyslových orgánů – například když rovnovážné ústrojí v uchu zaznamenává pohyb, ale oči tělu „říkají“, že stojí na místě. Za zmíněné rozpory může četnost našich „pohybových“ čidel: Nacházejí se totiž nejen v uchu (tzv. vestibulární aparát), ale také v končetinách, a dokonce i v žaludku. 

Nesoulad v přijímaných signálech má bohužel za následek řadů nepříjemných projevů, především žaludeční nevolnost a zvracení, po němž ovšem nepřichází úleva. K symptomům se může přidat i závrať, bolest hlavy, studený pot a nadměrná tvorba slin. Současná věda zatím netuší, proč se kinetóza projevuje právě takto. Zajímavé vysvětlení však nabízí například tzv. teorie Treismanové: Podle ní je kolize informací v mozku signálem otravy, přičemž organismus se snaží toxinů zbavit zvracením. 

Řidiči jsou v klidu

Ačkoliv se vědci zabývají kinetózou dlouhá desetiletí, stále si nejsou jisti všemi jejími aspekty ani neznají přesná pravidla, podle nichž některé lidi trápí a jiné nikoliv. 

Víme například, že nemocí z pohybu netrpí kojenci, zatímco batolata sužuje nevolnost při jízdě autem velmi často. Podle jednoho z možných vysvětlení nevnímá několikaměsíční dítě nesoulad mezi polohou sebe sama a okolím – kdežto batole už chápe, že pokud se pohybuje, mají adekvátně „reagovat“ předměty kolem něj. 

Ví se také, že nevolnost netrápí řidiče automobilů. Důvod tkví zřejmě v tom, že se sami cítí být „hybateli“ vozu. Úplnou jistotu však u žádného z uvedených objasnění nemáme. 

Nejezděte na velbloudech

Chcete-li se kinetóze vyhnout, jednoduše zavřete oči – upozadíte tím jeden zdroj zmatečných informací a nevolnost se zmírní. Také proto se nám nedělá tolik špatně při cestování v noci. Má to však háček: U někoho přetrvávají potíže i několik hodin, přestože dávno dorazil do cíle. A věrohodné vysvětlení opět chybí. 

Ani příliš houpavá jízda cestovatelům nesvědčí. Je totiž dokázáno, že při kývání hlavy zepředu dozadu – tedy jako kdybyste seděli na velbloudovi – vzniká kinetóza mnohem častěji (v některých jazycích se jí ostatně přezdívá velbloudí či sloní nemoc). Pokud se však kýváte ze strany na stranu, vaše tělo ani zdaleka tolik netrpí. 

Mořská nemoc

Některé skupiny lidí jsou vůči kinetóze odolnější – například sportovci nebo již zmínění řidiči. Naproti tomu nejvíc nemoc sužuje děti ve věku od dvou do dvanácti let a náchylnější jsou k ní ženy v době menstruace. Vnímavější jsou také jedinci trpící migrénou či osoby citlivější k vůním a pachům. Stejně zvláštní je fakt, že pokud trpíte kinetózou v autě, nemusí vám vadit cestování letadlem či vlakem. Nejspolehlivějším „spouštěčem“ nemoci z pohybu je každopádně loď: Na její palubě se nevolnosti nevyhne téměř nikdo.

Image

Čtěte také

Lék a jed se liší množstvím: Znáte negativní účinky běžně užívaných léků?

Jedno z kouzelných míst na pobřeží ostrova Tchaj-wan, které je obklopené ze tří stran horami a Tichým oceánem, se jmenuje Jinguashi - v překladu Skála zlaté dýně. Právě sem to lákalo zlatokopy už od předminulého století. 

„Toto je nejstarší dům v oblasti. Byl postaven před rokem 1937, kdy tu ještě ani nebyla oficiální cesta. O dva roky později tady však už vedla i železniční trať,“ říká jeden ze starousedlíků. 

