Přesná čísla samozřejmě neznáme, nicméně podle odhadů obývaly deset tisíc let před naším letopočtem Zemi asi čtyři miliony lidí. Zmíněný počet pak rovnoměrně rostl až na přibližných 300 milionů v době, kdy jsme se přehoupli přes „rok nula“. V následujícím období sice světovou populaci decimovaly války, mor i další nemoci, ale ani tyto katastrofy nezabránily lidem v množení. K roku 1700 měla planeta zhruba 760 milionů obyvatel a začátkem 19. století jsme již překročili první miliardu. 

Plodné století

Kritický zlom nastal ve 20. století, kdy se světová populace rozrostla z necelých dvou miliard přibližně na šest. „Exploze“ přišla s koncem druhé světové války a nejvíc se projevila v rozvojové Africe: Zatímco v roce 1900 žilo na černém kontinentu 8,1 % populace planety, k roku 2000 šlo již o 13,4 %. 

Obzvlášť plodná pak byla druhá polovina století: Na začátku zmíněného období měla Země 2,5 miliardy obyvatel. Třetí miliarda přišla v roce 1960, čtvrtá roku 1975, pátá o dvanáct let později a šestá v roce 1999. Historicky nejrapidnější populační růst – o 2,1 % – přitom planeta zaznamenala roku 1962. Následoval zlom a pozvolný pokles, jenž trvá dodnes (viz obrázek Vývoj světové populace). 

Výstup na vrchol

Do 21. století jsme vstoupili přibližně s šesti miliardami obyvatel. Od té doby přibyla další miliarda a půl, nicméně tempo, jakým se lidstvo rozrůstá, postupně klesá: Analytici předpovídají, že pokud se tento trend udrží, připadne na rok 2100 přírůstek pouhých 0,06 % a v následujících letech začne světová populace vymírat. 

Již od poloviny 20. století je nejlidnatější zemí planety Čína – v roce 1950 měla 500 milionů obyvatel a dnes se jedná o závratných 1,38 miliardy občanů. Nicméně nejrůznější vládní opatření (například politika jednoho dítěte), špatné životní podmínky a další vlivy vedly k prudkému poklesu tamního každoročního přírůstku: od historického vrcholu v roce 1970, kdy šlo o 2,69 %, až k loňským 0,52 %. Druhou příčku si na žebříčku lidnatosti drží Indie s 1,33 miliardy obyvatel: Přestože však měla v roce 1970 přírůstek „pouhých“ 2,13 %, pokles je v jejím případně mnohem pozvolnější – loni se tudíž tamní populace rozrostla o 1,26 %. Pokud v obou zemích klesající trend dlouhodobě přetrvá, lze předvídat, kdy jejich obyvatelstvo začne ubývat: V Číně k tomu dojde již v roce 2035, v Indii až o 40 let později.

Země imigrantů

Zatímco u nejlidnatějších států světa nastoupí vymírání až v řádu desítek let, Česká republika jím naopak trpí již dlouho. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) začal počet obyvatel naší země klesat už v roce 1994: V letech 1994–2002 zemřelo o 167 tisíc Čechů víc, než se narodilo. Do kladných hodnot se vývoj obyvatelstva u nás vyhoupl až v roce 2003, ovšem nikoliv díky zvýšené porodnosti, nýbrž v důsledku přistěhovalectví. I nadále platí, že pokud počet obyvatel vzroste, obvykle to není zásluhou nově narozených dětí, ale imigrací. 

Na základě dlouhodobého vývoje pak ČSÚ vypracoval výhled do budoucna: V nejoptimističtější variantě bude v roce 2050 na českém území žít zhruba 10,8 milionu lidí. Nejskeptičtější scénář naopak pracuje s trvalým úbytkem a v polovině 21. století počítá v Česku jen s osmi miliony občanů. 

Evropa pro staré

Česká republika však není jedinou evropskou zemí, kde vývoj obyvatelstva stagnuje. Negativní vyhlídky má také třeba Itálie: Ministryně zdravotnictví Beatrice Lorenzinová loni přímo označila svou vlast za vymírající, protože se tam ročně narodí 8,4 dítěte na tisíc obyvatel – jedná se přitom o historicky nejnižší hodnotu od založení Italského království v roce 1861. Celkový průměr Evropské unie se pohybuje okolo deseti ratolestí na tisíc občanů, přičemž tak nízká hodnota ostře kontrastuje například se subsaharskou Afrikou, kde se jedná o 38 novorozenců.

Problém přitom nepředstavuje pouze nízká porodnost, ale také nezadržitelné stárnutí populace. Podle údajů Eurostatu spadalo v roce 2005 v České republice do kategorie produktivního věku (15–64 let) celkem 71 % obyvatel, zatímco o deset roků později již jen 67 %. Důchodová kategorie (65+) však v roce 2005 zahrnovala 14,1 % Čechů, kdežto loni už 17,8 %. Obdobný vývoj lze sledovat v celé EU: Průměrný počet ekonomicky aktivních jedinců klesl v uvedeném období z 67,2 % na 65,6 %; penzisté naopak posílili z 16,6 % na 18,9 %. Pozvolné stárnutí se ovšem týká i Spojených států a dalších vyspělých zemí. 

Výroba vnoučat

Není tedy divu, že se mnohé státy pokoušejí své občany motivovat k zakládání rodin. Úspěch slavilo například Dánsko, které reagovalo na děsivou statistiku z roku 2013, kdy se na jeho území narodilo jen o 3 400 víc lidí, než zemřelo. Televizi a internet proto v následujících letech ovládla trojice „reklamních spotů“ cestovní kanceláře Spies Rejser, jež měly mladé nasměrovat k početí. Upozorňovaly na tikající biologické hodiny, ale také apelovaly na svědomí budoucích rodičů hesly jako „Vaše matky chtějí vnoučata“. K dobru přidávaly i rady, jak nejlépe navnadit partnera k milování během dovolené – to vše vtipnou a mírně lechtivou formou, hezky shrnutou do sloganu „Udělej to pro Dánsko“. 

Ke zmíněným doporučením ovšem cestovní kancelář nabídla i „plodné pobyty“ pro páry zdarma a každé těhotenství vzešlé z této akce odměnila zásobou dětských potřeb na tři roky. Následovala „těhotenská exploze“: Letos se v zemi narodí zhruba o 1 200 dětí víc, než se předpokládalo. Dánsko by tak mohlo překonat hranici 60 tisíc novorozenců, kterou překročilo naposledy v roce 2010.

