Sonda Juno pořídila další výjimečný snímek Jupitera. Tentokrát se do hledáčku kamery JunoCam dostala anticyklóna známá jako Malá rudá skvrna. Přívlastek „malá“ je v tomto případě poněkud zavádějící, Malá rudá skvrna má totiž průměr téměř srovnatelný s naší Zemí. Jde o třetí největší známou bouři v naší Sluneční soustavě – větší je jen Jupiterova Velká rudá skvrna a hexagonální bouře na Saturnu.

Malá rudá skvrna se pohybuje směrem k východu a její oblaka rotují proti směru otáčení hodinových ručiček (tzv. anticyklonální proudění) – pravděpodobně se jedná o oblast vysokého tlaku. V tomto smyslu je v protikladu s pozemskými hurikány, což jsou oblasti nízkého tlaku. 

Malá rudá skvrna je také samozřejmě mnohem silnější než nejsilnější pozemské uragány. Odhaduje se, že větry v této anticyklóně dosahují rychlosti okolo 620 kilometrů v hodině. Pro srovnání - Saffirova-Simpsonova stupnice pozemských hurikánů počítá s maximem 280 kilometrů v hodině pro hurikány nejvyšší síly kategorie 6.

Dnes je na své dlouhatánské nohy pyšná, vždy tomu tak ale nebývalo. Caroline Arthur si v mládí kvůli své výšce vyslechla nejednu štiplavou poznámku. „Říkali mi všelijak, nejčastěji mrakodrap,“ vzpomíná dnes devětatřicetiletá Australanka na krušné chvilky v dětství. Ani dnes není se svou výškou 188 centimetrů snadno k přehlédnutí. Impozantní výšku této bývalé modelky podtrhují její neobyčejně dlouhé nohy. Od kyčle k patě měří 130,8 centimetru což představuje 69 % její výšky! 

Titulem dámy s nejdelšíma nohama a zápisem v Guinessově knize rekordů se aktuálně pyšní Ruska Světlana Pankratova, jejíž nohy měří 132 centimetry. Rozdíl je to natolik malý, že se Caroline rozhodla, že si své nohy nechá oficiálně přeměřit. „Rozhodně mám nejdelší nohy v Austrálii, zda jsou i nejdelší na světě se brzy uvidí,“ říká s úsměvem dlouhonohá Australanka.

Ideál renesanční ženy požadoval štíhlou postavu a vysoké klenuté čelo. Barva pokožky měla být světlá až bílá, čehož se dosahovalo nanášením pudrů a mastí.

Piha kam se podíváš

Nejdražší dar

Název: Breguet – Grande Complication
Cena: 762 milionů korun

Momentálně nejdražší hodinky světa vznikly jako dar pro francouzskou královnu Marii Antoinettu: Tajný ctitel údajně zadal v roce 1782 jejich výrobu věhlasnému hodináři Abrahamu-Louisi Breguetovi s tím, že na nich nemá šetřit zlatem, strojek má být pokud možno co nejkomplikovanější a čas ani rozpočet nehrají roli.

Zmíněný skvost dokončil teprve v roce 1827 Abrahamův syn, a panovnice si tak dárek neužila – tou dobou byla totiž už 34 let po smrti. V roce 1983 hodinky někdo ukradl z jeruzalémského muzea L. A. Mayera a dlouhá léta o nich nikdo neslyšel. Později se však zloděj na smrtelném loži přiznal, v prosinci 2007 se lup našel a nyní je vzácný kousek opět k vidění ve zmíněné expozici. Jeho cenu odborníci odhadli v přepočtu na 762 milionů korun.

Bankéřovy cibule

Název: Patek Philippe – Henry Graves
Cena: 381 milionů korun

Jedinečné hodinky si v roce 1925 objednal bankéř Henry Graves mladší, údajně aby předčil svého sběratelského konkurenta Jamese Warda Packarda. Jejich strojek je uložen v 18karátovém zlatě a z hlediska mechaniky jde o jedno z nejkomplikovanějších hodinových zařízení na světě: Společnost jej navrhovala a sestavovala celkem osm let a hotové nabízelo ve své době neuvěřitelných 24 funkcí.

