Na území budoucího Izraele se po roce 1945 čím dál krvavěji střetaly arabské, židovské a britské ozbrojené složky a vývoj na tomto konfliktním území vyžadoval mezinárodní řešení. Současně s rozhodnutím o rozdělení Palestiny 29. listopadu 1947 zavedlo Valné shromáždění OSN embargo na dovoz zbraní a vojenského materiálu do celé oblasti. Tím se mnohem více zkomplikovala již tak problematická situace židovské ozbrojené milice Hagana, které se nedostávalo zbraní a munice.

Představitelé Židovské agentury (neoficiální vlády) proto vyslali do zahraničí své zástupce, aby se pokusili nakoupit vojenskou techniku. Jednou ze zemí, kde uspěli, bylo Československo. V lednu 1948 tak došlo k podpisu první smlouvy na dodávku 45 000 německých kořistních opakovaček K 98k, 200 lehkých kulometů MG 34 a pěti milionů nábojů.

Za úspěšným uzavřením tohoto obchodu stál tehdejší zástupce Židovské agentury v Praze Ehud Avri’el (narozený jako Georg Überall), který se později stal i prvním izraelským velvyslancem v Praze. Oficiálně prodala ČSR zbraně Habeši, která kryla obchod s prozatím neexistujícím státem. Zbrojní dodávky židovskému státu nesly krycí označení DI (Důvěrné Izrael).

Tři sta tun leteckým mostem

Při vzniku státu Izrael koordinovali nákupy zbraní v Československu přímo zástupci velvyslanectví. Kromě nákupů z přebytků československé armády jednali přímo se zástupci zbrojních firem, zejména Zbrojovkou Brno, Škodovými závody v Plzni a pražskou Avií. Tyto firmy měly od československých úřadů povolení uzavírat smlouvy přímo s izraelskými kupci, pokud tyto nákupy nenaruší harmonogram objednávek a dodávek vojenského materiálu pro československou armádu. Po zestátnění zbrojního průmyslu měly od února 1948 rozhodující podíl na obchodech především podniky Omnipol a Kovo.

Za státní instituce hrálo nejdůležitější roli ministerstvo národní obrany. Samotný vojenský materiál putoval do Izraele několika způsoby a s využitím různých tras. Nejvíce používaná cesta vedla po železnici přes Maďarsko do Jugoslávie, se kterou vláda v Tel Avivu vyjednanou dohodu o přepravě. Odtud materiál směřoval letecky přímo do Izraele nebo po moři do některého z přístavů v Africe.

Část materiálu putovala dopravními letadly z Československa přímo do Izraele. Jako výchozí letiště sloužilo od května 1948 vojenské letiště v Žatci, odkud startovala nákladní letadla pilotovaná nejprve americkými, později izraelskými letci.

I přes veškeré snahy o utajení vzdušného mostu došlo k jeho prozrazení. Když se o celou záležitost začala zajímat americká ambasáda v Praze, ministerstvo obrany na nátlak ministerstva zahraničí rozhodlo akci na žateckém letišti ukončit a přesunout operaci na jiné místo. Nejprve se uvažovalo o slovenských Malackách, ale nakonec padla volba na letiště v Kunovicích, které se začalo využívat v září 1948. Na základě předchozích zkušeností došlo ke zlepšení utajovacích opatření, kdy se na provozu leteckého mostu podíleli pouze čs. a izraelští piloti. Současně se navýšily zásilky dodávané pozemní cestou.

Vzdušná přeprava se uskutečňovala letadly, která izraelská vláda koupila jako válečné přebytky převážně od amerického letectva nebo formou pronájmu včetně osádek a pozemního personálu. Z důvodu utajení měla letadla panamskou imatrikulaci.

Celkem putovalo leteckým mostem do Izraele více než 300 tun vojenského materiálu, přičemž kromě výše uvedených letišť Žatec a Kunovice proběhlo několik letů také z Brna a Českých Budějovic.

Německé mauserovky na obranu Židů

V prvních fázích dodávek převažovala pěchotní výzbroj a munice k ní. Teprve později ji doplnily i těžší zbraně v podobě děl a nakonec i letecká technika. Dodávky se týkaly především zbraní staršího data výroby. Velmi často se jednalo o zbytky ze zásob předválečné čs. armády, většina však pocházela z přebytků, které zůstaly na našem území po německých jednotkách, ať už na bojišti nebo ve skladech, neboť řada typů se v protektorátních zbrojovkách vyráběla pro potřeby Wehrmachtu.

