1331: Jak otrávit Otce vlasti

Karel IV. se dostal smrtce na dosah hned několikrát, přičemž většinou stála v pozadí jeho rytířská vášeň. Jako mladík byl zraněn v bitvě u San Felice, nebýt otcova naléhání, patrně by padl při zhoubném útoku francouzského rytířstva na Angličany u Kresčaku, při jednom turnaji si zase vážně poranil páteř. Cizí rukou však mohl sejít ze světa ještě před těmito incidenty. Málem k tomu došlo o velikonoční neděli roku 1331 ve slunné Itálii. Prostředkem zhouby tentokrát neměl být meč nebo šíp, nýbrž jed.

Onoho jara poslal Jan Lucemburský mladého Karla do neklidné italské signorie, kde bylo potřeba srovnat poměry. O tom, že situace je mimořádně vážná, se princ přesvědčil záhy po příjezdu do Pavie. Ve Vita Caroli napsal: „O velikonoční neděli, to jest třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina a já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jísti před mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli.“

Zatímco jed v tělech jeho společníků začal účinkovat, Karel seděl za stolem a obával se cokoliv sníst. V tu chvíli zaznamenal přítomnost neznámého pohledného muže, který „chodil kolem stolu a tvářil se němým“. Okamžitě ho nechal zajmout a vydat útrpnému právu. Zadržený promluvil teprve po třech dnech na mučidlech, kdy přiznal, že „on v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána“. Nitky spiknutí tedy vedly k jednomu z úhlavních odpůrců vlády Jana Lucemburského nad italskými městy.

1598: Likvidace prostřednictvím soudní poroty

Vhodným nástrojem k odstranění protivníka nemusí být jen dýka a jed, ale také někdy až příliš ohebná řeč zákona. Dokládá to případ Karla staršího ze Žerotína (1564–1636), urozeného intelektuála a protestantského stavovského vůdce na Moravě. Jak se blížil konec 16. století, tolerantní atmosféra v zemi ustupovala vlivu protireformační strany, s níž se Karel dostával do čím dál ostřejšího střetu. A navíc se stal solí v očích císaře Rudolfa II.

V roce 1598 došlo k zdánlivě banálnímu incidentu. Žerotín nechal coby zemský sudí zatknout agresivně se chovajícího Itala, aniž by tušil, že je vybaven císařovým ochranným listem. Jeho protivníci toho jaksepatří využili a interpretovali to jako opovržení císařským majestátem. Takové obvinění mohlo šlechtice zničit hmotně, přivést ho do vězení a v nejhorším případě i na popraviště. Navzdory Žerotínovým skvělým obhajovacím řečem se soudní pře táhla několik let ve snaze zlikvidovat ho.

Potom, co se v roce 1608 rozhořel spor mezi Rudolfem II. jeho bratrem Matyášem, moravští stavové povstali proti Rudolfovi. Odkládaný proces byl definitivně uložen k ledu a Žerotín dokonce stanul v úloze moravského zemského hejtmana.

1853: Mladého císaře zachránil límec

Po potlačení série revolucí v letech 1848–1849 nastolil František Josef I. zpátečnický kurz. Je nasnadě, že si nadělal spoustu nepřátel. Mezi největší patřili Maďaři, jejichž pokus o vyhlášení samostatných Uher pod vedením Lajose Kossutha byl potlačen v regulérní válce. Navzdory tomu zachovával panovníkova značnou bezstarostnost.

Dne 18. února 1853 se vydal na pravidelnou procházku po starých hradbách, oblíbeném korzu Vídeňáků, pouze v doprovodu pobočníka Maximiliana Karla von O'Donnell. Jak odpovídalo císařově zálibě, měl na sobě uniformu, tentokrát hulánskou. Poblíž Korutanské brány se zastavil, aby mohl přes zídku sledovat cvičící vojáky pod hradbami. V tu chvíli vyskočil z řad okolních chodců mladík ozbrojený dlouhým nožem a vrazil císaři čepel do zátylku. František Josef se zapotácel a na jeho uniformu začala prýštit krev. Tuhý límec ale úder zmírnil, takže rána nebyla smrtelná.

