Vše nasvědčuje tomu, že drony přinesou farmářům po celé světě užitek, hlavně pokud jde o monitorování pěstovaných plodin v průběhu roku. Problém je v tom, že neustálé létání s dronem na pole a zpět by bylo nejspíš náročné na výdrž i na čas.

Americká společnost z Bostonu American Robotics proto vytvořila autonomní dron Scout, který to všechno zvládne sám. Farmář nainstaluje základnu pro dron, poskytne mu potřebné instrukce a pak může na dron po zbytek sezóny zapomenout. Dron sleduje pole s plodinami a data posílá na cloud, kde si je pak farmář může vyhodnocovat.

TIP: Doba dronová: Nabíjecí stanice poskytnou dronům prakticky neomezený dolet

Scout je kvadrikoptéra s multispektrálními kamerami, která vzlétá ze základny Drone Station s otevírací střechou. Základna je jako stáj, kde se dron skryje před nepřízní počasí a načerpá energii pro další práci.

Tisíc opevněných horských průsmyků a deset tisíc strážních věží, postavených v místech, kde se stěží dokážou bezpečně pohybovat horské kozy. Mohutné valy a pevnosti v nehostinné poušti, kde se dá stavět doslova jen z prachu. A věže z milionů cihel, vystavěné na útesech tak strmých, že se na nich člověk jen tak tak udrží na nohou. To všechno je Velká čínská zeď, obranný val, vystavěný před staletími na obranu čínské říše proti smrtící expanzi kočovných nájezdníků. 

Rozměrné dílo, v mnoha ohledech přesahující možnosti lidského chápání, zrodilo i mnoho legend, které stavbu Velké čínské zdi provázejí. 

Počátky stavby spadají do období kolem roku 200 před naším letopočtem, kdy se dostala k moci dynastie Čchin. První císař této dynastie spojil roztříštěné administrativní celky v jeden stát. A aby tento nový stát ubránil před nájezdy loupeživých kmenů ze severu, rozhodl se vystavět největší a nejúčinnější opevnění na světě.

Stavba, jak ji dnes známe, přesněji řečeno to, co z ní zbylo, je však výsledkem práce trvající téměř šestnáct století. Zeď je dnes na mnoha místech ztracená, je obtížné ji beze zbytku zmapovat. Celá staletí nikdo nevěděl, jak je vlastně dlouhá. Traduje se však, že by mohla vytvořit hradbu po obvodu celé Země. V souvislosti s podrobným mapováním zdi a dopočítáváním její délky i v místech, kde zanikla a splynula s okolním terénem, došli vědci k představě o jejích skutečných rozměrech relativně nedávno. Délka samotné zdi se nejčastěji odhaduje na šestnáct tisíc kilometrů. Pokud se však provede součet všech opevnění, která se samotnou zdí souvisejí, představuje celková délka této megastavby zhruba padesát tisíc kilometrů. Obvod Země na rovníku je 40 075 kilometrů, takže Velká čínská zeď by onu zmíněnou hradbu kolem celé planety skutečně vytvořila a ještě by kus zbyl.

První čínský císař pověřil vedením stavby opevnění generála jménem Meng Ti. Nelítostný válečník se rozhodl upřednostnit při stavbě nejjednodušší tradiční technologii, která nestála téměř nic. Jen tisíce životů dělníků, umírajících v nelidských podmínkách nesmírně namáhavé stavby.

Mimořádně pracná a pomalá technologie spočívala v postupném dusání hlíny do forem jednoduchými beranidly. Výsledkem byla pevná, v podstatě nezničitelná masa hliněné zdi. Na stavbu byli nahnáni zajatci, ale také stovky tisíc čínských rolníků, které vojáci proti jejich vůli odvlékali na severní hranici ze všech koutů země. Odhaduje se, že při stavbě zdi zemřelo až milion dělníků, a řada Číňanů dodnes věří, že jejich kosti, zabudované do základů, dávají magickou sílu pevnostním valům. 

Archeologové na tento mýtus pohlíželi skepticky a argumentovali velkým počtem hřbitovů odkrytých poblíž zdi. Zemřelí dělníci tam byli zpravidla pohřbíváni bez hlav a těla mrtvých se také často vhazovala do vyschlých studní. Odborníci soudí, že velké množství umírajících při stavbě zdi se pohřbívalo především co nejrychleji a bez jakýchkoli obřadů.

