„Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější," napsal ve svých Dějinách národa českého František Palacký. Bylo to před více než 150 lety, ale popularita druhého Lucemburka na českém trůně od té doby nepoklesla.

Jihokorejský Hwacheon má jen zhruba 27 tisíc obyvatel. Většina z nich jsou vojáci – město leží jen pár kilometrů od hranice se Severní Koreou se kterou je Jižní Korea ve válečném stavu. Každoročně do tohoto příhraničního městečka zavítá až milion návštěvníků, z toho desetitisíce turistů ze zahraničí. Jejich cílem je tradiční rybářský festival, který se zde koná od roku 2003.

Na háček i holou rukou

Ryby se zde chytají tzv. na dírkách – do ledem pokryté řeky rybáři navrtají otvory do nichž pak nahazují návnadu. V Hwacheonu tímto způsobem pokouší své rybářské štěstí až 14 tisíc lovců najednou. Loví se zde ve dne a v posledních letech i v noci. Oblíbenou atrakcí je i chytání holýma rukama.

Festval je skvělou příležitostí pro místní ekonomiku. Většina místních obyvatel se na festivalu přímo či nepřímo podílí. Domorodci fungují jako průvodci, nabízejí místním ubytování a stravu. Podle odhadů jihokorejských ekonomů přinesl loňský ročník místní ekonomice okolo 84 milionů amerických dolarů.

TIP: Mrazivá kouzla: Nejlepší ledové festivaly

Součástí festivalu je i výstava ledových soch v centru města. Pro letošní ročník si pořadatelé připravili přehlídku nejznámějších památek z celého světa. Festival v Hwacheonu se tím zařadil mezi čtyři největší ledové festivaly – další se konají v čínském Harbinu, japonském Sapporu a v kanadském Quebecu.

„Naši vojáci jsou školeni pro nejnáročnější podmínky, které moderní válčení může přinést. Pokud mají strach z trochy sněhu, jsou na špatném místě,“ okomentoval náročnost výcviku jeden z instruktorů.

Nový výzkum badatelů britské Univerzity v Lancasteru a nizozemské Univerzity v Leidenu ukazuje, že ve velmi mladém vesmíru byly galaxie obklopeny ohromnými oblaky zářícího kosmického plynu, z nichž se dostalo ven méně než 10 procent záření galaxie. Vědci jsou přesvědčeni, že před více než 10 miliardami let takhle vypadala i naše Mléčná dráha.

K výzkumu využili pozorování teleskopem Isaac Newton observatoře Roque de los Muchachos, která se nachází na ostrově La Palma, jednom z hlavních Kanárských ostrovů.

Ultrafialové fotony pradávných galaxií

Badatelé se soustředili na takzvané Lyman-alfa fotony z ultrafialové oblasti spektra, které původně pocházely z mladých oslnivě žhnoucích hvězd dávných galaxií.

TIP: Galaktický otesánek: Galaxie z raného vesmíru byla přistižena, jak se krmí plynem

Tyto fotony cestovaly napříč ohromnými vzdálenostmi v oblacích plynu kolem pradávných galaxií, tvořených především vodíkem. Pohybovaly se v nekonečné řadě vyzáření atomem vodíku a téměř okamžitých pohlcení dalším atomem vodíku. Jen malé části fotonů se nakonec podařilo dostat do volného vesmíru.

Když se navštěvníci japonského letiště Narita International Airport nebo hotelu ANA Crowne Plaza Narita v metropolitní oblasti Tokia v této době setkají s přívětivými plastovými roboty, neměli by bý překvapeni.

Společnost Panasonic tam tento měsíc testuje autonomní roboty HOSPI(R). Není to prý kvůli tomu, že by roboti potřebovali nějaké spropitné, ale Panasonic chce ověřit, jak tito roboti obstojí v různých rolích.

V hotelu Crowne Plaza budou nabízet balenou vodu hostům, a také je budou informovat o odjezdech autobusů v angličtině, japonštině a čínštině. Na letišti Narita je pak čeká sběr špinavého nádobí a jeho odvoz do kuchyně.

TIP: Když se ztratíte v útrobách velkého letiště, tak pomůže robot Spencer

Roboti HOSPI(R) byli původně vyvinuti v roce 2013 pro nemocnice, kde mají na starost doručování potřebných léků a další podobné rutinní činnosti. Podle Panasonicu v tuto chvíli pracují již ve čtyřech japonských nemocnicích.

Krásně červený řasovník Phyllopteryx dewysea vzhledem nezapře blízký příbuzenský vztah k mořským koníkům. Byl popsán teprve v roce 2015, jako třetí známý řasovník.

