Zatímco Becca fotí v jihokorejském Soulu, Dan mačká spoušť fotoaparátu v New Yorku. Jindy je Becca v Barceloně a Dan fotí v portugalském Lisabonu. Výsledné fotografie pak spojují a představují je světu. „I když se může zdát, že spojování fotografií je snadné, je to mnohem těžší než samotné focení. Nejde jen tak splácnout dva snímky do jednoho. Oba jsme perfekcionisté a snažíme se o perfektní výsledek,“ odhaluje Becca zákulisí společného projektu.

„Doufám, že jednoho dne se já i Dan setkáme na jednom kontinentu a v jednom městě. Do té doby ale musíme využít náš čas k práci,“ dodává Becca Siegel. Alespoň na krátký čas se jim přání splní, v příštích týdnech mají prý oba naplánované setkání v kolumbijském Medellínu.

Společnost Arconic představila plány na 4,8 kilometrů vysoký mrakodrap, který by byl z již vyvíjených materiálů anebo dokonce materiálů dostupných na trhu.

Výrazným prvkem takového mrakodrapu bude technologie EcoClean, speciální nátěr z oxidu titanu na hliníkovém podkladu, který má samočistící efekt a také pročisťuje okolní vzduch. Nátěr vychytává molekuly oxidů dusíku ze smogu a přeměňuje je na méně nebezpečné dusičnany.

Podle specialistů společnosti Arconic bude velká většina materiálu na takový mrakodrap vytištěna na 3D tiskárnách. Díky tomu stavaři svým klientům nabídnou rozmanité varianty výsledného vzhledu mrakodrapu.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Tento velmi ambiciózní plán, který je součástí konceptu celých měst budoucnosti, by měl být realizován někdy v šedesátých letech tohoto století.

V květnu 1886 byl vypsán konkurs na stavby světové výstavy chystané v Paříži, přičemž bylo možné vytvořit i konkurenční návrh na třísetmetrovou železnou věž čtvercového půdorysu na Martových polích. Mezi projekty se objevilo ledacos, Eiffelovu věž ale nic neohrozilo, protože bylo víceméně rozhodnuto jít proti dosavadnímu vkusu a odvážně demonstrovat technický pokrok holou kovovou konstrukcí. Začátkem roku 1887 Eiffel podepsal smlouvu a stavba mohla začít.

Pařížský monument

Eiffel ale trval na tom, že i jemu jde o krásu a že věž bude „skvělým dokladem pokroku, jež v tomto století učinilo inženýrské umění“. Filigránské tvary věže ostatně podle něj odhalily skrytá pravidla harmonie, neboť byly určeny i z výpočtů síly větru. Podle nich se vrchol věže pohne o 12 centimetrů, když je vystaven větru o rychlosti 180 km/h, což je vychýlení, k němuž údajně ještě nikdy nedošlo. Maurice Koechlin pro skelet vytvořil přes 1 700 nákresů, z nichž vzniklo více než 18 000 detailů konstrukčních prvků, které se vyráběly a částečně montovaly v Eiffelových dílnách. Prefabrikáty se pak lodí převážely na staveniště, kde se pomocí nýtů (jichž bylo použito přes milion) montovaly do finální podoby.

Nýtovačky rachotily od 6.30 až do soumraku, po celý rok a za každého počasí. Eiffel zaměstnával 80 až 250 dělníků, kteří uměli pracovat s železem. Platil jim na tu dobu poměrně dobře a zřídil pro ně závodní kuchyni, která podávala jídlo přímo na věži. Tvrdě vymáhal kázeň a neukázněné prostě vyhodil. Přesto se ani on nevyhnul stávce za zvýšení platu při rizikové práci ve výšce. Díky perfektní přípravě v projekční kanceláři a v dílnách, stejně jako organizaci na pracovišti byla stavba za dva roky a dva měsíce hotová a 31. března 1889 na vrcholu hromosvodu zavlála trikolóra. 

Pro Evropany objevila Tahiti roku 1768 expedice francouzského mořeplavce Louise Antoina de Bougainvilla. V následujících desetiletích se tam vypravil mimo jiné James Cook a v roce 1789 dovedl kontrast mezi tvrdou službou na moři a tamním příjemným pobytem posádku lodi Bounty ke známé vzpouře. Kdy se ale na ostrov dostali první Češi?

