Vše, co jsme věděli o Plutu před misí sondy New Horizons, by se vešlo na jeden list papíru. Nyní, rok a půl po průletu sondy v těsné blízkosti této trpasličí planety, mají vědci k dispozici drtivou většinu pořízených dat. Nad záplavou fotografií a vědeckých údajů mohou nyní vědecké kapacity bádat dlouhé roky. Mise sondy tím ale zdaleka neskončila, New Horizons míří vstříc novým výzvám.

Nové cíle pro Nové obzory

Aktuálně sonda míří k objektu Kuiperova pásu pojmenovaném 2014 MU69. Dorazit by k němu měla 1. ledna 2019. V porovnání s Plutem je planetka 2014 MU69 miniaturní – průměr Pluta je 2 370 kilometrů, planetka 2014 MU69 je zhruba 50× menší – její průměr vědci odhadují na 45 kilometrů.

TIP: Sonda New Horizons poslala první data z cesty k planetce v Kuiperově pásu

Přestože je podle vědců 2014 MU69 typickým zástupcem objektů Kuiperova pásu, rozhodně nejde o tuctový a nezajímavý balvan. Vědci na základě její trajektorie usuzují, že by mohlo jít o zbytky dávných stavebních kamenů, pocházejících z časů formování Sluneční soustavy. Vzhledem k tomu, že nejsou ohřívány Sluncem, mohou obsahovat vzorky staré až 4,5 miliardy let.

Pokud vše půjde podle plánu, můžeme se těšit na fotografie s ještě vyšším rozlišením než v případě Pluta. 2014 MU69 má mnohem menší gravitaci a sonda se tak k ní dostane mnohem blíž. Vše ale bude záležet na správném načasování a přesném nevedení sondy. Komunikační prodleva bude během průletu kolem planetky 2014 MU69 šest hodin a jakékoliv korekce na poslední chvíli tak budou zcela vyloučené.

Portrétní série zachycující tváře lidí s albinismem je dílem v Rusku narozené fotografky Julii Taitsové, momentálně žijící v Izraeli. „Tato krása je pro mne tak úžasná a čistá, jako by pocházela z pohádkových legend a fantasy příběhů. Jakožto umělec pracující převážně s Photoshopem, jsem posedlá vytvářením fantastických světů. Tahle série byla skvělou zkušeností především proto, že jsem mohla takovou krásu vytvořit i bez zásahu Photoshopu. Výsledkem je čistě přirozená krása,“ okomentovala své dílo Julia.

Před šesti lety to začalo jako bláznivý kutilský projekt v Austrálii. Teď je z toho osobní vznášedlo pro americké vojáky.

Vynálezce Chris Malloy svému vznášedlu říká „hoverbike“. Spojil své síly s americkým ministerstvem obrany a výsledkem je stroj JTARV (Joint Tactical Aerial Resupply Vehicle), osobní pilotovaná kvadrikoptéra, která funguje tak trochu jako létající motorka pro vojenské mise.

TIP: Colin Furze: Zručný youtuber si doma postavil osobní vznášedlo

Nedávno představený prototyp JTARV ve své současné podobě unese náklad o váze 136 kg. Vývojáři už ale pracují na tom, aby hoverbike unesl až 362 kg a dostal se do vzdálenosti až 200 kilometrů.

Bulletin Sovětské antarktické expedice nepatřil v 60. letech zrovna k té nejpopulárnější literatuře. Z četných zpráv o botanických objevech, ložiscích ropy pod ledem nebo o mikroorganismech žijících v mrazivých pustinách však na jeho stránkách v roce 1964 zcela vyčníval článek s lakonickým titulkem „Sebe-operace“ od Leonida Ivanoviče Rogozova.

O diagnóze není pochyb

Devětadvacátého dubna 1961 se chirurg Rogozov, účastník Sovětské antarktické expedice, neprobudil do právě příjemného dne. Vlastní zdravotní stav tehdy ve svém deníku popsal jako únavu a celkovou tělesnou slabost, doprovázenou mírnou teplotou. Nejhorší však byla bodavá bolest v podbřišku, která se navíc rychle stupňovala. Leonid Ivanovič strávil celý den na lůžku s pocitem, že mu každou chvíli praskne břicho. Ztuhlost břišních svalů, citlivost pokožky na dotek a agónie při každém nadechnutí ho nenechávaly na pochybách – jeho slepé střevo se dožadovalo pozornosti. 

