Výzbroj letadlové lodi Graf Zeppelin dokládala jistou konzervativnost Kriegsmarine. Předpokládala se instalace dvou typů kanónů – s vysokou elevací pro protiletadlovou obranu a s nízkou elevací pro palbu na hladinové cíle. Tou dobou již ale ostatní námořnictva preferovala dvojúčelové zbraně s tím, že ochranu nosiče před plavidly nepřítele zajistí především doprovodné lodě. Primární protilodní výzbroj tvořilo šestnáct kanónů ráže 150 mm rozmístěných po dvou v osmi pancéřovaných kasematech. 

Silná, ale kontroverzní výzbroj

Konstruktéři umístili kasematy do všech čtyř rohů horní hangárové paluby, což však zvyšovalo pravděpodobnost jejich zaplavování vodou při plavbě ve vysokých vlnách. Protiletadlovou obranu měly mít na starosti obsluhy dvanácti kanónů ráže 105 mm, instalovaných v šesti dvouhlavňových věžích. Tyto zbraně byly rozmístěny podél ostrova, a to poměrně nešťastně.

Předchozí část: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Při palbě doleva přes palubu totiž musely nevyhnutelně poškodit zaparkované letouny a jejich střelba by výrazně omezovala letový provoz. Sekundární protiletadlová výzbroj zahrnovala 22 kanónů ráže 37 mm instalovaných ve sponsonech podél okrajů letové paluby. Kromě toho měla loď sedm samostatně lafetovaných 20mm kanónů, které později nahradila obávaná protiletadlová čtyřčata stejné ráže. Jeden z hlavních problémů paradoxně představovalo samotné palubní letectvo.

Německo nemělo specializované typy pro operace na nosičích, a tak muselo modifikovat již existující stroje. V závěru roku 1938 zadal Technický úřad Říšského ministerstva letectví firmě Messerschmitt požadavek na konverzi stíhačky Bf 109E na palubní verzi T (Träger – nosič). Letoun dostal větší rozpětí křídel, zesílenou konstrukci trupu a přistávací hák. Luftwaffe přijala palubní stíhačky k testování, ale jak zájem o letadlové lodě kolísal, ocitaly se střídavě u zkušebních jednotek a u bojových útvarů na frontě.

Po zrušení stavby nosiče dosloužily zastarávající Bf 109T při výcviku. Němci kromě toho vyzkoušeli například také československé Avie B-534. Technici vyztužili jejich trupy, aby křehké stroje zvládly namáhání při startech pomocí katapultu. Pod zadní část nainstalovali sklopný přistávací hák a zahájili testování.

O zkouškách se bohužel dochovala pouze informace, že se onen hák z trupu avií často vytrhával – jejich konstrukce zkrátka pro takové účely nebyla dimenzována. Pro potřeby letadlových lodí měl vzniknout zcela nový letoun pro průzkum a torpédové údery. O zakázku soutěžily typy Arado 195 a Fieseler Fi 167, přičemž druhý se ukázal jako výkonnější.

I tak šlo o dvouplošník s pevným podvozkem, který navíc kvůli průtahům se zavedením lodi do služby rychle zastaral. Jeho roli měl převzít modifikovaný střemhlavý bombardér Ju 87, u něhož se počítalo i s útoky v původní roli. Upravených Ju 87C určených pro střemhlavé bombardování vzniklo přestavbou Ju 87B jen několik kusů, konverze na torpédový bombardér se nedočkal ani jediný stroj.

Testování a neslavný konec

V roce 1937 zahájila Luftwaffe na základně Travemünde na pobřeží Baltského moře intenzivní zkoušky, které zahrnovaly především simulované starty a přistání. Vojáci nakreslili na beton obrys celé lodě i letové paluby, přes kterou natáhli záchytné lano. Letový provoz na tomto modelu začal na jaře 1938 s letouny Heinkel He 50, Arado Ar 195 a Arado Ar 197. Později Němci nainstalovali do cvičného prostoru výkonnější brzdný naviják, který umožnil testovat přistávání těžších letounů včetně Ju 87 a Fi 167. Celkem se zde uskutečnilo kolem 1 800 zkušebních přistání, z toho 1 500 bylo úspěšných.