Astronomova mise

V červenci roku 1910 dorazil na Tahiti linkou ze San Franciska spisovatel a světoběžník Jan Havlasa. Jaké bylo cestovatelovo překvapení, když se doslechl, že na ostrově pobývá od dubna onoho roku jeho spolužák z pražských studií. Co víc, Havlasův starý kamarád tam budoval astronomickou observatoř. Domorodci mu říkali „člověk počítající hvězdy“. 

Následujícího roku se o tom psalo už i v pražském tisku: „Založení první hvězdárny v tropickém pásmu je navždy spojeno s českým jménem zásluhou Milana Štefánika, doktora filosofie pražské university, druhdy asistenta Janssenova na hvězdárně meudonské a několikráte již zvláštního vyslance francouzského Institutu [...].“ Podle této zprávy byl Štefánik „hýčkán vládou francouzskou a světovými institucemi vědeckými“, ale i to byla zavádějící informace.

Štefánik, ač v Čechách studoval a česky mluvil, byl samozřejmě Slovák a o přílišném hýčkání se rovněž nedalo mluvit. Byl sice pověřen důležitou vědeckou misí, konkrétně zřídit observatoř a pozorovat průlet Halleyovy komety kolem Země, ale tato činnost neprobíhala v žádném luxusu. Přesto dokázal vybudovat v těžkých podmínkách kromě hvězdárny i tři meteorologické stanice, jejichž personál zaučil. Halleyovu kometu sice nakonec pozorovat nemohl kvůli špatnému počasí, ovšem i tak vykonal spoustu záslužné práce. V první řadě zdokumentoval zatmění Slunce na ostrovech Tonga. 

Francouzská akademie věd za to Štefánika odměnila udělením ceny a zvláštní finanční odměny. Sen o tom, že se mu podaří provizorní tahitskou hvězdárnu definitivně dostavět a že bude fungovat trvale, se bohužel nesplnil, ačkoliv tomu v následujících letech věnoval Štefánik veškeré úsilí.  

Kolonie, nebo výmysl?

Štefánikovy tahitské plány definitivně přerušila první světová válka. Když 4. května 1919 tragicky zahynul při návratu do vlasti, stal se kultovní osobností. Není divu, že časem vzbudily zájem i jeho počiny v Tichomoří. Tak se kupříkladu objevily informace, že astronom na ostrovech našel zapomenuté obrazy malíře Gauguina a získal dózu na tabák, kterou francouzský umělec vlastnoručně vyřezal. Mladý architekt Archibald Václav Novák se po Štefánikových stopách vypravil dokonce s finanční podporou ministerstva školství. V roce 1920 už ale našel observatoř takřka prázdnou a pohlcenou bujnou džunglí. Z osobních předmětů po jednom z tvůrců Československa zachránil jen nějaké knihy, malý hvězdářský dalekohled a pár drobností. 

Kromě toho dovezl Novák do vlasti ještě něco. V San Francisku se doslechl, že Štefánik hodlal na Tahiti založit osadu pro své krajany. Jeho informátor tvrdil: „Zatímco v Evropě a Americe musejí lidé těžce pracovat v dolech a továrnách a přitom takřka zápasit o holou existenci, Tahiťané neznají těžké práce [...]. A když si Štefánik vzpomenul na těžký osud slovenského lidu v Americe, vznikla v něm myšlenka usadit některé slovenské rodiny na Tahiti.“ Uveřejněním tohoto tvrzení vyvolal Novák značné pobouření. Z pozice Štefánikova přítele vstoupil do věci nám už známý Havlasa a informace o plánech na založení tahitského Nového Slovenska odmítl jako smyšlenou báchorku. Jak ovšem léta ubíhala, břit Havlasovy kritiky se obrousil a nakonec začal uvádět, že ho Štefánik ohledně tohoto záměru žádal o jistou pomoc. 

Není divu, že se kolem Nového Slovenska objevují rozpory i v nejnovějších publikacích. Vladimír Ustohal, autor nejdůkladnější knihy o Češích na Tahiti, dospěl k závěru, že základ nejdivočejších teorií tvoří skutečnost, že si Štefánik s místním francouzským společníkem pronajal pro pěstování kokosovníků malý atol Tupai. 

