Mezi největší myslitele starověku patřil bezesporu Aristoteles, který předpokládál, že Země představuje kouli uprostřed vesmíru, přičemž i sám kosmos má kulový tvar a skládá se z mnoha kulových sfér, v nichž se pohybují nebeská tělesa. Jak se vyvíjely názory myslitelů, kteří přišli po něm?

Předchozí část: Největší objevy starověku a středověku: Od arabské vzdělanosti k Newtonovi

Jak velká je Země?

Mezi další významné filozofy a vědce starověku patřil Eratosthenes z Kyrény (384–322 př. n. l.), který se pokusil velmi zajímavým způsobem definovat velikost Země (věřil, že je kulová). Změřil polohu Slunce v Sieně (dnešní Asuán), kde stálo v zenitu, a v Alexandrii, kde se od zenitu nacházelo 7,2 stupně. Ukázalo se, že rozdíl činí přibližně 1/50 celého kruhu, a proto je obvod Země 50× větší než vzdálenost ze Sieny do Alexandrie. Na základě měření nakonec došel Eratosthenes k výsledku 252 tisíc stadií, což odpovídá přibližně 40 000 km – a jde tudíž o téměř přesnou hodnotu (poledníkový obvod zeměkoule činí 40 007,86 km). 

Učenec musel při svém experimentu prokázat rozsáhlé znalosti o postavení nebeských těles, ale také značné organizační schopnosti. Samotný výpočet nebyl nijak složitý ani v tehdejší době, ale získání potřebných dat v potřebné kvalitě představuje rozhodně výkon hodný obdivu i po více než dvou tisících let.

Určujeme jasnost hvězd

Stejně jako v Číně vznikl i v antickém Řecku katalog hvězd, dokonce daleko obsáhlejší a přesnější. Jeho autorem se stal Hipparchos (190–125 př. n. l.), který si připsal několik objevů, jež výrazně ovlivnily myšlení tehdejší společnosti. Podařilo se mu stanovit délku slunečního (neboli synodického) roku, který odpovídá době mezi dvěma následujícími průchody středu slunečního disku jarním bodem. Při výpočtu se oproti hodnotě změřené moderními prostředky zmýlil o pouhých šest minut, tedy o necelou sekundu za den. Dále změřil precesi: zemská osa se kolébá v prostoru jako u roztočené káči, přičemž jedna taková otočka trvá přibližně 25 800 let. 

Již zmíněný Hipparchův katalog obsahoval 1 080 hvězd a jejich poloh. Stálice byly rozděleny do souhvězdí a také podle své jasnosti. Máme přitom na mysli jasnost, kterou můžeme pozorovat, nikoliv jasnost absolutní – tu tehdy nikdo neznal (hvězdy se i ve velkých dalekohledech jeví jen jako body, nikoliv jako kotoučky). Na absolutní velikost se musí jiným způsobem, jenž přitom výrazně převyšoval možnosti nejen starověké, ale také středověké a – po většinu času i – novověké astronomie. 

Hipparchův systém tzv. relativní jasnosti je ovšem tak kvalitní, že se s úpravami používá dodnes. Učenec rozdělil hvězdy do šesti skupin, tzv. tříd jasnosti, přičemž ty nejjasnější zařadil do první třídy. Jednalo se pochopitelně o subjektivní členění, nicméně roku 1854 (o dva tisíce let později) vnesl astronom Norman Robert Pogson do tohoto systému matematiku. Dnes také víme, že Hipparchových šest tříd ani zdaleka nepokrývá potřeby astronomie. Existují například daleko zářivější tělesa, než odpovídá nejjasnější třídě jeho dělení. Nám tudíž nezbylo než zavést zápornou hvězdnou velikost: Slunce má v této modifikované stupnici velikost −26,6 a Měsíc v úplňku −12,6.

Ptolemaiovy mapy

K dalším slovutným astronomům patřil Klaudios Ptolemaios (90–160 n. l.) – stal se dokonce jedním z nejvýznamnějších. Věnoval se mnoha oblastem: měřil precesi, vytvořil tabulky zatmění Slunce a Měsíce, sestavil velmi kvalitní katalog hvězd. Svá pozorování a úvahy sepsal do ohromného třináctisvazkového díla, které nazval Megale syntaxis (Velká syntéza) – známe jej také pod arabským názvem Almagest (Arabové převzali tvorbu starověkých učenců a dále s ní pracovali). 

