Obyvatelé bytového komplexu v jihoafrické Pretorii zažili při jedné z obvyklých ranních cest do koupelny šok: Ze záchodové mísy na ně syčela dvouapůlmetrová kobra. Profesionální chytač hadů posléze potvrdil, že se narušitel do bytu proplazil potrubím. Následně se živočicha pokusil polapit, ale zápasil s ním tak dlouho, až mu nezvaný host vyklouzl zpět do mísy a zmizel.

Vyplašeného hada od té doby nikdo z nájemníků nezahlédl, to ovšem neznamená, že se všichni denně nebudí strachy, co zase v toaletě objeví. Ochranáři pro jistotu situaci monitorují – každý však doufá, že se kobra z výpravy do světa lidí dostatečně poučila a nehodlá ji opakovat.

V dnešní době sice zkoumáme vzdálený vesmír, ale i na naší planetě je ještě dost věcí k objevování. Hejna robotů velikosti velkého grapefruitu by měla změnit způsob, jak odborníci zkoumají pozemské oceány.

Badatelé vyvinuli miniaturní autonomní roboty, kteří fungují jako mikrosatelity pro průzkum oceánu. Roboti M-AUE (Mini-Autonomous Underwater Explorers) se pohybují v hejnech, napodobují pohyby planktonu a přitom zkoumají mořské prostředí.

TIP: Autonomní terminátor COTSbot čističem destruktivních hvězdic

Během své první mise měli roboti M-AUE za úkol zaznamenat pohyby mas mořské vody v trojrozměrném prostoru. Něco takového doposud nebylo se stávajícím vybavením možné. 

Nejzásadnější vědecké i literární počiny věnčí Nobelova cena již od roku 1901. Ne všichni vzdělanci a umělci se však pouštějí do zjevně záslužné a rozumné práce – někteří svými výzkumy hledají odpovědi i na otázky, jež by si většina z nás nedokázala ani položit. Až do roku 1991 si takoví jedinci mohli nechat o jakémkoliv ocenění pouze zdát. Pak ovšem přišel kolektiv autorů z časopisu Annals of Improbable Research (v překladu „anály nepravděpodobného výzkumu“) s nápadem udělovat každoročně tzv. Ig Nobelovu cenu. 

Ačkoliv se jedná o ocenění parodické, získávají ho skuteční vědci či umělci, kteří pouze propůjčili své schopnosti něčemu naprosto bizarnímu. Sami autoři o ceně mluví jako o čestném uznání za přínos, jenž vás nejdřív rozesměje, ale poté vás přinutí přemýšlet. Například fyzik Andre Geim dostal v roce 2000 Ig Nobelovu cenu za to, že nechal v magnetickém poli levitovat žábu. O deset let později ovšem obdržel skutečnou Nobelovu cenu za objev „zázračného materiálu“ grafenu. Podle vlastních slov si obou ocenění váží „zhruba stejně“. 

Život s jezevci a kozami

V recesistickém duchu se nesly i projekty oceněné letos na podzim – na literárním poli například bodoval švédský spisovatel Fredrik Sjöberg. Z jeho pera vzešla trojdílná autobiografie The Fly Trap (v překladu „past na mouchu“), která „pojednává o radosti ze sbírání mrtvých nebo dosud živých much“. Autor v ní líčí svůj pobyt na odlehlém švédském ostrově, kde ho zcela pohltí posedlost létajícím hmyzem. Od sbírání a katalogizace drobných exemplářů však sklouzává k rozjímání o životě a hledání odpovědí na zásadní filozofické otázky.  

Cenu za biologii si zase vysloužili Charles Foster a Thomas Thwaites. První jmenovaný se v práci nazvané „Být zvířetem: Dobrodružství napříč druhy“ ohlíží za svým experimentem, při němž „odložil lidskost“ a vydal se do divočiny. Mimo jiné pak strávil týdny v noře s jezevci, jedl žížaly a učil se vnímat okolí spíš nosem než očima. Jako vydra plaval v řekách a ústy se pokoušel lovit ryby. V ulicích Londýna vyhrabával z popelnic odpadky coby divoká liška a málem zemřel ve sněhu, když ho jakožto jelena honili lovečtí psi. Thwaites získal ocenění za speciální protézy, které mu na dlouhé týdny umožnily stát se členem stáda horských koz. 

