Podle historických záznamů jej už ve 4. století př. n. l. pozvedl v Athénách filozof Diogenes, aby tak vyjádřil, co si myslí o slovech svého souputníka – řečníka Demosthena. Gesto nemyslel nijak pozitivně: Zdvižený prostředníček s ostatními prsty ohnutými pod palcem vyjadřoval urážku, jež měla protivníka ponížit. Později posunek s oblibou používali i Římané, kteří pro něj měli dokonce speciální označení: „digitus impudicus“ čili „neslušný prst“.

TIP: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

Podle antropologa Desmonda Morrise se jedná o jedno z vůbec nejstarších urážlivých gest v lidské historii, přičemž „prostřední prst představuje penis a pokrčené prsty kolem něj varlata“.

Zdvižením prostředníčku tak protějšku „ukazujete falický symbol patřící k velmi starým pravěkým znakům“. Kořeny zmíněného gesta však možná sahají ještě dál: Podle Morrise jej totiž s oblibou používají také samci opic kotulů a objevuje se i u některých jiných primátů. 

Podle statistik stráví Filipínci sledováním porna 12 minut a 45 sekund denně, což je zhruba o tři minuty více, než kolik činí celosvětový průměr.

S tím je teď ale nejspíš konec. Vláda v Manile rozhodla, že země, ve které se 90 % občanů hlásí ke křesťanství, s internetovou pornografií rázně zatočí. Úřady nechaly zablokovat všechny nejznámější pornoservery. 

Úřady svůj krok zdůvodňují jako opatření, které má sloužit v boji proti dětské pornografii. Viceprezident jednoho z velkých serverů, kterého se opatření týká, ale oficiální důvody filipínských úřadů zpochybňuje. „Na našem webu se dětská pornografie v žádném případě nevyskytuje a je přísně zakázána,“ okomentoval vládní opatření Corey Price.

Flotila satelitů programu Galileo je evropskou odpovědí na americkou síť GPS (Global Positioning Systém). V tuto chvíli je na oběžné dráze 18 z plánovaných 24 satelitů a systém je online. Zároveň se ale objevil nečekaný problém. Atomové hodiny satelitů Galileo selhávají.

Každý ze satelitů sítě Galileo má na palubě celkem čtyři velmi přesné atomové hodiny, které měří čas na základě rezonanční frekvence atomů. Dvoje z nich jsou rubidiové hodiny, v nichž hrají hlavní roli atomy rubidia v plynné formě, druhou dvojici představují hodiny s maserem, v nichž jsou zase klíčové atomy vodíku.

Proč selhávají přesné hodiny?

Jak teď ale oznámila BBC, na pěti satelitech Galileo už selhalo celkem 9 atomových hodin – 6 rubidiových a 3 hodiny s masery. Zatím to není pro systém Galileo fatální, ale rozhodně je čeho se obávat. Specialisté se teď snaží zjistit příčinu a přijít s řešením, které by bylo možné uplatnit před startem zbývajících šesti satelitů Galileo.

TIP: Evropská odpověď na GPS: Síť satelitů Galileo je už online

Právě tyto atomové hodiny umožňují síti Galileo určovat pozici uživatelů s přesností na jeden metr. Systém GPS to přitom zvládne s přesností několik metrů.

Vysokorychlostní dopravní systém hyperloop s kapslemi v podtlakových rourách teď udělal další malý krůček k realitě. A týká se to i nás.

V současné době pracují na hyperloop tři společnosti: SpaceX, Hyperloop One a Hyperloop Transportation Technologies (HTT). Zástupci HTT v těchto dnech podepsali historickou dohodu s vedením města Brna, podle které vznikne studie proveditelnosti stavby hyperloopové dráhy mezi městy Praha, Brno a Bratislava.

Podle starosty Brna Petra Vokřála by spojení Brna s Prahou a snad i s Bratislavou hyperloopem přivedlo do našich končin novou éru dopravy, a také inovace a pracovní příležitosti.

Prozatím neexistuje žádný funkční prototyp hyperloopu. A mezi odborníky panují obavy o reálnost takového dopravního systému, hlavně pokud jde o jeho cenu.

