Na poslední silvestrovskou noc nejspíš Američan Bob do smrti nezapomene. Když si v půl jedenácté odskočil jen v pantoflích pro trochu dříví do krbu, uklouzl velmi nešťastně na sněhu. Následkem pádu si Bob poranil krční páteř a neschopný pohybu zůstal ležet na sněhu jen pár metrů od svého domu. Jeho pokusy o přivolání pomoci byly marné, ve svém bytě bydlel jen se svým psem a od nejbližších sousedů jej dělilo zhruba 400 metrů.

20 hodin ve sněhu

Po několika hodinách strávených na sněhu a ve čtyřstupňovém mrazu, Boba opustily síly. Na pomoc mu naštěstí přispěchal jeho zlatý retrívr Kelsey. Svého zraněného pána pes hodiny udržoval při vědomí a zahříval jej vlastním tělem. Vytrvalým štěkotem se mu po dlouhých 20 hodinách podařilo přivolat pomoc. V té době byl již jeho páníček v bezvědomí.

TIP: Čtyřnohá šampionka: Bloodhoundice zaběhla půlmaraton „omylem“ 

Když Bob konečně dorazil na pohotovost McLarenovy nemocnice v Michiganu, byl značně podchlazený. Jeho tělesná teplota byla pouhých 21 stupňů Celsia. Trpěl fibrilací síní, měl vyhřeznutý čtvrtý a pátý obratel a paralyzované končetiny v důsledku stlačené míchy. Okamžitá operace ale dopadla nad očekávání a pokud se zdaří i následná rehabilitace, bude Bob podle lékařů s velkou pravděpodobností chodit jako dřív.

V Londýně si nyní mohou užít poznávací jízdu po městě nejen lidé, ale i jejich čtyřnozí miláčci. Vyhlídkový autobus vyráží dvakrát denně a jeho trasa vede kolem vyhlášených londýnských parků – Hyde Parku a Green Parku, Kensingtonského a Buckinghamského paláce a přilehlých zahrad.

Podobně jako u lidských vyhlídkových cest je i psí trasa doplněna o komentář průvodce s výkladem o pamětihodnostech britské metropole a historických okamžicích v nichž sehráli psi důležitou roli. Trasa počítá se zastávkami na venčení a součástí je i praktická mapa přilehlých barů a restaurací, kde jsou vítáni nejen lidé ale i jejich čtyřnozí miláčci.

Poslední dobou přibývají důkazy o tom, že na Venuši, která je v některých ohledech podobná Zemi, kdysi bývalo obyvatelné prostředí. Před miliardami let tam mohly být oceány, nikoliv nepodobné těm pozemským.

Podle časopisu Astrobiology Magazine by americko-ruský tým připravované mise Veněra-D mohl v roce 2025 vysadit do atmosféry planety Venuše balón nebo spíše velký dron, který tam bude pátrat po známkách života.

Je na Venuši život?

Dnes je Venuše naprosto pekelným světem, na jehož povrchu dosahuje teplota 462 stupňů Celsia, prší tam kyselina sírová a tlak atmosféry se blíží tlaku vody na dně pozemského oceánu. Nicméně, v atmosféře Venuše ve výšce 50 až 60 kilometrů panuje teplota a tlak srovnatelný s poměry na planetě Zemi.

TIP: Mohl být kdysi život na Venuši? Simulace říkají, že ano

V průzkumu těchto oblastí planety Venuše by se mohl uplatnit dron VAMP (Venus Atmospheric Maneuverable Platform), jehož koncept již nezávisle připravila společnost Northrop Grumman. Tento veliký dron by měl mít křídla o rozpětí 55 metrů a v atmosféře Venuše by mohl pracovat nejméně rok.

Upíři ptačí (Diphylla ecaudata) jsou jedním ze tří druhů vampýrů našeho světa. Žijí v tropech a subtropech jižní a střední Ameriky, kde se živí krví různých druků ptáků. Upíři musí sehnat krev každé dva dny, což nemusí být vždy úplně jednoduché. Vědci byli zvědaví, čím se tito upíři živí v době nouze.

Vědci prozkoumali 70 vzorků upířího trusu sesbíraného v kolonii, která se nachází v jedné jeskyni brazilského národního parku Catimbau. Z těchto vzorků pak analyzovali DNA, aby po přečtení sekvencí zjistili, co měli upíři k jídlu. A nestačili se divit.