Ovšem za nejdůležitější považujeme jeho nový náhled na fungování vesmíru a naší planetární soustavy. Ptolemaios vyšel z Aristotelovy myšlenky, že se Země nachází ve středu vesmíru, a výrazně ji rozpracoval. Ukázalo se totiž, že Aristotelova představa nebeských sfér neprošla sítem experimentu. Pokud by planety obíhaly po kruhových sférách, pak by se musely po obloze pohybovat rovnoměrně. To však není pravda: planety na nebi opisují podivné smyčky, přičemž se zdá, jako by se na své pouti občas někam vracely. My dnes dobře víme, že se ve středu soustavy nachází Slunce, a tento model vysvětluje zmíněné smyčky naprosto přirozeně. 

Klaudios Ptolemaios vytvořil důmyslný systém: planety se pohybovaly po kružnicích zvaných epicykly, přičemž střed epicyklu obíhal po větší kružnici nazvané deferent. Dobře se tak modeluje pohyb planet po obloze, ve skutečnosti to však stále nebylo dokonalé, a proto se přidaly další kružnice – ekvanty. Aby Ptolemaios vyřešil nerovnoměrný pohyb, umístil Zemi mimo střed deferentu. Jednalo se o složitý systém, který však vcelku rozumně předpovídal polohy planet. Heliocentrický systém léta nedokázal poskytnout lepší shodu teorie s pozorováním. K tomu musela dospět i matematika a další vědy. Geocentrický systém vyhovoval také náboženským představám, a není proto divu, že se udržel tak dlouho a že proti jeho konkurentům panoval tak silný odpor. 

Tehdejší činy musíme hodnotit optikou toho, co naši předchůdci opravdu věděli a vědět mohli. Je snadné mluvit o kulatosti Země v době, kdy lze několika kliknutími získat nádherné obrázky z družic. Starověcí či středověcí myslitelé neměli k dispozici počítače, moderní prostředky komunikace ani matematické nástroje, jež dnes považujeme za samozřejmé, přičemž často tvoří náplň již středoškolského studia. Bohužel se však v důsledku velkých dějinných událostí zhruba do 9. století nedělo ve vědě mnoho nového.

Moderní prostředí bývá plné světel, zvuků a chytrých telefonů. Vzhledem k tomu nepřekvapí, že stále víc a víc lidí má problémy se spánkem. Co s tím?

Podle nové studie amerických vědců je řešení poměrně jednoduché. Stačí vyrazit ven do přírody a strávit víkend v divočině. Vědci to zjistili výzkumem dvou skupin dobrovolníků. Jedni strávili víkend doma, zatímco ti druzí museli do divočiny, kde neměli k dispozici žádné osvětlení kromě ohniště, Slunce, Měsíce a hvězd. A po výletu do divočiny se lidem usínalo o poznání lépe.

Výsledky výzkumu ukazují, že lidské vnitřní hodiny lze docela snadno a rychle seřídit. Postačí se vymanit umělému osvětlení a biorytmy se prakticky okamžitě vrátí do normálu.

TIP: Chcete předejít mrtvici? Pravidelně cvičte a hlavně nespěte déle než 8 hodin!

Ne každý má příležitost strávit víkend pod hvězdami, kdykoliv má problémy s usínáním. Badatelé v takovém případě doporučují strávit co nejvíce času přes den venku na přirozeném osvětlení, a vypínat chytré telefony a počítače minimálně hodinu před usnutím.

V roce 1716 se Mary Wortley Montagu připojila ke svému manželovi, který byl jmenován velvyslancem v Osmanské říši.  Diplomatická mise vedla kroky manželů Wortleyových přes Vídeň a Adrianopoli až do Cařihradu. Edward a Mary Wortley strávili na cestách dva roky, během nichž napsala Lady Mary svým přátelům do Anglie řadu dlouhých dopisů, v nichž zachytila každodenní realitu života v těchto zemích.

V Praze a Vídni

Lady Wortley-Montagu nebyla rakouskou monarchií a Čechami zvláště okouzlená. Podle všeho ji neoslovila ani Praha: „To město bylo kdysi královským sídlem českých králů a jest dosud hlavním městem království. Má ještě jakési zbytky bývalé nádhery své, kdy patřilo k největším městům v Německu.“

Řazení Českého království mezi německé státy bylo pro soudobé cestovatele typické a plynulo ze skutečnosti, že římsko-německý císař byl zároveň i českým a uherským králem. Mary si během svého krátkého pobytu v Čechách stačila dobře povšimnout upozaděného postavení Prahy ve vztahu k císařskému rezidenčnímu městu: „Většinou jsou zde starodávné stavby a málo obyvatel, takže domy jsou velmi laciné. Urození lidé, kteří si nemohou zaplatit drahý vídeňský život, raději sídlí zde.“

Vídeň se pro tuto dámu logicky stala jakýmsi referenčním vzorkem, podle něhož poměřovala ostatní země habsburského soustátí. Proto téměř ve všem, co v Praze viděla, spatřovala nápodobu Vídně, zejména pak v módě: „Zdejší dámy šatí se podle vídeňských mód právě tak, jako obyvatelé exeterští napodobí londýnské módy. Totiž jejich napodobení jest výstřednější než originál.“ Toto vyjádření ovšem neznamená, že by Lady Mary shledávala vídeňskou dvorskou módu elegantní a uměřenou. 