O'Donnell tasil šavli a začal s útočníkem zápasit; zabránil mu provést druhý úder, přičemž se oba svalili na zem. Pobočníkovi vzápětí přispěchal na pomoc kolemjdoucí řeznický mistr Ettenreich. Ten začal vyplácet takové rány, že ho zastavil sám František Josef se slovy „Tak už ho nebijte!“ O motivech atentátníka nebylo pochyb, protože útok doprovodil zvoláním „Ať žije Kossuth!“ Vyklubal se z něj krejčovský tovaryš János Libényi, vysloužilec maďarské revoluční armády, který prý císaře chodil pozorovat při jeho procházkách už dva týdny.

Libényi rychle putoval na popraviště, zatímco O'Donnell si vysloužil titul hraběte a pan Ettenreich vyznamenání. Atentát vzbudil ve vládnoucích kruzích zděšení a nesmyslené spekulace o dalekosáhlém spiknutí, ovšem císaři strach nenahnal. Když se po třech týdnech vykurýroval, vyjel si v kočáře na projížďku do Práteru opět bez ozbrojeného doprovodu. Jeho popularita navíc po vražedném útoku prudce stoupla. 

V dějinách námořních bojů se válečné zločiny vyskytují opravdu jen ojediněle. Důvodů pro džentlmenské chování námořníků samozřejmě existuje celá řada. Například na oceánech se jen těžko hledají partyzáni, jejichž vesnice se mohou srovnat se zemí, dále na moři neexistuje politická policie a případný zločin může mít vlastně „jen“ podobu vraždění trosečníků. Do takových akcí se však námořníci nikdy zrovna nehrnuli, a pokud to šlo, snažili se poražené spíš zachraňovat. 

Slušně vychovaní hoši

Však pro to měli řadu důvodů. I nejdrsnější mořští vlci totiž do jisté míry trpí na jakýsi druh kolegiální solidarity, protože i protivník zápasí s oceánem a jeho nástrahami. Druhá pohnutka je praktická a dala by se vystihnout aforismem „co sám nerad, nečiň jinému“. Ve válce si totiž každý dobře uvědomuje vlastní nejistou budoucnost a věří, že když se k poraženému nepříteli zachová slušně, příště se mu to vrátí. Třetí příčinou korektního jednání je radost zpravodajců, kteří i ze zdánlivých banalit dokázali poskládat solidní puzzle hodnotných informací.

V ponorkové válce se ale trosečníci dali zachraňovat jen málokdy, protože do ponorek se nevešli. Za slušnost se tedy považovala pouhá ignorance, kdy vítěz nechal trosečníky v záchranných člunech žít. I mezi námořníky se však našly černé ovce. Například kapitán německé ponorky U-852 Heinz-Wilhelm Eck nařídil roku 1944 postřílet posádku řeckého parníku Peleus a po válce za to dostal provaz. Spravedlnost však neměří vždy stejným metrem. Když totéž provedl jeden Američan, propaganda jej ozářila aurou národního hrdiny. 

Naštvali nesprávného chlápka

Dudley Walker Morton (1907–1943) pocházel z amerického středozápadu, což možná pistolnickou náturu tak trochu vysvětluje. Po námořní akademii absolvoval běžné služební kolečko na různých postech, následovala ponorková škola a praxe na ponorce S-37. Pak přestoupil na torpédoborec Fairfax, kde si doplnil představy o ponorkové válce ze strany hladinového plavidla. Jenže na sklonku roku 1940 předala Rooseveltova administrativa Fairfax Britům a Morton zůstal bez práce. Požádal o velení ponorky, a protože žádné kapitánské místo momentálně volné nebylo, dostal se do skupiny důstojníků PCO (Prospective Commanding Officer – budoucí velící důstojník).