„Zlato? To tu objevili náhodou při stavbě mostu u pobřeží,“ popisuje s tím, že v korytě řeky Keelung objevili zlatý prach, který sem přilákal během několika let stovky lidí a dobrodruhů. 

Malá Šanghaj

Nachází se zde jeden z nejznámějších zlatých dolů na Tchajwanu. Těžba v něm byla zahájena už v roce 1889, ale největšího rozkvětu dosáhl za japonské okupace v první polovině 19. století. Ve 30. letech minulého století bylo nedaleké městečko Jioufen tak populární, že se mu dokonce říkalo malá Šanghaj. Město mělo i svoji čajovnu a restaurace. 

Dnes už z dávné slávy dolu zbylo jen muzeum, které zajímavou formou dokumentuje historii zlatokopectví v této oblasti. Část tunelů a budov z období zlaté horečky se zachovala a slouží teď jako součást interaktivní prohlídky. Během ní si například můžete pohladit největší zlatou cihlu na světě. 

Jak rýžovat zlato 

„Tato zlatá cihla má přes 200 kilogramů a je vůbec největším vystaveným kusem zlata na světě, jistě překvapivé pro tuto malou galerii,“ říká průvodkyně. 

Současně však připomíná, že těžba zlata nebyla jednoduchá, a tak během okupace postavili Japonci tábor pro válečné zajatce. Vězni pracovali v dolech za nelidských podmínek. 

V rámci prohlídky muzea si dále můžete vyzkoušet, jak rýžovat zlato a dokonce si odnést pár zrnek s sebou. Nebo se projít tunelem, kde byli kdysi horníci nuceni pracovat téměř potmě. 

Ze zahraničí se na České království sypala jedna výhrůžka za druhou. A doma mezitím rostl chaos. V krajích řádily skupinky šlechtických odbojníků a venkovští kazatelé líčili stále častěji budoucnost jako hotovou apokalypsu. Katolická církev pro ně byla nevěstkou babylónskou z Apokalypsy, která má být prokleta a zničena.

Dva tábory

„Ve směsici všech mínění rozmanitých dělalo se záhy dvojí těžiště [...]. Jedno z nich byla Praha, druhé Ústí nad Lužnicí čili Sezimovo Ústí. V Praze první podnět k opravám a novotám vycházel z učených kolejí universitních; v Ústí rodil se takřka v lidu samém. V Praze počínal sobě mírně a konservativně, v Ústí netrpěv uzdy, choval se radikálně. Bohatý soukeník v Ústí jménem Pytel, a pekař Joha, oba kdysi horliví Husovi posluchači, propůjčovali již od roku 1415. v domech svých útočiště takovým učencům, kterých novotění bylo mrzkostí Čechům ostatním. Později strany ty, nabyvše určitějšího rázu, jmenovala se jedna kališnická neboli pražská, druhá táborská. Však ani celá Praha nebývala nikdy pouze kališnickou, ani Ústí pouze táborským.“

Pytel i Joha zajišťovali přístřeší a stravu nejméně osmi kněžím. Například Janu z Jičína, Věnekovi neboli Vaníčkovi, který patřil ke staré gardě místních kazatelů. Byl to on, kdo před časem začal křtít nemluvňata v potoce, jemu připadla role vůdce poutí na hory a byl taky u zakládání táborské pevnosti. Svou pověst tu kompromitoval i plzeňský novotář Václav Koranda a víru v lidech posiloval kněz a básník Jan Čapek.

Útočiště kacířů

To, co hlásali kazatelé, už ale nebylo tak nevinné jako básně Jana Čapka. Očistcem byli podle nich lidé šizeni o peníze, obrazy i sochy světců pro ně byly pouhými „loutkami,“ zkrácené české mše sloužili „bez plachet“ ve stodolách i na jiných neposvěcených místech, ustrašeným pražským bohoslovcům říkali tehdy „mistři-fistři“. 