Vyspělá sterilita

Stárnutí a nižší porodnost však nejsou problémem jen určité hrstky zemí, ale spíš každé společnosti, která dosáhne vysokého životního standardu. Údaje OSN jasně ukazují nepřímou úměru mezi počtem narozených dětí a bohatstvím dané society. Rozvojové státy, jako například Etiopie či Kongo, zažily růstový vrchol v roce 1995, kdy měly populační přírůstek 2,75 %. Od té doby čelí sestupnému trendu, stále se však pohybují v daleko vyšších číslech než třeba Německo či Británie. Pro srovnání: Průměrný přírůstek v rozvinutých společnostech činil v roce 1995 pouhých 0,43 % a o patnáct let později 0,41 %. 

Výzkumníci z organizace International Institute for Applied Systems Analysis (IIASA) přičítají uvedenou skutečnost mimo jiné ztíženému přístupu žen ke vzdělání: V Etiopii zhruba pětina dívek neabsolvuje ani základní školu a 61 % z nich otěhotní před dvacátými narozeninami. U mladých žen stejné věkové kategorie, ovšem s osmiletým základním vzděláním jde přitom o pouhých 16 %. 

Dítě, nebo dům?

Vědci tuto spojitost vysvětlují mnoha důvody: Vzdělané ženy prý mimo jiné víc věří ve vlastní schopnost postarat se o potomky – jinými slovy tolik nepočítají s dětskou úmrtností, tudíž těhotenství odkládají. Nenaplňují tak nepsané pravidlo, že je potřeba začít rodit co nejdřív a s rostoucím počtem ratolestí zvýšit i naději, že se alespoň některé z nich dožijí dospělosti a o svou matku se postarají. Jeden z hlavních důvodů, proč početí odsunout, je ovšem v tomto případě jiný: Vzdělané ženy – ať už v Africe, nebo kdekoliv jinde na světě – si totiž dovedou lépe představit náklady a komplikace, jež s sebou založení rodiny přináší. 

Podle statistik činí průměrná investice do dítěte v Česku v prvních třech letech jeho života 40 tisíc korun ročně, což zahrnuje veškerou výbavu, od kočárku až po pleny. Rodinné finance také zatíží odchod jednoho z partnerů na mateřskou dovolenou. V předškolním věku už ratolest vyžaduje průměrně 65 tisíc korun ročně a náklady dál rostou s nástupem do školy, kdy je třeba potomka nejen šatit a živit, nýbrž také vybavit řadou pomůcek. Podle Daniely Kočí ze společnosti Partners investují rodiče do dítěte od jeho narození až do okamžiku, kdy získá vysokoškolský titul, zhruba 1,5 milionu korun. 

Poučení jedinci si zmíněnou zátěž uvědomují, a založení rodiny proto odkládají na dobu, kdy jsou finančně zajištěni. Zatímco v roce 1989 měla česká prvorodička v průměru 22,5 roku, letos už se jedná o 30 let. Gynekologové přitom upozorňují, že po 35. roce plodnost a šance na úspěšné početí výrazně klesají. 

Na podzim roku 1928 dostal profesor Hermann Oberth nabídku od berlínských filmových ateliérů UFA: „Chceme, abyste dělal odborného poradce režisérovi Fritzi Langovi pří natáčení vědecko-fantastického filmu Žena na Měsíci.“ Na gymnáziu v maďarském Nagyszeben v Transylvánských Alpách (dnes rumunském Sibiu) si vzal Oberth neplacenou dovolenou a odjel do Německa. Chtěl tuto příležitost využít k postavení skutečné rakety – a veřejně ji odpálit v den premiéry filmu.

Raketa pro film

Reklamní oddělení společnosti UFA i režisér nadšeně souhlasili. Oberth dostal povolení zařídit si na dělostřeleckém cvičišti Reinickendorf na předměstí Berlína laboratoř. Uvědomil si však, že mu chybí praktické zkušenosti, a proto k sobě povolal dva asistenty – inženýra Rudolfa Nebela a studenta techniky Alexandra Scherschevského.

Museli překonávat spoustu těžkostí, přesto věřili, že raketu dokončí. Při jednom experimentu na sklonku léta 1929 přišel málem nešikovný Oberth o zrak. Zmíněná zkušenost ho tak šokovala, že několik dnů nechodil do laboratoře. „Nechtěl jsem však ztratit vzácnou příležitost k experimentování, a pokračoval jsem proto v práci,“ popisoval později ve svých pamětech. „Výbuch mi pomohl pochopit, co je příčinou intenzivního rychlého hoření benzinu a tekutého kyslíku v úzkém ohraničeném prostoru, inspirovalo mě to k objevu ‚samovýbuchu‘ – výbuchu kapalného paliva. Vzhledem k nervovému vypětí jsem se ovšem dopustil několika hrubých chyb, zvláště při jednání s lidmi.“

Reklamní oddělení UFA referovalo o každém úspěchu konstruktérů v tisku. „Náš film líčí historii budoucnosti,“ hlásal reklamní slogan. „Tato budoucnost však už začala – jak prokáže vypuštění rakety profesora Obertha!“ Čtenáři se dokonce dozvěděli, že se start uskuteční na jednom malém plochém ostrůvku v Baltském moři u německého pobřeží.

Vynořovaly se ovšem stále nové a nové potíže. Obertha pak tyto každodenní starosti natolik skličovaly, že nakonec propadl panice a z Berlína zmizel. V úterý 15. října 1929, za chladného deštivého večera, měl film Žena na Měsíci premiéru a vzbudil obrovský zájem publika. Při vstupu diváků do kina musel dokonce asistovat policejní oddíl. A v sále seděl i Oberth, který se tajně vrátil. Společnost UFA byla navýsost spokojena – Langův film nakonec dávaly biografy po celé Evropě řadu měsíců.

Studium v Německu

Hermann Julius Oberth se narodil 25. června 1894 v Nagyszeben, v maďarské části Rakousko-Uherska. V té době se sedmatřicetiletý ruský učitel Konstantin Ciolkovskij propracovával k myšlence raketového letu a dvanáctiletý americký chlapec Robert Goddard sbíral první zkušenosti ve své domácí dílně. Hermannovi rodiče byli Němci, a proto poslali svého jedináčka po maturitě studovat do staré vlasti. Otec, lékař, chtěl vybudovat v nádherném prostředí Jižních Karpat soukromé sanatorium – a primářem se měl stát právě Hermann! Mladík poslušně navštěvoval lékařskou fakultu v Mnichově: každý medik si přitom musel zapsat nejen obvyklé odborné předměty, ale i dva další – Oberth si vybral matematiku a astronomii.