Mezi největší dodavatele pěchotní výbavy a munice patřila Zbrojovka Brno, Škodovy závody v Plzni a Česká zbrojovka ve Strakonicích. Nejpočetnější dodávanou zbraní se staly pěchotní pušky označované P-18 – jednalo se o německé kořistní opakovací karabiny K 98k ráže 7,92 mm. Dle dostupných zdrojů se v roce 1948 vyvezlo celkem 34 500 pušek P-18 v hodnotě 76 403 744 Kčs. Dále následovalo deset samonabíjecích pušek ZK 420 z produkce Zbrojovky Brno. Ke kořistním německým karabinám Izraelci také dostali čs. bodáky vz. 24 v počtu 20 000 kusů.

Pokračování: Československý obchod se zbraněmi: Děla a minomety pro Izrael (vychází 16. února)

Kromě pušek se zásilky týkaly rovněž pistolí z produkce České zbrojovky ve Strakonicích. Pistolí ČZ v ráži 6,35 mm odeslala zbrojovka deset kusů společně s 5 000 náboji stejné ráže. V ráži 7,65 mm dodala celkem pět stovek pistolí a 250 000 nábojů. V seznamu dodaných položek můžeme nalézt i zbraně označené termínem „kulometná pistole“. Pod tímto názvem se skrývá tehdejší označení pro samopal – součást kontraktu z července 1948 tvořilo 12 čs. samopalů ZK 383 ráže 9 mm a k nim celkem 3 000 nábojů. Hodnota zakázky činila 116 070 Kčs.

Od chvíle, kdy meziplanetární sonda Dawn zaparkovala u trpasličí planety Ceres v hlavním pásu planetek, jsme získali pár odpovědí a spoustu nových otázek. Ukázalo se, že Ceres je fascinující svět plný záhad. Jednu z nich představuje 20 kilometrů široký a přes 4 kilometry vysoký kryovulkán Ahuna Mons. Potíž je v tom, že Ahuna Mons je jediným kryovulkánem na povrchu Ceres. A to je vážně divné.

Kryovulkány s omezenou životností

Řešení této záhady nedávno se svými spolupracovníky nabídl Michael Sori z Měsíční a planetární laboratoře Arizonské univerzity. Podle nich je to prosté. Kryovulkány na Ceres mají jen omezenou životnost.

Sori a spol. se domnívají, že když na Ceres vznikne kryovulkán, tak se vlastně hned zase začne velmi pomalu roztékat. Rychlost tohoto roztékání závisí na tom, kolik procent hmoty kryovulkánu tvoří vodní led.

TIP: Malý svět s ledovými erupcemi: Na Ceres se tyčí masivní kryovulkán

Badatelé odhadli, že by se kryovulkány na Ceres mohly roztékáním snížit o 10 až 50 metrů za 1 milion let. Kryovulkán Ahuna Mons vznikl přibližně před 200 miliony let, takže ještě nestihl úplně zmizet. Pokud tedy platí teorie Michaela Soriho, byla v minulosti na povrchu Ceres celá řada kryovulkánů.

Dříve bývala opravna hraček v každém větším anglickém městě. Doba se ale změnila. Dnes se hračky příliš neopravují. Jednodušší je koupit novou. Pro ty, kterým podobný přístup nevyhovuje, je zde nemocniční personál Alice's Bear Shop. 

Obchod a nemocnice pro plyšáky zde funguje již 17 let. Kromě utržených údů zde léčí i další neduhy – doplňují plyšákům výplň a čistí hračky od skvrn.

Nedostatkem práce zdejší „sestry a lékaři“ rozhodně netrpí. Přestože většinu operací lze zvládnout během několika hodin, pacienti si na přijetí musejí počkat až čtyři měsíce. A zakázky se jen hrnou – plyšoví miláčci míří do Lyme Regis nejen z Británie, ale i z USA, Austrálie nebo třeba z Keni. Mezi VIP klienty nemocnice patří například plyšový medvěd herečky Emmy Thompsonové, která ztvárnila postavu Sybilly Trelawneyové - profesorky jasnovidectví ze série o čarodějnickém učni Harry Potterovi.

