Mars měl kdysi hustý plynný obal, jenž umožňoval, aby se na povrchu planety vyskytovala kapalná voda. V důsledku dramatických klimatických změn však značná část ovzduší vymizela. Sonda NASA nazvaná MAVEN provádí rozhodující měření úniku plynů, které nám poskytne klíč k chybějící atmosféře Marsu a k její historii. 

Na počátku byly příznivé podmínky 

Už při analýze snímků pořízených orbitálními moduly sond Viking, jež startovaly v roce 1975, dospěli astronomové k závěru, že v minulosti rudou planetu opakovaně pokrýval oceán. K výlevům vody na povrch docházelo zřejmě v důsledku mohutného vulkanismu, který rovněž uvolňoval do atmosféry oxid uhličitý. Teplota pak rostla vlivem skleníkového efektu. A tak si můžeme Mars v době jeho rané existence představit jako planetu podobnou Zemi. 

Významný pozůstatek zmíněné etapy, kterou vědci označují jako Noachian Age, představují suchá koryta a jejich rozvětvená údolní síť. Na snímcích Marsu pořízených kosmickými sondami se podařilo identifikovat přibližně čtyřicet tisíc říčních údolí. Astronomové dospěli k závěru, že na rudé planetě – podobně jako na Zemi – existoval globální hydrologický cyklus, včetně oblačnosti, dešťových srážek, tekoucích řek, ukládání depozitů a podpovrchové vody.

Podle studií vědců z University of Colorado se před 3,5 miliardy roků rozkládal přibližně na třetině Marsu oceán. Z výpočtů vyplývá, že se na rudé planetě vyskytovalo asi desetkrát méně vody než v pozemských oceánech, nicméně třetí člen Sluneční soustavy má v porovnání se Zemí zhruba poloviční průměr. Uvedené množství vody by přitom stačilo na oceán o hloubce 550 metrů pokrývající celou planetu. 

Oceán na severní polokouli?

Evropská sonda Mars Express, jež odstartovala 2. června 2003, získala o někdejší existenci oceánu na rudé planetě přesvědčivé důkazy. Palubní radar MARSIS neboli Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionospheric Sounding sbírá od roku 2005 data o tamních povrchových a podpovrchových strukturách. Jérémie Mouginot získané údaje analyzoval a dospěl k závěru, že nížiny na severní polokouli pokrývá hornina o nízké hustotě. „Podle nás z toho vyplývá, že přítomné usazeniny mohou být bohaté na vodní led,“ vysvětluje astronom. „Jde tedy o důkaz, že se v této oblasti v dávné minulosti nacházel velký oceán.“

Astronomové předpokládají na Marsu existenci dvou časově oddělených oceánů: Jeden se na jeho povrchu rozkládal přibližně před čtyřmi miliardami let, kdy na planetě převládalo teplé období. Druhý se objevil před třemi miliardami roků, poté co nejspíš v důsledku zvýšené vulkanické aktivity roztál podpovrchový led, načež vzniklá obří koryta odváděla vodu do níže položených míst. Pozdější oceán však přetrval jen dočasně. 

Jak odhaduje Jérémie Mouginot, maximálně během několika milionů let voda buď znovu zamrzla do hornin v podpovrchových vrstvách, nebo se změnila v páru a pozvolna stoupala do atmosféry. „Tento oceán se zřejmě na Marsu nerozkládal dost dlouho, aby se v něm mohl začít vyvíjet život,“ vysvětluje Mouginot.

Historie marsovské vody

O přítomnost vody na rudé planetě se astronomové zajímají již desítky let a díky sondě Mars Express se podařilo mnoho dosavadních spekulací nahradit fakty. „Nyní přepisujeme historii Marsu,“ objasňuje Gerhard Neukum z Freie Universität Berlin, vědecký pracovník týmu kamery HRSC na palubě zmíněné družice. „Obraz teplé a vlhké planety není úplně správný. Tato perioda trvala pouze několik set milionů let a před čtyřmi miliardami roků skončila.“

Sonda Mars Express nese tři přístroje, které by nám měly pomoct uvedenou problematiku osvětlit. Kromě již zmíněného radaru MARSIS se jedná o spektrometr OMEGA, jenž pracuje v oboru viditelného a infračerveného záření a má za úkol hledat na povrchu rudé planety minerály vzniklé za přítomnosti vody. 