Když mu bylo dvacet let, propukla první světová válka. Hermann nastoupil vojenskou službu v jedné nemocnici poblíž fronty, kde měl dost času na hledání matematických formulek, jež charakterizují let rakety. Koncem roku 1917 poslal německému ministerstvu války v Berlíně podrobné plány na zkonstruování dálkové střely poháněné raketovým motorem s kapalným palivem. Na jaře 1918 dostal zamítavou odpověď. 

Odmítnutá dizertace

Po válce připadl Oberthův rodný kraj Rumunsku. Po demobilizaci odešel student zpátky do Mnichova a později na univerzitu v Heidelbergu. Avšak místo aby následoval dobře zajištěnou životní cestu svého otce, zvolil si nejisté povolání matematika a fyzika. Teoreticky vyřešil řadu problémů letu rakety v atmosféře i mimo ni. Ano, jedině raketa se může pohybovat v meziplanetárním prostoru. A její let je natolik bezpečný, že se do kabiny na špici mohou posadit i lidé. Pravda, některé údaje převzal z odborné literatury, ale hlavní myšlenka a podstatná část matematických důkazů se zrodila v jeho hlavě! Od nikoho neopisoval, jenom matematicky a fyzikálně rozvedl myšlenky spisovatelů vědecko-fantastických románů.

Studii chtěl předložit na univerzitě v Heidelbergu jako doktorskou dizertační práci. Jeho profesor ji však odmítl: „Cožpak můžete o nějakých raketách, které známe z nejrůznějších maškarád, napsat odborné pojednání?“ Optimismus vrátila Oberthovi novinová zpráva o jakémsi profesoru Goddardovi z Ameriky, který prý o raketovém pohonu vydal celou knihu. V Heidelbergu ji posluchač matematiky marně sháněl. Z novin se dověděl, že její autor přednáší na univerzitě ve Worcesteru. A tak 3. května 1922 napsal neznámý německý student světoznámému profesorovi dopis. Zmínil se o své práci a poprosil váženého odborníka o zaslání jeho studie. Goddard mu ji beze všeho obratem poskytl.

Kosmická stanice

Spis nazvaný Metoda dosahování mimořádných výšek však německého studenta poněkud zklamal. Vždyť on došel v teoretických řešeních a představách o jejich realizaci dále než americký profesor! Podle Goddardových tvrzení nebylo možné řadu charakteristik letu sestavit do nějaké závislosti – jmenovitě dobu aktivního letu, kdy hoří motory, únikovou rychlost, která je nezbytná k navedení na oběžnou dráhu okolo naší planety, zrychlení a dolet rakety, odpor vzduchu a zemské přitažlivosti. A to přece nebyla pravda! Vždyť on tyhle souvislosti našel a spočítal!

Navíc se Oberth domníval, že střelný prach, který jako tuhé palivo doporučoval Američan, není pro rakety vhodný; jemu se zdály výhodnější kapalné pohonné látky, jež by ve srovnání s prachem umožnily vyvinout alespoň dvojnásobnou rychlost. Netušil však, že na to přišel i Goddard a že právě začíná kapalinové rakety konstruovat.

Americký profesor neuváděl ve své studii žádné projekty, zatímco Oberth měl už dost podrobný nákres výškové rakety Modell B. Rovněž se chystal nakreslit projekt samotné kosmické lodi, a dokonce stroje, který by setrval ve vesmíru delší dobu – družicové stanice. Zmíněné plavidlo by sloužilo jako laboratoř pro meteorologická pozorování a jako tankovací základna pro dálkové kosmické výpravy. Případně by se na něj mohlo umístit zrcadlo, které by odráželo sluneční paprsky na Zemi, kde by se jejich energie zachytila a zužitkovala. Do knihy zahrnul Oberth rovněž některé své poznatky o působení stavu beztíže na lidský organismus.

Rozebraný titul

Goddardova studie přiměla Obertha rychle dokončit vlastní rukopis. Jeho útlá publikace Raketou do meziplanetárního prostoru o 92 stranách vyšla v roce 1923. A historie se opakovala: Autor předpokládal, že o svých myšlenkách bude diskutovat s inženýry a vědci. Knížka sice okamžitě zmizela z pultů, ovšem kupovali ji většinou laici, kteří mnoha odborným výkladům vůbec nerozuměli. Přesto v ní našli dost pasáží o tom, co hledali: Výpravu člověka do vesmíru – především na Měsíc – lze uskutečnit s dnešní technikou! A tentokrát to neříkal spisovatel, nýbrž odborník. Vzorečky a cizí slova se ukázaly spíše jako přednost než závada, podtrhly reálnost projektu a nakladatel musel dotisknout tisíce exemplářů knihy…

Odborníci, pro které Oberth psal, však rozumět nechtěli a jeho dílo ignorovali. Jediná vážná kritika přišla od Goddarda. V zatrpklém dopise známému britskému vědeckému časopisu Nature si stěžoval, že mu Oberth upřel některá prvenství. Myšlenka pohánět rakety kapalným kyslíkem a vodíkem byla přece jeho, Goddardova – přišel s ní v roce 1909 a v roce 1912 dokončil její teoretický výklad. Oberth se přitom opovažoval uvádět ve své knize stejná data u vlastních prací!

Goddard si skutečně zapsal myšlenku kapalinové rakety do svého deníku v lednu 1909, jenže jí ještě ani o deset let později ve své studii nepřikládal význam: zmínil se o ní pouze letmo v poznámce pod čarou, kde uvažoval o používání vodíku a kyslíku v tekutém či pevném skupenství. Ostatně celý spor byl zbytečný – první návrh na kapalné pohonné hmoty se už dávno zrodil v hlavě Ciolkovského.

Pokračování příště

Hustě osídlená Asie mívá velké problémy s kouřem. Co kdybychom ale z výfukového kouře vyráběli něco užitečného? Indická společnost Gravinky Labs nabízí zajímavý vynález, kterému říkají Kaalink. Zařízení se ručně namontuje na výfuk automobilu a zachycuje tam nespálený uhlík. Z takto zachyceného uhlíku pak v Gravinky Labs vyrobí kvalitní inkoust pro tiskárny Air-Ink.