Pětadvacetileté Emily Nikols z Liverpoolu se před devíti měsíci narodilo dítě. Hledala proto flexibilní a pokud možno i dobře placenou práci. Tip na agenturu zprostředkovávající nahý úklid jí dal její manžel.

„Zpočátku jsem byla trochu nervózní, dnes už to ale beru jako každou jinou práci,“ popisuje své pracovní zkušenosti Emily. Klienti podepisují smlouvu, která jim přísně zapovídá jakékoli sexuální obtěžování. „Zatím jsem nenarazila na žádného úchyla. Všichni klienti, u kterých jsem doposud byla, se chovali velmi mile a řekla bych i rytířsky. Nejčastější otázka, kterou dostávám je, zda mi není zima“, dodává pětadvacetiletá žena.

Nahé uklízečky nabízí všechny běžné domácí práce – od úklidu koupelen, utírání prachu, mytí oken, vysávání až po žehlení. Jedinou výjimkou je práce s agresivními chemikáliemi, které z důvodu bezpečnosti nenabízí.

TIP: Oběd v rouše Adamově: Londýnská „nahá restaurace“ čelí ohromujícímu zájmu

Agentura Naturist Cleaners klientům účtuje 65 liber za hodinu práce, Emily dostává 45 liber. Přestože většinu úklidových prací provádějí ženy, lze si pozvat i muže. Podle ředitelky a zakladatelky firmy Laury Smith je o nahé úklidy velký zájem. „Měsíčně vyřídíme stovky objednávek“, říká ředitelka, která je (podobně jako drtivá většina jejích klientů) sama aktivní naturistkou.

Kukuřičné vločky vynalezl americký lékař John Harvey Kellogg, který chtěl ve svém sanatoriu nabídnout pacientům zdravější alternativu snídaně. Hluboce nábožensky založený adventista sedmého dne ovšem věřil, že vločky vyřeší nejen zažívací obtíže Američanů spojené s nadměrnou konzumací masa. Tvrdil také, že napomohou snížit sexuální choutky (vyvolané masem) a zabrání masturbaci, kterou považoval za jeden z velkých hříchů. 

Původní vločky z roku 1878 pojmenované Granula nebyly sladké, a aby se vůbec daly pozřít, musely se namáčet v mléce. Přesto jejich obliba rostla a firma Sanitas Food Company, kterou lékař roku 1897 založil spolu se svým bratrem Keithem, prodala už v první sezoně 50 tun výrobku. 

Navzdory nesouhlasu vynálezce začaly od roku 1940 různé společnosti do vloček přidávat cukr kvůli lepším prodejům. Pověst zdravé potraviny si však kukuřičné lupínky udržely – především díky masivní reklamě, podle níž měla jejich konzumace vyléčit vše, od malárie až po zánět slepého střeva. Také tvrzení, že „snídaně je nejdůležitějším jídlem dne“, představovalo původně reklamní slogan. Ve své kampani jej v roce 1944 použila firma General Foods, aby tak zvýšila prodej cereálií.

Mezinárodní tým vědců využil služeb kosmické observatoře Fermi, kterou provozuje NASA, a s její pomocí pozoroval vysokoenergetické gama záření skrytých slunečních erupcí. Tyto erupce se odehrály na odvrácené straně Slunce a nebylo tudíž možné je pozorovat přímo.

Takové události jsou poměrně vzácné. Nicola Omodei ze Stanfordské univerzity v Kalifornii a její spolupracovníci zachytili gama záření ze skrytých erupcí celkem třikrát: 11. října 2013, 6. ledna 2014 a 1. září 2014.

Gama záření a výrony koronální hmoty

Všechny tři události přitom byly spojené s intenzivními výrony koronální hmoty (anglicky coronal mass ejection, CME) při nichž byly do okolního prostoru ze sluneční korony vyvrženy miliardy tun sluneční plazmy. Vyvržená hmota se v takovém případě pohybuje rychlostí až milionů kilometrů za hodinu.

Vědci se domnívají, že pozorované gama záření vzniká, když dojde k extrémnímu urychlování částic na předním okraji vyvržené koronální hmoty. Urychlené částice zřejmě putují podél siločar magnetických polí Slunce a dostanou se na přivrácenou stranu Slunce, na místo, které je protilehlé vůči místu, kde došlo k výronu koronální hmoty.