TIP: Nový druh extravagantních řasovníků objeven u Austrálie

Až doposud byli tito řasovníci známí jako jen jako muzeální exempláře. Nevěděli jsme toho o nich o mnoho více, než že obývají moře u pobřeží Západní Austrálie. V dubnu 2016, tedy před necelým rokem, se týmu vědců podařilo tato podivuhodná stvoření o délce přibližně čtvrt metru pozorovat, a také nafilmovat v přírodě.

Nebylo to snadné. Badatelé museli za vytouženými řasovníky vyslat dálkově ovládaného robota, který po nich pátral několik dní v hloubce přes 50 metrů.

Francouzský elektrotechnik George de Mestral se netajil tím, že svůj nejúspěšnější vynález, suchý zip, okopíroval z přírody. Nápad na jeho výrobu dostal už v roce 1941 po návratu z lovu v Alpách, když namáhavě vymotával ze srsti svého psa pichlavé plody lopuchu. Příroda skutečně objevila princip pevného a přitom snadno rozpojitelného spoje pomocí háčků a vláken dávno před de Mestralem a neomezila se přitom jen na rostliny.

Oběť ukřižovaná na listu

Zajímavou ukázku využití přírodního suchého zipu odhalili francouzští a španělští biologové u jihoamerických mravenců druhu Azteca andreae, kteří žijí na stromech jaruma (Cecropia obtusa). Mravenec dodává ostnatou část suchého zipu, rostlina nabízí příchytnou část s chlupatým povrchem.

Mravenci Azteca andreae žijí v pralesích Francouzské Guayany a jsou to velmi agresivní lovci. Kořisti se zmocňují důmyslným trikem, při kterém jim je nápomocná hostitelská rostlina. Dělnice se schovají na spodní straně okrajů listu jarumy a s rozevřenými kusadly číhají na oběť. Pokud kořist usedne na okraj listu, je ztracena. Číhající mravenci ji chytí kusadly a drží tak dlouho, dokud se k ní neseběhne dostatek dělnic. Některé pomáhají s držením úlovku, další pak kořist zabijí. Mravenci přichytí kořist na listu, jako kdyby byla „ukřižována“.

Závaží těžké 900 tun

Důležité je, že mimo okraje listu jsou mravenci v lovu neúspěšní. Kořist, jež usedne na střed listu se proto hned několik dělnic pokouší nahnat k okraji a tam ji ulovit konvenční „okrajovou“ technikou. Mravenci jsou skuteční siláci. K polapení poměrně velké kořisti jich stačí jen pár. Při pokusech se ukázalo, že jediná dělnice udrží břemeno o hmotnosti osm gramů, tedy předmět skoro 6 000 krát těžší než je ona sama.

Pozorování v přírodě odhalila ještě úžasnější výkony. Jediný mravenec o hmotnosti zhruba 1,4 miligramu zvládl kobylku, švába nebo brouka o hmotnosti až 18 gramů. Jeho kořist byla i 13 000krát těžší než on sám! Kdyby měl stejný výkon podat sedmdesátikilový muž, musel by udržet závaží o hmotnosti přes 900 tun. Plejtvák obrovský (největší velrybí druh) přitom dosahuje hmotnosti až 180 tun. Což znamená, že pro průměrně velkého muže by šlo o závaží zhruba rovné hmotnosti pěti kapitálních plejtváků.

Výhoda pro obě strany

K těmto úctyhodným výkonům mravencům pomáhá právě princip suchého zipu. Na konci nohou totiž mají háčky, které slouží jako „ostrá“ strana suchého zipu. Spodní strana listu stromu Cecropia obtusa je hustě porostlá trichomy, které jí dodávají sametový povrch „měkké“ části suchého zipu. Díky tomu se nemusí mravenec aktivně držet. Stačí, aby se zakousl do kořisti a nohou se „připnul“ k listu. Pak už udrží vše, co ho nepřetrhne. Právě na okraji listu má mravenec pro takové držení kořisti nejlepší podmínky a rozložení sil působících na jeho tělo je pro něj nejpříhodnější. Mravenci Azteca andreae loví i na jiných rostlinách, např. na stromu Cecropia palmata. Povrch listů těchto stromů ale nenabízí tak dobrý „sucháč“ a lov je nejen obtížnější, ale i méně výnosný.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Jaruma druhu Cecropia obtusa je názornou ukázkou tzv. myrmekofytní flóry, která vstupuje do vzájemně výhodného spojenectví s mravenci. Strom nabízí mravencům domov a loviště s vhodným povrchem. Mravenci jej za to zbavují hmyzích škůdců.

Mravenci Azteca andreae přitom nemají v hmyzí říši na suchý zip monopol. Nedávno se například ukázalo, že se čmeláci zachytávají na některých květech velmi podobným způsobem.

