V Dubaji má vzniknout nový superluxusní přístav. Hlavní dominantou nového přístavu má být 135 metrů vysoký maják, který bude zároveň sloužit jako vyhlídková věž, hotel, nákupní a zábavní centrum a kancelářská budova. Fasáda věže může sloužit i jako obří obrazovka s vysokým rozlišením. Stavební práce by měly odstartovat ještě během letošního roku a celý komplex má být hotový během čtyř let. 

Změny, které přinesla skutečnost, že se Praha stala centrem Svaté říše římské národa německého, jsou obrovské. Město je, snad poprvé a ukáže se, že i naposled, v takovém měřítku, cílem imigrace. Ne ani tak na Starém či Novém Městě, ale zvláště na Malé Straně a Hradčanech se usídlili nejen všichni císařští služebníci a dodavatelé, ale také šlechta.

Co s sebou

Dost peněz. Připravte se na to, že v Praze je draze. Ceny stoupaly už dlouho, ale co se stala rezidenčním městem, vzrostly dramaticky. V červenci roku 1578 byl dokonce vydán drahotní řád, který zavedl kontrolu cen potravin a řemeslných výrobků. Přesto ceny stoupaly až do devadesátých let, kdy se ustálily na poměrně vysoké úrovni. Pokud však nemáte hluboko do kapsy, zamyslete se, zdali není vhodná doba ke koupi pozemku či domu přímo v císařově městě. Vzniká tu totiž řada nových stavebních parcel a domů.

Ubytování a občerstvení

O ubytování v Praze není nouze, ve všech měšťanských domech vám jistě rádi pronajmou pokoje a ustájí koně. Kromě toho je tu i pár domů, které se na ubytování specializují. A co dobrého si dát k jídlu? Hodně se vaří drůbež, z níž nejoblíbenější jsou kuřata; dále zvěřina, především zajíc; vepřové maso a všechny ty pochoutky ze zabíjačky – jitrničky, jelítka; množství ryb (včetně v Čechách lovených lososů), hovězí, telecí a jehněčí. Ze zeleniny se podává zelí i špenát, špergl (chřest) či artyčoky. Konzumují se i mléčné výrobky, jen sýr moc ne, ten je určen čeledi. Z jihu se dováží fíky a mandle, rovněž rýže a také broskve. Jednou z největších pochoutek jsou jelení houby – lanýže, které lze v Čechách sbírat, ovšem patří jen k vybraným tabulím.

Ke svlažení hrdla slouží víno domácí, ale dováží se i z Uher případně z Řecka. Milovníci piva si mohou pochutnávat pouze na pražských pivech vařených v měšťanských domech, nebo nanejvýš na dováženém rakovnickém pivu, vařeném na komorních statcích. Každý právovarečný dům má i svůj šenk, a to nejen pivní, ale i vinný, a může zde podávat i pálenku, pochopitelně bez hygienické kontroly. 

Šestnáct dní kroužila Columbia kolem naší planety, ale na křídle raketoplánu se už krátce po startu usadila Smrt. Po vzlétnutí stroje se totiž z hlavní palivové nádrže odlomil kus pěnové izolace, který následně zasáhl náběžnou hranu levého křídla a poškodil tepelnou ochranu. Izolace byla sice velice lehká (zhruba jako polystyren), ale právě to představovalo největší problém. Díky atmosféře se tak záhy zpomalila a ke střetu s raketoplánem došlo vysokou rychlostí. Paradoxní je, že kdyby šlo o těžký kus hmoty, nebylo by nejspíš poškození křídla tak rozsáhlé.

Ostatně, zkuste si udělat sami následující pokus: Z jedoucího auta (nejlépe někde na polní cestě) upusťte v jednom okamžiku dvě stejně velké desky – jednu z polystyrenu a jednu z výrazně těžšího materiálu. Zatímco ta polystyrenová se díky odporu vzduchu prakticky na místě zastaví, těžší deska bude mít určitou setrvačnost.