Pro nácvik vzletů upevnila Luftwaffe na model paluby katapult vyprojektovaný firmou Heinkel. Testy startů, do nichž se zapojilo několik typů letadel včetně Bf 109, začaly v dubnu 1940. Již za dva měsíce považovali představitelé letectva výsledky za uspokojivé. Mezitím však nevyjasněná strategie Kriegsmarine spolu s technickými problémy stavbu letadlové lodi neúměrně protahovaly. Podle části historiků představoval Graf Zeppelin úctyhodné technické dílo už jen proto, že se němečtí konstruktéři neměli kde inspirovat.

Graf Zeppelin

• Standardní výtlak: 28 090 t
• Délka: 262,5 m
• Šířka: 31,5 m
• Ponor: 8,5 m
• Pancéřování: 100 mm
• Pancéřování letové paluby: 40 mm
• Rychlost: 33,8 uzlu (62,6 km/h)
• Dosah: 15 400 km při 19 uzlech (35,2 km/h)
• Posádka: 2 026 mužů
• Výzbroj: 16× 150mm kanón, 12× 105mm kanón, 22× 37mm protiletadlový kanón, 28× 20mm protiletadlový kanón
• Letouny: 41–43 stíhacích Bf 109T, střemhlavých Ju 87C a torpédových Fi 167 

Některé prvky designu se však kvůli této nezkušenosti rodily jen pomalu a s potížemi. Projekt brzdily i kompetenční spory o to, zda bude plavidlo a jeho letecký park spadat pod velení námořnictva, či letectva. Trup lodi byl slavnostně spuštěn na vodu 8. prosince 1938 a ještě v květnu 1941 velkoadmirál Raeder přes všechny obtíže stále věřil ve zdárné dokončení plavidla během jednoho roku. Další rok by pak zabraly testy a výcvik posádky. Jak válka pokračovala, rostlo však Hitlerovo rozčarování z výkonů hladinových lodí.

Osud plavidla byl zpečetěn, jakmile Raedera nahradil v lednu 1943 v čele Kriegsmarine Karl Dönitz, který zanedlouho poté nechal práce na téměř dokončené letadlové lodi zastavit. Lépe se nevedlo ani sesterské lodi Flugzeugträger B, pro niž se počítalo se jménem Peter Strasser (jednalo se o důstojníka sloužícího za první světové války u vzducholodí). Práce na trupu začaly roku 1938, avšak v září 1939 přišel rozkaz je zastavit, jelikož dostala prioritu stavba ponorek. Rozpracovaný trup rezavěl v loděnici do února 1940, kdy Raeder nařídil jeho sešrotování.

Cvičný cíl Rudé armády

Z plavidla Graf Zeppelin dělníci záhy odmontovali nainstalovanou výzbroj, která pak posílila německá opevnění v Norsku. Loď sloužila jako plovoucí skladiště a několikrát změnila přístav. Nakonec zakotvila ve Štětíně, kde s nepočetnou udržovací posádkou dva roky chátrala. Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, nechal kapitán otevřít ventily a potopit loď na mělčině.

Zároveň exploze náloží poškodily pohonné ústrojí. Osud lodi po německé kapitulaci byl mimo SSSR dlouho nejasný. Sověti se rozhodli Graf Zeppelin v omezené míře používat a loď z mělčiny na jaře 1946 vyzvedli. Podle dostupných informací na ni naložili kontejnery s vybavením či válečnou kořistí a předpokládalo se, že ji vyslali do Leningradu. Některé zdroje uváděly, že plavidlo cestou najelo na minu a potopilo se, jiné tvrdily, že chybně uložený materiál narušil stabilitu a loď se převrátila.

Ve skutečnosti chtěla Rudá armáda využít loď Graf Zeppelin jako cvičný cíl a získat zkušenosti s taktikou úderů na tuto kategorii plavidel. V útrobách lodi explodovala řada granátů a pum a analytici zjišťovali jejich účinnost na konstrukci. Nakonec se Graf Zeppelin v polovině srpna 1947 potopil po zásahu dvěma torpédy. Poloha vraku zůstávala po dlouhá desetiletí neznámá.