„Dokázali jsme, že voda se mohla na Marsu vyskytovat trvale, avšak nikoliv příliš dlouho,“ vysvětluje Jean-Pierre Bibring z francouzského L’Institut d’Astrophysique Spatiale. Přístroj OMEGA skutečně detekoval jílům podobné minerály, které vznikly během dlouhodobého působení životodárné tekutiny – avšak jen v nejstarších oblastech Marsu.

Z toho vyplývá, že kapalná voda se na planetě nacházela pouze v období prvních několika stovek milionů let. Poté sice občas pronikla na povrch z hlubších vrstev, pomalu se však zase vypařovala za vzniku sulfátů, jejichž výskyt OMEGA rovněž potvrdila. Jakmile skončila i tato éra a zbývající voda na povrchu zamrzla, objevoval se v půdě v důsledku působení atmosféry oxid železitý a planeta postupně „zčervenala“.

Fotografie pořízené kamerou HRSC zřetelně ukazují extrémně staré oblasti Marsu, které erodovaly vlivem tekoucí vody. Zachycují také obrovská údolí vyhloubená gigantickým ledovcem v období, kdy teplota příliš poklesla, než aby se na planetě mohla vyskytovat voda v kapalném stavu. Neukum navíc doplňuje: „Objevili jsme spojitost mezi sopečnými regiony a oblastmi, které poznamenal příliv vody.“ 

Všude, kde na Marsu probíhala vulkanická činnost, totiž roztál podpovrchový led a voda se pak valila v proudech. Některá z identifikovaných říčních koryt přitom vznikla z geologického hlediska nedávno. „Například na úpatí sopky Olympus Mons jsme pomocí kamery HRSC objevili důkazy tekoucí vody z období před třiceti miliony let,“ uzavírá Neukum.

Proč zmizela atmosféra?

Na palubě sondy Mars Express se nachází také přístroj ASPERA-3 neboli Analyser of Space Plasma and EneRgetic Atoms, jehož úkolem je studovat vzájemnou interakci slunečního větru a marsovské atmosféry. Vědci totiž předpokládají, že právě částice slunečního větru, které doslova bombardovaly ovzduší planety po miliardy let, způsobily současný stav: Mars přišel možná až o 99 % své původní atmosféry, která je nyní přibližně stokrát řidší než ta pozemská. Astronomové se domnívají, že poté co vychladlo planetární jádro a následně vymizelo magnetické pole, byl plynný obal postupně vymetán do kosmického prostoru.

Před 3,5 miliardy roků měl Mars pravděpodobně silné magnetické pole, které však z ne zcela jasných příčin „zmizelo“, a planeta tak zůstala bez ochrany před slunečním větrem. Nabité solární částice pak bezprostředně interagovaly s atmosférou: molekulám ovzduší při tom předávaly část své energie a urychlovaly je natolik, až překonaly gravitační pole planety a následně unikaly do kosmického prostoru. Pokud by podobný osud stihl Zemi, důsledky by byly podobné.

Nejnovější objevy 

Nejnovější informace nám však poskytly pozemní dalekohledy. Mezinárodní vědecký tým po šest let monitoroval vlastnosti vodní páry v atmosféře Marsu pomocí dalekohledů ESO/VLT, přístrojů na Keckově observatoři a teleskopu Infrared Telescope Facility (NASA).

Skutečně se zdá, že zhruba před čtyřmi miliardami let mohlo na mladé planetě existovat dost vody, aby vznikl globální oceán. Kapalina pravděpodobně stékala do níže položených oblastí, kde se následně zformoval rezervoár pokrývající polovinu severní hemisféry, s hloubkou až 1,6 km. „Náš výzkum poskytuje spolehlivý odhad objemu vody na Marsu v minulosti. Vycházíme přitom z množství vody, které postupně uniklo do vesmíru,“ vysvětluje Geronimo Villanueva z Goddardova kosmického střediska NASA.

Nové výsledky ukazují, že rané marsovské oceány obsahovaly minimálně dvacet milionů kilometrů krychlových vody. Je možné, že v minulosti měla planeta životodárné tekutiny ještě víc, přičemž část zásob se mohla uložit do podpovrchových vrstev. „Pokud Mars ztratil tak velké množství vody, byla planeta pravděpodobně vlhká mnohem déle, než jsme si mysleli, a mohla tedy i déle poskytovat vhodné podmínky pro život,“ uzavírá vědecký pracovník NASA Michael Mumma.