TIP: Vysokorychlostní dráha Hyperloop možná spojí Bratislavu s Vídní

Pokud by se ale stavba hyperloopu doopravdy uskutečnila a systém fungoval, tak by se cesta mezi Brnem a Bratislavou zkrátila z dnešních 1,5 hodiny na pouhých 10 minut. Hyperloop by se totiž měl řítit rychlostí až 1 220 kilometrů za hodinu. A to rozhodně stojí za pokus.

Chůze je fajn pro zdraví, někdy ale člověka unaví. S novým elastickým robotickým exoskeletem by už chůze neměla být tak namáhavá.

Inženýři z Harvardu vyvinuli exoskelet, který při chůzi ušetří rekordních 23 procent energie. Prozatím ho testují s připojením ke vnějšímu zdroji energie pomocí kabelu, v dohledné době by měl ale mít vlastní zdroj, který bude jeho součástí.

TIP: Nový exoskelet MAX nabízí skvělou prevenci zranění při namáhavé práci

Elastický exoskelet nabízí oproti pevným exoskeletům menší sílu, ale také snadnější používání. Je ideální pro uživatele, kteří nesou standardní náklad na velkou vzdálenost, jako jsou například vojáci. Kromě nich by exoskelet mohl pomáhat obětem mozkové mrtvice nebo také seniorům.

Ekvádor leží na rovníku a jeho španělskému pojmenování (equator) vděčí i za své jméno. Jde o jednu z nejmenších zemí Jižní Ameriky, ale její přírodní rozmanitost je obrovská. Můžete zde vidět pobřežní mangrove, vysokohorskou přírodu Altiplana, šestitisícové zasněžené sopky, horské mlžné lesy i amazonský prales. Mezi zástupce místní fauny patří majestátní kondoři, titěrní kolibříci, bizarní tukani a terejové modronozí, stejně jako nepolapitelní jaguáři. Ekvádor je rovněž zemí Quechuů, Kofanů, Sekoyů, Šuárů a také Tagae a Taromenane – jedněch z posledních lidí na planetě Zemi, kteří dobrovolně odmítli styk s civilizací a stále žijí jako lovci a sběrači hluboko v džungli. Malý jihoamerický stát je ovšem také zemí těžařů, ropných polí, nekonečných plantáží palmy olejné a banánovníků. Je to země, v níž tempo devastace krajiny nabralo v posledních třiceti letech rekordní tempo.

Panorama ekvádorské vesnice

Otřískaný, nejméně třicet let starý autobus značky Mercedes se pomalu šine po rozblácené cestě. Za červeným prachem pokrytými okny svítá a mlžný opar se houpe nad korunami palem a fíkusů ověšených provazy lián. Rozespalýma očima pozorujeme, jak se mění domy šuárských osadníků. Mizí holé betonové zdi, mizí plechové střechy. Nahrazují je zprvu dřevěné chaty sbité z hrubých prken a později typické oválné stavby ze štípaného bambusu a palmové střechy. Asi čtrnáctiletá maminka vedle na sedadle kojí a řidič autobusu pouští už po patnácté místní odrhovačku „Nevím, zda jsem s tebou šťastný“.

Mačetu ne! Foťák!

Náš šuárský průvodce, jehož děda ještě „lovil lebky“ svléká kvůli sílícímu tropickému slunci polartecovou bundu, která donedávna patřila nám. Získali jsme na ni ale velkou slevu za průvodcování, a to se počítá. Předává nás svému civilizací ještě poněkud méně postiženému bratrovi, s nímž po dřevařské cestě vyrážíme do nitra horského pralesa na Rio Macuma.