Zatímco jedni Prahu opouštěli, druzí k nám zase přicestovali. Po kostnickém koncilu pozorovala celá Evropa se sílícím strachem, jak se Čechy stávají útočištěm kacířů. „Víme, že i z daleké ciziny veškerá nepravověrnost již začala obraceti zraky a kroky své k Čechám jakožto k vlasti tehdáž jediné, kde slovo Boží mělo svobodu. Tak již roku 1417. ve svém věku nejhorlivější viklefovec Petr Payne, mistr university oxfordské, utekl se do Prahy, kde byl přijat též za mistra. Potom roku 1418. ze zemí francouzských přišlo tamtéž až na čtyřicet mužů i s ženami a dítkami, byvše, jak pravili, od prelátů pro zákon Boží vyhnáni ze své vlasti.“

Bratrský příkaz

V prosinci roku 1418 začal Zikmund tlačit na svého bratra Václava, ať konečně vyčistí zemi od kacířství. „Jinak budu muset poslechnut přikázání církve a vydat kříž proti tobě.“ Václav se nakonec rozhodl a pražský arcibiskup Konrád odvolal nad městem interdikt. Ale něco za něco. Obětí se stal právník doktor Jan z Jesenice, jehož vyhoštění bylo podmínkou. Hotový převrat však král způsobil tím, že dal na Zikmundův nátlak příkaz k návratu katolických kněží do pražských kostelů. „Nařízení tato pražskými konšely vykonaná způsobila kvašení v myslích neslýchané. Lidé si zvykli již přední fary pražské považovati jako husitům náležité, že vynutit jejich vrácení zdálo se nejednomu býti bezprávím, ba loupeží, které by slušelo brániti se.“

A taky že došlo k obraně, k pobouření a k nepokojům. Protestovali purkmistři a rady všech tří pražských měst. Král Václav zase odvolal to, co pár dnů předtím přikázal, a strana podobojí dostala do své správy tři kostely: na Starém Městě pražském kostel svatého Benedikta a na Novém Městě klášterní kostel svatého Ambrože a Panny Marie Sněžné. „Poněvadž větší počet obyvatelstva pražského byl již podobojí, dotčené tři chrámy nepostačovaly skutečné jeho potřebě [...]. Tak se v den posvícení kostela svatého Michala na Starém Městě podobojí zmocnili násilím, tudíž ne bez krve prolití a všelikého poskvrnění chrámu Páně.“

Pod širým nebem

Přívrženci kalicha na venkově si z králova nařízení nic nedělali a začali organizovat masové mše pod širým nebem. „Lid, kterému řádní jeho faráři kalichem přisluhovati se zdráhali, hledal sobě jinde kněží k tomu ochotných, Horlivější mezi kněžími husitskými, kteří byli vyhnáni posléze i z Ústí Sezimova, počali brzy po Velikonocích roku 1419. scházeti se v určité dny s posluchači sobě věrnými na široké a prostranné hoře, asi míli od Bechyně vzdálené, kde pod širým nebem kážíce lidu a rozdávajíce svátost oltářní pod obojí způsobou počali záhy nazývati místo shromáždění svého jménem biblickým Hora Tábor.“

Hora Tábor ale nebyla jediným útočištěm. Lidé se scházeli i na návrší Beránek v okolí Mladé Vožice nebo na vrchu Bradlo poblíž Kamenice nad Lipou a u kaple svaté Markéty nedaleko Horní Cerekve. Památnými se staly kopce Melechov u Ledče nad Sázavou a v Bzí u Blovic. A ještě dvě hory v Čechách obdržely nová, původem biblická jména: jedna, Oreb, se nachází u Třebechovic ve východních Čechách (Oréb je ve skutečnosti jiné označení hory Sinaj), druhá, Olivetská neboli Zelená hora pak u Nepomuku. Na všechny tyto hory, kopce, návrší a vyvýšeniny se začalo chodit a počet přítomných šel do tisíců.