Jednalo se o mladší důstojníky s kvalifikací kapitána, kteří čekali, až se nějaké místo uvolní. Teprve v srpnu 1940 se Morton dočkal a stal se velitelem malé pobřežní ponorky R-5. Své místo ovšem poměrně právem považoval za nezaslouženou degradaci, takže když japonské letouny přepadly Pearl Harbor, hodně se rozzuřil. Chtěl se Japoncům postavit, a přitom dobře věděl, že jeho stará R-5 už do moderní války nepatří. Jeho tehdejší náladu později vystihl námořník Sterling: „Japonci naštvali nesprávného chlápka.“

Špatný údržbář

Šance získat velení lepšího člunu se dostavila až po několika měsících. V polovině roku 1942 onemocněl bronchitidou velitel ponorky Dolphin poručík Royal Rutter a jeho místo zaujal právě Morton. Jenže ani Dolphin Morton nepovažoval za výhru, protože člun provázely takové potíže s motory, že si od námořníků vysloužil posměšnou přezdívku „poruchová eskadra č. 1“. Jeden z předchozích kapitánů dokonce uprostřed mise ohlásil 18 těžkých závad, 17 menších a pak se psychicky zhroutil. Morton měl dát vlastně ponorku dohromady, jenže nadřízení vybrali špatného údržbáře.

Nový kapitán byl navíc docela drzý, takže jej velitel ponorkové divize po první zkušební plavbě pro neschopnost vyhodil a chystal se jej převelet. Jenže pak zasáhla náhoda. Záležitost se dostala na stůl zástupce velitele ponorkové flotily admirála Johna Browna, který si vzpomněl, že Morton patřil na námořní akademii k hvězdám fotbalového týmu. A protože i Brown v mládí platil za talentovaného hráče, kolegiálně mu dal ještě jednu šanci a vrátil Mortona do sboru čekatelů v PCO.

V listopadu 1942 Morton v rámci praxe nastoupil na moderní ponorku Wahoo. Jenže ani Wahoo neměla moc dobrou pověst. Mohl za to kapitán Marvin Kennedy, který si na první hlídce nechal upláchnout dvě letadlové lodě, aniž se osmělil zaútočit. Morton dost dlouho nic neříkal, ale když u atolu Truk Wahoo potopila z tříčlenného konvoje jen jednu loď a zbytek nechala na pokoji, postavil se na odpor. V hádce Mortona podpořil první důstojník Richard O'Kane, ale vyšší hodnost zvítězila. Ne nadlouho. Když Wahoo přistála v australském Brisbane, nadřízení dali za pravdu Mortonovi s O'Kanem, vzali do úvahy morální rozklad posádky a Kennedy musel jít. Jeho místo zaujal Morton.

Výpad proti Japoncům

Nový kapitán hned svolal posádku a prohlásil, že od nynějška je jejich úkolem nikoli přežití, ale potápění lodí. Takovou řeč chtěli námořníci slyšet a Wahoo ovládl dosud nepoznaný bojový duch. Změnil se i Morton. Ze zdvořilého džentlmena se vyklubal bodrý chlapík, který celé hodiny vykládal veselé historky, jindy se promenoval po ponorce a jen v trenýrkách a tričku klábosil s námořníky, aby se znenadání zavřel v kajutě, kde o samotě promýšlel a kreslil různé scénáře útoků. První úkol, který Wahoo dostala, byl průzkum japonské základny Wewak na Nové Guineji. Problém byl, že nikdo nevěděl, kde nějaký Wewak je, a teprve strojník Keeter jej našel – v australském školním atlasu! S tím už se ale dalo pracovat.