Pterosauři, létající příbuzní dinosaurů, nepřestávají udivovat odborníky ani veřejnost. Do dnešních časů nezanechali žádné potomky a naše informace o nich jsou stále velice kusé.

Vědci proto nadšeně uvítali nový objev celých stovek fosilních vajec těchto podivuhodných okřídlených tvorů v Číně. Objevené snůšky po sobě zanechali pterosauři rodu Hamipterus, kteří žili počátkem období křídy, asi před 120 miliony let. Nález přinesl přes 200 vajec těchto pterosaurů, a také 16 embryí.

TIP: Ohromní pterosauři byli vrcholovými predátory. Jako okřídlení T. rexové

Pterosauři létali, a proto byli velmi lehcí a křehcí. Jejich nálezy nejsou nijak moc časté a nebývají v dobré stavu. Nálezy mláďat, embryí a vajec pterosaurů bývají ještě vzácnější, takže zatím nevíme mnoho o tom, jaké měli pterosauři dětství, a jak rostli. To se teď nejspíš změní. První výsledky například ukazují, že čerstvě vylíhlí pterosauři nebyli schopni letu.

Hostitel kladl důraz hlavně na vybrané pokrmy a nápoje. Skvostný oděv býval až na druhém místě, ale i tak hrál podstatnou roli. Neméně důležité pak bylo vybavení hodovní síně, nádobí a jídelní náčiní. Hody se od pradávna spojovaly s významnými životními událostmi, jako je křest, svatba, pohřeb či korunovace. Strojily se o významných svátcích a slavnostech, tedy na Vánoce, Velikonoce, posvícení a masopust, a v městském prostředí se tradičně pořádaly jednou do roka na svatého Havla, kdy byli voleni a potvrzováni konšelé, čelní představitelé městské samosprávy. Na nejhonosnějších hostinách se mohlo podávat až několik desítek chodů a trvaly několik dní.

Stylové hodování

Jak by tedy měla vypadat pamětihodná a bohatá hostina na panovnickém dvoře? Na stole nesměly chybět  cínové či luxusnější stříbrné talíře, lžičky a pohárky, tenké vysoké skleněné číše z lehce nazelenalého skla, cínové konvice s dováženými rakouskými, uherskými a italskými víny, lněné ubrousky, nože a slánky. Stoly pokrývaly čistě bílé lněné ubrusy, které mohly mít vytkávané vzory nebo byly ozdobně vyšívané či vzorované modrými pruhy. Stěny mohly pokrývat drahé gobelíny s vyobrazením mytických tvorů, rostlin a zvířat.

Místnosti dominoval dlouhý stůl na vyvýšeném pódiu, za nímž sedával na nejčestnějším místě uprostřed panovník. Po stranách jej obklopovali hosté podle jejich urozeného původu. Stůl se obvykle umisťoval před krb, aby v chladnějších dnech hřál hodovníkům záda. Sál osvětlovaly lojové svíce či výrazně dražší voskovice. V rohu místnosti měli své místo hudebníci, ve francouzském prostředí byly pro ně dokonce budovány balkony.

TIP: Dvakrát a dost: Najedli byste se ve středověku dosyta?

Na velkých servírovacích mísách se podávaly v postních dnech ryby, jinak především zvěřina, která patřila mezi panskou stravu.  Dováženým kořením se rozhodně nešetřilo. Ve vrcholném středověku znali citrony, rozinky a fíky, někdy se dokonce dovážely mořské ryby a ústřice. V pozdějším období si našly na hodovní stůl cestu rýže a třtinový cukr jako luxusní dovážená potravina. 

Koncem září 1944 se rytmistr Erich Schroedter (1919–1994) stal velitelem průzkumného praporu divize Grossdeutschland a hned o dva týdny později si vysloužil Rytířský kříž Železného kříže. GD se tehdy snažila v Litvě zabránit Sovětům v dosažení Baltského moře a odříznutí skupiny armád Sever.