TIP: Indický národní park Sariska aneb Protiklady indické přírody

Bahnitou pěšinou se spouštíme z prudkého svahu. Lesem zní pípání drobných žab pralesniček. Překračujeme kostru dlouhého bezhlavého hada – domorodci umějí s mačetou skvěle zacházet. Dole u řeky je ráj motýlů. Nad hladinou proletí každou chvilku motýl z rodu Morpho, na písku sosají sůl desítky žluťásků. Překonáváme boční tok. Cuidado, pozor! Na kameni je stočený prudce jedovatý křovinář němý (Lachesis muta), největší jedovatý had západní polokoule. Ne mačetu ne! Foť ho!
Večer spíme v šuárské osadě. Kolem jsou malá políčka, se snad desítkami druhů batátů, jukou a nejrůznějšími ovocnými stromy. Zítra se prý budeme učit zacházet s tradiční indiánskou foukačkou na ptáky.

Vyrušení v ráji

I po několika dnech našeho pobytu máme stále dojem, že Ekvádor je ráj na zemi. Do reality nás má v příštích okamžicích uvést nečekaný výjev …
Sedíme v kanoi na jezeře Lago Grande v rezervaci Cuyabeňo a všude okolo nás je nížinný periodicky zaplavovaný deštný les. Občas se nad hladinu vyhoupne sladkovodní delfínovec amazonský (Inia geoffrensis) a tamhle u toho stromu prý nedávno viděli desetimetrovou anakondu. Nad řekou na sebe podivně syčí hoacíni chocholatí (Opisthocomus hoazin), poměrně mohutní ptáci jakoby vypadlí z třetihor. Je horký večer uprostřed dusného tropického ráje a ani muchničky výjimečně neštípou. Stmívá se a zapadající rudé slunce romanticky zakrývá mrak. Šero ovšem na obzoru odhaluje oheň a ukazuje se, že romantický mrak je kouř z hořící ropné věže.

Ropná pohroma

Na ploše bezmála 300 000 km², kterou Ekvádor zabírá, je 26 národních parků a rezervací. Naproti tomu ropných vrtů je několik set. V Oriente, jak se ekvádorské Amazonii říká, ustoupil les ropě a za třicet let přišla země o třicet procent plochy pralesa. „V roce 1967 tu byl otevřen první vrt“, vysvětluje Luis Yanza, prezident organizace Frente de Defensa de la Amazonia (Přátelé obrany Amazonie, nezisková organizace zastupující dotčené domorodé národy a obyvatele regionu), která již 15 let vede nerovnou soudní při za odškodnění proti nadnárodní ropné firmě.

Společnost Texaco před více než 40 lety obdržela koncesi na více než jeden milion hektarů deštného pralesa, jenž byl v té době osídlen téměř výlučně původními indiánskými kmeny v počtu asi 75 000 lidí. Brzy byl vybudován ropovod, který ekvádorskou Amazonii spojil přes Andy s pacifickým přístavem Esmeraldas. Za dvacet let svého působení vytěžilo Texaco z regionu 220 bilionů litrů ropy a postavilo 339 vrtů. Vybudovalo také silnice, rafinérie, přečerpávací stanice a ropovody. Nová infrastruktura a vidina práce přivedla do Oriente chudé Ekvádorce z pobřeží Pacifiku a And a původní indiánské kmeny se rychle staly ve své domovině 30% menšinou.

Americká společnost Texaco, nyní Chevron, region opustila po 23 letech působení v roce 1990. Za sebou zanechala největší ekologickou katastrofu Jižní Ameriky, a největší katastrofu spojenou s kontaminací ropou v historii lidstva. Jen mediální pozornost je díky odlehlosti regionu nesrovnatelně menší než ta věnovaná nejaktuálnější ropné katastrofě v Golfském zálivu.

Toxická současnost, neradostná budoucnost

V současné době lze v ekvádorské džungli stále najít více jak 600 odkalovacích nádrží s vysoce toxickou vodou. Ta obsahuje zbytky ropy, bahno, soli a množství těžkých kovů jako rtuť, arsen či olovo. Jejich celkový objem se odhaduje na 64 milionů litrů ropy a 76 miliard litrů otrávené vody. Nádrže odkališť nejsou ničím izolované a proti přívalovým tropickým dešťům jsou zajištěné opravdu „sofistikovaným“ mechanismem – přepadovou trubkou. Kontaminovanou vodu pijí místní lidé, zvířata a používá se k závlahám polí. V důsledku toho je zde výskyt rakoviny tři a půl krát vyšší než v hlavním městě. Podle soudních expertů kontaminace ropou přímo zapříčinila smrt již 1 400 lidí.