Před nedávnem skupina vědců prováděla průzkum hustoty zdi pomocí magnetometru. Počítačové zpracování získaných záznamů přineslo sérii snímků, na nichž byla hustota zaznamenána různými barvami. Zjistilo se pouze to, že hustota zdi je srovnatelná s hustotou lidských kostí, a jednotlivé pozůstatky tedy v podstatě není možné odhalit. Větší množství lidských koster na jednom místě však analýza nepotvrdila. 

Předvěký beton v poušti

Působení nadpřirozených sil spatřovali mnozí Číňané i pozdější cestovatelé v místech, kde tisíce kilometrů zdi doslova vyrůstaly z písku a prachu pouště Gobi. V odlehlých pustinách nebyl k dispozici žádný materiál kromě písku, štěrku a kamení. V podstatě neexistoval způsob, jak dopravit do vzdálených končin říše jakýkoli stavební materiál. Jaké je tedy tajemství stavby dodnes zachovalých opevnění v místech, kde není nic než navátý prach? Jaká tajemná hmota zcelila sypký písek v masu tvrdou jako skála? Ve skutečnosti je vše opět výsledkem umu čínských stavitelů a stratégů. Ti pouze zdokonalili už vyzkoušenou metodu spočívající ve vršení valů spojených vrstvami rákosu. Vzniklo cosi jako předchůdce armovaného betonu. 

Tato etapa budování zdi se odehrávala kolem roku 140 před naším letopočtem, za vlády císaře Chan Wu-ti z dynastie Chan, který se po letech neúspěšných bojů a složitého vyjednávání s Huny rozhodl nebezpečí ze strany těchto agresivních nomádů rázně čelit.

Dostavba zdi v poušti Gobi byla součástí jeho strategie a tam, kde nebylo možné použít technologii dusané hlíny, stavělo se ze štěrku a rákosu, případně se hloubily příkopy. Z písku a rákosových rohoží vyrostly i desetimetrové strážní věže a rákos se spolu s vlčím trusem používal i k zapalování signálních ohňů. Zásoby zkamenělých rákosových snopů lze v Gobi u zbytků signálních věží ostatně nalézt dodnes. Stejně jako jeden z nejpůsobivějších dokladů umění tehdejších stavitelů – pevnost Yumenguan, jejíž desetimetrové zdi z písku a jílu stále vzbuzují respekt.

Mingové a kouzelná cihla

Chan Wu-ti hunské nájezdníky ze severu země za pomoci vojenské síly a obranných opatření skutečně vystrnadil, takže se otevřel bezpečný průchod po celé trase proslulé Hedvábné stezky z Dálného východu až do Říma.

Po tisíci letech však prověřila účinnost čínského opevnění nová hrozba – dobyvačná expanze Čingischánových mongolských vojsk. Nezastavila je. Mongolové ovládli Čínu na sto let, dokud je dynastie Ming nevyhnala ze země.

Mingové se rozhodli čelit ohrožení jednou pro vždy a vrátit se k projektu velké zdi. Bylo třeba opevnit každý průsmyk. Mingové však nenahnali na stavbu zajatce a rolníky, ale povolali specialisty, stavitele a vojáky, nejlepší muže, kteří byli k dispozici. Obsadili zdi dobře vyzbrojenými posádkami a vybudovali pro ně ubytování v opevněných věžích. Začali ke stavbě používat cihly. Zhruba třináct kilogramů těžké cihly se v nepředstavitelném počtu dopravovaly na vrcholky strmých hor. Na místech, kde se téměř nedalo udržet na nohou, vznikaly strážní věže a rozsáhlá opevnění

Bílá barva malty, kterou jsou tyto cihly spojeny, dala vzniknout legendě o tom, že se malta vyráběla z mletých lidských kostí. Ve skutečnosti jí dává bílou barvu vápenec. Obsahuje však přece jen jedno tajemství: zvláštní přísadu v podobě rýžového škrobu, který výrazně zlepšuje přilnavost malty k cihlám.