TIP: Překvapivá recyklace: LEDky vytvořené z potravinářského odpadu

Kaalink dovede pohltit až 93 procent znečištění, které by jinak výfuk vypustil ven. Výfukový kouř filtruje asi dva týdny a pak je nutné vyměnit zásobník. Inženýři Gravinky Labs plánují montovat podobná zařízení na automobily, náklaďáky nebo komíny a recyklovat s jejich pomocí odpadní plyny.

Už jako kluka mne přitahovala historie severoamerických indiánů. To, jakým způsobem se dokázali vypořádat s drsnou divočinou a nepředvídatelnými okolnostmi své doby, ve mně vzbuzovalo a bude vzbuzovat nejen úctu ale také obdiv a kus zdravé závisti. Za obzvlášť fascinující jsem považoval indiánská teritoria a místa, která sami indiáni považovali za výjimečná. Mezi nimi mi snad nejromantičtěji znělo jméno Assiniboine, které dnes nese nejen řeka ale i hora a chráněná rezervace v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Efekt prázdné planety

Oblast Mount Assiniboine je vyhlášenou chráněnou rezervací, kam se dnes dostanete buď pěšky, což vám zabere dva dny, nebo helikoptérou. Osobně bych strašně rád dal přednost namáhavějšímu a dobrodružnějšímu způsobu, ale podvolil jsem se vůli ostatních členů výpravy, kteří byli jednoznačně pro cestu vzduchem. Po přistání jsem každopádně úplně zapomněl na „nedůstojnou dopravu“ a plně jsem se nechal okouzlit okolními horami.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa

Celá oblast Mount Assiniboine, kterou jsem měl možnost projít, na mne zapůsobila dojmem, jako bychom na světě byli sami. Civilizaci připomínal pouze kanadský srub, kam jsme se večer vraceli. Žádná elektrifikace, žádné komunikační sítě, pro přežití máte k dispozici pouze vodu stékající z ledovců a jídlo z vlastního batohu. Navíc je nutné velmi pečlivě plánovat, co si vezmete sebou, jelikož tady neexistuji odpadkové koše. Co si přinesete, musíte odnést i zpět.

Krása po bouři

Prvním naším počinem byl v oblasti Mount Assiniboine výstup na 2 755 metrů vysoký Nub Peak. Je to tady asi jediné místo, které vám poskytne panoramatický kruhový rozhled až do vzdálenosti osmdesáti kilometrů. Vyplatí se vzít si dalekohled. Můžete si tak nejen přiblížit vzdálené vrcholky, ale když budete mít štěstí, zahlédnete i medvěda grizzlyho. Alespoň nám to tvrdil správce naší chaty.

I když ale neuvidíte medvědy, v každém případě doceníte monumentálnost Mount Assiniboine, který se vypíná nad ostatními vrcholky. I v horkém létě je na jeho vrcholcích kolem metru sněhu a ledu. Nejvyšší hora ale zdaleka není jediný bod, kam z Nub Peak zaměříte zrak. Nádherný je pohled na jakoukoli světovou stranu. Člověk stojí v němém údivu a čas pro něj přestane existovat. Zdá se až neuvěřitelné, že na tak fantastické místo se dá dostat za pouhé tři hodiny. Já měl výhled vyšperkovaný zapadajícím sluncem a několikaminutovou letní bouří. Po ní se obloha nádherně vyčistila a Mount Assiniboine se ukázal v těch nejskvostnějších barvách.

Grizzly s parohy a padající led

Sestupovali jsme po tmě, s velkým hlukem a zpěvem, abychom od záměru setkat se s námi odradili případné medvědí zvědavce. Asi hodinu před půlnocí jsme se dostali do srubu a hned jsme rozdělali oheň v krbu. Po skromné večeři se všem začaly pomalu ale jistě zavírat oči a já ani netuším, kdy jsem vlastně usnul.

O nějakou dobu později mne probudil divný zvuk vycházející od hlavních dveří. Všude tma jako v pytli a já v momentě cítil srdce až v krku. První, co mne napadlo – přišel si nás omrknout grizzly. Nehybně ležím, ani nedýchám a říkám si, jestli všichni spí. Vyčkávám nějakou dobu a dívám se na displej hodinek – ukazují tři čtvrtě na čtyři a za chvíli bude svítat. Tma je pořád černočerná a podivný hluk přestal. Přemýšlím, jak nevzbudit ostatní a pořádně se obléct, abych stihl svítání u jezera Magog. Se mnou vstává i Daniel, který ještě na jedno oko spí. Během deseti minut jsme připraveni a ověšeni fotografickou výbavou jdeme kolem dalších srubů k jezeru.

Světla přibývá a my před sebou máme asi dva kilometry. Nečekaně se k nám přidává správce, kterého rádi přibíráme do naší ranní mini-expedice. Při chůzi se od správce dozvídáme, že noční zvuky neměl na svědomí medvěd ale mohutný jelen, který chatky navštěvuje často a místní strážci jsou na něj už zvyklí. Na břehu jezera rozkládám svůj vercajk a čekám na nejlepší světelné podmínky. Při focení se nám dostává i nečekaný bonus v podobě neskutečného rachotu praskajícího ledovce. Obrovské kusy ledu padají, třístí se na skalách a končí někde v roklinách ledovce.

Ledové osvěžení

Po rychlé snídani jsme už v devět hodin opět na nohou a míříme na severovýchod. Dnešním cílem je Wonder Pass – nenáročná túra vhodná pro každého. Po cestě vychutnáváme nádherný výhled na jezero Marvel. Teplota vzduchu stoupá a tak postupně svlékáme vše, co můžeme. Daniel nám ukazuje rozrytou půdu, což je pravděpodobně vizitka grizzlyho. Po dalších sto metrech pomocí triedru objevujeme obrovskou medvědici s dvěma mláďaty. Předáváme si dalekohled a zejména ženská část výpravy nemá z objevu vůbec radost. Přestože jsme přes kilometr daleko a medvědi jsou na protilehlém svahu, máme před samicí respekt. Raději hned otáčíme a míříme dolů – naším podvečerním cílem je opět neodolatelný Nublet Peak.

Jelikož byl den opravdu mimořádně teplý, těším se na jezero Magog, ale zjišťuju, že ostatní moje odhodlání rozčeřit jeho hladinu nesdílejí. Shazuju tedy sám oblečení a v rouše Adamově skáču do vody. Snad ještě rychleji jsem ale zase venku a třesoucíma se rukama na sebe navlékám šaty. Brutálně studená voda mě zbavuje další touhy se koupat. Vyrážíme v ústrety dalšímu stoupání na Nublet Peak.

