Vánoční svátky roku 1938 byly smutné. A to nejen pro tisíce uprchlíků, které po přijetí podmínek Mnichovské dohody musely opustit své domovy v pohraničí. Další smutná zpráva pak zasáhla většinu národa 26. prosince. Předchozí podvečer na Boží hod vánoční nečekaně zemřel Karel Čapek.

Boj za psacím strojem

Proti vzmáhajícímu se fašismu Čapek už několik let bojoval vlastními zbraněmi, svým literárním dílem. Ve Válce s mloky, v Bílé nemoci, v Matce. Tam všude ukazoval zrůdnost totalitní ideologie, která je plná nenávisti, přesvědčení o vlastní nadřazenosti a neúcty k životu. Své názory pak naplno a bez obalu vyjadřoval na stránkách Lidových novin.

Snažil se ze všech sil angažoval v záchraně své země. Nejen jako spisovatel a novinář. Mnohdy sloužil jako spojnice s Hradem při neformálních jednáních se zahraničními diplomaty. Kromě toho například naplánoval světový kongres Penklubu v Praze právě na termín, kdy se konal všesokolský slet. Na dvě stovky delegátů z celého světa tak měly možnost vidět na vlastní oči manifestaci národní jednoty a síly. Veškeré snahy však byly marné. V polovině září 1938 zazněly Hitlerovy likvidační požadavky vůči Československu. Za týden následovala mobilizace, která vyvolala nejen obavy, ale i naděje, že ještě všechno není ztraceno. Ale bylo.

Kampaň na stránkách novin

Mnichovská dohoda pro Čapka představovala krutou ránu. Nejen proto, že se mu zbortil jeho svět. Během listopadu a prosince 1938 se objevila řada článků z per pravicových a katolických intelektuálů, kteří dávali Čapkovi vinu za pomnichovský osud republiky. Masaryk byl po smrti a Beneš v exilu. Zůstal tak Čapek jako hlavní symbol masarykovské politiky. Každý její odpůrce se  o něj mohl otřít. A jeho samotného tyto útoky nenechávaly chladným. Důrazně se ohradil proti nařčení, že v době mobilizace zbaběle utekl z Prahy na své letní sídlo ve Strži u Dobříše. Nebyla to pravda.

Kromě novinových článků, které se otíraly především o jeho dílo a politické i osobní postoje, se stal terčem řady anonymů. Nenávistné útoky šly ještě dál. Kdosi mu natřel kliku u domovní branky výkaly, před vstupem do domu někdo natáhl drát, aby o něj Čapek zakopnul. Také mu vytrvale kreslili na zídku u domu šibenici a rozbíjeli kamenem okna. V klidu ho nenechala ani informace, žejeho jméno je na třetím místě mezi těmi, které hodlá gestapo po okupaci země zatknout. I přes naléhání svých přátel nicméně odmítal republiku a svůj národ opustit.

Čapkovi však chodily nejen urážlivé dopisy, ale i slova povzbuzení od příznivců z celého světa. A že jich nebylo málo. Stohy těchto listů však Čapkovi blízcí po okupaci 15. března 1939 spálili, aby nekompromitovali jejich pisatele. V době, kdy vrcholilo napětí mezi nacistickým Německem a Československem, se Čapek nebál mluvit přímo, byť šlo o provokativní témata. Ještě více se zaměřil na psaní politických článků. Byl jeden z mála, který psal o situaci národa po podepsání Mnichovské dohody.

Pokračování: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít? (2)

I když se často hovoří o cílené mediální kampani, která Čapka uštvala, toto se ještě zvládnout dalo. Měl před sebou konkrétního protivníka s konkrétními argumenty, kterým bylo možno se bránit. A Čapek tak činil. S několika nenávistnými články si dokázal poradit. Se záplavou anonymů a vzrůstající mocí zdejších fašistů to bylo horší. A v celkovém součtu bylo útoků ze všech stran příliš. Jak později napsala jeho manželka Olga Scheinpflugová, Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“

Obyvatelé Číny se odpradávna pokoušeli zkrotit Žlutou řeku neboli Chuang-che budováním hrází, avšak za poslední tři tisíce let tyto zábrany bezmála 1 500krát selhaly. Roku 1887 se protrhla hráz u čínského Kchaj-fengu v provincii Che-nan. Mohutná přívalová vlna doslova smetla 600 vesnic a měst a v rovinatém okolí se živel rychle šířil, až nakonec zasáhl území o rozloze asi 130 000 km² (téměř dvojnásobek České republiky).