Naneštěstí byl sedmadvacetiletý Rogozov v tu chvíli jediným kvalifikovaným lékařem v okruhu dvou tisíc kilometrů a všude kolem zuřila sněhová bouře. Proto se odhodlal k činu, v němž se mísilo absolutní zoufalství s obdivuhodnou chladnokrevností: Apendektomii neboli vyjmutí zaníceného orgánu z břišní dutiny si provede sám.

Příliš mnoho dobrodružství

Když se Rogozov na 6. sovětskou antarktickou expedici dobrovolně hlásil, věděl, že jde do určitého rizika a nebezpečí. A těšil se na něj. Po absolvování školy v Minusinsku totiž nastoupil na Leningradský pediatrický institut, což jeho představy o dobrodružství příliš nenaplňovalo. Prošel tam však semestrálním úvodem do specializované chirurgie, přičemž nabyté znalosti ihned využil a přihlásil se na místo terénního medika v týmu polárníků. 

Uspěl, a přesto jej čekalo zklamání. Až do posledních dubnových dní roku 1961 pro něj totiž mise probíhala nanejvýš fádně: V zásadě se staral jen o správné ukládání odebraných vzorků zmrzlé půdy a také o to, aby tucet jeho kolegů polárníků, s nimiž pobýval na nově založené stanici Novolazarevskaja, netrpěl omrzlinami či nedostatkem vitaminů. Žádné skutečné operace se v polárních pustinách neprováděly. 

Nad tím vším pravděpodobně Rogozov přemítal během těch několika hodin, kdy se bolesti zhoršovaly. Kdyby zůstal v civilizaci, představovalo by odstranění apendixu rutinní zákrok, s nímž by si poradili v každé nemocnici…

Jediný lékař v okolí

Od nejbližší „skutečné“ nemocnice však pacienta dělily tisíce kilometrů a k nejbližší terénní stanici na pobřeží to bylo šestnáct set kilometrů. Žádná z „okolních“ sovětských ani zahraničních základen za polárním kruhem v té době nedisponovala letadlem pro transport. A i kdyby – za okny zuřil mrazivý blizard. 

Na stanici Novolazarevskaja se sice spolu s Rogozovem nacházelo dalších dvanáct lidí, ale nikdo z nich neměl o chirurgických zákrocích sebemenší ponětí. Mladému lékaři přitom zněla v hlavě poučka ze skript: „Pokud se v akutním případě apendicitidy nezakročí včas, dochází k perforaci apendixu, k zánětu dutiny břišní a zpravidla ke smrti.“ Rogozov tudíž dobře věděl, že jeho šance na přežití jsou mizivé. „Transport pacienta není možný, přistání záchranného letadla je vyloučeno a já jsem jediným lékařem na základně,“ zapsal si 1. května do deníku – načež ve dvě hodiny ráno zahájil „sebe-operaci“.

Skalpel, prosím!

K ruce mu byli místní řidič a meteorolog, kteří mu podávali připravené nástroje a nastavovali zrcátko podle instrukcí. Rogozov byl v polosedu, natočený na levý bok a nepracoval v rukavicích. Nejprve si injekčně aplikoval lokální umrtvení, načež vedl břišní stěnou dvanácticentimetrový řez a začal operovat v oblasti pobřišnice. Přitom si lehce poranil přisedající část střeva a musel jej sešít. Poznamenal si také, že ho překvapilo množství vlastní krve. Apendix měl u kořene nepřirozeně tmavou barvu a Rogozov viděl, že prasknutí bylo otázkou hodin. Orgán proto odstranil a přímo do rány si aplikoval antibiotika.

Po první půlhodině práce si musel na chvilku vydechnout, protože hrozilo, že omdlí. Jak později popsal: „Nejhorší okamžik nastal, když jsem si vyjmul apendix. Citelně se mi zpomalil srdeční tep, prsty jsem měl jako gumové. Tehdy jsem si myslel, že to skončí špatně.“ S několika přestávkami nakonec vydržel až k posledním stehům. Ve čtyři hodiny ráno bylo hotovo. Další záznam v deníku zněl: „Úleva nastala téměř okamžitě. Teplota pacienta se vrátila do normálu po pěti dnech, po sedmi dnech byly vytaženy stehy.“ A po dvou týdnech rekonvalescence se Rogozov znovu zapojil do práce. 

