Ariane 5

Tento nosič představuje bezesporu hlavní pilíř současného nezávislého evropského přístupu do vesmíru, přičemž se nezanedbatelná část provozních cen financuje z komerčních aktivit. Ariane 5 startuje zhruba sedmkrát ročně a vedle nejrůznějších družic vynášela také lodě ATV k Mezinárodní vesmírné stanici. Předchozí verze (Ariane 1 až 4) dopravily do kosmu polovinu všech komerčních družic pro celý svět. Jde také o jednu z nejspolehlivějších raket vůbec. 

Nyní létá ve dvou verzích: ES vynáší na nižší orbity až 20t náklady jako ATV či navigační družice Galileo; ECA se pak používá zejména k vypouštění komunikačních družic na přechodové dráhy k těm geostacionárním a zvládne až 10t náklad. 

Vega

Jméno dostala podle jedné z nejjasnějších hvězd letní noci. Malá raketa – zejména pro vynášení vědeckých družic o hmotnostech do 2 t na nízké orbity – představuje levnou, snadnou a rychlou odpověď Evropy na poptávku zájemců o vesmírnou nákladní dopravu. Má tři stupně na pevné palivo a jeden horní na kapalné, přičemž na oběžné dráze dokáže vypustit více nákladů. Výrobní ceny nosičů Vega se daří držet poměrně nízko díky využívání již existující a zavedené infrastruktury pro přípravu raket Ariane. Vývoj započal roku 1998 a poprvé Vega odstartovala v únoru 2012. 

Sojuz

Ruskou raketu středních parametrů snad netřeba dlouze představovat. Z evropské základny létá ve verzi Sojuz 2 (Sojuz ST), což je nejnovější modifikace nosiče, který v roce 1958 zahájil vynesením Sputniku kosmické závody. Parametry a výkon Sojuzu perfektně doplňují velkou Ariane a malou Vegu a činí evropskou raketovou rodinku konkurenceschopnou a flexibilní, co se týče světového trhu s nosnými kapacitami. Díky poloze kosmodromu Kourou téměř na rovníku zvládne Sojuz vynést na geostacionární dráhu až 3t náklad.

Pokud vám padne smítko do oka, nejspíš sáhnete po kapesníku a zrcátku. To v bosenském Crnjevu mají onačejší řešení. Již více než 40 let se místním o oči stará dnes osmdesátiletá léčitelka Hava Celebic. K léčbě využívá vlastní jazyk.

Léčitelka svým jazykem dokáže nejen odstranit smítka, její péče prý dokáže vyléčit i zánět spojivek a další oční infekce. Před zákrokem si stařena vypláchne ústa alkoholem a pustí se do díla. Hava Celebic je ve vesnici respektovanou a uznávanou léčitelkou. Lékaři jsou ale jejími praktikami zděšeni. Poukazují na zkušenosti z Japonska, kde se podobné aktivity objevily před několika lety mezi školáky. Olizování očí tehdy vedlo k dramatickému nárůstu očních infekcí.

„Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest,“ tak se píše ve zprávě pro císaře Rudolfa II. z roku 1605. Z masa se v rudolfínské době jedlo snad všechno, od zvěřiny, pernaté zvěře, skotu a drůbeže až po ryby, a to nejen sladkovodní.

Královské jídlo

Čína letos zažívá další extrémně silnou vlnu smogového znečištění. Úřady se snaží situaci řešit, ale znečištění je příliš silné a zdroje smogu není tak snadné omezit. Vláda se dostává pod čím dál větší tlak. Čelí kritice, že pro lepší kvalitu vzduchu dělá málo. Investuje do solárních panelů a vodních elektráren, omezuje provoz továren i automobilovou dopravu. Právě omezení individuální automobilové dopravy je jednou z cest, jak znečištění snižovat.

TIP: Revoluce na dvou kolech: Slovinský ráj cykloturistiky

V přístavním městě Sia-men v jihovýchodní Číně byla nyní uvedena do provozu první cyklodálnice. Speciální koridor pro cyklisty měří 7,6 kilometru a je situován přímo pod hlavní autostrádou. Úřady si od novinky slibují že ulehčí přecpaným silnicím a sníží znečištění města výfukovými plyny. Cyklodoprava má v Číně dlouholetou tradici a v posledních letech zažívá nebývalý boom. Populární jsou zde zejména služby spojené se sdílením jízdních kol.