Extrasolární planety dnes astronomové objevují zcela rutinně, a to převážně pomocí kosmických družic. Postupně se však mění zastoupení využitých metod, a tudíž i statistika vlastností zmíněných těles.

V počátcích této nové astronomické éry na konci 20. století převažovalo objevování planet metodou radiálních rychlostí, tedy z periodických cloumavých pohybů mateřské hvězdy. Největší pohyby tohoto typu vyvolávají hmotné planety na blízkých oběžných dráhách – tzv. horké jupitery. Uvedené exoplanety se tak dařilo objevovat nejčastěji, až do vypuštění přesných fotometrických družic, mezi nimiž dominuje zařízení nazvané Kepler.

TIP: Za hranice Sluneční soustavy: Periodická tabulka známých exoplanet

Tato observatoř odhaluje exoplanety na základě jejich přechodů před mateřskou stálicí, kdy již prakticky nezávisí na vzdálenosti, v jaké objekt kolem hvězdy obíhá. První místo mezi objevovanými exoplanetami tak zaujaly tzv. minineptuny, tedy tělesa s rozměry 2–6 ekvivalentů Země. Některá z nich pravděpodobně patří ke kamenným planetám zemského typu, mnohá pak zřejmě připomínají spíš ledové světy typu Neptunu, s kamenným jádrem a obalem zahrnujícím možná globální oceán a s atmosférou z vodíku a helia. Z několika tisíc známých exoplanet jich do uvedené kategorie spadá plná třetina.

Řeč statistik je nesmlouvavá. Osamělí lidé se dožívají nižšího věku a čelí vyššímu riziku vzniku kardiovaskulárních a infekčních chorob a duševních nemocí, zejména deprese. Ze statistik vyplývá, že osamělost zkracuje život podobně jako kouření a dokonce více než obezita a nízká fyzická aktivita.

Sám uprostřed velkoměsta

Jak ukazují nové výzkumy, nejdůležitější není skutečný počet známých a přátel, ale subjektivně vnímaná síla pocitu osamění. Strážce majáku se paradoxně může cítit méně osamělý než obyvatel rušného města.

Podle amerického psychologa Johna Cacioppa z University of Chicago, který se negativními dopady osamění na lidské zdraví soustavně zabývá, „samota vůbec není to, zač ji lidé považují, a je mnohem důležitější, než si většina z nás myslí.“

Podle zprávy britských odborníků jen ve Spojeném království trpí samotou asi 9 milionů lidí. Vědci přitom tvrdí, že samota na lidské tělo působí podobně, jako kouření 15 cigaret denně. Organismus člověka, který se cítí osamělý, prodělává celou řadu zásadních změn, které mají jeden společný rys – uvádějí tělo do stavu pohotovosti. Osamělí lidí mají například stažené stěny tepen. Takto vyvolané zúžení má za následek zvýšený krevní tlak. Srdce pak musí podávat vyšší výkon, což prohlubuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob. 

Chřipky a bolavé srdce 

Zásadní bylo zjištění, že samota výrazně zasahuje do funkcí imunitního systému – její nositelé mají totiž zvýšenou aktivitu některých genů podílejících se na zánětlivých reakcích. Zároveň zrádné osamění potlačuje aktivitu genů, jež chrání organismus před virovými chorobami. Samotáři tak častěji onemocní rýmou, chřipkou ale i tak závažným virovým onemocněním, jako je AIDS. 

Je ovšem nutno dodat, že tyto změny imunitního systému jsou typické pro chronicky osamělé jedince, kteří již pocitu vykořenení zcela propadli. 