Nezlomný sovětský člověk

Vydání zprávy o zmíněné operaci v bulletinu Sovětské antarktické expedice a její pozdější otištění na stránkách British Medical Journal využili Sověti spíš jako nástroj politické propagandy o nezlomnosti ducha sovětského člověka než coby praktický souhrn medicínských doporučení. Hrdina výjimečné události obdržel dokonce Řád rudého praporu práce. 

Po skončení polární mise se Rogozov vrátil na univerzitu a dokončil studia. Na fakultě také potkal životní lásku, českou lékařku Marcelu. Extrémní zákrok nezanechal na jeho zdraví vážnější následky a Leonid Ivanovič se dožil 66 let. Petrohradské Muzeum Arktidy a Antarktidy dodnes vystavuje chirurgické nástroje, jimiž operaci provedl. 

Trvalo to jenom pár dní a je jasno. Právě uplynulý rok byl tím nejteplejším v historii měření, tedy od roku 1880. Potvrzují to nezávislé analýzy povrchových teplot planety americkými agenturami NASA a NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru).

Globální povrchové teploty Země byly v roce 2016 o 0,99 stupně Celsia vyšší, nežli průměrné teploty ve 20. století. Rok 2016 se tím pádem stal třetím rokem v řadě, který ustanovil nový rekord pro průměrnou globální teplotu Země.

TIP: Přihořívá: Rok 2016 byl druhým nejteplejším v americké historii

Pozice měřících stanic i metody měření se během let měnily. Proto není možné porovnávat průměrné teploty jednotlivých let od roku 1880 se stoprocentní jistotou. Odborníci tudíž považují rok 2016 za nejteplejší v historii s více než 95 procentní jistotou.

Koncem srpna zasáhla jeho Strž povodeň. Přívalu dešťů neodolala ani staletá vrba. Za mohutného rachotu se skácela k zemi. Celý výjev prý působil jako apokalypsa aČapka utvrdil v přesvědčení, že nastávají špatné časy. Hned druhý den přetekla hráz rybníka nad Strží a voda se valila na dům. Spisovatel jej opouštěl narychlo. Do Prahy Čapek dorazil s horečkou, která ho už až do smrti téměř neopustila.

Předchozí část: Jak se na Čapkovi podepsala Mnichovská zrada?

Podlomené zdraví

Kromě intenzivní literární a novinářské práce se koncem října pustil do rozsáhlých úprav a oprav letního sídla, které bylo podle původních plánů nutné dokončit před příchodem zimy. Na Strž se tehdy odstěhoval a do Prahy se vracel jen o víkendech. Pobyt v nevytopeném starém domě ještě víc podlomil jeho zdraví. Ani po návratu do Prahy se nešetřil. Usilovně pracoval na svém novém románu Život a dílo skladatele Foltýna. A také se snažil nepodléhat beznaději. Naopak, věřil, že malý národ sice nemůže zvítězit silou zbraní,  ale „silou mravní“. A že hitlerovské Německo bude brzy vracet, co si neprávem přivlastnilo.

Před Vánoci Čapek bojoval s chřipkou. Nejprve to vypadalo, že se jeho stav lepší, poté se však přidal zánět ledvin a zápal plic. Antibiotika tehdy nebyla k dispozici. I když bylo Čapkovi teprve osmačtyřicet let, nikdy neoplýval přílišným zdravím a jeho tělo tuto zátěž nevydrželo. Zemřel doma ve vile v Praze na Vinohradech 25. prosince 1938 kolem šesté hodiny večerní. Olga Scheinpflugová si přála, aby jeho tělo vystavila některá z významných kulturních institucí - Národní divadlo či Národní muzeum.

Představitelé obou však našli výmluvu, proč to nelze. Národnímu muzeu se tehdy „nedostávalo uhlí“. A Národní divadlo, které dříve s úspěchem premiérovalo jeho hry, dokonce nevyvěsilo ani černý prapor, natož aby Čapkovi vypravilo pohřeb. Nejodvážněji se tak projevila katolická církev, jmenovitě opat Strahovského kláštera Monsignore Metoděj Zavoral, který za Čapka sloužil mši v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Uložen byl do hrobu, který měl původně patřit Karlu Hynku Máchovi. Jak tehdy napsal Eduard Bass v Lidových novinách: „Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země".