Až v červenci 2006 objevila loď polské naftařské společnosti Petrobaltic 55 km severně od polského přístavu Władysławowo vrak, který rozměrově odpovídal německému nosiči. Potápěči polského námořnictva záhy potvrdili, že se jedná o Graf Zeppelin. Nešťastná loď, z jejíž paluby nikdy nevzlétl jediný letoun, odpočívá v hloubce 87 m dodnes. 

Nový satelit Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) vynesla na oběžnou dráhu raketa Atlas V na konci minulého roku. „Není pochyb o tom, že nasazení GOES-R přinese revoluci v předpovědi počasí, jak ji známe. Pro meteorology bude tato změna stejná, jako kdyby se přecházelo z černobílé televize rovnou na barevnou, navíc ve vysokém rozlišení,“ nešetřil silnými slovy Stephen Volz z americké agentury NOAA. 

Satelit s označením GOES-R se pohybuje po geostacionární dráze ve výšce 36 000 kilometrů je zatím v kalibračním a ladicím režimu. Do plného provozu by měl přejít v první polovině letošního roku. Evropy se novinka příliš nedotkne, satelit má pokrývat především oblast Spojených států a nejbližšího okolí.

Přesnější předpověď

Nejcennějším přístrojem na palubě GOES-R je ABI – Advanced Baseline Imager. Ten má poskytovat fotografie mraků a bouří s vyšším rozlišením. Rozdíl nebude jen v kvalitě fotek, ale i ve frekvenci jejich pořizování. Přístroj se dokáže zaměřit na specifické cíle – třeba bouře a hurikány, a pokud je to potřeba, může pořizovat jejich snímky každých 30 sekund.

Na palubě GOES-R se nachází i historicky první globální mapovač blesků – Geostationary Lightning Mapper. Ten bude zaznamenávat nejen výboje mezi mraky a zemí, ale i blesky, které probíhají mezi mraky navzájem. Tato měření budou možná jak ve dne, tak i v noci po celé západní polokouli, což opět přinese zlepšení předpovědi počasí. Další přístroje se mají zaměřit na Slunce a solární bouře.

Nápad založit fitness centrum určené naháčům vznikl během dovolené v jižní Francii, kde Helen Smithová navštívila známé nudistické pláže. „Přišlo mi to jako skvělý způsob oslavy lidského těla,“ okomentovala svůj nápad trenérka Helen. 

Prvního kurzu, který se konal v Southamptonu se zúčastnilo deset cvičenců, ve věku od 33 do 70 let, kteří prošli pečlivým výběrem. „Jde výhradně o cvičení, jakékoliv jiné aktivity jsou během kurzů zcela vyloučeny,“ říká o svém projektu trenérka.

Podle Helen Smithové má cvičení bez oblečení své nesporné výhody. Oblečení může zakrývat nesprávné držení těla během jednotlivých cviků. Odpadá také starost o propocené oblečení.

Nudistická cvičení zatím probíhají v Southamptonu v Nursling Village Hall jednou měsíčně a jedna hodina vyjde na 8 liber. Vzhledem k velkému zájmu ale Helen plánuje rozšíření a „nahé hodiny“ hodlá nabídnout i v Londýně.   

Na území Mexika se nachází přibližně 3 tisíce sopek. Jen 14 z nich je ale považováno za aktivní. Jednou z těch nejnebezpečnějších je 3 820 metrů vysoký vulkán Colima. Lávu, kouř a sopečné plyny chrlila sopka Colima za posledních 500 let nejméně čtyřicetkrát. Nyní je tento vulkán, kterému se přezdívá Ohnivá sopka, opět aktivní. K erupci došlo ve středu krátce po půlnoci místního času a popel vystoupal až do výšky dvou kilometrů.