Rozloučení s jiným světem

V průběhu celého dne opět nepotkáváme živou duši. Ticho, modrá obloha, bíle plující mráčky, čistý vzduch, průzračná jezírka. Sem tam zaslechneme pískot hlídkujících svišťů, kteří dávají ostatním v kolonii znamení, že je tady na návštěvě člověk. Dostáváme se na vrchol. Ačkoli za dobu svého pobytu v Kanadě jsem tohle už v různých obměnách viděl, ten úchvatný pohled mě stále nenudí.

Večer přijímáme pozvání do hlavního srubu. Daniel svou perfektní angličtinou popisuje dopolední zážitek s medvědy. „To máte štěstí,“ slyšíme z úst správce. „Zahlédnout medvěda, to není každodenní záležitost.“ Správce vysvětluje, že medvědi si člověka nevšímají. Pokud je neohrožujeme a necháváme v klidu, je vše OK. Už 25 let nedošlo v této oblasti k napadení člověka medvědem. Je to zřejmě díky faktu, že všichni návštěvníci docela respektují pevná pravidla, která by měl každý turista na půdě rezervace Mount Assiniboine ctít.

Dlouho do noci sedíme a vyprávíme o životě v Evropě, o focení, o přírodě, o hokeji, o lidech, o práci, no prostě o všem. Mnohé věci jsou pro místní nepochopitelné, ale těžko se jim divit. Kanada, Britská Kolumbie, Mount Assiniboine – to je docela jiný svět.

Předchozí díly volně navazujícího kanadského seriálu

Kanadský národní park Banff aneb Barvy javorového listu

Kanadský národní park Yoho aneb Ráj mezi skalami

Neztraťte se v Kanadě

Jak se tam dostat

Výhodné spojení bývá přes Varšavu do Toronta, cena zpáteční letenky se pohybuje kolem 20 000 Kč. Záleží na tom, kam máte dál namířeno. Pokud jsou vaším cílem Kanadské Skalisté hory, je ideální pokračovat dál linkou Toronto–Calgary. Přímé letecké spojení se společností Air Canada vás přijde na 169 kanadských dolarů.

Měna

Kanadský dolar (CAD). V současnosti 1 CAD = cca cca 18,60 Kč.

Ceny

Ceny ubytování, jídla i turistických služeb jsou přijatelné, řekl bych stejné jako u nás. V rychlém občerstvení velkoměst zaplatíte za pizzu, čínské speciality a jiné jídlo tohoto typu 3–4 CAD. Menu v lepší restauraci vás vyjde na 30–50 CAD. Střední cestou je rychlé ale velmi kultivované občerstvení i s posezením pro dvě osoby za 20 CAD (dle výběru jídla). Nejlevnější ubytování pro 4 osoby pořídíte v motelech výborné úrovně za 80–110 CAD/noc.

Jak cestovat

Doporučuji zapůjčit si automobil. Všechny společnosti mají na výběr různé modely. Nám se zcela osvědčil Jeep Cherokee, který lze využít i na cesty v terénu i na dálkové trasy. Je prostorný a bezpečný. Obecně lze malý automobil půjčit za cca 250 CAD/týden, větší automobily asi od 500 CAD/týden.

Doporučená doba návštěvy

Do Kanady můžete vyrazit prakticky kdykoliv. V zimě je ovšem třeba připravit se na to, že některé cesty budou uzavřeny a nedostupné a na severu je třeba počítat i s mrazy -30 °C. Vůbec nejlepší je určitě období jaro–léto, kdy je i ve vyšších polohách docela stabilní počasí. Na podzim vás může v horách překvapit i sněhová vánice.

Praktické tipy

S angličtinou se domluvíte všude, někde jsem dokonce zaslechl ruštinu. Pokud máte eura, americké dolary nebo jinou konvertibilní měnu, není problém. V obchodech přijímají platební karty American Express, Mastercard, Visa Partner. Pozor na Visa Elektron – někde je s ní problém. Je dobré nespoléhat na GPS, raději s sebou mějte papírovou mapu. Lokální mapky i na BP jsou ale pouze obecné a povrchní. Určitě nezapomeňte na dobré obutí a základní výbavu lékárničky – proti bolesti hlavy, kapky do očí, nosu, něco proti komárům apod.

„Dnes, 13. března Léta Páně 1741, mezi druhou a třetí hodinou Její Výsost královna uherská a česká, arcivévodkyně rakouská, naše nejmilostivější kněžna a paní šťastně porodila krásného a ztepilého arcivévodu k nevýslovné radosti panstva a k velké potěše všeho lidu,“ psalo se ve zprávě z novin. 

Rozmazlený princ

Malý arcivévoda byl pohledné dítě: na obrazech z té doby vidíme blonďáčka s kulatým obličejem, vykukujícím sveřepě zpod husarské čapky, jak mává šavlí. Všechny zprávy hovoří o tom, jak nadměrná péče mu byla prokazována a jak ji uměl zneužívat. Něco o tom věděl i pruský vyslanec u rakouského dvora. Jinak by v raportu do Berlína nenapsal: „Má pyšný a namyšlený výraz a takový i je. Už teď má o sobě nejvyšší mínění. Kromě toho, že je namyšlený, je i svéhlavý a tvrdohlavý – raději se nechal potrestat, než by prosil o odpuštění.“ Jako zvláštnost uvádí, že jistá jídla Josef prostě odmítal. Jeho odpor zlomil až jeden lokaj, který ho v přestrojení vystrašil svým hromovým hlasem, údajně slovy ve smyslu: „Jestli to ty spratku okamžitě nesežereš, tak teprve uvidíš!“

O čempak ještě pruský vyslanec referoval? „Císařovna arcivévodu zbožňuje a promíjí mu mnoho chyb, ta která by ho měla potrestat. Přesto u ní občas probleskne snaha po jisté přísnosti.“ Marie Terezie v hněvu několikrát připadla na myšlenku, že by Josífek měl dostat nářez rákoskou, ale pokaždé od toho opustila, když jí bylo zdůrazněno, že rakouští arcivévodové nikdy nebyli biti. A dochoval se bonmot Marie Terezie: „Taky podle toho vypadali.“ Malé dítě mělo vedle sebe v Hofburgu hektickou a neúnavnou matku a otce, který trávil většinu času na lovu nebo byl v zajetí četných milostných avantýr.