Dokončení: Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (2)

Dne 24. ledna 1943 se Wahoo objevila před Wewakem a Morton zkoprnělé posádce oznámil, jak si představuje průzkum. Wahoo bez ohledu na možné miny a neznámé mělčiny prostě pronikne dovnitř a potopí vše, na co narazí. Ponorka se pod hladinou opravdu vplížila do zálivu a O'Kane periskopem spatřil torpédoborec. Byl to Harusame, jehož hlídky si ale vystrčeného periskopu všimly. Ze dvou komínů se zakouřilo a loď se vydala plnou parou ke kontaktu.

Morton vypálil tři torpéda, ale Harusame je vymanévroval a stejně úspěšně si počínal při dalším ataku dvou torpéd. Atmosféra v ponorce zhoustla natolik, že námořník Sterling neměl po válce problém s přiznáním, že se strachy málem počural. Morton však s odpalem posledního příďového torpéda počkal, než se protivník přiblížil na půl kilometru a Harusame už nemohl dělat vůbec nic. Těžce poškozené plavidlo se jen s obtížemi doplížilo na mělčinu a do služby se vrátilo až za rok.

„Něco je tady ve vzduchu, stačí jeden závan a hned tvrdneš,“ říká s úsměvem barmanka Debbie O'Grady z vísky Ringaskiddy na jihozápadním pobřeží Irska. Původně rybářské vesnice se posledních desetiletích proměnila na průmyslové a dopravní centrum s klíčovým dopadem na zaměstnanost v celém hrabství Cork.

Továrna na modré štěstí

Ve vesnici s necelými 600 stálými obyvateli sídlí hned několik farmaceutických firem – Centocor, GlaxoSmithKline, Hovione, Novartis nebo třeba Recordati. Ringaskiddy je ale především známé jako největší producent známého léku na erektilní dysfunkci, který pod názvem Viagra ve městě vyrábí společnost Pfizer.

„Mnoho lidí sem k nám přichází ze zvědavosti, málokomu se ale chce odtud,“ prozrazuje barmančina matka Sadie. „Něco tu ve vzduchu rozhodně je,“ dodává přesvědčivě.

Továrna na Viagru prý podle místních přispěla v 90. letech k nevídanému baby boomu. „Děti tehdy byly úplně všude,“ vzpomíná rodačka z Ringaskiddy Rita Rimington. Statistiky ovšem její tvrzení nepotvrzují. V roce 1991 žilo ve vesnici 545 stálých obyvatel a do roku 2002 se jejich počet snížil na 407. Dnes zde trvale žije necelých 600 lidí. Viagra se přitom v Ringaskiddy vyrábí od roku 1989 a v současné době zaměstnává okolo tří tisíc lidí z celého širokého okolí.

TIP: Bolestivá zkušenost muže z Gruzie: Marihuana a dvanáctihodinová erekce

Sedmatřicetiletá Fiona Toomey, která z Ringaskiddy pochází a v továrně Pfizer nějakou dobu pracovala, si myslí, že něco z kouzla modré pilulky muselo uniknout do místní vody. „Dokonce i psi tady chodí permanentně vzrušení,“ přísahá Fiona.

Podle mluvčího firmy Pfizer jsou ale tvrzení o viagře ve vzduchu a ve vodě jen úsměvnými báchorkami. Firma prý používá vysoce sofistikované výrobní postupy s mimořádnou mírou regulativních opatření. „O žádném úniku látek z továrny nemůže být ani řeč,“ dodává rezolutně mluvčí společnosti.

Zdraví astronautů je při letech do vesmíru naprosto klíčové. Nemělo by žádný smysl vyslat astronauty například k Marsu s vědomím, že během letu vážně onemocní nebo dokonce zemřou. Problémy spojené se svalovou atrofií, změněným viděním nebo například genetickými změnami je třeba brát v potaz a vědci se jimi zabývají se vší vážností.