Smolařka Columbia

A totéž přineslo zkázu raketoplánu Columbia. V 82. sekundě letu odpadl z hlavní palivové nádrže (mohutného válce o délce 46 m a průměru 8,4 m) kus izolace, který zasáhl hranu křídla. Většina kusů izolace, které odpadly předtím, kolem raketoplánu jen neškodně proletěla nebo jeho tepelnou ochranu nanejvýš nepatrně „poďobala“. Navíc se nepodařilo dopad kusu izolace na křídlo kvalitně nafilmovat. Ze tří vysokorychlostních kamer monitorujících start raketoplánu byly dvě rozostřené – a třetí přímo na místo dopadu neviděla… Kvůli tomu nebylo (a v podstatě dodnes není) známo přesné místo dopadu ani rozsah poškození.

Kromě toho došlo k zásahu křídla, na něž nebylo z oken kabiny vidět. Kdyby raketoplán přistál u kosmické stanice, poměrně snadno by se na poškození přišlo. Kdyby měli kosmonauti v plánu výstup do otevřeného prostoru ve skafandrech, nebylo by nic jednoduššího než vykouknout přes hranu nákladového prostoru raketoplánu. Kdyby s sebou raketoplán vezl obvyklý patnáctimetrový robotický manipulátor, mohl by se na křídlo podívat kamerou umístěnou na jeho konci. Jenomže Columbia letěla provádět vědecké experimenty: nekotvila u kosmické stanice, astronauti nepracovali vně lodi ve skafandrech a robotická paže protentokrát nebyla součástí výbavy…

K dovršení smůly pak zodpovědní manažeři NASA ignorovali varování příslušných pracovníků. Zkrátka se drželi filozofie, že „to není nová situace, v programu raketoplánů nastala už nesčetněkrát a vždycky měla šťastný konec“.

Tři přikázání komise

Po nikdy nedokončeném přistání, při němž se raketoplán nad Texasem rozpadl, částečně shořel a jeho trosky zasypaly oblast stovek kilometrů čtverečních, přijala NASA jediné možné rozhodnutí – další lety americké kosmické flotily přerušila na neurčito. Zároveň byla ustanovena vyšetřovací komise CAIB (Columbia Accident Investigation Board), která dostala dva měsíce, aby vyšetřila příčiny zkázy stroje. Komise nakonec pracovala sedm měsíců, než se jí podařilo sestavit závěrečnou zprávu. Pravděpodobná příčina neštěstí byla sice známa, ale dlouho trvalo, než bylo možné vytvořit přesnou mozaiku havárie na základě nepřímých důkazů a testů. A především než se podařilo přijmout taková opatření, aby se podobné neštěstí už nikdy neopakovalo.

Vyšetřovací komise CAIB doporučila NASA soustředit se na tři nejdůležitější oblasti: zaprvé minimalizovat odpadávání izolace z hlavní palivové nádrže. Podotýkáme, že izolaci není možné odstranit – jednak se uvnitř nádrže nachází kapalný kyslík a kapalný vodík (–147 a –253 °C), jednak se povrch nádrže při startu třením o atmosféru rozpálí na několik set stupňů. A také prostě není z technického hlediska možné odpadávaní izolace zcela zabránit. Právě proto zadání znělo, aby se odpadávání „jen“ minimalizovalo.

Komise dále doporučila, aby se zlepšilo monitorování odpadávající izolace – tedy přehled o odpadávajících kusech (jejich velikosti, místě dopadu, …). Třetí doporučení znělo: vyvinout techniky a technologie pro možnost opravy poškozeného raketoplánu přímo na oběžné dráze.

Zastavit se a zamyslet

Každá neplánovaná a vynucená přestávka v kosmickém programu vede k úvahám, na něž za normálního provozu není čas – nebo které se odbývají mávnutím ruky. Jedna z nich zněla: Dokdy vlastně budou raketoplány sloužit? Rozhodnutí o ukončení jejich provozu se totiž stále oddalovalo, přičemž nejčastěji se hovořilo o hodně neurčitém období mezi lety 2020 a 2030.