Velká zeď končila na západě země v jedné z nejnehostinnějších pouští světa. V průsmyku Ťia Jü Kuan se karavany na Hedvábné stezce stávaly snadnou kořistí nomádských nájezdníků. A protože za průchod územím Číny platily nemalé daně a požadovaly za ně bezpečný průjezd, bylo nutné vystavět na tomto odlehlém místě mimořádně silné a odolné opevnění. Vznikla mistrovská pevnost – labyrint bran, průchodů, věží a zdí, děsivý čínský hlavolam, který měl nepříteli doslova zamotat hlavu. Nikdo ji nikdy nedobyl, nikdo se o to ani nepokusil, takový budila respekt. 

K dispozici byly opět jen hlína, písek, štěrk a rákos. Doba však přinesla nutnost odolat i dělovým salvám, bylo proto potřeba hledat odolnější materiály. Kromě tradičních materiálů tedy použili stavitelé i cihly vysušené na slunci. Výsledkem byl komplex impozantních zdí proděravělých úzkými okénky střílen. 

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Se stavbou se pojí legenda o poslední cihle. Traduje se, že generál, pověřeným vedením stavby, dostal za úkol vypočítat, kolik cihel bude na stavbu potřeba. Nesměl se zmýlit, protože zatímco dnes by si stavební firma jednoduše připočítala několik milionů za „více práce“, za dynastie Ming by stavbyvedoucí přišel o hlavu. Po dokončení stavby zbyla jediná cihla, kterou stavitel položil na římsu jedné z budov. Když se ho zeptali, co to znamená, prohlásil, že ji tam položila nadpřirozená bytost a nikdo ji nesmí odstranit. Toto vysvětlení postačilo k tomu, že se na cihlu nikdo neodvážil sáhnout. Stal se z ní jakýsi magický klíč chránící pevnost před dobytím. A je tam dosud. A zůstává nepatrným fragmentem mnoha legend spojených s Velkou čínskou zdí, kterou Mingové koncem šestnáctého století dotvořili do podoby největšího obranného systému, jaký kdy svět spatřil. 

Nový Zéland je známý jako místo, kde žijí nebo v minulosti žili neobvyklí tvorové. Teď se mezi ně nově zařadil i obří tučňák z počátku období třetihor. Člověku by hleděl z očí do očí, tedy kdyby před 60 až 55 miliony let nějací lidé existovali.

Nově objevený tučňák nese jméno Kumimanu biceae, přičemž „kumimanu“ znamená v maorštině ptačí monstrum. Tučnák měřil asi 1,77 metru a vážil kolem 100 kilogramů.

TIP: Tsidiiyazhi albini: Nový fosilní pták ze světa po pádu meteoritu

Podle odborníků sice nejde o největšího známého tučňáka, tím byl asi dvoumetrový obr Palaeeudyptes klekowskii, objevený v roce 2014, ale rozhodně je ze všech velkých tučňáků zatím nejstarší. Objev tak velkého tučňáka v tak dávných dobách podporuje teorii, podle které se tučňáci začali zvětšovat záhy poté, co se z nich stali nelétaví plavci.

Letos uvedený nejvyšší model cyklistické navigace Edge 1030 vás uchvátí svým displejem. V porovnání s tři roky starým Edge 1000 jde sice jen o evoluci, ovšem o evoluci velmi povedenou. Přečtěte si obří čtyřkapitolovou recenzi!

Původ benátského karnevalu bychom mohli hledat již v římských saturnáliích, jež uprostřed zimy oslavovaly boha plodnosti Saturna. Při této slavnosti spojené se zimním slunovratem si společenské třídy vyměňovaly role, otroci poroučeli pánům a ti jim sloužili. Novodobý karneval souvisel s příchodem křesťanství. Stal se poslední příležitostí, jak se dosyta najíst a nezávazně pobavit před čtyřicetidenním půstem, který byl přípravou na největší křesťanský svátek – Velikonoce.

V Benátkách 18. století už trval čas masek plného půl roku, nosit se mohly od října do Popeleční středy. Toto období bylo jen krátce přerušeno před Vánocemi a 26. prosince byl karneval oficiálně zahájen. Současně s tím se otevřela divadla a započaly plesy. Ale tančilo se i na ulicích, otevřených dvorech klášterů nebo na nábřeží. Benátky se změnily ve velkolepé divadlo, jež žilo nepřetržitou slavností.