Podivné zvyklosti

Jak je vidět, jako žena Lady Mary svou pozornost soustředila především zase na ženy. Je to celkem přirozené vzhledem k tomu, že se zdržovala převážně v jejich společnosti. V jejích dopisech je proto tematizována především právě móda, dále pak společenský život a mezilidské vztahy. Jejich pojetí přišlo šlechtičně vychované v puritánském anglickém ovzduší značně skandální. Nebyla absolutně s to pochopit specifika morálky vídeňské dvorské šlechty a došla k přesvědčení, že nevěra není pro místní urozenou společnost ničím, nad čím by se měla pohoršovat, nýbrž že naopak teprve se ziskem milence nabývá vdaná žena dobré pověsti. 

Očima protestantky

Coby manželka velvyslance se Lady Mary účastnila nejen každodenních církevních obřadů, ale měla možnost navštívit i některé ženské kláštery. V Anglii v té době neexistovala řeholní společenství v té formě, jak je znala římská církev, a možná právě proto je Mary vnímala ponejvíce jako vězení: „Co jsem živa, ještě jsem nikdy neochladla tak velice k římsko-katolickému náboženství jako tehdy právě, co jsem viděla, jak zbědačuje tolik nešťastných, ubohých žen!“

V záchvatu rozhořčení nad římskými katolíky pak ještě dodala: „A potom ta hrubá, sprostá pověra katolického lidu! Katolíci pořád, ve dne i v noci, lepí za oběť svíčky na dřevěné sošky, pohanské modly, které stojí skoro v každé ulici všude, kam se podíváme. Procesí jsou hanebné maškarní průvody příčící se zdravému rozumu zrovna jako čínské pagody.“

Jinak se ovšem rozdíly v náboženském přesvědčení snažila brát s humorem: „Sotva jsem se zdržela smíchu, když mi ukazovali dřevěnou hlavu našeho Spasitele, která jistě prý mluvila, když Turci obléhali Vídeň. Na důkaz toho ukázali mě ústa sochy, která od té doby zůstala už otevřena.“

Nejen kritika

Mohlo by se zdát, že Lady Mary nacházela pro rakouské a české země pouze slova nelibosti, ale pravdou je, že dokázala ostře střílet i do vlastních řad. Jelikož ve střední Evropě strávila zimní měsíce, mohla se důkladně seznámit s často důmyslnými systémy vytápění. Kamna v palácích brzy shledala nejen jako záležitost praktickou, ale i nanejvýš estetickou a vyjádřila údiv nad tím, že „doma v Anglii se raději pět měsíců v roce třesou zimou“, než aby se zahřáli u kamen, která jsou ke všemu ozdobou každé místnosti. Vynachválit si nemohla ani skleníky, v nichž se v Praze a Vídni po celý rok pěstuje vzácné jižní ovoce, například ananasy, které bylo na ostrovy nutné draze dovážet až z daleké Brazílie: „Divím se, že u nás také nemáme vynález tak užitečný.“ 

Lady Mary Wortley Montagu se zkrátka nesnažila Rakouskou monarchii soudit, jakkoliv to tak může podle některých výroků vypadat. Její rozhled, vzdělání a snad ani povaha by jí to nedovolily.  Možná až nečekaný liberalismu čiší ze slov, která adresovala jedné ze svých přítelkyň: „Má drahá, takto vidíte, že dvornosti a dobré vychování v různých zemích liší se jako mravnost a náboženství. Na čí straně jest pravda v mravnosti a náboženství, dozvíme se až v soudný den.“

TIP: Příběh Florence Nightingalové: Jak získala přezdívku Dáma s lampou?

Hlavním důvodem, proč se na stránkách svých dopisů zabývala kaleidoskopem všedních událostí, které doplňovala o vlastní hodnocení, nebyla snaha kritizovat nebo se vysmívat svým hostitelům, nýbrž hledání stále nových námětů ve strachu, aby své anglické přátele a rodinu nenudila. Neustále trpěla obavami, že nenajde dostatek zajímavých témat a k dopisním papírům usedala i přes „smrtelný odpor ke psaní“ jen proto, aby se pouto k domovině během dlouhého odloučení nezpřetrhalo. 