Když minulý týden zapnuli pracovníci veřejné knihovny v St. Louis své počítače, nejspíš nevěřili vlastním očím. Všech 700 počítačů v 16 pobočkách bylo uzamčeno tzv. ransomwarem, specifickým druhem vyděračského malwaru, který uzamkne počítač a za jeho opětovné zpřístupnění požaduje výkupné. V případě knihovny šlo o částku 35 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 850 tisíc korun). Správa knihovny okamžitě zalarmovala bezpečnostní specialisty a také FBI.

Zavirovaná počítačová síť na několik dnů zcela ochromila provoz knihovny. Nebylo možné vydávat ani vracet knihy, nefungovaly skladové systémy a nefunkční byly i počítače sloužící veřejnosti pro přístup k internetu. Kontrolu nad sítí se bezpečnostním technikům a správcům sítí podařilo získat po pěti dnech.

Jakým způsobem došlo k instalaci malwaru zatím není jasné. Podle výkonného ředitele knihovny Wallera McGuireho zřejmě nešlo o uživatelské pochybení ale o cílený útok hackerů.

Současný kosmologický model vesmíru, který zahrnuje temnou hmotu a temnou energii, není úplně perfektní. Chybí například vysvětlení, kam se poděly trpasličí galaxie. Ve vesmíru jich je totiž mnohem méně, než kolik předpovídají modely.

Tým astronomů Virginské univerzity a jejich kolegů teď ale přišel se zajímavým a poměrně nečekaným vysvětlením. Podle jejich pozorování trpasličí galaxie mohou tvořit skupiny, které jsou nezávislé na velkých galaxiích. V těchto skupinách pak trpasličí galaxie během asi 1 miliardy let splynou do jediné galaxie střední velikosti. Pokud se teze virginských vědců potvrdí, budeme mít zřejmě odpověď na hádanku chybějících trpasličích galaxií.

TIP: Trpaslík překvapil: Malá galaxie poprvé přistižena při kanibalismu

Badatelé objevili sedm izolovaných skupin trpasličích galaxií ve vzdálenosti 200 až 650 milionů světelných let od nás, z nichž každá má tři až pět členů. Jejich výzkum byl součástí projektu TiNy Titans, zkráceně TNT, jehož náplní je zkoumat, jak mezi sebou navzájem interagují trpasličí galaxie.

Na britské Northumbrijské univerzitě experimentovali s kofeinem - na dobrovolnících zde testovali vliv kofeinu na pracovní výkony. Experiment se ale nečekaně zvrtl.

Když v laboratoři připravovali testovací nápoj z pomerančového džusu, vody a kofeinového prášku, spletli si výzkumníci desetinné čárky. Namísto zamýšlených 0,3 gramů kofeinu na experimentální dávku, což odpovídá asi 3 průměrným šálkům kávy, připravili dávku s více než 30 gramy kofeinu.

Oba dobrovolníky ihned po požití postihly drsné závratě, třas celého těla, bušení srdce a další příznaky. Záchranná služba je ihned dopravila do nemocnice, kde strávili několik dní na dialýze.

TIP: Závislost v říši hmyzu: Včely jsou bláznivé do kofeinu

Přestože šlo o extrémní dávku, nakonec vše skončilo dobře. Studenti si sice nic nepamatují, přežili ale bez následků a ještě navíc dostali za „život ohrožující zkušenost“ bolestné 400 liber (necelých 13 tisíc korun). Jsou ale známé i případy, kdy lidé zemřeli po požití 18 gramů kofeinu.

Vědci si dlouho mysleli, že i velcí pterosauři, kteří měli v rozpětí křídel přes 10 metrů, se živili drobným zvířectvem. Nové fosilní nálezy ale ukazují, že pterosauři mohli být strašlivými dravci na vrcholu potravního řetězce.

V rumunské Transylvánii objevili nové fosilie doposud málo známého pterosaura rodu Hatzegopteryx. Před 70 miliony let na sklonku období křídy tam byl tropický ostrov. Paleontologové z objevených kostí usuzují, že tito velicí pterosauři byli mnohem robustnější a masivnější, než jsme si o nich mysleli.

TIP: Na konci druhohor žili s ohromnými pterosaury i jejich příbuzní velikosti kočky

Vše nasvědčuje tomu, že Hatzegopteryx byl na ostrově vrcholovým predátorem. Vzhledem ke své velikosti a stavbě těla se zřejmě živil menšími dinosaury do velikosti malého koně.