Všechno po vůli

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musíme dodat, že maminka svého synka neviděla skrze nějaký růžový opar. O tom svědčí i dopis, který napsala uherskému důstojníkovi, jenž se měl podílet na princově vojenské výchově: „Jisté je, že [...] se mu v jeho požadavcích vyhovovalo přespříliš a že ho obzvlášť jeho sloužící různým pochlebováním a nevhodným vyzdvihováním jeho důležitosti svedli k tomu, že chtěl, aby ho všichni ctili a poslouchali. I když tyto sklony abbé [jeho učitel] svou péčí a výukou trochu napravil, a i když můj syn má přece jenom dobré srdce, vidím, že jeho čilost stále náramně vzrůstá. Z toho pak pramení jeho vážně míněný požadavek, že mu všechno musí být po vůli. Pozoruji na něm rovněž, jak je mu zatěžko přiznat svou chybu. Stydí se za ni a pokouší se ji zastřít výmluvami, jen aby se nemusel přiznat a pokořit se.“ 

Na učitele neměl Josef moc štěstí. Matka mu obstarala ctihodné starce, ve svých oborech ceněné kapacity, kteří se však s uměním pedagogiky nikdy nepotkali a obtížné dítě nedokázali zvládnout. Všichni se snažili především zlomit Josefovu tvrdohlavost. Josef nebyl vychováván a vzděláván, byl cepován. Dostalo se mu samostatné výchovy, což znamená, že se musel učit intenzivněji než děti vzdělávané ve školách a že odpadala zábava s kamarády. Byl přesazen do světa dospělých. Výchova a vzdělávání se protahovaly až do nočních hodin. Přitom se vyučovalo i v neděli.

Ve stínu Fridricha II.

Když vypukla v rámci celoevropského konfliktu další válka s Prusy, později zvaná sedmiletá (1756–1763), bylo Josefovi patnáct let. To znamená věk, kdy chlapec dozrává v muže a kdy se loučí se svým dětstvím. Na jeho podobizně z té doby vidíme tvář s ostrým nosem a výsměšnými rty – jenom oči si ponechaly světlou modř, i když jejich pohled zpřísněl a ztvrdl. Toužil obnovit čest svého rodu, chtěl být novým Alexandrem, novým Caesarem. 

Kdyby byla Země dvakrát větší, byla by při stejné hustotě osmkrát hmotnější a přitažlivá síla na jejím povrchu by také vzrostla dvakrát. Znamenalo by to, že by byl rovněž proporčně větší atmosférický tlak na povrchu. Zvýšený tlak by ovšem nejspíš vedl k výraznějšímu skleníkovému efektu na počátku vývoje planety, a pak by zůstávalo otázkou, zda by vůbec mohla na povrchu zkondenzovat voda a vytvořit oceány. Pokud by k tomu nedošlo, nevyvinul by se na Zemi život. 

Předpokládejme však, že voda kondenzovat mohla. Život by se pak mohl zrodit, musel by se ovšem novým podmínkám přizpůsobit. Rostliny, jež se pnou ke Slunci, by musely být mnohem tužší, aby jejich buněčná struktura váhu nadzemních částí unesla. Zvířata by musela mít podstatně mohutnější nohy, pokud by se jim vůbec vyvinuly. Mohlo by totiž být výhodnější zůstat co možná nejníž nad zemským povrchem a raději se po něm plazit než běhat. Je možné, že by světlo světa nikdy nespatřili létající tvorové, případně že by život zůstal pouze v oceánech. 

Zvýšené by byly i parciální tlaky jednotlivých komponent atmosféry: Například při stejném složení plynného obalu planety by parciální tlak kyslíku mohl dosáhnout hodnoty 540 mm rtuťového sloupce, což je pro člověka toxické. I s tím by se však život nejspíš vyrovnal. Každopádně by vypadal úplně jinak, než jak ho známe dnes.

Britská rodina neváhala zaplatit 300 liber (zhruba 9 200 korun) za operaci jejich milované zlaté rybičky. Rybce jménem Bob se udělal nádor na ploutvi a jedinou možností byl chirurgický zákrok. Tyto rybičky se dožívají kolem 15 let, Bobovi je ale už 20 let a jeho vyhlídky tak nebyly příliš optimistické. Veterinářům se rybku přesto podařilo zachránit a nádor během půl hodiny odstranit.

Tadeáš se narodil do rodiny pražského univerzitního bakaláře Šimona Hájka z Hájku. Odmalička doma přicházel do styku s knihami a rukopisy, které mu otevřely cestu k tehdejšímu vědění.

Studia v Evropě

S podporou otce studoval v Praze, Vídni, Bologni a Miláně. Od počátku se zaměřoval na medicínu, ale hluboce ho zaujala také matematika a astronomie. Přitom vydával astrologické kalendáře a dovedně kombinoval své znalosti hvězdné oblohy s lidovou a oblíbenou astrologií, která přinášela potřebné finance pro další výzkumy. Po návratu domů do Prahy provozoval lékařskou živnost a několik let strávil jako polní lékař ve vojsku.

Přednášel na pražské univerzitě matematiku a astronomii, psal vědecká pojednání o hvězdách i o pivu a přeložil do češtiny nádherný Matthioliho herbář. V astronomii byl Hájek originálním badatelem – určitě nejlepším českým astronomem raného novověku – a své poznatky si vyměňoval s mnoha evropskými vědci. Zajímal se hlavně o problematiku pohybu planet a komety. Díky zásluhám z lékařské služby u armády obdržel úřad protomedika (zemského lékaře Království českého) a v návaznosti na to v roce 1572 místo dvorního lékaře císaře Maxmiliána II. Panovníkův syn Rudolf II. po svém nástupu na trůn konečně plně využil vědeckých schopností dvorního lékaře Hájka mimo jiné i k tomu, aby vedl alchymistické laboratoře a odhaloval diletanty a podvodníky mezi novými adepty.

Kromě toho, že dohlížel na odbornou úroveň pestré společnosti na pražském dvoře, se stal Hájek jakýmsi jádrem vědecké pracovní skupiny, která se s koncem 16. století dávala v Praze dohromady. Díky jeho doporučení a pozvání pobýval u dvora alchymista John Dee nebo věhlasný astronom Tycho Brahe, jehož asistentem byla další vycházející vědecká hvězda, Jan Kepler. Neúnavnou činorodostí Tadeáše Hájka se vyvíjela i lékařská věda a rozhodně není náhoda, že první veřejnou pitvu v Čechách provedl Jan Jessenius v Praze jen pár měsíců před Hájkovou smrtí. 