Trvalo to jen 10 sekund. Devatenáct paneláků, z nichž některé byly až 12 pater vysoké, se během okamžiku sesunulo k zemi, během řízené demolice v čínském městě Wu-chan. Část zdejšího sídliště musela ustoupit plánované výstavbě nové obchodní čtvrti. Šlo o poměrně komplikovanou operaci, v těsné blízkosti demolovaných domů se nachází nákupní centrum, železniční trať, silnice, elektrostanice a další důležité objekty. Podle zpráv čínských médií ale vše proběhlo zcela hladce a podle očekávání.

V mořském akváriu města Townsville na severovýchodním pobřeží australského státu Queensland mají samici žraloka zebrovitého (Stegostoma fasciatum) jménem Leonie.

V letech 1999 až 2012 žila Leonie s partnerem, s nímž měla přes 20 potomků. Pak se její partner přesunul do jiného akvária a Leonie byla od té doby sama.

Pak se zcela překvapivě v roce 2016 Leonii narodila tři mláďata. Vědci si nejprve mysleli, že si samice nějak uschovala spermie bývalého partnera. Ale test DNA narozených mláďat ukázal, že všechna tři mají DNA výhradně od své matky.

TIP: Který obratlovec se dožívá nejvyššího věku? Překvapivě žralok malohlavý

Žraločice Leonie je teprve třetí známým živočichem, u něhož je zdokumentováno, že se nejprve množil pohlavně, a pak se „přepnul“ do nepohlavního množení. Vědci se teď ale domnívají, že tento fenomén je v přírodě častější, než se původně zdálo.

Hubbleův vesmírný dalekohled detekoval několik exokomet, které se řítí přímo do mladičké hvězdy HD 172555. Tento hvězdný systém vznikl asi před 23 miliony let a je téměř za humny. Pozorujeme ho ve vzdálenosti 95 světelných let.

Systém HD 172555 je jedenáctým, v němž jsme objevili exokomety anebo máme důvodné podezření, že tam jsou. Ve všech případech jde o čerstvě zrozené hvězdy. První hvězdou s objevenými exokometami se stala Beta Pictoris, druhá nejjasnější hvězda v malém souhvězdí Malíře.

Plyn s křemíkem a uhlíkem

Přítomnost exokomet u hvězdy HD 172555 podle badatelů NASA prozrazují velmi rychle se pohybující oblaka plynů, která obsahují stopy křemíku a uhlíku. Tento plyn je s největší pravděpodobností pozůstatkem dezintegrovaných exokomet.

TIP: Drama ve Sluneční soustavě: Hubble pozoroval spektakulární rozpad komety

V této soustavě sice exokomety směřují ke hvězdě, ale cestou se řada z nich srazí s plynnými obry soustavy. Podobné procesy, při nichž masivní gravitační síla velkých planet katapultuje komety směrem ke hvězdě, pozorujeme i ve Sluneční soustavě.

V severských ságách se praví, že kameny jsou poutníci, kteří nedošli cíle. Z tohoto pohledu cesta kamenů, o nichž pojednává tento text, skončila ve Východních Čechách, v přírodní rezervaci Maštale. Rezervace byla vyhlášena roku 1993 na ploše 1083,6 hektarů a pískovcové a opukové skály zde vytvářejí bizarní skalní útvary. Můžete tady vidět kaňonovitá údolí, soutěsky a skalní bludiště, tunely, jeskyně i skalní převisy. Kamenné „poutníky“ bohatě zdobí kapraďorosty a mechorosty.

Hrady pískovcové a podzemní

Na rozmezí České tabule a Českomoravské vrchoviny, přesněji na pískovcové plošině mezi Budislaví, Jarošovem, Vranicemi a Prosečí, která je pokryta převážně kyselými dubovými bory, chudou bučinou a reliktními bory, můžete objevit poklad voštinových pískovců. Plošina je rozdělena čtyřmi údolími (V kvíčalnici, Voletínské údolí, údolí Vranického potoka a Karálky), jež jsou situována od jihu k severu a vzájemně oddělena hřbety Kozince, Chlumu a Borku. Celá klidová oblast nese název Budislavské skály.