Zvýšení teploty na oběžné dráze

Horkou novinkou v této oblasti je zpráva, že astronauty na oběžné dráze, tedy v prostředí mikrogravitace, podle všeho postihuje setrvalé zvýšení teploty. Během dlouhodobých kosmických letů mají těla astronautů teplotu vyšší zhruba o 1 stupeň Celsia. Ukázala to studie analyzující data 11 různých astronautů, kteří ve vesmíru strávili déle než dva a půl měsíce. Odborníci tomuto stavu přezdívají vesmírná horečka. Ukazuje se navíc, že tento stav přetrvává ještě nějaký čas po návratu astronauta na Zemi.

TIP: Překvapivé výsledky: Co prozradil výzkum slavných dvojčat NASA?

Není to úplně příznivá zpráva, protože termoregulace lidského těla bývá složitě vyladěná a jakékoli dlouhodobé zvýšení (nebo i snížení) teploty může mít celou řadu zdravotních následků. Mechanismus vzniku vesmírné horečky přitom ještě není zcela jasný.

Majestátním tygrům sumaterským pomalu dochází čas. Jejich počty neustále klesají. Sumatra je pod stále větším tlakem plantáží s palmou olejovou, které přetvářejí celou zdejší krajinu. S budoucností tygrů na Sumatře to nevypadá moc dobře.

Kvůli pěstování palmy olejové, a také kácení lesů při těžbě dřeva, jsou teď tygři sumaterští v ohrožení. A nejde jenom o tygry. Olejové plantáže a tropické lesy ohrožují i množství dalších pozoruhodných druhů, od orangutanů a nosorožců až po leopardy obláčkové a medvědy malajské.

TIP: Pro tygry a levharty: Čína postaví národní park, mnohem větší než Yellowstone

V dnešní době tygři sumaterští ztratili již přes 90 procent prostoru, který ještě nedávno obývali. Problém je navíc v tom, že tito velcí predátoři potřebují rozsáhlé území, každý z nich v průměru o rozloze 390 kilometrů čtverečních.

Každý den projdou rukama pracovníků nizozemského institutu pro studium války, holocaustu a genocidy desítky dopisů, fotografií a deníků, pocházejících z dob druhé světové války. Drtivou většinu těchto artefaktů doby získává institut od pamětníků, soukromých dárců a z pozůstalostí. Občas se ale objeví i něco zcela mimořádného.

Loni na jaře dorazila do budovy amsterdamského institutu NIOD žena s obrazem podepsaným samotným Adolfem Hitlerem. Je všeobecně známé, že Hitler rád maloval a mezi léty 1909 a 1913 se pokoušel živit jako malíř. Dokonce se v této době dvakrát neúspěšně hlásil na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Odhaduje se, že během svého života namaloval dva až tři tisíce obrazů, přičemž známých je přibližně 800 z nich. Drtivá většina se nachází v soukromých sbírkách ve Velké Británii, Německu, Rakousku a Spojených státech.

TIP: Hitlerův telefon, prodaný v aukci za 6 milionů, je prý padělek!

Vedle originálních děl někdejšího nacistického diktátora existuje i nepřeberné množství padělků, neboť zájem o jeho díla je mezi sběrateli značný. Darovaný obraz proto nechali pracovníci NIOD zkontrolovat odborníky a experty na restaurování z University of Amsterdam. Více než rok trvající expertíza vyloučila, že by šlo o padělek. S velkou pravděpodobností tak jde o skutečné dílo Adolfa Hitlera.

Podle dárkyně, která si přála zůstat v anonymitě, koupil obraz její otec za pár guldenů na bleším trhu. Teprve doma si všiml, kdo je jeho autorem a obraz raději schoval. „Jde o historický dokument a je dobře, že neskončil na aukci nacistických memorabilií,“ okomentoval cenný dar ředitel institutu NIOD Frank van Vree.