Rozhodnutí, že Kriegsmarine bude disponovat letadlovými loďmi, padlo už roku 1935, a to i přesto, že námořní důstojníci neměli pro jejich nasazení vypracovanou žádnou doktrínu. Navíc mnozí – v čele s velitelem ponorkového loďstva Karlem Dönitzem – preferovali jiné typy plavidel. Německé námořnictvo toužilo vlastnit nosiče letadel a díky nim vyvážené loďstvo, které by dokázalo konkurovat Royal Navy. Kriegsmarine velkoadmirála Ericha Raedera měla být schopna zajišťovat německé zájmy i ve vzdálenějších vodách než pouze v Baltském a Severním moři. Výsledkem těchto snah se stal projekt dvojice letadlových lodí označovaných jako Flugzeugträger A a B (nosič letadel A a B).

Oficiální objednávku obdržely loděnice Deutsche Werke v Kielu v listopadu 1935. Kýl prvního plavidla zde byl položen 28. prosince 1936. Začala se tak psát podivná historie jediné německé letadlové lodě. Zástupci námořnictva pokřtili nosič jménem Graf Zeppelin na počest proslulého konstruktéra vzducholodí.

Technická inspirace křižníky

Původní plány počítaly s mimořádně štíhlou siluetou plavidla. Během stavby však došlo ke změnám, které vyústily v doplnění „boulí“ na boky trupu. Tato úprava jednak přispěla k lepší stabilitě na rozbouřeném moři a jednak prodloužila operační dosah, neboť nové prostory pojaly dalších 1 500 t paliva. Jak bylo u německých válečných lodí standardem, inženýři rozčlenili trup na 19 vodotěsných oddílů. Síla pancéřování se pohybovala od 100 mm u strojoven přes 60 mm u skladišť po 30 mm na přídi.

Na zádi pancíř dosahoval síly 80 mm, což mělo stačit k ochraně převodového ústrojí. Dovnitř trupu konstruktéři umístili ještě 20mm protitorpédovou obšívku. Horizontální pancéřování paluby, jež mělo čelit leteckým pumám, dosahovalo síly 20 mm. Výjimku představovala citlivá místa konstrukce – například výtahy – krytá 40mm pancířem. Pod hangáry uvnitř lodi se nacházela hlavní pancéřová paluba chráněná ocelí o síle 40–60 mm.

Pohon zajišťovalo 16 vysokotlakých kotlů, podobných těm, které používaly těžké křižníky třídy Admiral Hipper. Turbíny roztáčející čtveřici lodních šroubů měly poskytovat výkon 150 000 kW a udělit lodi rychlost až 35 uzlů. S maximální kapacitou nádrží 5 000 t topného oleje (před zmíněným rozšířením trupu) měl mít Graf Zeppelin akční rádius asi 15 400 km při průměrné rychlosti 19 uzlů. Válečný provoz křižníků ovšem posléze ukázal, že tyto odhady byly přehnaně optimistické.

Ocelová letová paluba s dřevěným obložením dosahovala délky 242 m (celá loď o 20,5 m více)a maximální šířky 30 m. Dvoupatrové hangáry byly v porovnání s ostatními nosiči z téže doby dlouhé a úzké, jejich boky navíc postrádaly pancéřování. Směrem ven od hangárů se nacházely dílny, sklady i ubikace posádky, díky čemuž se vnitřní uspořádání trupu podobalo britským letadlovým lodím. Celková plocha hangáru činila 5 450 m2, což nosiči umožňovalo převážet 42 letounů

Výtahy a katapulty

Loď disponovala trojicí elektricky ovládaných výtahů rozmístěných podél osy letové paluby. Vyznačovaly se osmiúhelníkovým tvarem a každý z nich unesl letoun do hmotnosti 5,5 t. Dvojici katapultů umístěných na předním konci letové paluby poháněl stlačený vzduch. Při délce 23 m dokázaly udělit stíhačce o hmotnosti 2 500 kg počáteční rychlost až 140 km/h a dvojnásobně těžkému bombardéru asi 130 km/h.

Každý katapult mohl teoreticky odstartovat 18 letounů tempem jeden stroj za půl minuty, než se vyčerpaly kapacity stlačeného vzduchu. Opětovné naplnění zásobníků trvalo asi 50 minut, nepříliš vhodné umístění vzduchových nádrží by jim navíc v bitvě poskytovalo jen minimální ochranu. Pro urychlení startu prvních letounů v případě nouze se počítalo s permanentním udržováním až osmi strojů v pohotovosti na hangárové palubě.