TIP: Kameny ve vzácné rovnováze aneb Balvany na špičce

Ve zdejších vlhkých roklích dosud můžete běžně vidět mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), na sluncem zalitých skalách se ráda vyhřívá ještěrka obecná (Lacerta agilis) a stále vzácnější zmije obecná (Vipera berus). V tichých skalnatých roklích lze se štěstím potkat i jezevce lesního (Meles meles), který si v odlehlých místech buduje své podzemní hrady a ze vzácnějších ptáků můžete zastihnout ořešníka kropenatého (Nucifraga caryocatactes). I místní flóra se pochopitelně má čím pochlubit. Jejím klenotem je zejména vzácná rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).

Liščí a Myší díra i Pancířová loď

Výchozími body k nalezení „pískovcového pokladu“ jsou na jižním okraji oblasti obce Budislav a Borek a na severním cípu Vranice. Pokud vyrazíte na pohodlnou túru za skrytými přírodními poklady z Budislavi, povšimněte si na škole pamětní desky spisovatele Petra Jilemnického. Jestliže vyjdete od myslivny Na borku, určitě vaší pozornosti neunikne pamětní deska spisovatelky Terezy Novákové, která zde začala své národopisné studie a životem místních lidí se inspirovala pro první povídky (např. v knize Úlomky žuly).

Žlutě značená turistická stezka vás zavede uzoučkou Liščí dírou k bizarnímu skalnímu útvaru Pod deštníkem. Uprostřed Městských maštalí se tyčí impozantní skalní útvar – Hrad, který svému jménu dělá čest. Žlutá značka vás dál povede k červené značce ve Voletínském údolí, kde čeká další skalní bonbónek – Pancířová loď.

Mezi Voletínským údolím a údolím Vranického potoka narazíte na Myší díry – jde o atraktivní soustavu uzoučkých roklí a rozmanitých skalních útvarů.

Vařící studánka a stůl pro Žižku

Ve Voletínském údolí čekají kameníchtivého poutníka další skvosty. Mezi hřbítky Kozince a Chlumu u Voletínského potoka (který ústí do Vranického potoka) najdete skalní útvary U kostelíčka a Velrybu. Na levém břehu se můžete osvěžit vodou ze studánky Voletinka (asi 500 metrů za skálou U kostelíčka), jejíž voda se „bíle vaří“ – vyvěrá totiž z pískovce pod značným tlakem.

Nad levým břehem ve skále houbovitého tvaru lze objevit Purkmistrovu jeskyni, která ovšem není pravou jeskyní, neboť je tvořena skalními stěnami a shlukem balvanů. V bočním údolí – V kvíčalnici, kudy teče přítok Voletinského potoka, pak můžete zasednout za Panský stůl, jemuž se často říká i Žižkův stůl. V pískovcovém balvanu je zde vytesané sedátko.

Loupeživý rytíř, nebo filantrop?

Když budete pokračovat dál po červené turistické značce, dorazíte do pověstného skalního bludiště Toulovcových maštalí (kilometr od Vranic, 1,5 km od Boru u Skutče). Skalní labyrint je zahlouben do pískovcové plošiny a nevystupuje tedy nad okolní terén. Soustava uzoučkých roklí je centrálně rozvětvena a vytváří skryté skalní městečko. Můžete vstoupit do Kuchyně, projít Sklepem a protáhnout se uzoučkou chodbou Myší díry, za níž vás ohromí skalní útvar nazývaný Zvon.

Podivné jméno této lokality má původ v lidových pověstech. Podle nich zde měl v 15. století tajný úkryt údajně loupeživý rytíř Vavřinec Toulovec z tvrze v Jarošově. Dnes už těžko zjistíme, zda byl Toulovec skutečně lapka. Písemné prameny však naznačují, že podporoval zřízení a provoz litomyšlského špitálu.

Bonus navíc

Jestliže vás apetit na skalní lahůdky pořád nepřešel, jistě si nenecháte ujít tři kilometry dlouhé skalnaté údolí Karálky. Za zmínku stojí například Mojžíšova studánka při toku potoka ve skále nad pravým břehem nebo Dudychova jeskyně umístěná jeden kilometr před Borem u Skutče. Opět jde o nepravou jeskyni, kterou v tomto případě tvoří skalní komín s vytesanými stupni. Asi o půl kilometru dál je Petrovna, nepřehlédnutelný pískovcový suk s pěkným výhledem do údolí.