Předchozí část: Nositelé Rytířského kříže (1): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland (vyšlo 30. listopadu)

Bez těžkých zbraní proti tankům

Velení divize vyslalo Schroedterovu jednotku hlídat jeden most, který potřebovaly německé jednotky k ústupu. Rudoarmějci již útočili silou přibližně jednoho pluku, ale průzkumníci Grossdeutschland bleskurychlou akcí získali moment překvapení a během chvilky Sověty rozehnali, přičemž 80 mužů zabili a 120 zajali.

Schroedter sice neměl žádné těžké zbraně, ale pronásledoval prchající protivníky i ve chvíli, kdy se schovali pod ochranu tanků a protitankových děl. I tyto síly dokázali vojáci GD donutit k ústupu a dokonce vyprostili obklíčenou bojovou skupinu od 551. divize lidových granátníků. Průzkumný prapor držel získané pozice hluboko do noci a ustoupil až tehdy, když jej Sověti obchvátili na obou křídlech o víc jak 15 km.

Erich Schroedter získal Rytířský kříž a akce jej utvrdila v tom, že nejefektivnější je vést boj i průzkum agresivně. Takto si počínal až do konce války a v březnu 1945 dokonce obdržel k Rytířskému kříži i Dubovou ratolest. Za své troufalé akce však také několikrát zaplatil těžkým zraněním.

Dokončení: Nositelé Rytířského kříže (3): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland (vychází v úterý 5. prosince)

Na masové kuličky potřebujete pouze maso, koření a pár další ingrediencí, přičemž ze vzniklé hmoty se pak jednoduše vytvarují koule. Účastníci soutěže o nejlepší zmíněný pokrm, jež se koná ve Filadelfii, také o receptuře nepochybovali – až do letošního ročníku, kdy Jennifer Zavala pracovala místo masa s cizrnou a italským pečivem panelle.

TIP: Masožroutům vstup zakázán: V Rusku vzniká první ryze vegetariánské sídliště

Zatímco některým rozhodčím její výtvor velmi chutnal, od jiných sklidila kritiku za absenci masa. Posměšků a jedovatých poznámek se dočkala i ze strany protivníků. Jakmile se pak rozšířilo, že Zavala údajně vyhrála, změnily se úšklebky v ostré nadávky, a žena prý dostala i několik výhrůžek smrtí. V soutěži nakonec nezvítězila a podle vlastních slov při ní zažila „nejdivnější dva dny svého života“.

Templáři prý ve Svaté zemi objevili kámen mudrců a jeho pomocí dovedli každý kov proměnit ve zlato. Ve skutečnosti jmění řádu zřejmě pramenilo především z podnikatelské zdatnosti. Templáři vytvořili první bankovní systém v Evropě a brzy si od nich půjčovali i ti nejmocnější. Patřil k nim také francouzský král, jemuž se ovšem do splácení nijak nechtělo, a tak raději templáře obvinil z kacířství. 

Uklizené bohatství 

Poslední velmistr templářského řádu Jacques de Molay věděl, že ho král Filip IV. nepropustí, dokud mu neprozradí, kde spočívají hromady blyštivého zlata. Vždyť především kvůli tomu si francouzský panovník usmyslel, že rytíře zničí. Jeho vojáci však na shromaždištích templářů, tzv. komendách, našli jen zlomek toho, v co doufali. Proto král na Molaye stále znovu naléhal – jenže nejvyšší představitel mocného řádu zatvrzele mlčel. 

TIP: Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad?

Podle pověsti nechal před svým zatčením zlato, šperky i spisy o zapomenutém umění Orientu a Dálného východu převézt na svůj hrádek v Čechách. Tento úkol mimořádné důležitosti svěřil svému synovci, který se tak stal posledním strážcem templářského pokladu. 

Strážci biblických zákonů 

Pověsti připisují templářům vlastnictví různých tajuplných předmětů. Ve Svaté zemi sídlili Chudí rytíři Krista na úpatí Chrámové hory a kousek odtud prý nalezli trosky slavného Šalomounova chrámu. Právě tam pak údajně objevili pověstnou archu úmluvy – truhlici obsahující desky zákonů, jež podle Bible dostal prorok Mojžíš od samotného Boha. Podle jiné verze vypátrali templáři vzácnou schránu v Etiopii, kam ji kdysi odvezl Šalomounův syn Menelik. O tom, kam rytíři archu ukryli, však legendy mlčí. 