Blízké setkání s kolibříkem nachovohrdlým na ostrově Martinik na začátku roku 2003 mě vlastně přivedlo k fotografování divoké přírody. Od počátku jsem žasnul nad titěrným tvorem, který je neuvěřitelně aktivní a obratný. Později jsem kouzlu kolibříků propadl ještě víc, to když jsem poznal jejich, v živočišné říši v mnoha ohledech výjimečné, chování. Na jejich společnosti a fotografování jsem si vybudoval závislost, kterou obtížně krotím. Na konci roku 2009 jsem se za nimi vydal do Ekvádoru.

Ekvádor – země kolibříků

Kolibříci mají domov pouze v Novém světě, ale jednoznačně nejlépe se cítí v tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Bylo jich popsáno 320 druhů (jde jen o přibližnou hodnotu, názory na počet druhů se různí) a více než třetinu lze potkat právě v Ekvádoru. Pro intenzivní poznávání kolibříků se tedy cesta do této rovníkové země vyloženě nabízí.

TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

Ekvádor jsem navštívil již v roce 2002, ale v té době pro mě byl jednoduchý fotoaparát pouze nevinným doplňkem k dokumentování dlouhé cesty po aktivních sopkách. Kolibříky jsem sice hojně potkával a s úžasem dlouho pozoroval, ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že by šli při své vzdušné akrobacii fotit. To přišlo až později.

V horském mlžném lese

Ekvádorem se od severu k jihu táhnou dva pásy And, s vrcholky atakujícími šestitisícovou hranici. Pro „nenásilný lov“ ekvádorských kolibříků jsem vytipoval několik míst v nadmořské výšce 1 500–4 000 metrů, jak v Cordillera Oriental, tak v Cordillera Occidental. Na obou stranách horstev je biotop malinko jiný, a tak je na každém z úbočí možné objevit jiné kolibří druhy. Někdy stačí jen jeden exemplář určitého druhu kvetoucí rostliny a hned se na místě vyskytuje kolibřík, který je na něj vázaný.

Horský mlžný les, který je domovem kolibříků, obývá i spousta dalších atraktivních tvorů, bohužel na jejich intenzivnější fotografování nezbývá čas. Třeba těžko uvěřitelných 1 550 druhů ptáků je neskutečné lákadlo, ale pokud chce člověk pořádně postihnout jedno téma, nesmí se rozptylovat ničím jiným.

Hledej květy, najdeš kolibříky

V minulosti jsem létající kolibříky fotografoval zejména v blízkosti pítek s cukrovou vodou. Ovšem nesrovnatelně přírodnější je zachycení drobného ptáčka nasávajícího u květu. Chce to ovšem trpělivost a v prvé řadě dostatečné znalosti o druhu květů, jež jsou pro kolibříky nejvíce lákavé. Obecně platí, že kolibříci mají velmi rádi květy červené a žluté, jejichž tvar je protáhlý,  „trubicovitý“. U nich totiž mohou uplatnit své dlouhé zobáčky.

Některé druhy jsou vázané pouze na jeden druh rostliny, případně keře. Pro každou nadmořskou výšku je typická jiná rostlina, kterou si třeba hned několik druhů kolibříků oblíbilo.

Sbírka lákadel

Po příjezdu na lokalitu jsem strávil první odpoledne tím, že jsem v okolí hledal květiny, které kolibříci navštěvovali nebo jsem z podkladů věděl, že jsou pro ně přitažlivé. Pak už se stačilo „jen“ vrátit s fotoaparátem, postavit se ke květu a čekat. Druhou možností pak bylo, že květ (případně celá drobnější větev) se mnou putoval do blízkosti našeho noclehu. Výjimkou pak nebylo ani to, že jsem si ráno na celodenní fotografování připravil i pět různých květů pro kolibříky. Ne vždy se však podaří tyto drobné opeřené drahokamy na donesený květ nalákat. A když se zastaví u květu, třeba jej jen očichají a do vteřiny jsou pryč.

V mlžných horách s kolibříky

Pro fotografování kolibříků jsme navštívili pět různých lokalit. Dvě na východní straně And (Papallacta – 2 800 m, Baeza – 2 300 m) a tři místa ve výškách 2 300 m, 1 750 m a 1 400 m na západní straně And v oblasti Mindo. Záměrem mimo jiné bylo podchytit co největší množství druhů.

Je až neuvěřitelné, že někdy stačí sjet pouze pár stovek výškových metrů do údolí a hned potkáváte zástupce jiných druhů. Samozřejmě existují druhy kolibříků, jejichž areál je širší, ale častěji jsem se setkával s tím, že se určitý druh  vyskytoval v rozpětí výšek 400–800 metrů.