Svět mezi nohama

Doslova jinýma očima se na svět rozhodl podívat tým profesora Acukiho Higašijamy, který získal ocenění za „vnímání“ (anglicky „perception“). Japonec chtěl zjistit, zda se nám budou vzdálené předměty jevit jinak, budeme-li je pozorovat mezerou mezi vlastníma rozkročenýma nohama v hlubokém předklonu. Do experimentu zapojil 90 lidí a nutil je sledovat objekty v různé vzdálenosti – nejprve v sehnuté poloze a posléze vzpřímeně, ale s brýlemi, které otáčejí obraz o 180° (jako při předklonu). 

Z výzkumu vyplynulo, že při sehnutí se velikost předmětů i jejich vzdálenost zkresluje, zatímco speciální brýle podobné komplikace nezpůsobují. Rozdílné vnímání prostoru tedy závisí na poloze těla, nikoliv na otočení obrazu na sítnici. 

Výzkum hlubokých kravin

Cenu za mír si odnesla studie s názvem volně přeloženým jako „detekce a rozpoznání rádoby hlubokých kravin“, jež se zaměřila na fráze a „hlubokomyslné“ pravdy, kterými se často ohánějí příznivci alternativní medicíny a ezoteriky. Výzkumníci předložili třem stovkám účastníků testu různá tvrzení, například „skrytý smysl se transformuje v nesrovnatelně abstraktnější krásu“, jež však vytvořili zcela náhodným řetězením slov. Jiné věty naopak smysl dávaly nebo šlo o pouhá banální konstatování, třeba „malým dětem se musí věnovat pozornost“.

TIP: Nobelova cena za výzkum toxoplazmózy míří do Česka

Vědci pak dobrovolníky požádali o hodnocení, jak smysluplná daná věta je, a nakonec se jich zeptali, jaký mají názor na život a víru. Nepříliš překvapivě se ukázalo, že čím méně byli testovaní jedinci schopni rozeznat hluboce se tvářící nesmysl, tím spíš patřili k zastáncům idejí New Age, pseudovědy a konspiračních teorií. 

Jak ošálit mozek

Ocenění na poli lékařství pro změnu dosáhl německý tým pod vedením Christopha Helmchena, který zjistil, že lze pomocí zrcadel „obelstít svědění“. V rámci experimentů stavěli vědci před zrcadlo dobrovolníky, jež svědilo levé předloktí, jejich mozek však musel vnímat převrácený obraz těla. Poté se testovaní jedinci poškrábali na „zdravé“ ruce, kterou ovšem jejich hlava vnímala kvůli zrcadlu jako zdroj nepohodlí – a v drtivé většině případů se dostavila úleva. 

Jen máloco nás zajímá více než to, zda existuje život i jinde ve vesmíru. Teď už víme, že alespoň teoreticky obyvatelných planet je ve vesmíru více než dost. Stephen Kane ze Sanfranciské státní univerzity a jeho spolupracovníci pátrají po životě v planetárním systému Wolf 1061 ze souhvězdí Hadonoše. Tento systém tvoří červený trpaslík spektrální třídy M, kolem něhož obíhají minimálně tři exoplanety, přičemž všechny tři jsou pravděpodobně kamenné jako naše Země.

Odborníky na systému Wolf 1061 přitahuje, že je velmi blízko, jen 13,8 světelných let od Země, a že jedna z jeho planet – Wolf 1061c, superzemě o hmotnosti minimálně 4,25 Zemí, obíhá hvězdu uvnitř obyvatelné zóny.

Superzemě s chaotickým podnebím

Dotyčná exoplaneta se nachází poblíž vnitřního okraje obyvatelné zóny, podobně jako naše Venuše. Znamená to, že tam panují podobně pekelné podmínky? Kane a jeho tým zjistili, že exoplaneta Wolf 1061c velmi rychle mění svou oběžnou dráhu, takže může mít hodně chaotické podnebí.