Kouření v budově japonské společnosti Piala znamená vzít si čtvrthodinovou přestávku, sjet výtahem do sklepa se speciálně vyhrazeným prostorem, doplnit zásobu nikotinu a vrátit se na místo. Někteří pracovníci si ovšem užívali tolik „cigaretových výprav“, že si nekuřáci začali stěžovat na neférové podmínky: Vadilo jim, že jsou za svůj zdravý životní styl trestáni delší pracovní dobou.

Ředitel firmy Takao Asuka sám nekouří, takže má pro své podřízené pochopení – a jako kompenzaci přidal každému nekuřákovi šest dní dovolené. Nabídka je údajně tak lákavá, že někteří „hříšníci“ již na svůj zlozvyk zanevřeli.

Zprávy o pijanství přinášejí už nejstarší prameny. Tak např. svatováclavské legendy nás zpravují o tom, že pití, někdy dokonce nadměrné!, nebylo cizí ani svatému Václavovi. Nejenže zakládal vinice, ale v jejich kvašeném produktu také rád smáčel rty. Každopádně nás legendisti ujišťují, že pokud se večer opil, ráno spěchal do kostela poprosit Pána o odpuštění nočních hříchů. 

Přesto kníže opilce nijak netrpěl. „S mírnými rozmlouval vždy laskavě, nemírné však, tuláky a lidi oddané obžerství a opilství, povolával k sobě, aspoň pod záminkou společného stolování, jestliže jich nemohl jinak dostihnouti, a dával je v božské rozhorlenosti mocně bičovati důtkami.”

První česká prohibice?

Zatímco Václav alkoholiky bičoval důtkami, kníže Břetislav se o sto let později rozhodl problém s pijanstvím řešit rozhodněji. V roce 1039 vyhlásil společně s biskupem Šebířem nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně dekreta, jež jsou známá jako nejstarší český zákoník. V jednom z nečetných ustanovení se praví: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil, budiž klet! Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí."   

Prostý fakt, že byl kníže nucen kodifikovat problémy s alkoholismem, prozrazuje, že tato neřest byla v knížecích Čechách rozšířená. Pokuta 300 denárů, kterou se museli provinilci vyplatit, se rovnala ceně otroka na pražském trhu. Jinými slovy, opilec vlastně upadal do otroctví!

Některé badatele zaměstnává záhadné slovní spojení proklatý doušek. Myslel tím Břetislav klasické alkoholické nápoje raného středověku, tedy pivo, víno nebo medovinu? Přední česká odbornice na české stravování Magdalena Beranová se domnívá, že nemohlo jít o pivo ani o víno. První patřilo mezi základní výživu společnosti, druhé byl nápoj posvěcený, který pili i svatí. Navíc oba patřily k postním pokrmům. Pokud to tedy nebyla medovina, mohl to být, jak se Beranová domnívá, nějaký druh pálenky, přestože pálení máme v Evropě bezpečně doloženo až v 15. století! 

Alfa i omega života lidského

Navzdory dekretům knížete Břetislava krčmy samozřejmě nevymizely. Zaznamenaly rozvoj, který nepřetržitě trvá dodnes. A pilo se v nich i mimo ně pořád. V 15. století napsal Aeneus Silvius Piccolomini, budoucí papež Pius II. ve své České kronice, že „lid celého království je oddán opilství.”   

Krčmy, taverny, šenky, jak se ve středověku nazývaly hospody, byly společně s kostelem nejdůležitějšími místy v obci. Coby společenské instituce působily už od nejranějších dob. Však také měšťané nijak nepospíchali s výstavbou radničních budov. Proč taky, když mohli konšelé s purkmistrem pohodlně zasedat za stolem v místní taverně u lahodného moku. Nejstarší radnice u nás je tak doložena až ve 14. století.  