Maska, synonymum svobody

Není třeba zdůrazňovat, že nevázané veselí, s nímž šly ruku v ruce i násilné činy, nevzbuzovalo sympatie církevních kruhů. V Benátkách však měla hlavní slovo Velká rada. S množícími se násilnostmi došla nakonec trpělivost také jí. Roku 1339 poprvé zakázala nošení masek z důvodu jejich podvratného charakteru a proto, že pod jejich ochranou pronikaly do města zločinecké živly. Avšak nařízení lidé nebrali příliš vážně. Uvedené snahy ale svědčí o násilnějším rázu karnevalu, než jaký měl v předchozích obdobích.

V duchu zákazů se neslo také následující století. Zlom nastal teprve roku 1606. Tehdy byl vydán dekret, který sice omezil nošení masek na čas karnevalu a zapověděl jim vstup do křesťanských budov a ženských klášterů, nicméně jim vyjádřil toleranci. Benátčané pak začali postupně prodlužovat dobu, kdy je bylo možné nosit, až se dostali k výše zmíněnému půlroku.

Masky se ve městě na laguně těšily všeobecné oblibě, neboť představovaly symbol bezstarostných dní. Nosil je každý od dóžete po žebráka. V raném středověku ovšem měly ještě primitivní podobu, která neposkytovala anonymitu. Značný kvalitativní posun paradoxně zaznamenaly právě v době zákazů, především v 15. století. Tehdy se objevily skutečné masky zaručující inkognito majitele, díky nimž benátský karneval získal svou tvář. Vše bylo dovoleno, sociální rozdíly zmizely…

Zlatá éra

Dobou velkého rozkvětu karnevalu bylo 17. a 18. století, kdy se na něj sjížděly tisíce návštěvníků z celé Evropy. Lákal je především svou tajemností a erotickým očekáváním. Velký zájem vedl k profesionalizaci akce – na ulicích vystupovali zkušení baviči, komerční podnikání přinášelo divadla, opery a především hazard. Přítrž kolektivnímu karnevalovému opojení učinil roku 1797 Napoleon Bonaparte, jenž slavnost masek zrušil a povolil jen krotké průvody. Připomínku masopustního veselí starých časů se podařilo vzkřísit až v roce 1979 skupině nadšenců. Ulice města se od té doby zase jednou ročně zalévají maskami, ale už jen na deset dní.

Měsíc obíhá kolem Země průměrnou rychlostí 1,023 km/s po eliptické dráze. Přesné výpočty jeho orbity v letech 1750–2125 ukázaly, že jeho vzdálenost od Země kolísá v širších mezích, než uvádějí příručky. Podle těchto propočtů byl k naší planetě nejblíže 4. 1. 1912 – pouze 356 375 km. Nejdále od Země se pak bude nacházet 3. 2. 2125 – plných 406 720 km.

Odpověď na otázku, za jak dlouho oběhne Měsíc kolem svého mateřského tělesa, není tak jednoduchá. Záleží totiž na referenčním bodu (místu na dráze či na obloze), k němuž uvedený oběh vztáhneme.

Není měsíc jako měsíc

Siderický měsíc je doba, za kterou se náš přirozený satelit při oběhu kolem Země vrátí do stejné polohy na obloze z hlediska nebeské klenby, mezi stálicemi (vykoná tak kolem planety jeden oběh o 360°). Siderický měsíc trvá 27,321661 dne, tj. 27 d, 7 h, 43 min a 11,5 s.

Synodický měsíc je doba, za kterou se náš souputník vrátí do stejné polohy vůči Slunci z hlediska pozemského pozorovatele (například doba mezi dvěma úplňky). Uvedený cyklus označujeme také termínem „lunace“. Ta kolísá mezi 29,18 a 29,93 dne, přičemž dlouhodobý průměr činí 29,530588 dne (29 d, 12 h, 44 min a 2,8 s).