Existuje zato nepřeberné množství domněnek, kam schovali další významný předmět z dávných pověstí – svatý grál. Tradičně se tak označuje pohár, z nějž Kristus pil při poslední večeři a do kterého po ukřižování zachytil Josef z Arimatie jeho krev. Legendy připisují grálu zázračnou moc: Přináší prý uzdravení i nesmrtelnost. Právě tento kalich údajně templáři získali a podle nejpopulárnější pověsti spočívá v tzv. učedníkově sloupu v Rosslynské kapli. 

Po pronásledování ve Francii prý část rytířů uprchla do Skotska, kde pak působili jako rytíři svatého Jana. Jeden z nich, William de Saint Clair, nechal v 15. století vystavět v Rosslynu kapli a údajně v ní ukryl grál, který s sebou členové zrušeného řádu přivezli. 

Možná však kalich i ostatní cennosti čekají na svého objevitele na ostrově Bornholm v Baltském moři, kdesi na Kypru, v Portugalsku či ve Španělsku. Máme-li totiž věřit pověstem, může se templářský poklad nacházet prakticky kdekoliv. 

Prokletí královské rodiny 

Filip IV. Sličný jede v listopadu roku 1314 na lov. Vtom sebou prudce škubne, pustí otěže a padá z koně raněn mrtvicí… Když poddaní uslyšeli o smrti vladaře, hned věděli, kolik uhodilo: „Nejdřív zesnul papež, teď král. Templářská kletba se naplňuje.“ Právě v té době se zřejmě zrodila legenda, že Jacques de Molay na hranici proklel nejen papeže Klementa V., který templářský řád zrušil, a krále Filipa IV., jenž templáře zničil, ale i vladařovy potomky až do třináctého pokolení. Ať už poslední představený rytířů Templu řekl v hodině své smrti cokoliv, zdá se, jako by na jeho soudce skutečně dopadl trest vyšší moci. 

Klement V. odešel na věčnost necelý měsíc po velmistrovi, v témže roce zemřel také chamtivý král Filip a smůla pronásledovala i jeho syny. Po krátké vládě postupně skonali Ludvík X. Svárlivý, Filip V. Dlouhý i Karel IV. Sličný. Žádný z nich přitom nezanechal mužského potomka. Hlavní linie francouzské královské dynastie Kapetovců tak vymřela po meči a na trůn nastoupili jejich příbuzní z rodu Valois. Jenže nárok si na něj činil i anglický král Eduard III., syn Filipovy dcery Izabely. Mezi Anglií a Francií se tak rozhořely boje, jež vešly do dějin jako stoletá válka. 

Milost od papeže

V roce 2001 studovala italská historička Barbara Fraleová dokumenty z proslulého Vatikánského tajného archivu. Tuto sbírku písemností obestírá snad ještě víc mýtů než templáře. Má ukrývat nepříjemné pravdy o samotném základu křesťanské víry, o zapletení církve do nejrůznějších spiknutí, popisy vymítání ďábla, kacířské spisy a také záznamy významných církevních procesů. Badatelka nejprve objevila dokumenty z roku 1308, které detailně líčí, k čemu všemu se souzení rytíři přiznali; většina těchto přiznání však byla známa již dřív. Zlom přinesl až Chinonský pergamen z roku 1314. 

K procesu s rytíři Templu by nikdy nemohlo dojít bez papežova posvěcení. Filip IV. získal pro své tažení proti templářům souhlas tehdejšího Svatého otce Klementa V. a ten roku 1312 řád zrušil. Historikové však dlouho nevěděli, zda důkazům proti rytířům věřil, nebo se jen podvolil královu nátlaku. Chinonský pergamen jim konečně poskytl odpověď: Klement V. v něm totiž velmistra Jacquese de Molay i další významné představitele řádu tajně omilostnil! Proč tedy nehnul ani prstem, aby nevinné zachránil před popravou? 

Již od počátku svého působení v úřadu se Klement V. podřizoval zájmům francouzského panovníka. Filip IV. prý totiž sehrál klíčovou úlohu při jeho zvolení, a získal tak od papeže vždy to, co chtěl: Ať už se jednalo o zničení templářů, nebo o přesídlení hlavy křesťanské církve do Avignonu. Vše tedy nasvědčuje, že měl Klement strach se vladaři otevřeně vzepřít. Za jeho slabost bohužel zaplatily životem desítky lidí. 

