Těžařské společnosti se už chystají do vesmíru a pokukují po lákavých asteroidech. Proto je velmi důležité asteroidy detailně prozkoumat na dálku, abychom alespoň tušili, co je tam čeká.

Tým badatelů Astrofyzikální laboratoře Marseille a jejich spolupracovníci použili letadlo NASA, na jehož palubě je observatoř Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA). Pomocí toho zařízení pozorovali trpasličí planetu Ceres, která se svým rovníkovým průměrem 975 km představuje největší objekt hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Odborníci se dlouho domnívali, že když je povrch Ceres bohatý na uhlík, tak že se trpasličí planeta řadí mezi asteroidy typu C, tedy asteroidy uhličité.

Kamufláž trpasličí planety

Nová pozorování ale ukazují, že povrch Ceres je pokrytý velkým množstvím materiálu, který zřejmě pochází z cizích asteroidů. Je tam spousta silikátového prachu promíseného s vlhkými jílovitými materiály, uhličitany a vodní led.

TIP: Záhada skvrn na Ceres: Nový výzkum ukazuje na přítomnost prací sody

Podobnou kamufláž bychom mohli nalézt na Plutově měsíci Charonu, Saturnově měsíci Iapetu i jiných tělesech. Výsledky studie zároveň potvrzují představu, že trpasličí planeta Ceres ve skutečnosti vznikla v mnohem vzdálenějších místech Sluneční soustavy. 

Vědci ze Státní univerzity v Oregonu prostudovali oceánské usazeniny z více než stovky míst po celém světě. Rozbor těchto sedimentů ukázal, že stejná teplota oceánů, jaká v nich panuje dnes, byla naposled v tzv. době meziledové před 125 tisíci lety.

TIP: Jak budou vypadat americká města, pokud stoupne hladina oceánů

Zajímavostí je, že výška hladiny oceánů byla na vrcholu doby meziledové přibližně o 6 až 9 metrů vyšší, než je tomu dnes. Pokud by se hladina světových moří zvýšila stejným způsobem, znamenalo by to, že by pod vodou zmizelo například celé New Orleans, podstatná část Miami, Bostonu a dalších přímořských měst.

Nově vzniklý Solar Team Great Britain vytvořil první model britského rodinného automobilu na solární pohon. Teď zahájili crowdfundingovou kampaň na platformě Kickstarter.

Cílem kampaně je postavit čtyřmístný automobil, který by získal světový titul nejrychlejšího automobilu na solární pohon v letošním ročníku soutěže Bridgestone World Solar Challenge, který se odehraje v Austrálii. Závod se uskuteční v říjnu, jeho trasa vede napříč kontinentem z Darwinu do Adelaide a měří 3 022 kilometrů.

TIP: Dvoumístný solární letoun SolarStratos se chystá na hranici vesmíru

Kampaň by měla získat jen zlomek potřebných finančních prostředků. Jejím účelem je přitáhnout pozornost veřejnosti jak k závodu, tak i k čisté dopravě, která nezávisí na fosilních palivech. O zbytek financí se postará řada sponzorů.

I když jednotky SS prokázaly během tažení velkou odvahu, jejich výcvik zatím nebyl na takové výši jako u armádních jednotek. I po pádu Francie na ně příslušníci Wehrmachtu často pohlíželi jako na dobrodruhy bez skutečné vojenské kázně a schopnosti vést komplikovaný manévrový boj motorizovaných sil.

Předchozí část: Znamení smrtihlava (1): Jakých výsledků dosáhla Waffen-SS ve Francii

Rozporuplná pověst

V jednotkách SS ale panovala velká soudržnost a vztahy mezi vojáky byly často silnější než v jiných ozbrojených složkách. Oddíly SS měly větší ztráty, což způsobovala přímočará útočná taktika i jistá bezohlednost velitelů. Ti po svých mužích vyžadovali ukázky odvahy někdy hraničící až se zbytečným sebeobětováním. I vyznamenání se udělovala méně často než u armádních jednotek, protože vojska SS se považovala za vysoce elitní.

Odměnou mělo být již samotné právo nosit stejnokroj se dvěma blesky na výložkách. Odvážné činy však již v roce 1940 zastínily válečné zločiny, jež považovali armádní velitelé za neodpustitelné selhání. Vojáci SS tak ve Francii naznačili, co se od nich dá očekávat v následujících letech. Během tažení na východě se vše projevilo v ještě větší míře – jak odvaha tváří v tvář nepříteli, tak velké množství válečných zločinů. 