Jen pro pochopení souvislostí: Vývoj raketoplánů byl zahájen v roce 1972 a do vesmíru startovaly poprvé o devět let později. Všechny letouny byly uvedeny do provozu v letech 1981–1985 s výjimkou Endeavouru, který byl zalétán až v roce 1992, přičemž vznikl coby náhrada za Challenger zničený v lednu 1986. Postupem času se údržba těchto strojů stávala čím dál složitější a náročnější, mimo jiné i proto, že mnozí výrobci náhradních dílů zanikli a četné výrobní linky byly pro svoji zastaralost odstaveny z provozu. Výjimku tak nepředstavovaly situace, kdy pracovníci NASA získávali náhradní díly pro raketoplány návštěvami muzeí, kde „kanibalizovali“ exponáty dokumentující vývoj těchto strojů, případně sháněli počítačové komponenty po bazarech a na internetových aukcích…

Po zkáze Columbie se tak americká kosmonautika začala hodně nahlas zabývat otázkou (ne)potřebnosti raketoplánů, jejich provozu apod. Toto téma se však v tichosti řešilo už od roku 2002 a v době, kdy se ve výšce šedesáti kilometrů nad Texasem rozpadala Columbia, byly dny americké kosmické flotily v podstatě již sečteny.

Raketoplány: končíme!

Už v roce 2002 se totiž začala přepracovávat americká kosmická strategie, kterou po dlouhá desetiletí charakterizovala bezkoncepčnost a roztříštěnost. Nosné rakety a družice vznikaly na objednávku různých amerických vládních organizací, přičemž k největším zákazníkům patřily Pentagon a NASA, ale existovaly i zakázky od meteorologů, geodetů apod. Každý z těchto zadavatelů přitom hospodařil s vlastním rozpočtem a je jasné, že při několika samostatných objednávkách na kosmickou raketu nelze nikdy dosáhnout tak příznivé ceny jako u jedné velké zakázky…

Ale nebyly to jen ekonomické aspekty, které vedly ke konsolidaci kosmonautiky. Šlo také o hlediska strategická – například NASA neměla od zahájení vývoje raketoplánů žádný dlouhodobý cíl. Navíc tímto cílem neměly být ani raketoplány; ty se staly jen prostředkem k jeho dosažení: vždyť se vlastně jednalo pouze o dopravní systém, nikoliv o konečnou metu kosmického snažení lidstva.

Konsolidace kosmonautiky zahájena v roce 2002 vyvrcholila vystoupením prezidenta George W. Bushe v lednu 2004, kterým první muž země obrazně řečeno „otočil kormidlo“ americké kosmonautiky. Jeho projev rozhodně nevstoupil do historie délkou – trval pouhých deset minut –, ale spíše hutností obsahu. Byly v něm nastoleny principy amerického vesmírného programu na příští desítky let. A bez povšimnutí nemohl samozřejmě zůstat ani projekt raketoplánů, přičemž celé poselství se dalo shrnout do věty: „Vrátit raketoplány co nejdříve do vesmíru, odlétat všechny mise k Mezinárodní vesmírné stanici a následně ukončit jejich provoz.“

Zaznělo i přesné datum: poslední kosmický letoun měl startovat v roce 2010. Vzhledem k tomu, že americký rozpočtový rok začíná vždy k 1. říjnu předchozího roku kalendářního, ukončily by raketoplány provoz nejpozději ke konci září 2010. Po několika odkladech a přidání dvou misí nakonec zamířil poslední stroj k obloze v červenci 2011.

Prodloužená přestávka

Odhady délky nucené přestávky, jež byly vysloveny bezprostředně po zkáze Columbie, se lišily, nicméně asi nikdo nepředpokládal přerušení programu zhruba na stejně dlouhou dobu jako po havárii Challengeru v lednu 1986. Jenomže opak byl pravdou: na obnovení provozu raketoplánů jsme si museli počkat až do července 2005. Na vině přitom bylo nejen složité šetření a dokazování důvodů ztráty Columbie, ale především nesmírně obtížné odstraňování příčin. Jak již bylo řečeno, odpadávání tepelné izolace se nepodaří zabránit nikdy. Nicméně ověřování nových postupů, testování izolace apod. si vyžádalo více času, než všichni čekali.