Před valícími se masami vody neměli lidé šanci uniknout: Katastrofa si vyžádala bezmála 900 tisíc životů a další dva miliony obyvatel se ocitly bez střechy nad hlavou. Mezi těmi, kdo přežili, se navíc rozšířila epidemie tyfu a cholery, jíž následně podlehl další milion Číňanů. Zdálo se, že neštěstí už nemůže být větší – ale opak byl pravdou. 

Trojité utrpení 

V roce 1931 totiž čínské řeky předvedly svou převahu podruhé, tentokrát s ještě ničivějšími následky. Po nezvykle tuhé zimě roku 1930 tály na jaře ledy a vzápětí se přidaly i neustávající silné deště. Toho roku se navíc centrální Čínou přehnalo nezvyklé množství cyklonů. A katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat: Rozvodnila se nejen Žlutá řeka neboli Chuang-che, ale i Jang-c’-ťiang a Chuaj-che.

Čína tehdy sice přiznala „pouhých“ 145 tisíc obětí, reálné odhady se však pohybují mezi 850 tisíci a čtyřmi miliony. Asi 80 milionů obyvatel přišlo o střechu nad hlavou a v postižených oblastech propukaly epidemie tyfu a cholery, jimž pak podlehly další statisíce Číňanů. Sled tragických událostí završil hladomor, který si také vyžádal statisíce obětí, a podle dobových záznamů donutil zbídačený lid i ke kanibalismu. Ačkoliv přesný počet mrtvých neznáme, představuje série neštěstí na Žluté řece zřejmě nejhorší přírodní katastrofu v dějinách. 

A když už se zdálo, že utrpení čínských obyvatel přece jen skončí, udeřily divoké vody potřetí. Tentokrát však nebyla na vině příroda, nýbrž člověk. V obavách z japonského vojska postupujícího do země vyvolala v roce 1937 čínská vláda katastrofu tím, že vyhodila hráze na Žluté řece do povětří. Podle odhadů si „řízené neštěstí“ vyžádalo na 900 tisíc obětí. 

Poručila Čína vodě? 

V roce 1955 zahájila Čína ambiciózní padesátiletý plán na vybudování protipovodňových opatření: Zahrnoval rozsáhlou výstavbu, opravy a zesílení hrází, zalesňování ve sprašových oblastech i vznik řady přehrad. Klíčovým prvkem se stala nová obří elektrárna, která měla navíc pokrýt potřeby překotně rostoucí ekonomiky. 

V roce 2012 se přehrada Tři soutěsky na řece Jang-c’-ťiang v provincii Chu-pej dostala do plného provozu. Gigantický projekt však od počátku čelí kritice kvůli malé efektivitě i nešetrnosti vůči životnímu prostředí. Jakákoliv havárie by navíc mohla vyvolat katastrofu nedozírných rozměrů.

Poušť Namib na jihu Afriky, podle odborníků nejstarší poušť na světě, je v mnoha ohledech zvláštní. Mezi její největší záhady náležejí tajemné „čarodějné kruhy“ (anglicky fairy circles).

Jde o zřetelné kruhy převážně holé země v pouštní vegetaci, které mohou mít 2 až 35 metrů v průměru. Přitom to není jenom nějakých pár kruhů ztracených v poušti. Čarodějné kruhy pokrývají území o velikosti téměř 2,5 tisíce kilometrů. Kde se tam ale vzaly?

Ponecháme-li stranou UFO a mytologická stvoření, tak se vědci dělí na dva hlavní tábory. Jedni připisují kruhy v poušti Namib nedostatku vody, druzí působení termitů.

TIP: Miliony let pustiny: Pouště ve střední Asii jsou starší než 30 milionů let

Podle nového výzkumu měli pravdu všichni. Velikost kruhů a pravidelné vzdálenosti mezi nimi udržují války sousedících termitišť. A nápadně vyrostlý lem vegetace kolem kruhů je zase dílem boje rostlin o vzácnou vodu.