Na vedlejším směru

Policejní divize SS z počátku vůbec nezasahovala do bojů, protože zůstávala v záloze skupiny armád C rozmístěné v Porýní. Odtud měla původně zaútočit proti Maginotově linii a čelním průlomem pokračovat do vnitrozemí. S touto variantou však stratégové nadále nepočítali, a tak se jednotlivé formace postupně přemisťovaly do těžiště skutečného útoku.

I zde nadřízení považovali jednotky SS za druhořadou sílu. Policejní divize SS byla plně hipomobilní a pro bleskové tažení nevhodná. Zatímco se ostatní německé formace probíjely do nitra Francie, v pohraničních oblastech se i nadále nic nedělo. Až 9. června přišel rozkaz k přesunu.

TIP: Cizinci ve Waffen-SS byli inteligentní a ambiciózní rasisté a nacisté

Esesáci dostali za úkol překročit řeku Aisnu a postupovat do Argonnského lesa, kde měli zablokovat ustupující Francouze. Příslušníci divize se dostali do těžkých střetů s dobře vycvičenými zajišťovacími jednotkami, jež vedly boj na zdrženou tak, aby se stačily hlavní francouzské síly stáhnout. Postup nepřehledným terénem byl náročný a strategicky málo významný, protože o výsledcích ofenzivy se rozhodovalo jinde. Koncem června velení stáhlo Policejní divizi SS zpět do zálohy. Její role během západního tažení tak zůstala zanedbatelná a všechna sláva padla na ostatní formace SS.

Naše Sluneční soustava vznikla z velkého primordiálního oblaku plynu a prachu. Z většiny oblaku vzniklo Slunce, zatímco zbytky materiálu z rotujícího disku nakonec vytvořily planety obíhající kolem Slunce tak, jak je známe a jak na jedné žijeme.

TIP: Přelomový důkaz: Vesmír se na počátku rozpínal rychleji než rychlost světla

Astronomové pozorují, jak podobné procesy probíhají okolo jiných hvězd ve vesmíru. Obraz zachycený chilským dalekohledem ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) ukazuje disk zbylého rotujícího materiálu, který obklopuje mladou hvězdu HD 163296.

Tři mezery mezi prstenci jsou pravděpodobně způsobeny sníženým množstvím prachu a ve střední a vnější mezeře našli astronomové také menší množství plynu. Zmenšené množství jak plynu tak prachu naznačuje přítomnost nově vytvořených planet, každé s hmotností asi tak Saturnu, které vytvořily pozorované mezery na svých zbrusu nových oběžných drahách.

Málokterá země se může pochlubit tak rozsáhlým bohatstvím druhů, které nežijí nikde jinde, jako Etiopie. Země nedotčená hromadným turistickým ruchem nabízí rozmanitost přírodních biotopů – od horských pásem až po vyprahlé údolí řeky Omo. Díky tomu můžete v několika dnech navštívit náhorní plošiny s unikátní afroalpinskou faunou a flórou, horské lesy na jejich úpatí a o pár hodin později sjíždět na dno Velké příkopové propadliny s typickou africkou savanou.

Přes všechny neobyčejné krásy jakoby Etiopie na své objevení dosud čekala. Až na krátké období během druhé světové války sice nebyla tato země nikdy v područí jiné mocnosti, ale „hrdá Afričanka“ po staletí zmítaná válkami jen těžko soupeří s turistickými perlami ve svém sousedství. Stále nebudí dostatečnou důvěru pokud jde o bezpečnost turistů, nedokáže nabídnout komfort botswanských domků, ani luxusní intimitu malých kempů Jižní Luangwy v Zambii. Dalším mínusem jsou vybitá velká zvířata, největší lákadlo národních parků Keni a Tanzanie. Proto zůstává Etiopie především zemí batůžkářů a trekkerů.

TIP: Létající běžci gepardi aneb Sprinteři z Botswany

Jestliže se přes všechny nedostatky přece jen do Etiopie vydáte, nebudete litovat. Neuvidíte zde dvacet džípů kolem jednoho levharta nebo geparda poskakujícího po kapotě vozu, jakoby šlo o domácí kočku. Zdejší příroda je syrová a stále divoká. Nikdo vám tu nenaservíruje váš africký zážitek během snídaně na terase. Musíte si ho najít. Budete pravděpodobně potřebovat hodně trpělivosti, ale poklady etiopské přírody za to stojí.

