Viktor Grochovskij se proslavil v roce 2013, když se významně podílel na objevování a výzkumu úlomků Čeljabinského meteoritu. Teď měl tento docent Uralské federální univerzity štěstí znovu, tentokrát ale v Íránu.

Poklady z vesmíru

V malebné solné poušti Lút ve východním Íránu, Grochovskij a jeho spolupracovníci objevili 13 kilogramů úlomků meteoritů, starých jako samotná Sluneční soustava. Badatelé na žhavém písku našli asi 70 různých úlomků meteoritů různých druhů.

TIP: Australští geologové našli meteorit, který je starší než Země

Na Zemi každým rokem spadne téměř 80 tisíc tun kosmického materiálu. Naprostá většina ani není vidět pouhým okem a zároveň převážná část skončí v oceánech. Maximálně 0,01 procenta tohoto materiálu z kosmu, tedy asi 8 tun ročně dosahuje alespoň takové velikosti, že ho vidíme i bez lupy. Grochovskij s kolegy tedy objevili slušnou úrodu kosmického materiálu, který bude mít velkou vědeckou hodnotu.

„Je celá z kamene, má nádhernou a pevnou klenbu, která jistě přečká až do dnů posledního soudu. Proporce vyjadřují nebeský řád, architektura se číselnou harmonií podobá hudbě.“ Zmíněnými slovy popsal královský kronikář Vilém Bretaňský jednu z největších gotických sakrálních staveb a nejvýznamnější mariánskou svatyni ve Francii – katedrálu Notre-Dame v Chartres. Podle dalších pramenů je v jejích 2 000 kamenných postavách, třech velkých rozetách a 176 oknech s malbami na skle zaznamenáno celé Písmo svaté.

 Seriál o symbolice čísel velkých staveb

• Pyramidy v egyptské Gíze
• Symbolika čísel v Bibli
• Katedrála Notre-Dame v Chartres
• Bazilika Saint-Remi v Remeši
• Santiniho Zelená hora

Výstavba gotického chrámu nad řekou Eure započala roku 1194. Posvátné místo však mělo mnohem delší tradici: Kdysi se tam prý nacházela druidská svatyně a od 8. století pak románský kostel, jenž se stal v 11. století obětí ničivého požáru. Práce na katedrále každopádně postupovaly překvapivou rychlostí, a již roku 1260 tak mohla být slavnostně vysvěcena. 

Tři tabule nesou grál

„Tři tabule nesly grál…,“ praví středověká legenda, z níž vycházel francouzský spisovatel a cestovatel Louis Charpentier, který zkoumání zmíněného svatostánku, respektive číselné symboliky v jeho zdech, zasvětil podstatnou část života. Podle něj lze v půdorysu slavné katedrály skutečně odlišit tři tabule: nejprve obdélníkovou, poté čtvercovou a nakonec kruhovou.

Poslední zmíněná má průměr 26,17 m a představuje slavný labyrint, který podle tradice sloužil jako výchozí místo pro kruhový iniciační obřad poutníků, vedený svého času samotným biskupem. Celkem 365 bílých kamenů utváří jedenáct soustředných kruhů rozdělených na čtyři kvadranty. Uprostřed se dřív nacházel mosazný ornament symbolizující Krista nebo též osvícení. Obklopovala jej šestilistá rozeta, která se jako vyjádření hvězdné povahy Boha běžně používala už v sumerském, babylonském, židovském a římském umění. 

Historikové zdůrazňují vztah mezi růžicí labyrintu a velkým rozetovým oknem v západní části katedrály: Okenní růžice má totiž přibližně stejný průměr jako labyrint a navíc se její střed nachází 32 m nad podlahou, což se přibližně shoduje se vzdáleností středu labyrintu od vchodu do katedrály. Pomyslně tedy oba body spojuje rovnoramenný trojúhelník. Propojení má ovšem především duchovní symboliku: Zatímco rozetové okno znázorňuje Krista obklopeného čtyřmi jezdci Apokalypsy a anděly troubícími na polnice posledního soudu, bludiště představuje peklo, z něhož musí Ježíš nejprve uniknout, aby dosáhl vzkříšení.  

Na zlatém půdorysu 

Posvátný střed katedrály leží někde mezi druhým a třetím okenním výklenkem kůru, kde do 16. století stával i původní oltář. Asi 37 m pod tímto bodem se nachází hladina vody ve studni s údajně zázračnými léčivými účinky. Opačným směrem se do stejné výšky tyčí vrchol gotické klenby. 

Základní půdorys Chartres byl pravděpodobně narýsován cíleně podle tzv. zlatého řezu (viz Konstanta lahodící oku), což je poměr o zaokrouhlené hodnotě 1,618. Všechny vzdálenosti mezi sloupy i délka chrámové lodi, bočních lodí a kůru totiž odpovídají násobkům zmíněného čísla. 