Ve své fotografické tvorbě se věnuji především tropické přírodě. Zejména její barevnosti a pestrosti, kterou kolibříci symbolizují snad nejlépe ze všech ptáků. Věřím, že jsem je ani tentokrát neviděl naposled, protože bez jejich těsných průletu, šustění křídel a vzájemného hašteření u květů nemůžu dlouho být.

Co asi nevíte o kolibřících

Tito nejmenší ptáci světa měří od zobáku k ocasu obvykle pět až osm centimetrů. O primát nejdrobnějšího opeřence mezi sebou na dálku soupeří dva druhy rodu Mellisuga, pouze dva gramy vážící kolibříci z Jamajky a Kuby.

Navzdory své křehkosti kolibříci neváhají zaútočit na každého vetřelce, který se přiblíží ke květům s nektarem, nejdůležitější složce jejich jídelníčku. Pokud uvidíte ve střední Americe motýla s potrhanými nebo zcela utrženými křídly, můžete si být téměř jisti, že ke svému zranění přišel při okupaci květů plných nektaru na rudém keři obsazeném kolibříky.

Kolibříci plní podobnou funkci jako hmyz. Přenášejí pyl z květu na květ a tím je opylují. Jejich zobák je vždy přesně uzpůsoben květům, které se v dané oblasti nejčastěji vyskytují. Pouze jeden druh kolibříka květ ve spodní části proklovne a nasává z boku nasává.

Během nočního klidu (a též během špatného počasí) výrazně klesá látková výměna a tělesná teplota drobných letců na několik hodin. Letargický spánek jim umožní zachovat energii potřebnou k cestě k prvnímu rannímu květu, kde na ně čeká snídaně. Jedná se o metabolickou regulaci, obdobu zimního spánku medvědů.

Denně musejí přijmout tolik potravy, kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Nektar občas pro zpestření menu doplní drobným hmyzem a pavouky. Ve srovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek.

Evolučními centry kolibříků (Trochilidae) jsou vysokohorská údolí Kordiller a deštné lesy Amazonie. Odtud se rozšířili na celý jihoamerický kontinent a když postupně roztály ledovce z doby ledové, přicestovali přes středoamerickou šíji daleko do severní Ameriky. V současnosti lze kolibříky při pozorných toulkách přírodou potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi.

Potřebu plovákového stíhacího letounu pociťovalo začátkem 40. let minulého století také japonské námořní letectvo. Poté, co armádní a námořní špičky naplánovaly expanzi jižním směrem, očekávaly se útočné operace v rozsáhlých oblastech Tichomoří, kde se nenacházela vhodná letiště pro provoz klasických letounů. Pro krytí invazních operací měly posloužit pozemní základny nevyžadující plovákové stíhačky. Speciální stíhací vodní letoun byl požadován specifikacemi ze září 1940. 

Okamžité řešení potřeby takového stroje spočívalo v prosté modifikaci nové a velmi výkonné palubní stíhačky Micubiši A6M2 na plovákové provedení. Jelikož mateřská firma byla vytížena, vývoj vodní verze svěřili společnosti Nakadžima. Nová varianta stíhačky obdržela označení A6M2-N. Letoun získal pod trup velký centrální plovák, dva malé vyvažovací plováky byly umístěny pod křídlem. Pohonná jednotka i výzbroj palubní A6M2 zůstala stejná.

A6M2-N

• Rozpětí: 12 m
• Délka: 10,13 m
• Vzletová hmotnost: 2 883 kg
• Max. rychlost: 440 km/h
• Dostup: 10 000 m
• Dolet: 1 780 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Nakadžima NK1C Sakae o 701 kW
• Výzbroj: 2× 20mm kanón, 2× 7,7mm kulomet, 120 kg pum
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Japonsko

Kvůli zachování stability konstruktéři zvětšili svislou ocasní plochu a pod zadní částí trupu se objevila malá přídavná stabilizační plocha. Prototyp vodního provedení A6M2-N vzlétl 8. prosince 1941, tedy právě v den, kdy Japonsko zahájilo svou útočnou válku proti USA (na Havaji bylo kvůli časovému posunu teprve 7. prosince) a britskému impériu.

Produkce běžela od dubna 1942 do září 1943 a dala 327 strojů. A6M2-N zprvu s dobrými výsledky sloužily na tichomořském bojišti od Aleut až po jižní Pacifik. V boji s pozemními letouny však vadila nedostatečná rychlost. V závěru války typ přešel na námořní hlídkovou činnost a neúspěšně se podílel na protivzdušné obraně mateřských ostrovů proti americkým náletům.