TIP: Kosmická observatoř Fermi objevila rekordní gama dvojhvězdu

Když se urychlené částice střetnou s povrchem Slunce, tak podle všeho dojde k vyzáření vysokoenergetických gama paprsků, které pak zachytí kosmická observatoř Fermi.

Společnost MHI Vestas Offshore Wind testovala obří větrnou turbínu V164 v pobřežním šelfu u Østerildu. Turbína je vysoká 220 metrů a čepele rotoru měří 80 metrů. Původně šlo o 8 megawattovou turbínu, ale po vylepšení zvládne za jistých okolností i 9 megawatt.

TIP: Extrémní větrné farmy: Inženýři vyvíjejí turbíny s 200 metrovými čepelemi rotorů

Větrná turbína během testu vyrobila 216 tisíc kilowatt za 24 hodin. Takové množství elektřiny by mohlo zásobovat téměř 240 průměrných amerických domácností po dobu jednoho měsíce.

Zapomeňte na politiky, soudce nebo superhrdiny. Pevnými ochránci spravedlnosti jsou ve skutečnosti už velmi malé děti. Podle nového výzkumu jsou děti ve věku i pouhých 6 měsíců schopné rozeznat, kdo je v určitých situacích agresor a kdo je oběť. Z toho vyplývá, že vnímání spravedlnosti je lidem do značné míry vrozené.

TIP: Čeho se dočkají stresovaní rodiče? Obézních dětí!

Zjistili to japonští vědci během experimentu, když malým dětem pomocí animovaných postaviček ukazovali různé situace. Děti preferovali takové jednání, když někdo třetí zasáhl jako ochránce spravedlnosti ve prospěch oběti. Několik měsíců staré děti sice ještě obvykle nemluví, badatelům ale vše potřebné prozradily pohyby jejich očí.

Středověk přišel s novinkou, kdy ženy začaly používat tzv. planchettové sedlo. Žena seděla na koni bokem a nohy měla na stupátku – planchette. Oděv byl běžný, splývavé šaty s vysokým pasem. Předpokládá se, že byl přizpůsoben ročnímu období.

Móda podle trendů

Časem šaty zbohatly a nákladné vyšívané sukně nahradily strohý šat středověku. Vyztužená spodnička byla ale pro jízdu zcela nevhodná, tak ji vystřídalo větší množství splývavých a měkkých spodniček. Mělo to něco do sebe, aspoň to dotyčnou dámu netlačilo. A aby se neušpinila, což bylo vzhledem ke kvalitě cest běžné, měla tzv. safeguard. Byla to vrchní sukně, která dámu chránila před špatným počasím a blátem. Samozřejmostí byla pelerína nebo pláštěnka a také klobouk. Renesanční ženy jezdily na koni jen zřídka. Používaly je hlavně k cestování a to byla spíše nutnost. Také se v této době více setkáme s ženou jezdkyní zachycenou na obrazech. V takovém případě šlo hlavně o reprezentativní jezdecké portréty královen a vysoce postavených šlechtičen, čemuž odpovídal i dobový oděv.

Od baroka se ženský jezdecký oděv začínal stále více podobat tomu mužskému. Dámy od mužů převzaly kabátec, který používaly přes své běžné šaty, dlouhé vesty a třírohé klobouky. Aby se přece jen neztratila krása ženské linie, druhá polovina 18. století přinesla velmi dlouhé a široké sukně, které sahaly až k zemi. Samozřejmostí byl i tady korzet a vysoký klobouk zdobený stuhami. 

Jezdecká móda se podřizovala i běžnému stylu a aktuálním trendům. V empíru se nosily šaty s vysokým pasem a klasicismus přišel s kabátci s vycpanými rameny a extrémně dlouhými rukávy. Pokrývku hlavy tvořil klasický cylindr se závojem. Klasicismus byl také dobou, kdy se jezdecký a běžný oděv začaly od sebe odlišovat. V 19. století se už jezdecké šaty šily podle speciálních střihů, sukně zakrývaly kotníky a pod jezdeckou sukní vykukovaly rajtky a vysoké boty. Rajtky byly zhotoveny z měkké barvené kůže a od kolen dolů z materiálu stejného jako sukně. Kalhoty byly připnuty na knoflíky ke stále ještě nošenému korzetu. Sukně měla roztažitelný pas a byla připevněna na kabátec knoflíky. Ke konci 19. století ubylo spodniček a na sukni bylo vytvořeno prohloubení pro pravé koleno. Sukni pak doplňoval kabátek s tzv. vlaštovčím ocasem a úzkými rukávy. Cylindr nebo buřinka se závojem byly stále nezbytností.