Zajímavá je také orientace celé stavby směrem k bodu, kde při letním slunovratu vychází slunce. Místo, kam tohoto červnového dne dopadají polední paprsky, vyznačuje údajně i jediná světlá dlaždice v jinak tmavém okolí. Takové uspořádání svědčí o záměrné spolupráci astronoma, geometra, skláře i kameníka, kteří se na stavbě chrámu podíleli.

Odborníci Texaské univerzity v Austinu vyvinuli nový postup, s nímž je možné objevit tak slabě zářící galaxie z velmi vzdáleného vesmíru, že to zatím nebylo možné. S pomocí této metody vystopovali galaxie desetkrát méně jasné, než se kdy povedlo.

Rachael Livermore a její kolegové hledali velmi slabě zářící galaxie na snímcích Hubbleova teleskopu z programu Frontier Fields. Podle Livermorové jsou tyto galaxie ve skutečnosti velice početné. Jen jsme je zatím nedokázali nalézt.

Astronomové svůj postup, který využívá efektu gravitační čočky, tedy ohýbání světelných paprsků působením gravitace, využili při analýze snímků dvou kup galaxií, studovaných v projektu Frontier Fields – Abel 2744 a MACS 0416.

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Díky tomu odhalili nepatrně zářící galaxie z doby konce takzvané epochy Reionizace, kdy byl náš vesmír starý pouhou jednu miliardu let. Tyto galaxie září asi 100 krát slaběji, nežli galaxie zachycené na slavném Hubbleově ultrahlubokém poli, snímku malé oblasti velmi hlubokého vesmíru v souhvězdí Pece.

Stanice Kayashima dnes představuje pro japonské město Neyagawa důležitou dopravní tepnu. Známá je ale také obrovským kafrovníkem stojícím uprostřed nádraží. V době výstavby stanice, v roce 1910, nepředstavoval voňavoučký listnáč velký problém. Město mělo sotva desetinu dnešní populace a vlaků jezdilo do Neyagawy pomálu. Vše se ale změnilo v 60. a 70. letech minulého století, kdy město zažívalo bouřlivý rozvoj a kapacita nádraží se ukazovala jako nedostatečná. V roce 1972 proto úřady rozhodly o přestavbě stanice a o pokácení překážejícího stromu. K tomu druhému ale naštěstí nikdy nedošlo.

Mezi místními se traduje, že dřevorubec, který se o poražení stromu pokusil, ulehl ještě téhož dne s vysokými horečkami. Jiný příběh zase popisuje posvátného bílého hada, který byl spatřen ve větvích a kolem kmenu stromu, či hustý kouř stoupající z větví obrovského kafrovníku.

Tak či tak, v roce 1973 úřady rozhodly o zachování stromu. Vznikly nové plány přestavby stanice, které umožnily prastarému kafrovníku, jehož stáří vědci odhadují na více než 700 let, zůstat na jeho místě. Jen díky tomu je dnes zdejší nádraží vyhledávanou turistickou atrakcí i pozitivním odkazem generacím příštím.

Dospělí jedinci vydry mořské (Enhydra lutris) váží zhruba 15–45 kilogramů. Tato zvířata tak patří k největším příslušníkům čeledi lasicovitých šelem (Mustelidae) a naopak mezi nejmenší savce, jejichž životním prostředím je moře. I když se mořské vydry umí pohybovat po souši, jejich život i čas je zcela spojen s oceánem, kde loví, jedí, odpočívají, páří se a vychovávají mláďata.

Stavy mořských vyder se kdysi odhadovaly na 150–300 tisíc kusů. Intenzivní lov je přivedl na pokraj záhuby a populace byla zdecimována na jeden až dva tisíce kusů přežívajících na zlomku původního území. Naštěstí následoval zákaz lovu a četné ochranné a reintrodukční projekty, díky nimž se dnes vydry vyskytují na dvou třetinách někdejšího teritoria.

TIP: Nártoun filipínský aneb Trpaslík se strnulým pohledem

Jediným motivem k jejich záchraně ovšem nebyl pouhý fakt, že je jich čím dál méně. Ukázalo se totiž, že vydry jsou jedinou hrází proti invazivní populaci ježovek, které likvidují mořské řasy nezbytné pro většinu obyvatel mořského pobřeží. Malé mořské zvířátko tak umožňuje přežití mnohem větších a silnějších druhů – například velryb, které v lese mořských řas nacházejí úkryt před bouří nebo predátory.