Podlehli jste množícím se nabídkám soukromých firem a koupili si pozemek na Měsíci? Nebo jste si dokonce „pořídili“ hvězdu? Možná vás zklame zjištění, že certifikát o vlastnictví, který vám daná společnost poslala, má hodnotu maximálně onoho potištěného papíru. V roce 1967 byla totiž uzavřena a většinou zemí ratifikována Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles (v českém právním systému jde o zákon č. 40/1968 Sb.). Uvedený dokument mimo jiné deklaruje, že vesmírný prostor patří všemu lidstvu a žádný stát si jej nemůže nárokovat. Je asi jasné, že v okamžiku setkání s vyspělou mimozemskou civilizací bude nutné tuto smlouvu přepracovat…

Nicméně „lunární makléři“ využili již kolem roku 1980 fakt, že smlouva zavazuje explicitně státy, nikoliv soukromé osoby. Podle zásady, že lidé mohou činit vše, co jim zákon nezakazuje, proto usoudili, že soukromníci vesmírná tělesa vlastnit mohou; Měsíc si tak „přisvojili“ a od té doby na něm prodávají pozemky – a podle všeho jim obchod jen kvete. Jde však o podnikání za hranou právních předpisů. A navíc, svůj pozemek na místě nejspíš nikdy neobhlédnete, a jeho vlastnictví je tak v každém případě nesmyslné.

K housenkám má většina lidí záporný vztah, ba přímo odpor. Sežerou, na co přijdou a na milost jsou brány jen ty druhy, které poskytují textilní vlákno. Naproti tomu motýli jsou na výsluní popularity – fotografováni, malováni, opěvováni, sbíráni. Je to nespravedlnost, protože motýl není po většinu svého života motýlem, ale housenkou. Jeho jediným úkolem je oplodnit nebo být oplodněn a založit potomstvo. Všechno ostatní je na bedrech housenky, která se musí vykrmit natolik, aby uspokojila nejen vlastní potřeby, ale zajistila budoucí proměnu v motýla a v mnoha případech i dostatek živin pro celý jeho život.

Vybíravé housenky

Motýlí vajíčka mají různý tvar a velikost. Jsou kulatá, oválná, podlouhlá nebo soudečkovitá, na povrchu mají drobné prohlubeninky nebo rýhy, někdy bývají pokrytá chloupky. Bílá, žlutá, červená, růžová, hnědá, jednobarevná nebo skvrnitá, i se vzorkem. Větší motýli obecně vytvářejí větší vajíčka, ovšem i tak se jedná o 2–3 milimetry velké „drobky“. Samička je klade jednotlivě, v malých skupinkách až velkých snůškách a může je lepit do prostorových stavbiček. Důležité je naklást budoucí potomstvo na živnou rostlinu, aby mělo dostatek potravy.

TIP: Superbrouk z jižní Evropy aneb Síla, která pohne šesti autobusy

Některé druhy jsou polyfágní, což znamená, že se živí více druhy rostlin. Většinou je ale housenka odkázána na 2–3 rostliny, někdy jen na jednu. Třeba taková babočka paví oko raději zemře hlady, než aby snědla něco jiného než kopřivu. Housenky se líhnou v několika dnech až týdnech po nakladení, přesná doba velmi závisí na teplotě a vlhkosti. Vajíčka některých druhů dokonce přečkávají zimu.

Zabijáčtí paraziti

Malé housenky se začnou čile krmit a zpočátku se jejich činnost výrazně neprojevuje. Konzumují hlavně měkčí části listů, ale to se rychle změní. Systematicky okusují celý list (nebo jehličí) a každý druh má trochu jiný postup. Zajímavě se chovají někteří martináči, kteří ožerou nejprve jednu stranu listu a pak druhou, až zbude jen tenký řapík. I ten však nakonec přehryžou a nechají jen krátký kousek (martináč hrušňový) nebo ho odhryžou tak dokonale, že nepoznáte, že na místě předtím nějaký list byl (martináč atlas).

Housenky často žijí pohromadě v kolonii, někdy si dokonce upředou hnízdo, které je chrání před nepřáteli jako jsou ptáci, pavouci a dravý hmyz. Další obranou bývá varovné zbarvení a kresba, chlupatost nebo trny, jedovatost nebo alespoň odporná chuť a samozřejmě mimikry. Větší část housenek padne za oběť ptákům, ale kromě toho také trpí různými chorobami, takže obvykle jen malé procento přežije do dospělosti. Velké ohrožení pro budoucí motýly představují také parazitické larvy, které dlouho žijí v těle housenky a zahubí ji teprve v okamžiku, kdy prorážejí na povrch jejího těla a vzápětí se samy kuklí.

Vlastní kabát jako potrava

Každá housenka musí během růstu několikrát vyměnit pokožku (kutikulu) za větší, volnější. Svlékání předchází doba odpočinku. Housenka přestane žrát, usadí se na jednom místě a čeká, až se stará pokožka odloučí. Tato fáze trvá poměrně dlouho, třeba dva dny. Když stará pokožka vypadá jako průhledný závojíček, znamená to, že se svlékání blíží. Housenka se nejdřív začne nafukovat ve vlnách, které probíhají od jednoho konce těla ke druhému. Poté se napřímí a zvětší objem, až jí konečně praskne pokožka za hlavou. Pak pomalu vylézá ven a s rozevíráním staré pokožky si přitom i nadále pomáhá nafukováním příslušných částí těla.