TIP: Jak si upíři nacházejí přátele? Darováním krve v nouzi

Badatelé zjistili, že se upíři v nouzi živí krví slepic ale i lidskou krví. Jak se zdá, když přijdou na upíry zlé časy, zaletí si na farmu, kde vysají drůbež a nepohrdnou ani krví farmářů. Objev vzbudil rozruch mezi lékaři, protože upíři náležejí k nejvýznamnějším přenašečům vztekliny.

Zalednění oceánu pokleslo na nové minimum. Plocha pokrytá plovoucím ledovým příkrovem je nejmenší od počátku měření satelity v sedmdesátých letech.

Odborníci k tomu dodávají, že v Arktidě je pokles zalednění oceánu výsledkem globálního oteplování a zároveň i klimatických událostí, které jsou z dlouhodobého pohledu neobvyklé.

Oproti tomu pokles zalednění v Antarktidě je prý výsledkem přirozeného kolísání klimatu. Podnebí v Antarktidě je totiž samo o sobě extrémně proměnlivé.

TIP: V Arktidě dramaticky mizí mořský led, ale velryby jsou z toho u vytržení

V příštích letech může zalednění oceánu opět narůstat, především v Arktidě. Celkový trend v zalednění oceánu je ale podle klimatických vědců sestupný.

Kaloni patří spolu s netopýry do řádu letounů (Chiroptera), kteří s více než 1 200 druhy představují hned po hlodavcích druhý nejpočetnější řád savců. Tvoří vzhledově poměrně homogenní a i pro laika dobře odlišitelnou skupinu čítající asi 200 druhů. Slovíčko „asi“ je na místě, neboť každoročně jsou popisovány nové druhy, především z oblastí doposud málo probádaných, například z pralesů jihovýchodní Asie.

Letouni bez echolokace

Mezi kaloni naleznete skutečné obry s dvoumetrovým rozpětím (viz Kaloni XXL) ale většina z nich dosahuje mnohem menší velikosti – nejmenší druhy váží jen kolem 15 gramů a v rozpětí křídel dosahují sotva 25 centimetrů.

Zatímco netopýři (reprezentující 18 čeledí letounů) využívají ke své orientaci během letu téměř výlučně echolokaci, předci čeledi kaloňů tuto schopnost během evoluce ztratili a začali ke zkoumání prostoru využívat především zrak. Díky tomu mají všichni kaloni výrazně vyvinuté oči, které z nich ve spojení s prodlouženým nosem činí pro většinu lidí na pohled poměrně roztomilá zvířátka.

Pachové výložky a „monstrózní kladivo“

Přestože většina druhů kaloňů má poměrně jednotný vzhled, vyskytují se mezi nimi i exoticky vypadající formy, jejichž existenci lze přičíst především dvěma biologickým jevům, a sice pohlavní dvojtvárnosti (dimorfismu) a potravní specializaci.

Výrazný pohlavní dimorfismus projevující se především rozdílem ve velikosti mezi samci a samicemi nalezneme především u druhů, které žijí v tzv. polygynii. 

Jedná se o sociální uspořádání, ve kterém dospělí samci alespoň v některých obdobích roku žijí ve skupině s harémem samic, jenž si intenzivně brání před ostatními samci. U těchto druhů jsou samci často výrazně větší než samice. 

U afrických tzv. výložkových kaloňů rodů Epomophorus a Epomops mají samci navíc výrazně světle zbarvené pachové žlázy po stranách krku (výložky). S jejich pomocí značkují samice ve svých harémech.

Zdaleka nejvýraznější je však pohlavní dvojtvárnost u kaloně kladivohlavého (Hypsignathus monstrosus), který je největším africkým druhem kaloně. Samci tohoto druhu si v období páření obvykle vybírají osamocené stromy podél řek a odkud se v noci ozývají výrazným křikem lákajícím samice. Ty si pak vybírají samce, jimž budou věnovat svou náklonnost, na základě nejlepšího hlasového projevu. A právě za účelem co nejúčinnějšího zesílení vydávaných zvuků mají samci kaloně kladivohlavého až téměř obludným způsobem zvětšené a prodloužené všechny tvářové struktury. Odtud pochází i jeho český název, i když latinský název „monstrosus“ je ještě přiléhavější.

Cesty za potravou

Všichni kaloni jsou býložraví, ale jejich rostlinná potrava je velmi rozličná. Konkrétním potravním specializacím u jednotlivých druhů odpovídají i přizpůsobení chrupu a především délky čelistí a tedy celé obličejové části. 