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

I když kdo ví, za jiných okolností by možná Čapek svůj boj se smrtí vyhrál. Tehdy, na sklonku roku 1938, se však prý ani bojovat nesnažil. Spisovatelka Milena Jesenská okomentovala jeho smrt slovy: „Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a na zápal plic.“

I jeho bratr Josef nad Karlovým mrtvým tělem prohlásil: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku." Josef nemusel být věštec, aby se jeho slova brzy naplnila. Konce války se nedožil, zemřel v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu jen pár dnů před německou kapitulací.

Během bojů ve Stalingradu si dal Vasilij Zajcev za úkol zabít do výročí Říjnové revoluce celkem 150 Němců. Sám později napsal, že průměrně zabíjel čtyři až pět nepřátel denně. Dosáhnout vytyčeného skóre se mu sice nepovedlo, ale jen těsně – oficiální bilance se totiž vyšplhala na 149 zlikvidovaných vojáků.

Předchozí část: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev: Skutečnost, nebo jen výplod propagandy?

Zvěsti o Zajcevových úspěších šly tehdy na frontě od ucha k uchu a jeho reputace rychle stoupala. Život odstřelovače však rozhodně nebyl nějakou procházkou růžovým sadem. Němci měli v snajperském způsobu boje řadu zkušeností a Sověti museli odhalovat různé nástrahy a léčky nepřátelských střelců. Zajcev svou taktiku popsal takto:

Jak na „frice“

„Poté, co jsem získal jisté zkušenosti, jsem se naučil, že zcela zásadní jsou dvě věci – pečlivé pozorování a velká dávka zdrženlivosti. Řekněme, že jste spatřili něco, co vypadalo jako odraz slunce od zapalovače a usoudili jste, že je to odstřelovač, který si zapaluje cigaretu. Může být, ale také nemusí. Zapamatujte si to místo a čekejte – měl by se objevit obláček dýmu. Uběhne nějaká doba, někdy celý den, a pak se na zlomek sekundy zjeví přilba. Nesmíte střílet! I kdybyste ho dostali, nemůžete zatím vědět, kde mezi klamnými pozicemi se skrývá váš skutečný protivník. A pokud vystřelíte a zasáhnete návnadu, jste odhaleni a ničeho jste nedosáhli.“

Přes své úspěchy však nebyl nejlepším. Během bojů o Stalingrad nejvíc skóroval odstřelovač známý pouze jako „Cikán“, který do 20. listopadu 1942 zlikvidoval 224 Němců.

Život hrdiny Už v průběhu stalingradské bitvy byl Zajcev velením 62. armády pověřen výcvikem dalších odstřelovačů a jeho žáci dostali název Zajčata. Celkem měl oficiálně zlikvidovat během své snajperské kariéry 242 nepřátel. Existovalo však několik desítek sovětských odstřelovačů s vyšším skóre. Na prvním místě je třeba jmenovat Michaila Surkovova se 702 zastřelenými, následuje Vasilij Kvachantiradze, který nárokoval 534.

Mezi ženami byla nejlepší Ljudmila Pavličenková s počtem 309 zabitých Němců. Zajcev je však dnes nejznámější. Už 22. února 1943 obdržel titul Hrdina Sovětského svazu, tedy nejvyšší ocenění, jehož mohl dosáhnout. Válku ukončil v hodnosti kapitána a poté se usadil v Kyjevě, kde pracoval jako inženýr a ředitel jedné z místních textilek.

Zemřel 15. prosince 1991 a místem jeho posledního odpočinku se nejprve stal Kyjev, v lednu 2006 Rusové jeho ostatky převezli a pohřbili s vojenskými poctami na Mamajově mohyle ve Volgogradu. Kdo tedy byl Vasilij Zajcev? Žádný superhrdina, ale přesto statečný voják a kvalitní odstřelovač, jehož schopností dovedla sovětská propaganda dobře využít. 

Existoval major König?