V roce 1999 koupil hodinky jistý sběratel za částku, jež v přepočtu na dnešní ceny odpovídá 381 milionům korun. Tehdy se tudíž jednalo o nejdražší hodinky na světě – pak se však vrátily na scénu Breguetovy Grande Complication a titul si přivlastnily. 

Milionová obyčejnost

Název: Patek Philippe – Ref. 1518
Cena: 283 miliony korun

Obvykle se cena hodinek odvíjí od komplikovanosti strojku a drahých materiálů použitých při výrobě. Ref. 1518 však představují přesný opak: Jejich výjimečnost podtrhuje fakt, že na rozdíl svých kolegyň, které halí zlato (žluté či růžové), jsou oděny v oceli. „Obyčejná“ série luxusních hodinek Patek Philippe čítá pouhé čtyři kusy a exemplář s pořadovým číslem 1 drží od letošního listopadu rekord nejdražších náramkových hodinek prodaných v aukci – vydražil se v přepočtu za neuvěřitelných 282,8 milionu korun. Předchozím rekordmanem byly přitom rovněž hodinky Patek Philippe, konkrétně model 5016A, jehož cena se vyšplhala na 185 milionů korun.

Věčné diamanty

Název: Hublot – Big Bang Geneve
Cena: 127 milionů korun

Zatímco ocelové Ref. 1518 lákají na svou „jedinečnou všednost“, v případě hodinek Big Bang Geneve se firma Hublot skutečně překonala: Jejich strojek je uložen v těle z bílého zlata a společnost mu dělá víc než 1 200 diamantů, přičemž každý má alespoň tři karáty. Na vzniku výjimečného kousku se podílelo sedmnáct odborníků, z toho dvanáct brusičů, a celý rok trvalo, než se podařilo shromáždit dostatek diamantů. Úplné dokončení nakonec zabralo čtrnáct měsíců. 

Náramkový vesmír

Název: Louis Moinet – kolekce Meteoris
Cena: 111 milionů korun

Kolekce hodinek z dílny společnosti, jež nese jméno otce chronografu Louise Moineta, také vděčí za svou astronomickou cenu použití velmi vzácných materiálů. „Drahokamy“ u řady Meteoris však pocházejí z vesmíru: Hodinky Tourbillon Mars obsahují části 180 milionů let starého marsovského fragmentu, jenž dopadl na Zemi coby meteorit a následně dostal označení Jiddat al Harasis 479. Tourbillon Rosetta Stone zahrnují úlomek Merkuru, Tourbillon Moon zdobí kousek Měsíce, a součástí Tourbillon Asteroid se stal dokonce meteorit neznámého původu.

Jedno unikátní svědectví o střetu církevních a pohanských protikladů zaznamenal dominikán Štěpán z Bourbonu, jenž zemřel roku 1261 v lyonském klášteře uprostřed sestavování sbírky kazatelských příběhů „O sedmi darech Ducha svatého“. Jeho spis obsahuje řadu historek ovlivněných vlastní inkvizitorskou činností, mezi nimiž vyniká neobvyklý případ pojmenovaný „O uctívání psa Guineforta“.

Záhadná mýtina

Rekonstrukce příběhu ukazuje, že si vesničané z francouzského údolí Dombes ve svých náboženských představách postupně spojili kult nějakého světce chránícího děti s galskou pověstí o psech coby zvěstovatelích osudu a s místním lesíkem, který byl zřejmě posvátný odjakživa. Z kulturního prolnutí se zrodila lesní mýtina se studnou, jež mimo jiné sloužila jako poutní místo. Zasvěcena byla svatému chrtovi Guinefortovi, kterého podle pověsti nespravedlivě usmrtil rytíř v domnění, že mu zvíře zabilo dítě. 

O netradičním poutním místě se Štěpán dozvěděl počátkem 13. století, když coby jeden z prvních inkvizitorů procházel v rámci svých povinností horská údolí jižní Francie. Přišlo mu divné, že na lesní mýtinu vodí ženy své ratolesti, polévají je tam studniční vodou či je do ní potápějí a věří v pomoc záhadného Guineforta, přičemž žádný svatý tohoto jména se Štěpánovi nevybavoval. 