O to větší zklamání pak zavládlo, když 26. července 2005 odstartoval pod vedením zkušené astronautky Eileen Collinsové na první misi po Columbii raketoplán Discovery – a z hlavní palivové nádrže se při vzletu odlomil historicky největší zaznamenaný kus izolace: měřil 80 cm, čímž předčil i kus odpadlý při startu nešťastné Columbie. NASA tedy provoz raketoplánů zastavila znovu. Podařilo se sice prokázat, že událost z července 2005 nepředstavovala konstrukční chybu, ale pouze jednorázový problém konkrétní nádrže, nicméně i tak zůstaly ve vzduchu viset otázky kvality předletového testování.

Druhý návrat

Čtvrtého července 2006 stál raketoplán Discovery znovu připravený na rampě – při druhém zkušebním startu po Columbii měl opět prověřit nové technologie spojené s hlavní palivovou nádrží. Tentokrát se start podařil na výbornou: odpadávající kusy izolace byly hluboko pod přípustným limitem a ani důkladná prohlídka pláště raketoplánu na oběžné dráze neukázala žádné problémy, což ostatně potvrdilo i následné bezpečné přistání.

Jedna vlaštovka však jaro nedělá, a proto NASA netrpělivě čekala na výsledky letu dalšího raketoplánu, Atlantis. Ten se k ISS vydal z Kennedyho kosmického střediska na Floridě po sérii odkladů 9. září 2006 – a také tentokrát šlo o čítankový start. Navíc byla zmíněná mise o to důležitější, že se při ní obnovilo budování stanice. Předchozí dva lety raketoplánů se zařadily mezi ryze zkušební a zásobovací; kvůli pozastavení činnosti těchto kosmických plavidel bylo zásobování ISS omezeno, takže se předtím musel počet členů stálé posádky snížit ze tří kosmonautů na dva. Ve zmíněném roce 2006 však Atlantis vynesl na oběžnou dráhu další část příhradového nosníku (který tvoří „páteř“ celé stanice) společně s dalším křídlem slunečních baterií o rozpětí úctyhodných 70 m! Celkem jsou na stanici instalována čtyři takováto křídla.

TIP: Cena nejvyšší: Šest vesmírných havárií, při kterých umírali lidé

Oba starty raketoplánů v roce 2006 byly vyhodnoceny jako natolik úspěšné, že se NASA rozhodla zmírnit některá opatření přijatá po Columbii. Především povolila noční starty: do té doby mohly stroje z bezpečnostních důvodů (monitorování odpadávající izolace) vzlétat pouze ve dne. A dále došlo na „resuscitaci“ servisní mise raketoplánu k teleskopu Hubble zrušené v roce 2004 – čímž bylo porušeno pravidlo, že všechny raketoplány musí létat k ISS. Stanice totiž mohla vesmírným plavidlům posloužit coby „přechodný domov“ v případě závažného poškození při startu. U teleskopu Hubble, který se pohybuje po zcela jiné oběžné dráze, ovšem taková možnost neexistovala, a posádka tak byla odkázána pouze na sebe.

Polský ústav paměti národa zveřejnil snímky a podrobnosti o 9 686 dozorcích, kteří za druhé světové války pracovali v nacistickém koncentračním táboře v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Úřady tak reagují na množící se tvrzení, že mezi dozorci bylo i značné množství Poláků.

TIP: Příběh rodiny Ovitzů: Přežili Mengeleho kruté experimenty v Osvětimi

Auschwitz byl komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů fungující během druhé světové války v okupovaném Polsku. Tábor byl zřízen na základě příkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940. Původně byl určen pro Poláky, ale v létě roku 1941 nacisté rozhodli, že právě zde dojde ke konečnému řešení židovské otázky. Ve všech táborech Auschwitz-Birkenau zemřelo nejméně 1,3 miliónu osob - 960 tisíc Židů, 70–75 tisíc Poláků, 21 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a 10–15 tisíc vězňů jiných národností, mimo jiné i Čechů, Slováků a Němců.

V Číně nedávno objevili prapředka všech obratlovců, ostnokožců a dalších příbuzných ze skupiny druhoústých. Jmenuje Saccorhytus a žil před 540 miliony let, tedy na počátku kambria a celého období prvohor. Potomci tohoto stvoření dosáhli úctyhodných rozměrů. Samotný Saccorhytus ale měřil sotva milimetr a žil na mořském dně mezi zrnky písku.