Proti proudu času

Když se vám již poštěstilo navštívit tento zajímavý kraj, bylo by škoda vynechat tajemné Pivnice, kterým se také říká Žižkovy maštale. Jak vznikl název Pivnice se lze jen dohadovat. Chladná rokle, kam sluneční svit pronikne jen stěží, patrně připomínala sklep – pivnici. Žižkovy Maštale se místu říká díky pověsti, která tvrdí, že se zde svého času údajně skrývala husitská vojska v čele s hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova.

Východištěm k této fascinující lokalitě je maličká a půvabná osada Dolany, jen dva kilometry severovýchodně od Nových Hradů. Pivnice (na některých mapách značena jako Pivnická rokle) začíná půl kilometrů nad osadou. Cesta není značena, musíte postupovat proti toku potoka. Nenápadný potůček, razící si cestu mezi kameny, vás zavede do pískovcových kaňonů křídového stáří.

Miniatury amerických kaňonů

Pivnice je možno bez nadsázky považovat za nejdivočejší a nejkrásnější partie celé zdejší pískovcové oblasti. Dvě pivnické soutěsky vznikly vymíláním vodními toky od starších čtvrtohor, při úpatí tvoří kolmé skalní stěny, jinde žleby a průrvy – v nejužších partiích jen 60 cm široké. Prostě nádhera – za slunce i deště! Jde o nejkrásnější americké kaňony v kolibřím českém vydání. Skály jsou názornou učebnicí geologie – často je patrné nasedání pískovců na staré krystalické podloží, které je tvořeno žulou a rohovci. Při průstupu romantickými Pivnicemi je jistě namístě opatrnost, i když zvláště exponovaná místa jsou zabezpečena a zprůchodněna kovovými žebříky. Jsem přesvědčen, že i zpovykaný turista – „který už všechno viděl a všechno zná“, na návštěvu Pivnické rokle hned tak nezapomene.

V těsné blízkosti Pivnice se nachází rovněž zajímavá Střítežská rokle (od sebe je odděluje jen výrazné návrší zvané Kozinec). Rokle je dlouhá asi kilometr, nevede jí žádná stezka a je obtížně prostupná. Ale stojí za vynaloženou námahu…

Rokokový bonus

Jestliže máte čas a zatoužili jste se po zhlédnutí výtvarných kousků matky Přírody pokochat dílem lidských rukou, můžete z Karálek zamířit dál po červené značce do Nových Hradů. Naleznete tam perlu rokoka – zámek, který stavěl Jan Antonín Harbuval-Chamaré podle plánů Josefa Jägera. Zámek byl dokončen roku 1777 a často bývá nazýván „české Versailles“. Od května do září je otevřeno každý den včetně pondělí od 10.00 do 16.00 hod, v dubnu a říjnu ve stejnou dobu, ale pouze o víkendech a svátcích. Mimo sezónu je třeba se před návštěvou domluvit. Více viz www.nove-hrady.cz

Rady do batohu

Pro milovníky dalekých rozhledů byla v roce 2002 postavena na Jarošovském kopci (539 m n. m.) dvanáctimetrová Toulovcova rozhledna. Za jasných dnů je z ní možno dohlédnout až na Orlické hory a dokonce prý až na Krkonoše.

Popisovanými lokalitami vás bezpečně provede turistická mapa Vysokomýtsko a Skutečsko, kterou vydal Klub českých turistů (měřítko 1:50 000).

Ještě v neděli 20. listopadu ráno se král cítil naprosto zdráv a po ranní mši byl plný mladického života. První příznaky přišly v 16 hodin odpoledne, kdy Ladislava rozbolela hlava a zřejmě i ruce a nohy. Zatím nic vážného. Jenže už v noci se mu vyvrhly dvě hlízy a hlavně trpěl bolestivými zduřeninami v oblasti třísel, které však nerozumný sedmnáctiletý mladík před lékaři zatajil.