Zahladit stopy

Ke svému úžasu pak inkvizitor zjistil, že Guinefort je pes, a okamžitě zakročil: Nejprve svolal vesničany a v kázání jim vyložil jejich blud. Poté se s nimi vydal do lesíka, nařídil pokácet všechny tamní stromy a studnu zasypat, a nakonec obyvatelům zakázal na místo chodit, protože prý bylo posedlé zlým duchem. O svém zásahu posléze informoval všechny panovníky v okolí s prosbou, aby na dodržování zákazu dohlíželi. 

S ohledem na rutinu dominikánova počínání i vypravování lze soudit, že podobné situace nebyly ve 13. století nijak výjimečné. Štěpána tedy zřejmě neznepokojoval přímo kult, který okolo lesní mýtiny vznikl, ale skutečnost, že začala sloužit jako poutní místo kvůli pověře naroubované na křesťanské vyprávění. Náboženské prolnutí mu přitom přišlo natolik zásadní, že se rozhodl jej zaznamenat a věnoval mu prostor ve své kazatelské příručce. 

V roce 2015 zasáhlo Nepál zemětřesení o síle 7,9 stupňů momentové škály. Zanechalo po sobě přes 8 tisíc mrtvých v Nepálu, a také v Indii, Číně a Bangladéši.

Zemětřesení nejen zabíjelo, ale rovněž změnilo tvář krajiny Nepálu. Satelitní data ukazují, že pravděpodobně došlo k poklesu nejvyšší hory světa Mount Everestu. Jeho oficiální výška, která činí 8 848 metrů nad mořem, se mohla snížit o několik milimetrů až několik centimetrů.

TIP: Mount Everest se po zemětřesení v Nepálu posunul o 3 centimetry

Nejistota ohledně výšky Mount Everestu vedla vědce ze sousední Indie k tomu, aby vypravili expedici do Nepálu. Pět badatelů vyrazí koncem zimy a nejvyšší horu světa pomocí moderních technologií přeměří. Pak bude jasné, jestli musíme opravit učebnice.

Některé z pulzarů ve vesmíru vyzařují rádiové vlny, jiné pulzary zase gama záření. Existuje snad více druhů pulzarů? Mezinárodní tým astronomů zjistil, že to s nimi není úplně tak, jak to vypadá.

Badatelé prostudovali dva specifické objekty – pulzary Geminga a BO355+54. Tyto pulzary jsou si v mnohém podobné. Oba dva rotují rychlostí zhruba 5 otoček za sekundu a oba dva také vznikly asi před půl milionem let.

Rádiové a gama pulzary

Pozoruhodné ovšem je, že Geminga patří k intenzivním gama pulzarům, zatímco BO355+54 je jedním z nejjasnějších rádiových pulzarů vůbec. V čem to tedy vězí?

Astronomové přišli na to, že jak Geminga, tak i BO355+54 vlastně vyzařují jak rádiové vlny, tak i gama záření. Záleží jenom na tom, z jakého úhlu pulzary pozorujeme ze Země.

Pulzary vyzařují rádiové vlny z oblastí u magnetických pólů, které jak u Gemingy, tak i BO355+54 mají v místech polárních výtrysků hmoty. Gama záření je oproti tomu vyzařováno z oblasti ve tvaru donutu, který obepíná rovník pulzaru.

Výsledky výzkumu porovnávajícího biodiverzitu hmyzu v rozličných nadmořských výškách v různých obdobích historie Země také naznačily, že biodiverzita je dnes o mnoho menší než byla před desítkami milionů let, kdy teplota na celé zeměkouli nevykazovala velké rozdíly.