Americká společnost EverBlock představila svůj koncept stavebních bloků podobající se stavebnici LEGO. Z jejich barevných kostek lze sestavit téměř cokoli – od příček, přes nábytek, po nejrůznější dekorace nebo celý přístřešek. Majitelé doufají, že stavební prvek pomůže i v rozvojových zemích. Sortiment kostek je k dispozici v internetovém obchodě a cena jedné velké kostky se pohybuje od cca 95 do 170 korun.

Křečci polní (Cricetus cricetus) bývali obyvateli pestré venkovské krajiny, kde se živili rozmanitými semeny, kořínky, rostlinami, hmyzem i ptačími mláďaty. Krajina se ale proměnila a křečci jsou teď velmi vzácní. Často žijí v nudných monokulturách, kde není příliš pestrá strava. A v severovýchodní Francii to křečky podle nového výzkumu dohání ke kanibalismu.

Křečkům obývajícím široké lány kukuřice, schází kvůli monotónní stravě vitamíny, zejména vitamín B3 neboli niacin. V důsledku se jim mění nervová soustava a křečci se pak chovají tak, že to připomíná projevy demence.

TIP: Smrtící posedlost: Proč mají mořští ptáci tak rádi plasty?

Některé samice křečků v takovém stavu požírají vlastní mláďata. Zaživa si je nacpou do lícních toreb a pak je sežerou. Když vědci takovým samicím podali vitamín B3, jejich chování zásadním způsobem změnilo a projevy kanibalismu téměř zcela zmizely.

Touha stát se někým významným ji pronásledovala od mládí po celý život. „Kdybych tak byla muž,“ napsala mladičká Leni jedné své přítelkyni, „bylo by o tolik snazší pokračovat v tom, o co usiluji.“ Alfréd Riefenstahl však měl o jejím životě zcela jiné představy a s vidinou Leni jako poslušné německé manželky a matky ji v jejích šestnácti letech chtěl zapsat na rodinnou školu.

Helene Amalie Bertha Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 na předměstí Berlína. Okouzlena tancem se v šestnácti letech za otcovými zády zapsala na soukromé hodiny v Grimm-Reiterově škole tance. Otec však toto tajemství záhy odhalil, zuřil a ve snaze předejít její další rebelii ji poslal do internátní školy Thale. 

Posedlost tancem ale Leni nepřešla, a tak Alfréd nakonec podlehl její neústupnosti a rezignoval. Leni mohla navštěvovat hodiny ruského baletu a v říjnu roku 1923 debutovala jako samostatná profesionální tanečnice. Brzy tak vystupovala nejen v Berlíně, ale i dalších německých i zahraničních městech. Její zářivá taneční kariéra však měla skončit stejně rychle, jako začala. V červnu 1924 si při vystoupení v Praze poranila koleno. Verdikt lékařů byl jasný: Leni už nemůže dál tancovat. Po osmi měsících na výsluní se Riefenstahlová musela se svým tanečním snem nadobro rozloučit. Za nedlouho poté už ale nachází novou posedlost – film.

Filmové začátky

Jak popisuje ve svých memoárech, čekala zrovna na stanici metra Nollendorfplatz, když její pozornost upoutal jeden z reklamních plakátů. „Hora osudu,“ hlásal nápis, „film z Dolomitů od dr. Arnolda Francka.“ Riefenstahlová se cítila být plakátem hypnotizována a navzdory svým původním záměrům se vydala do blízkého kina, aby propagovaný snímek osobně zhlédla. Nádherné horské scenérie ji uchvátily. Rozhodla se tedy režiséra vyhledat a přesvědčit ho, aby ji obsadil jako herečku ve svém dalším filmu – Svaté hoře. Díky své odvaze a nadšení se bravurně vypořádala s natáčením v drsném horském prostředí a záhy slavila úspěch jako hvězda mnoha horských filmů. Kariéra herečky jí ale nestačila, Arnold Franck ji postupně zasvěcoval do filmařské práce, aby se pak sama mohla stát vůbec první ženou-režisérkou v jinak výhradně mužské režisérské branži. 

V roce 1932 režisérsky debutovala pohádkovým příběhem Modré světlo – Horská legenda z Dolomit, k němuž rovněž napsala námět a ztvárnila v něm hlavní roli. Snímek byl oceněn na Bie-nále v Benátkách stříbrnou medailí. Ve stejném roce pak Leni potkala ještě jedna významná událost, která výrazně ovlivnila její život. I když se o politiku nikdy nezajímala, jak ostatně později sama nesčetněkrát zdůrazňovala, zúčastnila se v únoru shromáždění pětadvacetitisícového davu v berlínském Sportpalastu, k němuž promlouval budoucí říšský kancléř Adolf Hitler.