TIP: U červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhají dvě kamenné planety s atmosférou

Na odpověď zda je na Wolf 1061c možný život našeho typu, si budeme muset počkat. Přinést by ji mohly nové teleskopy, například vesmírný dalekohled Jamese Webba, s jejichž pomocí bude možné detekovat jednotlivé složky atmosféry exoplanet nebo i pozorovat jejich povrch.

Před 6 miliony let, v období miocénu, byla dnešní jihozápadní Čína protkána mokřinami a říčními údolími, které byly plné života. Společně s tapíry a malými jeleny tam žily i ohromné vydry.

Paleontologové v těchto dnech popsali nový druh vyder, které nazvali Siamogale melilutra. Prozkoumali přes 200 fragmentů lebky a digitálně rekonstruovali její tvar. Lebka vyder měřila 21 centimetrů a badatelé z toho odvodili, že tyto šelmy vážily kolem 50 kilogramů.

TIP: Drobný vakolev Microleo attenboroughi děsil obyvatele korun stromů

To je téměř dvojnásobek oproti váze dnešních největších vyder, kterými jsou vydry obrovské z jižní Ameriky. Vydry Siamogale melilutra velikostí odpovídaly asi tak dnešním vlkům.

Saský vévoda Jindřich byl jedním z řady východofranckých velmožů, kteří s velkou mírou nezávislosti vládli svému území. Když byl zvolen králem, musel si svůj nový post tvrdě obhájit.

V zimě roku 928 napadl rychlým útokem kmen Stodoranů (Havolanů) a oblehl jejich sídelní centrum Brenu (dnešní Branibor nad Havolou). Dobyté území král připojil k říši jako součást marky Geronis a obrátil se proti dalším kmenům. Zbýval však ještě jeden soused, kterému musel připomenout staré závazky – Čechy, zejména pak ve chvíli, kdy nový kníže Václav začal prosazovat vlastní politiku na úkor Saska.

Všemi kroky, které Jindřich učinil v letech 921–929, si zároveň připravoval půdu k vyřešení problému s Čechami, které z pohledu říše již od dob Karla Velikého představovaly podřízené území s povinností odvádět pravidelnou platbu do královské pokladny. Čechy de facto zůstaly odříznuty od všech byť jen potenciálních spojenců. Bavorsko uznalo svrchovanost Saska, s Maďary Jindřich uzavřel smlouvu o neútočení, slovanské kmeny z Polabí zpacifikoval.

Jindřich potřeboval Čechy coby poslední území na východě přivést k poslušnosti. Fakt, že si je nechával na konec, značí, že měl před Čechy respekt. Jistě si uvědomoval psychologický efekt svých zásahů proti Slovanům v Polabí, vzhledem k válečnické pověsti Čechů však nic neponechával náhodě a vyžádal si bavorské posily vévody Arnulfa. Patrně v létě roku 929 se před Prahou objevila armáda, jíž Václav nemohl vzdorovat. Jindřich bez boje přijal Václavův hold a obnovil Čechům tribut. Český kníže daný stav akceptoval a až do své smrti závazek pravděpodobně dodržoval. 

Po zkušenostech s provozem tanku Medium I do výzbroje se projevily některé konstrukční nedostatky vyžadující provedení hlubších změn. Projektu se ujala konstrukční kancelář a továrna Vickers-Armstrong, která využila původní pohonnou jednotku a další agregáty, zlepšila výhled z místa řidiče, opatřila podvozek svislými pancéřovými deskami a zesílila jeho součástky, u kterých se na typu Medium I projevovalo zvýšené opotřebení a časté poruchy.

Korba a věž byly nýtované. Výzbroj se nacházela v otočné věži a počet zbraní byl proměnlivý – většinou se však jednalo o jeden kanón a čtyři kulomety, schopné postřelovat celé okolí tanku. Jeden z kulometů umístěný v zadní části věže sloužil zároveň i jako protiletadlová zbraň. Motor byl chlazen vzduchem, což sice značně komplikovalo větrání tanku, ale přesto se tohoto prvku technici nevzdali: považovali jej totiž za důležitý kvůli možnému nasazení vozidla v tropech. V základním provedení britská armáda objednala celkem 100 obrněnců Medium II.