Tropický měsíc je doba, za kterou se průvodce Země vrátí zpět k jarnímu bodu neboli k průsečíku ekliptiky se světovým rovníkem. V důsledku precese zemské osy se jarní bod pomalu posouvá zpět podél ekliptiky. Vzhledem k tomu je tropický měsíc zhruba o 7 s kratší než siderický. Délka tropického měsíce činí 27,321582 dne, tj. 27 d, 7 h, 43 min a 4,7 s.

Anomalistický měsíc je doba oběhu přirozeného zemského satelitu od perigea k perigeu eliptické dráhy. Přímka spojující perigeum a apogeum (body na dráze, kdy se Měsíc nachází nejblíž k Zemi a nejdál od ní), tzv. přímka apsid, se v prostoru stáčí ve směru oběhu. Anomalistický měsíc trvá 27,554551 dne (27 d, 13 h, 18 min a 33,2 s).

Drakonický měsíc je doba oběhu našeho souputníka od uzlu k uzlu a trvá 27,212220 dne (27 d, 5 h, 5 min a 35,8 s). Rovina měsíční dráhy je vůči ekliptice skloněna přibližně o 5°. Měsíc tak střídavě vystupuje nad rovinu ekliptiky ve výstupném uzlu nebo naopak sestupuje pod její rovinu v sestupném uzlu.

Historicky existovaly různé definice bombardování. Nejjednodušší vycházely z reálné představy opírající se o praxi, že se jedná o ničení pozemních a námořních cílů bombami svrhávanými z letadel. To však už za druhé světové války platilo jen v omezené míře. Objevily se nové druhy podvěšené protizemní a protilodní výzbroje, které nebyly klasickými bombami.

V relativně nedávné době se začal používat termín přímá letecká podpora, který spojuje bombardování s využitím například hlavňových zbraní a zahrnuje i činnost bitevních vrtulníků. Ale v praxi se nejedná o nic jiného než o popis činnosti bitevního letectva. Pro potřeby tohoto článku budeme vycházet z předpokladu, že bombardování je ničení pozemních a námořních cílů pomocí různých druhů a typů letecké munice a dalších bojových prostředků, které jsou neseny letouny či vrtulníky na vnějších nebo vnitřních závěsech, ale cíl ničí samostatně, obvykle pomocí bojové hlavice plněné trhavinou či jinou chemickou látkou, nebo submunicí. Zároveň budeme používat termín bomba.

Bombardovací technologická revoluce 

Poprvé použil letecké bomby svrhávané z balonů rakouský důstojník Franz von Uchatius v době obléhání Benátek roku 1849. V průběhu první světové války vznikla samostatná kategorie letadel-bombardérů, která byla schopna ovlivnit taktickou situaci na bojišti. Bojující strany vyvinuly a vyráběly velké množství vzorů leteckých tříštivých a zápalných bomb a jejich zapalovačů. Konstrukce však byly velmi podobné. Pro nesení bomb pod křídly a trupem letounu byly vyvinuty specializované závěsníky/závěsy.

Další novinkou se staly jednoduché mechanické bombové zaměřovače. Bombardéry, ale rovněž stíhací a pozorovací letouny, často působily jako prostředek přímé podpory pozemních sil. V období mezi světovými válkami došlo k výraznému technologickému rozvoji letadel. Bombardéry se začaly dělit na strategické a taktické. Zároveň se objevila teorie o schopnosti bombardérů proniknout vždy nad důležitý, mnohdy nevojenský cíl na nepřátelském území a zničit ho. V podstatě se jednalo o koncepci strategického bombardování jako formy politického nátlaku ničením průmyslu, infrastruktury a obytných čtvrtí. Autorem byl italský generál Giulio Douhet.

Revoluce za války

Období druhé světové války lze označit za první technologickou revoluci v bombardování. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o generace bojových letounů. V jejím průběhu se objevilo strategické bombardovací letectvo, které bylo schopno ovlivnit i strategickou situaci na bojišti. Vývoj a sériovou výrobu plnohodnotných čtyřmotorových strategických bombardérů ovšem zcela zvládly jen USA a Velká Británie, částečně Sovětský svaz.

