Pykea inspiroval starý časopis National Geographic Magazine z roku 1924, ve kterém jistý kapitán Zeusler, sloužící v severním Atlantiku, popisoval obtíže při snaze rozbít ledovce dělostřeleckou palbou. Střely prý nedokázaly led vážněji narušit – některým selhaly roznětky, jiné pronikly sotva několik centimetrů do ledu a tam zůstaly trčet.

Ledové základny

V Pykeově hlavě se zrodil nápad – pokud má zmrzlá voda takovéto vlastnosti, nebylo by možné využít ledovců coby vojenských plavidel? Pyke správně předpokládal, že největším zádrhelem by bylo tání ledu při teplotách vyšších než 0 °C. S tímto problémem navštívil vídeňského profesora Hermanna Marka, jenž těsně před anšlusem Rakouska emigroval do Spojených států a během války provozoval laboratoř pro studium fyzikálních vlastností ledu na Brooklynském polytechnickém institutu.

Mark Pykeovi poskytl velké množství informací o vlastnostech zmrzlé vody, nejcennější ale bylo zjištění, že led vybavený izolační vrstvou taje daleko pomaleji. Pro představu – krychle ledu o hraně 300 yardů (274 metrů) by podle Marka při teplotě 11 °C roztála za sedm dní. Pokud by ale tato krychle disponovala izolací, při stejné teplotě by denně ztratila pouze 0,1 % objemu.

Pyke svou vizi nazval Habakkuk (v češtině Abakuk podle starozákonního proroka Abakuka). Své poznatky pak shrnul do zprávy, kterou předal lordu Mountbattenovi. Ten byl Pykeovým nápadem natolik nadšen, že jej po teoretickém ověření konceptu ostatními vědci z útvaru v prosinci 1942 představil samotnému Winstonu Churchillovi. Ministerskému předsedovi se vize obřích ledových základen rovněž zamlouvala a krátce poté rozeslal náčelníkům štábů direktivu udělující projektu Habakkuk nejvyšší prioritu.

Neslavný konec

Habakkuku nakonec zlomily vaz dva hlavní faktory. Prvním byla situace v Atlantiku, neboť během roku, kdy se plavidlo z pykritu (dřevěná drť) rodilo, dokázali Spojenci snížit počet lodí potopených německými ponorkami na desetinu. Nové typy námořních letounů měly delší dolet a lepší vybavení pro vyhledávání a ničení ponorek. Eskortní plavidla dostávala nové a účinnější ofenzivní i detekční prostředky a v neposlední řadě bylo k dispozici stále více eskortních letadlových lodí. Smlouva s neutrálním Portugalskem pak umožnila Britům užívat Azorské ostrovy, čímž Spojenci získali základnu v srdci Atlantiku, tedy něco, co měl poskytnout právě Habakkuk.

Idea ledové lodi tím náhle přestala být tolik lákavá. Druhý hřebík do rakve ambiciózního plánu představovala velikost infrastruktury, která by byla pro masovou produkci pykritu třeba. Aby mohlo být vyrobeno zmíněných 1 700 000 tun ledového materiálu na jednu loď, musela by vzniknout továrna na pykrit o velikosti téměř 40 hektarů.

Obyvatelé bytového komplexu v jihoafrické Pretorii zažili při jedné z obvyklých ranních cest do koupelny šok: Ze záchodové mísy na ně syčela dvouapůlmetrová kobra. Profesionální chytač hadů posléze potvrdil, že se narušitel do bytu proplazil potrubím. Následně se živočicha pokusil polapit, ale zápasil s ním tak dlouho, až mu nezvaný host vyklouzl zpět do mísy a zmizel.

Vyplašeného hada od té doby nikdo z nájemníků nezahlédl, to ovšem neznamená, že se všichni denně nebudí strachy, co zase v toaletě objeví. Ochranáři pro jistotu situaci monitorují – každý však doufá, že se kobra z výpravy do světa lidí dostatečně poučila a nehodlá ji opakovat.

V dnešní době sice zkoumáme vzdálený vesmír, ale i na naší planetě je ještě dost věcí k objevování. Hejna robotů velikosti velkého grapefruitu by měla změnit způsob, jak odborníci zkoumají pozemské oceány.

Badatelé vyvinuli miniaturní autonomní roboty, kteří fungují jako mikrosatelity pro průzkum oceánu. Roboti M-AUE (Mini-Autonomous Underwater Explorers) se pohybují v hejnech, napodobují pohyby planktonu a přitom zkoumají mořské prostředí.