Například většina druhů specializovaných k přijímání nektaru z květů rostlin má výrazně prodloužený čumák, který spolu s prodloužením jazyka umožňuje získávání nektaru i z hlubokých trubkovitých květů.

Typické plody poskytující potravu velké části kaloňů, jsou fíky, které se ani zdaleka neomezují na ovoce známé ze Středomoří a našich obchodů. V tropech Starého světa rostou stovky druhů stromů rodu Ficus (fíkovník). Jejich plody jsou typicky umístěny na kmenech stromů a na bázi silných větví, takže k nim kaloni mají snadný přístup.

Vzhledem k tomu, že zvlášť na okraji tropických oblastí a v subtropech je dostatek potravy výrazně sezónní záležitost, podnikají některé druhy kaloňů sezónní migrace na značné vzdálenosti. Díky satelitní telemetrii bylo zjištěno, že velké druhy kaloňů se dokážou během několika měsíců přesunout i o několik tisíc kilometrů dál.

Každý má vyhrazené místo

Výpravy za potravou jsou pro kaloně téměř výhradně noční záležitostí. Ve dne, kdy vysoké teploty činí pohyb příliš energeticky náročnou záležitostí, odpočívají. Především největší druhy kaloňů rodů Pteropus a Acerodon dlouhodobě využívají k dennímu odpočinku konkrétní stromy či skupiny stromů. Visí na nich jako obrovské hrušky a jejich kolonie mohou čítat až desítky tisíc jedinců. Ve výjimečných případech se může pohromadě vyskytovat až čtvrt milionu zvířat! Velké kolonie kaloňů lze přitom nalézt nejen uprostřed rozsáhlých tropických a subtropických lesů, ale často i přímo ve městech.

Vzhledem k obecné hlučnosti kaloňů takové kolonie jen stěží uniknou pozornosti predátorů, kterými jsou především draví ptáci. Rozložení jednotlivých zvířat v rámci kolonií je proto většinou uspořádáno podle sociální hierarchie – dominantní samci a samice s mláďaty bývají obvykle uvnitř kolonie, zatímco nedospělá zvířata odpočívají spíše na periférii.

Stany a výjimka z echolokace

Na rozdíl od největších druhů kaloňů se většina zástupců ostatních druhů přes den ukrývá v chráněnějších prostorách, jakými jsou skalní výklenky, prostorné stromové dutiny či lidské stavby. Oblíbeným úkrytem jsou „stany” vytvořené v korunách palem ze svazků  visícího odumřelého listí. Někteří kaloni si úkryty v palmách dokonce upravují nakousnutím konkrétních částí listů.

Na rozdíl od netopýrů kaloni téměř nevyužívají prostorné jeskyně. Jako ostatně téměř ve všem i zde ale existuje výjimka. Tou je několik druhů rodu Rousettus, u kterých se jako u jediných v celé skupině kaloňů vyvinula nezávisle na ostatních netopýrech primitivní echolokace pomocí mlaskání jazyka. Díky ní jsou schopni orientovat se i ve velkých temných jeskyních, které s oblibou využívají.

Jediný kojící otec!

Kaloni se obdobně jako ostatní letouni dožívají poměrně vysokého věku. Běžně dosahují deseti, v některých případech i více než dvaceti let. Na rozdíl od jiných skupin drobných savců se rozmnožují velmi pomalu – většina druhů rodí jen jedno mládě jednou až dvakrát za rok. Samice kojí mládě po dobu zhruba tří měsíců a i pak zůstává malý kaloň delší dobu s matkou v poměrně úzkém svazku.

TIP: Netypičtí vzduchoplavci: Úspěšní letci s průsvitnými křídly

Naprostou senzací v zoologickém světě byl objev kojících samců u indonéského kaloně dajáckého (Dyacopterus spadiceus). Přesto, že kojení nebylo dosud přímo v přírodě pozorováno, nasvědčují mu nálezy samců, kteří měli zvětšené prsní žlázy plné mléka, navíc u nich bylo pozorováno typické „opotřebení“ prsních bradavek v důsledku kojení, které je jinak typické pouze u kojících samic. Tento druh kaloně je tedy jediným známým druhem savců, u kterého mláďata zřejmě kojí i samci!