Poslední hodiny

A tak mu lékaři zatím doporučili jen se vypotit. Dovolili mu ráno vstát a zúčastnit se soudu, při němž prý na králi nebyly znát známky bolesti, ale přítomní si všimli jeho stísněnosti ve tváři a v řeči. Odpoledne se účastnil veselého stolování a večer pojedl s chutí ředkvičky, o nichž později někteří tvrdili, že byly otrávené. Pak ho ovšem přepadly silné bolesti žaludku, které se během noci změnily v záchvaty. Kolem čtvrté ráno už v úterý 22. listopadu nechal přivolat lékaře, kteří objevili už veškeré příznaky včetně bolavých třísel a dalších hlíz. Vyšetřili moč, ale nic závažného nenalezli. Předepsali mu tedy léky, jako by byl otráven: dávidla a projímadla, aby ze sebe dostal vše špatné pryč. A pouštěli mu žilou, což byl tehdy nejobvyklejší způsob léčení kdečeho.

Jenže přes den se králův stav výrazně zhoršil. Občas upadl do mdlob, a i když byl při vědomí, cítil se stále více schvácený a lékaři nahmatali další hlízy i v hloubi těla. Večer prý ještě při plném vědomí z okna pozoroval kometu, kterou ovšem všichni považovali za špatné znamení. Na žádný další způsob léčby lékaři nepřišli, a tak se králův stav dramaticky zhoršoval. Příštího dne, ve středu 23. listopadu dopoledne, si k sobě zavolal Jiřího z Poděbrad. Poděkoval mu za péči o království, informoval ho o své poslední vůli a žádal poslední svátosti včetně zpovědi. Bylo mu jasné, že brzy zemře. Stalo se tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, přičemž těsně předtím mu ještě zčernaly oči, nos i jazyk a na trupu vyskočily černé skvrny – podkožní hematomy. Jinak ovšem skonal při plném vědomí mysli.

Na co král zemřel?

Spekulace současníků, pozdějších historiků i lékařů zahrnovaly především dvě verze: otravu a mor. Ladislavovy ostatky byly mnohokrát zkoumány, ale otravu neprokázaly. Až antropolog Emanuel Vlček v osmdesátých letech moderními metodami při zkoumání ostatků konečně stoprocentně prokázal, že král zemřel na jistý druh leukémie (hemastoblóza lymfatického typu) s neuvěřitelně rychlým průběhem.

TIP: Vzestup husitů: Co pomohlo Jiřímu z Poděbrad na trůn?

Otázkou zůstává jen to, zda král dostal nemoc dědičně, nebo ji vyvolaly otřesné psychické zážitky z Bělehradu a Budína za poslední rok – čili prožitý stres. Tomu by mohla nasvědčovat i předchozí nespavost a živé sny.

Vojska SS se potýkala s nedostatkem zkušených důstojníků na všech stupních velení, protože na počátku války byl jen málokterý z příslušníků Wehrmachtu ochoten přestoupit do této organizace. I ve vyzbrojování a zásobování divize SS za armádou prozatím zaostávaly, a to i přes stálou podporu Heinricha Himmlera i samotného Hitlera. Ani jeden z těchto pohlavárů třetí říše neměl rád aristokratické generály a maršály. V řadách SS tak mohli udělat důstojnickou kariéru i muži, kteří by v armádě tuto šanci nikdy nedostali. Těsně před zahájením západního tažení pohlížel Wehrmacht na SS i přes úspěšné nasazení v Polsku stále jako na dobrodruhy s fanatickými politickými názory.

Neslavné začátky

Divize SS Totenkopf se dočkala svého prvního bojového nasazení v Belgii a Holandsku. Nepředvedla zde nijak oslňující výkon a navíc utrpěla těžké ztráty. Velení poté formaci přesunulo do zálohy, kde ale nezůstala příliš dlouho. Již 21. května esesáci bojovali u Cambrai, kde se jednotky generála Rommela dostaly do svízelné situace a potřebovaly posily.