TIP: Autonomní terminátor COTSbot čističem destruktivních hvězdic

Během své první mise měli roboti M-AUE za úkol zaznamenat pohyby mas mořské vody v trojrozměrném prostoru. Něco takového doposud nebylo se stávajícím vybavením možné. 

Nejzásadnější vědecké i literární počiny věnčí Nobelova cena již od roku 1901. Ne všichni vzdělanci a umělci se však pouštějí do zjevně záslužné a rozumné práce – někteří svými výzkumy hledají odpovědi i na otázky, jež by si většina z nás nedokázala ani položit. Až do roku 1991 si takoví jedinci mohli nechat o jakémkoliv ocenění pouze zdát. Pak ovšem přišel kolektiv autorů z časopisu Annals of Improbable Research (v překladu „anály nepravděpodobného výzkumu“) s nápadem udělovat každoročně tzv. Ig Nobelovu cenu. 

Ačkoliv se jedná o ocenění parodické, získávají ho skuteční vědci či umělci, kteří pouze propůjčili své schopnosti něčemu naprosto bizarnímu. Sami autoři o ceně mluví jako o čestném uznání za přínos, jenž vás nejdřív rozesměje, ale poté vás přinutí přemýšlet. Například fyzik Andre Geim dostal v roce 2000 Ig Nobelovu cenu za to, že nechal v magnetickém poli levitovat žábu. O deset let později ovšem obdržel skutečnou Nobelovu cenu za objev „zázračného materiálu“ grafenu. Podle vlastních slov si obou ocenění váží „zhruba stejně“. 

Život s jezevci a kozami

V recesistickém duchu se nesly i projekty oceněné letos na podzim – na literárním poli například bodoval švédský spisovatel Fredrik Sjöberg. Z jeho pera vzešla trojdílná autobiografie The Fly Trap (v překladu „past na mouchu“), která „pojednává o radosti ze sbírání mrtvých nebo dosud živých much“. Autor v ní líčí svůj pobyt na odlehlém švédském ostrově, kde ho zcela pohltí posedlost létajícím hmyzem. Od sbírání a katalogizace drobných exemplářů však sklouzává k rozjímání o životě a hledání odpovědí na zásadní filozofické otázky.  

Cenu za biologii si zase vysloužili Charles Foster a Thomas Thwaites. První jmenovaný se v práci nazvané „Být zvířetem: Dobrodružství napříč druhy“ ohlíží za svým experimentem, při němž „odložil lidskost“ a vydal se do divočiny. Mimo jiné pak strávil týdny v noře s jezevci, jedl žížaly a učil se vnímat okolí spíš nosem než očima. Jako vydra plaval v řekách a ústy se pokoušel lovit ryby. V ulicích Londýna vyhrabával z popelnic odpadky coby divoká liška a málem zemřel ve sněhu, když ho jakožto jelena honili lovečtí psi. Thwaites získal ocenění za speciální protézy, které mu na dlouhé týdny umožnily stát se členem stáda horských koz. 

Svět mezi nohama

Doslova jinýma očima se na svět rozhodl podívat tým profesora Acukiho Higašijamy, který získal ocenění za „vnímání“ (anglicky „perception“). Japonec chtěl zjistit, zda se nám budou vzdálené předměty jevit jinak, budeme-li je pozorovat mezerou mezi vlastníma rozkročenýma nohama v hlubokém předklonu. Do experimentu zapojil 90 lidí a nutil je sledovat objekty v různé vzdálenosti – nejprve v sehnuté poloze a posléze vzpřímeně, ale s brýlemi, které otáčejí obraz o 180° (jako při předklonu). 

Z výzkumu vyplynulo, že při sehnutí se velikost předmětů i jejich vzdálenost zkresluje, zatímco speciální brýle podobné komplikace nezpůsobují. Rozdílné vnímání prostoru tedy závisí na poloze těla, nikoliv na otočení obrazu na sítnici. 

Výzkum hlubokých kravin

Cenu za mír si odnesla studie s názvem volně přeloženým jako „detekce a rozpoznání rádoby hlubokých kravin“, jež se zaměřila na fráze a „hlubokomyslné“ pravdy, kterými se často ohánějí příznivci alternativní medicíny a ezoteriky. Výzkumníci předložili třem stovkám účastníků testu různá tvrzení, například „skrytý smysl se transformuje v nesrovnatelně abstraktnější krásu“, jež však vytvořili zcela náhodným řetězením slov. Jiné věty naopak smysl dávaly nebo šlo o pouhá banální konstatování, třeba „malým dětem se musí věnovat pozornost“.