Také v Brně se první příslušníci gestapa objevili už 15. března 1939. Šlo o 70–80 členů vídeňské řídící úřadovny pod velením kriminálního komisaře Ewalda Taudta společně se 30 gestapáky ze Stuttgartu. Jejich prvním provizorním sídlem se stala budova policejního ředitelství, kterou ale brzy shledali jako nedostačující. V dubnu 1939 se tedy gestapo usídlilo v budově zemské školní rady na Mozartově ulici 3.

Já tě chci zabít!

Tady působilo až do prosince následujícího roku, kdy se trvalým sídlem brněnské řídící úřadovny stala nově adaptovaná Právnická fakulta Masarykovy univerzity na Veveří 70. Vznikla v letech 1928–1932 a nacisté ji zabrali během svého zásahu proti českým vysokým školám. Vzhledem ke značné prostorové kapacitě a výhodné poloze nedaleko centra města zde gestapo sídlilo až do dubna 1945. Někdejší posluchárny pro studenty a pracovny profesorů se proměnily v kanceláře a vyšetřovny, kde probíhaly výslechy.

Předchozí část: Úřadovny gestapa v protektorátu (1): Obávanou „Pečkárnou“ prošel i Alois Eliáš

Jména obávaných vyšetřovatelů, jako například Emil Seitz, Anton Rotter nebo Willi Braun, se natrvalo zapsala do paměti těch, kteří museli martyriem výslechů projít.

Během poválečného soudního procesu se Seitzem například jeden z bývalých vězňů vypověděl, že gestapák jej během výslechu týral bitím „…obuškem přes záda a kříže, kopáním do nohou a kyčlí, boxováním do žeber, bitím obuškem v krajině srdeční tak, až jsem upadl do úplného bezvědomí a zhroutil jsem se na zem. Na zemi mě kopal do žeber takovým způsobem, až jsem bolestí nabyl znovu vědomí. Nařídil mně vstát a začal mě tlouct po obličeji rukou tak, až mně přerazil pravý horní řezák. Řemínkem u obušku mě tloukl přes obličej. Když jsem řekl, proč mě bije, že mě zabije, tak odpověděl: Ty kurvo, já tě CHCI zabít!“

Místo studentů vězni

Také v Brně nacisté využívali pro vězeňské účely několik objektů. Nejhorší pověst si však právem získala policejní věznice otevřená v lednu 1940 v objektu Kounicových studentských kolejí. Postaveny byly ve dvacátých letech a sloužily k ubytování studentů až do 17. listopadu 1939, kdy je gestapo během velké razie obsadilo. Jelikož se nacházely v místě vzdáleném jenom několik set metrů od právnické fakulty, rozhodli nacisté vybudovat zde velkou věznici, kterou do dubna 1945 prošlo na 35 000 lidí z celé Moravy, ale i jiných zemí.

Tak jako v pražské Pečkárně, i na právnické fakultě zasedaly během obou civilních výjimečných stavů v letech 1941–1942 stanné soudy, které odsoudily k smrti velké množství českých vlastenců. Brněnské rozsudky se vykonávaly přímo na dvoře Kounicových kolejí, kde se popravovalo zastřelením i oběšením.

Další velká vlna exekucí zde proběhla od ledna do dubna 1945. Tehdy docházelo k exekucím zejména zajatých partyzánů a jejich spolupracovníků z řad domácího obyvatelstva. Celkově v „Kouničkách“ skončilo na popravištích téměř 700 lidí. Šlo o muže i ženy, lidi všech možných profesí od univerzitních profesorů po dělníky. Nejmladší obětí se stal ani ne jedenáctiletý Miloš Prudil, jehož rodiče podporovali partyzány.

Nelidské podmínky věznění v Praze i Brně pak mnoho dalších lidí vedly k sebevraždám, někteří zemřeli během výslechů, jiné zkosily výstřely strážných, když se nedovoleně přiblížili k oknům v celách. Obě protektorátní řídící úřadovny gestapa a jejich vězeňská zařízení tedy přinesly utrpení desítkám tisíc lidí a mnoho vězňů zde přišlo o život. 

Radioteleskop ALMA pracující v Chile pořídil nové záběry odhalující jinak nepozorovatelné detaily našeho Slunce. Zachytil například tmavou centrální část sluneční skvrny, která v době pozorování svou velikostí téměř dvakrát předčila průměr planety Země.

Sluneční skvrny jsou přechodné útvary, které vznikají na Slunci v místech se silným magnetickým polem. Teplota hmoty ve skvrnách je nižší než v okolní atmosféře a to je důvod, proč jsou tyto oblasti relativně tmavší.