Byli templáři kacíři?

„Bratr Humbert přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil mi zříci se Krista. Proti své vůli jsem tak učinil,“ popsal údajný přijímací obřad do řádu mučený Jacques de Molay. Svá slova i další hrozná přiznání o několik let později odvolal, což ho stálo život, stejně jako dalšího vysoce postaveného templáře Geoffroye de Charnay. Na smrt šli přitom zcela zbytečně, neboť cejch kacířů zůstal templářům i po další staletí. 

Král Filip IV. během procesu s rytíři chytře využil zvěstí, které o nich kolovaly už od založení řádu. Lidé je podezírali z uzavírání tajných dohod s muslimy, ze záliby v orientálním učení i z praktikování magie. V krutých mukách také kdysi mocní rytíři vypověděli, že se klaněli modle jménem Bafomet a uctívali jakousi hlavu. Historikové se dodnes přou, jaký původ uvedená nařčení mají.

TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských

Někteří se domnívají, že slovo „Bafomet“ vzniklo zkomolením jména proroka Mohameda, podle jiných jde o spojení dvou řeckých slov, která značí rozplynutí se v moudrosti. Původně byl Bafomet zobrazován jako vousatá hlava s třemi obličeji. Podle některých badatelů se jednalo o alchymisticko-kabalistický symbol, což opět potvrzuje pověsti, že se templáři věnovali tajným vědám. V 19. století se však vynořila představa Bafometa jako démona s kozlí hlavou, ženskými prsy a pentagramem na čele. 

Pokud jde o uctívání oné záhadné hlavy, dějepisci a záhadologové se dohadují, zda šlo o ostatky sv. Eufemie, o hlavu Jana Křtitele, či dokonce o plátno s otiskem Kristova těla a tváře.

Stroje Harley-Davidson zná celý svět. Kdo na nich jezdí, s oblibou říká: „Jezdi si, na čem chceš, ale stejně skončíš na Harleyi.“ Osedlat bezmála čtyřmetrákového krasavce je opravdu nezapomenutelný zážitek a není divu, že srdce fanoušků těchto motorek bije v Čechách už skutečně dlouho. Registrace Harley-Davidson klubu Praha se totiž datuje do roku 1928. „V současnosti jsme nejstarším klubem na světě, a to od roku 1976, kdy zanikl ten v San Francisku,“ doplňuje prezident pražského uskupení Martin Novák. 

Na počátku byla svatba 

Všechno začalo sňatkem nadšence a dealera značky Bohumila Turka v roce 1927. Na jeho svatbu se sjelo mnoho milovníků Harleye a řekli si, že by mohli založit podobný klub, jaký tehdy existoval v Anglii. „Okamžitě do něj vstoupila spousta lidí a začali pořádat různé akce. Oblíbené byly například ginghany, kdy se prováděly akrobatické prvky na motorkách. Jezdily se i závody cross country,“ popisuje archivář klubu Tomáš Čihák. 

Za první republiky se těžká „mašina“ stala spíš doménou movitějších – její cena odpovídala hodnotě menšího domku. Během války bylo nutné stroje „znepojízdnit“, aby je stát nezabavil pro potřeby armády. Klub nicméně přežíval dál, i bez benzinu, a jeho členové se scházeli například na výletech. Přesto jich po válce zůstala asi jen desetina. 

Kovový pozdrav z Ameriky

„Po válce skupina chvíli fungovala pod názvem Harley UNRRA Club. Protože UNRRA byla americká organizace pro pomoc zemím postiženým válečnou vřavou, která dovezla nějakých šest set motocyklů,“ vysvětluje Čihák. Na „unrráckém“ stroji začínal i nejstarší člen klubu, devadesátiletý Jaroslav Řežábek. „Bylo mi sedmnáct a půl, ještě jsem neměl řidičák, a přivezl jsem si domů Harleye. Byly tak od devíti do dvanácti tisíc korun, v době, kdy pérák na poukaz stál dvaadvacet tisíc,“ vzpomíná.

Komunistický režim motorkám příliš nepřál: Harley sice mohl fungovat, ale jen pod Svazarmem neboli Svazem pro spolupráci s armádou. Na srazech se muselo střílet ze vzduchovky či vrhat gumové granáty. Harleyáci však záhy přišli na to, jak vzít svazákům vítr z plachet – začali coby brigádníci pomáhat v jedné žižkovské mateřské školce a brzy se stali těmi nejpilnějšími. 