Natáčení pro Hitlera

„Bylo to jako zásah bleskem,“ líčila dramaticky zážitek z Hitlerova projevu Leni, „zůstala jsem úplně paralyzována.“ V květnu mu pak zaslala dopis. „Přála bych si vás poznat osobně,“ napsala. Její přání bylo jen o několik málo dní později vyslyšeno. Hitler byl dobře obeznámen s její filmařskou prací. „Jakmile se dostaneme k moci, musíte pro mě točit,“ řekl jí při jejich společné procházce.

Rok 1933 přinesl nacistům vítězství, Hitler byl jmenován kancléřem a Riefenstahlová, která se stává prominentní osobností režimu, od něho dostává první filmovou zakázku – dokument o stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku. „Je z toho úplně vedle,“ poznamenal si ministr propagandy Joseph Goebbels její reakci na tuto nabídku do deníku. „Ona je jediná hvězda, která nám rozumí,“ připsal Goebbels.

První pronacistický film Riefenstahlové – Vítězství víry – musel brzy po uvedení z distribuce zmizet. Po boku Hitlera v něm totiž vystupoval šéf SA Ernst Röhm, který byl na příkaz vůdce za Noci dlouhých nožů zavražděn. Hned další rok však pod taktovkou Leni vznikl nový dokument o stranickém sjezdu, který ten předchozí co do kvality provedení a proslulosti dalece předčil. Film Triumf vůle přinesl Leni Riefenstahlové mezinárodní slávu, zároveň se však měl stát příčinnou jejího pozdějšího zatracení. Po Triumfu vůle natočila Riefenstahlová na objednávku ještě snímek o armádě Den svobody a dvoudílný dokument o letních olympijských hrách v Berlíně Olympia, který byl v roce 1956 zařazen mezi deset nejlepších filmů světa.

Za války

Jen co vypukla válka, zažádala Leni Riefenstahlová ministerstvo propagandy o akreditaci pro svou zvláštní filmovou jednotku. Vybavena pistolí se společně se svými letitými filmovými spolupracovníky vydala do nacisty napadeného Polska. První setkání s nacistickou brutalitou na sebe nenechalo dlouho čekat. Když přihlížela pohřbu několika členů německé armády na náměstí městečka Konskie, jejichž hroby měli pod dozorem vojáků vykopat místní židé, strhla se nečekaně střelba. Vojáci povraždili kolem třiceti zdejších civilistů. Lenino zděšení nad tímto incidentem zachytil na amatérské fotografii jeden z vojáků. Leni sice hned po této události zažádala o okamžité ukončení své reportážní mise a podala na chování vojáků stížnost, Polsko však ještě neopustila. Za několik dní nedaleko Gdaňska poobědvala s Hitlerem a později se do Polska vrátila, aby natočila vítěznou přehlídku po polské kapitulaci.

V roce 1940 se Leni pustila do režie nového filmu – Nížiny. Natáčení trvalo několik let a spolklo neuvěřitelné sumy peněz. Premiéry se však snímek dočkal až v roce 1954, kdy už nedosáhl očekávaného ohlasu. Za to ale nechvalně proslul díky svému komparzu: do rolí španělských vesničanů byli obsazeni Romové z rakouského koncentračního tábora Maxglan, které podle očitých svědectví Riefenstahlová osobně v táboře vybírala. Mnozí s nich se konce války nedožili.

Odmítání odpovědnosti

V dubnu roku 1945 spojenci Leni Riefenstahlovou společně s dalšími vysoce postavenými představiteli Třetí říše zatkli a odvezli do sběrného tábora. Po pár měsících ji Američané propustili, záhy se však dostala do rukou Francouzů. Následovaly výslechy, nařčení z propagace nacismu, negativní publicita. „Tři roky jsem prožila v lágrech a vězeních, čtyři měsíce v ústavu pro choromyslné. Následovalo zabavování mého majetku, denacifikace, soudní procesy…“ popsala Leni s hořkostí svůj poválečný osud. „Někdo musel být obviněn a pomluven, a já jsem byla vybrána, protože jsem natočila dokonalý film.“

Tato doba se stala počátkem jejího celoživotního popírání viny, přikrášlování pravdy a odmítání odpovědnosti. Přestože ji spolkové státní komisařství nejprve označilo za spolupracovnici nacistů, konečný výrok berlínského soudu zněl: „Žádná politická činnost podporující nacistický režim, která by opravňovala k potrestání.“ Špatná pověst ale filmařku pronásledovala dál, všichni od ní dávali ruce pryč. Leni Riefenstahlová tedy opouští Evropu a vydává se objevovat krásy černého kontinentu.