TIP: 809 milionů let staří prvoci jsou nejstaršími výrobci minerálních schránek

Pod mikroskopem Saccorhytus vypadá jako váček bez očí a bez řitního otvoru, na kterém je nejvíce nápadný ohromný ústní otvor. Na fosilii jsou ještě patrné kuželovité útvary, které zřejmě představují primitivní žábry.

V noci z 10. na 11. února dojde k polostínovému zatmění Měsíce. Nebude sice tak nápadné jako částečné či úplné zatmění, mírné ztmavnutí měsíčního kotouče však zaznamenáme. Úkaz začne ve 23:34 SEČ, kdy se Měsíc pomalu vnoří do zemského polostínu.

Změnu jeho vzhledu ovšem zaregistrujeme až později, zhruba půl hodiny před tzv. středem zatmění, který nastává v 1:44 SEČ, a půl hodiny po něm. Měsíc v té době potemní, přičemž nevýrazný polostín bude pozorovatelný zejména při jeho horním okraji. Zatmění skončí ve 3:54 SEČ.

Další zajímavý úkaz, který nabídne únorová obloha, nastane 17. února – v tento den dosáhne Venuše největší jasnosti v roce 2017 (−4,6 mag).

Večernice, nebo jitřenka?

Venuši společně s Merkurem řadíme mezi tzv. vnitřní planety, které krouží ke Slunci blíž než Země. Sledujeme je tudíž vně jejich oběžných drah, což má zajímavé důsledky. Na pozemské obloze se vnitřní planety nikdy příliš nevzdalují od naší denní hvězdy – u Venuše se jedná maximálně o 48 úhlových stupňů.

Vnitřní planety tak můžeme střídavě pozorovat pouze na ranní či večerní obloze (záleží na jejich aktuálním postavení vůči Zemi a Slunci), ovšem nikoliv třeba o půlnoci, kdy je Slunce už hluboko pod obzorem. Vídáme-li Venuši na ranním nebi, hovoříme o tzv. jitřence; pokud je naopak pozorovatelná večer, nazýváme ji večernicí. 

Východy a západy Slunce

V první polovině února je Slunce ve znamení Vodnáře, 18. února 2017 ve 12:30 SEČ vstupuje do znamení Ryb. 

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – viditelný večer vysoko nad jihozápadem
• Jupiter – pozorovatelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – pozorovatelný večer vysoko nad jihozápadem
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 5. února – setkání Měsíce a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na noční obloze
• 11. února – polostínové zatmění Měsíce: začátek ve 23:34 SEČ, střed v 1:44 SEČ, konec ve 3:54 SEČ
• 15. a 16. února – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny ve druhé polovině noci
• 17. února – Venuše dosáhne největší jasnosti v roce 2017 (−4,6 mag)
• 21. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem
• 26. února – prstencové zatmění Slunce, z území ČR nepozorovatelné, viditelné v pásu od Tichého oceánu přes Jižní Ameriku (Chile, Argentinu) a Atlantik až po západní a střední Afriku
• 26. února – setkání Marsu a Uranu na večerní obloze nad západem (Uran se bude nacházet cca 0,6° úhlového stupně jižně od Marsu)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Drony se neustále zmenšují, nejde to ale úplně snadno. Inženýři se proto snaží využít schopností miniaturních dronů, které vznikly během milionů let evoluce – různých druhů hmyzu.

V projektu DragonflEye vědci vyvíjejí hybridní drony z geneticky upravených vážek s elektronikou. Zařízení DragonflEye jim umožňuje manipulovat s buňkami nervové soustavy vážek a tím řídit jejich let.

TIP: Nově proti mšicím: V Dánsku vyvíjejí ekodrony pro rozprašování slunéček

V čem by mohly být hybridní vážkové drony užitečné? Vědci s nimi počítají například pro opylování, pokud by došlo k dramatickému poklesu počtu přírodních opylovačů. A nenápadné vážky by mohly být skvělými průzkumníky, jejichž schopnosti předčí lidmi vytvořené miniaturní drony.