Medium Mark II*

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 13,5 t
• Délka: 5,33 m
• Šířka: 2,78 m
• Výška: 3,05 m
• Pancéřování: 6–8 mm
• Pohonná jednotka: Armstrong Siddeley o 67 kW MAX. RYCHLOST: 21 km/h
• Dojezd: 195 km
• Hlavní výzbroj: 3liberní kanón ráže 47 mm
• Vedlejší výzbroj: 3× .303 kulomet Vickers ráže 7,7 mm 

První vozidla začala přicházet k jednotkám v roce 1925 a postupně nahrazovala předešlé typy Medium I a Medium C. Prakticky až do začátku druhé světové války sloužily tyto obrněnce pro výcvik tankových osádek a po evakuaci Britského expedičního sboru u Dunkerque v roce 1940 byly znovu zařazeny do výzbroje jako nouzové opatření proti hrozící invazi, jelikož veškerá technika zůstala ve Francii. Pokud je tankisté dobře udržovali, bylo na tyto stroje spolehnutí a mohly se pohybovat ve srovnání s ostatními tanky té doby poměrně rychle.

Postupem času se do výroby zaváděly tyto vylepšené verze:

Mark II* – Verze s odmontovanými věžovými kulomety, které nahrazoval jeden spřažený kulomet Vickers.

Mark II**– Tanky této verze navíc disponovaly vzadu na věži namontovanou pancéřovou skříní s vysílačkou zajišťující spojení na bojišti.

Mark II Tropical – V roce 1928 odeslali Britové pět těchto obrněnců ke zkouškám do Egypta, kde se podrobily provozním testům v tropickém podnebí. Dočkaly se zde začátku války, ale žádné další tanky do tropické verze již upraveny nebyly.

Mark II CS – Tank pro přímou podporu pěchoty byl vyzbrojen 3,7palcovou houfnicí s dostřelem až 1 000 m. Používaly se buď zadýmovací, nebo tříštivé střely, ale přesnost palby nebyla příliš vysoká.

Mark II* Command Tank – Stroj upravený pro potřeby velitele tankové brigády byl zbaven výzbroji, ale získal navíc jednu radiostanici. Věž dostala falešnou dřevěnou hlaveň a neměla otáčecí mechanismus. 

Team Indus je jedním z uchazečů o dvacetimilionový jackpot v soutěži Google Lunar X Prize. Jejich robot se má k povrchu Měsíce vypravit již na konci tohoto roku. Součástí mise by ale mohl být jeden obzvlášť pikantní experiment. Studenti univerzity v San Diegu by rádi s indickým robotem vyslali kapsli obsahující pivovarské kvasinky. Chtějí tak prokázat, zda jsou kvasinky schopné přežít a fungovat v podmínkách jaké panují na Měsíci.

Pivo vyrobené na Měsíci

Trojkomorová kapsle má obsahovat nezkvašené pivo, které se po dosednutí na povrch měsíce smísí s kvasinkami uloženými v další komoře. Poslední fáze zahrnuje oddělení kvasinek působením gravitace do třetí komory kapsle. Nepůjde tedy o „vaření piva“ v pravém slova smyslu ale o experiment s kvašením podobný anaerobní fermentaci. Informace o průběhu experimentu nebudou vyhodnocovány prostřednictvím měření hustoty, jak tomu obvykle bývá na Zemi, ale pomocí monitoringu tlaku uvnitř kapsle.

Zda se pivní experiment skutečně vydá do vesmíru bude jasné v březnu. Samotný start by se pak měl uskutečnit 28. prosince letošního roku.

Jak dlouho se už věnujete arboristice?

K oboru mne přivedl můj otec, který se od poloviny devadesátých let zabýval rizikovým kácením stromů. Já sám se věnuji péči o stromy přibližně deset let. Svým způsobem ale patřím mezi veterány, protože v České republice je arboristika poměrně novým oborem.