TIP: Nobelova cena za výzkum toxoplazmózy míří do Česka

Vědci pak dobrovolníky požádali o hodnocení, jak smysluplná daná věta je, a nakonec se jich zeptali, jaký mají názor na život a víru. Nepříliš překvapivě se ukázalo, že čím méně byli testovaní jedinci schopni rozeznat hluboce se tvářící nesmysl, tím spíš patřili k zastáncům idejí New Age, pseudovědy a konspiračních teorií. 

Jak ošálit mozek

Ocenění na poli lékařství pro změnu dosáhl německý tým pod vedením Christopha Helmchena, který zjistil, že lze pomocí zrcadel „obelstít svědění“. V rámci experimentů stavěli vědci před zrcadlo dobrovolníky, jež svědilo levé předloktí, jejich mozek však musel vnímat převrácený obraz těla. Poté se testovaní jedinci poškrábali na „zdravé“ ruce, kterou ovšem jejich hlava vnímala kvůli zrcadlu jako zdroj nepohodlí – a v drtivé většině případů se dostavila úleva. 

Jen máloco nás zajímá více než to, zda existuje život i jinde ve vesmíru. Teď už víme, že alespoň teoreticky obyvatelných planet je ve vesmíru více než dost. Stephen Kane ze Sanfranciské státní univerzity a jeho spolupracovníci pátrají po životě v planetárním systému Wolf 1061 ze souhvězdí Hadonoše. Tento systém tvoří červený trpaslík spektrální třídy M, kolem něhož obíhají minimálně tři exoplanety, přičemž všechny tři jsou pravděpodobně kamenné jako naše Země.

Odborníky na systému Wolf 1061 přitahuje, že je velmi blízko, jen 13,8 světelných let od Země, a že jedna z jeho planet – Wolf 1061c, superzemě o hmotnosti minimálně 4,25 Zemí, obíhá hvězdu uvnitř obyvatelné zóny.

Superzemě s chaotickým podnebím

Dotyčná exoplaneta se nachází poblíž vnitřního okraje obyvatelné zóny, podobně jako naše Venuše. Znamená to, že tam panují podobně pekelné podmínky? Kane a jeho tým zjistili, že exoplaneta Wolf 1061c velmi rychle mění svou oběžnou dráhu, takže může mít hodně chaotické podnebí.

TIP: U červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhají dvě kamenné planety s atmosférou

Na odpověď zda je na Wolf 1061c možný život našeho typu, si budeme muset počkat. Přinést by ji mohly nové teleskopy, například vesmírný dalekohled Jamese Webba, s jejichž pomocí bude možné detekovat jednotlivé složky atmosféry exoplanet nebo i pozorovat jejich povrch.

Před 6 miliony let, v období miocénu, byla dnešní jihozápadní Čína protkána mokřinami a říčními údolími, které byly plné života. Společně s tapíry a malými jeleny tam žily i ohromné vydry.

Paleontologové v těchto dnech popsali nový druh vyder, které nazvali Siamogale melilutra. Prozkoumali přes 200 fragmentů lebky a digitálně rekonstruovali její tvar. Lebka vyder měřila 21 centimetrů a badatelé z toho odvodili, že tyto šelmy vážily kolem 50 kilogramů.

TIP: Drobný vakolev Microleo attenboroughi děsil obyvatele korun stromů

To je téměř dvojnásobek oproti váze dnešních největších vyder, kterými jsou vydry obrovské z jižní Ameriky. Vydry Siamogale melilutra velikostí odpovídaly asi tak dnešním vlkům.

Saský vévoda Jindřich byl jedním z řady východofranckých velmožů, kteří s velkou mírou nezávislosti vládli svému území. Když byl zvolen králem, musel si svůj nový post tvrdě obhájit.

V zimě roku 928 napadl rychlým útokem kmen Stodoranů (Havolanů) a oblehl jejich sídelní centrum Brenu (dnešní Branibor nad Havolou). Dobyté území král připojil k říši jako součást marky Geronis a obrátil se proti dalším kmenům. Zbýval však ještě jeden soused, kterému musel připomenout staré závazky – Čechy, zejména pak ve chvíli, kdy nový kníže Václav začal prosazovat vlastní politiku na úkor Saska.