K nejlepším pasážím filmu Nepřítel před branami patří dramatické scény Zajcevova souboje s německým odstřelovačským esem majorem Erwinem Königem. Toho prý velení Wehrmachtu poslalo do Stalingradu právě proto, aby slavného sovětského protivníka zlikvidoval. Zajcev jej ve svých pamětech uvádí trochu odlišně jako „majora Köningse, velitele odstřelovačské školy Wehrmachtu nedaleko Berlína“. Dále popisuje, jak obávaného protivníka se svým kamarádem Kulikovem naháněli řadu dní. Nakonec vymysleli léčku, kterou slavný odstřelovač neprohlédl. Zajcev jej poté zasáhl smrtelnou ranou:

„Stiskl jsem spoušť a fašistova hlava klesla. Zaměřovač na jeho pušce dál klidně ležel a odrážel sluneční paprsky. (…) Jakmile se setmělo, naši zaútočili a v průběhu těch nejtěžších bojů jsme s Kulikovem vytáhli mrtvého majora zpod desky, sebrali jeho pušku a doklady a doručili je veliteli divize plukovníku Baťukovi. ‚Já věděl, chlapci, že vy toho ptáčka z Berlína dostanete,‘ řekl plukovník Baťuk.“

TIP: Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Problém ovšem spočívá v tom, že žádný slavný odstřelovač podobného jména ve Wehrmachtu nesloužil. David Robbins ve svém románu naopak uvádí, že šlo o velitele odstřelovačské školy, důstojníka SS Heinze Thorwalda, který měl mít na kontě více než 300 usmrcených nepřátel. Ale ani o muži toho jména není nic známo. Nejlepším odstřelovačským esem na straně Wehrmachtu byl Rakušan Matthäus Hetzenauer, který ovšem svou kariéru zahájil až roku 1944 a navíc zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku počátkem 21. století. Souboj s „majorem Königem“ se tedy ve skutečnosti neodehrál, ale k dotvoření legendy o hrdinovi byla taková historka velmi vhodná.

Astronomové se snaží určit stáří vesmíru co nejpřesněji. V roce 2013 oznámila Evropská kosmická agentura (ESA), že na základě pozorování pomocí vesmírného dalekohledu Planck získala dosud nejdetailnější mapu rozložení kosmického mikrovlnného pozadí – tzv. reliktního záření z období krátce po Velkém třesku. Družice registrovala nejstarší světlo z doby, kdy byl vesmír starý pouhých 380 tisíc let.

Tehdy jej vyplňovala horká a hustá „polévka“ vzájemně se ovlivňujících protonů, elektronů a fotonů, jejíž teplota dosahovala přibližně 2 700 °C. Jakmile se protony a elektrony spojily a vytvořily atomy vodíku, oddělilo se záření od hmoty. S rozpínáním vesmíru se jeho vlnová délka prodlužovala až do oblasti mikrovlnného záření, které odpovídá současné teplotě 2,7° nad absolutní nulou (tj. −270,45 °C). Na mapě rozložení reliktního záření lze rozeznat drobné teplotní fluktuace, jež souhlasí s oblastmi nepatrně odlišných hustot v raných fázích vývoje vesmíru. Zmíněné fluktuace pak představují zárodky budoucích struktur – dnešních galaxií a hvězd. Podle měření družice Planck činí stáří vesmíru 13,82 miliardy let.

Vznik Sluneční soustavy

Zhruba devět miliard roků po Velkém třesku se začala psát historie Sluneční soustavy. Všechny planety se zformovaly ze sluneční pramlhoviny – materiálu zbylého po vzniku Slunce. Malé prachové částice se spojovaly ve stále větší a větší tělesa, až vzniklo velké množství tzv. planetesimál. Tyto útvary se dále pojily a nakonec se zrodily objekty planetárních rozměrů.

Počítačové modely naznačují, že k růstu prachových zrn dochází slepováním při vzájemných kolizích. Pokud se však srážka větších zrn odehraje vysokou rychlostí, celek se často opět rozpadne. Prachové částice zkrátka potřebují „klidný přístav“, kde by mohly pokračovat v růstu, než se z nich stanou tělesa schopná samostatného přežití, ze kterých následně „vyrostou“ planetky, komety či planety. Existence prachových pastí se předpokládá již dlouho, ale donedávna o nich neexistovaly žádné důkazy.

Astronomové využívající nový radioteleskop ALMA v Chile objevili v okolí mladé hvězdy Oph-IRS 48 oblast, kde se prachové částice mohou shlukovat a zvětšovat. Vůbec poprvé se tak podařilo prachovou past pozorovat a vyřešila se tím letitá záhada formování planet. Na rádiových vlnách detekovali vědci oblast, kde jsou větší prachová zrna uvězněna, a kde tedy mohou v klidu růst v důsledku pomalých srážek a vzájemného slepování.