Čerstvě dorazivší divize Totenkopf dostala za úkol vyčistit území kolem města, ale stala se cílem mohutného protiútoku britské 1. tankové brigády. Pro mnohé příslušníky SS šlo o první těžké boje a tváří v tvář tankům Matilda II, na jejichž pancíř německé 37mm kanóny nestačily, zpanikařili. Nebezpečnou situaci zachránily až nálety střemhlavých bombardérů a nasazení 88mm děl protiletadlových baterií. Po odražení spojeneckých obrněných sil postupovala divize SS pomalu ke kanálu Lys, kde však kladli Britové tuhý odpor.

Spojenci zde vedli úspěšný boj na zdrženou a nakonec se stáhli do Dunkerque. Esesáci již dříve odmítali brát do zajetí příslušníky koloniálních jednotek, které považovali za rasově méněcenné, a popravovali je na místě. Nedaleko Dunkerque se pak dopustili také masakru britských vojáků. Před tímto přístavem pak divize Totenkopf několik dní počkala, než se vydala dále na jih. U města Boulogne se formace zreorganizovala a pokračovala směrem ke španělským hranicím, kde ji zastihla francouzská kapitulace.

Zde pak zůstala posádkou až do jara 1941. Těžké ztráty postupně nahrazovali nováčci přicházející z výcvikových zařízení SS a došlo také k výraznému posílení dělostřeleckých jednotek a přepravních kapacit. Většinou se však jednalo o kořistní francouzské kanóny a automobily. Divize Totenkopf se v klidu připravovala na další nasazení v připravované válce proti Sovětskému svazu. Tam již měli vojáci se znamením smrtihlava předvést mnohem lepší bojové výkony než ve Francii

Diktátorova elita

Bojů na západě se zúčastnila také prestižní jednotka Leibstandarte Adolf Hitler (LSSAH), která měla teoreticky sloužit jako osobní stráž samotného diktátora. Před útokem na Francii měla sílu pluku a podléhala 18. armádě generála Georga von Küchlera, která měla útočit na Nizozemí. Esesáci se touto zemí prohnali jako vítr a po kapitulaci holandské armády je vrchní velení přesunulo do oblasti Dunkerque. Zde se měli 24. května zastavit u kanálu Aa a vyčkat, než Luftwaffe zničí obklíčené spojenecké jednotky.

Velitel LSSAH SS-Obergruppenführer Joseph Dietrich však došel k závěru, že bude výhodnější kanál přeplout a obsadit výšinu Watten, ze které jeho pluk ohrožovalo britské dělostřelectvo. Bez ohledu na porušení bojové sestavy jednotky SS vyrazily do útoku a kopce dobyly. Dietrich měl štěstí – místo pokárání za ignorování rozkazu se dočkal Rytířského kříže Železného kříže. Velitel LSSAH riskoval i nadále. Dne 28. května postup jeho oddílů zastavil zuřivý britský odpor okolo města Wormhoudt, a tak se rozhodl vyrazit na frontu a vyřešit situaci na místě.

Jeho řidič zabloudil a automobil zasáhla nepřátelská palba. Dietrichovi se podařilo zničený automobil opustit a musel se několik hodin potupně skrývat v silničním příkopu, než jej zachránily postupující německé tanky. Právě u Wormhoudtu pak Leibstandarte Adolf Hitler spáchala těžký válečný zločin, když její příslušníci povraždili desítky britských zajatců. Po skončení bojů kolem Dunkerque postupovala LSSAH k řece Sommě a po jejím překročení až k Marně, kde ji zastihla 14. června zpráva o obsazení Paříže.

Pokračování: Znamení smrtihlava (2): Jakých výsledků dosáhla Waffen-SS ve Francii

Boje ale pokračovaly dál a elitní pluk SS se probíjel silnou obranou v okolí Lyonu a po jejím prolomení pokračoval čelním útokem až do Vichy. Když Francie podepsala 22. června kapitulaci, přesunula se jednotka do Met, kde byla postupně doplněna, a později se rozšířila na brigádu. Esesáci ve Francii zůstali až do března 1941, kdy se přesunula do výchozích pozic pro operaci Barbarossa.