Ve všech válčících státech plnily úkoly strategického letectva částečně stroje patřící z hlediska takticko-technických výkonů spíše mezi taktické bombardéry. Na rozdíl od první světové války tvořily hlavní cíl bombardování civilní objekty a obyvatelstvo. Strategické bombardování bylo nejčastěji prováděno ze středních výšek do 6 000 m, koncem války i z velkých do 12 000 m, což snižovalo účinnost jak dělostřelecké, tak letecké protiletadlové obrany. Přesnost bombardování byla zvýšena pomocí palubních radarů.

Stejná taktika, ničivější zbraně

Na frontách se uplatnily především taktické bombardéry a podporou pozemních sil byli pověřováni i stíhací piloti. Došlo k výraznému rozvoji konstrukce bomb, zaměřovačů, navigačních přístrojů, radarů. Novinkou se staly jaderné bomby. Základní taktika nasazení bombardérů se však od doby první světové války příliš nezměnila, s výjimkou masovosti úderů. Většina bombardovacích útoků byla vedena z horizontálního letu ve středních nebo malých výškách s malou přesností. Tu nahrazoval počet svržených bomb.

Pokračování: Stále aktuální hrozba (2): Proměny bombardérů ve 20. století

Samostatnou kategorií se staly bitevní letouny určené k přímé podpoře pozemních sil. Ty se naopak zaměřovaly na ničení bodových cílů útokem při letu v sestupném úhlu. Především v rámci námořnictva se rozšířilo používání stíhacích letounů k plnění bombardovacích úkolů, protože letadlové lodě neumožňovaly využití klasických rozměrných bombardérů. Ve dvou dekádách poválečného období došlo k přechodu strategických i taktických bombardérů na proudový pohon a rozšířil se předpoklad použití jaderných bomb.

Pod názvem Switchblade se ukrývá létající automobil americké společnosti Samson Motors, která jej označuje za první létající sportovní vůz na světě. Na trhu by se měl objevit již v příštím roce. Tříkolový automobil poháněný čtyřválcovým motorem o objemu 1,6 litru nabídne výkon 141 kW. Maximální rychlost, kterou vývojáři uvádějí pro jízdu na silnici, je 160 kilometrů v hodině. Po vysunutí křídel má být maximální rychlost dosažitelná ve vzduchu dvojnásobná. Díky nádrži s objemem 113 litrů doletí stroj na jedno natankování přibližně 724 kilometrů, s maximální výškou bez mála 4 000 metrů.

Cena má začínat na 90 000 librách (v přepočtu zhruba 2,6 milionu korun). K dispozici mají být i další tři varianty. Snowbird pro chladnější klima, Trek s robustnější konstrukcí a nástavbami pro přídavný náklad a verze Aurora kombinující varianty Trek a Snowbird. 

Kinetóza není nemocí moderní společnosti – známe ji už od dob, kdy lidem jako dopravní prostředek nejčastěji sloužily vlastní nohy. Tehdy se jí říkalo „mořská nemoc“ a přisuzovala se houpání lodní paluby na vlnách. Příčinou problémů však pochopitelně není moře, nýbrž nesoulad mezi informacemi, které mozek dostává od smyslových orgánů – například když rovnovážné ústrojí v uchu zaznamenává pohyb, ale oči tělu „říkají“, že stojí na místě. Za zmíněné rozpory může četnost našich „pohybových“ čidel: Nacházejí se totiž nejen v uchu (tzv. vestibulární aparát), ale také v končetinách, a dokonce i v žaludku. 

Nesoulad v přijímaných signálech má bohužel za následek řadů nepříjemných projevů, především žaludeční nevolnost a zvracení, po němž ovšem nepřichází úleva. K symptomům se může přidat i závrať, bolest hlavy, studený pot a nadměrná tvorba slin. Současná věda zatím netuší, proč se kinetóza projevuje právě takto. Zajímavé vysvětlení však nabízí například tzv. teorie Treismanové: Podle ní je kolize informací v mozku signálem otravy, přičemž organismus se snaží toxinů zbavit zvracením. 

Řidiči jsou v klidu

Ačkoliv se vědci zabývají kinetózou dlouhá desetiletí, stále si nejsou jisti všemi jejími aspekty ani neznají přesná pravidla, podle nichž některé lidi trápí a jiné nikoliv. 