TIP: FOTOGALERIE Zcela obyčejný zázrak aneb Jak se z housenky stane motýl

Bezprostředně po svléknutí se všelijak kroutí a protahuje. Vypadá to, jako by se nemohla nabažit radosti z volného pohybu a nového kabátku. Ten se, zvlášť u prvních svlékání, může výrazně změnit. Například hodně housenek se líhne hnědočerných a po prvním svlékání změní barvu i celkový vzhled. Svlečenou pokožku (svlečku) většinou nechají bez povšimnutí, ale některé druhy ji po sobě s velkým gustem sežerou. Doba vývoje housenky do dospělosti trvá různě dlouho nejen v závislosti na druhu, ale také na přízni počasí. Některé housenky přečkávají zimu pod zemí a vývoj dokončují teprve na jaře.

Chystá se poslední změna

Kuklení je vlastně poslední svlékání, při kterém dojde k neuvěřitelné proměně. Ani tady nezůstala příroda u jednoho modelu. V některých případech vznikne volně zavěšená kukla bez dalšího obalu, která je za zadeček připředená k podkladu (babočky), někdy ji navíc přidržuje pásek kolem těla (bělásci). Housenky jiných druhů si nejprve upředou „domeček“ – více či méně pevný zámotek, který má podobu od pavučinky až po pevný kokon (martináči). Teprve v něm se opravdu zakuklí. Dochází ale i k tomu, že se housenka zavrtá pod zem, vyhloubí si tam komůrku a kuklí se v ní (lišajové).

Příprava na kuklení trvá mnohem déle než u běžného svlékání. Housenka přestane přijímat potravu a někdy se vyprazdňuje (martináči). Nejprve odchází tuhé velké výměšky, pak vytéká řídká zbarvená tekutina, nakonec čirá. Přitom housenka často mění barvu. Celý proces trvá několik hodin. Pak housenka ožije, většinou začne horečně a dlouho cestovat a hledá místo, kde se zakuklí. Housenky, které potkáváte koncem léta na cestách, pravděpodobně hledají místo ke kuklení.

Cviky hlavou dolů

Například kuklení našich baboček probíhá tak, že housenka nejprve připřede k větvičce chomáč vláken. Pak k němu nacouvá zadečkem a spojí se s ním. Když je spojení pevné, spustí se hlavou dolů a čeká. Přitom sebou občas zavrtí a tělo se postupně pomalu prodlužuje. Podle okolností začne být housenka po několika hodinách až dnech najednou aktivní. Křečovité pohyby jsou častější, pokožka za hlavou praská, kroutivými pohyby se shrnuje k zadečku a objevuje se vlhká měkká kukla. Na jejím tvaru už je vidět, kde bude mít budoucí motýl uložená křídla, hlavu a tělo. Při vhodném osvětlení, například bleskem fotoaparátu, je možné zahlédnout i vnitřní strukturu. Na závěr se prudkými krouživými pohyby kukle většinou podaří svlečenou pokožku odhodit, ještě si trochu zacvičí a zklidní se. Povrch ztuhne a vybarví se, přičemž vybarvení se do jisté míry přizpůsobuje prostředí.

Housenky, které se kuklí v kokonu, čeká podstatně těžší práce. Nejdřív musí najít vhodné místo. Obyčejně to jsou listy, které k sobě postupně stahují do tvaru, kde pak mohou vyplést kokon. Musí také připříst listy k silnějšímu stonku, aby zabránily odpadnutí kukly před líhnutím. Někdy se jim první pokus nepovede a musí jej opakovat.

Kruh se uzavírá

I v případě jednoho druhu trvá období stadia kukly různě dlouho. Vývoj zpomaluje například nižší teplota. Kukly z podzimní generace proto přečkávají zimu a motýli se líhnou až na jaře. Kukly zpravidla projevují zvýšenou aktivitu po kuklení a pak před líhnutím. To se projevuje tak, že kukla sebou různě vrtí a jak motýl roste, články v zadečkové části, které jsou pohyblivé jako u harmoniky, se zvýrazňují a roztahují. Známkou blížícího se líhnutí (vykuklení) u denních motýlů je i to, že pod obalem prosvítá kresba a vybarvení křídel, těla a někdy i tykadel.