Podobný scénář se s největší pravděpodobností uplatnil i ve Sluneční soustavě při vzniku známých planet včetně Země. Navíc do naší planety narazila v rané fázi vývoje planetesimála o velikosti Marsu a důsledkem zmíněné kolize se stal náš věrný průvodce – Měsíc –, který se zformoval během velmi krátké doby.

Problémy se Zemí

Jak ovšem vědci zjistili, že stáří Země činí zrovna 4,54 miliardy let? Ve skutečnosti bylo velmi obtížné určit věk naší planety na základě zkoumání jejího povrchu, protože desková tektonika neustále mění jeho charakter. Nejstarší části Země sklouzly pod tektonické desky a recyklovaly se v jejím nitru. Na naší planetě se nepodařilo nalézt pozůstatky horniny starší než 4,4 miliardy roků.

Vědci předpokládají, že se veškerý materiál ve Sluneční soustavě vytvořil ve stejném okamžiku. Různé chemické látky, především radioaktivní izotopy, vznikly společně. Jelikož se rozpadaly známou rychlostí (tzv. poločas rozpadu), lze zmíněné izotopy použít k určení délky existence chemických prvků. A na základě studia různých meteoritů z odlišných oblastí Sluneční soustavy odborníci odvodili, že se jednotlivé planety zformovaly prakticky ve stejném okamžiku.

Naše současné a přesné metody určení stáří Země navazují na dlouhou řadu odhadů z uplynulých let. Vědci objevili charakteristické vlastnosti naší planety a Slunce, jež se během vývoje měnily, a na základě toho vypočítali stáří Země. Všechny dřívější odhady byly z různých důvodů bohužel chybné.

Radiometrické datování

V roce 1896 objevil francouzský chemik Antoine Henri Becquerel (1852–1908) při zkoumání fluorescence uranových solí přirozenou radioaktivitu – proces, při němž se materiály rozpadají na jiné prvky za současného uvolňování energie. Geologové si uvědomili, že nitro Země obsahuje velké množství radioaktivních látek a že by mohlo jít o příležitost, jak určit její věk. Objev nejen odhalil nedokonalosti předcházejících metod určování stáří naší planety, ale poskytl rovněž metodu novou – radiometrické datování.

Geologové následně zjistili, že se radioaktivní materiály rozpadají na další prvky v poměru, jejž lze velmi dobře předpovědět: u některých z nich je přitom zmíněný proces velmi rychlý, zatímco u jiných může trvat miliony i miliardy let. Ernest Rutherford (1871–1937) a Frederick Soddy (1877–1956) určili, že polovina izotopů radioaktivních prvků se rozpadá na jiné izotopy vždy za stejnou dobu. Pokud máme například určité množství thoria-232, jeho polovina se rozpadne za čtrnáct miliard let, další polovina za dalších čtrnáct miliard let atd. Z uvedeného jevu vychází i termín „poločas rozpadu“ (poločas přeměny). 

Na základě určení poločasu rozpadu radioaktivních izotopů dokázali vědci sestavit časový žebříček, který by jim přesně ukázal stáří geologických útvarů včetně Země. Využili při tom například rozpad uranu na různé izotopy olova. Jestliže celá Sluneční soustava vznikla ze společného zárodečného materiálu s rovnoměrně rozptýlenými izotopy olova, pak by všechna tělesa z tohoto materiálu měla vykazovat stejné množství zmíněných izotopů. Kromě toho by se mělo postupem času množství různých izotopů olova měnit, jelikož představují konečný produkt rozpadu uranu. To způsobuje změny množství uranu a olova.

Zkoumání starých hornin

Bertram Boltwood (1870–1927) aplikoval uvedenou metodu datování na 26 různých vzorků horniny a zjistil, že jsou staré 92–570 milionů let. Další zdokonalení této techniky vedlo k hodnotám v rozpětí 250 milionů až 1,3 miliardy roků. V roce 1907 publikoval Boltwood výsledky svých výzkumů, z nichž vyplývalo stáří 535 milionů let pro horniny z Branchville a až 2,2 miliardy pro vzorky z Cejlonu (dnešní Šrí Lanky).

Geologové tak založili výzkum Země na pátrání po pradávných kamenných útvarech na jejím povrchu. Velmi staré povrchové horniny nalezli v Kanadě, v Austrálii a v Africe: jejich stáří se pohybuje v rozpětí 2,5–3,8 miliardy roků. Nejstarší horniny se podařilo objevit v roce 1999 na území Kanady, přičemž byly datovány více než čtyři miliardy let do minulosti. Uvedená hodnota představuje minimální stáří Země, avšak v důsledku geologických procesů, jako je zvětrávání a desková tektonika, musí být naše planeta ještě starší.