Ježovky jsou vedle některých druhů měkkýšů, korýšů a ryb hlavní vydří potravou. Vydra se za nimi potápí na mořské dno, kde dovede za použití kamenů uvolnit kořist z jejího podloží a opět kamenem rozbije její nepoddajnou skořápku. Parádním kouskem vyder jsou údery kořistí o kámen, který si při splývání na hladině položí na prsa. Vydra mořská je tak jedním z mála zvířecích druhů, který umí účelově používat nástroje.

Palubní střelec vrtulníku UH-1Y si během cvičení na Havaji v létě 2012 zastřílel z rychlopalného kulometu GAU-17/A Minigun určitě dosytosti. Extrémně vysoká kadence 6 000 ran/min. zajišťuje prudké pokrytí malého prostoru mimořádně hustou palbou.

Negativum spočívá v obrovské spotřebě munice, jíž může vrtulník dopravovat jen omezené množství, a také ve sklonu obsluhy neklást takový důraz na míření. Princip rotujícího svazku šesti hlavní  poháněných elektromotorem si nechal Richard Jordan Gatling (1818–1903) patentovat v roce 1862. Systém umožňuje vysokou rychlost palby, protože pro každý výstřel použije jinou hlaveň, a šetří tak její životnost.

Palba se vede nejlépe na odkryté skupinové cíle dlouhými dávkami či souvislou střelbou. Palba na bodové cíle krátkými dávkami s opětovným roztáčením a zastavováním hlavně by příliš namáhala celý mechanismus. Nižší nastavitelný stupeň kadence, 2 000 ran/min., se uplatňuje ve většině bojových situací, při nichž by nejvyšší stupeň znamenal nehospodárné plýtvání municí.

Standardní munice 7,62 × 51mm NATO s počáteční rychlostí střely 853–869 m/s účinkuje na odkryté nebo jen lehce chráněné cíle (automobily, menší stavby). I přes demoralizujícím účinkem působící proud střel jde o běžné pěchotní střelivo bez výraznějšího průbojného efektu. Případná střelba projektily se stopovkou působí impozantně a vytváří téměř souvislou barevnou čáru, zároveň však z dálky upozorňuje na palebné stanoviště střelce.

Obloha je plná optických jevů, které mohou komplikovat pozorování vesmíru. Zatímco pro astronomy představují poněkud frustrující výzvu, astrofotografům poskytují zábavu. Dokladem je i snímek Petra Horálka, fotovyslance Evropské jižní observatoře, který ukazuje centrum Mléčné dráhy překřížené tajuplným svitem zodiakálního světla.

TIP: Komplikace na cestě k exoplanetám: Pozorování brání zodiakální světlo

Střed Mléčné dráhy na obrázku vypadá, jako by byl plný inkoustově černého plynu. Ve skutečnosti jsou tmavé oblasti znakem chybějícího viditelného světla, protože obrovská oblaka prachu zakrývají světlo vzdálenějších hvězd. Ale tak jako dokáže prach vytvořit iluzi temnoty, dokáže vyrobit i iluzi světla. V tomto případě se jedná o zodiakální světlo, rozmazaný pás světla, který se nám promítá do zvířetníkových souhvězdí.

Jakkoliv byl Němec po noční směně unavený, před domem čelil takovému šoku, že na své vyčerpání rázem zcela zapomněl: Dveře totiž blokovala zhruba dvoumetrová cihlová zeď. Malta navíc již docela zaschla, takže se s překážkou nedalo hnout a nešťastník se nakonec musel dovnitř prosekat.

Ačkoliv stále není jasné, zda se jednalo o hloupý žert, nebo o osobní pomstu, při odklízení stěny vznikla na domě škoda přibližně patnáct tisíc korun, a bizarní situaci proto vyšetřuje policie. Muži zákona jsou však zatím bezradní, neboť pachatel nezanechal žádné stopy a sousedé si ničeho nevšimli. „Připomnělo mi to stavbu berlínské zdi, její stavba byla podobně rychlá,“ okomentoval podivnou událost mluvčí místní policie.

Plešatost zůstává palčivým problémem pro mnoho mužů. Britští badatelé se proto pustili do velkorysého výzkumu, během něhož prozkoumali DNA více než 52 tisíc mužů z databáze UK Biobank. Výsledkem jejich snažení je objev celkem 287 oblastí lidské DNA, které úzce souvisejí s rozvojem plešatosti u mužů.

TIP: Forenzní biologie: Když selže DNA, mohly by pachatele prozradit proteiny ve vlasech

Jde o doposud největší studii genetiky plešatosti. Získané výsledky prý sice ještě neumožní přesné předpovědi rizika plešatosti pro jednotlivé muže, mohou ale pomoci vytipovat ohrožené skupiny mužů a také pomohou farmaceutickému výzkumu vyvinout nové léky na plešatost a podobné potíže.