Souhvězdí Honicí psi ze severní oblohy nepatří k těm největším. Přesto ukrývá řadu zajímavých objektů z hlubokého vesmíru. Jedním z nich je i zvláštní a zároveň krásná galaxie NGC 4861, kterou pozorujeme ve vzdálenosti 30 milionů světelných let.

Spirála nebo kometa?

Odborníci se stále nemohou dohodnout, co je galaxie NGC 4861 vlastně zač. Její fyzikální vlastnosti, jako třeba hmotnost, velikost a rotace napovídají, že jde o malou spirální galaxii. Jenomže NGC 4861 nevypadá jako spirála, ale spíše jako kometa s jasnou „hlavou“ a méně zřetelným „ohonem“. Takový vzhled, který je pěkně patrný na novém snímku této galaxie z Hubbleova vesmírného dalekohledu, odpovídá trpasličí nepravidelné galaxii.

Galaxie NGC 4861 je sice malá a podivná, podobné galaxie ale vědcům nabízejí zajímavé možnosti pro výzkum. V malých galaxiích je méně gravitační přitažlivosti a jsou tam tudíž více patrné mnohé procesy v galaktickém nitru.

TIP: Galaxie budoucnosti: Modrá trpasličí galaxie PGC 51017

Badatelé například zjistili, že i když je NGC 4861 ideální pro výskyt galaktických větrů, tedy proudů elektricky nabitých částic,tvořených aktivitou hvězd, které vanou napříč galaxiemi, tak v této malé záhadné galaxii žádné galaktické větry nepozorujeme.

Za jeho nadvlády byla země zpustošena a ožebračena a její obyvatelstvo umíralo po stovkách při obrovském hladomoru, který doprovázel období neúrody. Ne nadarmo byla doba braniborského panování označena jako zlá léta po smrti krále Přemysla.

Trápení malého kralevice

Stejně jako trpěly pod tíhou nechtěného jha české země, strádal i jejich faktický vládce. Malý Václav byl totiž záhy i se svou matkou internován na opuštěném hradu Bezděz, který někdy v polovině 13. století nechal postavit jeho otec Přemysl Otakar II. Tehdejší kronikáři vyprávějí o podvýživě, nedostatečném oblečení a dalších strastech, kterými byl teprve sedmiletý kralevic trápen. Otázkou ovšem zůstává, zda středověcí kronikáři toužící především po tom, aby byla jejich díla čtena, poněkud nepřeháněli. Nezapomeňme, že přestože nám tehdejší spisy slouží jako prameny k poznání dějin, ve středověku fungovaly jako dnešní krásná literatura zejména k pobavení čtenářů.

Dobrý král navzdory osudu

Nejtěžší léta mladému kralevici nastala poté, co odtud uprchla jeho matka Kunhuta a zanechala Václava v internaci samotného. Počínání z určitého pohledu zavrženíhodné, jenže právě díky tomu mohla z bezpečného Opavska aktivně bojovat za práva svá i svého syna. Malý Václav pak už dlouho na Bezdězu nezůstal a již v září roku 1279 opustil domovinu. Jeho poručník Ota Braniborský se vracel zpět do vlasti a odmítl zanechat kralevice na pospas všehoschopného panstva. Co se dělo s Václavem v Braniborsku zůstává nezodpovězeno. Zbraslavský kronikář, který velmi obšírně zachytil dětství a mládí pozdějšího krále Václava II., o jeho pobytu v zahraniční internaci nepřináší mnoho zpráv.

Soustavné trápení a nedostatečná péče o tělo i duši však mohly vést ke značné neduživosti, s níž se později Václav potýkal. Rovněž se prý kvůli neblahému dětství bál bouřek a koček. Zdravotní problémy i smrt v nízkém věku pouhých 34 let (v červnu 1305) však nemusely být způsobeny právě tyranií Braniborce, kterého místní prameny líčí jaké krásného a udatného muže se zálibou ve dvorské poezii. Mohly souviset i s genovým zatížením Přemyslovské dynastie, která se podobnými náznaky projevovala i u dalších jejích členů. Přes nepříliš šťastné dětství a trpké počátky po svém návratu do vlasti v roce 1283 vyspěl Václav v duchaplného a rozumného panovníka, který v mnoha ohledech překonal slávu svého otce.