Pokud je vše v pořádku, je proces líhnutí velmi rychlý. Obal se v hlavové části odklopí a motýl s měkkými malými křidélky se vysouká ven. Zavěsí se křídly dolů, do volného prostoru, aby se mohla vypnout a posléze ztuhnout. Na závěr odstřikuje ze zadečku přebytečnou tekutinu. Doba, kdy motýl nemůže odletět, trvá několik hodin a je tehdy snadnou kořistí. Motýlům, kteří se kuklí v kokonu, trvá i několik hodin, než se jim podaří kokon narušit natolik, aby mohli vylézt ven.
Páření motýlů je opět dost proměnlivá záležitost. Ke spojení, které trvá od vteřin až po několik dní, dochází konci zadečků. Oplodněná samička naklade desítky až stovky vajíček a koloběh může začít nanovo.

Jak se fotí motýli

Z uvedených skutečností je zřejmé, že fotografování vývoje housenek a motýlů je především časově náročné. Pro dobré výsledky je potřebné mít i odpovídající vybavení – digitální zrcadlovku, makroobjektiv, případně mezikroužek a předsádku. Důležité je osvětlení, dá se ale s úspěchem použít i vestavěný blesk s difuzérem, jehož účel splní i bílý igelitový pytlík. Použití blesku má dvě výhody, umožňuje fotografovat z ruky a detaily se lépe vykreslí. Rozhodně doporučuji používat manuální ostření, výbornou pomůckou je živý náhled.

Petr Vok se narodí jako nejmladší potomek Jošta III. z Rožmberka a Anny z Rogendorfu 1. října 1539. Se starším bratrem Vilémem je od sebe dělí pouhé čtyři roky, mají však rozdílné povahy i víru. Zatímco Vilém je katolík, z Petra se stává luterán.

Bezstarostný život

Vilém se už v šestnácti letech ujímá rodového dědictví, stoupá na politickém žebříčku a v pětatřiceti se stává nejvyšším purkrabím v království. Petr se s oblibou věnuje nejrůznějším světským radovánkám včetně žen... Proč také ne, nikdo nečeká, že se jednou stane právě on, nejmladší, dědicem a poslední nadějí rodu. Petr Vok se usídlí na bechyňském zámku a užívá si bujarého a rozmařilého života.

Takový rozmařilý život má nemalé náklady a brzy se Petr Vok topí až po uši v dluzích. Jen díky Vilémově vlivu neskončí ve vězení pro dlužníky. Ale bratr mu půjčovat odmítal. S věkem však jde Petr Vok přece jen trochu do sebe. Začíná se chovat hospodárněji a pití a přejídání také omezí. To si ovšem vynutil jeho zhoršující se zdravotní stav. A také začíná přemýšlet o svatbě. Je mu skoro čtyřicet, takže má nejvyšší čas. Ale hlavně, do sňatku ho tlačí jeho bratr. Vilém po několika bezdětných manželstvích přestává doufat, že se mu podaří zplodit potomka. A tak přehodí tento úkol na bratra.

Bláznivá Kateřina

Vyhlédne si mladičkou, sotva třináctiletou Kateřinu z Ludanic, která je jedinou dědičkou movitého rodu. Po svatbě se však ukáže, že z rozsáhlého jmění nezbyl ani zlomek toho, co Zachariáš do správy získal. Petr Vok svou mladičkou manželku patrně velmi miluje a rozmazluje ji, jak může. Ale v manželství si také užije své. Jeho žena není duševně zcela zdráva a propadá stavům melancholie. Kateřinin duševní stav se stále zhoršuje a v roce 1601, v pětatřiceti letech, po dvacetiletém  manželství, umírá.

TIP: Rodokmen pánů z Růže: Doklad prestiže a tradice rodu

Petr Vok se tak stejně jako bratr potomka nedočkal a po smrti Kateřiny do dalšího manželství už nevstoupil. Ostatně se není co divit, vždyť mu bylo už přes šedesát. Po jeho smrti připadlo rožmberské dědictví jeho synovci, synu nejmladší sestry Evy, Janu Zrinskému. 

2. února jsou Hromnice, anglicky „Groundhog Day“, což doslova znamená Den sviště. Legenda praví, že když v tento den uvidí svišť Phil z města Punxsutawney v Pensylvánii svůj stín, tedy když je pěkné počasí, tak že zima potrvá ještě šest týdnů. Když Phil svůj stín neuvidí, tak by mělo přijít brzké jaro.

Svišť Phil a jeho předchůdci předpovídají počasí v Punxsutawney více méně stejným způsobem už déle než 120 let, přičemž 103 krát předpověděli dlouhou zimu. Jak přesná předpověď to ale je?

TIP: Potíže s monzuny: Indie staví superpočítač na předpověď dešťů

Podle meteorologických údajů se svišti s předpovědí strefí přibližně v 39 procentech případů. Ve skutečnosti jsou nejen horší nežli lidští odborníci na počasí, kteří se strefí asi v 60 procentech předpovědí, ale jsou dokonce i horší, než kdybychom délku zimy předpovídali náhodně, například hodem mincí.