Proslulá fotografie Heinricha Hoffmanna z 23. června 1940 zachycuje Adolfa Hitlera, po jehož pravici stojí architekt Albert Speer a nalevo od něj sochař Arno Breker. Snímek vznikl v Paříži před Eiffelovou věží. Tváří v tvář blížícímu se Wehrmachtu a v obavách o osud civilních obyvatel a historických památek prohlásila francouzská vláda 10. června Paříž za otevřené a nebráněné město. Úkol obsadit metropoli připadl 18. armádě, která i přes silný odpor na několika místech prorazila obranné linie před hlavním městem a 14. června vstoupili němečtí vojáci triumfálně do Paříže.

Adolf Hitler si ponížení Francie a Paríže vychutnal do posledního doušku. Kulisy závěrečného dějství bitvy o Francii obstaral železniční vagon, ve kterém bylo v listopadu 1918 podepsáno příměří, jež ukončilo první světovou válku. Němci vůz umístili do stejných míst poblíž Compiègne a německý diktátor dokonce seděl ve stejné židli jako o 22 let dříve francouzský maršál Ferdinand Foch. Příměří bylo podepsáno 22. června 1940, tedy den před pořízením této fotografie.

Myšlenka, že by pozemský život mohl původně vzniknout jinde než na Zemi, není ani nová, ani zapomenutá. Naopak, stále existuje komunita vědců, kteří hypotézu tzv. panspermie rozvíjejí, zdokonalují a hledají pro ni důkazy.

Životadárné vlasatice

Komety se zdají být dobrým transportním činitelem, zvlášť když víme, že v minulosti se mnohé z nich s naší planetou skutečně srazily. Ostatně předpokládá se, že převážnou většinu povrchové vody dopravily na Zemi právě vlasatice. 

Hlavní proud astrobiologů se ovšem stále domnívá, že život vznikl v pozemských oceánech: Argumentují především tím, že ve vzorcích meteoritů se sice podařilo nalézt organický materiál, ale chyběly v nich komplexní organické látky, jež by se staly například základem aminokyselin, nejdůležitějších stavebních bloků života.

Nedávné laboratorní experimenty však ukázaly, že i v mrazivém prostředí na ledových zrnech mohou působením kosmického záření vznikat komplexní molekuly, jako třeba jednoduché peptidy. Pozemský život tedy skutečně může pocházet z vesmíru. Zřejmě až výzkum na místě ovšem umožní tuto hypotézu potvrdit – nebo pohřbít.

Hvězdy v dotyku

Astronomům se podařilo odhalit dosud největší žlutou hvězdu a jednu z deseti největších zatím objevených stálic. Tento hyperobr dosahuje rozměrem více než 1 300násobku Slunce – je například o 50 % větší než známý rudý obr Betelgeuse. Tvoří součást binárního systému, v němž se obě složky navzájem dotýkají, a podle pozorování se tento výjimečný objekt poměrně rychle mění.

Celý systém tak připomíná zvláštní gigantický burský ořech. Perioda oběhu sekundární složky činí 1 300 dní. Průvodce je jen o málo teplejší než hlavní složka HR 5171A – její povrchová teplota dosahuje asi 5 000°. Dvojhvězda se nachází v souhvězdí Kentaura.

S nejkratší periodou

Doslova v šíleném tanci kolem sebe krouží dvě hvězdy v systému HM Cancri v souhvězdí Raka. Jeden vzájemný oběh absolvují v periodě 5,4 minuty. Zmíněná dvojhvězda má nejkratší známou dobu oběhu složek kolem společného těžiště. Jedná se rovněž o nejmenší binární systém: obě stálice se vejdou do prostoru menšího než osm průměrů Země, což odpovídá zhruba čtvrtině vzdálenosti mezi naší planetou a Měsícem. Dvojhvězdu tvoří dva bílí trpaslíci, přičemž hmota jednoho z nich přetéká na druhou stálici, kolem níž se vytváří akreční disk v podobě prstence. Na objevu vesmírného objektu se podíleli astronomové z University of Warwick.