Jako přední muž své doby měl kardinál Ditrichštejn pochopitelně i odpovídající pohřeb – i když na vlastní přání skromný a provedený v noci. Kardinálovy ostatky byly převezeny do katedrálního kostela sv. Václava do Olomouce, a tobez jakékoliv pompy, tak jak si přál ve své závěti. Na této poslední cestě jej doprovázel jeho synovec a jediný dědic Maxmilián z Ditrichštejna (†1654) s početným dvorem a mnoha kočáry.

Pohřeb bez okázalosti

Přítomní byli i mikulovští piaristé se zpěváčky z Lorety, kteří mu slou­žili poslední mši. Ti všichni ho ctili a milovali, neboť jejich kardinál byl k nim vždy štědrý a zahrnoval je svou přízní. Ze Spinolovy zprávy však zaznívá respekt i ke kardinálovu posmrtnému ustanovení, že má být pohřben bez zvláštních ceremonií, tedy v noci, bez nádhery a okázalostí, a to v jedné cínové a dvou dřevěných rakvích, nabalzamovaný, obklopený svícemi nebo loučemi, v hrobce, kterou si budoval již za svého života v olomouckém katedrálním kostele sv. Václava.

Stalo se tak skutečně způsobem, jak je to předepsáno v jeho testamentu z 29. prosince 1634. Přece však ale není všechno v pořádku. Kardinálova rakev v olomoucké katedrále je totiž prázdná. Byly snad jeho pozůstatky znesvěceny a zhanobeny Švédy, kteří po celých osm let okupovali Olomouc a odvezli v padesáti sudech jeho mikulovskou knihovnu do Švédska? Kdyby tomu tak bylo, potom by se nám snad zachovala v kronikách švédské okupace Olomouce alespoň nějaká zmínka.

Dvojí nevděk

Máme-li věřit zprávě olomouckého arcibiskupa Maxmiliána Somerau-Becka z 21. srpna 1844, při opevňovacích pracích na olomoucké pevnosti (jednalo se zřejmě o budování vodního příkopu) si našla cestu do vnitřku hrobky v zanedbané budově chrámu voda. Dna rakví ve vlhkém prostředí zoxidovala a vypadla. Kosti rozházené po podlaze nařídil císař Josef II. při čistění hrobky pohřbít se všemi kostmi zde pohřbených členů olomoucké kapituly do společné jámy na veřejném městském hřbitově v Olomouci. Dnes se na tomto místě nachází železniční nádraží.

Můžeme tak s určitou nadsázkou tvrdit, že nevděk Habsburků vůči kardinálovi se projevil ještě jednou. Ani po smrti neměly jeho ostatky pro habsburského císaře větší cenu než pouhá hromádka kostí.

Potravinářské přídatné látky neboli aditiva, která známe pod označením „éčka“, tvoří velmi pestrou skupinu chemických látek různého původu. Některá jsou ryze přírodní, získaná přirozenou cestou, jiná jsou přírodně identická, tedy shodná s přírodními, ale vyrobená uměle. Nemalou část však tvoří syntetické látky, které jsou vyrobeny laboratorní cestou a v přírodě se normálně nevyskytují. 

Rozděl a panuj

Aditiva jsou většinou různé přísady, které ovlivňují barvu, chuť a vůni potravin, nebo zvyšují jejich trvanlivost. Dělí se do šestadvaceti kategorií. Není to málo a celý systém třídění navíc čeká v dohledné době reorganizace, která bude trvat čtyři roky. Nová „éčka“ totiž stále vznikají a jejich výčet už teď připomíná malý telefonní seznam.

Hlavními kategoriemi jsou v současnosti barviva, konzervanty, antioxidanty, emulgátory, plnidla, zvýrazňovače chuti a sladidla. Ačkoliv to orientaci v systému moc neprospívá, není nezvyklé, když se jedno aditivum objeví ve více kategoriích. Látka vedená jako emulgátor může současně zajišťovat i konzervační účinky produktu. Řada syntetických éček je vyvíjena právě tak, aby zastala více funkcí.

Éčka podle kódu

Přírodním původem se naopak mohou prokázat barviva ze zeleniny (karoteny) nebo ovoce (antokyany), případně semen (bixin). Mezi přírodními zahušťovadly vyniká pektin, případně extrakt z mořských řas agar. Přírodně identické, ale získané umělou cestou jsou hlavně různé ochucené a obohacené škroby. Nebo také antioxidanty, blízké „umělému“ vitaminu C, třeba kyselina askorbová či citronová. 

Zhruba 80 % produkce zajišťuje Čína. Zcela uměle se pak syntetizují hlavně sladidla. Takový sacharin vyrobený z ropy je od roku 1897 známou stálicí na trhu. A stále více jsou dnes v trendu laboratorně vyvíjená barviva: indigodin, tartazin či chinolinová žluť. Platí, že naše opatrnost by se měla zvyšovat spolu s tím, jak se od přírodních éček přibližujeme k těm uměle syntetizovaným.

Šampioni mezi aditivy

Barviva si mezi přídatnými látkami zasloužila zvláštní prostor, už proto, že se jedná o nejčastěji užívaná aditiva vůbec. A také ta nejkontroverznější. Na rozdíl od „nezbytných“ konzervantů je úloha barviv prostá: nalákat zákazníka svěžím a barevným tónem produktu. Barviva potravinám obnovují vybledlou barvu, ztracenou při zpracování, případně jejich vzhled barevně vylepšují a dodávají jim barvu, kterou by samy neměly. 

Aby byla kůrka pečeného chleba o stupeň hnědší, pomerančový džus oranžovější nebo tatarská omáčka světlejší, přimíchává se do produktů řada v podstatě zbytečných látek. Rubínová barva vína ve skle není způsobena vynikajícím vyzráním hroznů ani zpracováním vinařského mistra, ale několika kapkami amarantu. V pečivu tu správnou „pečenou“ barvu udělá karamel, zvláště u tmavších pšeničných kousků. Syntetická červeň se objevuje u hotových masných výrobků, od salámů přes špekáčky až po předchystané směsi na hamburgery.