Po roce 1989 se klub vydal samostatnou cestou, začal budovat vztahy s ostatními organizacemi a vytvářet svoji novodobou image. Dnes pořádá ročně tři velké motosrazy zvané „Míle“, které se těší značné mezinárodní oblibě. 

Na čekací listině

V současnosti má klub necelých tři sta členů, z toho asi třicet žen. Vládne v něm takřka rodinná atmosféra – už proto, že dvě třetiny motorkářů spolu jezdí víc než dvě dekády. Podle prezidenta Nováka představují fanoušci průřez celou společností: „Je to jedna z mála skupin, kde dnes ještě vedle sebe dokážou sedět a povídat si třeba zedník s plastickým chirurgem.“ 

A jak se z fanouška Harleyů stane právoplatný člen? „V první řadě musí vlastnit motocykl Harley-Davidson. Musí s námi chvíli jezdit, získat si kamarády. Dva z nich mu pak dělají ručitele a na valné hromadě ho zařadíme mezi čekatele. Pokud se po dvou letech osvědčí, slavnostně ho přijmeme,“ shrnuje prezident českého klubu, který zanedlouho oslaví devadesáté výročí vzniku. 

Výzkum kostí neolitických žen naznačuje, že dnešní dámy by mezi svými předchůdkyněmi nejspíš neobstály. A platí to i pro ženy, které se věnují silovým sportům.

Herkulové a Amazonky

Když britští odborníci porovnali kosti rukou prehistorických žen s dnešními ženami, zjistili, že ženy před tisícovkami lety měly překvapivě pevné kosti a silné ruce. Výzkum se týkal středoevropských žen, které žily až před 7 400 lety v období neolitu. Podle všeho si budeme muset poopravit mínění o roli žen té doby.

Badatelé až doposud porovnávali kosti žen s kostmi mužů. V takovém srovnání ženy vždy vycházely jako slabší. Tím zřejmě došlo k podcenění jejich role v době počátků evropského zemědělství. Zatím není jasné, díky jakým činnostem měly ženy tehdy tak silné paže. Vědci tipují, že to bylo hlavně kvůli mletí zrn obilí, což musela být častá a namáhavá práce.

TIP: Herkulové a Amazonky: Proč už mezi námi nechodí supermani?

Značná tělesná výkonnost našich předků ovšem zdaleka nepředstavovala jen výsledek tvrdých životních podmínek či výcviku. Lidé k ní měli i vrozené předpoklady. Ti, kteří zmíněné vlohy zdědili, byli ve výhodě: snáze přežívali a plodili víc dětí. Predispozice ke zdatnosti se pak šířily celou populací.

V pravěku a starověku o přežití často rozhodovala fyzická zdatnost, a podobné varianty genů proto představovaly výhodu, tudíž byly zřejmě v lidské populaci mnohem rozšířenější než dnes. Když pak význam tělesné výkonnosti upadal, důležitost zmíněných vloh klesala a pomalu se z genofondu vytrácely. 

Astronomové promítli na oblohu spoustu čar a kružnic: Hrají důležitou roli při sestavování souřadnicových systémů, které lze použít pro popis polohy nebeských objektů. Některé souřadnicové čáry představují projekci („prodloužení“) geografických souřadnic na hvězdnou oblohu. Patří mezi ně i nebeský rovník, tedy průsečnice roviny zemského rovníku s myšlenou nebeskou sférou. Je důležitý pro tzv. rovníkové souřadnice, jichž rozlišujeme dokonce dva druhy. 

Naproti tomu ekliptika odpovídá rovině oběhu Země kolem Slunce. Do ní se nám pak na obloze promítá pozice Slunce, takže ekliptika představuje myšlenou čáru, po níž se na nebi pohybuje střed slunečního kotouče. Kružnice nebeského rovníku a ekliptiky se přitom protínají ve dvou bodech. Označujeme je jako vzestupný a sestupný uzel a sluneční kotouč se v nich nachází ve dnech rovnodenností: Průchod vzestupným uzlem předznamenává nástup teplejší poloviny roku, průchod sestupným uzlem naopak té chladnější.