Dvě dvojhvězdy blízko sebe

Zajímavou dvojhvězdu – přesněji dvojitou dvojhvězdu – představuje systém BD -22°5866 objevený pomocí dalekohledu Keck na Mauna Kea. Nejzajímavější je fakt, že zabírá menší prostor, než jaký ohraničuje dráha Jupitera kolem Slunce. Stálice první dvojice kolem sebe obíhají rychlostí 133 km/s s periodou pěti dnů, další dvě hvězdy krouží rychlostí 52 km/s a oběh jim trvá 55 dnů. Doba oběhu obou dvojic kolem společného těžiště pak činí méně než pět let. V obdobném systému se statisticky nachází necelá jedna hvězda ze dvou tisíc. Vzácný čtyřhvězdný systém se nachází v souhvězdí Vodnáře, 161 světelných roků od Země.

Nejdelší perioda oběhu

Oběžné doby v soustavách dvojhvězd se pohybují od necelé hodiny (u hvězd typu AM CVn) či několika dnů (Beta Lyrae) až po stovky tisíc roků. Stejný případ představuje i naše nejbližší stálice po Slunci Proxima Centauri, která krouží kolem dvojhvězdy Alfa Centauri ve vzdálenosti asi 15 000 AU (astronomických jednotek, tj. vzdáleností Země–Slunce): jeden oběh jí přitom trvá minimálně 500 tisíc pozemských roků. Proxima se přibližuje k naší centrální hvězdě a zhruba za 27 400 let se k nám dostane na vzdálenost 2,90 světelných roků (ze současných 4,22). Patří mezi tzv. červené trpaslíky: její průměr pouze 1,5× přesahuje velikost Jupitera.

Dvojhvězda s černou dírou

Obrázek zachycuje dvojhvězdný systém sestávající z černé díry (vpravo) a superobří hvězdy o povrchové teplotě 31 000° a hmotnosti 20–40 sluncí. Stálice nese označení HDE 226868; černá díra, jež představuje zdroj rentgenového záření, má název Cygnus X-1. Oba objekty dělí vzdálenost 40 poloměrů Slunce.

Gravitace černé díry hvězdné kategorie narušuje povrch stálice, která tak získává charakteristický kapkovitý tvar. Skrze tzv. Rocheův lalok padá materiál hvězdy na černou díru a vytváří kolem ní rozsáhlý akreční disk. Část materiálu dopadá přímo na černou díru, čímž dochází k produkci proměnného rentgenového záření; zbytek materiálu je vyvrhován pryč v podobě protisměrného výtrysku.

Mizar a Alcor

Jedna z mála dvojhvězd rozlišitelných na obloze pouhým okem se nachází v souhvězdí Velkého vozu. Při pohledu na druhou stálici v jeho „oji“ – Mizar – spatříme nedaleko slabou hvězdu Alcor. Obě dělí vzdálenost 11 úhlových minut, a lze je tedy poměrně snadno pozorovat i bez dalekohledu.

Ve skutečnosti představuje Mizar dvojhvězdu (Mizar A + Mizar B), jejíž jednotlivé složky jsou také dvojité, rozlišitelné například prostřednictvím Hubbleova vesmírného dalekohledu. Mizar tedy tvoří čtyřnásobnou soustavu a nachází se 78 světelných let od Země, zatímco vzdálenost Alcoru činí 81 světelných roků.

Výška kopečků se pohybuje mezi 30 a 50 metry. Kopce jsou porostlé zelenou trávou, která v obdobích sucha úplně zhnědne a pahorky pak mají hnědou, téměř čokoládovou barvu. Odtud pochází jejich současný název, i když dříve se jim říkalo Carmen Hills, podle jedné z blízkých obcí.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Mězi vědci existují různé hypotézy o tom, jak tento geologický útvar vznikl. Někdo tvrdí, že jde o výsledek erupce podmořské sopky, jiný, že v minulosti byly součástí korálového útesu a vlivem počasí a eroze získaly současný tvar. Existuje i hypotéza o destrukci kdysi aktivního vulkánu. Romantiky ale určitě nejvíce osloví vysvětlení obsažené v dávné legendě. Podle ní kdysi přes ostrov Bohol přecházel obr, který stále plakal nad smrtí své milované. Jeho slzy se valily jedna za druhou a při každém dopadu na zem zkameněly …

Čokoládové kopce je možné si prohlédnout z vyhlídkové stanice, na kterou vede 214 schodů a odkud se vám otevře fascinující výhled z 64 metrové výšky na celou planinu posetou stovkami kuželovitých kopců.