Srdečný podvodník

Spory o Nové Slovensko teď nechme stranou. Neméně zajímavé totiž je, že v půlce 20. let se objevil nový kolonizační projekt. Podle něj byly Štefánikovy tahitské plány nezpochybnitelné, přičemž propagoval jejich následování. Vykreslený obrázek byl samozřejmě nanejvýš líbivý a figurovala v něm rajská půda i nová odbytiště pro průmysl mladé republiky. Ve zkratce řečeno, pisateli šlo o to, aby na Tahiti nalákal co největší množství krajanů. 

Kdo stál v pozadí tohoto podniku? Jistý Miloš Řivnáč, rozšafný třicátník disponující nemalou dávkou šarmu. Odvrácenou stranou mince byla skutečnost, že se před útěkem z Prahy nacházel pod policejním dohledem jako podvodník, hazardní hráč a defraudant. Před Řivnáčovou agitací rozvážně varovali lidé jako Havlasa a Novák a nakonec také někteří emigranti. Jeden z nich upozornil, že krásy Tahiti jsou sice velké, „bez peněz to však zde nejde, poněvadž se musí velmi těžce pracovati od šesti hodin do jedenácti ráno a od jedné do pěti odpoledne. Žádný běloch nevydrží déle než dva až šest měsíců, aniž by těžce oněmocněl (reumatismus, zápal slepého střeva, otrava krve atd.)“.

Řivnáčovi se sice povedlo nalákat na Tahiti několik tuctů lidí, ale jeho podnikatelský záměr kolonizovat údolí Papenoo zcela zkrachoval. Jako jistou polehčující okolnost můžeme o tomto podvodníkovi a hochštaplerovi uvést, že byl rovněž mimořádně dobrosrdečný a pohostinný, spíš nezodpovědný než zlý, a řada lidí na něj vzpomínala v dobrém. Snad mu nakonec prozřetelnost odpustila hříchy mládí a jeho jediným trestem zůstal fakt, že se nedočkal osvobození vlasti, jejíž osud těžce nesl. Zemřel v roce 1941.

Nízké teploty, které sužují celou střední Evropu, jsou podle odborníků důsledkem oteplování Arktidy. Kromě komplikací v dopravě, zvýšené hladině smogu ve velkých městech a zdravotních komplikacích ale mrazy přinášejí něco dobrého. Zamrzlý Dunaj se v posledních dnech stal rájem vídeňských bruslařů. Bruslení na zamrzlém Dunaji je přitom podle odborníků událostí, která se obvykle opakuje jen jednou, maximálně dvakrát za život. Poslední dekáda je ale v tomto směru výjimkou – souvislá vrstva ledu pokryla druhou největší řeku Evropy již podruhé za posledních 25 let. Naposled se ve Vídni na Dunaji bruslilo v lednu 2012. Radost bruslařů rozhodně nesdílí lodní společnosti. Kvůli ledové pokrývce se lodní doprava na Dunaji zastavila nejen v Rakousku, ale také v Srbsku a firmy hlásí milionové škody.

Je na Marsu život? Zatím to moc nevypadá, ale tahle otázka je stále ještě otevřená. Podle nové vědecké studie by ale pozemští mikrobi měli na Marsu bez větších problémů přežít.

Za dávných časů byl náš rudý soused ve Sluneční soustavě zřejmě pokrytý vodou a plný kyslíku. Ta doba už ale minula. Dnešní Mars je skrápěný kosmickým záření, jeho atmosféra je velké části pryč a z vody zbyl jenom led. Přesto ale, mohly by na Marsu přežít organismy z extrémních prostředí Země?

Metanogeni přežijí na Marsu

Tým vědců Arkansaské univerzity ve Fayetteville vybral čtyři druhy metanogenů, mikrobů z říše archaeí, kteří produkují metan. Jsou to jednoduché, ale nesmírně odolné životní formy. Tyto metanogeny umístili do umělého prostředí, které co nejvěrněji simulovalo podmínky na rudé planetě.

I když mikroby trápili v prostředí s extrémně nízkým atmosférickým tlakem, který dosahoval jednu šesti tisícinu tlaku při povrchu Země, tak všechny čtyři druhy metanogenů přežily po dobu tří týdnů.