Parní předehřívače zde měly nahřívat motory letadel na provozní teplotu. Přistání letadel umožňovala čtveřice záchytných lan doplněná o dvojici nouzových. Pro noční přistání se počítalo s osvětlením lan pomocí neonových světel. Loď dále disponovala bariérami o výšce čtyř metrů, které po vztyčení snižovaly rychlost větru nad letovou palubou. V ostrově na pravoboku se nacházel velitelský a navigační můstek, nechyběla ani trojice pátracích světlometů nebo stanoviště požárníků. Modernizační plány z roku 1942 navíc počítaly s instalací radarových antén.

O skonu muže, který byl v kosmu celkem třikrát, informoval americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Cernan měl české a slovenské předky a ČR několikrát navštívil, naposledy v roce 2008.

"Jsme zarmouceni ztrátou bývalého astronauta NASA Genea Cernana, posledního muže, který vstoupil na Měsíc," uvedl úřad v prohlášení na twitteru.

TIP: NASA zveřejnila 11 tisíc fotografií mapujících mise Apollo 7 až Apollo 17

Cernan se na Měsíc dostal při své třetí vesmírné výpravě v roce 1972 jako velitel lodi Apollo 17. Dva roky poté se vypravil do Československa, kam přivezl vlaječku, již měl s sebou na Měsíci. V roce 2001 pak v jižních Čechách přežil pád armádního vrtulníku, v němž cestoval spolu s českým kosmonautem Vladimírem Remkem.

Když zrovna nevládli rozhlehlé podunajské monarchii nebo nestáli na bitevním poli, věnovali se tito Habsburkové svým koníčkům.

Život jako opera

Leopold I. (1640–1705) zdědil po předcích hudební nadání, které dále rozvíjel. Hrál na několik nástrojů, ale jeho hlavní zálibou bylo komponování. Hudební vědci ho dnes nazývají „rakouským barokním skladatelem prvního řádu“ a někteří mu připisují v rakouské hudbě podobný význam, jako měl například Joseph Haydn. Císař Leopold I. je autorem 79 skladeb duchovní hudby, ovšem větší část jeho tvorby zaujímá hudba světská. Uvádí se celkem 155 skladeb, z toho 17 svazků baletů se 102 tanci a řada jedno a vícehlasých písní. Nejmilejším mu ale byla opera. Sloužila mu jako demonstrace moci, byla nejvyšší formou dvorního ceremoniálu a předváděla lesk a slávu habsburské dynastie.

Květinový císař

Tento přídomek si vysloužil František II./I. (1768–1835), nadšený zahradník a botanik. Říkalo se o něm, že by raději zahradničil, než vládl. Vždyť i řada státních povinností se za jeho vlády odbývala v zahradě. Zahradnictví se vyučil v mládí, což odpovídalo habsburské tradici, podle níž se mladí synové přiučili nějakému řemeslu. František je znám také pro svoji lásku k rodinnému životu, a obě tyto záliby mu byly únikem před politickými záležitostmi.

Císařova nejvýznamnější zahradnická rozhodnutí ovlivnil jeho protivník Napoleon, když nechal ve Vídni na znamení triumfu zbořit část starých hradeb. František rozhodl, že se znovu stavět nebudou a na jejich místě pokvetou květiny. Stejně tak vznikly nové zahrady po obou stranách Hofburgu. František se zde procházel dlouhé hodiny s nůžkami na keře nebo pilkou na stromy, uřezával suché větve a slabé výhonky přivazoval lýkem. I červy odstraňoval osobně.

Jediná vášeň starého mocnáře

František Josef I. (1830–1916) měl od dětství v oblibě divadlo, ale opravdovou vášní pro něj byly hony, jež považoval za jedinou vhodnou zábavu pro panovníka. František Josef si nenechával zvěř shánět do údolí, ale vydával se za ní do hor. Stejně tak byl zvyklý nosit si sám pušku. Lovecký úbor císaře i jeho hostů musel odpovídat mysliveckému stavu a tradici – plstěný klobouk s kamzičí štětkou nebo tetřevím tatrčem, šedá kamizola, zelená vesta, krátké kožené kalhoty, vlněné podkolenky a vhodná lovecká obuv. Císař až do vysokého věku dodržoval pravidlo: „Myslivec má mít nahá kolena.“ A to přesto, že ho již trápilo revma.

V mysliveckém úboru se František Josef nelišil od lesníků a mysliveckých pomocníků, na základě čehož se traduje řada úsměvných situací. Jedna z nich se odehrála, když František Josef a jeho společníci zabloudili a požádali jakéhosi sedláka, aby je odvezl do Ischlu. Při loučení mu císař poděkoval a odhalil svoji identitu: „Víš, koho jsi vezl? Já jsem rakouský císař, a tady ti představuji saského krále a toskánského velkovévodu.“ Sedlák se zasmál: „To by mohl říct každý!“ I potom, co se potvrdilo, koho vezl, stále nevěřil: „V takových šatech? A kromě toho mi nedali spropitné.“