Ve struktuře diamantu, který vyplavila brazilská řeka São Luíz, objevili vědci z Northwestern University hydroxylové ionty, jež musely do drahokamu při jeho vzniku před 90 miliony lety proniknout z molekul vody.

V nerostu odborníci dále našli kaz se stopami hliníku, titanu a dalších kovů, na jejichž základě pak bylo možné přibližně určit, jak hluboko pod povrchem došlo ke zformování diamantu, a tedy i ke kontaktu s vodou. Výsledný odhad zněl „zhruba 1 000 km“, a drahokam tak představuje první známý důkaz výskytu životodárné tekutiny i takto hluboko ve spodních vrstvách zemského pláště.

Z ptačí perspektivy vypadá namibijská poušť, jako by trpěla vážným případem neštovic. Na úzkém pásu dlouhém více než 1 700 kilometrů jsou roztroušené puntíky známé také jako „vílí kruhy“. Tyto krátery měří od tří do deseti metrů v průměru a představují jednu z největších záhad přírody.

Během uplynulých desetiletí se objevila celá řada teorií, které se tento fenomén snažily vysvětlit, a to od invaze mimozemšťanů až po jedovaté plyny. 

„Skutečností je, že vílí kruhy zůstávají záhadou. V terénu i laboratořích se udělalo spoustu práce, ale nic tuto otázku nevysvětlilo,“ řekl Stephan Getzin, a vědec Helmholtzova střediska pro výzkum životního prostředí v německém Lipsku.

Seskupování rostlin, nebo termiti?

Getzin společně s týmem izraelských expertů před časem přišel s vlastní teorií. Vílí kruhy v Namibii jsou podle něj důsledkem seskupování rostlin. V suchém klimatu, kde je nouze o vodu a půda chudá na živiny, čelí rostliny ostré konkurenci o zdroje. V důsledku toho se „organizují" do shluků, aby maximálně využily všechny omezené zdroje, které mají k dispozici. A nakonec tímto způsobem vytvoří rovnoměrně rozložené vzory v krajině.

Jiné vysvětlení tajemných kruhů nabídl profesor biologie Norbert Jürgens. Ten v časopise Science zveřejnil studii, v níž se snažil dokázat, že kruhy v namibijské poušti jsou dílem druhu písečného termita Psammotermes allocerus.

Jürgens staví na argumentu, že termiti si pro sebe vytvářejí podzemní oázy tím, že sežerou kořínky rostlin, které poté uhynou. Vznikne tak podzemní past na vodu – bez vegetace voda nevyprchává do ovzduší a zůstává pod zemí.

Podle Getzina je ale toto vysvětlení nepravděpodobné. „Neexistuje žádná studie, která by dokázala, že společenství hmyzu může vytvořit tak velký, homogenní vzorec,“ řekl tento německý vědec.

S Getzinem do značné míry souhlasí i Walter Tschinkel, profesor biologie Floridské státní univerzity, který se specializuje na chování hmyzu žijícího ve společenstvech a zároveň na vílí kruhy. „Existuje silná souvislost mezi vílími kruhy a těmito termity. Ale je to jen souvislost. A jednou z nejzákladnějších chyb, jaké se vědec může dopustit, je zaměnit souvislost za příčinu,“ prohlásil Walter Tschinkel.

Pusťte na to počítač…

Ve snaze rozsoudit tento vědecký spor a definitivně tak vyřešit záhadu namibijských kruhů, nyní přišli vědci z Princetonské univerzity s vlastní studií. Pomocí počítačů vědci simulovali obě varianty – Getzinovu i Jürgensovu. Přestože jejich závěry jednoznačně nevyvrací ani jednu z vědeckých hypotéz, jisté světlo na letitou záhadu přesto přinášejí.

Podle Coriny Tarnity, vědkyně z Princetonské univerzity se termití hypotéza ukazuje jako nepravděpodobná. Počítačové modely naopak ukazují, že mnohem pravděpodobnější je teorie Stephana Getzina. Obrazce, které vyprodukovaly počítačové simulace, prý do značné míry odpovídají snímkům z namibijské pouště.

„Netvrdím, že víme, jakým způsobem vznikly všechny „vílí kruhy“ v namibijské poušti, naše výstupy ale více nahrávají teorii o seskupování rostlin,“ okomentovala závěry nové studie Corina Tarnita.