Těžba ropy však neskončila. V regionu nyní operuje 20 ropných společností, které dohromady produkují více jak 300 000 barelů ropy denně. Jen 2 % příjmů z ropy se ovšem vracejí zpět do ekvádorského Oriente, které je dnes paradoxně nejchudším regionem země. Naděje mnoha imigrantů, že najdou práci v ropném průmyslu, se nenaplnily – v něm je zaměstnáno jen 10 % lidí žijících v regionu. Imigrantům pak vláda přidělila půdu podél panenským pralesem vedoucích naftařských silnic, aby tam vybudovali plantáže a pastviny. Za jedinou lidskou generaci tak zmizela třetina rozlohy ekvádorského deštného lesa. Centrální oblast Oriente je dnes relativně hustě zalidněnou zemědělko-průmyslovou oblastí s horkým suchým klimatem.

„Jak vidíte budoucnost regionu za 20 let?“, ptám se presidenta Přátel obrany Amazonie. Odpověď je velmi pesimistická: „Zmizí všichni lidé kmene Sekoya, zmizí skoro všichni lidé kmene Kofana, nebude ropa, zbude jen vybydlená, zničená a chudá země.“

Jak dopadne válka?

Po řece Bobonaza přijíždíme do osady Sarayacu. Okolo malého hliněného náměstí uprostřed deštného pralesa je několik budov. Některé mají tradiční palmové střechy, jiné plechové. Na každé střeše je solární kolektor. Procházíme osadou dál. Na jedné chýši vidíme satelitní anténu, uvnitř je internet a knihovna se zahraniční literaturou. Komunita Sarayacu je v Ekvádoru je slavná. V roce 2002 totiž zdejší ženy vyhrály bitvu beze zbraní proti argentinské ropné společnosti CGC, která chtěla protiprávně zahájit těžbu na jejich kmenovém území.

Medializace pomohla Sarayacu získat pozornost celého světa, mnoha nevládních organizací i institucí. Díky zahraniční pomoci tak má dnes obec mnohé vymoženosti moderního světa, včetně školy. Zároveň si ale zachovává své rituály, tradice a šamany.

Bitva v Sarayacu je vyhraná, ale co válka? Ekvádor má stále co nabídnout. Unikátní přírodu i kulturu, neuvěřitelné pohledy pro všechny, kdo obdivují přírodu v její původní podobě. Je jen otázkou jak dlouho ještě …

Rady pro cestovatele

Jak se tam dostat
Výhodné spojení bývá přes Madrid nebo Amsterdam. I tak ale patří Ekvádor k nejdražším destinacím, cena zpáteční letenky se pohybuje kolem 30 000–35 000 Kč.

Měna
Ekvádorskou měnou je od roku 2000 americký dolar. Ekonomika byla dolarizována po obrovské ekonomické krizi v letech 1999–2000. Protože ceny v Ekvádoru jsou ale relativně nízké, budete potřebovat obrovské množství drobných. Stodolarová bankovka je nerozměnitelná a paradoxně prakticky bezcenná.

Ceny
Ceny ubytování, jídla i turistických služeb jsou velmi nízké. Za menu v levné restauraci zaplatíte dva dolary, nejlevnější ubytování pořídíte od pěti dolarů.

Jak cestovat
V Ekvádoru dobře funguje rozsáhlá síť místních autobusů na regionálních linkách. Vybrat se dá z různě luxusních či naopak levných společností. Ve městech zajišťují přepravu krom autobusů zejména taxíky, v hlavním městě Quitu jezdí též trolejbusy. Ale je třeba mít se na pozoru před místními dovednými kapsáři. Turistickou atrakcí je jediná železniční trať. Na delší vzdálenosti se vyplatí využít místní leteckou přepravu, neboť i přes relativně malou rozlohu země je čas přepravy kvůli špatné dopravní infrastruktuře značný.