Úlomek zirkonu nalezený v Západní Austrálii – v oblasti Jack Hills – je nejstarší známou pozemskou horninou: odborníci stanovili jeho stáří na 4,404 miliardy let. „Zemská kůra vznikla relativně brzy po zrodu naší planety a tento malý úlomek představuje její pozůstatek,“ uvedli vědci ve studii zveřejněné v časopise Nature Geoscience.

Svědectví meteoritů

Problém s určením stáří pozemských hornin spočívá v tom, že na naší planetě neustále probíhají geologické změny. Desková tektonika nepřetržitě recykluje části jejího povrchu, strhává je do hlubin a navždy je ukrývá před našimi zraky. Lze si však domyslet, že se všechna tělesa ve Sluneční soustavě zformovala zhruba ve stejném období – včetně meteoritů, jež se pohybují v kosmickém prostředí, a tudíž je na rozdíl od zemského povrchu neovlivňují procesy zvětrávání a deskové tektoniky.

Geologové proto využili tato dávná tělesa – například meteority Canyon Diablo (úlomky asteroidu, jenž vytvořil tzv. Barringerův kráter) – k přesnému určení stáří našeho solárního systému, a tedy i Země. Použili metodu radiometrického datování ke stanovení doby zrodu zmíněných meteoritů, na jejímž základě pak určili stáří naší planety na 4,54 miliardy roků s minimální chybou zhruba 1 %.

Image

Čtěte také

Která planeta Sluneční soustavy vznikla jako první?

Medúzy, na kterých si pochutná jen málokterý predátor, začaly požírat potravu sardinek a zcela tak završily kolaps populací těchto ryb. Mezinárodní tým vědců vedený bioložkou Victorií Braithwaitovou však nyní zjistil, že sem začínají připlouvat rybky s latinským názvem Sufflogobius bibarbatus, které do svého jídelníčku nečekaně zařadily přemnožené medúzy. Vědci nevědí, zda tyto 10 až 15 cm dlouhé ryby požírají jen mrtvé medúzy ležící na dně moře, či loví i živé jedince pohybující se ve vyšších okysličených vrstvách.

Překvapivý je i jejich pobyt na mrtvých, bahnitých místech, kde se dosud dařilo jen některým druhům bakterií a hlístů.

TIP: Mořští koníčci pygmy aneb Nepatrní obyvatelé oceánu

Podle Braithwaitové je neuvěřitelné, že Sufflogobius vydrží odpočívat na bahnitém dně bez přísunu kyslíku a zůstane přitom bdělý. „Když se ho dotknete hůlkou, střelhbitě uplave,“ dodává. Tyto ryby ukázaly nečekanou schopnost obejít se bez okysličené vody po dobu 10 až 12 hodin a podle vědců by tu mohli zůstat i déle. Zdá se, že jim nevadí ani toxické prostředí zamořené mrtvým planktonem, ve kterém se nachází vysoké koncentrace jedovatého sulfanu produkovaného bakteriemi.

Ryby využívají bahna jako velmi účinného úkrytu, ve kterém si je žádný predátor netroufne vyrušit. „Tím se vysvětlila záhada, proč populace ryb Sufflogobius bibarbatus narůstá, přestože je tato ryba hlavní kořistí mnoha větších živočichů,“ vysvětluje Braithwaitová.

Rodina Roba Holmese se pokoušela zůstat co nejdéle a doufala v zázrak, který by jejich dům ušetřil. Oheň se však nezastavil: Holmesovi tak museli domov na poslední chvíli opustit. Ve spěchu ovšem Rob s manželkou, dcerou a synem zapomněli na jednoho člena rodiny – prase jménem Charles. Vrátit už se pro něj ale nemohli, protože stavbu pohltily plameny…

Když se pak Holmesovi druhého dne vydali na místo tragédie, našli Charlese v ohořelých troskách – čekal tam popálený, přiotrávený, ale živý a šťastný: Před žárem se zahrabal do bahna, které na něm posléze vytvořilo ochrannou krustu. Veterináři jej teď sice léčí z otravy kouřem, ale z nejhoršího je čuník venku a každým dnem se zdá být čipernější.