Triky výrobců

Barviva by neměla být v džemech a marmeládách, ale pokud je výrobce připraví jako „ovocnou směs“, přidat si na dobarvení může dovnitř ledacos. Mléčným výrobkům by se barvení také mělo vyhýbat, ale neplatí to například pro dochucené (kořením, bylinkami) sýry. Nejrizikovější a nejfrekventovanější skupinou jsou dětské sladkosti, které doslova září jásavými barvami. V sáčcích a obalech se však neskrývají vitamíny a zdravé pochoutky, ale barvivy přikrášlené, přeslazené cukrovinky.

Prostor, který si výrobci potravin vydobyli pro užití aditiv, je skutečně široký, ale přesto je ještě pár oblastí, kde se s nimi nesmí pracovat. Barviva se tedy drží stranou nezpracovaných potravin, medu, tuků živočišného nebo rostlinného původu, másla, neochuceného pasterovaného a sterilovaného mléka a neochucené plnotučné smetany, neochucených kysaných mléčných výrobků, které nebyly po kvašení tepelně zpracovány, a dalších.

Také přírodní minerální a pramenité vody plněné do lahví, káva, čajové lístky a sušené těstoviny (krom bezlepkových) by měly být barviv prosté. Jistě však chápete, že tam, kde se bude jednat o potraviny v nepřírodní konzistenci – dochucené, aromatizované, konzervované, atypicky balené, se sníženým obsahem tuku či instantní, už „éčka“ být mohou.

Vyhnout se cukru?

Sladidla se postarají o výrazně sladkou chuť a přitom neobsahují přírodní látky na bázi sacharózy nebo fruktózy. Teoreticky může být produkt dochucený umělým sladidlem násobně sladší, aniž by obsahoval jen stopové množství cukru. Například cyklamát (vynalezený v roce 1937) byl sladší než běžný řepný cukr 35× a acesulfam, vynalezený o třicet let později, dokonce 200×. K čemu je to dobré? Výrobek může mít relativně nízkou kalorickou hodnotu, a přitom chutnat jako sladká bomba. 

Bez některých umělých cukrů se neobejdou lidé s cukrovkou, podobně jako dietáři upřednostní přísun „sladkých, ale nevýživných“ látek. Náhražky cukru jsou neškodné pro náš chrup a nezpůsobují kvašení mikroflóry zubního plaku. Na druhé straně může konzumace supersladkých potravin způsobit jiné změny v našem těle, přinejmenším na úrovni projímavých účinků.

Problémem také je, že tyto alternativní náhražky jsou velmi levné. A proto po nich výrobci sáhnou raději než po běžném cukru. Na cukr z řepy nebo třtiny je třeba počkat celou sezónu a není jisté, jestli výsledek nepokazí počasí. Umělé cukry z ropy lze vyrobit během několika hodin.

Proč se vlastně „éčka“ používají?

Výroba potravin je dnes průmyslový proces a jako takový si žádá určité usnadnění, zjednodušení a urychlení. Produkty také putují na mnohem delší vzdálenosti než dříve, a výrobce proto potřebuje, aby dokázaly přežít tuto cestu pokud možno ve stejném stavu, v jakém opustily výrobní zařízení. Nemalou roli zde sehrává ekonomické hledisko: vyrábět potraviny s přídatnými látkami je mnohem levnější.

A nakonec je tu poptávka zákazníka: jsme to my, kdo si žádáme stále čerstvé, voňavé a křupavé, chutné a krásně barevné potraviny, a přitom ještě počítáme každou korunu. Zapracování „éček“ do potravin je tedy „jen“ odpovědí moderní potravinářské technologie na naše vlastní požadavky.

Nastal čas na paniku?

Pokud je konzument zcela zdravý, neměla by mu minimální doporučená koncentrace „éček“ za žádných okolností uškodit. Nad jejich bezpečností a složením bdí potravinářské laboratoře po celém světě. Problém nastává v ten moment, kdy konzument trpí nějakou alergií, a to už je případ 30 % Evropanů.

Některá aditiva mohou působit komplikace pro svůj živočišný původ, jiná jsou nevhodná pro děti, další mohou ohrozit celiaky a relativní bezpečnost řady ostatních zůstává sporná. Není ale známo, že by přídatné látky v povolených množstvích způsobovaly běžné populaci jakékoliv zdravotní problémy. Pokud je ale někdo schopen vypít za rok hektolitry dobarvované limonády, problémům se skutečně nevyhne. 

Kožní vyrážky, kopřivky a nadměrná svědivost se může u citlivých osob projevit po požití benzoanů, parabenů a azobarviv. Spekuluje se také o vlivu těchto látek na rozvoj astmatu, případně hyperaktivitu dětí. Zarudlé otoky a pálivost až dušení mohou vyvolat siřičitany, dusičnan sodný pro změnu narušuje trávení a může vyvolat bolesti hlavy. Dochucovadlo glutamát sodný může narušovat buňky na sítnici oka, umělá červeň Azogeranin byla dokonce označena za rakovinotvornou. 

Nejhorší z nejhorších

E110 – žluť SY (Cl potravinářská žluť 3) je nevhodná pro děti, způsobuje alergie a astmatické záchvaty, a má nejspíš i karcinogenní (rakovinotvorné) účinky. Vyskytuje se v likérech, sladkostech, hořčici a instantních polévkách.

E132 – Indigotin (Cl potravinářská modř 1). Nadměrná konzumace této pochoutky může vést k nevolnosti, zvracení, závratím. Neúměrně zvyšuje krevní tlak a může spustit alergické reakce. Objevuje se v tmavých sladkostech a čokoládách, mražených výrobcích a všude tam, kde je modrá barva.

E133 – Brilantní modř FCF (Cl potravinářská modř 2) může způsobovat u dětí hyperaktivitu, a hrozí i rakovinotvorné účinky pro člověka. Běžně na ni narazíme v „borůvkových“ nebo „hroznových“ produktech.

E210 – Kyselina benzoová patří mezi vynikající konzervanty. Avšak její konzumace může u citlivých lidí vyvolat až anafylaktický šok, nebo v lepším případě jen kopřivku. Její doménou jsou sladkokyselé omáčky, kuchyňská dochucovadla a nekvalitní kečupy.

E951 – Aspartam, syntetické sladidlo. Používá se jako náhražka cukru k běžnému slazení, k výrobě sypkých nápojů, žvýkaček, jogurtů, dezertů, mražených krémů, majonézy, hořčice, nakládané zeleniny a ovoce. U citlivých osob může vyvolat závratě, bolení hlavy, vyrážky, u dětí pak i poruchy chování. Zvláštní pozor by si na něj měly dát těhotné a kojící ženy.