Doporučená doba návštěvy
Do Ekvádoru se dá cestovat po celý rok. Pokud se chystáte spíše do hor, jsou nejvhodnější měsíce červen–září, kdy bývá období sucha. Pokud se chcete vyhnout hlavní sezóně, necestujte během Vánoc a letních prázdnin, kdy jsou nejatraktivnější turistické destinace plné zejména amerických turistů a ceny ubytování a služeb jsou vyšší.

Praktické tipy
Naučte se před cestou alespoň základy španělštiny, s angličtinou nepochodíte. Navštivte také Centrum cestovní medicíny, do tropů budete potřebovat i antimalarika. Čím menší batoh, tím lepší, v podstatě vše potřebné pro cestování koupíte či půjčíte na místě. Na zpáteční cestě se vám bude hodit volné místo v batohu na nádherné a levné alpakové svetry, ponča a hamaky.

České kroniky zmínkami o turnajích nehýřily a tak řečený Dalimil jimi doslova pohrdal jako cizáckým „západním“ zvykem a rozmařilostí, byť právě on vnesl slovo turnaj do češtiny jako první. Pokud se o těchto kláních zmínil, muselo jít o události význačné.

Kráčející lev

Pár veršů Dalimil věnoval Ojíři z Friedberga (+1253), třebaže si neodpustil mravoučné kázání. S nečekaným obdivem ale rýmoval o Janu z Michalovic, který „se chystal k cestě / od Rýna až do Paříže, / všechna klání k slávě Čechů / vyhrál tam a bez obtíže / vrátil se pod rodnou střechu.“ Kým byl tento muž z rozrodu Marvarticů, že jej Dalimil tak vyzdvihl? Víc prozrazuje staroněmecká báseň Rytířská jízda Jana z Michalovic, již sepsal básník Heinrich von Freiberg nejspíš na hrdinovu objednávku, aby mohla být přednášena i u dvora českého krále Václava II. Rytíř, který se ve Freibergově básni jmenuje Johan von Michelsberg, byl významný šlechtic, mimo jiné nejvyšší číšník Českého království.

Michalovicova výprava se konala mezi roky 1293 až 1297 a šlo o turnaj u pařížského dvora Filipa IV. Sličného, na němž se Jan z Michalovic objevil ve skvělém odění, se štítem, kde byl „na červené kunině“ vyřezán v bílém hermelínu kráčející lev, v helmě s přikrývadly a s klenotem ze supích per.

Hlasitě chválen

Před zraky krále Filipa vyhodil Michalovic ze sedla dva francouzské rytíře, Anschoranta z Belole a normandského šlechtice Grineta. Obě jména jsou bohužel neidentifikovatelná už kvůli deformované transkripci – sám Freiberg se ostatně v básni pojmenoval jako von Vriberc. „Jen krátce si odpočal / než se na něj vyřítil / Grinet, druhý bojovník / hrdina z Normandie, / jehož kavalírství / bylo ozdobou Francie. / Toho sbodl tak silně / vzácný cizinec z Čech, / že se mu u samé ruky / vlastní dřevec s třesknutím roztříštil. / Rytíř upadl, prach se rozvířil / z Francouzova pádu. / Čech byl hlasitě chválen / jako znamenitý rytíř.“ Tak zní další část básně o 320 verších v prozaickém překladu Marie Ryantové.

Turnaj představoval zábavu nikoliv nepodobnou největším moderním sportovním zápasům a Jan z Michalovic se do Čech vracel s drahým ořem i stovkou tourských livrů, což mu jako vítězi oboje věnoval francouzský král. Škoda, že nevíme, zda byla tato rytířská jízda spojena s diplomatickým poselstvím a měla hlubší smysl, či šlo jen o dobrodružství, což je klíčové slovo středověké artušovské rytířské epiky.