Odkud k nám tedy tato činnost dostala?

Veškeré techniky k nám přicházejí ze Spojených států, kde se arboristika rozvíjí již od počátku dvacátého století. Za průkopníky tohoto oboru u nás považuji pány Žďárského a Vágnera, kteří se po stáži ve Státech podíleli na založení české sekce ISA (pozn.: Jedná se o celosvětovou profesní organizaci arboristů. Česká sekce vznikla v roce 1998). Přivezli s sebou nové poznatky, což znamenalo odklon od původních destruktivních technik ošetřování stromů.

Destruktivní techniky? To zní skoro děsivě. Jak se tedy liší nynější způsob ošetřování stromů od dřívějších metod?

Dříve se při péči o stromy využívaly velmi nešetrné pomůcky, především stupačky. Provádělo se mnoho nevhodných zákroků, jako je například frézování dutin, které strom vysilovaly. Dnes díky využití dvoulanové techniky nebo cambium saveru stromu neublížíme a ani krátkodobě jej nezatížíme, naopak mu odlehčíme. Při užití dvou lan se váha těla rozloží a nehrozí zlomení větví ani pád dolů. Několik kotevních bodů nám zároveň zajišťuje snadný pohyb v koruně.

TIP: Jihoamerická seriema rudozobá aneb Poslední žijící hrůzopták

Rozdíl mezi arboristikou a dřívějšími formami ošetřování dřevin tedy spočívá pouze ve větší ohleduplnosti ke stromům?

Arboristika je při ošetřování nejen ohleduplnější, ale volí také komplexnější přístup ke stromu s ohledem na okolní prostředí nebo kořenový systém. Pokud například strom roste u silnice, při ořezu větve přizpůsobíme tak, aby do komunikace nezasahovaly. Soustředíme se na to, aby ošetřený strom zapadl do prostředí. Také bereme ohled na množství listové plochy. Dříve se totiž stromy seřezaly i o polovinu. Dnes se snažíme naopak ořezávat méně a směrem od obvodové části do středu.

Jaké jsou největší chyby, kterým se při péči o stromy musíte vyhnout?

Při ošetřování stromů je potřeba dbát na správnou velikost řezu. Pokud uříznete větev blízko kmene, strom nebude mít dostatek času připravit se na průchod patogenů a ránu zacelit. Hniloba pak bude mít velkou šanci postoupit skrze seříznutou plochu do dalších větví. Proto je lepší provádět více malých řezů než jeden velký.

Stojíme u památné lípy ve Šitbořicích, která je nyní ve vaší péči. Jaké druhy stromů ošetřujete nejčastěji?

Lípy, javory a topoly. Nejméně často jezdíme k ovocným stromům, protože dobře snáší i řezy neodborníků. Stručně řečeno, i když osekáte velkou část ovocného stromu, stejně obrazí. U lip a javorů se řezné rány špatně zacelují, a proto pro svůj zdravý růst vyžadují výhradně odborné ošetření.

Věnujete se často památným stromům?

Ošetřuji všechny památné stromy v Brně. Jsou pro mě otázkou prestiže. O lípě v Šitbořicích (pozn. okres Břeclav) jsem se dozvěděl na arboristické konferenci. Byla jedním z dvaceti stromů, který získal grant v projektu Zdravé stromy pro zítřek. Nadace Partnerství ve spolupráci se Společností pro zahradní a krajinářskou tvorbu a dvaceti certifikovanými arboristy tyto stromy bezplatně ošetřila.

Hovoříte o certifikovaných arboristech. Co toto označení přesně znamená?

Jedná se o arboristy, kteří úspěšně složili zkoušku a získali certifikát European Tree Worker. Jsou to kvalifikovaní odborníci. Zmíněný certifikát zaručuje náležitou úroveň jejich znalostí, ať už z hlediska ošetřování stromů, ochrany životního prostředí nebo bezpečnosti práce.

Vraťme se k Šitbořické lípě. Jaké zákroky jste na ní provedli?