TIP: Život na Marsu? Curiosity objevil metan a stopy organických látek

Výsledky experimentů nutně neznamenají, že na Marsu musí být nějaký místní život. Ale zřejmě není úplně beznadějné ho hledat. A i když žádný život na Marsu nenajdeme, budeme alespoň vědět, že tam naše mikroorganismy obstojí při případném terraformování rudé planety.

Kanadští vědci z Montrealské univerzity porovnali reakční doby 19 lidí, kteří nejsou hudebníky s 16 dobrými muzikanty, včetně 8 klavíristů, 3 houslistů, 2 bubeníků, 1 kontrabasisty, 1 harfenisty a 1 hráče na violu.

TIP: Změna hudebního vkusu: Přicházejí hudební všežravci

Když v jednoduchém experimentu badatelé prověřili jejich reakce na podněty, tak se přesvědčivě ukázalo, že muzikanti reagují o poznání rychleji. Jak je vidět, hra na hudební nástroje příznivě ovlivňuje pohotovost reakce na různé podněty. Podle vědců je proto možné hudební nástroje doporučit například seniorům, kterým mohou pomoci v udržování dobré duševní kondice.

Minerál opál má vlastně docela jednoduché chemické složení. Je to hydrogel křemene s kolísavým obsahem vody. Díky interferenci světla na vrstvách mikroskopických kuliček opálu ale tento minerál vytváří úžasné hry barev, kvůli nimž bývá velmi ceněný.

Naprostá většina těch nejcenějších opálů pochází z Jižní Austrálie, kde příroda vytvořila vhodné podmínky. Před miliony let se zde vypařilo vnitrozemské moře a vzniklo tím prostředí bohaté na křemík, výjimečně příznivé pro tvorbu drahých opálů.

A pochází odtud i „Oheň Austrálie“ (anglicky Fire of Australia), téměř 1 kilogramový neopracovaný opál, který je podle mnohých nejkrásnějším na světě. Jeho aktuální cena činí 681 480 dolarů, čili přes 17 milionů Kč.

TIP: Teprve druhý přírodní kvazikrystal objeven ve 4,5 miliardy let starém meteoritu

Zájemci o výjimečné drahé minerály ho mohou spatřit v Muzeu Jižní Austrálie, které se nachází ve městě Adelaide. K vidění zde bude do konce února letošního roku.

Zdá se být jednoznačné, že dobré prospívání svištích kolonií má na svědomí oteplující se klima, díky němuž přichází jaro vždy o něco dříve. Svišti přezimují od září do dubna a přitom shodí asi 40 procent své váhy. Čím tlustší jsou v době předcházející zimnímu spánku, tím je pravděpodobnější, že zimu přežijí a budou mít na jaře mláďata. Když jaro přijde dřív, svišti během hibernace tolik nezhubnou, jsou odolnější a lépe se rozmnožují. Navíc mají delší dobu na to, aby si vytvořili cenné tukové zásoby. Také mláďata přicházejí na svět dříve a mají víc času vyrůst a zesílit, než přijde první zima.

TIP: Jedovatý jídelníček zachraňuje kunovce aneb Boj proti nebezpečným ropuchám

„V posledních letech jsou svišti na začátku zimního období v lepší kondici a na jeho konci jsou zdravější,“ říká Daniel Blumstein z University of California. Environmentalisté podobné studie vítají, neboť ukazují, jaký dopad může mít globální oteplení na jednotlivé živočišné druhy. Kromě brzkého jara podle nich mohou hrát svou roli také polynenasycené tuky. Mají-li jich svišti v potravě dostatek, dokážou během hibernace víc snížit svoji tělesnou teplotu a podkožní tuk jim tolik neubývá.

Kondici svištů může ale ovlivňovat také změna rostlinstva v Coloradu. Větší množství podkožního tuku u svišťů každopádně vysvětluje současný růst populace, který započal již kolem roku 2000. Brzy však může dojít k dalšímu zvratu. „Léto v této oblasti by podle předpovědí mělo být delší a sušší,“ říká Blumstein, „a v minulosti způsobila sucha kolaps mnoha populací.“