Britské námořní letectvo (FAA) počítalo ve 30. letech kvůli nedostatku letadlových lodí s nasazením stíhaček určených k ochraně loďstva také z katapultů křižníků a bitevních lodí. Nový palubní stíhací letoun Blackburn Roc byl proto vyvíjen tak, aby jej FAA mohlo nasadit nejen z palub nosičů, ale také z katapultů válečných lodí: pod křídly měl umístěny závěsné body na upevnění plováků.

K bojovému nasazení v plovákové konfiguraci však nikdy nedošlo, neboť Roc jako konstrukce zcela zklamal. Blackburn Roc náležel do typicky britské kategorie věžových stíhaček. 

První sériový letoun (hrající roli prototypu) v pozemní verzi vzlétl 23. prosince 1938. Roc kvůli nízkým výkonům zcela propadl a po krátké operační službě dosloužil při vlekání střeleckých terčů. Sériová výroba dala 136 zcela zbytečných letadel. Práce na vodním provedení Rocu začaly koncem roku 1939. V říjnu toho roku byly vybrány k modifikaci tři exempláře, jež obdržely dva celokovové plováky, původně zkonstruované pro víceúčelový torpédový bombardér Blackburn Shark.

První z upravených letounů havaroval již 3. prosince 1939. Plováky letoun příliš zatěžovaly a způsobovaly velkou směrovou nestabilitu. Další letoun byl v modifikované podobě (obdržel novou pomocnou kýlovou plochu pod zadní část trupu) zkoušen od dubna 1940. Jisté zlepšení se projevilo, ale stroj i nadále trpěl sníženou směrovou stabilitou a měl tendenci přecházet do vývrtky. 

Letiun navíc dosahoval pouze ubohých výkonů. Přestavbou nicméně prošlo ještě několik dalších strojů. Na jaře 1940, v čase bojů v Norsku, námořní letectvo doufalo v nasazení plovákových roců ze skandinávských fjordů proti Luftwaffe. Záměr zmařila špatná konstrukce i rychlá porážka Spojenců.

Jak by vypadalo přistání na Plutu? Alespoň částečnou odpověď na tuto otázku nabízí nová animace z dílny NASA. Animace je sestavená z více než 100 snímků pořízených planetární sondou New Horizons, během šesti měsíců jejího přiblížení a průletu kolem Pluta v červenci 2015. Původní černobílá data vědci dodatečně obarvili podle údajů multispektrálního kamerového systému RALPH, který byl součástí vědecké výbavy sondy New Horizons.

Specialista na historii Titanicu Senan Molony tvrdí, že našel důkazy o skutečné příčině potopení slavné lodě. Rozhodujícím faktorem podle něj nebyla srážka s ledovou krou, nýbrž požár ve skladišti uhlí. Ten podle Molonyho fatálně oslabil konstrukci lodě.

TIP: Katastrofa minutu po minutě: Potopení Titanicu v reálném času

Skutečnost, že v podpalubí Titanicu hořelo je poměrně dobře zdokumentovaná. Požár se měl odehrát v trojpodlažním skladu paliva za jednou z lodních kotelen už několik týdnů před osudovou plavbou. Podle Molonyho to dokazují tmavé šmouhy na pravé přední straně trupu, které jsou patrné na fotografiích z loděnice v Belfastu.

Požár, ledová kra a trestuhodná nedbalost

Teplota požáru měla dosáhnout okolo tisíce stupňů Celsia. Podle odborníků na metalurgii jde o hodnotu, při které se stává ocel křehčí až o 75 %. Pokud by nebyly ocelové pláty takto fatálně oslabené, náraz do ledové kry by nejspíš nevedl k potopení lodě.

TIP: Osudové rozhodnutí: Proč Titanic neměl nikdy vyplout

Oficiální vyšetřování havárie Titanicu označilo příčinu nehody za „vyšší moc“, tedy že za ni nemůže lidský faktor. Tak to však podle Molonyho nebylo – loď klesla ke dnu následkem souhry nejrůznějších faktorů, jimiž byly požár, ledová kra a trestuhodná nedbalost. O požáru se na palubě vědělo, ale všichni podcenili jeho význam. „Titanic nikdy neměl vyplout,“ prohlásil Molony.