Image

Čtěte také

Osamělí Američané středního věku umírají častěji než jejich vrstevníci v Evropě

Delta řeky Okavango je jedním z nejunikátnějších světových ekosystémů. Zatímco většina delt světových řek vylévá svůj drahocenný obsah do moří a oceánů, Okavango tyto přírodní zvyklosti nerespektuje. Svou vodu každoročně odvádí doprostřed vyprahlé savany a vytváří tak největší vnitrozemskou deltu světa. Rozkládá se na ploše 15 000 km² na severozápadě Botswany a v jinak vyschlé oblasti pouště Kalahari poskytuje stálou nebo občasnou obživu 400 druhům ptáků, zhruba 70 druhům ryb a asi 200 000 kusům velkých savců.

Koloběh vodních mas

Na prostoru zhruba 250 na 150 kilometrů probíhá pravidelný cyklus stoupání a klesání vodní hladiny, který byl plně objasněn až ve 20. století. Řeka Okavango je napájena srážkami, které v lednu a únoru spadnou v Angolské vysočině, zhruba 1 200 kilometrů daleko od delty. Sjednocené bystřiny a sezónní říčky protékají Angolou pod jménem Kubango, na hranicích s Namibií přebírají jméno Kavango a do Botswany konečně vtékají jako Okavango.

TIP: Hyeny a lidské předsudky aneb Královny matky a jejich klan

Vodním korytem putují srážky až do delty, kde během následujících čtyř měsíců (březen–červen) pomalu začínají plnit tuto oblast, v níž rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími body nepřesahuje dva metry.

Každý rok je do delty přinášeno asi 11 kubických kilometrů vody, z níž 60 % absorbují rostliny, 36 % se vypaří, 2 % prosáknou do podzemních zásobníků. Zbylá 2 % vtečou do jezera Ngami. Záplavy vrcholí mezi červnem a srpnem, kdy se delta rozleje do plochy trojnásobně přesahující její obvyklou velikost. Rostoucí zelení jsou pak přitahována početná stáda zvířat a proměňují oblast v jedno z míst s největší koncentrací divoké zvěře na světě.

Labyrint vodních cest

Satelitní snímky i letecké záběry ukazují, že delta je spletitou sítí kanálů, slepých ramen a přítoků. Tento labyrint nezpůsobuje zvěři žádné orientační problémy a také místní stopaři v něm dokážou najít cestu. Vzhledem k tomu, že bludiště se každým rokem s nastupujícími povodněmi mění, je to opravdu obdivuhodný výkon. Mapy v zásadě ztrácí smysl, protože změny probíhají příliš rychle. Pohyb uvnitř obrovské delty je tak nejen náročný, ale i nebezpečný.

Okavango je klenotem Afriky, o němž toho již bylo napsáno a natočenou spoustu. Fotograf Petr Slavík chtěl tento nádherný kout světa vidět trochu jinak, než bývá obvyklé. Vypravil se proto do delty v období dešťů a měl tak možnost pozorovat zrod nového života v čase bohatém na potravu pro všechny její obyvatele.

Už je to více než 10 let, co vyšla sedmá a závěrečná kniha o nezletilém čaroději Harry Potterovi. Jak se ale zdá, příběhům brýlatého kouzelníka ještě není konec. Na dalších příbězích pracují nejen lidští spisovatelé, ale i umělé inteligence. Jedna taková píše pro skupinu Botnik, která sdružuje spisovatele, umělce a vývojáře, jejichž cílem je změnit jazyk pomocí nástrojů strojových inteligencí.

TIP: Anna Franková: Umělá inteligence se chystá vyřešit velkou záhadu historie

Inteligence Botniku si důkladně nastudovala všech sedm knih o Potterovi a pustila se do psaní. Prozatím vytvořila pouze první kapitolu knihy, kterou si pojmenovala „Harry Potter and the Portrait of What Looked Like a Large Pile of Ash“, v češtině „Harry Potter a portrét čehosi, co vypadalo jako velká hromada popela“. Už z názvu příběhu je znát, že inteligence píše o Potterovi poněkud ztřeštěně. Uvidíme, jak jí to půjde dál.