Všemi kroky, které Jindřich učinil v letech 921–929, si zároveň připravoval půdu k vyřešení problému s Čechami, které z pohledu říše již od dob Karla Velikého představovaly podřízené území s povinností odvádět pravidelnou platbu do královské pokladny. Čechy de facto zůstaly odříznuty od všech byť jen potenciálních spojenců. Bavorsko uznalo svrchovanost Saska, s Maďary Jindřich uzavřel smlouvu o neútočení, slovanské kmeny z Polabí zpacifikoval.

Jindřich potřeboval Čechy coby poslední území na východě přivést k poslušnosti. Fakt, že si je nechával na konec, značí, že měl před Čechy respekt. Jistě si uvědomoval psychologický efekt svých zásahů proti Slovanům v Polabí, vzhledem k válečnické pověsti Čechů však nic neponechával náhodě a vyžádal si bavorské posily vévody Arnulfa. Patrně v létě roku 929 se před Prahou objevila armáda, jíž Václav nemohl vzdorovat. Jindřich bez boje přijal Václavův hold a obnovil Čechům tribut. Český kníže daný stav akceptoval a až do své smrti závazek pravděpodobně dodržoval. 

Po zkušenostech s provozem tanku Medium I do výzbroje se projevily některé konstrukční nedostatky vyžadující provedení hlubších změn. Projektu se ujala konstrukční kancelář a továrna Vickers-Armstrong, která využila původní pohonnou jednotku a další agregáty, zlepšila výhled z místa řidiče, opatřila podvozek svislými pancéřovými deskami a zesílila jeho součástky, u kterých se na typu Medium I projevovalo zvýšené opotřebení a časté poruchy.

Korba a věž byly nýtované. Výzbroj se nacházela v otočné věži a počet zbraní byl proměnlivý – většinou se však jednalo o jeden kanón a čtyři kulomety, schopné postřelovat celé okolí tanku. Jeden z kulometů umístěný v zadní části věže sloužil zároveň i jako protiletadlová zbraň. Motor byl chlazen vzduchem, což sice značně komplikovalo větrání tanku, ale přesto se tohoto prvku technici nevzdali: považovali jej totiž za důležitý kvůli možnému nasazení vozidla v tropech. V základním provedení britská armáda objednala celkem 100 obrněnců Medium II.

Medium Mark II*

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 13,5 t
• Délka: 5,33 m
• Šířka: 2,78 m
• Výška: 3,05 m
• Pancéřování: 6–8 mm
• Pohonná jednotka: Armstrong Siddeley o 67 kW MAX. RYCHLOST: 21 km/h
• Dojezd: 195 km
• Hlavní výzbroj: 3liberní kanón ráže 47 mm
• Vedlejší výzbroj: 3× .303 kulomet Vickers ráže 7,7 mm 

První vozidla začala přicházet k jednotkám v roce 1925 a postupně nahrazovala předešlé typy Medium I a Medium C. Prakticky až do začátku druhé světové války sloužily tyto obrněnce pro výcvik tankových osádek a po evakuaci Britského expedičního sboru u Dunkerque v roce 1940 byly znovu zařazeny do výzbroje jako nouzové opatření proti hrozící invazi, jelikož veškerá technika zůstala ve Francii. Pokud je tankisté dobře udržovali, bylo na tyto stroje spolehnutí a mohly se pohybovat ve srovnání s ostatními tanky té doby poměrně rychle.

Postupem času se do výroby zaváděly tyto vylepšené verze:

Mark II* – Verze s odmontovanými věžovými kulomety, které nahrazoval jeden spřažený kulomet Vickers.

Mark II**– Tanky této verze navíc disponovaly vzadu na věži namontovanou pancéřovou skříní s vysílačkou zajišťující spojení na bojišti.

Mark II Tropical – V roce 1928 odeslali Britové pět těchto obrněnců ke zkouškám do Egypta, kde se podrobily provozním testům v tropickém podnebí. Dočkaly se zde začátku války, ale žádné další tanky do tropické verze již upraveny nebyly.

Mark II CS – Tank pro přímou podporu pěchoty byl vyzbrojen 3,7palcovou houfnicí s dostřelem až 1 000 m. Používaly se buď zadýmovací, nebo tříštivé střely, ale přesnost palby nebyla příliš vysoká.

Mark II* Command Tank – Stroj upravený pro potřeby velitele tankové brigády byl zbaven výzbroji, ale získal navíc jednu radiostanici. Věž dostala falešnou dřevěnou hlaveň a neměla otáčecí mechanismus.