Milovaná Afrika 

V odlehlé núbijské části Afriky Leni poznávala život jejích domorodých obyvatel. Fascinována jejich životním stylem, rituály a ohromným smyslem pro krásu, strávila s nimi několik let a naučila se dokonce i jejich jazyk. Z filmu, který zde chtěla natočit, nakonec sešlo, za to však vytvořila množství fotografií, díky nimž zažila velkolepý comeback do světa umění. V roce 1975 se její fotografie objevují v předních světových časopisech, vznikají obsáhlé fotografické publikace a Art Directors Club Deutschland jí uděluje zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku. Riefenstahlová se opět těší zájmu médií. Při fotografování v Africe se navíc seznamuje s Horstem Kettnerem, který se stává jejím asistentem, ale především jejím životním druhem, přestože byl o celých 42 let mladší než ona!

Riefenstahlová si Afriku zamilovala a v roce 2000 se tam rozhodla vrátit, aby navštívila své staré přátele. Súdán byl však zmítán politickými a válečnými konflikty. Vrtulník, na jehož palubě filmařka cestovala, havaroval. Leni se ze svých zranění rychle zotavila, do Afriky se ale už nikdy nevrátila. 

Podvodní imprese

Leni Riefenstahlová byla bezpochyby posedlá krásou a posledním objektem její posedlosti se staly korálové útesy a mořští živočichové všech možných barev a tvarů. 

Počátky jejího potápění sahají do roku 1973. Aby se tehdy jednasedmdesátiletá Riefenstahlová mohla vůbec zúčastnit potápěčských kurzů, zfalšovala své datum narození a tvrdila, že je o dvacet let mladší. „Instruktor, jako by moje omlazení nebral v úvahu, podíval se na mě skepticky a jistě si myslel: Ta to nikdy nedokáže,“ komentovala to Leni. Potápěčské zkoušky však úspěšně složila a o necelých třicet let později se stala nejstarší aktivní potápěčkou na světě. 

Snímek Podvodní imprese vznikl díky téměř dvěma tisícům ponorů pod mořskou hladinu a Riefenstahlová jej uvedla v premiéře 22. srpna 2002, tedy v den svých stých narozenin.

I na nezdolné Leni se však začaly projevovat známky stáří. „Riefenstahlová bere každých osm hodin morfium,“ šokovaly v roce 2001 noviny. 

Když 8. září 2003 Leni zemřela ve spánku ve svém domě v Pöckingu, bylo jí 101 let. Zpráva o jejím úmrtí obletěla celý svět a zaplnila titulní strany novin. Žádné z nich ji neopomněly zmínit jako propagátorku Hitlera… 

„Leni Riefenstahlová symbolizuje osud německého umění ve dvacátém století, a to ve dvou svých aspektech: revoluční umělecké vizi, i politické slepotě a pobláznění…,“ uvedla ve svém projevu tehdejší německá ministryně kultury. 

Na území dnešního Myanmaru, čili Barmy rostly před 100 miliony let v období křídy lesy plné pryskyřice. Z té pryskyřice vznikl jantar a v něm se uchovaly pozoruhodně věci.

Vědci v něm nedávno dokonce objevili dvě fosilie nového druhu mimozemšťana. Je to sice hmyz a z vesmíru nejspíš nepochází, ale jeho nápadně trojúhelníkovitá hlava s velkýma očima si s mimozemšťany nijak nezadá.

Hmyz, který svým objevitelům připomíná E.T. mimozemšťana, dostal jméno Aethiocarenus burmanicus. Zdá se, že žil v kůře tehdejších stromů, kde se živil roztoči, červy a houbami.

TIP: Fosilní sekáč s penisem: Erekce v jantaru, co trvá už 99 milionů let

Objevitelé jsou z fosilií úplně vedle, protože mají celou řadu znaků, které jsme zatím u hmyzu nikdy neviděli. Museli pro ně vymyslet úplně novou taxonomickou skupinu – řád Aethiocarenodea, v tuto chvíli s jediným, dávno vymřelým druhem.