Původ slova „prdel“ najdeme u starých Slovanů. Dnešní nadávka zřejmě pochází již ze všeslovanského „prděti“, které se zas odvozuje od indoevropského „perd“.

V minulosti se však termín používal šířeji než dnes: Například „sedět z prdele“ znamenalo prostě sedět zády a na venkově se zmíněným výrazem označovala i spodní část snopu. Na Hané se pak ovarové polévce říkalo – a někde dodnes říká – prdelačka.

Od hýbání k pohrdání 

Výraz „mrdat“ se v 19. století používal ve významu „rychle se pohybovat“, který charakterizuje většinu podobných sexuálních sloves. U středověkého kazatele Tomáše Štítného však čteme „[člověk] nade vším [dobrodiním] mrda“, tj. že si jej neváží. Bohemista Jan Gebauer zas cituje větu z dětské pohádky „tedy král otázal se jeho, proč by na královnu mrdal“ a v tomto kontextu má na mysli kývání. 

I sloveso „jebat“ původně znamenalo „rychle se pohybovat“, případně „tlouct“, zatímco „šukat“ se vztahovalo zejména k pobíhání a najdeme ho i ve slavném díle Boženy Němcové: „Babička šukala po pokojíčku drobnými kroky jako koroptvička.“ Lokálně šlo přitom o výraz pro cvrnkání kuliček do důlku.

Sloupy nebo kadeře

Slovo „čurák“ pochází z dětského slovesa „čurati“, které má fonetický původ ve zvuku vylévané tekutiny. „Čur“ byl však u starých Slovanů také mezník z hrubě otesaného čtverhranného kamene. Pravděpodobně kvůli tomu se ještě v 19. století na Strakonicku říkalo „čurák“ sloupu v ohradě okolo chalupy a tamtéž se pak logicky ujalo rčení „stojí jako čurák“. V Praze se naopak pojmem „čuráčky“ označovaly umělé kadeře na vlásence, jde však o termín rozšířený spíš lokálně a jen u garderobiérů či kostymérů.

Velká rudá skvrna na Jupiteru představuje dlouhotrvající anticyklonu, tedy obří vír, který se zformoval kolem oblasti vysokého tlaku. Podobných bouří najdeme v nestálé atmosféře planety desítky. Velká rudá skvrna je však výjimečná svou „trvanlivostí“ – víme o ní totiž již více než 400 let. Podrobná pozorování ovšem ukazují, že se postupně zmenšuje. 

Zmenšující se gigant

Na konci 19. století se její příčný rozměr odhadoval na 41 000 km, při průletech Voyagerů v letech 1979 a 1980 už jen na 23 000 km a v roce 2014 již měřila v průměru méně než 16 500 km. Podle čerstvých zjištění sondy Juno měří velká rudá skvrna 16 000 kilometrů a její tvar se mění z výrazného oválu na kruh.

Zatímco velikost skvrny je relativně dobře zdokumentovaná, o její skutečné hloubce vědci doposud jen spekulovali. Měření pomocí Mikrovlnného radiometru (MWR), který má sonda Juno na své palubě, ukázala, že bouře zasahuje mnohem hlouběji, než se doposud předpokládalo. Ukazuje se, že tento mohutný vír sahá až 300 kilometrů do atmosféry planety. 

V pořadí již osmý blízký průlet sondy Juno odhalil také novou, doposud neznámou radiační zónu. Ta se podle vědců nachází v blízkosti Jupiterova rovníku. Detektor energetických částic JEDI (Jovian Auroral Distributions Experient) zde odhalil proud neutrálních iontů vodíku, kyslíku a síry pohybujích se rychlostí blízkou rychlosti světla. Podle vědců jde o částice odvozené z energeticky neutrálních atomů (rychle se pohybujících iontů bez elektrického náboje) pocházejících z plynu Jupiterových měsíců Io a Europy.