Astronomové využili schopnosti radioteleskopu k zobrazení chromosféry – vrstvy sluneční atmosféry ležící těsně nad fotosférou, která pro nás představuje viditelný povrch Slunce. Jelikož Slunce je více než miliardkrát jasnější než slabé objekty, které ALMA běžně sleduje, byly antény radioteleskopu speciálně navrženy tak, aby umožnily pozorovat Slunce v mimořádných detailech s pomocí radiové interferometrie a přitom nedošlo k jejich poškození intenzivním žárem v ohnisku paraboly.

Srovnání slunečního disku v ultrafialovém a milimetrovém záření:

Suši má pověst zdravého a nízkokalorického jídla. Původem japonská pochoutka si již zcela podmanila chuťové buňky Evropanů – v Británii například v popularitě vystřídalo suši tradiční sendviče. Pochoutka ze syrových ryb a kyselé rýže, zabalená do mořské řasy, je k mání v mnoha sítích rychlého občerstvení a nabízí je i největší supermarkety. Ročně Britové za suši utratí okolo 69 milionů liber (v přepočtu více než 2 miliardy korun).

Není suši jako suši

Výživoví odborníci se proto podívali, jak je to se „zdravostí“ suši ve skutečnosti. Britské suši se od toho japonského v mnohém liší – běžná britská porce je zhruba o 20 % větší než ta japonská. Větší problém je ale s množstvím omáčky – zatímco Japonci si vystačí s 15 mililitry, běžný Brit si jí podle šetření odborníků dopřeje až třikrát více! V absolutních číslech jde o 2,7 gramů soli. Doporučená spotřeba soli dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je u rizikových pacientů (diabetici, hypertonici) 3 gramy soli za den. U zdravé populace je to 5 gramů denně. Jedna běžná porce suši tak dodá téměř kompletní doporučené množství soli na celý den.

Raději Big Mac

Ještě hůře vyšlo britské suši v kalorickém srovnání. Odborníci zjistili, že některé prodávané porce suši jsou kaloričtější než etalon všech nezdravých jídel – Big Mac od McDonald's. Zatímco nezdravý hamburger ukrývá 508 kcal, 15 gramů tuku a 4 gramy cukru, porce zdravého a nízkokalorického suši vašemu tělu dodá 579 kcal, 24 gramů tuku a 7,3 gramu cukru.

TIP: Tělo prolezlé červy: Číňana málem zabila láska k japonskému suši

Podle britské Food Standards Agency může suši obsahovat také množství parazitů a bakterií, včetně hlístic a červů schopných dlouhodobě přežívat v lidském těle.

Ráno 26. prosince 2004 nic nenasvědčovalo, že by se na Sumatře mělo odehrát cokoliv neobvyklého. Většina tamních rybářů vyrážela na moře a turisté, kteří přijeli strávit vánoční svátky do exotických krajů, se chystali prolenošit další den na pláži. V té době už se ovšem u 150 km vzdáleného ostrova Simeulue, v místě, kde se Indická tektonická deska zasouvá pod Barmskou, schylovalo k děsivému přírodnímu divadlu. 

Deset minut, které otřásly světem 

Poté Sumatru zasáhl náhlý šok: V 7:58 místního času se půda zachvěla jedním z nejsilnějších zemětřesení v dějinách (dosahovalo hodnot 9,1–9,3 podle Richterovy škály) a také tím zcela nejdelším – trvalo totiž téměř deset minut. Lidé se snažili utéct, zatímco se okolní domy nezadržitelně hroutily. Tím však tragický výjev nekončil: Následovala série ničivých vln tsunami a voda, před níž nebylo úniku, nelítostně zalila pobřeží severní Sumatry, Nikobarských a Andamanských ostrovů a později i Thajska, Šrí Lanky a Indie.

Při neštěstí, jež bezprostředně zasáhlo 14 zemí, přišlo o život odhadem 230 tisíc osob. K nejhůř postiženým patřily pochopitelně asijské státy, ale následky katastrofy pocítila i vzdálená Jihoafrická republika, kde vzedmuté moře zahubilo osm lidí. Zemětřesení v Indickém oceánu v roce 2004 každopádně vyvolalo i jinou vlnu – obrovskou vlnu celosvětové humanitární pomoci, kdy jednotlivé státy i běžní dárci poskytli zpustošeným oblastem podporu v hodnotě 14 miliard amerických dolarů (tedy asi 360 miliard korun).