Krčma jako zdroj příjmů

Krčmy byly důležité i z hospodářských důvodů. Vždyť pro vrchnost znamenaly vydatný zdroj příjmů! Navíc se zde často přímo vybíraly celní poplatky určené knížeti. Za své sídlo si je zvolil mincíř, čili úředník, jenž měl na starost obnovu mince. Plnily také funkci jakéhosi tržiště v době, kdy se nekonal oficiální trh. V době konáni trhů a jarmarků naopak sloužily jako místo uskladňování zboží a noclehárna.

Ve středověké Praze máme mnoho krčem doložených právě na náměstích, kde se konávaly trhy či v blízkosti kostelů. Stávaly tak blízko kupců, kteří se v nich scházeli mimo jiné i k provedení tzv. litkupu. To byl symbolický až rituální přípitek pivem či vínem, jímž se potvrzoval právě dohodnutý obchod. 

Atmosféra středověké krčmy

Roku 1397 přicestoval do Prahy jedenapadesátiletý vyslanec vévody orleánského, básník Eustache Deschamps. Trpce rozhořčen… Už v Německu ho okradli, v Praze přišel při sledování turnaje na počest markraběte Jošta dokonce o oko! Ovšem pražské, potažmo české pohostinství se jevilo vznešenému Francouzovi jako učiněné peklo. „Slanou rybu, uzené vepřové, žalostnou polévku dostanete, dvanáct v jedné míse, v lázních bez místnosti s krbem, o pivu a chlebu, uslyšíte jen náramný hluk. A k tomu bude ubrus zle vypraný, mastný a bídný, černý jak vrána, někdy i k stolu přibitý, aniž jej vymění, pokud je na něm znát barvu.” 

Nepostradatelnými návštěvníky středověkých hospod byli žáci a studenti. Takřečení vaganti, kteří se potulovali od jedné univerzity k druhé, dokonce v tavernách nejrůznějšího druhu strávili většinu času. Místo studia raději popíjeli, skládali verše a tu a tam se zúčastnili hospodské rvačky. Satirická skladba Podkoní a žák z konce 14. století je parodií na učené disputace středověkých scholárů.

V této „krčemné příhodě” neznámý autor popisuje návštěvu jedné pražské hospody. U jednoho stolu spatří dvorského sluhu a žáka, kterak se u piva hádají, kdo z nich je důležitější. Přisedne a zaujatě ty dva poslouchá, aniž by do sporu zasahoval. Po jednotlivých argumentech přichází na řadu rozřešení ve formě nefalšované bitky. Vypravěč si neodpustí přidat morální ponaučení, že lepší je v noci zůstat doma a spát než se potulovat po hospodách.  

Krávy produkují nejen maso a mléko, ale také metan, mocný to skleníkový plyn. V roce 2015 to bylo celých 16 procent veškerých skleníkových plynů. Co kdybych ale metan z krav použili ve prospěch životního prostředí?

Společnost Toyota hodlá v Kalifornii vystavět elektrárnu, ve který by byl obnovitelným zdrojem energie metan z kravinců. Projekt nese jméno „Tri-Gen Project“ a představitelé Toyoty ho v těchto dnech ohlásili na letošní přehlídce automobilů 2017 Los Angeles Auto Show.

TIP: Lidské fekálie z rozvojového světa by mohly vyrobit spoustu energie

Elektrárna by měla z kravinců získávat metan, který použije ke tvorbě vody, vodíku a elektřiny. Produkce elektrárny zajistí každodenní energii pro 2 350 domácností a vodík pro 1 500 automobilů. Pokud vše půjde dobře, k síti se nová elektrárna připojí v roce 2020. Podobné projekty již fungují i v jiných koutech světa - například v Nizozemsku. 

Americká pomořanka Cakile edentula roste prakticky podél celého pobřeží Severní Ameriky – jak u Pacifiku, tak na pobřeží Atlantiku. Navzdory svému jménu se tato brukvovitá rostlina nevyskytuje jen na mořských březích. To nejzajímavější ovšem pomořanka skrývá pod zemí. Některé rostliny se k sobě hustými kořeny těsně vinou, jiné se nedůtklivě odtahují. Proč?