Problémem všech lip jsou tzv. tlaková větvení, která se často rozlamují. Našim cílem bylo zajistit bezpečnost lípy pro její okolí, a proto jsme tyto větve zkrátili a posunuli jejich těžiště směrem ke kmeni. Tak jsme lípu stabilizovali pro případ silného větru a dalších výkyvů počasí, které jsou pro stromy největším problémem. Pokud se strom dobře ošetří, je šance, že na svém místě bude stát déle, než by tomu bylo bez zásahu člověka.

V jakém ročním období je nejvhodnější nechat strom ošetřit?

U mladých stromů se takzvaný výchovný řez provádí nejčastěji v předjaří, kdy nemají listy. U ostatních stromů děláme zdravotní řezy v období první (do poloviny května) a druhé mízy (červenec až září). V této době stromy na řez nejlépe reagují a dobře zavalují rány. Celoročně pak vykonáváme bezpečnostní řezy a to zejména v případech, kdy by suché nebo prasklé větve ohrožovaly bezpečnost lidí.

Jak často by se měly zákroky provádět?

U zdravých stromů se dělá zdravotní řez jednou za pět až šest let. U proschlých stromů je to velice individuální. Bezpečnostní vazbu, která zabraňuje rozlomení stromu, měníme zhruba každých deset let. Je ovšem potřeba ji po pěti letech zkontrolovat.

Kolik stromů ročně zhruba ošetříte?

Pracujeme obvykle 120 až 140 dní v roce a ošetříme přibližně 500 stromů.

Říkal jste, že by každý certifikovaný arborista měl znát zásady bezpečnosti práce. Znamená to, že je arboristika nebezpečným povoláním?

Takto bych to asi neformuloval. Nejčastěji se setkáváme s drobnějšími úrazy, jako jsou řezné rány nebo piliny v očích. Arboristé padají ze stromů velmi zřídka. Větším rizikem je, že spadne sám ošetřovaný strom. Co se týče zásad bezpečnosti, je důležité si pravidelně kontrolovat vybavení, což obvykle provádíme na stromolezeckých závodech.

Jaký nejzajímavější strom jste ošetřoval?

Pokud bych měl nějaký zmínit, pak by to byly několik set let staré kaštanovníky na Korsice. Pro mě byly zajímavé zejména z toho hlediska, že do jejich koruny ještě nikdy nikdo nelezl. Moc rád ošetřuji staré stromy, protože jsou obvykle mohutné a dokonale prověří techniku stromolezce.

Kdo je Tomáš Šarapatka

Ing. Tomáš Šarapatka (*1977) vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně – obor Ekologie a krajinné inženýrství. Arboristice se věnuje od roku 2001. Dříve působil v americké společnosti Bartlet Tree Experts v Atlantě, v současnosti vede se svým otcem vlastní firmu. Je členem mezinárodní arboristické společnosti ISA a držitelem certifikátu Evropský arborista (European Tree Wolker). Každoročně se účastní Mistrovství České republiky ve stromolezení.

Slovníček pojmů

Arboristika je v zásadě komplexní péče o stromy. Tento dynamicky se rozvíjející zahradnický obor se zabývá zejména stromy rostoucími mimo les. Tedy stromy v našich sídlech a krajině našeho nejbližšího okolí. Arboristika se snaží o vytváření harmonického vztahu mezi lidmi a stromy.

Arborista (stromolezec) je odborník, který ošetřuje stromy ve veřejné zeleni se záměrem udržet je zdravé a ve stavu provozní bezpečnosti. Navrhuje řešení ošetření na základě arboristických znalostí a zároveň bere v potaz zájmy ochrany přírody a životního prostředí a nařízení dotýkající se bezpečnosti práce. Péče o stromy vyžaduje důkladné a vysoce kvalifikované vzdělání a odborné školení s obzvláštním zřetelem na bezpečnost práce; zahrnuje výsadbu, sledování a péči o stromy v širším slova smyslu.

Cambium saver – speciální kladka, která nedře lýko stromu.

Více o arboristice na www.arboristika.cz