„Již asi před 150 lety byl poprvé zaznamenán rozdíl v biodiverzitě daný nadmořskou výškou, který se považuje se za jeden z nejobecnějších zákonů přírody,“ říká jeden z autorů studie Brian Farrell z Harvardské univerzity. „Teď jsme však dokázali, že v době, kdy se většina dnešních organismů diverzifikovala, tedy během eocénu, neexistovala na Zemi roční období a to ani v oblastech, kde jsou teploty nízké.“ Zdá se, že diverzitu v přírodě oslabil právě příchod ročních období mírného pásma. 

TIP: Nebezpečně zorientovaný krokodýl mořský aneb Špatní krokodýli se vracejí

Doposud se vědci snažili velkou druhovou rozmanitost v tropech vysvětlit vyššími teplotami a větším množstvím světla. Skutečnost, že teplota v nejteplejších a nejchladnějších měsících se tu liší jen o pár stupňů, však hraje mnohem důležitější roli. Podle Farrella mohly kdysi dávno palmy, krokodýli a jiní zástupci tropických druhů žít v místech, která dnes tvoří Arktidu.

Pykea inspiroval starý časopis National Geographic Magazine z roku 1924, ve kterém jistý kapitán Zeusler, sloužící v severním Atlantiku, popisoval obtíže při snaze rozbít ledovce dělostřeleckou palbou. Střely prý nedokázaly led vážněji narušit – některým selhaly roznětky, jiné pronikly sotva několik centimetrů do ledu a tam zůstaly trčet.

Ledové základny

V Pykeově hlavě se zrodil nápad – pokud má zmrzlá voda takovéto vlastnosti, nebylo by možné využít ledovců coby vojenských plavidel? Pyke správně předpokládal, že největším zádrhelem by bylo tání ledu při teplotách vyšších než 0 °C. S tímto problémem navštívil vídeňského profesora Hermanna Marka, jenž těsně před anšlusem Rakouska emigroval do Spojených států a během války provozoval laboratoř pro studium fyzikálních vlastností ledu na Brooklynském polytechnickém institutu.

Mark Pykeovi poskytl velké množství informací o vlastnostech zmrzlé vody, nejcennější ale bylo zjištění, že led vybavený izolační vrstvou taje daleko pomaleji. Pro představu – krychle ledu o hraně 300 yardů (274 metrů) by podle Marka při teplotě 11 °C roztála za sedm dní. Pokud by ale tato krychle disponovala izolací, při stejné teplotě by denně ztratila pouze 0,1 % objemu.

Pyke svou vizi nazval Habakkuk (v češtině Abakuk podle starozákonního proroka Abakuka). Své poznatky pak shrnul do zprávy, kterou předal lordu Mountbattenovi. Ten byl Pykeovým nápadem natolik nadšen, že jej po teoretickém ověření konceptu ostatními vědci z útvaru v prosinci 1942 představil samotnému Winstonu Churchillovi. Ministerskému předsedovi se vize obřích ledových základen rovněž zamlouvala a krátce poté rozeslal náčelníkům štábů direktivu udělující projektu Habakkuk nejvyšší prioritu.

Neslavný konec

Habakkuku nakonec zlomily vaz dva hlavní faktory. Prvním byla situace v Atlantiku, neboť během roku, kdy se plavidlo z pykritu (dřevěná drť) rodilo, dokázali Spojenci snížit počet lodí potopených německými ponorkami na desetinu. Nové typy námořních letounů měly delší dolet a lepší vybavení pro vyhledávání a ničení ponorek. Eskortní plavidla dostávala nové a účinnější ofenzivní i detekční prostředky a v neposlední řadě bylo k dispozici stále více eskortních letadlových lodí. Smlouva s neutrálním Portugalskem pak umožnila Britům užívat Azorské ostrovy, čímž Spojenci získali základnu v srdci Atlantiku, tedy něco, co měl poskytnout právě Habakkuk.

Idea ledové lodi tím náhle přestala být tolik lákavá. Druhý hřebík do rakve ambiciózního plánu představovala velikost infrastruktury, která by byla pro masovou produkci pykritu třeba. Aby mohlo být vyrobeno zmíněných 1 700 000 tun ledového materiálu na jednu loď, musela by vzniknout továrna na pykrit o velikosti téměř 40 hektarů.