Původně tajně budované německé vojenské letectvo (jeho existenci Versailleská smlouva zapovídala) vystoupilo z ilegality v březnu 1935 na základě výnosu vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera z 26. února téhož roku. Luftwaffe (vzdušné síly) se stala vedle armády a námořnictva samostatnou třetí částí Wehrmachtu. Luftwaffe však nebyla pouze vojenské letectvo. Zahrnovala vedle vojenského letectva (Fliegertruppen) také další složky, mimo jiné početné a dobře vyzbrojené protiletadlové dělostřelectvo (Flakartillerie), parašutisty (Fallschirmtruppen) a za války také četné pozemní jednotky až o síle divizí.

Nejlepší letectvo začátku války

K prvnímu bojovému vystoupení obnoveného německého vojenského letectva došlo poměrně záhy, již v srpnu 1936 během občanské války ve Španělsku, kde Hitlerovo Německo intervenovalo na straně povstalců. Španělsko posloužilo Luftwaffe jako vynikající polygon, kde mohla za přijatelného rizika pro své letce zkoušet za velmi realistických podmínek výzbroj a taktické postupy. Rovněž letový personál získal nemalé bojové zkušenosti, které se promítly do organizace a taktiky celé Luftwaffe a poskytly německým vzdušným silám velký náskok před jejich budoucími protivníky.

Do druhé světové války Luftwaffe vstupovala jako pravděpodobně nejkvalitnější letectvo na světě (byť rozhodně ne nejpočetnější, zde jednoznačně vedly sovětské VVS RKKA). Jejím základním úkolem byla podpora pozemní armády během útočných tažení. Důležitý prvek německého bojového umění tvořila mobilnost: útvary Luftwaffe se dokázaly přesouvat z letiště na letiště bez zbytečných průtahů, a to mělo během úvodních tažení sehrát významnou roli. Podstatná byla schopnost soustředit síly v těžišti probíhajících operaci, a tak zde vytvořit rozhodující lokální nadvládu.

Největší německé devizy v úvodní fázi války představoval v bojích ostřílený letový personál i důstojnický sbor a v zápase se silnými protivníky odzkoušené moderní taktické postupy. Také výzbroj byla zprvu velmi hodnotná, a ve většině položek patřila k tehdejší absolutní světové špičce. Zde došlo ve střední části války k jistému poklesu kvality, nicméně na sklonku konfliktu se Luftwaffe stala nezpochybnitelným lídrem v užití moderních proudových letadel nové generace. Ani „turbíny“ (jak byly stroje nazývány pro své pohonné jednotky) již ovšem nemohly zvrátit katastrofální vývoj na bojištích.

Prvním velkým selháním Luftwaffe během války se stal její neúspěch v letecké bitvě o Británii. K neúspěchu došlo kvůli houževnatému odporu britského RAF, ale také pro neujasněnost strategie na německé straně a fakt, že Luftwaffe nebyla koncipována pro strategickou ofenzivu, nýbrž pro taktické operace v součinnosti s pozemními silami. Po této hořké porážce však následovala další série vítězství, která zprvu zakrývala rostoucí problémy.

Postupný úpadek

Ačkoliv z hlediska kvality zůstávala Luftwaffe na výši, kvantitativně začala zaostávat. Zde se sečetl vliv neustálé bojové činnosti, průběžných ztrát, i nedostatek realismu vojenských i politických špiček třetí říše, hrubě podceňujících nepřátele. Z těchto příčin zůstávala Luftwaffe v červnu 1941 z kvantitativního hlediska prakticky stejně silná jako o rok dříve. Jestliže před zahájením útoku na západní Evropu 10. května 1940 měla 4 438 bojových letounů, pak v předvečer zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 užívala 4 389 strojů.

Přitom musela těmito silami od 22. června 1941 nejen vést nové operace na gigantické východní frontě, ale také působit na celé řadě bojišť a okupovaných území: v západní Evropě, na území třetí říše, ve Středomoří, na Balkáně, v severní Africe a na Skandinávském poloostrově. Od poloviny války, poté co Wehrmacht přešel do strategické obrany, německé vzdušné síly pod náporem spojeneckých vzdušných sil rychle ztrácely bojeschopnost.