Víme například, že nemocí z pohybu netrpí kojenci, zatímco batolata sužuje nevolnost při jízdě autem velmi často. Podle jednoho z možných vysvětlení nevnímá několikaměsíční dítě nesoulad mezi polohou sebe sama a okolím – kdežto batole už chápe, že pokud se pohybuje, mají adekvátně „reagovat“ předměty kolem něj. 

Ví se také, že nevolnost netrápí řidiče automobilů. Důvod tkví zřejmě v tom, že se sami cítí být „hybateli“ vozu. Úplnou jistotu však u žádného z uvedených objasnění nemáme. 

Nejezděte na velbloudech

Chcete-li se kinetóze vyhnout, jednoduše zavřete oči – upozadíte tím jeden zdroj zmatečných informací a nevolnost se zmírní. Také proto se nám nedělá tolik špatně při cestování v noci. Má to však háček: U někoho přetrvávají potíže i několik hodin, přestože dávno dorazil do cíle. A věrohodné vysvětlení opět chybí. 

Ani příliš houpavá jízda cestovatelům nesvědčí. Je totiž dokázáno, že při kývání hlavy zepředu dozadu – tedy jako kdybyste seděli na velbloudovi – vzniká kinetóza mnohem častěji (v některých jazycích se jí ostatně přezdívá velbloudí či sloní nemoc). Pokud se však kýváte ze strany na stranu, vaše tělo ani zdaleka tolik netrpí. 

Mořská nemoc

Některé skupiny lidí jsou vůči kinetóze odolnější – například sportovci nebo již zmínění řidiči. Naproti tomu nejvíc nemoc sužuje děti ve věku od dvou do dvanácti let a náchylnější jsou k ní ženy v době menstruace. Vnímavější jsou také jedinci trpící migrénou či osoby citlivější k vůním a pachům. Stejně zvláštní je fakt, že pokud trpíte kinetózou v autě, nemusí vám vadit cestování letadlem či vlakem. Nejspolehlivějším „spouštěčem“ nemoci z pohybu je každopádně loď: Na její palubě se nevolnosti nevyhne téměř nikdo.

Image

Čtěte také

Lék a jed se liší množstvím: Znáte negativní účinky běžně užívaných léků?

Jedno z kouzelných míst na pobřeží ostrova Tchaj-wan, které je obklopené ze tří stran horami a Tichým oceánem, se jmenuje Jinguashi - v překladu Skála zlaté dýně. Právě sem to lákalo zlatokopy už od předminulého století. 

„Toto je nejstarší dům v oblasti. Byl postaven před rokem 1937, kdy tu ještě ani nebyla oficiální cesta. O dva roky později tady však už vedla i železniční trať,“ říká jeden ze starousedlíků. 

„Zlato? To tu objevili náhodou při stavbě mostu u pobřeží,“ popisuje s tím, že v korytě řeky Keelung objevili zlatý prach, který sem přilákal během několika let stovky lidí a dobrodruhů. 

Malá Šanghaj

Nachází se zde jeden z nejznámějších zlatých dolů na Tchajwanu. Těžba v něm byla zahájena už v roce 1889, ale největšího rozkvětu dosáhl za japonské okupace v první polovině 19. století. Ve 30. letech minulého století bylo nedaleké městečko Jioufen tak populární, že se mu dokonce říkalo malá Šanghaj. Město mělo i svoji čajovnu a restaurace. 

Dnes už z dávné slávy dolu zbylo jen muzeum, které zajímavou formou dokumentuje historii zlatokopectví v této oblasti. Část tunelů a budov z období zlaté horečky se zachovala a slouží teď jako součást interaktivní prohlídky. Během ní si například můžete pohladit největší zlatou cihlu na světě. 

Jak rýžovat zlato 

„Tato zlatá cihla má přes 200 kilogramů a je vůbec největším vystaveným kusem zlata na světě, jistě překvapivé pro tuto malou galerii,“ říká průvodkyně. 

Současně však připomíná, že těžba zlata nebyla jednoduchá, a tak během okupace postavili Japonci tábor pro válečné zajatce. Vězni pracovali v dolech za nelidských podmínek. 

V rámci prohlídky muzea si dále můžete vyzkoušet, jak rýžovat zlato a dokonce si odnést pár zrnek s sebou. Nebo se projít tunelem, kde byli kdysi horníci nuceni pracovat téměř potmě.