Homosexuální chování pozorovali vědci u více než 130 ptačích druhů. U některých se vzájemně dvoří a o páření pokoušejí samice. U jiných k homosexualitě tíhnou naopak samci a výjimkou nejsou ani druhy, kde se homosexuálním aktivitám oddávají obě pohlaví. Jde o překvapivě rozšířený jev. Jak je možné, že se dlouhodobě udržuje?

Když žena mužům vládne

Hluboké analýze podrobilo homosexuální chování ptáků australsko-kanadské trio Geoff MacFarlane z University of Newcastle, Simon Blomberg z University of Queensland a Paul Vasey z University of Lethbridge. Výsledky svých pozorování publikovali na stránkách vědeckého časopisu Animal Behaviour.

Vědci vyšli z teorie, která vysvětluje ptačí polygamii, tedy větší množství partnerů. V některých společenstvech ovládají samci celý harém samiček; v tom případě hovoříme o polygynii. Jinde má naopak samička celou suitu „manželů“ a pak je takové soužití „na hromádce“ označováno jako polyandrie.

Příklad polygynie nabízí vlhovec červenokřídlý (Agelaius phoeniceus). Samec má ve svém teritoriu až tři „manželky“, z nichž se každá nachází v jiné fázi mateřství. Jedna se připravuje ke kladení vajec, druhá už na vejcích sedí a třetí se stará o vylíhlá mláďata. Díky tomu nemá samec se svým harémem tolik práce. Jen výjimečně mu hrozí, že bude muset pomáhat s krmením mláďat hned na několika hnízdech najednou.

Samec lyskonoha ploskozobého ve svatebním šatu. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Fish & Wildlife Service, CC0)

Polyandrii je možné sledovat v domácnosti lyskonohů ploskozobých (Phalaropus fulicarius). U těchto ptáků je role matek a otců postavena na hlavu. Samice jsou větší a pestřejší a samy si aktivně namlouvají vyhlédnuté samečky. V rámci boje o zachování rodu se klidně poperou s jinými samicemi jak o hnízdní teritorium, tak o samečky. Po páření naplní každému ze svých „manželů“ hnízdo vajíčky, pak se vytratí a vydají se na cestu do jižních zimovišť. Zmizí z hnízdiště dřív, než se z vajec stačí vyklubat první mládě. Veškerá péče o vejce a potomstvo leží na otci. Naštěstí jsou mláďata lyskonohů poměrně samostatná a otec jejich výchovu zvládá i bez matky.

Soupeř přitažlivější než družka

Jak dokládá příklad vlhovce i lyskonoha, většímu množství partnerů nahrává snadná výchova mláďat. Když se samec nebo samice nemusí obávat, zda rodičovskou roli zvládne, může klidně založit hned několik rodin. MacFarlane, Blomberg a Vasey se zabývali teorií, podle které může nenáročný odchov mláďat vytvářet příhodné podmínky nejen pro polygamii, ale i pro homosexuální svazky.

Homosexuální sklony se u jednotlivých ptačích druhů vyskytují s velice rozdílnou četností. U některých je homosexualita skoro neznámá, u jiných překvapivě četná.

Například u albatrosů laysanských (Phoebastria immutabilis) tvoří až 31 % všech párů dvojice homosexuálních samic. Naopak, u hus velkých (Anser anser) je pětina všech párů tvořena homosexuálními samci. Alky malé (Alca torda) se scházejí na místech, kde samci zuřivě soupeří o možnost spářit se s některou z přihlížejících samic. Ve 40 % případů všech páření se ale samci nakonec zkoušejí spářit se svým soupeřem. O homosexuální spojení se pokoušejí dvě třetiny samců a více než 90 % samců se stává objektem zájmu jiného samce.

Kam vede slepá ulička?

Příklady druhů s vysokým výskytem homosexuality představovaly darwinovský paradox, protože zdánlivě odporovaly zákonům evoluce. Z homosexuálního svazku nemůžou vzejít potomci, a tak se zdá, že homosexualita je slepou uličkou.

Australsko-kanadské trio získalo dostatečné údaje o zástupcích 93 ptačích druhů, u kterých bylo prokázáno homosexuální chování ve volné přírodě. Zjistili, že samčí homosexualita byla pozorována u 82 % druhů a samičí homosexualita se vyskytla u 38 % druhů. U řady ptačích druhů byla pozorována homosexualita obou pohlaví. Celkem je však homosexuální chování poměrně vzácné. U všech sledovaných druhů s homosexuálními sklony tvoří jen 5 % všech pohlavních aktivit.