Náruč otevřená pokrevním sourozencům

Hádanku sympatií a antipatií pomořanek pomohly odhalit pokusy v truhlíku se skleněnou stěnou. Když do něj vědci vyseli semena pocházející z jedné a téže mateřské rostliny, vytvořily kořeny pomořanek hustou síť. Bylo v ní obtížné určit, kde končí kořenový systém jedné a začínají kořeny druhé rostliny. Když se však vedle sebe ocitla semena pocházející z různých mateřských rostlin, chovaly se pomořanky krajně odtažitě a jejich kořeny se od sebe držely v uctivé vzdálenosti.

TIP: Drákuly bez touhy po krvi aneb Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Je evidentní, že rostlina nejen pozná své „pokrevní sourozence“ od „cizinců“, ale rovněž se podle toho zařídí. Vůči sourozencům neprovádí žádná opatření. Pokud ale svými kořeny narazí na blízké kořeny cizáka, začne vylučovat látky, kterými ho udrží v uctivé vzdálenosti, aby jí z půdy neubíral živiny.

Zápas o světlo

V hustých lesích, kde rostou severoamerické netýkavky Impatiens pallida, si rostliny nadevše cení vzácný sluneční svit. Dvě sourozenecké netýkavky vyrostlé ze semen jedné a téže mateřské rostliny spolu udržují příměří a o přístup ke slunci se neperou. Úplně jinak se chovají netýkavky vyrostlé ze semen dvou různých rostlin. Omezí růst kořenů a o to bujněji rostou nad zemí. Snaží se jedna druhou zastínit svými listy a urvat na úkor souseda co nejvíc slunečního záření.

I tyto rostliny mimo jakoukoli pochybnost rozeznají blízké příbuzné od cizích příslušníků vlastního druhu a reagují na konkrétní situaci, jak jim velí „rodinné zájmy“. Sourozenci sdílejí geny zděděné po společných rodičích a ve prospěch těchto genů jsou ochotni spolupracovat nebo si aspoň nejít po krku. Pokud se potkají cizí rostliny, není důvod k tomu, aby se navzájem šetřily, a soupeření propukne plnou silou. Pomořanky vylučují prostřednictvím kořenů látky, které brání růstu a vytvoří tak pod zemí mezi sebou jakési „území nikoho“. Netýkavky sice růst větviček a listů v sousedství cizáka nijak přímo neomezují, ale kradou mu světlo.

Když rostlina nezná bratra

Australské blahovičníky (Eucalyptus) se chovají podle úplně jiné logiky. V hustých lesních porostech najdeme v těsném sousedství spíše nepříbuzné stromy stejného druhu než stromy vyrostlé ze semen stejné mateřské rostliny. Chovají se blahovičníky nerozumně a jdou proti zájmům vlastního druhu? Nikoli.

U řady rostlin je soupeření mezi blízkými příbuznými nejúpornější. Stejné nebo velmi podobné geny předurčují rostlinu k prosperitě za velmi podobných podmínek. Na jedné a téže lokalitě reagují blízce příbuzné rostliny velmi podobně nebo totožně. Je pak pro ně těžké se na toto místo vůbec vejít. Nepříbuzné rostliny se geneticky liší a disponují proto každá poněkud odlišnými schopnostmi. To, co je pro jednu optimální, nemusí druhé tak úplně vyhovovat. Dva nepříbuzné blahovičníky tak mohou odlišnými strategiemi najít cestičku ke světlu, aniž by svého konkurenta nutně vytlačily.

Najdou se však i rostliny, kterým je jedno, zda v jejich sousedství roste sourozenec nebo cizák a chovají se ke všem konkurentům stejně. K rostlinám, které doslova neznají bratra, patří například jiná severoamerická netýkavka Impatiens capensis.