Rok 1944 přinesl Luftwaffe zásadní zkoušky v podobě drtivé strategické vzdušné ofenzivy USAAF, nutnosti podpořit pozemní jednotky na západě během vylodění v Normandii i na východě během mohutných útočných operací Rudé armády. Slábnoucí Luftwaffe selhala ve všech oblastech. Luftwaffe vzor 1944 byla pro úspěšné vedení operací nedostatečně početná a trpěla špatně vybalancovanými složkami. Velení kladlo důraz především na stíhací letectvo (to byl důsledek americké strategické bombardovací ofenzivy) a bombardovací jednotky nechávalo pomalu stagnovat.

Hlavní role při taktických operacích na bojišti, v kterých Němci před několika roky dominovali, nyní připadla na jednotky stíhaček a stíhacích bombardérů. Střední a těžké bombardéry mohly v ofenzivních akcích pokračovat kvůli riziku těžkých ztrát pouze za noční tmy. Velký problém představoval nedostatek zkušeného leteckého personálu, zejména stíhačů. Již během roku 1943 se totiž výcvik nových stíhacích pilotů u Luftwaffe nacházel evidentně v krizi.

Nedostatek pohonných hmot i cvičných letounů a nutnost školit při omezených kapacitách stále větší počty mužů donutil Němce redukovat výcvikový program nových stíhačů na polovinu oproti USAAF či RAF. V roce 1944 problémy ještě narostly. Generace zkušených stíhacích pilotů, která procházela úspěšně boji od začátku války, byla téměř vybita v nekonečných akcích.

Noví piloti na nepřítele prostě nestačili a ve vzdušných bojích hynuli doslova jako mouchy. Válka pro Luftwaffe končila ve skutečné agónii. Kdysi mocné a velmi obávané německé bombardovací letectvo prakticky zaniklo a vzduch nad třetí říší totálně ovládl protivník. Množství nově vyrobených a často prvotřídních letadel trčelo na zemi kvůli nedostatku pohonných hmot. Pozemní jednotky musely bojovat prakticky úplně bez podpory svých vzdušných sil.

Nedostatek všeho

Německé letouny byly obecně velmi solidně postaveny, disponovaly moderním vybavením a velmi dobrými takticko-technickými vlastnostmi. Řada z nich ve své době představovala absolutní celosvětovou špičku. Zde je nutno připomenout letouny Messerschmitt Me 262, Arado Ar 234 či Heinkel He 162. Nicméně německý letecký průmysl za války provázely vážné problémy.

V letech 1939 až 1941 dodal celkem 19 918 bojových letounů. Produkce však ve sledovaném období rostla jen zvolna, znatelně pomalejším tempem, než jaké předpokládal poslední, ještě v míru přijatý plán technického oddělení Říšského ministerstva letectví. Produkce i ve vítězných fázích války stačila pouze na udržování letectva (zatímco nepřátelské vzdušné síly mohutně kvantitativně expandovaly). Německý letecký průmysl trpěl neujasněností priorit. Úroveň produkce kolísala podle toho, které součásti ozbrojených složek v danou chvíli německé vedení preferovalo.

Negativně se na výkonech leteckých továren odrážela také nechuť nacionálně-socialistického státního režimu k celkové mobilizaci. Politické i vojenské špičky dlouho žily v představě brzkého konce války a nepovažovaly za nutné radikálně reorganizovat průmysl pro striktně válečné účely. K zásadní změně došlo až příliš pozdě. Pod tlakem pak sice německý letecký průmysl na sklonku války dokázal vyrobit obrovské počty urgentně požadovaných stíhaček, avšak na úkor letadel jiných kategorií.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

Vývoj německé letecké výroby za války nejlépe zdokumentují následující čísla: roku 1939 bylo vyrobeno 8 295 letadel všech kategorií, roku 1940 (obsazení téměř celé Evropy, bitva o Británii) 10 247, roku 1941 (útok na Balkán, SSSR a rozšíření akcí na severní Afriku) 11 776 letadel, v roce 1942 (Stalingrad, El Alamein) 15 409, roku 1943 (Kursk, Sicílie, Itálie, denní bombardovací ofenziva USAAF) 24 807, roku 1944 (Normandie, katastrofa na východní frontě) 39 807 letadel a rok 1945 (porážka) 7 450 letadel.