Rodičovská péče nabývá u ptáků rozmanitých podob. Otec a matka přispívají ke stavbě hnízda, sezení na vejcích nebo krmení a obraně mláďat různou měrou. U některých druhů je rozložení rodičovských povinností spravedlivě rozloženo mezi obě pohlaví, u jiných leží tíha na matce a u dalších naopak přebírá většinu péče otec. Jak se ukázalo, výskyt homosexuálního chování závisí právě na tom, jak moc práce si dává rodič s potomky.

Snadné rodičovství podporuje homosexualitu

U druhů, kde je hlavním tahounem péče o potomky otec, se vyskytuje ve velké míře homosexuální chování samic. Samci se oddávají homosexuálním aktivitám jen zcela výjimečně. Například u racků západních (Larus occidentalis) je to otec, na kom leží větší tíha při shánění potravy. Přináší mláďatům na hnízdo větší porce a také přilétá s potravou častěji než samička. Homosexuální sklony tomu odpovídají. Zatímco samice byly přistiženy jak při dvoření jiným samicím tak i při pokusech se s nimi spářit, u samců homosexuální chování pozorováno nebylo.

Tam, kde leží tíha péče o potomky na matce, zase projevují silné homosexuální sklony samci. Například u jihoamerického pěvce skalňáka oranžového (Rupicola rupicola) mají samci harém samiček, který získají vítězstvím ve složitých námluvních rituálech. Jejich otcovská role však končí pářením a více se o své potomstvo nezajímají. O to více se pak věnují homosexuálním aktivitám. Samice, která má s náročnou péčí o mláďata starostí až nad hlavu, na něco takového nemá čas ani energii.

Homosexualitě rodičů nahrává i velká samostatnost mláďat, která nevyžadují intenzivní péči. Například u bernešek velkých (Branta canadensis) se mláďata líhnou hodně vyvinutá, jsou s to následovat rodiče a dokážou si sama hledat potravu. Samci i samice tohoto druhu bernešky zjevně využívají větší volnosti od rodičovských povinností i k homosexuálním aktivitám, které jsou relativně běžné jak u samic, tak i u samců.

Hobby i východisko z nouze

Co se dá z výše uvedených fakt vyvodit? Pokud nejsou zvířecí rodiče plně zaneprázdněni péčí o potomky, užívají si sexu a nevyhýbají se ani homosexuálním aktivitám. Neznamená to ovšem, že je homosexualita u ptáků evolučně výhodná. „Ptáci mohou homosexualitu provozovat jako hobby, pokud nejsou zaneprázdněni péčí o mláďata,“ komentoval studii britský evoluční biolog Allen Moore z University of Exeter v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature.

V některý případech však mohou homosexuální ptačí páry získávat určitou výhodu. Například u albatrosů laysanských je v populaci akutní nedostatek samců. Mláďata proto vychovávají vedle tradičně uspořádaných párů samců a samic také homosexuální páry samic nebo osamocené samičky. Homosexuální páry jsou v odchovu mláďat výrazně úspěšnější než albatrosí „svobodné matky“ a významně tak přispívají k přežití vlastního druhu. Bez homosexuálních párů by byly nové generace albatrosů laysanských mnohem méně početné.

Nedílnou součástí „výbavy“ každého muže vyznávajícího původně indické náboženství sikhismus je bujný vous a turban. Newyorský policejní sbor však svým strážníkům až do konce minulého roku povoloval pouze milimetrový porost, zatímco turban na hlavě byl jednoduše nepřípustný.

Prezident místní policie James O’Neill si ovšem velmi dobře uvědomuje, že jeho jednotky sestávají z lidí mnoha kultur, a proto se rozhodl lehce „popustit otěže“: Přibližně 160 sikhům ve sboru povolil ozdoby obličeje v délce až 1,27 cm a zároveň nechal vyrobit speciální modré turbany, které mohou věřící nově nosit místo policejních čepic. 

Vývojáři robotů se podle všeho rádi inspirují zvířaty. Ke všem možným skákajícím, běhajícím, kráčejícím, plavajícím nebo plazícím se robotům teď přibyl robotický netopýr.

Dron Bat Bot svou konstrukcí připomíná netopýra až do překvapujících detailů. Jeho měkká křídla jsou pro okolí mnohem méně nebezpečná nežli ostré rotující vrtule kvadrikoptér.

TIP: Je to dron anebo mořský pták? AquaMav je doma ve vzduchu i ve vodě

Bat Bot se blíží netopýrům i svými mírami. Váží 93 gramů a křídla má o rozpětí zhruba 30 cm. Jeho let, který by jako z oka vypadl skutečnému netopýru, řídí zabudovaný miniaturní počítač, využívající data senzorů dronu. Díky němu létá Bat Bot autonomně.